Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

31/8/2004

35. fotografické setkání v Arles

Arles
Už 35 let uplynulo od roku 1969, kdy fotograf Lucien Clergue se svými přáteli Jeanem Mauricem Roquettem a Michelem Tournierem založili v malém provensálském městě Arles první fotografický festival na světě,  inspirovaný divadelním festivalem v nedalekém Avignonu. Zatímco divadelních, hudebních či filmových festivalů bylo koncem 60. let pořádáno mnoho, pravidelnou přehlídkou fotografické tvorby s řadou expozic byla jedině kulturní část veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem.


Arles
    Festival v Arles měl od počátku úspěch a postupně po jeho vzoru vznikly další fotografické festivaly v Paříži, Barceloně, Houstonu, Madridu, Bratislavě, Moskvě a mnoha dalších městech. Jenom v samotné Francii dnes probíhá na dvacet festivalů, věnovaných různým spektrům fotografické tvorby – od univerzálního Měsíce fotografie v Paříži až třeba po specializovaný festival dokumentární a reportážní fotografie v Perpignonu. Mezinárodní setkání fotografie v Arles, které se dnes jmenuje Rencontres d’Arles, má mezi nimi stále významné místo. K jeho popularitě významně přispívá příjemná a neformální atmosféra sluncem zalitého provensálského města s řadou římských a románských památek, v jehož útulných hospůdkách se každý rok počátkem července setkávají k nekonečným diskusím fotografové, kurátoři, nakladatelé i přátelé fotografie.  Dnes je bohatě dotované francouzským ministerstvem kultury, městem i řadou regionálních institucí a v poslední době stále více i soukromými sponzory, má kanceláře v Arles i v Paříži, disponuje řadou atraktivních výstavních prostor včetně arcibiskupského paláce a několika odsvěcených románských a gotických kostelů a kaplí a zaměstnává mnoho pracovníků v čele s agilním ředitelem Francoisem Hébelem, který dříve vedl pařížské zastoupení agentury Magnum. Právě on v posledních třech letech výrazně přispěl k obnovení renomé festivalu, jenž v devadesátých letech zažil i několik neúspěchů, kdy temperamentní diváci neváhali prokázat svou nespokojenost s příliš výlučnými či nezajímavými výstavními programy a večerními projekcemi v Antickém divadle házením rajčat a vajíček na ředitele nebo hlavního kurátora.  Hébel znovu vrátil do centra pozornosti klasickou dokumentární a výtvarnou fotografii a otevřel velký prostor pro mladé či zapomínané tvůrce. Letos svěřil výběr většiny z více než čtyřiceti výstav slavnému britskému fotografovi Martinu Parrovi.
    Na rozdíl od loňského roku, kdy byl arleský festival postižen stávkou pracovníků v kultuře a vlnou veder, letos vše proběhlo bez problémů a k plné spokojenosti tisíců návštěvníků z celého světa. Ti z nich, kteří neovládají francouzštinu, oceňovali, že všechny texty na výstavách tentokrát byly nejenom ve francouzštině, ale i v angličtině a že v těchto jazycích vyšly i dvě verze katalogu o více než 300 stranách. To je velký rozdíl například od Měsíce fotografie v Paříži, jehož organizátoři stále zcela ignorují skutečnost, že velká část diváků nemluví francouzsky a přispívají tak k tomu, že tento festival stále více ztrácí své dřívější výsostné postavení. Martin Parr poskytl v Arles nejvíce místa současným tvůrcům mladé a střední generace, ale uvedl i díla některých starších autorů, na která se podle jeho názoru neprávem zapomíná nebo která stále čekají na své objevení. A právě některé z těchto výstav patřily k vrcholům celého festivalu. Platí to třeba o dosud málo známých snímcích polského fotografa Henryka Rosse, jenž byl za 2. světové  války internován v lodžském ghettu, kde měl za úkol vytvářet idealizované