Archiv

Ve 4. ročníku slovenské soutěže novinářské fotografie Slovak Press Photo opět získali řadu cen včetně té nejvyšší studenti Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Mezinárodní porota posoudila 1356 zaslaných fotografií od 191 autorů a udělila hlavní cenu Grand Prix Róbertu Tappertovi (vlastním jménem Róbertu Kočanovi) za snímek #ID, který vznikl během exodu migrantů na srbsko-maďarských hranicích. Předseda poroty, známý americký fotograf Stanley Green, o ní prohlásil: „Vítězná fotografie v sobě spojuje žurnalistiku s výtvarným přesahem. Osvětluje strašnou situaci, která se odehrává v tomto regionu. Vypráví o lidech, kteří se snaží si zachránit vlastní život. Určitě vyvolá mnoho diskuzí, ale právě to je dobré.“ Róbert Tappert také obdržel za sérii, jejíž součástí je vítězná fotografii, 1. cenu v kategorii Portrét, za jiný soubor Následující den získal 2. cenu v kategorii Reportáž. Vítězkou kategorie Středoevropská fotografie se stala doktorandka ITF Jana Hunterová za soubor subjektivně pojatých snímků z Londýna. Student 3. ročníku Peter Korček obdržel 3. místo v kategorii Slovensko v rozmanitosti za jemně ironicky pojatý cyklus portrétů More Folklore a čestné uznání v kategorii Příroda za sérii Zelené (?) stanice. Tento autor je navíc na výstavě vítězných děl, která probíhá do 22. listopadu v Muzeu města Bratislavy a v Primaciálním paláci v Bratislavě, zastoupen i řadou neobvyklých pohledů na bující vegetaci v různých částech slovenské metropole z cyklu Jungle City, který je výsledkem Grantu Bratislavy, jenž získal v minulém ročníku Slovak Press Phota. Čestné uznání v kategorii Portrét bylo uděleno studentovi 3. ročníku ITF Vladimíru Slivkovi. Dobře si také vedli absolventi ITF – Laura Wittek získala 1. místo v kategorii Každodenní život za soubor Poslední rok s otcem, Maňo Štrauch obdržel 2. cenu v kategorii Portrét za soubor Tváře života.

Václav Podestát

Jaroslav Rossler bez nazvu, 1960

Banská Bystrica, Stredoslovenská galéria, Bethlenov dom, 2. 7. – 30. 8. 2015; kurátor Josef Moucha

