Archiv

Mesiac fotografie Bratislava
2009 - program / Month of Photography 2009 Bratislava - Programme

 Program ke stažení

Once Upon a Time in the East.poster

Czechs through the Eyes of Photographers, 1948–1989

The City Gallery Prague, The Stone Bell House, Straměstské náměstí 13, Prague
28 October 2009 – 3 January 2010

Exhibition curators: Vladimír Birgus, Tomáš Pospěch
Architectural concept: Emil Zavadil
Graphic design: Vladimír a Martin Vimr
The exhibition has been organized by the City Gallery Prague
in association with the Museum of Decorative Arts in Prague,
the CTK Photobank, KANT Publishers and the Institute of Creative
Photography, Silesian University in Opava.
Catalogue: KANT (Karel Kerlický), Prague – www.kant-books.com

Věněk Svorčík, ČTK Photobank, Voluntary Workers, 1950

Erich Einhorn, Morning in Prague Tram,1956

Jaroslav Kučera, Strahov Student Dormitories in Prague, 1972.

Jindřich Štreit, Sovinec, 1982

Lubomír Kotek, from the series Signs, 1980s.

Josef Moucha, from the series Army raining ompany, Mošnov 1982

Martin Plitz, from the series Women from the Title Page of Vlasta Magazine, 2000

The exhibition Once Upon a Time in the East: Czechs through the Eyes of Photographers, 1948-1989, is neither a historically relevant image of life in Czechoslovakia during the Communist regime from its establishment in 1948 to its demise in 1989, nor an attempt to cover all the main trends, photographers, critics, as well as works of Czech documentary photography of this period. By presenting well-known, forgotten, and also hitherto unpublished photographs, it seeks to show aspects of the lives of ordinary people in Czech lands at the time, when one was required to do so much and permitted to do so little. With selected examples from a broad range of photos of varying artistic quality, the exhibition seeks to show the changes in the political and social atmosphere, and way of life, as well as to show official Communist festivities and demonstrations, the ubiquitous ideological propaganda and the devastation of both society and the environment under single-party rule. It also aims to show how many people escaped into their private lives, pubs and cottages, where less official, but more truthful and spontaneous life took place.
Both the book and the exhibition feature samples of official agency photographs from the photo bank of the Czech Press Agency (ČTK), period fashion and advertisement shots, photographs promoting the famous Unified Farmers’ Cooperative in Slušovice, and even shots clandestinely taken by the secret police (StB) when monitoring dissidents, people considered dangerous to the régime, and foreigners. The backbone of the exhibition, however, is formed by thematic sets of works by well-known, forgotten as well as totally unknown Czech photographers. Many are published here for the first time.
After the Communist takeover in February 1948 all Czech photography underwent profound changes which influenced it for decades to come. Photographer-tradesmen had to register in cooperatives just as free-lance photographers had to be registered in the artists’ union. Many magazines ceased to exist. Heavy censorship began to be applied. The régime required the dogmatic application of the principles of Socialist Realism and the social and propagandistic function of photography, ideological involvement, an optimistic approach, transparent traditional composition, with subject matter that could be understood by the masses. The range of subjects of officially published photos was highly restricted; a truthful representation of reality was superseded by a pleasing idealized image of the new régime. There were repeatedly the same arrangements elaborated to the most minute detail, featuring the efforts of the builders of Socialism, the happy days of young pioneers and members of the Czechoslovak Union of Youth, the vacations of the working people in trade-union recreation facilities, celebrations of Communist holidays, Communist Party congresses, meetings and training sessions, the establishment of the Unified Farmers’ Cooperatives, staff meetings dealing with work plans and commitments, the determination of the soldiers of the Czechoslovak People’s Army to defend their homeland against the imperialist enemy, and the achievements of Socialist sport. We know most of Czech photographs in the style of Socialist Realism only from periodicals of the time, since most of the originals have been lost. Fortunately, the ČTK photo bank, a kind of ‘pictorial memory of the nation’, contains many official shots from that period, including sad evidence of the show trials, in which dozens of innocent victims were convicted to years in prison, and sometimes given death sentences.
Only a few leading photographers had the courage of Jan Lukas at the time of the harshest Stalinist régime in Czechoslovakia, from 1948 to 1953, to record the suppressed expressions of the desire for freedom and the typical images of the time. Most photographers took non-ideological photos. Fortunately, after the death of Stalin and Gottwald in 1953, there was, in connection with mild political détente, a gradual departure from Socialist Realism. The heroism of major social themes in the late 1950s was gradually replaced by the interest in everyday events. The ‘poetry of everyday life’, which began to appear ever more distinctly in Czech literature, film, sculpture and painting of the time, also found its place in photography. Its representatives in our exhibition and book, for example, Václav Jírů and Erich Einhorn, tried to make transparently composed and easily understood photos, which emphasized the lyrical and often humorous moments of everyday life. They mainly appeared as genre illustrations in dailies and magazines. But beginning in the late 1950s they were frequently published in books as well. An original example is the publication by Milada Einhornová, Rickys Abenteur in einer grossen Stadt (Ricky’s adventure in a big city, 1958), featuring the bizarrely staged adventures of a nanny-goat who moves about on her own in Prague.
A strong impulse for the development of Czech photojournalism and documentary photography was the publication of Anna Fárová’s book about Henri Cartier-Bresson in 1958. His conception of humanistic photojournalism, capturing the ‘decisive moment’, together with works by other leading members of the Magnum Photo agency became a model particularly for the young generation of photographers. Some of its representatives, such as Jiří Všetečka and Pavel Dias, took a number of shots of everyday life, which have remained relevant to this day. The new magazine Mladý svět (Young world) provided an opportunity to publish several-page photo essays from the life of young people as well as snapshots from various parts of Czechoslovakia and travels abroad. A good example is the series Tramping, in which Miroslav Hucek considers the then typical phenomenon of gradual political and social thaw, when tens of thousands of young people, influenced by the tradition of the First Republic and their admiration for American culture, escaped together with their friends to ‘tramping’ settlements in the countryside every weekend. Mladý svět was, however, the official weekly of the Czechoslovak Union of Youth, so despite the freshness of its photography it contains hardly any really critical views of society under single-party rule.
This, by contrast, can be found for the most part in works by several prominent amateur photographers who did not care whether their photographs might not be found ideologically acceptable or might not be published or exhibited. An exceptional body of work was made by Gustav Aulehla, who was hitherto almost unknown. His raw, authentic, generalizing shots of life in the small town of Krnov from the late 1950s onward, capture absurd and grotesque elements of official Communist celebrations, the loss of individuality of people in the crowd, and the contradiction between the optimistic slogans of propaganda and the harsh reality. At the same time, they aptly and often subjectively show the private sphere, which the régime had failed to destroy. A more lyrical ring is to be found in the photos of everyday life by another long-ignored amateur photographer, Miloslav Kubeš. The same applies to the magical and slightly ironic photos from funfairs and carnivals by the photographer-architect Ivo Loos. We also find wonderful documentation of that time in the archives of many other amateur photographers, such as the fifty-year-old unrefined photos from a huntsmen’s festival, which were taken by Rudolf Jarnot. And we find it in the bequest of the practically unknown Josef Kohout, who made his living as a photographer after being released from a Communist prison, but who was not permitted to publish his bitter photos taken in Prague streets. In his first mature shots from life in the industrial city of Ostrava, taken in the late 1960s, Viktor Kolář was often uncompromising in revealing the devaluation of ethics, while being poetic in his discovering phantasmagorical moments of everyday life.
The pinnacle of Czech documentary photography of the 1960s is undoubtedly the oeuvre of Josef Koudelka. This is evident not only in his series Gypsies, but also in his series of visually strong, objective, and generalizing photographs from the Soviet occupation of Prague in August 1968. These photos show the resistance of defenceless people to armed violence, as well as their solidarity, hope, despair, and delusion. Miloň Novotný’s photographs of the funeral of Jan Palach, the student who set himself on fire in the centre of Prague in January 1969, became a symbol of the last major protest against the concessions the Czechoslovak leadership was making to the Soviet forces of occupation.
