Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

30/5/2006

TA DRUHÁ - foto a malba

Kateřina Rusňáková
Michaela Vyoralová

členky skupiny Steiner
5. 6. - 27. 7. 2006

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

16/5/2006

Institut tvůrčí fotografie ve Varšavě a v Krakově

Varšava – výstava ITF Patnáct
  
Varšavský Rynek Starego Miasta  vypadá jako dobře udržované středověké náměstí s množstvím dobových staveb v blízkosti katedrály sv. Jana a Královského zámku. Málokdo dnes po šedesáti letech od konce druhé světové války pozná, že zde v roce 1945 nezůstal téměř kámen na kameni a vše bylo pečlivě obnoveno podle zachráněných plánů a nákresů původních staveb. Neustále proudící turisté s cestovními bedekry i nezbytnými fotoaparáty procházejí na Zámeckém náměstí kolem Staré galerie Svazu polských umělců fotografů ZPAF, která už několik desítek let slouží výstavám fotografií předních polských i zahraničních fotografů. A protože Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě má dobré vztahy s polskou fotografickou scénou, mohli návštěvníci této galerie od 21.dubna do 11. května vidět v nádherných výstavních prostorách reprízu úspěšné studentské výstavy Patnáct – Patnáctý rok Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, která už byla uvedena v Praze, Vilniusu a Ostravě, ale pro Varšavu byla výrazně rozšířena o další práce. Vernisáž výstavy se konala ve slavnostním duchu za přítomnosti předsedy Svazu polských umělců fotografů Mariusze Wideryńského, zástupců velvyslanectví ČR a Českého centra ve Varšavě a polského Ministerstva kultury a národního dědictví i mnoha polských fotografů. Nebylo jen zdvořilostním připomenutím v úvodních proslovech, že se polská fotografie radikálně proměnila právě novým pohledem a tvorbou mladých lidí, kteří prošli studiem na ITF Slezské univerzity, vždyť absolventi ITF se dnes úspěšně prosazují v mnoha důležitých funkcích a jsou mezi nimi vedoucí katedry fotografie na Státní vysoké škole pro divadlo, film a televizi v Lodži, pedagogové několika vysokých a středních škol,  umělecký vedoucí časopisu Przekrój, pracovníci muzeí a galerií, fotoreportéři Gazety Wyborcze a dalších deníků a časopisů i přední reprezentanti reklamní nebo portrétní fotografie. I letos se na školu hlásí několik desítek polských uchazečů.
Varšava – vernisáž výstavy ITF Patnáct
  
Varsava – vyznamenani Gloria Artis
  
Krakov – umělecký ředitel festivalu Karol Hordziej
  
Krakov, výstava Jana Dyntery
  
Krakov, výstava Polsko teď
  

Výstava Patnáct nepředstavovala širokou škálu tvůrčích tendencí, ale výhradně ukázky z oblasti dokumentární a portrétní fotografie. Výrazně byly zastoupeny barevné dokumentární fotografie (Grzegorz Klatka, Václav Peták, Grzegorz Dabrowski, Mariusz Forecki, Andrej Balco, Michaela Cibulková, Jan Dyntera), stylizované fotografie sugerující autentičnost neopakovatelnosti vnitřního napětí (Barbora Kuklíková, Petra Benešová, Marcel Žuška), moderní portrétní tvorba (Lucie Čermáková, Jan Langer), fotografie nepostrádající přiměřenou formu nadsázky (Petr Hasal, Libor Fojtík), osobitých zátiší i snímků osobního deníku (Vojtěch Sláma) i fotografií, které sice budí dojem přímé fotografie, ale vznikly za pomoci dodatečných počítačových úprav. To hovořím o kolekci z bratislavského sídliště Petržalka (Viktor Szemzö) a také o silném souboru dvojice Zuzana Blochová-Dita Lamačová, pojednávajícím o hledání vlastní identity.