obrázky ze zdánlivě obyčejného života židovských rodin a současně přitom tajně pořizoval otřesné záběry poprav, nahých mrtvol či dětí, umírajících hladem na ulici. Z 3000 negativů, které Ross při likvidaci ghetta zakopal a po válce zachránil, Martin Parr a Timothy Prus vybrali z fondů Archivu moderních konfliktů v Londýně několik desítek mimořádně silných snímků, jež v účinných konfrontacích vytvářejí unikátní obrazové svědectví o hrůzách holocaustu. Ke skutečným objevům patřily rovněž barevné dokumentární záběry Paříže a Pařížanů, které v polovině 50. let vytvořil Japonec Kimura Ihei (i když zdaleka ne všechny přerůstaly rámec popisných turistických snímků), expresivní snímky z New Yorku 60. let od Maďara Györgyho Lörinczyho, nebo výstava Moderní pohled, jejíž sestavitelé vybrali z archivu agentury Keystone meziválečné práce většinou anonymních fotografů ve stylu konstruktivismu a nové věcnosti, které si v ničem nezadaly s obdobnými díly slavných tvůrců Moholy-Nagyho, Rengera-Patzsche, Rodčenka či Funkeho. Pro mnohé návštěvníky byly objevem i mnohé záběry z retrospektiv dvou známých britských dokumentaristů – Tonyho Raye-Jonese, jenž svými průkopnickými snímky tradičního životního stylu v Anglii ve stylu subjektivního dokumentu už v 60. a 70. letech ovlivnil celou řadu následovníků, a Chrise Killipa, jenž svými vizuálně mimořádně působivými snímky ze severní Anglie už téměř 40 let rozvíjí tradici humanistické fotožurnalistiky. 
    V části věnované současné tvorbě měly velký prostor velkoformátové fotografie zdánlivě neestetických staveb z předměstí velkoměst, které nezapřou vliv děl Andrease Gurského, Thomase Strutha a dalších představitelů dnes tak úspěšné „düsseldorfské školy fotografie“. K takovým patřila třeba skupinová francouzská expozice o Marseille , barevné záběry stereotypních velkoskladů a kontejnerů od Franka Breuera či pohledy na chaotickou změť sloupů a drátů elektrického vedení v ulicích japonských měst od Kemura Osamy. Příjemné osvěžení představovaly dvě výstavy barevných snímků Hanse van der Meera, jenž s jemným humorem zachytil amatérské fotbalisty v Holandsku a v Provence. Kolísavou úroveň měla skupinová expozice Přístavy Afriky, která vedle řady banálních snímků zahrnovala i skvělá barevná panoramata Pascala Boise nebo expresivní dokumenty Bruna Boudjelala z Gabunu. Pařížská agentura VU představila tvorbu několika svých fotografů. Nejvíce zaujaly mimořádně dramatické a expresivní fotoreportáže z Čečenska od Stanleyho Greena, řadící se k vrcholům současné válečné fotografie, a naturalistické dokumenty od Anderse Petersena. Součástí této výstavy byly i barevné dokumentární snímky Slováka Martina Kollára, z nichž ovšem zaujaly spíše starší práce, s jemnou ironií objevující různé absurdní situace každodenního života na Slovensku a v Česku, než novější snímky z projektu o trávení volného času v deseti nových státech Evropské unie, jež někdy zůstávaly na úrovni prvoplánových anekdot bez invenčnějšího využití barev. 
    Výtečně byla reprezentována portrétní fotografie - třeba fascinujícími skupinovými portréty členů různých městských rad v USA od Paula Schambrooma či sociologickými portréty bohatých indických rodin od Dayanity Singhové, ukazujícími prolínání tradiční a západní kultury. Sociologické pojetí zastupoval například Angličan Stephen Gill sanderovskými portréty lidí s nákupními taškami na kolečkách a záběry lidí z vlaku, nebo Francouz Mathieu Pernot, jenž zachytil ženy před zdmi věznice, snažící se hlasitě domluvit se svými uvězněnými manžely a druhy v zamřížovaných oknech. Značný ohlas vyvolala ruská fotografie, představená Moskevským domem