Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

30/3/2016

Vladimíra Židková

 
04

 

30/3/2016

Dana Kyndrová

30/3/2016

Dereck Hard

 

 
03

 

23/3/2016

Zahájení výstavy Čtvrtstoletí Institutu tvůrčí fotografie FPF SU 1990–2015 v Chebu

001Na vernisáž výstavy Čtvrtstoletí – Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 1990–2015, která je příspěvkem k oslavám 25. výročí vzniku Slezské univerzity v Opavě, se do Chebu, přijelo sedm kmenových pedagogů a čtyři desítky současných i bývalých studentů ústavu nazývaného často jen zkratkou ITF, ale i jeho předchůdce – Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. Poprvé byla ve srovnatelném rozsahu společně s nejnovějšími pracemi představena díla absolventů, kteří již na mezinárodní scéně zaujali významné postavení. Chebské Art Centrum Galerie 4 sídlí ve čtyřech patrech bývalé barokní sýpky o celkové ploše 1600 čtverečních metrů, která byla po nákladné rekonstrukci loni v prosinci otevřena jako nejrozsáhlejší fotografická galerie u nás. Kromě samotných výstavních prostor v ní najdeme i expozici historických snímků, přednáškový sál, archiv nebo kavárnu. Galerie 4 už ovšem existovala celých minulých třicet let v menších prostorách v Kamenné ulici a za tu dobu se v ní uskutečnilo po vedením tehdejšího (i dnešního) ředitele Zbyňka Illka na 350 výstav. Výstava ITF je teprve druhá, která v novém sídle na Františkánském náměstí probíhá.

obrazek
obrazek
obrazek

obrazekCelé jedno poschodí připomíná práce nejznámějších absolventů jakými jsou Dita Pepe, Rafał Milach, Tereza Vlčková, Barbora Kuklíková či Andrej Balco. V dalším poschodí potom jsou vystaveny práce současných studentů. Zahrnují širokou škálu témat a stylů od portrétů stoletých lidí od Jana Langera, v nichž jsou s akcentem na nemilosrdné plynutí času porovnávány jejich podobenky z mládí se současnými portréty, přes subjektivní dokumenty Ondřeje Malachty, Hany Connor, Michaely Hrubé, Jany Hunterové, Michaely Spurné, Tomasze Tyndyka či Anny Grzelewské, ukázky z nápaditých exploatací archivních fotografií Rafała Siderského až třeba k výrazně stylizovaným inscenovaným fotografiím Mii Köhlerové či Lenky Bláhové. Jakkoli jde o ohlédnutí s tím nejširším záběrem, jaké za čtvrtstoletí své existence Institut uspořádal, zdaleka ne všechny kvalitní práce se do přehlídky vešly ve formě výstavních zvětšenin. Ty jsou proto doplněny ukázkami maket fotografických publikací a ozvučenými projekcemi. Instalace nejlepších prací z minulých pětadvaceti let přesahuje univerzitní rámec a vyznívá jako přehlídka aktuálních trendů mladé scény.

Josef Moucha Art Centrum Galerie 4, Františkánské náměstí 1, Cheb 18. 3. – 29. 4. 2016, otevřeno denně kromě pondělí 10 – 18 hod. www.galerie4.cz Kurátoři výstavy: Vladimír Birgus, Pavel Mára, Josef Moucha, Václav Podestát, Tomáš Pospěch, Jiří Siostrzonek a Jindřich Štreit

10/3/2016

Jana Hunterová

Jana Hunterová    (editovat)

10. 3. 2016 Čt 10.50 od David Macháč | Aktuálně
hunterova-cze-page-001

 

9/3/2016

Země nikoho

 
pozvanka-zeme-nikoho-j

 

