Institut tvůrčí fotografie uvádí v letním čase výstavu náhodně nalezených snímků z přelomu 19. a 20. století úterý 2. července 2013 7:54 Autor: Ivan Augustin

Vernisáž výstavy Zastavený čas Jaroslav Charfreitág – Cesta do Nového světa 1902–1903; Gustav Ulrich – Altvaterland, země pod Pradědem

Velká galerie Bílého zámku v Hradci nad Moravicí 11. července v 17 hodin

Významnou podpůrnou oblastí rozvětvených aktivit opavského Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty je rešeršní a částečně objevitelská práce ve směru k vyhledávání nedoceněných hodnot české fotografické tvorby, a to bez ohledu, zda jde o díla autorů stále žijících, nebo zemřelých. V případě připravované výstavy „Zastavený čas“, jež vlastně představuje výstavy dvě, se této činnosti dostává prestižního zhodnocení.

Cesta do Nového světa Pro kolekci zcela náhodně objevených fotografií žambereckého rodáka Jaroslava Charfreitága (1877–1937) nebude vernisáž v prostorách Bílého zámku v Hradci nad Moravicí premiérou. Připravovaná událost však svým dosahem znovu zhodnotí a dále rozšíří rozměr jejich prvního uvedení v roce 2008, výstavy v Charfreitágově rodišti před čtyřmi lety či prezentací v malé výstavní síni bruntálského zámku a v prostorách Amerického centra v Praze. „Soubor snímků z Charfreitágovy cesty za Atlantik je naprostým unikátem. Pro obrazovou i popisem pečlivou dokumentaci přináší po 110 letech informace budící fantazii a emoce,“ říká Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D., z ITF. O své cestě, podniknuté necelých deset let po premiéře Dvořákovy Novosvětské symfonie v novotou ještě vonící Carnegie Hall v New Yorku, přitom Charfreitág po návratu domů s nikým nemluvil. „S pořízenými skleněnými fotografickými deskami nepracoval a ani nepublikoval žádné zážitky. O to víc dnes dokáže jeho fotografický deník z návštěvy Nového světa na počátku nového století fascinovat,“ dodává J. Siostrzonek. Charfreitágův odkaz není sice pro četné další společenské zájmy a touhu po novém poznání, která se projevovala vlastnictvím výdobytků moderní doby i množstvím dnes již úsměvných vynálezů, skryt pouze ve fotografiích z velkého výletu za „Velkou louži“, ale právě v nich se výjimečnost jeho osobnosti poprvé nad veškerou pochybnost potvrzuje. „Přestože žil v mnoha směrech tajuplně, volnomyšlenkářství z nich lze vyčíst na první pohled,“ tvrdí J. Siostrzonek.

Altvaterland; země pod Pradědem Paměť člověka je natolik krátká a výběrová, že neumožňuje nahlédnout na lidský život v jeho celistvosti a už vůbec ne v kontextu generací a kultur. Přesto nás z letargie každodenního života čas od času vytrhne událost, věc, příběh, který nutí uvažovat v jiné, hlubší a vzdálenější perspektivě. Jde i o případ náhodně objeveného souboru skleněných desek Gustava Ulricha (1860–1932). Když si Zdeněk Mateiciuc prohlížel fotografie zhotovené ze skleněných negativů, nalezených koncem léta 2000 v Odrách, nepoznával na nich nic, co by umožňovalo identifikovat autora, zobrazené lidi, krajinu. Po několikaměsíční detektivní práci se mu v německém městečku Bitburg/Eifel podařilo vypátrat Liselotte Klamt, přímou příbuznou autora snímků, a řadu dalších zobrazených lidí na fotografiích v obci Rejhotice v předhůří Jeseníků. Téměř idylická atmosféra fotografií z přelomu 19. a 20. století je obrazovým románem o neuvěřitelných osudech obyčejných lidí, která zasáhla těžká rána v podobě války a následného vyhnání z domova pod Pradědem. Ulrichovy fotografie přinášejí nejen bezprostřední informace o životě, práci, volném čase, vztazích, módě, životním stylu obyvatel obce na přelomu 19. a 20. století, ale zároveň symbolizují dějinné zvraty „velké historie“. Jsou důležitým a nenahraditelným poselstvím lidem všech generací, aby v rámci možností bránili jakékoliv podobě lidského zla, které tak často činí z nádherného ráje na zemi nepředstavitelné inferno. Jiří Siostrzonek

Výstava Zastavený čas spolupořádaná Národním památkovým ústavem, Správou státního zámku v Hradci nad Moravicí a ITF potrvá do konce září a je přístupná denně mimo pondělí, a to od 9 do 17 hodin.

Související odkazy:

":[http://inoviny.slu.cz/…s_hradec.jpg]

":[http://inoviny.slu.cz/…0-stoleti%5C]

Autor: Ivan Augustin

úterý 9. července 2013 11:23
Autor: Ivan Augustin

Vernisáž výstavy Metamorfózy

Výběr z tvorby prof. RNDr. Zdeňka Stuchlíka, CSc., děkana Filozoficko-přírodovědecké fakulty, prezentující fotografickou reflexi propojení vědy a umění

Kde: Dům umění v Opavě Kdy: 15. července v 17 hodin

Metamorfózy a Hledání souvislostí – to jsou dva nejčastěji volené tituly pro výstavní soubory astrofyzika Zdeňka Stuchlíka (1950), který se fotografii věnuje dlouhodobě a veřejně ji představuje od roku 2002. Ostatně to dokládá také Ostravskou univerzitou a nakladatelstvím Tilia v Šenově v roce 2007 v edici Universum vydaná monografie (Hledání souvislostí s podtitulem Podoby a proměny fotografií Zdeňka Stuchlíka) nebo dosud poslední autorovo vystoupení (Metamorfózy) v Galerii Zdravého města v prostorách foyeru karvinské Obchodně podnikatelské fakulty (květen-červen 2013). To lze též v jistém smyslu považovat za jakéhosi „předskokana“ připravované výstavy v mnohem prestižnější výstavní síni – v Domě umění v Opavě, které potrvá do 11. srpna.

