Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

29/4/2004

Setkání šéfredaktorů fotografických časopisů

Goethe-Institut Prag zve na setkání editorů fotografických časopisů z evropských zemí v pražském Goethe-Institutu ve dnech 3.-4. května 2004.
Zástupci jednotlivých časopisů představí aktuální dění v oblasti fotografie ve svých zemích. Německý specialista bude hovořit na téma autorských práv fotografů.
Pro fotografy, kteří chtějí předložit svá porfolia platí doručit je do konce dubna do pražského Goethe-Institutu (Goethe-Institut Prag, Masarykovo nábřeží 32, Praha 1, Tel.: 00420 221 962 271). Tyto budou posléze předány ke shlédnutí editorům.

Svou účast zatím přislíbili:

Pavel Baňka (fotograf, Praha, www.fotografnet.cz),
Inese Barranovska (Latvian Artist Union Gallery, Riga),
Vladimír Birgus (Listy o fotografii, Opava),
Ivana Brezovac (ReFoto, Bělehrad, www.refoto.co.yu),
Denis Brudna (Photonews, Hamburg, www.photonews.de),
Anna Gripp (Photonews, Hamburg, www.photonews.de),
Razvan Ion (artphoto, Bukurest, www.artphoto.ro),
Meta Krese (Fotografija, Ljubljana),
Lucia Lendelová (IMAGO, Bratislava, www.fotofo.sk),
Tiit Lepp (CHEESE, Tallin, www.cheese.ee),
Vaclav Macek (IMAGO, Bratislava, www.fotofo.sk),
Adam Mazur (Fototapeta, Varšava),
Andreas Müller-Pohle (European Photography, Göttingen, www.equivalence.com)
Rima Sutkiene (Lithuanian Photography, Vilnius, www.photography.lt),
Sándor Szilágyi (nezávislý autor, kurátor a fotograf, Budapest)

Program:

Pondělí, 3.5.2004
dopoledne interní část
14.00 hod. přednáška - Dr. Maaßen, Düsseldorf: Autorská práva fotografů
16.00 hod. prezentace fotografií: účastníci představí aktuální tendence soudobé fotografie své země, vždy po 30 minutách
večer návštěva výstav fotografií v Praze

Úterý, 4.5.2004
dopoledne interní část
14.00 hod. pokračování prezentace fotografií
večer setkání s představiteli pražské fotografie

14/4/2004

Padesátnící: Vladimír Birgus, Antonín Braný, Aleš Kuneš a Jiří Siostrzonek

Účastníky výstavy Padesátníci nespojuje stejný umělecký styl, stejná tematika ani stejné tvůrčí názory, ale působení v řadách pedagogů Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, přátelství a skutečnost, že se všichni čtyři se narodili v rozmezí necelých tří měsíců právě před padesáti lety.