1/3/2016

Dita Pepe: Autoportréty 1999 – 2014

dita-pepe-pozvanka-du-opava

Dům umění, Opava, Pekařská 12, 10. 3. – 10. 4. 2016

Dita Pepe prožívá šťastné období. Nejenom v rodině, která je středobodem jejího světa, ale i ve fotografii. Její autoportréty byly zařazeny vedle děl Antona Corbijna, Rineke Diskstra, Anderse Petersena, Thomase Ruffa, Thomase Strutha, Jürgena Tellera a dalších hvězd současného fotografického nebe na výstavu European Portrait Photography since 1990, kterou se po premiéře v BOZAR v Bruselu dočkala repríz v Rotterdamu a v Soluni. Susan Bright o ní píše v knize The Self-Portrait in Contemporary Photography. Měla velkou samostatnou výstavu v Galerii výtvarných umění v Ostravě. Asociace českých profesionálních fotografů ji udělila titul Osobnost české fotografie. Krátce po sobě jí vyšly dvě monografie a její fotografie ilustrovaly dvě knihy. Kniha Intimita, v níž nápaditě spojila vlastní osobité fotografie s archivními záběry a se sugestivními texty Báry Baronové o pohnutých osudech několika žen, získala velkou pozornost čtenářů i médií. Publikovala ve Sternu, v Die Welt, Le Monde, Daily Mail, francouzský televizní kanál Arte o ní natočil film, objevila se v CNN.

dita-pepe-john-z-cyklu-autoportrety-2014

Dita Pepe, John, z cyklu Autoportréty, 2014Za většinu jejích profesních úspěchů může rozsáhlý cyklu Autoportréty, který se líbí skoro všem: tradičním fotografům, konceptuálním umělcům, kritikům, sběratelům i širokému publiku. Dita Pepe ho rozvíjí a rozšiřuje od roku 1999. Nejprve se fotografovala s ženami různého věku, charakteru i společenského postavení jako jejich sestra, dcera, vnučka či přítelkyně. Osobitě zpracovala téma proměn identity, kterému ve fotografii různým způsobem věnovala už celá plejáda slavných tvůrců od Claude Cahun až po Yasumasa Morimiru a Cindy Sherman. V jejích autoportrétech na první pohled možná ani nepoznáme, že na všech je sama přítomna, natolik se mění její vzhled a výraz. Za pomoci paruk, líčení a šatů, vypůjčených od fotografovaných žen, se sama radikálně proměňuje. Zatímco Sherman i Morimura vystupují ve svých dílech výhradně jako někdo jiný a občas se stylizují v muže, Dita Pepe svých autoportrétech nikdy nemění pohlaví, vždy zůstává ženou a její tvář je přes všechny proměny jasně rozeznatelná. Je přizpůsobivou partnerkou dalších lidí před kamerou a současně i sama sebou. Její portréty nejenom zachycují mnoho různých žen, ale i řadu autorčiných vlastních podob. Důležitou úlohu při těchto metamorfózách hraje také autentické prostředí různě zařízených obývacích pokojů, ložnic a dívčích pokojíčků s množstvím výmluvných detailů, které do inscenovaných snímků přináší sociologickou rovinu a přispívá tak k tomu, že fotografie Dity Pepe oscilují mezi dokumentem a fikcí. Její díla propojují prvky volné a zakázkové tvorby, „vysokého“ a „nízkého“ umění, protože jsou nepochybně inspirována i některými současnými trendy reklamní a módní fotografie. Všechny autoportréty Dity Pepe spojuje čtvercový formát, statická strnulost portrétovaných, dívajících se přímo do objektivu a zprostředkovaně i do očí diváků (zde nelze nevzpomenout na kompozičně obdobná díla Augusta Sandera a Diany Arbusové) a výrazná barevnost.