Stuchlíkovo vystoupení přitom v dramaturgickém plánu výstavní činnosti opavského Domu umění pro nejbližší období nezůstane, dokonce pokud jde přímo o ta fotografická, jediným. Ve stejném termínu tu budou návštěvníkům nabídnuty také fotoportréty polských osobností, jak je vybral sám jejich autor Krzysztof Gierałtowski (1938). Reprezentují jeho tvorbu z období let 1969–1995 a jak napovídá už jejich samotná klasická barevnost (jde o černobílé fotografie), mezinárodně respektovaný umělec a stálý příznivec Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty, zastoupený v nejvýznamnějších světových sbírkách, se jimi snaží oprostit od idealizace svých hrdinů a představit je s osobitým, nejednou diváka až provokujícím aranžmá. Oba autoři se nepodělili pouze o prostory opavského Domu umění, ale rozdělili si rovněž společenské povinnosti vystavujících. Vernisáže 15. července v 17 hodin se zúčastní Zdeněk Stuchlík, derniéře 11. srpna ve stejném čase bude osobně přítomen Krzysztof Gierałtowski.

Související odkazy:

http://inoviny.slu.cz/…giera-towski]

Královská akademie výtvarných umění v Madridu - poutače na Drtikolovu výstavu

Photo España 2013: František Drtikol poprvé ve Španělsku!

 

20. června 2013

V Královské akademii krásných umění v Madridu byla ve středu 5. 6. 2013 zahájena výstava fotografií Františka Drtikola. S dílem slavného českého umělce se španělská veřejnost setkává zcela poprvé. Pětatřicet aktů představuje Drtikolovu tvorbu z období 1923 – 29. Přehlídka se koná v rámci prestižního mezinárodní festivalu Photo España 2013, který pravidelně přitahuje pozornost tisícovek návštěvníků. Výstavními sály Královské akademie denně projdou stovky návštěvníků. Drtikol zaujal. Průměrná denní návštěvnost neklesá pod 500 zájemců. Výstavu sestavil z různých sbírek kurátor Vladimír Birgus, expozici připravil Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.

Dlouho očekávaná, doposud první výstava fotografií Františka Drtikola (1883–1961) ve Španělsku byla zahájena v rámci prestižní fotografické přehlídky Photo España 2013 v prvním červnovém týdnu. Letošním tématem je „Tělo“. Kurátor výstavy Vladimír Birgus proto vybral pětatřicet aktů z let 1923 – 1929 Drtikolovy tvorby. Umělec patří v současnosti k nejznámějším světovým fotografům své generace, proslavil se zejména svými portréty a akty ve stylu pozdní secese později ovlivněné kubisticko-futuristickými prvky. Řadí se k nejúspěšnějším českým klasikům fotografie aktu všech dob. Jeho tvorba je oceňována nejen doma, ale i v zahraničí, zejména ve Francii nebo v Německu. Pro španělské publikum však zůstával až do letošního roku neznámý.

„Vynikající výstava modernistických aktů Františka Drtikola je klíčovou součástí dramaturgie letošního ročníku Photo España. Kurátor výstavy Vladimír Birgus představuje jedinečným způsobem českého fotografa, který nahlíží na lidské tělo svou nezaměnitelnou estetikou světla, futurismu, kubismu a abstraktního umění,“ řekl Gerardo Mosquera, hlavní kurátor PhotoEspana 2013. Podle Mosquery přináší Drtikolova prezentace nejen obohacení programu, ale i nový přístup nahlížení na lidské tělo.

 

Drtikolova výstava v Královské akademii výtvarných umění v Madridu

Vstup do výstavy Františka Drtikola

Český velvyslanec Karel Beran zahajuje výstavu Františka Drtikola

Drtikolova výstava Modernistické akty 1923-29

Juan Bordes, umělecký ředitel Královské akademie krásných umění je spokojený s návštěvností: „Za prvních dvanáct dní od zahájení si výstavu prohlédlo více než 8 000 návštěvníků. Královská akademie přitahuje pozornost široké veřejnosti z celého Španělska. V našich sbírkách se nachází tisíce obrazů, kreseb a soch vytvořených studenty a tehdejšími členy akademie. Je zde zastoupen například Goya, Ribera, Zurbarán, Rubens, Van Loo a Picasso. Představení českého klasika světové moderní fotografie je událost, která navíc přitahuje pozornost španělské odborné veřejnosti a tvoří logický prvek konceptu sbírky.“

Spolupráce Českého centra Madrid se španělskými organizátory Photo España započala v roce 2009 výstavou děl Jindřicha Štýrského v Círculo de Bellas Artes. Od té doby je pravidelně, každý rok, zásluhou Českého centra Madrid, zván do mezinárodní poroty také odborný kurátor z Česka. Letošní červen v Madridu tak unikátně patří české fotografii a Františku Drtikolovi.

Madridská výstava bude od ledna 2014 reprízována v Domě umění v Opavě.

Výstava je pro veřejnost otevřena do 22. září 2013.

František Drtikol: Akty (1923 – 1929)
5. 6. 2013 – 22. 9. 2013
Kurátor výstavy: Vladimír Birgus

 

Autor: Ivan Augustin

 

 

Recenze výstavy

AUTORKA

Lucie Dvořáková, studentka 2. ročníku ITF

„Studentský“ výstavní prostor GAMU nedávno představil dánského studenta Alberta Grondahla. Grondahl je studentem 3. ročníku FAMU a výstava hlavního souboru nese název „River palace“. Klasická nebo spíše obyčejná instalace souboru s prostým nalepením fotografií v jednotném formátu přímo na zeď působila stroze,“punkově“ včetně odlepených rohů fotografií. Divák je tak rovnou poután k obsahu, nikoli formě. Jiný způsob zavěšení by výstavnímu souboru mohl prospět, ale Grondahl chce zřejmě pudově diváka vtáhnout do děje a nerozptylovat ho.

 

 

„River palace“ lze nazvat dokumentárním souborem se silně výtvarným zpracováním. Prostředí bezdomovecké komunity může být, na první pohled, téma vyčerpané. Grondahl ale není, ani se nepovažuje za pouhého dokumentaristu. Svým jedinečným pohledem a způsobem vnímání dané situace, dává fotografiím další pocitový rozměr. Myslím, že právě toto dělá soubor jedinečným. Komunitu bezdomovců žijících v opuštěném průmyslovém areálu v Praze u Vltavy (odsud pochází název souboru „River palace“) Grondahl dokumentuje, ale i prožívá. Hledá důvěru a s ní i možnost, vidět dál než jen první emocionální dojem, kterým může být lítost nad situací portrétovaných. Soubor vznikl po několikaměsíčním procesu „sžívání se“. Tento přístup není ojedinělý, ale nese své ovoce.