Vladimír Birgus
Narozen 5. 5. 1954 ve Frýdku-Místku. Vystudoval obor Literatura-divadlo-film na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1978, doktorát 1980), paralelně mimořádně studoval fotografii na FAMU v Praze (1974-78). Od 1978 byl odborným asistentem, od roku 1994 docentem a od roku 1999 profesorem katedry fotografie na FAMU, kde v letech 1998-2002 vedl Kabinet dějin a teorie fotografie. Od roku 1981 byl vedoucím Institutu výtvarné fotografie SČF, od 1990 je vedoucím Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Je zakládajícím členem Pražského domu fotografie, od roku 2001 je členem Evropské společnosti pro dějiny fotografie se sídlem v Londýně. Je redaktorem časopisu Imago za Českou republiku, vedoucím redaktorem sborníku Listy o fotografii, členem redakční rady European Photography a stálým spolupracovníkem Mladé fronty Dnes, Hospodářských novin a časopisů Ateliér, Fotografie Magazín, Photonews, Kwartalnik Fotografia, Portfolio aj. Zakládající člen skupiny Dokument (1977) a Pražského domu fotografie.
Ve své fotografické tvorbě se po dřívějších inscenovaných snímcích a výtvarných cyklech aktů a zátiší od poloviny 70. let zaměřuje především na tzv. subjektivní dokument, v němž od začátku 80. let také často využívá možností barevné fotografie. Měl přes 45 autorských výstav v ČR i v zahraničí, (např. Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Cheb, Liberec, Bratislava, Berlín, Moskva, Kyjev, Varšava, Poznaň, Amsterodam, Tours, Salcburk, Siegen, Eisenach, Kaunas, Vilnius) a zúčastnil se více než 100 skupinových expozic. Sám nebo ve spolupráci s Miroslavem Vojtěchovským, Blankou Chocholovou, Janem Mlčochem, Karlem Srpem či Pierrem Bonhommem připravil mnoho výstav české fotografie, např. Současná československá fotografie (Amsterodam 1989), Československý listopad 1989 (Praha 1989, České Budějovice, Graz, Štrasburk a Norimberk 1990), Československá fotografie současnosti (Muzeum Ludwig v Kolíně nad Rýnem v roce 1990 a 10 dalších míst v Evropě a USA), Česká fotografie 90. let (v různých variantách od roku 1993 představená ve 20 evropských a amerických městech), Hořká léta – Evropa 1939-47 očima českých fotografů (Praha, Opava, Ostrava, Edinburgh a Londýn, 1995-96, Moskva a Berlín, 2000), Tělo v současné české fotografii (Glasgow, Londýn a Braga, 1997-98), Moderní krása – Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Barcelona, Paříž, Lausanne, Praha a Mnichov, 1998-1999), Akt v české fotografii (Praha a Olomouc, 2000-2001, v redukované variantě Paříž, Moskva, Cáchy, Poznaň, Wroclaw, Walbrzych, Opava, 2002-2004), Jaroslav Rössler (Praha a Madrid, 2001, Brest 2002, Salcburk 2003, Frankfurt n. M. 2004), Česká dokumentární fotografie (New York, 2002). Publikoval přes 500 článků a je autorem a spoluautorem více než 25 knih, např. Město (Praha 1984), František Drtikol (Praha 1988), Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (Heidelberg 1990), Encyklopedie českých a slovenských fotografů (Praha 1993), Fotograf František Drtikol (Praha 1994), František Drtikol: Modernist Nudes (San Francisco 1997), European Photography Guide 6, 7, 8 (Göttingen 1997, 2000, 2003), Česká fotografie 90. let / Czech Photography of the 1990s (Praha 1998), Česká fotografická avantgarda 1918-1948 (Praha 1999, německé vydání Stuttgart 1999, americké vydání Cambridge/Boston-Londýn 2002 – hlavní cena v soutěžích o nejlepší fotografickou knihu let 1998-99 na fotografických festivalech v Barceloně a Bratislavě 2000, finalista Kraszna Kraus Book Award v Londýně 2001, cena za nejlepší knihu z historie fotografie v USA 2003), Fotografie v českých zemích 1839-1999 (Praha 1999), František Drtikol / Photographer František Drtikol (Praha 2000), Akt v české fotografii / The Nude in Czech Photography (Praha 2000), Jaroslav Rössler (Praha 2001), Cosi nevyslovitelného / Something Unspeakable (Praha 2003), Jaroslav Rössler-Czech Avant-Garde Photographer (Cambidge + Londýn 2004).. Jeho fotografie jsou ve sbírkách např. Moravské galerie v Brně, Slezského zemského muzea v Opavě, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Evropského domu fotografie a Národní knihovny v Paříži, Muzea Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Muzea pro fotografické umění v Odense, Mezinárodního centra fotografie v New Yorku nebo Jokohamského muzea umění.