 In the period of ‘normalization’ policy, after Gustáv Husák became the First Secretary of the Communist Party of Czechoslovakia in April 1969, hard times set in also for photojournalists. Amongst the photographs in periodicals, obligatorily optimistic works not seeking broader contexts or with little ambition to reflect their photographers’ own styles again began to dominate. The situation in documentary photography, on the other hand, was far better. Such photographs were usually not made on commission, and therefore had little chance of immediate publication in the press or in books or of being shown at exhibitions. Consequently, people making such works had great creative freedom to depict the difficult period with honesty. Some of them (for example, Ivo Loos, Dana Kyndrová, Gustav Aulehla, and Viktor Kolář) used this freedom in ironically conceived photographs capturing the absurdity of mass celebrations of May Day and other holidays, Communist iconography, and the bleakness of life in ‘real Socialism’. Jindřich Štreit made raw, sometimes almost surreal pictures of rural life in the difficult conditions of the Bruntál region near the western frontier of Moravian Silesia. In his photos, so removed from the idealized picture of the village presented in the state-controlled communications media, he did not conceal his romantic view of society or his humanist admiration for traditional human values. But he also observed the creeping consumerism, the arrival of television in the traditional milieu, alcoholism, the break-up of families, violence, and the destruction of the environment and of traditional rural values. A unique, effective set of documentary photographs  about a squad in the Czechoslovak People’s Army in Mošnov, a suburb of Ostrava, was made by Josef Moucha. It shows them being drilled, brainwashed, and having their dignity tread on, but it also shows more pleasant moments outside barracks. It was not published till twenty-seven years after he made it.
 We do not find even a hint of idealization in the works of Ivo Gil, which were taken in an institution for mentally retarded children. This is not, however, naturalism for its own sake. Rather, it is testimony about the coexistence of handicapped people and self-sacrificing nuns, two groups that the régime intentionally kept on the margins of society. In the Seventies, Together with Markéta Luskačová and Pavel Štecha, Gil was a pioneer of Czech sociological photography. Of this trio, however, only Štecha devoted himself to working with sociologists over a long period, creating austere, pithy, compositionally simple, though somewhat cold sets of photos as illustrations to various research projects. Štecha influenced many FAMU students, and some of them used the sociological eloquence of static objects that revealed much about people without their actually being there. In the set Windows, for example, Jaroslav Bárta juxtaposed the remains of original facades of old houses with their insensitive, even brutal remodelling. His photos of bricked-up, ‘silenced’ windows contain not only a reflection on the passing of time, but also the inseparable political subtext. Their effect is similar to that achieved in Jiří Poláček’s ghostly night-time photos of fragments of the Smíchov district in Prague. An even more damning accusation of the régime, which in 1985 did not hesitate even to demolish the architecturally valuable Praha-Těšnov railway station, is provided by Jaroslav Kořán’s ghostly photos of the ruins of this building. In his large set Signs, Luboš Kotek shows the ubiquitous Communist propaganda, which was posted along motorways or in shop windows, full of the ‘soc-art’ of hammers and sickles, five-pointed stars, and portraits of ‘statesmen’ visiting the prefab concrete jungles of housing estates where everything was the same. Jiří Hanke, in turn, used his beloved time-lapse method to compare subjects photographed over longer periods of time, as in his set of photographs of Váňova street in the steel town of Kladno from 1981 to 2001. Here, using the example of one building on a corner, he eloquently illustrates the revolutionary changes in society.
 The private lives of most people in ‘real Socialism’ were radically different from what they had officially been portrayed to be. People escaped into the psychological security of their homes and weekend cottages; they focused on bringing up their children, chatting with their friends, going to pubs and football matches, watching television series, going on excursions, playing sports, and having sex. Many photographs show that life in those days was not so grey and full of anxiety as may appear from today’s point of view. Jaroslav Kučera in the early Seventies photographed students’ wild parties at the Strahov dormitories in Prague. In depictions of small-town life, Gustav Aulehla has photos even of very intimate moments. Using a primitive camera he cobbled together himself, Miroslav Tichý surreptitiously made blurry photos of women at the public swimming pool, in shops, and on the streets of the south-Moravian town of Kyjov. With their anti-aesthetic and technical imperfections, Tichý’s work is quite different from any of the contemporaneous trends in Czechoslovak photography. The photographs by František Dostál from the series Summer People, full of beer-hall wisdom, humorously show moments of relaxation by a river, but the subtext warns against the decline in life’s values. Zdeněk Lhoták in the series Sparta Prague created a many-layered view of football and its fans. Jan Jindra, in 1982–84, made picturesque photos of New Year’s celebrations in the Hotel Jalta, Prague, depicting performances by a variety of prestidigitators, scantily clad women dancers, and people dressed up like characters from the fairy tales on Czech television. Similarly, Libuše Jarcovjáková photographed the T-klub in Prague, using, against the aesthetic canons of the day, the harsh light of an electronic flash. Without visual embellishments, she photographed this famous nightclub, winning the trust of the homosexual men and women who used to meet there. The apparent freedom of this milieu, however, was often under surveillance by the secret police, just like the many events held by underground painters, sculptors, and musicians, which are documented by Helena Wilsonová. On practically a daily basis, Bohdan Holomíček, expanded his distinctively personal photographic diary, in which, apart from self-portraits, photos of his family, and the countryside he has driven through, includes photos of theatre performances and concerts held without the approval of the Communist authorities, and also spontaneous snapshots of meetings of dissidents.
In the Eighties, mainly after the introduction of Gorbachev’s perestroika and glasnost, it was becoming clear to some people that the totalitarian system was getting weaker. More and more people were finding the courage to take a critical attitude towards the artificially maintained régime and to seek alternatives to the existing two-faced approach to life. In his generalizing photographs from the late Eighties, Václav Podestát depicts the final round of the Porta festival competition, Pilsen, where tens of thousands of people used to meet  to enjoy moments of togetherness and freedom while listening to live folk and country music. Karel Cudlín photographed the westward exodus of East Germans by way of the Embassy of the Federal Republic of Germany in Prague in summer 1989. Several months later the Velvet Revolution helped to end one-party rule in Czechoslovakia. That was also contributed to by the photographs of Radovan Boček and Pavel Štecha, which were distributed in mass print-runs. While the state-controlled communications media were either keeping silent or outright lying about events, these photos showed what had really happened during the brutal beatings of demonstrators by the riot police on Národní třída in Prague and during the first big demonstrations.
 With the return of democracy Czech photography again underwent considerable change. Many photographers lost their main subject of ‘opposition’ to the régime. But for others the era of totalitarianism again became an inspiration for work outside documentary photography. In their staged photographs the group Bratrstvo (Brotherhood), in the late Eighties and early Nineties, exploited themes from Communist iconography. Martin Plitz also started from themes of the Communist era, reconstructing the sentimental heroism of women depicted on the covers of Vlasta magazine in those days. Many years later he sought out the same women who had posed as lathe operators, pilots, architects, and journalists, and photographed them in the same settings as the staff photographers on this women’s weekly had once done. It was as if the pathos and heroism of Socialism had never ended.
 As the forty-one years of single-party rule recedes increasingly farther into the past, the perception of one of the saddest chapters in Czech history changes. More and more young people have not experienced it, and for older people the period is becoming the background of the fond memories of their youth. This change in the perception of the Communist era is perhaps best illustrated by the changes in the perception of Fred Kramer’s fashion photograph of the five women models in front of the Sjezdový palác in Prague (on the cover of the present volume). Whereas twenty years ago, probably most people here would have considered it, in comparison with the superb contemporaneous fashion photos by Richard Avedon or Irving Penn, to be totalitarian kitsch, today, it exudes the charm of the unwanted, standing as a gentle reminder of what things looked like in Czechoslovakia, once upon a time in the East.