Stejně jako celá Grondahlova ostatní díla i jeho soubor „River palace“ jsou výtvarnou fotografií. Fotografií subjektivní, hledající namísto sociologické výpovědi spíše výpověď antropologickou. Grondahl v celé výstavě dává zřetelně najevo, že hledá situace a příběhy mystické, „primitivní“, jichž se stává součástí i on sám.

 

Kromě hlavního souboru je výstava doplněna kolážemi složenými z menších fotografií. Koláže vy- volávají pocit vyprávěného příběhu nebo dojem filmového pásma. Mimo to, že tento typ prezentace mám ráda, k celkové atmosféře výstavy velmi dobře sedí.

 

Poslední část výstavy umístěnou do samostatné místnosti tvořily fotografie, které jakoby s výstavou nesouvisely. Nenesly pojmenování jednotlivě ani jako soubor. Autorův rukopis tam byl zřejmý, ale nemohla jsem se ubránit určité zmatenosti. Přestože fotografie dávají možnost nahlédnout do dalších stránek autora, jako je humor nebo erotično. A soubor mne zaujal. Získala jsem dojem, že byl naistalován za účel vyplnění prostoru. To by mi ani tak nevadilo, fotografie nijak nenarušovaly celkový dojem, ale neuškodila by nějaká zmínka o fotografiích alespoň v přiložené explikaci.

I když hlavní soubor zdánlivě nepřekvapí svým tématem, je umělecké zpracování a emocionální sdělení souboru “River palace” i všech vystavených prací velmi osobité a poutavé. V přemíře digitalizace je práce s černobílou fotografií, stejně jako autorův rukopis, příjemným zpestřením a výstavu mohu vřele doporučit.

Zahájení - Fotokošt

Recenze výstavy

AUTORKA

Nikola Polášková, studentka 2. ročníku ITF

První polovina září byla věnována již tradičnímu koštu, který je pro Jižní Moravu tolik typický. Pro víno nemusíte daleko v žádné moravské vesnici či jejím okolí. Již třetím rokem je na dosah také umění, které má za úkol sdělovat laické veřejnosti, co se děje ve světě fotografie. Pojďte se se mnou projít galeriemi, ve kterých byly instalovány fotografie organizátory fotofestivalu Fotokošt 2012.

 

Díky dvěma aktivním studentům Institutu tvůrčí fotografie vzniklo na sklonku roku 2010 Občanské sdružení Fotokošt. Jeho účelem je zejména rozvoj kulturní vzdělanosti široké veřejnost a podněcování hledání nových cest v oblasti kultury. To vše a mnohem více je převedeno do praxe v podobě projektů a uměleckých aktivit pořádaných průběžně během roku, přičemž nejvýznamnější událostí je bezesporu festival Fotokošt, který letos proběhl již potřetí.

 

 

 

Zatímco v prvním pokusném roce konání tohoto festivalu proběhl formou jednotlivých výstav v galerii města, druhý ročník udělal současnou fotografii dostupnou všem projekcemi na plátně na Masarykově náměstí v Hodoníně. Letošní ročník představil autory ve všech významných galerijních prostorách města Hodonín. Konkrétně se jednalo o Masarykovo muzeum, Výstavní sál Evropa, Galerii výtvarného umění, kino Svět, městkou knihovnu a Galerii vednevnoci. Téma nebylo jednotné, nýbrž představilo tvorbu současných úspěšných portrétistů a dokumentární tvorbu. Dnem konání byla sobota 15. 9. 2012, která umožnila návštěvníkům jak spatřit prezentovaná díla s komentářem pořadatelů, tak samotné autory jednotlivých souborů. Nechyběla ani účast osobností jako je sociolog, kunsthistorik, pedagog Jiří Siostrzonek, a fotograf Jindřich Štreit, kteří nad celým festivalem převzali záštitu. Galerie byly poté otevřeny k nahlédnutí do 15. října.

 

Program festivalu fotografie byl nabitý od samého rána do pozdního večera. Musím ovšem uznat, že na papíře nevypadal zdaleka tak vyčerpávající, jako byl ve skutečnosti. Začátek akce byl stanoven na desátou hodinu ranní a poslední program začínal ve 20 hodin. V každé z již zmiňovaných galeriích byla naplánovaná vernisáž s klasickým představením díla, jeho autora, hudebním doprovodem a zhruba hodinou rezervovanou pro prohlídku každé z instalací.

 

Místem konání první vernisáže a současně úvodem celého festivalu se staly prostory Hodonínského zámečku a jeho Masarykova muzea. Instalovány byly fotografie Jindřicha Štreita ze souboru Brána naděje a samotný autor se postaral o pěkné úvodní slovo. Sál byl nabitý k prasknutí a to jak laickou veřejností, tak členy různých fotoklubů z okolí, kteří by si kontakt s tak významnou osobností jako je pan Štreit, nenechali ujít. Bylo nabídnuto pohoštění ve formě jednohubek a vína, o které se postaraly zejména domácnosti organizátorů. Takový čin potvrdil, že se jedná o nízkonákladový festival a organizátorům patří velký obdiv za to, s jakou bravurou jej zvládly připravit. Věřím, že návštěvníci to ocenili stejně jako já a nepotřebovali bohatý raut, nýbrž se sešli ze společné lásky pro fotografii.

 

Další zastávkou byl Sál Evropa, který poskytl poměrně velké množství prostoru, a tak vernisáž zabrala zbytek celého dopoledne. Diváci mohli shlédnout soubor Pavla Dudy, vítěze prvního ročníku fotografické soutěže Fotokošt, nazvaný Život na kolejích. Jednalo se o dlouhodobý cyklus, který vznikal v letech 2006-2011 na vysokoškolských kolejích v České republice. Jelikož se jednalo o prostředí, v němž se v současné sobě intenzivně pohybuji a studentský život v různých podobách je mi blízký, soubor na mě udělal dojem svou pravdivostí. Myslím, že i pro ty, kterým dokumentární fotografie nic neříká, byl soubor minimálně zajímavým. Lenka Konečná, studentka ITF, byla dalším z vystavujících. Prezentovala dva subjektivně laděné soubory, které měly za účel rozvíjet divákovu fantazii a hledat v jejích fotografiích různé interpretace. Mimo jiné zde byly instalovány fotografie Skupiny spřízněných fotografek s názvem Mezitím šnorchl. Čtyři mladé fotografky zvládly zabrat svými fotografiemi jednu celou místnost a svým uměním, které mnoho lidí doposud neznalo, zaujat příchozí. Každá z autorek prezentovala jeden soubor, který se různil od kategorie portrétu a šel až do abstrakce. Tahle vernisáž patřila pro mě mezi nejzajímavější, jelikož se jednalo o díla, která jsem nikdy předtím neviděla, a bylo velmi zajímavé se s nimi seznámit.

