Menu

Archiv

říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

20/10/2020

Zemědělci Jindřicha Štreita

Dlouhodobá expozice Národního zemědělského muzea nesla titul Jindřich Štreit a Cykly. Velké C v názvu odkazovalo k jádru instalace zasvěcené cykličnosti ročních dob i agrárních činností. Celek inspirovala potřeba ukázat „jevy, které se zdají samozřejmé, ale nebývá jim věnována dostatečná pozornost“. Z muzejních webových stránek též vyplývalo, že instituce dala podnět k vytvoření interaktivních objektů o koloběhu energie, hmoty a života mladým umělcům.

 „Vznikl tak multidisciplinární výstavní projekt, který odborně pojednává uvedená témata díky profilaci jednotlivých kurátorů a současně spojuje umění, vědu, hravost a kreativitu.“ Následující text se nicméně zabývá výlučně rámcem výstavy, za nějž posloužil rozsáhlý soubor fotografií Jindřicha Štreita. 

Kurátorka Michaela Zeinerová Brachtlová předložila dvě kolekce fotografových prací, dokumentující zemědělství v 80. letech minulého století a v roce 2018. Při výběru exponátů měla na paměti doplnění sbírkových fondů obrazy významnými obsahově. Proto volila spíše věcně, byť ani formální kvality nešly stranou.

„Zemědělství je pro mne životní téma,“ vyjádřil se při zahájení výstavy autor. „Před revolucí jsem osm let pracoval na státním statku a jako fotografa mě tehdy zajímal především člověk a mezilidské vztahy. V té době vznikl soubor černobílých fotografií, které až dodnes nikdo neviděl. V loňském roce jsem fotil české zemědělství na žádost Národního zemědělského muzea. Vznikla tak výstava, která pro mne dokazuje, že se mění technologie a stroje; lidé v zemědělství zůstávají stejní.“

Jakožto mladý absolvent pedagogické fakulty olomoucké univerzity odešel Jindřich Štreit (ročník 1946) do Sovince, kde trvale žije. Do roku 1982 byl fotografujícím učitelem. V souvislosti s účastí na pražské výstavě Setkání byl odsouzen za to, že „portrétní hlavy státu“ zastihl „v prostředí, kam zjevně nepatří“. (Doslova tak to stojí v neuvěřitelném desetistránkovém protokolu!) Původní povolání musel opustit. Práci našel v závodě Rýžoviště Státních statků Bruntál, načež přibývalo postřehů vystavených Národním zemědělským muzeem. S 90. lety rozšířil záběr na další profesní a společenské role obyvatel venkova, jak v České republice, tak v zahraničí. Nadále se zaměřoval především na pracovní úkony a na reportážní portréty. Novější snímky pro Národní zemědělské muzeum pořídil většinou opět na Bruntálsku a Olomoucku, ve farmách a družstvech lokalit, jakými jsou Tvrdkov, Ruda, Dlouhá Loučka, Paseka, Plinkout, Uničov, Babice, Krákořice, Mladějovice, Újezd u Uničova, Komárov, Řídeč, Troubelice, Medlov či Nové Zámky. Výstavou ovšem přesvědčil, že o autorském zaujetí a závažnosti tvorby nerozhoduje lokalita. Rovněž v soudobém barevném podání se zabývá obecnějšími polohami lidského údělu.

Jindřich Štreit není výhradně fotografem, působí také jako profesor Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho snímky jsou zastoupeny v mnoha důležitých sbírkách. Realizoval více než čtrnáct set osobních výstav a vydal třicet devět obrazových knih. Počet katalogů dávno přestal evidovat. O elektronické publikaci Jindřich Štreit a Cykly uveďme alespoň to, že obsahuje 88 stran: zpravidla běží o reprodukce autorských záběrů doprovázených kurátorčinou studií, dvě strany nesou pohledy do expozice. Dokumentaristovu tvorbu představuje v šíři obohacující naše poznání. Jistě stojí za pozornost, nakolik se rolnické práce za uplynulé dekády proměnily a nakolik se to projevilo v díle předurčeném venkovem coby působištěm tvůrce. A ke všemu právě zanedbanými oblastmi předhůří Jeseníků, kde se kvůli náročným existenčním podmínkám dosídlení území obývaných do poválečné doby občany německé národnosti nedařilo.

Josef Moucha
Zdroj: Historická fotografie 2020

 

Jindřich Štreit, Rýmařovsko, 80. léta, digitální data, pozitiv, 700 × 1000 mm. Národní zemědělské muzeum, Fotoarchiv.

1/10/2020

Vasil Stanko: Rodinný portrét

Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu. 

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

Úběžníkem soudobého zájmu inspirovaně fotografujících umělců je subjektivita, někdy snad na úkor přímočarého pozorování jako metody strohé svědecké výpovědi. Užije-li renomovaný autor stylizaci pestrobarevnou, anebo raději monochromatickou, je svobodnou volbou vyjadřující jeho osobitou vůli a výtvarný cit. Současná technika přestala být omezením předurčujícím parametry obrazů i jejich ozvláštnění. Nicméně Stankovým záměrem nejsou samotné optické efekty, jde mu o dosažení co nejkreativnějšího výsledku. Se smyslem pro postižení obsahu zpodobuje pózující osobnosti a zaznamenává daný prostor. Sleduje vlastní vizi i skutečnost námětu. Proto může výstavou oslovit širší publikum a zároveň vyjít vstříc reprezentaci i osobním potřebám aktérů, totiž zvěčnění v podobě památky trvalé hodnoty.

Rodina je Vasilem Stankem chápána jakožto soudržný kolektiv, zastávající roli základu širšího společenství. V tomto ohledu získával jeho fotografický projekt v průběhu let na sociální závažnosti. Zahrnuje portréty osobností z oborů kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu, podnikání a podobně. Pro autora ale nejsou inspirací ani tak profese modelů a s nimi spjaté souvislosti, jako spíše psychologická stránka realizací: motivací se mu stává hlavně zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.
Příležitost vstupovat do veřejného prostoru otevírají digitální prostředky kdekomu, avšak tím větší důraz bývá kladen na vážně míněná sdělení. Přinejmenším náročnějším publikem. Povrchní suvenýry stavěné na odiv by zvídaví adresáti v souboru Rodinný portrét hledali marně. V uměleckých sférách nejsou prostě pokládány za nosné. Naproti tomu není příliš divu, zůstává-li celkový dojem ze Stankova cyklu naléhavý. Vždyť Vasil Stanko rozvíjí kultivovanou sugesci intimity již od rané tvorby portrétů, aktů, případně škály dalších volných žánrů, na kterou znovu a znovu navazuje. Viz jeho monografii z roku 2002, koncipovanou s teoretikem Václavem Mackem, případně knižní katalog retrospektivy Slovenská nová vlna, 80. léta, vydaný Tomášem Pospěchem a Lucií L. Fišerovou roku 2014.

Završením našich dojmů budiž teprve průnik všech složek autorského poselství…

Josef Moucha,
úvodní text kurátora

Rodinný portrét Vasila Stanka
uvádí Leica Gallery Prague: 11. 9. – 1. 11. 2020

Partner