Na výstavě byla kromě manželky velvyslance Kopeckého a ředitelky Českého centra ve Varšavě Renaty Gorecké přítomna řada dalších osobností. Jmenujme například Krzystofa Gieraltovského – legendu polské portrétní tvorby, a také Janusze Nowackého, bývalého ředitele poznaňské galerie PF, v níž se v minulosti ITF také prezentoval několika kolektivními i autorskými výstavami. Otevření se zúčastnil i ředitel bratislavského festivalu Mesiac fotografie prof. Václav Macek. Slavnostnímu zahájení a pozvání k rautu předcházela ještě jedna významná událost. Polský ministr kultury a národního dědictví Kazimierz Michal Ujazdowski udělil vedoucímu ITF prof. Vladimíru Birgusovi nejvyšší polské vyznamenání v oblasti kultury, řád „Gloria Artis“ za dlouholetý přínos v oblasti fotografie v rámci česko-polských vztahů. Zde je na místě připomenout, že toto ocenění, srovnatelné například s francouzským Rytířem umění a literatury, dostali v minulosti i slavní polští režiséři Andrzej Wajda a Krzysztof Zanussi..

Dalšího dne se pro zájemce o historii české fotografie a také výuku na ITF uskutečnily přednášky spojené s projekcí (Vladimír Birgus, Aleš Kuneš, Václav Podestát, Jiří Siostrzonek). Protože ve shodnou dobu byla otevřena i řada výstav zahrnutých do varšavského festivalu umělecké fotografie, shlédli jsme i několik podnětných expozic. S řadou vystavujících i kurátorů jsme se setkali po několika dnech na dalším významném, dnes již ve světě nepřehlédnutelném festivalu – Měsíci fotografie v Krakově.

O historii krásného a příjemného bývalého hlavního sídla polských králů by se dalo napsat mnoho slov, nám se velmi líbila skutečnost, že ve městě je okamžitě patrné, že na tamní slavné Jagellonské univerzitě a mnoha dalších vysokých školách studuje ohromné množství mladých lidí, kteří tvoří nejviditelnější část jeho obyvatel. Samotný festival se uskutečnil sice teprve po čtvrté, ale díky nadšení a umu svých organizátorů si už získal věhlas mezi odbornou veřejností a zejména svým letošním ročníkem potvrdil své postavení nejvýznamnějšího fotografického festivalu v Polsku (další se konají v Lodži, Varšavě, Poznani, Bielsku-Bialé, Jelení Hoře, Gorzówě i samotném Krakově). Mladí organizátoři včele s ředitelem Tomaszem Gutkowskim a uměleckým ředitelem Karolem Hordziejem (v současnosti studentem 2. ročníku ITF) připravili s minimem finančních prostředků (na celý festival měli k dispozici jenom asi 2,5 miliónu korun), ale s obrovským nadšením v hlavním programu 21 výstav, v takzvaném programu Off dalších 45. Mezi nimi byly i expozice světoznámých tvůrců Olivera Barbieriho, Michaela Ackermana či Paola Ventury. Na tomto místě je důležité připomenout výstavu pedagoga ITF Jindřicha Štreita, který vystavoval v galerii ZPAG Prizmat své proslulé dokumentární snímky z vesnic. Samostatnými expozicemi se na festivalu představili i studenti a nedávní absolventi ITF Jan Dyntera, Jaroslav Dufek a Jakub Dabrowski, řada dalších pak byla zastoupena na velké výstavě Polsko nyní. Velký prostor byl v tomto ročníku věnován maďarské fotografii, která se prezentovala v rozsáhlém objektu bývalého pivovaru Okocim, a také přehledové výstavě současné polské scény, instalované v bývalé továrně Oskara Schindlera, známé z několika scén ve Spielbergově filmu Schindlerův seznam. Návštěva festivalu neměla jen vzdělávací a poznávací charakter. Institut tvůrčí fotografie se na něm prezentoval i přednáškami o osobnostech české fotografie minulosti i současnosti (prof.Vladimír Birgus) a sociologii a fotografii (Mgr. Jiří Siostrzonek) v prostorách Galerie Camelot. O obě přednášky byl ohromný zájem, mnozí posluchači museli stát, protože počet zájemců byl mnohem větší než počet židlí.         

Václav Podestát

7/5/2006

06 / Momentka Tomáše Pospěcha

Dnešní sloupek zasvětím nanejvýš sympatickému výstavnímu projektu. Od začátku května opět brázdí Českou republiku a Slovensko fotografická výstava ve vlaku. Už druhou sezónu - a je vhodné dodat, že minulý ročník měl velký ohlas. Spolu s přehledovou expozicí Česká fotografie 20. století byla vlaková přehlídka Workers dokumentaristy Sebastia Salgada největší fotografickou událostí sezóny. Tentokrát rozváží speciálně upravené vagóny soubor portrétů s názvem Persona od samorostlého reportéra a dokumentaristy Antonína Kratochvíla, českého exilanta žijícího v New Yorku, spoluzakladatele agentury VII.