 

Následovala pauza na oběd. Po jejím ukončení jsem se cítila plná nejen fyzicky, ale také plná dojmů a s dopolednem stráveným na vernisážích bych se zcela jistě spokojila. Před námi však byl druhý, neméně důležitý blok vernisáží. Ovšem od momentu, kdy se den přelomil, jsem se cítila já, a věřím, že i někteří účastníci festivalu, unavená a vyhlídka na nadcházejících vernisáže nebyla zdaleka tak lákavá jako ráno, kdy byl každý příchozí svěží a těšil se na umění, které mu bude představeno a podnítí ho k přemýšlení. Avšak s aktivitou, kterou museli vynaložit organizátoři se courání návštěvníků po galerii nedalo srovnat, za což jim náleží velký obdiv.

 

Po obědové pauze se účastnící festivalu sešli v kině Svět, jehož sál byl věnován portrétům Lenky Bláhové ze souboru Uvnitř sebe potkávám sebe. Jednalo se o malou kavárnu, kde byly k dispozici stolečky a židle k posezení, stejně tak jako občerstvení v podobě vína, které organizátoři převáželi z jedné galerie do druhé. Jako při předchozích vernisážích proběhlo úvodní slovo, představila se autorka osobně a poté byl dán čas na prohlídku fotografií. Musím říci, že přínos této výstavy pro jedince, kteří se orientují ve světě současné fotografie a tudíž jim nemohl tento soubor uniknout, byl minimální. Jakožto studentka ITF jsem měla možnost se se souborem seznámit v minulosti, a tak jsem upřímně nevěděla co s časem, který byl určen k prohlídce fotografií. V podobném duchu se táhla další výstava v galerii Vednevnoci, kde byly vystaveny fotografie Radovana Kodery. Velké obličeje, které svýma ostrýma očima hypnotizují kolemjdoucí jsou mezi fotografy také poměrně známé. Na druhou stranu, čas se dal alespoň využít jiným způsobem, například socializací, poznávání ostatních návštěvníků festivalu a společnému rozjímání na fotografiemi, což většina účastníku hojně dělala.

 

Předposledním místem, kde proběhla vernisáž, byl sál městské knihovny Hodonín, kde jeden z organizátorů Fotokoštu představil fotografie svého oblíbence Daniela Šperla z cyklu Amerika. Jelikož se jednalo o dokumentární typ fotografie, přispěl k úvodnímu slovu také Jindřich Štreit. Výstava byla započata velmi dojemným způsobem, jelikož pan profesor vyjádřil radost z faktu, že se jeden student ITF zajímá o druhého natolik, že o něm napíše bakalářskou práci a uspořádá mu výstavu, což byl právě tento případ. Cyklus fotografií Životní styl USA je subjektivní interpretací situací, čtvrtí a lidí ze Spojených států amerických, který zahrnuje nejznámější místa jako je Central Park či 5th Avenue. Dívajíce se na tento soubor zpětně, uvědomuji si, že v důsledku ohromenosti z velkého množství fotografií z předchozích vernisáží jsem nebyla schopna práci dostatečně docenit.

 

S pátou hodinou večerní se blížila také poslední vernisáž dne. Ze všech navštívených galerií a sálů byla právě Galerie výtvarného umění nejvýznamnější, a nebylo překvapením, že počet návštěvníků byl nejvyšší. Nechyběla ani regionální televize a kromě některých autorů a pořadatelů se k úvodnímu slovu přidal také ředitel galerie. Výstava byla zaměřena na industriální prostředí a pokrývala jak fotografii portrétní, dokumentární, tak zátiší. Autory byl Václav Jirásek, který fotografoval pozůstatky „chrámů práce“ a snažil se tak podtrhnout monumentalitu industriálních míst. Dalším byl Arkadiusz Gola, který se zaměřil na ženy v dolech a nazval tak svůj soubor, který vznikal v Horním Slezsku a dokumentoval ženy při práci v téměř nelidských podmínkách. Posledním z autorů byl Filip Singer se svými cykly z Ukrajiny a Ázerbájdžánu. Instalace byla v tomto případě provedena velmi originálním způsobem a zcela odpovídajícím industriálnímu tématu, jelikož obrovské zvětšeniny lepené na tlustých deskách byly postaveny na cihlách, opírající se o zeď, což umocňovalo atmosféru dané výstavy. Instalace v ostatních galeriích v průběhu dne byly řešeny klasickým způsobem, až na výjimku portrétů Radovana Kodery, které byly zavěšeny na šňůrce a úhlopříčně vedeny místností.

 

Festival byl u konce, tedy po té galerijní stránce. Pro zájemce následovalo posezení s živou hudbou v jedné z Hodonínských pivnic. Věřím, že pro organizátory nastal teprve tam moment pro vydechnutí a bezstarostné posezení. Koštování současného umění ve fotografii vystřídalo koštování darů Moravy, tedy vína.

 

Den obětovaný festivalu Fotokošt byl rozhodně příjemně stráveným pro všechny příchozí. Organizátoři odvedli skvělou práci od plánování celého festivalu, přes shánění fotografií až z jiných států, až k samotné realizaci, organizaci a komunikaci s galerijními institucemi v Hodoníně. Celý den mi však přišel trochu roztahaný a kdyby byla doba na prohlídku jednotlivých výstav kratší a spíše intenzivnější, ocenila bych tuto variantu. Další věcí je také počet vernisáží v jeden den. Jelikož náplní vernisáží je kromě představení autora a díla také zmínění institucí, které výstavu podporují a děkování takovým činitelům, některé věci se tím pádem stále omílaly. Zmíním také časovou náročnost festivalu, protože ne každý si může dovolit strávit celý den prohlížením fotografií. Z tohoto důvodu se mi více líbila náplň Fotokoštu 2011, konkrétně část s promítáním na plátně, která byla pro diváky přístupnější. Problému s časem se dalo předejít tím, že by si člověk prošel výstavy ve svém volném čase, svým tempem v době otevření výstav, cca měsíc od vernisáží, takže ze strany moderátorů bylo podáno náhradní řešení. Budoucí ročníky rozhodně doporučuji všem a sama jsem zvědavá, co přinesou zajímavého.

martha cooper

Ikona 5/2013

AUTOR

Petr Vilgus

Drtivá většina české společnosti se dívá na graffiti a obecně na street art jako na projev bezohledného vandalství. Majitelé domů bojují s tímto ze západu dovezeným nešvarem, politici se předhánějí, jak zákony, vyhláškami, kamerami a dalšími metodami těmto kriminálním živlům v jejich tvorbě zabránit. Mluví o nedotknutelnosti soukromých zdí, o přerážení rukou, o lůze, která devastuje naše města. Až někdy má člověk pocit, že sprejeři jsou stejně zavrženíhodná skupina jako krvelační teroristé a uslintaní pedofilové.

