Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

23/6/2002

Rudolf Koppitz. Opavský fotograf vídeňské secese.

Rudolf Koppitz /1927/Rudolf Koppitz (1884 - 1936), je dnes asi nejvýznamnějším ze svým způsobem opomíjených a dnes znovu objevovaných rakouských umělců českého původu. Neuvádí jej ani Encyklopedie českých fotografů ani Encyklopedie českých výtvarným umělců, zmínka o něm chybí i v přehledech české fotografie aktu. Své první monografie se Rudolf Koppitz dočkal až docela nedávno. V němčině ve formě katalogu provázejícího před několika lety jeho výstavu v Rakousku, Německu, Francii a v USA ji vydala rakouská historička umění Monika Faber (1954), pracující ve sbírce grafiky a fotografie v Muzeu moderního umění ve Vídni. V katalogu vydaném ve Vídni v roce 1998 je tak na 142 vyobrazeních vůbec poprvé podán ucelený přehled celoživotního díla autora, kterého můžeme právem řadit na přední místa i v rámci dějin české fotografie.

Rudolf Koppitz se narodil v obci Skrbovice č. 23 (německý název obce je Schreiberseifen) v okrese Bruntál 3. ledna 1884. Pokřtěn byl 6.1.1884 v Bruntále (něm. Freudenthal). Pocházel z chudé evangelické rodiny, měl šest sester, ale čtyři zemřely už v dětském věku. Po ukončení národní školy, mohl docházet do odborné školy jen díky stipendiu. Nakonec se vyučil přímo ve Freudenthalu u fotografa Roberta Rottera. Závěrečnou zkoušku vykonal v roce 1901.
Kariéru zakázkového fotografa začíná Koppitz v malých ateliérech v nejrůznějších provinčních oblastech císařství. Krátce měl ateliér v Opavě, ale potom se usadil a pracoval jeden a půl roku v ateliéru v Brně u Carla Pietznera, který vlastnil desítku ateliérů v Berlíně, Waršavě, Sant Petěrburgu, Moskvě a ve Vídni s více než 300 pracovníky. Toto zaměstnání sehrálo pro Rudolfa Koppitze důležitou roli - poprvé se zde seznámil s prominentním publikem. Po třech letech nastupuje do povinné vojenské služby. Poté pracuje opět v Opavě, v severních Čechách, v Drážďanech.
V roce 1912 se nečekaně rozhoduje k riskantnímu kroku do neznáma - nechává živnosti aby vstoupil zpátky na školu - na Grafický učební a vzdělávací ústav ve Vídni. V umělecky intenzivním vídeňském prostředí se setkává s okruhem svých budoucích kolegů, secesí až programově orientovaných k výtvarnému umění. Mezi nimi byly i později tak slavné osobnosti, jako například fotograf Josef Anton Trčka nebo Koppitzův blízký přítel malíř a grafik Egon Schiele. Rudolf Koppitz se stává členem „Wiener Camera Clubu“. V jeho volné fotografické tvorbě v tomto období dominují náladové krajiny, veduty a významné vídeňské památky podané technikou bromolejotisku, gumotisku nebo uhlotisku. Rád zachycuje divokou, dosud nezkulturněnou přírodu: především moře, skaliska a hory.
V této době a pod vlivem okolního prostředí také začíná vytvářet své první inscenované symbolistické skupinové akty, vycházející úzce z estetiky vídeňské secese. První práce ještě prozrazují vliv svého učitele Karla Nováka a japonského umění zprostředkovaného mu především Gustavem Klimtem. Už v těchto letech těsně před I. světovou válkou fotografuje také vlastní autoportréty. Zachycuje se na nich s fotoaparátem, při fotografování v krajině. Pevný smysl pro harmonii a precizní kompozici osvojený v Grafickém učebním a vzdělávacím ústavu si také ve své tvorbě podrží, přes všechny tématické proměny, po celý život.
Na frontu I. světové války nastoupil na konci července 1914. Jeho snímky jsou najednou přímé, prosté dalších zásahů, téměř dokumentačně popisné. Načas dokonce přestává užívat širokou škálu ušlechtilých tisků, omezuje se na pigment. Jako průzkumný letec rakouské armády ve vzduchu kromě vojenských úkolů fotografuje letadla, spojenecká i ty nepřátelská, ale na jeho leteckých fotografiích se objevují též krajiny. S velkou oblibou snímá především zrcadlící se vodní plochy, využívá geometrické kompozice křídel letadla a jeho vzpěr. Ve volných chvílích fotografuje tanečnice nebo sedláky v lidových krojích. Na četných snímcích ovšem zachytil i život řadových vojáků ve vojenských leženích a při bojových akcích. Jeho snaha o dokumentaci se však propojovala i s dobově vnímanou uměleckostí fotografie, často těžil z impresionistické výrazně emotivní a dramatické nálady, protivětla, mlhy, západu slunce, bouřlivých mraků.