Za svého působení v Nejvyšším purkrabství Pražského hradu prokázala Leica Gallery, že umí vytvořit divácky atraktivní program, a zprodukovat organizačně i finančně náročné výstavy významných osobností. A i když přes četné protesty fotografické obce ji tento prostor Kancelář prezidenta republiky před více než dvěma lety odebrala, dodržela majitelka Leica Gallery Jana Bömerová nasmlouvaný program tím, že přišla s neotřelým nápadem a přes četné svízele se jí ho podařilo ve spolupráci s Českými drahami nakonec i prosadit.
Expozice ve vlaku je ojedinělou koncepcí výstavy, která pokrývá téměř celou republiku a dostane se do míst, kam by výstava takto prestižního fotografa zavítala jen stěží. Ne náhodou se proto loňská přehlídka zařadila mezi nejnavštěvovanější výstavy roku. Projekt má atmosféru neobvyklé akce, přináší alternativu třetí cesty – mimo oficiální galerijní prostory, kam by si část diváků přijít neodvážila, ale současně bez improvizace a uzavřenosti „samokultury“. Výstavě neubírá na kráse ani komorní a pro někoho možná až stísněné prostory vagónů. Oč méně je to čistý galerijní prostor s přesně daným osvětlením, klidnými stěnami a patřičným odstupem, o to více je to místo, na jehož atmosféru se nezapominá.

Kdo je zvyklý na výstavy trvající týdny nebo i měsíce a jejich návštěvu obvykle nechává na poslední chvíli, stejně jako já, tomu nezbyde, než se vydat na hon za Kratochvílovou výstavou napříč celou republikou. Více než týden se tato neobvyklá vagónová výstava nikde nezdrží. Těším se ale, jak se budu s výstavním vlakem v průběhu léta setkávat na nejrůznějších místech republiky. K atmosféře letních nádraží za poslední dva roky už prostě patří.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 8. května 2006

2/5/2006

Fotografie studentů Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě

Libor Fojtík, Barbie a Ken, z projektu Opava na prahu nového tisíciletí
  

Galerie Gaudeamus Městský dům kultury v Ostravě (25. 4. – 27. 6.)

Libor Fojtík – Barbie a Ken (z projektu Opava na prahu nového tisíciletí)
Marcel Žuška – Z cyklu Rodiče
Viktor Szemszö – Z cyklu Bratislava-Petržalka
Lucie Čermáková – Z cyklu Přátelé
Barbora Kuklíková – Z cyklu Duch
David Macháč – Z cyklu Cesta
Grzegorz Klatka – Z cyklu Siesta
Lenka Ouřadová – Bez názvu
Veronika Steinmetz – Bez názvu
Hana Pokorná – Portréty přátel
Hana Pokorná – Autoportréty
Antonín Válek – Volný čas

1/5/2006

Filip Singer: „Daleko od Moskvy“

Filip Singer, Tádžikistán
  

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava
28. 4. – 30. 5. 2006 

Výstavu pořádá Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Kurátoři Vladimír Birgus a Aleš Kuneš.

Galerie Opera v Divadle Jiřího Myrona poskytuje prostor především mladým fotografům. Častými hosty jsou samozřejmě studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, ale objevují se i mladí tvůrci z jiných škol. Obvykle se však představují v rámci tématicky uzavřených skupinových expozic, kde mají možnost ukázat jen užší výseč ze své práce.

Výběr z tvorby teprve pětadvacetiletého pražského fotografa Filipa Singera je však natolik vyzrálý, že se kurátoři rozhodli dát expozici dostatečný prostor. Mladý dokumentarista a reportér má za sebou od počátku milénia řadu vlastních projektů, výstav v zahraničí i v pražských galeriích a již v roce 2003 získal prestižní novinářské ocenění v rámci soutěže Czech Press Photo. Publikuje také prostřednictvím zahraničních agentur a časopisů (Der Spiegel, Photo, Central Asia Times, Spektrum Picture, REA, GranAngular atd.) V Ostravě tak nutně  uvádí jen malý průřez ze své tvorby z posledních pěti let.