 

Letos 70letá Martha Cooper fotografuje graffiti, street art a hip hop komunitu bez nálepek a předsudků už přes třicet roků. Díky jejím snímkům lze pochopit, že graffiti je nejen zajímavý společenský fenomén, ale i nepřehlédnutelný umělecký styl vytvářený ve veřejném prostoru.

Novodobé graffiti vzniklo na přelomu 60. a 70. let v New Yorku. Od začátku se profilovalo jako neorganizované hnutí mladých mužů, kteří si prostřednictvím ilegální tvorby na všemožných místech ve veřejném prostoru dokazovali své schopnosti, své dospívání i své postavení v rámci komunity. Postupně se vytvářely různé varianty a techniky této výtvarné tvorby, která zahrnovala jak prosté podpisy formou kaligrafie či značky, přes drobnější malůvky až po náročné rozměrné obrazy na stěnách nebo na dopravních prostředcích. Americká společnost reagovala obdobně jako dnešní česká – odmítáním a tvrdou represí.

 

Martha Cooper fotografovala vznik street art subkultury prakticky od jejích počátků. Narodila se na počátku druhé světové války v Baltimoru, což je největší město ve východoamerickém státu Meryland. Vystudovala etnologii na univerzitách v Oxfordu a Cambridge. V 60. letech pracovala pro časopis National Geographic, později byla zaměstnancem deníku New York Post. Její fotografie se objevovaly v řadě odborných i populárních časopisů a také v knihách.

 

K tématu graffiti se dostala prostřednictvím fotografování dětí ulice. Jednou při návratu z práce potkala chlapce, který ji vysvětlil důvody, jaké mají mnozí jeho vrstevníci k tvorbě street artu. S jeho pomocí se setkala s Dondim, jedním z nejvlivnějších newyorských tvůrců graffiti v historii tohoto hnutí. Začala dokumentovat jeho práci i dílo obdobně pracujících autorů. Na základě tohoto souboru vznikla kniha zachycující street art subkulturu, kterou vydala v roce 1984 společně s Henry Chalfantem a nazvala ji Subway Art. Této knize, které se prodalo přes půl milionu výtisků, se přezdívá bible graffiti. Mezi další vydané knihy patří R.I.P.: Memorial Wall Art (1994), Hip Hop Files: Photographs 1979–1984 (2004), We B Girlz (2005, s Nikou Kramer o ženách v graffiti), Street Play, From Here to Fame (2005), New York State of Mind (2007), Going Postal (2009) nebo Tag Town o počátcích street artu v New Yorku.

 

Martha pracovala přes dvacet let jako hlavní fotografka newyorského centra City Lore, které se věnuje umění ulice. Její snímky prošly mnoha světovými galeriemi. Díky její dokumentátorské práci dodnes přežilo umění, jehož životnost se běžně počítá maximálně na týdny či měsíce. V současnosti pracuje na projektu Sowebo, ve kterém zachycuje problémové předměstí Baltimoru zasažené kriminalitou, drogami a sociálním vyloučením. Také se věnuje boomu graffiti v Jihoafrické republice.

 

Na otázku, s jakým záměrem zachycovala v 80. letech newyorský street art, Martha před několika lety online časopisu FecalFace odpověděla: “Fotografovala jsem tagy, protože jsem je chtěla zachytit. Neusilovala jsem z nich dělat vlastní umění. Snažila jsem se si uvědomit, jak se navzájem liší a v čem jsou si naopak podobné. Definovala jsem si pro sebe systém kategorií a do nich jsem snímky zařazovala. V několika případech jsem se zabývala okolnostmi vzniku tagů, ale většinou jsem jen chtěla studovat, jak vypadaly a umožnit dalším zkoumat toto pomíjivé umění i v budoucnu. Využívala jsem fotografický přístroj jako velmi účinný nástroj sloužící k záznamu díla, které by jinak navěky zmizelo.”

 

 

POZVÁNKA

Chcete se osobně setkat s tvorbou Marthou Cooper? Vedle hypermoderních a odlidštěných staveb Sazka Arény a (nákupní) galerie Harfa v pražské Libni stojí chrám svobody – Trafačka. Právě zde bude od 26. 4. do 17. 5. 2013 vystaveno její dílo ilustrující hip hop a street art subkulturu. Výstava Martha Cooper Files vznikla v rámci městských projektů BU2R. Osobní pozvání do Trafačky přijala autorka od Blanky Čermákové a Sany, která na podzim roku 2013 připravuje premiéru dokumentu o ženách v graffiti s názvem Girl Power. Více podrobností najdete na www.trafacka.cz.

 

 

ODKAZY – MOHOU BÝT A NEMUSÍ

• Blog Marthy Cooper: http://www.12ozprophet.com/index.php/martha_cooper/ 
• Projekt s Nikou Kramer: http://www.bgirlz.com/
• Hip Hop Files s komentářem Marthy Cooper:  http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=T5qOBfH6Ca4 
• Trailer z Kapského Města (2012): http://www.youtube.com/watch?v=pr2tRgbUyFw
• Martha Cooper a Henry Chalfant: http://www.youtube.com/watch?v=fE7NjQWIlcs
• Výběr fotografií: http://www.phatbeatz.cz/martha-cooper-praha

 

LGP_Důsledný převrat, 1995

Recenze výstavy

AUTOR

Jiří Langer, student 2. ročníku ITF

Celé dva měsíce, od 19. 4. až do 16. 6., bylo možné v pražské galerii Leica ve ulici Školská 28 na Praze 1 spatřit snímky předního fotografa české a slovenské scény Tono Stana. Je znám svými fotografiemi aktů a figurálních scén na mezinárodním fotografickém poli.