Jaroslav Rössler (25. 5. 1902 v Smilove – 5. 1. 1990 v Prahe) bol ako umelecký fotograf inšpirovaný v dvoch rozdielnych fázach. Rané obdobie charakterizoval Karel Teige, keď zjari 1923 zvolal: „Veď je to lepšie než Man Ray!“ Odvtedy bol Rössler členom najdôležitejšej českej umeleckej skupiny 20. rokov 20. storočia, Uměleckého svazu Devětsil. Okrem toho holdoval fotografickej abstrakcii, o ktorú na prelome 10. a 20. rokov minulého storočia v celom svete zavadilo len niekoľko experimentátorov, napríklad Alvin Langdon Coburn a Christian Schad... Popri tom Rösslera zamestnávalo kreslenie, lepenie koláží či obrazových básní a výroba typografických montáží.
       Tento Rössler (vyučený v ateliéri Františka Drtikola, kde sa tiež zoznámil so svojou budúcou manželkou Gertrudou Fischerovou), je považovaný za vôbec prvého fotografa českej medzivojnovej avantgardy. Jeho mladistvé umelecké vzopätie sa odohrávalo v podstatnej miere v Paríži, vtedajšej metropole euroatlantickej kultúry, kde živil seba aj rodinu realizáciou komerčných zákaziek (od polovice 20. do polovice 30. rokov minulého storočia). Vnútorne však túžil po niečom celkom inom. Víziu z roku 1932 zachytil do svojho zápisníka: „...vec zavesiť do vzduchu, odstrániť svetlo a aparát a dostať výsledok, o ktorom snívam...“
       Výstava ukazuje, že k najpôvodnejším príspevkom českej fotografie do všeobecných dejín výtvarného umenia patrí nielen medzivojnový, ale aj povojnový Rösslerov odkaz. Voľnou tvorbou sa začal Rössler znovu zaoberať v polovici 50. rokov. Nadviazal tam, kde vo Francúzsku v polovici 30. rokov skončil, a slúži mu ku cti, že pri tom nezostal. Druhý dych Jaroslava Rösslera prináša vízie úplne nového charakteru. Neskoré fotografické dielo harmonizuje s prejavmi o generáciu mladších súčasníkov, ktorí s postupom druhej polovice 20. storočia odmietli rutinu popisnosti. Ale zatiaľ čo po prvej svetovej vojne inklinoval Rössler k poňatiu umožňujúcemu dekoratívne rozvinutie v rámci inzertnej plochy, po druhej vojne prichádzal s obrazmi dokonale autonómnymi. V tejto fáze vzdialene korešpondoval s výtvarníkom Karlom Malichom, podobne ako raným dielom neodvodene pripomínal maliara Františka Kupku či fotografie signované Man Ray a László Moholy-Nagy.
       Práce z Rösslerovej pozostalosti prenikali na verejnosť postupne. Až po roku 2001 vyšla k veľkej putovnej retrospektíve, pripravenej pod hlavičkou Uměleckoprůmyslového musea v Prahe, prvá monografia Jaroslava Rösslera (pre nakladateľstvo TORST ju pripravil Vladimír Birgus). Po dvoch rokoch nasledovala veľká kniha nakladateľstva KANT, ktorá sa dočkala americkej edície (tentoraz viedol Vladimír Birgus celý kolektív autorov). Tým bol do centrálnej pozície v svetovej histórii vizuálneho umenia vynikajúci Rösslerov príspevok vrátený.
       V dôsledku súbehu mnohých okolností sú jeho často unikátne fotografie roztrúsené nielen v súkromných zbierkach, ale tiež v depozitároch ústavov, ktorých menovanie zaberá niekoľko riadkov Novej encyklopédie českého výtvarného umenia.
       Výstavu posmrtných zväčšenín z pôvodných negatívov, uskutočnenú v spolupráci s Českým centrom v Bratislave a s dedičmi autora, zakladajú obrazy prvej, predvojnovej etapy Rösslerovej tvorby. No jednako skladba exponátov zároveň objavuje obdobie povojnové, stojace mimo ťažiska predchádzajúcich monografií.
Josef Moucha

Milí přátelé, kolegové a kamarádi,

srdečně zvu tento pátek 23.10.2015 od 18 hod do Plzně na výstavu Současné Japonsko evropskýma očima. Text Báry Baronové a moje fotky propojil grafik Radim Peško do formy plakátů…

Práci belgického fotografa Maxe Pinckerse uvidíte jako projekci. Těším se na setkání.