Filip Singer, Sibiř

Fotograf se vydává za svými snímky do nejzapadlejších regionů Ruska, ale i dalších zemí bývalého Sovětského svazu, jimž věnuje spolu se svým přítelem Martinem Wágnerem pozornost prakticky od ukončení střední fotografické školy v pražských Vysočanech. Jeho práce od počátků překračovala tolik běžné cestopisné črty (vznikající po uvolnění hranic republiky od 90. let) s nimiž se běžně setkáváme v reportážních záznamech obrazových žurnálů. Singerova cesta za motivy není volena pouze podle atraktivity místa, je vždy podřízena dlouhodobému pobytu, kde se autor v nelehkých podmínkách dokáže velice rychle zorientovat. Daří se mu vyhmátnout podstatu celé zvolené oblasti. Nepodřizuje ji totiž pouhému snímání jakkoliv atraktivních, či pro nás exotických skutečností, ale (vzhledem k jeho věku) překvapivě vyzrálé reflexi. Je to dáno především tím, že na svých cestách žije běžný život lidí, které zobrazuje, jež vidíme v jeho fotografiích, s nimiž navazuje bezprostřední kontakty. Na vzdálená místa se dostává pouze s minimálními prostředky, není podporován profesionálním zázemím bohatých agentur. Zdá se být paradoxem mluvit u pětadvacetiletého mladíka také o životních zkušenostech. Přesto jeho snímky jsou právě těmito životními zkušenostmi modelovány a prostřednictvím svého pohybu světem tyto zkušenosti nepochybně přesahují obzor mnohých padesátníků.

Dramatické události pádu režimu na Ukrajině střídají dynamické záběry každodennosti ze Sibiře či Burjatska. V barevných, emotivně vypjatých a mimořádně obrazově silných  fragmentech se velmi často koncentrují postřehy, jež v souhrnu utvářejí velice působivé řetězení, žánrově blízké eseji. Expresivní práce s barvou střídají motivy, kde je barevná škála drasticky omezena až k téměř nebarevnému obrazu s velice jemným náznakem v akcentech. Filip Singer se na rozdíl od módní vlny inscenovaného dokumentu pohybuje uprostřed konkrétních, každodenních situací. Své obrazy však výrazně stylizuje úhlem snímání a precizní volbou motivů. Výsledkem jsou fotografie, z nichž nám nepochybně mnohé uvíznou v paměti a dokonce možná získáme i neurčitý pocit, že jsme byli „na cestě“ s autorem.

Aleš Kuneš

1/5/2006

Tomáš Dittrich, Jiří Ernest – Prostory v čase


Jiří Ernest
   

Tomáš Dittrich  
  

Galerie mladých
Radnická 4, Brno
Vernisáž v 17:00 dne 16. 5. 2006
Výstavu zahájí Aleš Kuneš
17.5. – 9.6. 2006


Propojení autorské tvorby Tomáše Dittricha a Jiřího Ernesta nepatří do koncepce utvářející jakousi společnou a jedinou možnou „galerijní“ identitu, ale v celistvé expozici výstavního prostoru můžeme postupně objevovat adekvátní reprodukci jejich dialogu. V tomto dialogu mají jistě mnoho společného snahou o pronikání k podstatě, aniž by různosměrné kombinace narušuvaly celistvou atmosféru tohoto obrazového (a v podstatě dramatického a dynamického) rozhovoru. Pokusíme se zobecnit výsledky srovnání současné tvorby obou autorů.

Nepochybujeme jistě o tom, že paměť kulturní krajiny je naším dílem podobně jako postupně utvářený prostor města, kde nalezneme možná častěji nekontrolované bujení než v řádu přírody. Obě „krajiny“ však člověk uzpůsobuje pro sebe.

Osobitý kontrast pojetí obou fotografů začíná už v postupech záznamu obrazů. Digitální „městský“ Tomáše Dittricha (který však využívá tradiční černobílou transformaci a softwarem vytvořené „šumy“) a barevný, analogový Jiřího Ernesta pro krajinu (jež se proměňuje optickou alchymií s nutnými chybami použitého primitivního aparátu na principu camery obscury).