 

Tono Stano se narodil na Slovensku. Po studiích střední umělecko-průmyslové školy v Bratislavě absolvoval pražskou FAMU. Od roku 1986 se živí jako nezávislý fotograf působící v Praze. Během své bezmála třicetileté kariéry tvoří převážně černobílé fotografie. S barvou experimentoval jen příležitostně. Pokud již nějaký barevný snímek vyfotografoval, odložil jej do svého archivu a dále s ním již nepracoval. Nyní, se rozhodl svá dosud nezveřejněná barevná díla ukázat světu.

 

Výstava s názvem Moje barvy zachycuje autorovu tvorbu v průběhu jeho vstupu na pole barevné fotografie a stává se tak jakousi skromnější verzí retrospektivy. Sám Tono Stano hovoří o tom, že ho barva začala postupně pohlcovat, vidí v ní další možnosti vyjádření svých pocitů a myšlenek. Nejsou to pouze barvy a jejich vzájemné vztahy, co Tona oslovují, ale rovněž i digitální technologie, se kterými se fotografii otevírají nové prostory, v nichž je možné experimentovat bez omezení. Na výstavě  lze nalézt nejen pečlivě promyšlené snímky, vytvořené s jasným cílem zachytit určitou chvíli a konkrétní myšlenku, ale také snímky, které Tono Stano pořídil intuitivně, bez jakéhokoliv hlubokého rozmýšlení, pouze uviděl danou situaci, která měla svůj skrytý smysl a tak se ji rozhodl zachytit.

 

Veškeré snímky, které jsou na výstavě Moje barvy a také v celkové tvorbě Tona Stana spojuje motiv lidského těla. Konkrétně ženské tělo vnímá Tono Stano jako přírodní úkaz, ze kterého vyzařuje smyslná energie. Je jím natolik fascinován, že je až posedlý v jeho vyobrazování. S přátelským přístupem a hlavně důkladným výběrem fotografované osoby, ve které musí objevit dostačující dávku energie, než začne fotografovat, experimentuje a pohrává si s tvarem a světlem.

 

V expozici nechybí ani „remake" světově  uznávaného snímku „Smysl", původně černobílé fotografie, kterou Tono Stano dobarvil s pomocí digitální technologie. Stejně tak i snímek „Zvěčnění posledního sdělení", který bývá označován jako ztělesnění zrození matky přírody ve své nejčistší podobě a stává se tak jakýmsi artefaktem doby a hlavně tvorby Tona Stana. Již při nástupu na pražskou FAMU se hovořilo, že spolu se smyslem pro vtip přinesl i značnou dávku erotiky.

 

I když je tvorba Tona Stana dosti osobitá a jeho vize zobrazení matky přírody je pojata v nejelementárnějších vztazích, lze nalézt u některých fotografií jistou podobnost s tvorbou francouzského fotografa Mana Raye. Konkrétně u snímků, jež připomínají dadaistické fotogramy Mana Raye.

LGP_Má vlast, 2012

LGP_Oko za oko, 1994

Výstava Tono Stana Moje barvy byla instalována v prostorách pražské galerie Leica, které jsou ideálním prostředím pro menší autorské výstavy. Již při příchodu do galerie a po prvním minutách uvnitř celá expozice dýchá osobností autora, jako by byl neustále osobně přítomen. K samotnému výběru snímků se nabízí otázka, zda nebylo vhodnějším řešením vybrat ze dvou desítek fotografií spíše ty fotografie, které spadají do současné tvorby autora, a které v sobě nesou otisk současné moderní digitální doby a pomocí vztahů mezi barvami ukazují vývoj v umělcově tvorbě. Například absence  známé fotografie „Smysl", která i po digitální retuši působí  jako černobílá fotografie, by udělala koncept výstavy ucelenější a vypovídala by o nově objevené cestě vztahů mezi tvarem, světlem a barvou.

Jiří David, z cyklu Zdena, II, 1995-2012

Vnitřní okruh v současné české fotografii, Praha, Galerie hl. m. Prahy – Městská knihovna,

15. 5. – 18. 8. 2013 – Bratislava, Mesiac fotografie, Dom umenia, 5. 11. – 1. 12, 2013 – Olomouc, Muzeum umění Olomouc, 15. 5. – 14. 9. 2014

 

 

        Výstava Vnitřní okruh v současné české fotografii svým časovým vymezením na tvorbu vzniklou po roce 2000 volně navazuje na Birgusovu a Mlčochovu expozici Česká fotografie 20. století, uvedenou před osmi roky v Praze a před čtyřmi roky v Bonnu. Její kurátor Vladimír Birgus se tentokrát zaměřil na prezentaci fotografií českých autorů, které zachycují intimní svět okolo autora, rodinu či autoreflexi.

 

 

 

 

Michaela Čejková, Bez názvu

Vendula Knopová, Z cyklu Tři

Mnozí z nás máme fotoaparát aparát – či spíše fotomobil - při sobě. Zvolna si vytváříme návyk, že místo psaných poznámek si děláme záznamy obrazové. Zakládáme tradici, že každé nic v našem životě zachycujeme a obratem sdílíme. Postupně si zvykáme na tuto invazi záznamové techniky do nejosobnějších zákoutí našich životů, přičemž někteří přirozeně hledají cesty, jak tuto změnu v chápání hranic “intimní” a “veřejné” využít k umělecké tvorbě. A když už padla tato tabu, řada fotografů se rozhodla pracovat s tématem intimity nikoliv jen na drobný čip umístěný za nevelkou čočkou v telefonu, ale přistoupila k němu s profesionální fotografickou i postprodukční technikou.

          Intimní pohled do života autora nepatří v českém prostředí k běžným tvůrčím postupům. Existují samozřejmě výjimky z minulosti – ať už se jedná o Tmejův válečný soubor popisující duševní prázdnotu totálního nasazení ve Vratislavi, Lukasův osobní příběh o jeho emigraci přes Jugoslávii na Západ nebo téměř celoživotní fotodokumentaci všeho a všech okolo Bohdana Holomíčka. Celkově však česká fotografie ještě donedávna ctila v minulosti definované hranice mezi vnitřním a vnějším okruhem každého člověka. Hranice mezi tím, které zážitky jsou čistě jen moje a které se odehrávají pro veřejnost a s veřejností.