fotografie, jehož ředitelka Olga Sviblovová vybrala několik technicky precizních velkoformátových cyklů skupiny AES+F, nápaditě využívajících možností počítačových úprav fotografií, šokující snímky horníků z Donbasu v kostýmech baletek nebo apokalyptická aranžmá s mrtvolami od Arsena Savadova a ukázky z několika fotografických cyklů známého performera a konceptuálního umělce Olega Kulika. Řada mistrovských děl od předních světových fotografů byla k vidění na ukázkách ze sbírek obchodních domů Fnac, který v desítkách svých poboček v mnoha zemích provozuje fotografické galerie a od roku 1978 rovněž sbírá fotografie.
    Vášnivým sběratelem fotografií je i Martin Parr, který se ovšem vedle děl klasiků zajímá i o lidovou fotografii, kýč a využití fotografie na předmětech denní spotřeby. V rozsáhlých halách bývalých železničních dílen, kde letos probíhalo mnoho expozic, představil svou sbírku hodinek s portréty Saddama Husajna a různých kýčovitých podnosů a táců s fotografiemi idylických krajinek, krásných dívek nebo anglické královny. Pařížský galerista a sběratel Serge Plantureux vystavil výsledky své nedávné dílny, jejíž účastníci z řad studentů Národní školy fotografie v Arles v místních archivech, rodinách či na bleších trzích objevili řadu historicky i esteticky pozoruhodných snímků. Nejzajímavější z této oblasti ovšem bylo fascinující rodinné album fotoamatéra Lea Polhuise, který v letech 1959-1981 pořídil s ohromným spontánním talentem stovky diapozitivů svých rodičů, manželky a dětí, obrazově dokumentujících život typické holandské rodiny té doby.  
    Důležitou součástí festivalu v Arles jsou večerní projekce diapozitivních programů s hudbou a mluveným slovem v podmanivém prostředí Antického divadla. Letos byla jejich úroveň podstatně méně vyrovnaná než úroveň samotných výstav. Na jedné straně stála skvělá retrospektiva jednoho z předních představitelů barevného fotografického dokumentu Harryho Gruyaerta, představení děl vynikajících absolventů Yale School of Art či pořad Martina Parra o důležitých fotografických publikací, který zahrnoval i knihu Letem českým světem, na druhé straně popisné záběry povodně v Arles nebo oslavný pořad o světovém rozšíření Kordova portrétu kubánského komunistického revolucionáře Che Guevary. Na závěrečném večeru, následujícím po opulentní večeři pro 600 hostů v antické Aréně, bylo uděleno pět cen po 10 000 eurech v různých kategoriích.  Největší rozpaky vyvolala Cena bez limitu, kterou nezískal, jak většina účastníků očekávala, světoznámý Japonec Daidoh Moriyama, jehož převratné dílo vyšlo v mnoha publikacích a bylo před nedávnem s velkým úspěchem představeno i v newyorském Muzeu moderního umění, ale britský módní fotograf Jonathan de Villiers, který teprve letos představí své tematicky i kvalitativně velmi různorodé práce na první větší samostatné výstavě. Rovněž mnohé jiné nominace od pěti předních fotografů a především vítězné práce (s výjimkou skvělých velkoformátových fotografií lidských zásahů do krajiny od Edwarda Burtynského) působily nahodile a rozhodně nepředstavovaly to nejlepší, co nabízí současná fotografická tvorba ani co bylo možno vidět přímo v Arles. Typické také bylo, že mezi devíti porotci nebyl ani jeden bez střední a východní Evropy.
    Festival v Arles ovšem netvoří jenom výstavy, projekce a udělování cen, ale i tvůrčí dílny, hodnocení portfolií, sympozia či výstava fotografických publikací. A především neformální přátelská setkání, která jsou asi hlavním důvodem, proč každoročně putuje na jih Francie tolik fotografů a přátel fotografie z celého světa. Letos naprostá většina z nich rozhodně nebyla zklamána.