    Vladimír Birgus and Tomáš Pospěch
    (Translated by Vladimíra Šefranka and Derek Paton)
 

Katedra fotografie FAMU v Praze, Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
a Galerie Velryba si Vas dovolují pozvat na zahájení výstavy Jitka Teubalová.

V pondělí 2.listopadu 2009 v18 hodin. Doprovodný program vernisáže: videoprojekce
performance Virgencitas underground a živá hudba. Galerie Velryba, Opatovická 24,
Praha 1. Výstava potrvá do 3. 12. 2009. Otevřeno: po- so 12- 22 hod, neděle zavřeno.

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity
v Opavě Vás srdečně zvou na otevření výstavy
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14,
Ostrava. Výstavní projekt je realizován za podpory
statutárního města Ostrava.
ve čtvrtek 29. října 2009 v 17 hodin.
Kurátor Aleš Kuneš.
Výstava, kterou zahájí Jiří Siostrzonek, bude
otevřena do 9. prosince 2009 vždy hodinu
před představením.
Klauzurní a diplomové
práce Institutu tvůrčí
fotografie za rok 2009
1. část: Portrét

Jitka Teubalová Žižkovska Ona s dítětem, 2009

Marek Pavala

Jacek Hajduga

David Macháč

PORTRÉT 009 
Klauzurní práce a diplomové práce Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě I..

Ester Erdélyová
Joanna Gorlach
Elena Halická        
Jacek Hajduga 
Agata Marzecová 
Marek Pavala      
Jitka Teubalová 
David Macháč                  

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona
Čs. legií 14, Ostrava
od 29. 10. 2009 do 9.12.2009
Vernisáž 28. 10. 2009 v 17 hodin. Výstavu zahájí Jiří Siostrzonek.