          Výstava Vnitřní okruh představuje tuzemskému divákovi pohled na svět, který v zahraniční dávno zdomácněl. Američtí, západoevropští či japonští autoři jako Nan Goldin, Larry Clark, Wolfgang Tillmans, Anders Petersen nebo Nobuyashi Araki už dlouho ve svých fotografiích představují nejintimnější chvíle samotného autora, sebereflexe, nejbližší okolí, rodinu, partnery, přátele a věci. Leckdo toto v minulosti chápal jako projev exhibicionismu nebo jako příliš introvertní téma zahleděné do sebe sama, bez obsahu, který by mohl oslovit někoho jiného než autora a jeho blízké. Mezi částí domácích umělců a návštěvníků galerií je tato tvorba takto vnímána dodnes. Mnozí diváci při pohledu na zde vystavená díla reagují slovy “co je na tom uměleckého, vždyť sám mám takových momentek v archivu gigabajty”.

 

Intimní, ale ne nahodilé

Všichni prezentovaní autoři – přičemž zde najdeme jak respektované a prověřené osobnosti, jako Ivana Pinkavu, Milenu Dopitovou, Jiřího Davida, Mílu Prestovou, Pavla Máru, Jiřího Hankeho, Zdeňka Lhotáka, Václava Podestáta či Lenku Klodovou, tak čerstvé absolventy výtvarných škol – jsou zde představeni jednak fotografiemi či projekcemi složenými z fotografií, jednak vlastními texty, které vystavená díla vysvětlují a komentují. Považuji to za velmi důležitý krok, protože řada snímků potřebuje k pochopení obsahu znát souvislosti. Většina autorů se snaží v textu svou tvorbu vysvětlit, v některých případech však autor využil této možnosti a diváka naopak textem mystifikuje (jako příklad může sloužit Jarmil od Jakuba Jurdiče nebo portréty fiktivního bratra z Kanady od Radka Brousila).

 

          S pokračujícím zpřístupňováním tvorby a sdílení fotografií prakticky pro každého (jak díky dostupnosti techniky, tak zejména kvůli minimální či nulové ceně za snímek) roste význam role arbitra, který z milionů fotek vybere díla splňující definici "výstavní umělecká fotografie". Rozdíl mezi galerií na Facebooku a výstavou Vnitřní okruh stojí zejména na osobě kurátora. Zatímco na sociálních sítích člověk potkává stovky snímků denně bez jakékoliv odborné editace, Vladimír Birgus díky svým zkušenostem a odbornosti dokázal oddělit zbytné od neobyčejného, prázdné od emočně plného.

 

          Na výstavě Vnitřní okruh však nejsou prezentovány jen snímky deníkového charakteru pořízené fotomobilem. Jsou tu, ale nepředstavují ani náhodou většinu. Do klasické šablony deníkového fotografa zapadá tvorba Tomáše Třeštíka z let 2002–2012, který je zde prezentován surově barevnými snímky s automaticky vypáleným datem v rohu každého záběru. Chvíle potěšení zde střídají momenty prázdnoty, deprese či násilí. Přestože se jedná o záběry striktně popisující tady a teď, naše osobní zkušenost dokáže do fotografií promítnout příběh jako jednu z možných dějových linek a po chvilce nám pomohou pochopit i osobnost autora jako takového. V Třeštíkově sousedství jsou prezentovány snímky mimořádně zajímavé osobnosti české fotografie Libuše Jarcovjákové. Ta se rozhodla starat o svou nemocnou matku a přes dva roky mobilem dokumentovala jejich soužití. Zaznamenávala jak povrch – zlepšování a opětné zhoršování stavu starého člověka po mrtvici – tak vývoj jejich vzájemného vztahu. Poslední snímek pořídila v předvečer smrti maminky.

          Tereza Kabůrková fotografuje místa, na kterých chvíli před expozicí prožila intimní styk. Nejedná se však o lascivní hledání bulvární senzace, ale o zkoumavé velkoformátové záběry vlastního těla a prostředí. Jak uvádí v doprovodném textu, snažila se hledat tělesnost a z ostychu ve vztahu k jiným modelům se rozhodla dokumentovat sama sebe. Barbora Kuklíková je na výstavě zastoupena souborem, kterým ilustruje první rok svého mateřství a její nonverbální dialog s vlastním dítětem. Jedná se o tichou komunikaci mezi čtyřmi zdmi bytu, která je však snadno srozumitelná a naštěstí nikoliv kýčovitá.

          Dita Pepe, která už patří ke stálicím české fotografie, zde vystavuje svůj klasický soubor Autoportréty s rodinami. V něm zasazuje sama sebe do různých prostředí od romské osady po zbohatlickou vilu, od víkendové chatičky po panelákový byt. Na každém snímku, který je vždy technicky i obrazově precizní, stylizuje sebe do daného prostředí a k danému partnerovi. Dokazuje tak, že člověk je tvor tvárný a že křižovatky v našich životech nás dokáží poslat na nejrůznější cesty. Stačilo málo a Dita Pepe mohla místo tvůrčí činnosti a výuky na vysoké škole přežívat jako zelená vdova v předměstském domku s mužem, který nikdy nemá na nic čas, mohla být matkou šesti dětí v chudinské kolonii nebo mohla žít standardní život zaměstnance, účetní, pokladní, městské policistky...

          Tématu skutečnost versus fikce se věnují i Barbora a Radim Žůrkovi. Na zde představených trojportrétech z roku 2007 je vždy zachycena ženská část této tvůrčí a manželské dvojice, dále různí muži a uprostřed imaginární dítě vzniklé počítačovým propojením tváří jeho “rodičů”. Opět i zde se divák má možnost zamyslet nad tím, kolik existuje variant budoucnosti a jak snadno lze změnit zdánlivě jasnou životní dráhu.

          Příkladem prací, kde je autor spíše editorem než skutečným fotografem, je soubor Daniela Poláčka WEBsad FACES z roku 2012. Autor se stal virtuálním lovcem tváří na internetu, kde nepozorovaně zachycoval obličeje osamocených lidí hledajících společnost na videochatech. Vytvořil portrétní soubor, který ilustruje na veřejnosti skrytou stranu lidské existence, skutečný vnitřní okruh, který zachytí jen ten, kdo s danými lidmi sdílí aspoň na čas jejich svérázný životní styl u počítače s kamerou.

Výstava Vnitřní okruh je pozoruhodná nejen svým obsahem, ale i formou prezentace. Kurátor ve spolupráci s architektem Emilem Zavadilem a grafikem Vladimírem Vimrem samozřejmě měli možnost představit stovky autorů ve stylu salonu, kde by bez ladu a skladu visely tisíce intimit bez vzájemné vazby. Autoři však odolali lákadlu “google-kurátorství” a poskytli každému fotografovi dostatečně reprezentativní prostor pro prezentaci formou převážně rozměrných zvětšenin. Téměř každý autor má svou stěnu nebo samostatnou místnost, kde se nemusí tísnit a bojovat o světlo na slunci s jinými. Může zde mluvit sám za sebe, nikoliv vést nečekaný dialog s fotografiemi, které náhodně vyšly jako jejich sousedé.