Po intermezzu cyklu barevných snímků o sobě, své mamince a dalších blízkých lidech, následovaly autoportréty s muži a později i s celými rodinami. Autorka v nich opět připomíná chameleóna. Je stejně přesvědčivou matkou početné romské rodiny, sebevědomou manželkou bohatého podnikatele, prostou ženou v domácnosti s dítětem v náručí, rozzářenou nevěstou, plnou očekávání, baletkou, trénující s černošským partnerem, nebo znuděnou teenegerkou s neméně znuděným partnerem v posteli. Zajímá ji, nakolik si žena může zachovat vlastní identitu a nakolik se promění prostřednictvím vlivů manžela a dětí. Nejprve vyhledávala rodiny svých kamarádek a kamarádů, ale postupně se začala portrétovat i v rodinách, s nimiž ji nepojily tak blízké vztahy. V mnoha fotografiích se objevují její dvě dcery, takže původní koncept, kdy Dita Pepe hrála matku v cizích rodinách, se někdy změnil ve skupinový portrét vlastní rodiny, v níž je „cizí“ jenom muž nebo v němž se prolínají dvě rodiny. Navíc vytvořila několik stylizovaných autoportrétů s manželem a s dcerami, v nichž opustila princip proměňování se v někoho jiného a zůstala sama sebou. Ale výrazná stylizace prostřednictvím šatů, do nichž se její rodina běžně neobléká, i zde vytvořila určitý odstup. Významné místo často mají zvířata, především psi, tvořící nedílnou součást rodin. Dita Pepe nám klade provokativní otázky. Nakolik si dokážeme uchovat integritu vlastní osobnosti a nakolik přejímáme vlivy lidí kolem sebe? Jak bychom se cítili, kdybychom se najednou ocitli na mizině mezi bezdomovci? Jaký je vztah reality a fikce? Jací bychom byli, kdybychom se narodili jiným rodičům jiné rasy, jiné kultury a v jiné zemi? Na první pohled je zřejmé, že ušla podstatnou cestu vpřed v řemeslné stránce. Zatímco technické zpracování starších autoportrétů s ženami bylo dobré, ale nikterak neoslňovalo, novější díla se se vyznačují mistrovskou prací s kombinacemi denního a umělého světla a výraznými barvami, adekvátně podtrhujícími účin prostě, ale invenčně a působivě komponovaných fotografií. Velký podíl na tom nepochybně má její manžel (a bývalý spolužák) Petr Hrubeš, který dokonale ovládá fotografickou techniku ze své praxe portrétisty významných osobností i módního fotografa. Dita Pepe se ve svých autoportrétech zabývá otázkami změny identity, vytváří mnohovrstevnatou sebereflexivní sondu a současně i jakýsi sociologický obraz různých archetypů současné společnosti. Její fotografie jsou extrovertní i hluboce introspektivní. Dita Pepe je v nich simultánně přítomna i nepřítomna, je objektem i subjektem, herečkou i režisérkou. Jsou také autorčiným osobitým fotografickým deníkem, který zachycuje její proměny od mladé dívky až po matku dorůstajících dcer. Pro ni samotnou jsou i prostředkem poznávání jiných lidí, impulsem k hledání životních hodnot a současně způsobem autoreflexe i terapie vlastních problémů, frustrací a krizí. Sama o tom říká: “Já osobně využívám fotografii jako terapii. Jako hlavní výhodu vnímám možnost, že coby fotografka si sama vybírám zajímavé lidi a dostávám se na místa a do situací, které se dotýkají i mých vnitřních otázek.”

Vladimír Birgus

Dita Pepe se narodila 5. 9. 1973 v Ostravě. Po absolvování gymnázia odešla v roce 1991 do Německa, kde pracovala jako au-pair a v letech 1994–95 navštěvovala fotografický kurz na Carl von Ossietzky Universität v Oldenburgu. V roce 1998 absolvovala bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, v roce 2003 dokončila magisterské studium na stejné škole, kde dnes vyučuje portrétní a módní fotografii. Samostatně vystavovala například v Praze, Hamburku, Bratislavě, Paříži, Berlíně, Bologni, Ostravě, Opavě a dalších městech. Svými fotografiemi ilustrovala knihy Báry Baronové knihy Slečny (The Misses, 2012) a Měj ráda sama sebe (Love Yourself, 2014). Získala řadu ocenění, například Kodak Nachwuchs Förderpreis (Hamburk, 2001), Cena Jaromíra Funkeho (Praha, 2005), Cena diváků na Prague Biennale (Praha, 2007), Sylt-Preis für zeitgenossische Fotografie (Sylt, 2011), Osobnost české fotografie (Praha, 2012).