Přeji hezký den. dita pepe

Dnes, více než kdy jindy, v rozkolísaném a nespojitém světě se pojem domova opět stává tématem dne a získává na hodnotě. Domov jako azyl pro tělo i duši, detail stěny bytu jako místo k zavěšení obrázku na zeď, stůl pro položení sklenice nebo knihy, důvěrná postel atd. jsou střípky zdánlivě samozřejmých věcí, které ale vytvářejí potřebný prostor k usebrání. Většina lidí z našeho kulturního okruhu žije s vědomím jistoty, že zítra nebudou nuceni opustit místo a opět kočovat dále. U Štreitových fotografií se vynořují nesamozřejmé otázky, například kde se u bezdomovců nachází šest základních stěn pro tolik potřebné intimní prožívání každého člověka?
Štreitovy nestylizované portréty bezdomovců v jejich přirozeném prostředí sálají vzájemnou důvěrou a empatií.  Nikdo, kdo nedisponuje vlastní zkušeností, si neumí představit, jak se pro člověka bez domova vlečou minuty od půlnoci do rána, ty trýznivé hodiny mezi psem a vlkem, vteřiny těžké k neunesení, čas, kdy jste pohozeni sami sobě napospas. A neexistuje žádná berlička v podobě zapnuté televize, rozsvícené ledničky, která vás přenese do nového rána.
Tento velký a bolestivý sociální fenomén současné společnosti nese zároveň tragický individuálně lidský rozměr. Existují však lidé, kteří si zvolili bezdomovectví dobrovolně jako způsob života.  Této podobě bezdomovectví, které není motivováno nepříznivou ekonomickou situací, věkem ani vzděláním, můžeme rozumět jako touze po absolutní svobodě, což ale vyžaduje celistvost člověka, který alternativní životní styl unese. Z většiny Štreitových fotografií vyzařuje individualita a sebevědomí bezdomovců. Autor vytváří jednotlivé portréty s velkou úctou, s vůlí žít důstojně v rámci daných možností. Jejich snaha, nerezignovat na obyčejné lidství, vyžaduje nepředstavitelnou energii a odvahu. Bezdomovci jsou však pravděpodobně jediní lidé, kteří mají šanci přežít kolaps této civilizace.
Z fotografií Jindřicha Štreita cítíme, že bezdomovectví je reálný fakt, ale zároveň stav duše. Zobrazuje situaci lidí vykostěnou na dřeň jejich existence. Důvody bezdomovectví jsou individuální a pro většinovou společnost často nepochopitelné. Nepříjemného pocitu, že i my se nějak podílíme na nespravedlnosti tohoto světa, se snažíme zbavit věčnou mantrou, která nás utvrzuje, že si bezdomovci mohou za tento stav sami. Osudy lidí se z fotografií nedozvíme, a tak ani nemáme právo hodnotit jejich situaci.
Stále rostoucí komunita bezdomovců není stejnorodá. Všichni členové tohoto společenství jsou na Štreitových fotografiích představeni jako neopakovatelné individuality, které si nesou jako šnek ulitu příběh vlastní minulosti i současnou situaci. Hluboce humanistické a pravdivé poselství z autentického života bezdomovců fotografa Jindřicha Štreita disponuje silou vyvolat v nás empatii k lidem na okraji a zároveň přivést nás k zamyšlení o vratkosti a nevyzpytatelnosti vlastního života.                            Jiří Siostrzonek

Po úspěšných titulech Kmeny nebo Příliš pozdě zemřít mladý (Ivo Pospíšil) vydává nakladatelství BiggBoss další publikaci. Karel Novák: Přirozeně, to je kniha fotografií Karla Nováka s texty fotografa Romana France (studenta Institutu tvůrčí fotografie), který je i kurátorem stejnojmenné výstavy.

Devětasedmdesátiletý prostějovský fotograf Karel Novák představí unikátní fotografie z naturistických komunit v bývalém Československu, Německu (NDR) a Maďarsku z let 1962–1996. Jedná se tak o unikátní pohled do světa naturistů, a to okem fotografa, který je sám naturistou.

Jaký je autorův vztah k naturismu? Co pro něj naturismus znamená z hlediska životního postoje? Jak vnímá přirozenou nahotu současná společnost?

Tyto otázky zodpoví zmíněná kniha Karel Novák: Přirozeně, jíž se dočkáme 27. října, v tento den proběhne také release party, tedy slavnostní uvedení knihy na trh, v pražském prostoru Ex Post – Trafo gallery, kde bude také kniha poprvé dostupná veřejnosti.

Součástí programu, který je začleněn do letošního Designbloku 2015 je i fotografická výstava s názvem Karel Novák: Přirozeně, která bude otevřena v v pražském prostoru Ex Post – Trafo gallery do 21. – 28.10.

Slavnostní večer uvedení knihy se tak koná poslední den výstavy v tomto prostoru.

27. 10. Ex Post (Příčná 1, Praha 1) 18:00 – 21:00h

Release Party Karel Novák: Přirozeně

Designblok 2015

Knihu si můžete předobjednat právě teď na BiggBoss v e-shopu, Více info na www.biggboss.cz a v události na Facebooku.