Antonín Braný
Narozen 21. 2. 1954 v Praze. Pochází z fotografické rodiny, dědeček i otec byli fotografy. Vystudoval fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1974) a na FAMU v Praze (1981, titul Mgr.). Od roku 1981 do roku 1995 externě učil dějiny fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Praze. V letech 1981-94 byl externím pedagogem a od roku 1994 je odborným asistentem katedry fotografie FAMU, 1983-89 externě vyučoval na Institutu výtvarné fotografie SČF, od roku 1990 externě působí na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě. Dříve rovněž pedagogicky působil na Krajské lidové konzervatoři v Ústí nad Labem (1980-82), Lidové akademii v Litoměřicích (1982-83), Lidové akademii v Mostě (1985-87) a na Střední odborné škole specializační v Praze (1993-95).
Fotografuje od svých 12 let. Během studií na FAMU se věnoval především na dokumentární fotografii – z jeho prací vynikly např. makety publikací o Václavském náměstí v noci (1978) a o oddělení popálenin (1979). V cyklu Fragmenty, vznikajícím od roku 1981, akcentuje subjektivnější pojetí v neobvykle komponovaných výřezech reality s vizuálními symboly. Nyní se zaměřuje na užitou fotografii především na propagační snímky skla, automobilů a potravin, portréty a různé reklamní kampaně (např. pro Kodak, Simax, Family Frost). Spolupracuje s výtvarnými studii Leonardo, Caverna a.s., Publicis, Merit a s nakladatelstvími Aventinum a Granit. Fotograficky se podílel na řadě knih, např: :Krekulová A. , Doležalová J. : The Jewish Kitchen, Aventinum, Praha 1996, Chartwell Books, New Jersey - Ďuďa R. , Rejl L.: Edelsteine. Aventinum a Natur Buch Verlag, Praha a Augsburg 1997. Dříve se věnoval i fotografické publicistice, s Vladimírem Birgusem vydal roku 1988 v pražském nakladatelství Odeon první českou monografii Františka Drtikola. Autorské výstavy měl v Galerii pod podloubím v Olomouci (1982 – s Jiřím Kovanicem), v Klubu v Řeznické v Praze (1986 – s Jiřím Bursíkem) a v čajovně Bludný kámen v Opavě (2001). Účast na skupinových výstavách (výběr): 1980 – Dokumentární fotografie z FAMU. Muzeum Gorzów Wlkp., Hodonín, Brno a Karlovy Vary, 1980-81. - Fotografové z pražské FAMU, Oberhausen a Kaunas, 1982. – Pět fotografů, Uherský Brod 1983. – Divadlo ve fotografii, Novi Sad 1983. – Divadelní fotografie na FAMU, Praha 1983. – Fotografie z FAMU v Praze, Amsterdam 1984. – Česká výtvarná fotografie, Praha 1984. – Fotografie absolventů FAMU, Brno 1985, Praha 1987. – Mladí čeští a slovenští fotografové, Hamburk a Arles, 1986. – Proměny české dokumentární fotografie, Cheb, Praha a Štětín, 1989. – Pedagogové katedry fotografie, Praha 1996, 1998. – Skupina Milan, Bombaj, Kapské Město, Vilnius, Wroclaw 1999 – 2003. – Praha – Krakov, Krakov 2000. - Pedagogové Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, Opava, Ostrava, Poznaň, 2001-2002. Jeho fotografie jsou zastoupeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně a Asociace litevských fotografů ve Vilnius..

Aleš Kuneš
Narozen 18. 2. 1954 v Praze. Vyučil se fotografem (1972), vystudoval fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze (1976) a na FAMU (1986, titul Mgr.). Od roku 1978 se zabývá pedagogickou činností v oblasti fotografie. Po roce 1990 vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. V roce 2002 se na FAMU v Praze habilitoval jako docent v oboru fotografie. Je členem Syndikátu novinářů ČR a Pražského domu fotografie, v letech 1993 - 1997 byl členem jeho správní rady.
Fotografuje od roku 1969. Téměř výhradně se věnuje volné tvorbě, která se po tradičněji pojatých fotografiích statických motivů z první poloviny 80. let (snímky z Terezína nebo cyklus Imanence) orientuje hlavně na různé formy výtvarných experimentů (kombinace velkoformátových negativů s reálnými předměty, fúze fotografií a fotogramů, fotomontáže) a na happeningy a performance (např. Pěst na oko, 1. polovina 90. let) včetně instalací fotografií v exteriérech apod. Je činný i jako fotografický kritik a publicista – psal a píše kritiky a články pro deníky a časopisy Revue Fotografie (do 1994) Denní Telegraf (do roku 1997), Lidové noviny, Týdeník rozhlas, Ateliér, Fotografie Magazín, Analogon, Divus, Umělec, Imago, pravidelně připravuje recenze pro Český rozhlas. Je autorem skript Věci ve fotografické tvorbě (Opava 1992) a s Tomášem Pospěchem skript Čítanka z teorie fotografie (2003), v roce 2003 vydal v nakladatelství TORST monografii Václava Chocholy, statí o české fotografické teorii je zastoupen v knize Česká fotografická avantgarda 1918-48 (Praha 1999). Podílí se také na organizaci různých fotografických a výtvarných akcí – např. festival Funkeho Kolín (1993 – s Jolanou Havelkovou), výstav Bazar nábytku na Libeňském ostrově (Praha 1995 - ve spolupráci s Ivanem Mečlem), Nádraží (Praha 1996, rovněž s Ivanem Mečlem), Fotografie Festivalu spisovatelů (Praha 2001 – s Petrou Benešovou), Z okraje do středu (České Budějovice 2003). Sestavil nebo podílel se na přípravě mnoha výstav – např. Hranice fotografie (Praha 1995), Emila Medková (Praha 1995 a Berlín 1997), Surrealistické incidence ( Praha 1996 aj.), Jan Hudeček (Praha 2001).
Autorské výstavy měl například v Divadle v Nerudovce (spolu s Janem Hudečkem, 1981) v Galerii Melantrich v Praze (spolu s Janem Hudečkem,1988), v Pražském domě fotografie (1992), v Pallas Parkkering v Aalborgu (1992), v Galerii Karin Friebe v Mannheimu (1993), na Waalse Kaii v Antverpách (1993), ve Fotografisk Galleri v Kodani (l993), v Galerii mladých U Řečických v Praze (1994 –s Jolanou Havelkovou), v Galleri Matador v Halmstadu (1995), Slezském zemském muzeu v Opavě (1995), v Evropském kulturním centru Ignis v Kolíně nad Rýnem (1996), v Galerii Pod kamennou žábou v Českých Budějovicích (1996), v Divadle hudby v Olomouci (1997), v Groningenu (1997), v Malé výstavní síni v Liberci, Galerii U mloka v Olomouci (2004, obě s Petrou Benešovou) aj. Zúčastnil se řady skupinových expozic, např. Fotografie absolventů FAMU (Brno 1985, Praha 1987), 10 mladých československých fotografů (Gorzów 1986), Mladí českoslovenští fotografové (Hamburk 1986), Současná československá fotografie (Amsterdam 1989), Československá fotografie současnosti (Kolín nad Rýnem 1990 a 10 repríz), 2. Fototriennale (Esslingen 1992), Jistoty a hledání v české fotografii (Praha 1996, Brno, Karlovy Vary, Bratislava a Berlín 1997-98), Inscenovaná fotografie (Braunschweig 1996), Umělecké dílo ve veřejném prostoru v (Praha 1997), Česká fotografie 90. let (Chicago, Kaunas, Vilnius 1999), Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let 20. století (Olomouc a Bratislava 2003), Pedagogové Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě (Opava, Ostrava, Poznaň, 2001-2002) aj. Jeho práce jsou zastoupeny například v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, Moravské galerii v Brně, Muzeu Viktorie a Alberta v Londýně, Evropském domě fotografie v Paříži, Muzeu pro fotografické umění v Odense, Muzeu Ludwig v Kolíně nad Rýnem, Státním muzeu v Mannheimu a dalších sbírkách institucí i soukromých sběratelů.