Zatímco studentské klauzury Institutu tvůrčí fotografie v bakalářském studiu bývají velice živým proudem různých pokusů, tendencí, proudů  i objevů - a samozřejmě také omylů - kterými se posluchači  postupně prodírají  k samostatné tvorbě,  u diplomových prací očekáváme  určitou stabilitu a vyhraněnost názoru. V letošním roce jsme se proto rozhodli,     že obě tyto části spojíme do společné výstavy a setkávají se tak vedle sebe první impulsy       ze vstupního bakalářského ročníku s vyzrálou prací z magisterských diplomek. 
             Zhruba před rokem jsem měl příležitost vybírat pro stejný prostor divácky úspěšnou výstavu Nad hladinou ženy,  kde jsem odstoupil od standardního „školního“ způsobu poskládat  barvitou mozaiku výborně hodnocených prací.  Pokusil jsem se z několika desítek souborů vybrat tematický okruh zaměřený do života ženy. Hledal jsem symbolický okamžik jejího „nádechu“, tedy okamžik, který má (nebo teprve nachází) svou důležitost.
               I pro aktuální výběr jsem se rozhodl  právě k tomuto tematickému slévání.  Stejně jako loni bylo vybráno celkem „mezinárodní“ společenství,  kde kromě domácích fotografů (jeden  je dokonce z blízkého okolí) se objevují rovněž autoři z Polska a Slovenska. Tento okruh studentů je totiž jednou z velmi inspirativních charakteristik Institutu tvůrčí fotografie. Škola je místem setkávání různých národností euroregionů, což jednoznačně přispívá  k otevírání alternativních pohledů do různých stereotypů.
              Portrét často vnímáme bezprostředně v prvním plánu jako jednu z každodenností svého života na dokladech, ale rovněž  v rodinných albech po babičce či ve veřejném prostoru na stránkách bulvárů, novin a obrazových časopisů.  Aktuálně na monitoru počítače, v různých chatech, blozích a sociálních sítích vůbec. Naše výstava v Divadle Jiřího Myrona nezdůrazňuje konkrétní vlivy žádného pedagoga, ačkoliv by si to jistě někteří zasloužili.
Vybrané práce totiž vznikaly pod různým vedením a podtrhávají více celistvý stav tohoto tradičního žánru v současné atmosféře školy.
          Ještě před několika lety byla portrétní fotografie spíše na okraji zájmu mladých tvůrců, zatímco nyní se dostává doslova do jejího středu. Osobně si myslím, že je v mladé fotografii jako celku vůbec odklon od vyhraněné subjektivity (která si logicky nachází svůj okruh diváků velmi obtížně) k tématům, které často velmi bezprostředně procházejí volně veřejným prostorem. Nejde samozřejmě o nějaké „zbulvarizování“ fotografie, ale spíše o charakteristiky média, které vždy širokému okruhu diváků patřilo.
 
         Hlavní linií mého výběru je alternativní přístup k různým stereotypům. Není to tedy ten typ portrétů zavěšovaných na server  http://libimseti.cz/, ani oficiální portrét z výroční zprávy firmy. Vlastně jsou to někdy fotografie, které už s tradičním portrétem souvisejí  jen v některých obrysových bodech. Ukazují člověka širším souborem snímků v konfrontaci s jeho prostorem a věcmi, život vyhraněných sociálních skupin, touhy emigrantů atd..       
          Stereotyp (jak nám nabízí jedna z definic) je předjímaná myšlenka, která připisuje jisté vlastnosti všem členům třídy nebo vrstvy . Nebudeme se zde pokoušet o sociologický výklad,
ale všichni vybraní autoři nesledují zjednodušovaný, zveličený, či dokonce ponižující předpoklad daný určité skupině. Práce Marka Pavaly Daniel  je jakousi portrétní obrazovou esejí, aniž by se ovšem vytrácely zcela konkrétní obrysy portrétu jeho romského přítele. Ačkoliv většina z nás vnímá Romy hlavně v jejich „jinakosti“ (tedy často spíše v jejich „jinakosti“ na druhou), Pavala sleduje mladého selfmademana, jež by mohl v budoucnu řídit úspěšnou (a dokonce i zcela seriozní) firmu. Polský horník  Jacek Hajduga v souboru Horníci a jejich vášnivé touhy hledá opět alternativní vrstvy u svých spolupracovníků, kde jejich těžkou a nebezpečnou dřinu v dolech konfrontuje s volbou jejich koníčků. Slovenka Ester Erdélyová se zaměřila do mikrosvěta svobodných matek a jejich dětí a autorce se daří vyhýbat bulvárním sladkobolným stereotypům. Lásku (nikoliv erotiku či flirt) po síti si vybrala za své téma Elena Halická. Ačkoliv výrazná tvorba Agáty Marzecové  se pohybuje se stejnou jistotou v oblasti nového dokumentu, inscenované fotografie nebo nalezených zátiší, dominující je zde zájem o „portrét“ lidí , jež jej ještě dále modelují vlastními „teritorii“. 
Bakalářská diplomová práce Jitky Teubalové hledá inspiraci v prostých jihoamerických svatých obrázcích Madony a magisterská diplomová práce  Davida Macháče se soustředila  přímo zde v regionu na to vůbec nejtěžší. V kontextu domácího prostředí hledá charakteristické rysy „chlápků od vedle“.  Tedy sousedů, které často (přes zdánlivou blízkost) známe nejméně.
        Aleš Kuneš

Výstava studentek Institutu tvůrčí fotografie Slezské Univerzity v Opavě je fiktivním obrazovým rozhovorem autorek na volně pojaté téma žena. Představí se šest různých pohledů od šesti různých žen, z různých míst.
Výstava probíhá od 30. 9. 2009 do 31. 10. 2009 ve Zlínské kavárně Loft 577 (http://www.loft577.cz/)
tř. T. Bati 190, 760 01, Zlín

Silvia Senčeková

se narodila roku 1979 v Banské Bystřici. Po získání titulu PhDr na Fakultě politických vied a medzinárodných vzťahov na Univerzitě Mateja Bela se rozhodla pokračovat ve studiu na ITF v Opavě a zároveň na Akademii výtvarného umění ve Vídni. Její práce byly vystavované v Rakousku, Čechách, Polsku, Srbsku a na Slovensku. Žije a tvoří ve Vídni.