Přijďte prosím! Rádi Vás uvidíme. BiggBoss a Roman Franc

…Pro Karla Nováka je přirozené fotografování nahoty jako žitého fenoménu v prostředí naturistických komunit, k nimž po desítky let patří. Jeho fotografie jsou nejen svědectvím o kráse nahého těla pohybujícího se svobodně v přírodním prostředí, jsou také zprávou vnějšímu světu, který může ideály naturismu těžko pochopit, protože mu chybí to zásadní: autentický prožitek…

Titul Fotografie roku a řadu cen v prestižní soutěži novinářské fotografie Czech Prees Photo 2015 získali studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie FOF Slezské univerzity v Opavě. Bylo zřejmé, že uprchlická vlna migrantů z afrických států, Sýrie i dalších zemí Blízkého Východu, bude středem zájmu řady fotoreportérů v jejich každodenní práci pro domácí agentury, deníky a časopisy. Není tedy překvapením, že se tyto záběry dominovaly mezi těmi, které mezinárodní porota ocenila z celkem 3700 zaslaných fotografií od 278 autorů. Vítězná Fotografie roku, která také získala 1. cenu v kategorii Aktualita, ukazuje změť lidí, kteří zápasí o své pozice v překonání maďarské hranice v davovém exodu za lepším životem. Autorem dramaticky vyhlížejícího snímku je absolvent Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Jan Zátorský, reportér Mladé fronty Dnes.

Michaela Spurná, z cyklu Ona, 2015.3. cena v kategorii Portrét

Petra Vlčková, z cyklu Babičky – současná móda seniorek, 1914. 1. cena v kategorii Umění a zábava

Roman Vondrouš, Hava Cars, 1. cena kategorie Každodenní život

V kategorii Každodenní život byla první cena přiznána dalšímu z absolventů ITF Slezské univerzity – Romanu Vondroušovi, dnes fotografovi pracujícím pro ČTK, za cyklus záběrů pojmenovaný Havana Cars. Snímky, mající poetikou blízko k filmům Wima Wenderse a jsou svěží obrazovou sondou do života kubánské společnosti, která „socialistickým experimentem“ hospodářsky zaostala za zbytkem okolního vyspělého světa. Roman Vondrouš patří k nejúspěšnějším českým fotoreportérům, v soutěži české novinářské fotografie byl mnohokrát oceněn a před dvěma roky také získal 1. cenu v kategorii sportovní fotografie v největší světové soutěži fotožurnalistiky World Press Photo v Amsterodamu. Stal se také držitelem Ceny rektora Slezské univerzity v Opavě za rok 2013. První cena v kategorii Portrét byla udělena studentovi ITF Róbertu Kočanovi, publikujícímu pod jménem Robert Tappert. Zachytil v něm poškozené podobenky z cestovních pasů a dalších osobních dokladů, které utečenci vyhodili v lesích na srbsko-maďarských hranicích, aby nemuseli přiznávat svou totožnost. I všechny další ceny v této kategorii získali absolventi a studenti Slezské univerzity: 2. cenu absolvent Maňo Štrauch za výtvarně silné portréty lidí, kteří přežili holokaust, 3. cenu současná studentka Michaela Spurná za lyrické snímky ukazující dětství vlastní dcery a čestné uznání její spolužáci Martin Holík a Oldřich Malachta za sugestivní portéty Arménců, kteří při zemětřesení v roce 1988 přišli o rodiny a majetek. Vítězkou kategorie Umění a zábava se stala Petra Vlčková za svou bakalářskou práci z ITF, nazvanou Babičky – současná móda seniorek, 3. cenu ve stejné kategorii obdrželi Martin Holík s Oldřichem Malachtou za nostalgicky působící záběry z lunaparku na kopci nad Jerevanem. V kategorii Příroda a životní prostředí byla 3. cena udělena studentce 4. ročníku ITF Evě Skalákové za snímky osamělých stromů v městském prostředí. A konečně třetí příčku v kategorii Reportáž vydobyl absolvent Matěj Stránský za soubor snímků z utečeneckého tábora v průmyslové zóně poblíž Eurotunelu v Calais. Výstava toho nejlepšího z české novinářské fotografie bude přístupná veřejnosti od letošního 15. prosince do konce ledna 2016 na Staroměstské radnici v Praze. Václav Podestát