Jiří Siostrzonek
Narozen 31. 3. 1954 v Opavě. Absolvoval Střední průmyslovou školu strojní v Opavě (1974), čtyři roky studoval na Vysoké škole báňské v Ostravě, v roce 1982 ukončil pomaturitní studium na Střední průmyslové škole elektrotechnické ve Frenštátě pod Radhoštěm. V letech 1987-92 absolvoval externí studium na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (titul Mgr.), nyní na stejné fakultě studuje třetí ročník doktorského studia. Je zástupcem vedoucího Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Od roku 1993 vyučuje základy sociologie a psychologie umění na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, od roku 1995 i dějiny výtvarného umění a dějiny filmu, pro Ústav společenských věd FPF SU přednáší kulturologii. Je členem mediální rady České televize Ostrava, dramaturgem Jazzového klubu v Opavě, spolupracuje na výstavách v Domě umění v Opavě, na kulturním festivalu Další břehy, je členem expertní komise projektu Phare pro kulturu, člen Kulturní rady Hlučínska. V letech 1995-2003 byl vedoucím a dramaturgem Univerzitního klubu Bludný kámen v Opavě, kde ročně připravoval a realizoval s Dr Martinem Klimešem na 150 pořadů, přednášek, besed s významnými osobnostmi a výstav. Po mnoho let vedl Filmový klub v Opavě, organizoval a moderoval národní soutěže audiovizuální tvorby Diafon v Opavě. V 80. letech spoluorganizoval semináře a filmové přehlídky.. Od roku 1990 je ředitelem Domu kultury v Dolním Benešově.
Napsal několika sbírek poezie (např. Jednou, Praha 1987). S Alešem Koudelou píše, režíruje a vede Příležitostný divadelní gerontologický soubor v Opavě a s Janem Horákem píše vytváří autorský repertoár pro soubor Děsně fajn revival. S Alešem Koudelou napsal několik divadelních her (např. Pobřežní hlídka, Kam zmizel John Plymouth?, Čikita a Pepito) a řadu scénářů pro televizní a rozhlasové pořady. Prakticky i teoreticky se zabývá výtvarným uměním. Ve své výtvarné tvorbě se orientuje na strukturální grafiku, kterou představil na autorských výstavách v Opavě (1981, 1999, 2000), Valašském Meziříčí (1981), Ostravě (1981, 1984), Brně (1983) aj. Ilustroval několik knih - např. Eva Syřišťová: Skupinová psychoterapie psychóz (Praha 1989), Anastáz Opasek: Z té dálky (Mnichov 1990), Eva Syřišťová: Puklý čas (Brno 1991), Eva Syřištová: Člověk v kritických životních situacích (Praha 1994), Paul Celan: Domov v bezdomoví (Praha 1994). S Martinem Klimešem organizačně připravuje festival současného avantgardního a experimentálního umění Pohyb – zvuk – prostor (2000) Etnojazz /2002/ Připravuje scénáře výstav, vzdělávacích, kulturních pořadů a externě spolupracuje s televizí a rozhlasem. Sám rovněž fotografuje, soubor Sakrální architektura na Hlučínsku, který vytvořil s Vojtěchem Bartkem, byl v roce 1998 vystaven v Galerii v zámku v Dolním Benešově, Galerii Opera v Ostravě a v Zámecké galerii v Kravařích. Dokončil cyklus o kapličkách na Hlučínsku /výstava na zámku v Dolním Benešově, na zámku v Kravařích/ Jako organizátor, sociolog i jako fotograf se podílel na projektech Lidé Hlučínska 90. let 20. století a Zlín a jeho lidé, pro publikaci Lidé Hlučínska 90. let 20. století napsal úvodní text, v současnosti se podílí na vedení fotografického projektu ITF Opava na prahu nového tisíciletí.