Justyna Pasierkiewicz

se narodila roku 1981 v Tychy v Polsku.  Vystudovala Státní akademii výtvarných umění v Bielsko- Biala, Institut umění Slezské univerzity v Cyeszyni. V současné době studuje ITF v Opavě. Vystavovala v Polsku a v Čechách. Žije a učí v Anglii.
 

Magdalena Sokalska

se narodila roku 1982 v Zabrzu v Polsku. Vystudovala Varšavskou školu fotografie. V současné době studuje magisterské studium na ITF v Opavě.  Je spoluautorem sdružení Gliwický Dům Fotografie. Vystavovala v Polsku, Čechách, Německu atd. Vedle fotografie se zabývá ještě grafickým designem. Žije v Gliwicach.
 

Anna Matuszna

se narodila roku 1984. Je to nezávislá fotografka s působištěm ve Varšavě. Zaměřuje se na portrétní a módní fotografii, stejně jako na každodenní dokumentování okolního světa.  V současné době studuje na ITF v Opavě.
 

Yoshimi Yokoyama

se narodila 1975 v Kagoshimě v Japonsku. Studovala na Wasedské univerzitě anglickou literaturu. Od roku 1998 pracovala v Tokiu jako fotografka pro módní časopisy. V roce 2005 se přestěhovala do Prahy, a začala studovat na katedře fotografie pražské FAMU. Od roku 2006 studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Žije v Praze.
 

Eva Malúšová

se narodila v roce 1984 v Hranicích. Vystudovala keramiku na Střední odborné školé v Luhačovicích, fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a v současné době studuje na ITF v Opavě. Žije ve Zlíně.

Barbora Žůrková / Radim Žůrek
7. – 30. 11. 2009 Galéria Artotéka, Mestská knížnica Kapucínska 1, Bratislava
Vernisáž: 6. 11. 2009 / 18.30 hodin
Kurátor: Vladimír Birgus
Galerie Artotéka a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezskéuniverzity v Opavě ve spolupráci s Českým centrem v Bratislavě Vás zvou na zahájení výstavy
www.zurkovi.com MONTH OF PHOTOGRAPHY . bratislava 2009

Stredoeurópsky dom fotografie v Bratislavě, Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity
v Opavě a Národné osvetové centrum v Bratislavě ve spolupráci s Českým centrem v Bratislavě Vás zvou na otevření výstavy Vladimír Birgus Fotografie 1972-2009 3. 11. 2009 v 18 hodin Dom umenia, Nám. SNP 12, Bratislava

Výstavu, která bude v rámci 19. ročníku Měsíce fotografie v Bratislavě otevřena do 29. 11. 2009 denně od 11 do 19 hodin,
zahájí Jiří Siostrzonek.

Cafe Pierre, Sokolovská 671, Veselí nad Moravou
Zahájení výstavy se uskuteční v pátek 16. 10. 2009 od 18.00 hodin ve Veselí nad Moravou.

Přijměte prosím pozvání na výstavu a jeden z dalších pokusů o krátké zpomalení běhu čadasu.
K poslechu (k tanci snad ani ne...) bude v důsledku vleku událostí patrně hrát fúze Bublák & Malůšek a spol...
 

 Tenkrát na Východě – Češi očima fotografů 1948-1989

Galerie hlavního města Prahy – Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám. 13, Praha 1,
28. 10. 2009 – 3. 1. 2010

Výstavu uspořádala Galerie hlavního města Prahy
ve spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze,
Fotobankou ČTK, nakladatelstvím KANT
a Institutem tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.
Autoři výstavy: Vladimír Birgus, Tomáš Pospěch
Architektonické řešení: Emil Zavadil
Grafické řešení: Vladimír a Martin Vimr
Doprovodná publikace v češtině a angličtině: KANT (Karel Kerlický), www.kant-books.com

Rostislav Novák, Fotobanka ČTK, Rychlá pomoc našemu zemedelství, 1949

Věněk Svorčík, Fotobanka ČTK, Příjezd brigádníků z Prahy na pomoc boji proti mandelince bramborové, 1950

Ivo Vodsedálek, Fotobanka ČTK, Vysoké nad Jizerou 1952

Milada Einhornová, z knihy Dobrodružství kozy Mindy, pred 1957

Miloslav Kubeš, Bez názvu_(Praha), 60. léta, sbirka Daniela Sperla.

Dana Kyndrová, Praha 6. května 1978

Jan Jindra, Silvestr v hotelu Jalta v Praze, 2, 1982-84.

