Archiv

Dlouhodobá expozice Národního zemědělského muzea nesla titul Jindřich Štreit a Cykly. Velké C v názvu odkazovalo k jádru instalace zasvěcené cykličnosti ročních dob i agrárních činností. Celek inspirovala potřeba ukázat „jevy, které se zdají samozřejmé, ale nebývá jim věnována dostatečná pozornost“. Z muzejních webových stránek též vyplývalo, že instituce dala podnět k vytvoření interaktivních objektů o koloběhu energie, hmoty a života mladým umělcům.

 „Vznikl tak multidisciplinární výstavní projekt, který odborně pojednává uvedená témata díky profilaci jednotlivých kurátorů a současně spojuje umění, vědu, hravost a kreativitu.“ Následující text se nicméně zabývá výlučně rámcem výstavy, za nějž posloužil rozsáhlý soubor fotografií Jindřicha Štreita. 

Kurátorka Michaela Zeinerová Brachtlová předložila dvě kolekce fotografových prací, dokumentující zemědělství v 80. letech minulého století a v roce 2018. Při výběru exponátů měla na paměti doplnění sbírkových fondů obrazy významnými obsahově. Proto volila spíše věcně, byť ani formální kvality nešly stranou.

„Zemědělství je pro mne životní téma,“ vyjádřil se při zahájení výstavy autor. „Před revolucí jsem osm let pracoval na státním statku a jako fotografa mě tehdy zajímal především člověk a mezilidské vztahy. V té době vznikl soubor černobílých fotografií, které až dodnes nikdo neviděl. V loňském roce jsem fotil české zemědělství na žádost Národního zemědělského muzea. Vznikla tak výstava, která pro mne dokazuje, že se mění technologie a stroje; lidé v zemědělství zůstávají stejní.“

Jakožto mladý absolvent pedagogické fakulty olomoucké univerzity odešel Jindřich Štreit (ročník 1946) do Sovince, kde trvale žije. Do roku 1982 byl fotografujícím učitelem. V souvislosti s účastí na pražské výstavě Setkání byl odsouzen za to, že „portrétní hlavy státu“ zastihl „v prostředí, kam zjevně nepatří“. (Doslova tak to stojí v neuvěřitelném desetistránkovém protokolu!) Původní povolání musel opustit. Práci našel v závodě Rýžoviště Státních statků Bruntál, načež přibývalo postřehů vystavených Národním zemědělským muzeem. S 90. lety rozšířil záběr na další profesní a společenské role obyvatel venkova, jak v České republice, tak v zahraničí. Nadále se zaměřoval především na pracovní úkony a na reportážní portréty. Novější snímky pro Národní zemědělské muzeum pořídil většinou opět na Bruntálsku a Olomoucku, ve farmách a družstvech lokalit, jakými jsou Tvrdkov, Ruda, Dlouhá Loučka, Paseka, Plinkout, Uničov, Babice, Krákořice, Mladějovice, Újezd u Uničova, Komárov, Řídeč, Troubelice, Medlov či Nové Zámky. Výstavou ovšem přesvědčil, že o autorském zaujetí a závažnosti tvorby nerozhoduje lokalita. Rovněž v soudobém barevném podání se zabývá obecnějšími polohami lidského údělu.

Jindřich Štreit není výhradně fotografem, působí také jako profesor Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho snímky jsou zastoupeny v mnoha důležitých sbírkách. Realizoval více než čtrnáct set osobních výstav a vydal třicet devět obrazových knih. Počet katalogů dávno přestal evidovat. O elektronické publikaci Jindřich Štreit a Cykly uveďme alespoň to, že obsahuje 88 stran: zpravidla běží o reprodukce autorských záběrů doprovázených kurátorčinou studií, dvě strany nesou pohledy do expozice. Dokumentaristovu tvorbu představuje v šíři obohacující naše poznání. Jistě stojí za pozornost, nakolik se rolnické práce za uplynulé dekády proměnily a nakolik se to projevilo v díle předurčeném venkovem coby působištěm tvůrce. A ke všemu právě zanedbanými oblastmi předhůří Jeseníků, kde se kvůli náročným existenčním podmínkám dosídlení území obývaných do poválečné doby občany německé národnosti nedařilo.

Josef Moucha
Zdroj: Historická fotografie 2020

Jindřich Štreit, Rýmařovsko, 80. léta, digitální data, pozitiv, 700 × 1000 mm. Národní zemědělské muzeum, Fotoarchiv.

Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu. 

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

Úběžníkem soudobého zájmu inspirovaně fotografujících umělců je subjektivita, někdy snad na úkor přímočarého pozorování jako metody strohé svědecké výpovědi. Užije-li renomovaný autor stylizaci pestrobarevnou, anebo raději monochromatickou, je svobodnou volbou vyjadřující jeho osobitou vůli a výtvarný cit. Současná technika přestala být omezením předurčujícím parametry obrazů i jejich ozvláštnění. Nicméně Stankovým záměrem nejsou samotné optické efekty, jde mu o dosažení co nejkreativnějšího výsledku. Se smyslem pro postižení obsahu zpodobuje pózující osobnosti a zaznamenává daný prostor. Sleduje vlastní vizi i skutečnost námětu. Proto může výstavou oslovit širší publikum a zároveň vyjít vstříc reprezentaci i osobním potřebám aktérů, totiž zvěčnění v podobě památky trvalé hodnoty.

Rodina je Vasilem Stankem chápána jakožto soudržný kolektiv, zastávající roli základu širšího společenství. V tomto ohledu získával jeho fotografický projekt v průběhu let na sociální závažnosti. Zahrnuje portréty osobností z oborů kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu, podnikání a podobně. Pro autora ale nejsou inspirací ani tak profese modelů a s nimi spjaté souvislosti, jako spíše psychologická stránka realizací: motivací se mu stává hlavně zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.
Příležitost vstupovat do veřejného prostoru otevírají digitální prostředky kdekomu, avšak tím větší důraz bývá kladen na vážně míněná sdělení. Přinejmenším náročnějším publikem. Povrchní suvenýry stavěné na odiv by zvídaví adresáti v souboru Rodinný portrét hledali marně. V uměleckých sférách nejsou prostě pokládány za nosné. Naproti tomu není příliš divu, zůstává-li celkový dojem ze Stankova cyklu naléhavý. Vždyť Vasil Stanko rozvíjí kultivovanou sugesci intimity již od rané tvorby portrétů, aktů, případně škály dalších volných žánrů, na kterou znovu a znovu navazuje. Viz jeho monografii z roku 2002, koncipovanou s teoretikem Václavem Mackem, případně knižní katalog retrospektivy Slovenská nová vlna, 80. léta, vydaný Tomášem Pospěchem a Lucií L. Fišerovou roku 2014.

Završením našich dojmů budiž teprve průnik všech složek autorského poselství…

Josef Moucha,
úvodní text kurátora

Rodinný portrét Vasila Stanka
uvádí Leica Gallery Prague: 11. 9. – 1. 11. 2020