14/4/2004

Akt v české fotografii 1960-2000 v Domě umění v Opavě

Miloslav Stibor  
   

Výstava Akt v české fotografii, premiérově uvedená v Císařské konírně Pražského hradu, se stala se svými 48 tisíci diváky druhou nejnavštěvovanější výstavou roku 2000 a i její repríza přilákala do olomouckého Muzea umění na 20 tisíc návštěvníků. Redukovaná podoba, představující český fotografický akt posledních čtyř desetiletí 20. století, od té doby byla s velkým ohlasem uvedena v Moskvě, Paříži, Cáchách, Poznani, Vratislavi a Walbrzychu. Nyní je její derniéra, doplněná o nové exponáty,  k vidění až do 13. června 2004 v rozsáhlých prostorách Domu umění v Opavě.

 

 

Výstava začíná exponáty z šedesátých let. Zatímco v nejhorším období stalinské totality mezi roky 1949-56 nebylo možno v Československu fotografické akty vůbec publikovat,  v atmosféře dočasného ideologického uvolnění se akt opět stal jedním z nejpopulárnějších a nejrozšířenějších motivů a témat naší fotografie. Mnoho fotografů v té tehdy vytvářelo akty výrazně stylizované bodovými světly v ateliéru, použitím sendvičových montáží s detaily různých struktur, projekcemi rozličných rastrů na těla modelek či aplikacemi různých speciálních fotografických technik. Na díla Miroslava Háka a Karla Ludwiga volně navazovali další autoři. Václav Chochola vytvořil v roce 1960 několik klasicky pojatých ateliérových aktů, zdůrazňujících přirozený půvab modelky bez výraznější stylizace, ale ve stejném roce s básníkem a výtvarníkem Jiřím Kolářem
       
   
       
udělali z těchto snímků řadu roláží a proláží. Miloslav Stibor, Vilém Boháč, František Janiš, Miloš Vojíř,  Ján  Šmok a další fotografové často používali stylizaci prostřednictvím ostrých světelných kontrastů a působivých detailů ve svých aktech, akcentujících základní archetypy, jednoduché tvary a proporcionalitu. Stibor v roce 1968 překvapil cyklem 15 fotografií pro Henryho Millera, který tvoří nepochybný vrchol jeho tvorby i jedno z nejlepších děl českého aktu 60. let. Snímky smyslných detailů ženských těl, v dramatickém osvětlení až přízračně vystupujících ze tmy, se svou erotičností i určitou neuhlazeností, projevující se například až v naturalistickém zobrazení struktury drsné pokožky, výrazně odlišovaly od převládající téměř oderotizované linie českého aktu té doby. Ta na jedné straně pokračovala v lyrickém obdivném pohledu na krásu ženy a z druhé strany redukovala živé tělo na geometrické tvary. Stibor se však od tohoto radikálního pojetí poměrně brzy vzdálil a od poloviny 70. let se věnoval lyricky pojatým aktům volně inspirovaným antickou mytologií s častým uplatněním pohybové neostrosti, vícenásobných expozic či montáží několika negativů. Spojení detailů ženského těla s fotografiemi různých struktur se nezřídka objevovalo také v tvorbě Ladislava Postupy, v níž však najdeme i čisté snímky zdůrazňující jednoduché linie a tvary. Sendvičové montáže a projekce různých rastrů na těla modelek se však nejvíce uplatnily v aktech Jaroslava Vávry a Zdeňka Virta.
V 60. letech začaly vznikat také první výraznější inscenované snímky s motivy nahých těl v rozličných situacích. Průkopníkem tohoto pojetí, které v různých časových a stylových vlnách našlo mnoho následovníků, byl Jan Saudek, dnes vedle Josefa Koudelky mezinárodně nejznámější žijící český fotograf. Saudkovy nejstarší aranžované snímky se symbolickým vyjádřením elementárních lidských hodnot a nejobecnějších pocitů vznikly už na rozhraní 50. a 60. let. Saudek se zpočátku věnoval především křehkým konfrontacím nevinného a bezbranného dětství se světem dospělých, ale současně vytvářel přízračně působící akty ve zdánlivě nefotogenickém exteriéru průmyslového předměstí Prahy nebo expresivně erotická aranžmá, velmi vzdálená od lyrického i experimentálního proudu českého fotografického aktu té doby.