V následném meziválečném období se stal Rudolf Koppitz nejvýznačnějším představitelem rakouské fotografie z řad zastánců tradicionalistické "umělecké fotografie", kteří si oproti dobově aktuálním avantgardním výbojům obracejících se ke struktuře fotografického média a těžících z nejrůznějších experimentů, podrželi četné reminiscence na secesi a symbolismus. I nadále se inspirovali literaturou, malířstvím, hudbou i divadlem, hojně užívali měkce kreslících objektivů a nejrůznějších speciálních technik přibližující veristickou, na realitě závislou fotografii blíže ke grafickým technikám. Nejvýznamnější jsou jeho inscenované, často mnohafigurální akty plné symbolických odkazů. Oblíbeným Koppitzovým motivem bylo spojení nahé tanečnice s několika oděnými postavami. Mnohokrát variovaným námětem těchto fotografií byla polarita ducha a hmoty a motiv pohybu i smrti.
Skupiny těl někdy komponoval do póz podle kreseb a soch rakouského umělce a Koppitzova přítele Gustina Ambrosiho a Augusta Rodina. Blízké jsou i paralelně vznikajícím Drtikolovým snímkům ve stylu art deca. Avšak zatímco gesta žen a kompozice Drtikolových symbolizujících aktů jsou dynamické a otevřené (nabízí se paralela s vrcholně barokní sochařskou tvorbou "in aria"), Koppitzovy kompozice a přímo i gesta žen jsou klasicizující, uměřené, celkové uspořádání je výrazně uzavřené a dostředné.
Vedle četných tanečních studií vzbudil mezi svými současníky pozornost mužskými akty - především autoportréty, které vytvářel hlavně od roku 1923. Koppitz je oproti Františku Drtikolovi neváhal vystavit na všech velkých výstavách, jichž se svými díly účastnil. Snímky většinou zobrazovaly fotografa realisticky ve volné přírodě, v horách nebo na skále v moři. Přesto jsou v nich přítomny všechny symbolické odkazy a znaky, kterými je celé Koppitzovo dílo prostoupeno, a ve velké míře ovlivnily i jeho pozdní fotografie. Ve třicátých letech se jeho tvorba radikálně proměňuje, vrací se k některým motivům z let I. světové války, věnuje se zobrazování života vesnických obyvatel a krajiny celého území Rakouska.
Koppitzova díla jsou charakteristická precizním důrazem na formu, hru světelných linií a ploch, práci se stínem. Ještě přesvědčivější se tyto rysy stávají díky mimořádně mistrovskému zpracování, se kterými Rudolf Koppitz všechny umělecké tiskařské techniky prováděl. S pomocí barevného gumotisku, pigmentového nebo bromolejového tisku vytvářel velkoformátové tisky, které se pro jeho současníky staly přímo příkladnými vzory uměleckých nároků fotografie.
Svým přístupem k fotografii a celoživotním vlivům secese navazoval na členy rakouského "Trojlístku" (či "Tria") - Hanse Watzka (1848 - 1903), Hugo Henneberga (1863 - 1918) a Heinricha Kühna (1866 – 1944). Blízký byl také tvorbě českých rodáků Karla Nováka, Josefa Antona Trčky a přímo v českých zemích žijícího Františka Drtikola nebo Adolfa Schneebergera.
Ale zatímco náš František Drtikol se na začátku dvacátých let přesouvá od secesně symbolistických kompozic k abstraktněji vyjadřovaným metaforám ve fotografiích kde na důrazu nabývá zájem o světlo a stín v polohách art deca, už v kontextu dvacátých let je patrný tradicionalismus a určitá salónnost Koppitzovy tvorby v prostředí secesí stále ještě dýchající Vídně.
Dnes zná fotografa Rudolfa Koppitze víceméně jen malá skupina historiků, sběratelů a fotografů. Pokulhávání secesních fotografických tvůrců o několik let a možná i desetiletí za ostatními výtvarnými umělci je neřadí mezi modernistické inovátory. A s touto douškou na ně bylo pohlíženo jako na konzervativní, tradicionalistické tvůrce, jež velice záhy zastínili mnohem progresivnější umělci moderních uměleckých avantgard. Už přinejmenším dvě desetiletí přetrvávající inklinace k emotivněji zaměřeným tvůrcům a přehodnocování tradicionalismu a dogmatické nelpění na čistotě fotografického média spolu s naším Františkem Drtikolem rehabilitovala i "rakušáka" Rudolfa Koppitze.

 

Partner