Jiří Ernest
  
Tomáš Dittrich
  

Ernestovy krajiny se vracejí na samotný prvopočátek, neobjevíme zde téměř nic z modelace kulturní krajiny. Jde více o záznamy přírody jako nedělitelné součásti ohraničeného života a údělu než o čistou přírodní symboliku a tématiku. Motivy navíc Ernest objevuje v bezprostředním okolí svého bydliště, kde předpokládáme téměř s jistotou krajinu utvářenou člověkem. Tato zvláštní dynamika okamžiku zrození má svou zřetelnou vizi viděnou v bezprostředních tvarech. Symetrické prvky v ploše se nacházejí v opozici k inspirujícím asymetrickým až filigránským detailům.

Souběžná střídmost pojetí se uplatňuje především v barevnosti, ale zároveň fotograf opětovně snímá krajinu, aby mu neunikl jediný detail ve složité drobnokresbě. Chladivá úleva přechází z odstínů přírodnin, vystavených světlu a atmosférickým podmínkám. Barvy jsou tlumené, jejich tonalita je neurčitá; střídají se v nich měkká žluť, zeleň, hněď a přitlumený další zvláštní odstín sříbřitých nebo zlatistých reflexů, jež jsou jiskrou oživení v jinak velmi klidné polaritě.

V městských vedutách Tomáše Dittricha je scéna ve  vyhraněných konturách oproštěna od veškerých zbytečností. Architektonický objekt či jeho pouhý fragment předjímá v určitém kontextu okamžiku některé kvality, jež může v jiném nenávratně  pozbýt. V konečném a analiticky vyváženém řádu obrazu, jež má zcela odlišné zaměření a jiné pojetí než je tomu u snímků Jiřího Ernesta sledujeme jakousi transformovanou pouť nočního chodce. Z tradičního meziválečného a válečného moderního umění přejímá Dittrich jak sám říká „jakousi vizuálnost, ale přenesenou na současné téma a současné výrazové postupy a prostředky.“ Spíše než o konstruktivistická nebo funkcionalistická řešení (ačkoliv se v přísně vyváženém skladebném řešení tyto paralely nabízejí) jde o inspiraci v poetice hákovských nočních ulic a některých dalších přesmyček Skupiny 42.

Soubor vznikal v delším časovém horizontu a volně navazuje na autorovy dřívější snímky (kupř. z cyklů „Modrá /City/“, „Z deníku“ atd.) Útržky a fragmenty, náznaky a nedořečenost před jasnou formulací nebo dokonce realistickým popisem. Autor není urputným pozorovatelem detailů života prefabrikovaného města a přesto jsou jeho sondy součástí každodennosti. Důvodem je jeho setrvalá přítomnost v tomto prostoru, ale zároveň i určité stavy myšlení, plynoucí z nechtěnosti sevření okolní masou.

Je třeba opětovně připomenout, že stejná střídmost až askeze jakou autor volí pro snímání je požadavkem i při samotné  volbě způsobu záznamu. Překvapivá je odvaha ukončit práci tam, kde by jiný sotva začínal. Původní zřetelná struktura zobrazené panelové architektury je vědomě narušována umělostí virtuální reality s nově vytvářenými strukturamy v programu. Význam tohoto posunu se může zdát prvoplánově podružný, ale v této technické hříčce můžeme nalézat počítačovou regeneraci  lidských předmětů napodobující odvěkou regeneraci v přírodě.

V krystalizaci propojení Tomáše Dittricha je dalším nepostradatelným komponentem dynamika v projekci videozáznamu. Znovu otevírá znehybnělý okamžik. „Každá vteřina je zachycována, každý okamžik znehybněn a zaznamenán; v momentě se stal minulostí.“ říká Jiří Ernest. „Minulost jsou fragmenty našich prožitků, kde čas se stává naším souputníkem, který tyto střípky později dává v naší mysli znovu dohromady. Vytváří se vzpomínky časem proměněné do roztrhaných obrazů. Vizuální médium (fotografie a video) je prostředníkem – voyerem do naší přítomnosti v tomto životě.“

Tento volně ukotvený a pohyblivý most videozáznamu potvrzuje to zřejmé z obou atorských expozic. Čas se musí naplnit a vše ostatní je ponecháno v nejistotě.

Aleš Kuneš

Partner