Vladimír Birgus

15/8/2004

Recenze: Není kniha jako kniha

Fotografujete digitálně nebo se jen zabýváte úpravou digitálních respektive digitalizovaných fotografií v počítači? Pak velmi pravděpodobně dříve či později narazíte na velice užitečný program Adobe Photoshop. Nejedná se o program jednoduchý, ale jak vám jistě profesionálové potvrdí, je to program, alespoň prozatím, na úpravu fotografií nepřekonatelný. Jeho ovládání není na opravdu profesionální úrovni jednoduché a proto zcela jistě přijde k duchu nějaká ta příručka či kniha s tipy a radami, jak s tímto programem zacházet. Vydavatelství Computer Press přišlo na trh hned z dvěma podobnými tituly. Po přečtení obou však musím říct, že jejich úroveň a také jakási uživatelská „užitečnost“ se velice liší.

První z hodnocených knih, které poskytlo vydavatelství k posouzení je z pera mladého českého autora Tomáše Barčíka. Jmenuje se Adobe Photoshop – retuš, vylepšování a úpravy fotografií. Její cena je 235 korun a v ceně útlé, 130stránkové knížečky, dostanete také CD s obrazovým materiálem podle autora určeném „k praktickému procvičení všech technik úprav fotografie“. Faktem je, že na CD se nachází pouze zkopírované fotografie a obrázky z knihy a to dokonce včetně otisků jednotlivých paletek a dialogů Photoshopu (!?). Většina fotografií patrně pochází z autorova rodinného archivu (výlet do Egypta, návštěva autosalónu atd.) Kniha Tomáše Barčíka má pěknou obálku (Martin Sodomka), která však bohužel absolutně nekoresponduje s obsahem. Letmým pohledem by si potenciální čtenář mohl domýšlet, že se uvnitř knihy dozví tipy a triky profesionála, ve skutečnosti si však koupí pouze suchý popis práce s jednotlivými nástroji bez jakékoli invence autora.

 V porovnání s knihou druhou – Digitální fotografie ve Photoshopu od Scotta Kelbyho – opravdu jen velice slabý odvar. Kolbyho Digitální fotografie totiž vychází ze zkušeností. A tak ať už jste začátečník nebo pokročilý uživatel Photoshopu, zcela jistě zde narazíte na nejednu „vychytávku“ a dobrý tip pro vaši práci v tomto grafickém programu. Obrovskou devizou Kolbyho Digitální fotografie je, že se autor nebojí „prozradit“ opravdové recepty. Ať už se jedná o postupy příprav například pleťovek včetně konkrétních hodnot jednotlivých barev, návody na ostření či zvětšování fotografií bez vedlejších nepříjemných efektů nebo i jen jednoduché nastavení akcí či samotného prostředí programu, které vám dozajista usnadní vaši práci. Bombónkem je, že autor se v jinak tak suchopárné řeči tónů, polotónů, rastrů, křivek, pixelů a vrstev nebojí občas i zavtipkovat.

Kniha Digitální fotografie ve Photoshopu je navíc mnohem kvalitněji (a plnobarevně) vytištěna, takže rozdíl mezi původní a upravenou fotografií dokonce poznáte. To se bohužel u mnohých snímků v černobílé verzi českého autora říct nedá. Cena knihy je sice oproti českému protějšku vyšší (489 korun), ale jistě se jedná o účelně a užitečně vynaložené peníze. Tedy alespoň pro ty, kteří by se chtěli o práci ve Photoshopu dozvědět něco víc.

Autor je fotograf, grafický designér a pedagog na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde přednáší obor „Fotografie na internetu“.

Partner