Literatura: Vladimír Birgus, Dita Pepe: Autportréty / Self-portrait. Praha: KANT, 2012. Lukáš Bártl, Dita Pepe, Self-portraits 1999–2014. Brno: Galerie Valchařská & Praha: wo-men, 2014.

1/3/2016

PAVEL MÁRA: CORPUS ETC.

pavel-mara-pozvanka-du-opava

Dům umění, Pekařská 12, Opava, 10. 3. – 10. 4. 2016

Fotograf Pavel Mára (*1951), pedagog Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, představuje v opavském Domě umění retrospektivní průřez svou dosavadní tvorbou. Název výstavy Corpus etc. odkazuje k tematickému výběru z téměř třiceti autorových cyklů, zejména k figurálním Mechanickým corpusům a jim blízkým Černým corpusům: Rodina z let 1997 a 2001. Je pro ně charakteristické zpodobení lidského těla, o němž teoretička fotografie Anna Fárová hovoří v souvislosti s Márovým dílem jako o corpusu. V těchto zobrazeních, primárně neerotických, jsou barva (či její eliminace), světlo, prostor, pohyb a rytmus chápány jako objektivní kategorie (Stanislav Ulver). Součástí expozice jsou i rané abstraktní barevné fotografie ze série Mechanická zátiší z přelomu 70. a 80. let a ikonický Triptych Evy I (1990) z autorova realistického cyklu Triptychy, který již reprezentoval jeho tvorbu na mnoha výstavách doma i v zahraničí, naposledy v roce 2013 v pařížské Galerii Délire en formation (Corps accords) a v loňském roce na Staroměstské radnici v Praze (Retrospektiva/Retrospective). Ústředním dílem je pak monumentální tetraptych Memory XIV ze stejnojmenného souboru z roku 2009. Výstavu doplňuje výpravná retrospektivní monografie s názvem Pavel Mára Fotografie / Photographs 1969–2014 (nakladetelství Mara / KANT, Praha 2015, 318 str., česky, anglicky) a osmiminutové video, které chronologicky mapuje autorovu tvorbu.

obrazek

Pavel Mára-Dvě hlavy I,z cyklu Mechanicke corpusy-1997

obrazek

Pavel Mára-Objimající se III-z cyklu Mechanické corpusy-1997

obrazek
obrazek

Pavel Mára-Triptych Evy I-1990

Výběr z katalogových textů:

Objekty, a jde téměř výlučně o produkci soudobé civilizace, jsou v Mechanických zátiších „redukovány“ – barevně i tvarově – na základní, signifikantní formy. Zrušení měřítka, eliminace či rozbití prostoru a užití barvy jako materiálu, substance o jisté hustotě a zrnitosti (de facto barvy odpoutané od svého nositele a bez jakýchkoli symbolických nebo heraldických ambicí), rozšiřuje výrazovou škálu Márovy fotografie o hodnoty připisované punktuální hudbě. Stanislav Ulver (1985)

Tvorba Pavla Máry je více na pomezí výtvarnosti a její problematiky než na rovině pouze fotografické. Klade svým dílem nové otázky o abstraktní fotografii a její vazbě k předmětné skutečnosti. Jeho dílo je obrazové sdělení často velmi zašifrované, předmět se ve své vlastní podobě vytrácí, zbývá objem, tónina, znak. (O cyklu Mechanická zátiší, 1976–84.) Anna Fárová (1989)

Mára fixuje model ve trojím pohledu, jednou v mírném podhledu, jednou v nadhledu a konečně z výše oka pozorovatele. Snaha po úplném a vyčerpávajícím popisu objektu, kdy jedna vize koriguje druhou, namísto dokumentu přináší jemně konfrontující zprávu o tom, jak se dívat a co je výsledkem dívání se. Konečný formát fotografie je značně protáhlý výřez přizpůsobený rozměrům těla, jakási plasticky gotická nebo časoprostorově kubistická vize. (O cyklu Triptychy, 1990–93.) Anna Fárová (1993)