 
   
Návrat komunistické totality po nástupu normalizačního režimu Gustáva Husáka v dubnu 1969 se ve fotografii projevil pomaleji a ne tak intenzivně jako v literatuře, filmu nebo v malířství, daleko více sledovaných strážci ideologické čistoty. Začátkem 70. let bylo ještě stále možné vystavovat i publikovat fotografické akty, ale s postupným utužováním oficiálních pruderních postojů rychle ubývalo možností k jejich veřejné prezentaci. Přitom nahé tělo patřilo k hlavním motivům tzv. nové vlny československé inscenované fotografie, která právě v 70. letech kulminovala. Nahé ženské a někdy i mužské postavy se objevovaly v exaltovaných výjevech členů brněnské skupiny Epos Rostislava Košťála, Františka Maršálka nebo Jiřího Horáka, ovlivněných zejména hnutím hippies, literárním a výtvarným symbolismem a ozvěnami surrealismu a existencialismu, stejně jako soudobými filmy s výraznými obrazovými symboly, absurdním divadlem nebo módními fotografiemi.

Od tvorby členů skupiny Epos se odlišoval Taras Kuščynskyj, který se v převážné části volné tvorby ze 70. let snažil o vystižení ženského půvabu. Postupně přešel od jednoduchých harmonických aktů a portrétů k dynamičtějším aranžmá s exaltovanými gesty modelek a stále častěji fotografoval akty v exteriérech. Jeho nejlepší díla, symbolicky vyjadřující soulad člověka s přírodou (např. známý snímek Schoulená),  lásku i vášeň, vznikla ve spolupráci s modelkou Danou Vašátkovou. Po delší tvůrčí krizi vytvořil vážně nemocný Kuščynskyj počátkem 80. let sérii sugestivních expresivních fotografií modelky zahalené do bílé látky, která je patrně alegorickým vyjádřením blízkosti smrti.

V polovině 70. let byly mnohé z postupů „nové vlny“ vyčerpány a začaly být stále více rozmělňovány. Výjimkou byla tvorba Jana Saudka, která stále více směřovala k vypjaté erotičnosti  a k symbolickým zobrazením lásky i nenávisti, složitých vztahů mužů a žen, výměny tradičních ženských a mužských rolí, změny vzhledu a identity nahých a oblečených lidí, nezvratného plynutí času a také neodvratného stáří a smrti. Dualitu aktuálnosti a nadčasovosti jeho fotografií nezřídka umocňují konfrontace starých kostýmů a dekorací mimo konkrétní čas s typickými produkty konce 20. století. Podobnou roli reminiscence starých dob, zvýrazněnou rovněž antidatováním snímků o celé století, hraje i ruční kolorování, kterého Saudek používá od roku 1977 a které nepochybně přispívá k vytvoření aury rukodělných originálů jeho zvětšenin.

 
   
Vedle dominantních inscenovaných fotografií „nové vlny“ a spřízněných autorů (patřil k nim třeba Petr Zhoř, který nezřídka využíval konfrontací nahé lidské postavy s odosobnělým prostředím nebo plastikou ke zdůraznění pocitu tísně a osamění) vznikala řada klasičtěji pojatých výtvarných aktů. Milan Borovička, který se už od poloviny 60. let zaměřoval na portréty žen oduševnělých tváří, začal na sklonku následující dekády vytvářet jednoduché harmonické kompozice s detaily ženského těla.