Jindřich Štreit, Horní Loděnice, 1981

Jiří Poláček, Z cyklu V noci, Plzeňská - Agitační středisko Smíchov, 1983-85

Gustav Aulehla, Zahájení školního roku, Krnov 1981

Josef Moucha, z cyklu Výcviková rota, Mošnov, 1982

Václav Podestát, z cyklu Lidé z Porty, 1987

Bratrstvo Václav Jirásek a Petr Krejzek , Bez názvu, 1988

Výstava Tenkrát na Východě – Češi očima fotografů 1948–1989 není ani historicky relevantním obrazem života v českých zemích během komunistického režimu v letech 1948–1989, ani se nesnaží zahrnout všechny hlavní tendence, osobnosti a díla české dokumentární fotografie z tohoto období. Na známých, zapomenutých i dosud nepublikovaných fotografiích chce ukázat některé aspekty života obyčejných lidí v Československu v této době, kdy se toho tolik muselo a tak málo smělo. Vybranými příklady, zahrnujícími širokou škálu snímků rozličné umělecké hodnoty, chce připomenout proměny politické a společenské atmosféry i samotného životního stylu, ukázat oficiózní komunistické slavnosti a manifestace, všudypřítomnou ideologickou propagandu a devastaci společnosti i prostředí v době vlády jedné strany, stejně jako útěky mnoha lidí do soukromí, do hospod a na chaty, kde teprve probíhal ten méně oficiální, zato však pravdivější a spontánnější život.  Publikace i výstava zahrnují ukázky oficiálních agenturních fotografií z Fotobanky České tiskové kanceláře, dobových módních a reklamních snímků, fotografií propagujících proslulé Jednotné zemědělské družstvo ve Slušovicích a dokonce i záběrů tajně pořizovaných pracovníky Státní bezpečnosti při sledování disidentů, režimu nebezpečných osob a cizinců. Jejich páteří však jsou tematicky ucelené soubory děl od známých, zapomenutých i zcela neznámých českých fotografů. Řada jich je publikována poprvé.  Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 prodělala celá česká fotografie hluboké změny, které ji ovlivnily na několik dalších desetiletí. Živnostenští fotografové se museli registrovat do družstev, stejně jako volní tvůrci do uměleckého svazu, zanikla řada časopisů, začala působit ostrá cenzura. Vyžadovalo se dogmatické uplatňování principů socialistického realismu a společenské a agitační funkce fotografie, ideologická angažovanost, optimistické ladění, přehledná tradiční kompozice, snadná čitelnost. Tematická i motivická škála oficiálně publikovaných snímků byla silně omezena, pravdivý dokument reality nahradil idealizovaný líbivý obraz nového režimu. Opakovala se stejná aranžmá, propracovaná do posledního detailu, ukazující pracovní úsilí budovatelů socialismu, šťastné mládí pionýrů a svazáků, oddech rekreantů v odborových rekreačních střediscích, oslavy komunistických svátků, stranické sjezdy, schůze a školení, zakládání jednotných zemědělských družstev, porady nad pracovními plány a závazky, odhodlání vojáků lidově demokratické armády bránit vlast proti imperialistickému nepříteli, úspěchy socialistického sportu. Většinu českých fotografií ve stylu socialistického realismu dnes známe jenom z reprodukcí v dobových periodikách, protože originály se až na výjimky ztratily. Naštěstí ve Fotobance ČTK, tvořící jakousi „obrazovou paměť národa“, se dochovalo mnoho oficiálních záběrů z té doby, mezi nimiž nechybí ani smutná svědectví o zinscenovaných politických procesech, v nichž byly odsouzeny k dlouholetému žaláři a někdy i k trestu smrti desítky nevinných obětí.  Jen málo předních fotografů mělo odvahu Jana Lukase zaznamenávat v období nejtužšího stalinistického režimu v Československu v letech 1948–1953 potlačované projevy touhy po svobodě i symptomatické obrazy doby. Většina z nich se věnovala neideologickým snímkům. Naštěstí po Stalinově a Gottwaldově smrti v roce 1953 v souvislosti s postupným mírným politickým uvolňováním začalo krok za krokem docházet k odklonu od socialistického realismu. Heroismus velkých společenských témat ve druhé polovině padesátých let postupně vystřídal zájem o drobné události každodenního života. Poezie všedního dne, jež se stále výrazněji uplatňovala v tehdejší české literatuře, filmu a výtvarném umění, nacházela významný prostor také ve fotografii. Její představitelé, na naší výstavě a v knize zastoupeni například Václavem Jírů či Erichem Einhornem, se snažili o přehledně komponované a snadno čitelné snímky, které zdůrazňovaly lyrické a mnohdy i humorné prvky běžného života. Uplatnění měly především jako žánrové obrázky v denících a časopisech, ale od druhé poloviny padesátých let se stále častěji objevovaly i v knihách. Originálním příkladem je publikace Milady Einhornové Rickys Abenteur in einer grossen Stadt (Artia, Praha 1958), ukazující bizarní inscenovaná dobrodružství kozy, samostatně se pohybující po Praze.
 Silným impulzem pro vývoj české reportážní a dokumentární fotografie bylo vydání monografie Henriho Cartier-Bressona od Anny Fárové v roce 1958. Jeho pojetí humanistické fotoreportáže „rozhodujících okamžiků“ se stalo společně s díly dalších protagonistů agentury Magnum vzorem zejména pro mladou generaci fotografů. Někteří její představitelé, jako jsou například Jiří Všetečka nebo Pavel Dias, už tehdy měli na svém kontě mnoho dodnes svěžích záběrů z každodenního života. Nový časopis Mladý svět, vycházející od ledna 1959,  poskytoval možnost publikovat několikastránkové fotoeseje ze života mladých lidí i bezprostřední momentky z různých částí Československa a ze zahraničních cest. Příkladem může být soubor Tramping, v němž se Miroslav Hucek věnoval typickému fenoménu doby postupného politického a společenského tání, kdy desítky tisíc mladých lidí, ovlivněných prvorepublikovou tradicí i obdivem k americké kultuře, o každém víkendu unikaly se svými kamarády do přírody do trampských osad. Mladý svět však byl oficiálním svazáckým týdeníkem, proto přes veškerou svěžest jeho fotografické stránky bychom v něm nenašli skutečně kritické pohledy na tehdejší společnost, vedenou jednou stranou.  Ty ve větší míře objevíme v pracích některých špičkových fotoamatérů, kteří se nemuseli ohlížet na to, zda jejich fotografie budou shledány jako ideologicky bezproblémové a budou otištěny nebo vystaveny. Skutečně výjimečné dílo vytvořil Gustav Aulehla, donedávna téměř neznámý. Jeho syrově autentické, a přitom zobecňující snímky ze života v malém městě Krnově už od konce padesátých let zachycovaly absurdní a groteskní prvky pompézních komunistických oslav, ztrátu individuality lidí uprostřed davu i rozpory mezi optimistickými agitačními hesly a drsnou skutečností. Současně však výstižně a mnohdy i s výrazným subjektivním pohledem ukazovaly soukromou sféru, kterou se režimu nepodařilo zničit. Lyričtěji vyznívají snímky každodenního života dalšího dlouho opomíjeného fotoamatéra Miloslava Kubeše, stejně jako magické a současně jemně ironické záběry z lunaparků a poutí fotografujícího architekta Iva Loose. Skvělé dokumenty tehdejší doby bychom však objevili i v archivech mnohých dalších fotoamatérů, jak dokládají třeba půl století staré neuhlazené snímky ze slavnosti myslivců, jež vytvořil Rudolf Jarnot. Najdeme je také v pozůstalosti dosud prakticky neznámého Josefa Kohouta, který se sice fotografií po propuštění z komunistického žaláře živil, ale své hořké záběry z pražských ulic nepublikoval. Viktor Kolář už v prvních vyzrálých snímcích života v průmyslové Ostravě z druhé poloviny šedesátých let byl mnohdy nesmlouvavý při odhalování devalvace etických hodnot a přitom poetický v objevování přízračných a metaforických okamžiků každodennosti.  Vrcholem české dokumentární fotografie šedesátých let je tvorba Josefa Koudelky. To dokládá nejenom jeho cyklus Cikáni, ale také soubor vizuálně mimořádně silných, konkrétních a současně zobecňujících fotografií z okupace Prahy v srpnu 1968, ukazující odpor bezbranných lidí proti ozbrojenému násilí, solidaritu, naději, zoufalství i zklamání. Symbolem posledního většího protestu proti ústupkům československého vedení sovětským okupantům se staly fotografie Miloně Novotného z pohřbu Jana Palacha, studenta, který se v lednu 1969 upálil uprostřed Prahy.  