Márova potřeba modelovat tvar světlem, dodat mu „trojrozměrnou“ dimenzi, vystupuje na povrch velmi výrazně v případě téměř spektakulárních Mechanických corpusů. Obsah snímků zachycujících tělo (corpus) z mechanického hlediska (viz název první autorovy výstavy) je vzhledem ke způsobu snímání a užité barevné redukci (signální červeň) značně unikátní. Model tu není prezentován pouze in nude, nýbrž jako „objekt“ oproštěný od veškerých sekundárních znaků. Stanislav Ulver (2000)

Mechanické corpusy nabízejí hlubokou dialektiku, úvahu o mystice, estetice a humanismu. Vtíravá přítomnost rudé barvy v této živé formě transcenduje přirozenost a vykračuje vstříc božskému: neznamená snad jméno prvního člověka (Adama) v hebrejské tradici býti rudý? Jean-Philippe Vivès Carral (2003)

Fotografie Pavla Máry jsou vnitřním příběhem těla. Autor pracuje s dávnými ritualizovanými archetypy pohybů a gest. Dominantním rysem, podobně jako u Michelangelových postav v Sixtinské kapli či těl Ingresových, je sošnost podtržená grisaillovou modelací a objemová uzavřenost těl izolovaných od prostředí, které tvoří pouhé proscénium pro jejich prezentaci. (O cyklu Memory, 2009.) Jan Royt (2010)

Výrazná stylizace se objevuje v Márově známém, mnohokrát publikovaném a vystavovaném cyklu Mechanické corpusy (1997), které znamenají určitý spirálovitý návrat k Mechanickým zátiším a minimalistickým Modrým aktům z první poloviny 80. let a k cyklu Corpusy (1988). Expresivní monochromatické detaily červených těl akcentují androgynost holohlavých modelů v prázdných prostorech a vytvářejí symboly lidských osudů, vztahů a vášní, široce otevřené individuální interpretaci. Samotná těla připomínají sochy, ale jejich zobrazení – především se to týká dvojic těl – sugeruje pohyb, tanec, vášnivá objetí, sex. Vladimír Birgus (2010)

V souboru Triptychy (1990–93) Pavel Mára tematizoval fotografii přenesením tradičních principů snímání architektury do žánru aktu a portrétu. Důsledně racionální konstrukt a minimální posun ve třech sekvencích (podhled, pohled v ose a nadhled) vytváří sugestivní změny ve vzhledu portrétovaných a ustanovuje význam, který nevzniká uvnitř jednotlivých obrazů, ale v úzké mezeře mezi sekvencemi. Tomáš Pospěch (2012)

www.pavelmara.cz

1/3/2016

„Weather Permitting” Rafał Milach

milach-weather-permitting-zapro

wernisaż i spotkanie autorskie: 11.03.2016, godz. 18:00 wystawa czynna do 19.04.2016

Galeria EGO ul. Wyspiańskiego 41/3 60–751 Poznań www.galeriaego.pl

Wystawa jest pierwszą wspólną prezentacją dwóch projektów z Islandii autorstwa Rafała Milacha. Cykl fotografii „In the Car with R” powstał w 2010 r. podczas podróży artysty w towarzystwie islandzkiego pisarza Huldara Breiðfjörða. Pięć lat później spotkali się ponownie podczas realizacji filmu dokumentalnego.

„Weather Permitting” to kompilacja dwóch skrajnie różnych opowieści drogi. Pierwsza – związana jest z najdłuższą trasą, jaką można odbyć wokół Islandii, druga – z krótką przeprawą przez zaśnieżoną przełęcz. Tym co łączy te historie, poza geografią, jest pokonywanie dystansu rozumiane zarówno jako próba poznania „obcego” (fotografia), jak i fizyczne zmaganie się z naturą (film).