Mužský akt se v tehdejší české fotografii objevoval velmi výjimečně.  I když bychom mužské akty občas našli, kromě už vzpomenutých Saudkových děl, i ve fotografiích členů skupiny Epos, Pavla Hudce-Ahasvera, Petra Zhoře a několika dalších autorů, soustavně se mu od 60. let věnoval prakticky jenom Clifford Seidling. Ve svých plenérových i ateliérových aktech akcentoval estetické hodnoty mužského těla a nebránil se ani erotickým významům. Nahá mužská a chlapecká těla se začala ve větší míře objevovat až v 80. letech v pracích slovenských studentů pražské FAMU Tona Stana, Vasila Stanka, Mira Švolíka, Rudy Prekopa, Kamila Vargy a dalších představitelů druhé vlny inscenované fotografie, kteří většinou po ukončení školy zůstali v Praze. Se svou slovenskou národností a českým občanstvím dnes patří do české i slovenské fotografie. Začlenění nahých mužských těl do rozličných šokujících výjevů ovšem bylo součástí jejich širší revolty. Svou inspiraci našli hlavně v postmodernismu, většinou však však šlo spontánní reakce bez hlubších znalostí zahraniční umělecké scény. I to možná přispělo ke skutečnosti, že řada jejich fotografií nebyla otrocky závislá na cizích vzorech a vyznačovala se u nás nepříliš často vídanou vysokou hladinou originality a spontaneity. Nebáli se eklektičnosti stylů, dodatečných zásahů do pozitivů i negativů, reinterpretací starších děl, humoru, ironie ani erotiky – a nikterak nezastírali, že jim často jde spíše o radost z tvůrčí hry než o reflexi hlubokých filozofických problémů. Nechtěli změnit svět, ale snažili se relativizovat jeho vnímání, poznání a hodnocení, vysmívat se stereotypům a klišé. Jedním z nejoriginálnějších a nejpůsobivějších děl našeho fotografického postmodernizmu byl soubor Hra na čtvrtého z let 1985–86, jenž byl výsledkem spolupráce Tona Stana a Ruda Prekopa s jejich pražským přítelem Michalem Pacinou. I v některých dílech Pavla Baňky ze druhé poloviny 80. let najdeme určitou reakci na hravé inscenované snímky slovenských studentů FAMU, ačkoliv Baňkovou doménou byly především jemné elegantní akty a portréty, vycházející z tradice glamouru a často vytvářené na velkoformátové materiály Polaroid. Mnohé zpočátku šokující rysy této vlny inscenované fotografie ovšem časem zevšedněly a neustálým opakováním byly rozmělňovány natolik, že na začátku 90. let bylo zřejmé, že tento proud má už svůj zenit za sebou. Zatímco někteří jeho představitelé jen mechanicky vytvářejí další a další varianty starších snímků a už dávno stojí mimo aktuální proudy současné tvorby, Tonovi Stanovi se podařilo přejít k jednodušším a elegantnějším aktům akcentujícím výrazné tvary, zdravou smyslnost a nezřídka i promyšlenou práci se světly a stíny, v určitém smyslu navazující na Drtikolova díla.

K výrazným tendencím 80. let patřila intermediální tvorba, v níž se rovněž velmi často objevovaly motivy nahých těl. Postmodernistické přehodnocení principů čistoty fotografického obrazu vedlo i v Československu ke stále častějšímu překračování hranic mezi fotografií, malbou, grafikou nebo sochařstvím. Na neoexpresionistické podněty děl Arnulfa Reinera či Anselma Kiefera reagoval Pavel Jasanský v cyklu Těla, rozrůstajícím se od roku 1985. Rozměrné fotografie nahých dvojic i celých skupin, které původně vznikaly ve spolupráci s malířem a sochařem Jiřím Sozanským, doplnil rozmáchlými přemalbami černou barvou, ale také je spojil v dějovou sekvenci nebo z nich sestavil videoprogram. Vladimír Židlický přešel od abstrahujících fragmentů těl s častým uplatněním luminografie k dramatickým scénám se shluky nahých postav, výtvarně umocněným rytím a škrábáním negativů, kresbami světlem i hnědým tónováním zvětšenin.