V období „normalizace“ po nástupu Gustáva Husáka do čela Komunistické strany Československa v dubnu 1969 nastaly i pro českou fotožurnalistiku těžké časy. V tisku opět začaly převládat povinně optimistické snímky bez hledání širších souvislostí nebo uplatňování autorského rukopisu. Mnohem lepší situace byla v oblasti dokumentární fotografie, která vznikala většinou mimo konkrétní zakázky i bez možnosti okamžité publikace v tisku nebo v knihách a jenom sporadicky na výstavách, takže její představitelé měli větší tvůrčí svobodu v pravdivém zobrazování nelehké doby. Někteří ji využili v ironicky laděných fotografiích absurdity masových oslav 1. máje a dalších politických svátků, komunistické ikonografie či bezútěšnosti reálného socialismu (např. Ivo Loos, Dana Kyndrová, Gustav Aulehla, Viktor Kolář). Jindřich Štreit vytvářel syrové a současně mnohdy až surreálně působící obrazy venkovského života v tvrdých podmínkách Bruntálska. Ve svých snímcích, tak vzdálených idealizovanému obrazu vesnice v oficiálních médiích, nezapřel sociální romantismus a humanistický obdiv k tradičním lidským hodnotám, ale současně sledoval postupující konzumentarismus, vstup televize do tradičního prostředí, alkoholismus, rozpad rodin, násilí i destrukci prostředí a odvěkých venkovských hodnot. Ojedinělý sugestivní dokument o výcvikové rotě Československé lidové armády v Mošnově, o vojenském drilu, vymývání mozků, devastaci lidské důstojnosti, ale také o příjemnějších chvílích mimo kasárna je dílem Josefa Mouchy, zveřejněným až se sedmadvacetiletým odstupem.  Ani nástin idealizace nenajdeme ve fotografiích Iva Gila z prostředí ústavu pro oligofrenní děti. Nejde však o samoúčelný naturalismus, nýbrž o svědectví o koexistenci postižených lidí a obětavých řádových sester, dvou skupin, které režim záměrně držel v ústraní. Gil patřil v sedmdesátých letech společně s Markétou Luskačovou a Pavlem Štechou k průkopníkům české sociologické fotografie. Z této trojice se však jenom Štecha dlouhodobě věnoval spolupráci se sociology ve strohých, obsahově pregnantních, kompozičně jednoduchých i poněkud studených souborech snímků, jež vznikaly jako obrazová část různých výzkumů. Štecha ovlivnil řadu svých studentů z FAMU. Někteří využívali sociologické výmluvnosti statických objektů, které prozrazovaly mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. Jaroslav Bárta v souboru Okna konfrontoval zbytky původních fasád starších domů s násilnou, necitlivou rekonstrukcí. Jeho snímky zazděných a „umlčených“ oken kromě reflexe plynutí času nesly i neoddělitelný politický podtext, podobně jako tomu bylo u přízračných nočních záběrů fragmentů pražského Smíchova, od Jiřího Poláčka. Ještě tvrdší obžalobou režimu, jenž se v roce 1985 nezastavil ani před demolicí umělecky cenné historické budovy nádraží Praha-Těšnov, jsou děsivé fotografie ruin této stavby Jaroslava Kořána. Lubomír Kotek v rozsáhlém souboru Znamení ukazoval všudypřítomnou komunistickou propagandu, soc-artové srpy a kladiva, pěticípé hvězdy a portréty státníků a nejlepších pracovníků v betonových džunglích nivelizovaných panelových sídlišť, kolem silnic nebo ve výkladech obchodů. Jiří Hanke v řadě případů použil svou oblíbenou časosběrnou metodu komparace motivů snímaných v delším časovém rozpětí, mimo jiné také v souboru osmi fotografií z kladenské Váňovy ulice z let 1981–2001, v němž výmluvně ukázal převratné společenské změny na příkladu vizuálních proměn jednoho nárožního domu.  Soukromý život většiny lidí během „reálného socialismu“ byl radikálně odlišný od života oficiálního. Lidé unikali do zázemí svých bytů, chalup a chat, vychovávali děti, bavili se s přáteli, chodili do hospod a na fotbal, sledovali televizní seriály, jezdili na výlety, věnovali se sportu i sexu. Mnohé fotografie dokazují, že se tehdy nežilo tak šedě a ustrašeně, jak se to jeví z dnešního odstupu. Jaroslav Kučera už začátkem sedmdesátých let fotografoval divoké večírky studentů ze Strahovských kolejí. Gustav Aulehla se ve svém zobrazení maloměstského života nevyhýbal ani velmi intimním záběrům. Miroslav Tichý tajně pořizoval vlastnoručně sestrojenými primitivními fotoaparáty neostré záběry žen na koupališti, v obchodech nebo na ulicích Kyjova, které se svou antiestetikou a technickou nedokonalostí zcela odlišovaly od všech tendencí tehdejší fotografie. Záběry Františka Dostála z cyklu Letní lidé, plné pivní bodrosti, úsměvně ukazují chvíle pohody u řeky, ale v podtextu současně také varují před pokleslostí životních hodnot. Zdeněk Lhoták v cyklu Sparta Praha vytvořil mnohovrstevnatý pohled na fotbal a jeho fanoušky. Jan Jindra v letech 1982–1984 snímal pitoreskní Silvestry v hotelu Jalta s vystoupeními nejrůznějších eskamotérů, téměř nahými tanečníky a s lidmi v kostýmech postaviček z českých televizních pohádek. Podobně také Libuše Jarcovjáková při fotografování pražského T-klubu odvrhla dobové estetické kánony odmítající užití tvrdého flešového světla směřujícího přímo od objektivu. Bez vizuálních příkras fotografovala vyhlášený klub, kde se scházeli gayové a lesbičky, jejichž důvěru si získala. Zdánlivá svoboda tohoto prostředí ovšem byla často pod kontrolou Státní bezpečnosti, podobně jako mnohé akce undergroundových výtvarníků a muzikantů, dokumentované Helenou Wilsonovou. Bohdan Holomíček prakticky denně rozšiřoval svůj osobitý fotografický deník, v němž se vedle autoportrétů, záběrů z vlastní rodiny nebo krajin zachycených z jedoucího auta objevovaly rovněž snímky z neoficiálních divadelních představení a koncertů nebo bezprostřední momentky ze setkání disidentů.  V osmdesátých letech, především po zahájení Gorbačovových reforem, bylo zřejmé, že totalitní systém slábne. Stále více lidí nacházelo odvahu se kriticky stavět k uměle udržovanému režimu a hledalo alternativy k dosavadnímu rozdvojenému životu. Václav Podestát na konci osmdesátých let ve svých zobecňujících fotografiích zobrazoval plzeňská finále Porty, kde se scházely desetitisíce lidí, aby při folku a country vychutnali chvíle pospolitosti a svobody. Karel Cudlín fotografoval v létě 1989 odchod Němců z NDR přes pražské velvyslanectví Spolkové republiky Německo na vytoužený Západ. O několik měsíců později sametová revoluce smetla režim jedné strany. Přispěly k tomu i fotografie Radovana Bočka nebo Pavla Štechy, které byly šířeny v masovém nákladu a v době, kdy oficiální média většinou mlčela nebo lhala, ukazovaly, co se během masakru na Národní třídě nebo během prvních velkých demonstrací skutečně stalo.  S návratem demokracie se česká fotografie znovu výrazně proměnila. Mnozí fotografové přišli o své hlavní téma „opozice“ k režimu. Pro některé jiné se naopak období totality stalo inspiračním zdrojem pro díla, stojící už mimo fotografický dokument. Skupina Bratrstvo už na přelomu osmdesátých a devadesátých exploatovala ve svých inscenovaných výjevech motivy z komunistické ikonografie. Z komunistické éry vycházel rovněž Martin Plitz. Rekonstruoval heroický patos žen vyobrazených na dobových obálkách časopisu Vlasta. Po mnoha letech vyhledal tyto soustružnice, pilotky, architektky a redaktorky a vyfotografoval je ve stejných situacích jako kdysi redakční fotografové z ženského týdeníku. Jako by patos a heroismus socialismu neskončil.  Se stále větším časovým odstupem od jednačtyřiceti let vlády jedné strany se mění i pohled na jednu z nejsmutnějších kapitol české historie. Stále více mladých lidí tuto dobu nezažilo a pro starší se stává pozadím jejich vzpomínek na sladký čas mládí. Časovou proměnu vnímání éry komunismu snad nejlépe ilustruje proměna vnímání dobové módní fotografie Freda Kramera s pěti modelkami před Sjezdovým palácem v Praze na obálce této knihy. Zatímco před dvaceti lety by ji asi většina lidí při srovnání se stejně starými dokonalými módními snímky Richarda Avedona nebo Irvinga Penna považovala za totální fotografickou šmíru, dnes působí kouzlem nechtěného jako milá připomínka, jak to tenkrát u nás vypadalo. Tenkrát na Východě.        Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch

GALERIE DOBRÁ ČAJOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

Vás zve na výstavu INVAZE

1. 10. - 30. 11. 2009

Výstavu uvede Jan Látal se svou performance na téma výstavy ve čtvrtek 8. 10. 2009 v 19.00 hodin

TRAFO GALLERY vás zve na zahájení výstavy
TRAFO GALLERY invites you to the exhibition opening
Markéta Dlouhá Márová | Saša Dlouhý | Miroslav Jiřele | Kiva
Magdalena Peševa | Ondřej Skala | Veronika Slámová | Daniel Vlček
TRAFO GALLERY, Kurta Konráda 1, Praha 9, 7. - 31. 10. 2009
vernisáž: 7. 10. od 18 hodin
otevřeno: Út - Ne, 15 - 19 hodin, www.trafacka.net

Galerie Nahoře
DK Metropol, České Budějovice 14. 10. 2009 - 8. 11. 2009
Vernisáž 13.10.2009, v 17 hodin

V pátek 16. října od 17.00 proběhne v hotelu Diplomat v Praze vernisáž
fotografií se jménem
DIPLOMAT | HOTEL DVOU TVÁŘÍ

GALERIE gambit
Mikulandská 6. PRAHA 1
OTEVŘENO ÚTERÝ - PÁTEK 14 - 15 HODIN
Tel.: 602277 210

Vernisáž
úterý 13. 10. 2009 v 18 hodin
Výstava potrvá do 27. listopadu 2009