„In the Car with R” tekst: Huldar Breiðfjörð

Po islandzku, wyrażenie „zrobić pętlę” (að fara hringinn) zwyczajowo odnosi się do podróżowania drogą krajową numer 1, która okrąża całą wyspę. To trasa, którą większość Islandczyków przebywa przynajmniej raz w życiu; niektórzy z chęcią robią to każdego lata. Indywidualne motywy są oczywiście przeróżne, ale większość wyrusza prawdopodobnie z przeświadczeniem, że okrążając wyspę lepiej pozna swych rodaków i islandzką mentalność oraz przyjrzy się z bliska rodzimym krajobrazom. Takie wyjazdy mogą okazać się jednak ryzykowne, ponieważ po drodze dowiadujemy się więcej nie tylko o sobie samych, ale też o naszych bliskich, zarówno tych mieszkających przy drodze numer 1, jak i siedzących obok w samochodzie. Wiele podróży wokół wyspy kończyło się rozwodami, w wyniku innych rodziły się dzieci. Nie ma też gwarancji, że wyprawa dookoła Islandii pozwoli ją lepiej poznać. W przypadku podróży (i fotografii?) to, co widzisz, jest mniej ważne od tego, z jakiego miejsca na to patrzysz. Zatoczyliśmy krąg. W maju 2010 r., jadąc zielonym Oplem Astrą Station, rocznik 1994. Zamknęliśmy koło po dziesięciu dniach i przejechaniu 1450 kilometrów.

Cykl „In the Car with R” jest częścią projektu „IS(Not)” kolektywu Sputnik Photos.

„Weather Permitting” autorzy: Rafał Milach, Huldar Breiðfjörð, Andrei Liankevich czas trwania: 30 min

Þór mieszka z matką na farmie w północno-zachodniej Islandii. Uczęszcza do szkoły w pobliskiej miejscowości, podczas gdy jego matka opiekuje się ich liczącym dwieście sztuk stadem owiec. Matka i syn są jedynymi mieszkańcami fiordu Ingjaldssandur i co roku muszą się zmagać ze srogimi zimami. Ich sytuację pogarsza fatalny stan jedynej drogi, która prowadzi do cywilizacji przez wysoko położoną i niebezpieczną górską przełęcz. Zimą jest często nieprzejezdna, przez co Þór nieraz całymi tygodniami nie może wrócić do domu. Pomimo że władze lokalne są zobowiązane do odśnieżania drogi, burze śnieżne są nieraz tak gwałtowne, że przejazd nie jest możliwy. Lecz Þór kończy niedługo ostatni obowiązkowy rok w szkole, w związku z czym władze nie będą musiały dłużej odśnieżać drogi, co stawia przyszłość farmy pod znakiem zapytania.

Film jest częścią projektu „Iceland in Residence” kolektywu Sputnik Photos.

kuratorka: Katarzyna Sagatowska

Rafał Milach (ur. 1978) fotograf, twórca książek, kurator. Absolwent Akademii Sztuk Pięknych w Katowicach oraz Instytutu Twórczej Fotografii na Uniwersytecie Śląskim w czeskiej Opawie (obecnie doktorant i wykładowca na tej uczelni). Od ponad 10 lat realizuje projekty poświęcone transformacji w krajach rosyjskojęzycznych i Europie Środkowo-Wschodniej. Autor książek „The Winners", „Black Sea of Concrete", „7 Rooms", nagradzanych zarówno w Polsce, jak i na świecie. Stypendysta MKiDN, Magnum Foundation i Europejskiej Fundacji Kultury. Laureat konkursów: World Press Photo, Pictures of the Year International, New York Photo Festival Awards. Współzałożyciel kolektywu Sputnik Photos. Wystawy indywidualne, m.in. C/O Berlin i Zachęta Narodowa Galerii Sztuki. Prace w zbiorach Centrum Sztuki Współczesnej Zamek Ujazdowski w Warszawie, Muzeum w Gliwicach, C/O Berlin, Brandts w Odense (Dania) oraz Kiyosato Museum of Photographic Arts w Japonii. www.rafalmilach.com

Partner