Pád komunistického režimu a návrat demokracie přinesl pro fotografický akt od počátku 90. let do Československa mimořádně liberální atmosféru, která jakoby chtěla rychle vynahradit dlouhá léta cenzurních zásahů a oficiální prudernosti. Objevily se desítky erotických a pornografických časopisů, v bulvárním tisku byli nezřídka vydávání za vrcholné umělce v zahraničí zcela neznámí autoři softpornografických snímků. I přes tyto excesy však byla právě končící 90. léta pro český fotografický akt obdobím mimořádně plodným. Jestliže v inscenované fotografii předchozí dekády dominovaly návraty k hravosti a bezkonfliktnosti dadaismu nebo poetismu, v novějších inscenovaných snímcích s nahými postavami od Ivana Pinkavy, Václava Jiráska či Michala Macků
       
   
       
najdeme vlivy zcela jiných směrů. Pinkavovy fotografie nemají lehkost, hravost ani humor většiny jeho generačních kolegů, ale důraz je  v nich kladen na existenciální obsah a filozofickou hloubku. Václav Jirásek v začátcích existence skupiny Bratrstvo na rozhraní 80. a 90. let vycházel z archetypů nejdogmatičtějšího období socialistického realismu, dnes však podobně jako Pinkava hledá inspiraci v daleko vzdálenější minulosti, sahající nejenom k symbolismu či gotice, ale až k prehistorickým mýtům. Jeho melancholicky vyznívající fotografie, v nichž se v poslední době někdy objevuje sám jako nahý muž uprostřed romantické přírody, zkoumají hlubiny času, neměnných hodnot, nadosobního řádu i víry. Po jakési pomyslné spirále se vracejí k duchovní atmosféře konce 19. století, která projevovala velký zájem o podobná témata. Akcent na obsah a obrazové symboly je typický i pro díla Michala Macků. V motivech vlastního nahého těla v imaginárním prostoru symbolizuje témata násilí, úzkosti, ztráty individuality uprostřed odosobnělého davu, duality těla a duše, transcendence i mimorozumového vnímání. Své vlastní nahé tělo fotografuje i Zdeněk Lhoták, ale jeho práce se výrazně liší od fotografií Michala Macků i od motivicky obdobných děl Johna Coplanse. Fragmenty nahé postavy jsou zde zobrazovány z tak nečekaných úhlů a v tak překvapivých výřezech, že se z nich stávají až jakési znaky, v nichž je potlačen erotický náboj na úkor zdůraznění autoreflexe i složité symboliky, volně inspirované jógou či buddhismem.

Pavel Mára vytvořil v 90. letech dva výrazné cykly s motivy nahých těl. V technicky precizně provedených nadživotních zvětšeninách triptychů, zobrazujících tváře i celé nahé postavy žen a mužů z podhledu, pohledu v ose a nadhledu při rovnoběžnosti svislých linií, sugestivně položil otázky identity a vnější podoby člověka i přesnosti našeho vnímání. S poklidem těchto fotografií kontrastuje expresivita červených androgynních těl z cyklu Mechanické korpusy, ve zvláštní symbióze spojujících smyslnost a chlad, živočišnost a odosobnělost. Dalším z nemnoha autorů, kteří ve fotografickém aktu invenčně pracují s psychologickými i estetickými aspekty působení barev, je Jiří David – jeden z nejznámějších výtvarníků střední generace, který často ve své tvorbě eploatuje fotografii. Ostře barevné snímky jeho vlastního nahého syna s revolverem svou zvláštní atmosférou mohou připomenout poetiku filmů Davida Lynche. Mezi fotografy aktů se stale častěji objevují I ženy- Michaela Brachtlová už během studia na FAMU zaujala konfrontacemi detailů těl s rostlinami, mořskými živočichy a kožešinami, v nichž po vzoru surrealistů zdůrazňovala latentní erotické významy. Veronika Bromová patří ke stále početnějšímu okruhu profesionálních malířů a sochařů pracujících s fotografií. Po sugestivních aktech a portrétech, do nichž pomocí počítače iluzivně začlenila fragmenty starých anatomických atlasů, a autoaktech ze souboru Já z roku 1998, zaujala i fotografiemi vlastního těla zabandážovaného lepicí páskou. V dokumentaristickém pojetí, navazujícím na ojedinělé Nahaté portréty Jána Reča z 80. let, vytvořily své sociologicky i psychologicky výmluvné portréty nahých mužů a žen Irena Armutidisová a Jolana Havelková. Fotografek a fotografujících malířek či sochařek, v jejichž dílech se objevují akty nebo fragmenty nahých těl, je dnes mnohem vice. To nesvědčí jenom o emancipaci žen, ale i o tom, že akt patří k nejfrekventovanějším, nejoblíbenějším i nejaktuálnějším žánrům současné české fotografie. O tom je ostatně i opavská výstava.

Akt v české fotografii 1960-2000. Dům umění, Opava, Pekařská 12, 16. 4. -  13. 6. 2004, otevřeno úterý-neděle 10-17 hodin. Výstavu pořádají  Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské university v Opavě a Dům umění v Opavě.  Kurátor Vladimír Birgus, spolupráce Jan Mlčoch.

Partner