 

Zvětšeniny jsou v souladu s aktuálními světovými trendy převážně rámované jako klasický obraz, část exponátů je ve formě náročnějších prostorových instalací (například cyklus intimních záběrů vlastní manželky od Jiřího Davida, soubor fiktivních rodinných portrétů z husákovské éry od Anny Gutové s Gabrielem Fragnerem či soubor Moji nejbližší od Jiřího Šiguta), výjimečně i jako videoprojekce (například vzájemné portréty autorské i partnerské dvojice Aleksandra Vajd a Hynek Alt) nebo lightboxy (soubor Opravdu? od Lenky Klodové). Některé panely a stěny invenčně využívají barev, což celkové vyznění výstavy dále podtrhuje.

 

        V projektu Vnitřní okruh Vladimír Birgus opustil bezpečí tradičních retrospektiv a historických přehlídek a pokusil se o výstavu založenou na řekněme spekulativním obsahu. Jednak kvůli tomu, že vystavený typ fotografií mnozí diváci ještě za umění nepovažují, jednak z jednoduché příčiny – totiž že autoři z posledních třinácti let (často nedávní absolventi škol) ještě nejsou dostatečně prověřeni časem. To klade na kurátora mimořádné nároky a je zde riziko, že šlápne vedle. Jsem však přesvědčen, že Birgus zde odvedl dobrou a užitečnou práci bez přešlapů.

 

           Bylo by skvělé, kdyby aktuální výstava v Městské knihovně v Praze odstartovala debatu na téma intimita ve fotografii mezi odbornou i laickou veřejností. Bylo by výborné, kdyby výstavu ve velkém počtu navštívili studenti uměleckých škol – ne aby zde prezentovaný styl slepě kopírovali, ale aby obohatili vlastní portfolio známých žánrů a stylů a aby překonali zbytečnou polaritu klasické fotografie a výtvarného umění využívajícího fotografické médium, které u nás tak zbytečně polarizuje uměleckou scénu. A bylo by báječné, pokud by výstava Vnitřní okruh byla impulzem, díky kterému se nemalá část domácích amatérských i profesionálních fotografů přestane utápět v jistotě technik a postupů z minulého století, ale pokusí se přeorientovat na ryze současný pohled na svět okolo nás. Na pohled, který možná není příliš líbivý, který je však hluboce autentický.

            K výstavě vyšel obsáhlý česko-anglický katalog o 192 stranách, jehož součástí jsou fotografie a texty všech vystavených autorů. Vydal jej KANT  ve spolupráci s Galerií hl. m. Prahy.

 

 

                                                         Petr Vilgus

                                                         (zástupce šéfredaktora časopisu FOTO)

 

 

                                                                

Galerie Amadeus připomíná zapomenutého olomouckého fotografa Josefa Mikulku

 

Olomouc, 17. 6. 2013

 

Ve své době patřil k významným a oceňovaným fotografům a jeho fotku publikoval na titulní stránce i prestižní časopis American Photography. Dnes je jméno olomouckého fotografa Josefa Mikulky (1892 – 1975) známé jen znalcům a historikům. Do širšího povědomí by jeho dílo chtěla vrátit olomoucká Galerie Café Amadeus ve stejnojmenné kavárně Arcidiecézního muzea Olomouc výstavou nazvanou Sentiment, která bude zahájena 25. června  a potrvá do 15. září.

Rodák z Bohuslavic u Litovle se začal fotografii věnovat ve svých 18 letech. V období mezi dvěma světovými válkami byl aktivním členem amatérského hnutí u nás, byl členem Klubu fotografů amatérů v Olomouci.

Podle kurátora výstavy Davida Komínka Mikulkovy fotografie nepřekypují experimentem, ale dokumentují život v duchu doznívajícího piktorialismu a klasické krajinářské fotografie. „Láska k přírodě a k lidem, patrná z jeho snímků, jde napříč celou jeho tvorbou. Snad to byla aktivní zkušenost ze dvou světových konfliktů, která nutila Mikulku hledat ve svých snímcích klid, vyrovnanost a poezii,“ řekl Komínek.

Jeho velkým fotografickým námětem byla podle historičky umění Štěpánky Bieleszové také Olomouc. „Starobylé uličky, atmosféra městských parků, povodí řeky Moravy. U všech jeho fotografií je patrná atmosféra podmalovaná světlem, počasím, nálada z nich doslova promlouvá,“ popsala Mikulkovy snímky.

Fotografie Josefa Mikulky se ve své době těšily velké pozornosti, posbíraly i ceny na domácích i zahraničních výstavách. „Jeho práce ocenili na mezinárodních salonech v Lucernu nebo v Cannes, fotografii ´Vánoční stromek´ publikoval na titulní stránce prestižní americký časopis American Photography,“ upozornil Komínek. Dnes je však jeho jméno pozapomenuté a zůstává ve stínu slavnějších a progresivnějších vrstevníků, jako byli František Drtikol, Jaromír Funke či Josef Sudek. „Přestože byl fotoamatér a nepatřil mezi průkopníky nových trendů, nepostrádají jeho fotografie výtvarné a estetické kvality. Hodnota jeho fotografií je nejen v umělecké rovině, ale i v rovině dokumentární a historické,“ vysvětlila význam Mikulkovy tvorby Bieleszová.

Výstava nazvaná Sentiment bude v kavárně Arcidiecézního muzea Olomouc zahájena v úterý 25. června v 17 hodin a potrvá do 15. září. Galerie Café Amadeus vznikla v roce 2009. Dramaturgie výstav, jež vzniká ve spolupráci s Institutem tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě, se zaměřuje na tvorbu střední a nejmladší generace. Dosud galerie uspořádala více než 20 výstav. V roce 2011 byla jako jediná česká galerie pozvána na prestižní pařížský Festival mladé evropské fotografie Circulation(s).

 

 

kontakt pro média

Mgr. Petr Bielesz

Tiskový mluvčí

Muzeum umění Olomouc

Denisova 47, 771 11 Olomouc

(+420) 585 514 282, (+420) 724 202 905

bielesz@olmuart.cz, www.olmuart.cz