Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

19/5/2017

JUERGEN TELLER – ENJOY YOUR LIFE!

Světově žádaný módní fotograf Juergen Teller (*1964) v pražské Galerii Rudolfinum představuje svá díla z posledních let. Výstava je společným projektem Galerie Rudolfinum s Bundeskunsthalle Bonn a Martin Gropius Bau. Teller pro každou z těchto institucí připravil instalaci na míru. S naším vnímáním jeho fotografií si tedy pohrává sám autor. Vede nás všemi sály Rudolfina, nechává nás se ztratit ve změti intimních fotografií různých formátů, řazených bez ladu a skladu, bez popisků. Nechává naší fantazii volný průběh a jen místy nám napoví deníkovými zápisy. Některé fotografie jsou v rámečku, jiné jen připíchnuté špendlíky. To vše by mělo udržet diváka ve střehu.

Galerie Rudolfinum, 15. 12. 2016 – 19. 3. 2017

Photo © Juergen Teller

„Síla Juergenových fotek jde zevnitř. Zevnitř jeho stehen.“ (Fabrice Paineau)

 

Enjoy your life

Název výstavy není jen jakýmsi ironickým zvoláním. Navádí nás k tomu, abychom se, stejně jako autor, nezabývali společenskými normami a svobodně žili svůj život. To může být běžnému smrtelníkovi sympatické. Buď se u fotky zasměje, nebo se do modelu projektuje, případně se pokusí vší silou vyhnout pocitu pohoršení nad tím, co nám to prestižní galerie prezentuje. Nic ale není náhoda. Vše je důkladně promyšleno a naaranžováno. Monte Packham k tomu v doprovodné brožuře Galerie Rudolfinum říká, že autor „stírá hranice mezi dobrým a špatným vkusem a dělá z ošklivosti novou, nezbytnou vlastnost krásy.“

Teller byl v Galerii Rudolfinum představen již před třemi lety v hromadné výstavě snapshotů Only the good ones pod taktovkou Michala Nanoru. Výstava představovala momentky světoznámých autorů, ale stejně tak by se mohlo jednat o výběr neznámých fotografů, kteří poskytli pár fotek z rodinného alba. Což je i dojem z aktuální výstavy.

Enjoy my life

Teller ve své tvorbě stírá hranice mezi komerčními zakázkami a osobními projekty. Občas je i sám sobě modelem. Snaží se tím přiblížit divákovi, nepovyšovat se, ukázat lidového fotografa. Zároveň se tím sbližuje se svými modely, kteří odhazují zábrany, otvírají svá nitra a nechávají se vést mimo svět konvencí. V pražské instalaci můžeme vedle sebe najít intimní rodinný portrét a pompézní akt Vivienne Westwood. Pozorný divák se marně snaží zachytit logickou linku. Nepozastavujme se však nad tím a nechme se vést zdánlivou nahodilostí instalace. „Všechno je svým způsobem autoportrét,“ jak říká sám autor. Všechno je Rodina. Všechno jsem Já. Mimochodem zmiňovaný akt autor řadí do rodinného alba, neboť po dlouholeté spolupráci je Vivienne Westwood považována za přirozenou součást rodiny.

Teller – vypravěč

Teller je známý tím, že k fotografii přistupuje jako filmový režisér. Vzhledem k tomu, že většina fotografií je bez popisků a datace, nechává dotváření příběhů na divákovi. Pár fotografií je však doprovázeno deníkovými záznamy. Texty nepodávají komplexní vysvětlivky k autorovu dílu, ale pomáhají nám zacílit pozornost, vnořit se do autorova života, prožít společně zlomek jeho vzpomínek. Autorovy zápisky nás vtáhnou do děje. V cyklu Irene im Wald se setkáváme s jeho matkou a s lesem jeho mládí. The Clinic nám přibližuje jeho pobyt na odvykací kúře.

Podobná dobrodružství nám ve svých dílech zprostředkovává Sophie Calle (*1953). Její práci charakterizuje zaujetí pro sdílení intimních zážitků svých i cizích s širším publikem. Její fotografie jsou často jednoduché, popisné, ilustrující doplňující text, zpověď autorky. Například ve své publikaci Elle s'est appelée successivement Rachel, Monique, Szyndler, Calle, Pagliero, Gonthier, Sindler. Ma mère aimait qu'on parle d'elle se autorka zabývá svým vztahem se zesnulou matkou.

Zvířátka

Zvířata Teller ve své tvorbě využívá k vyjádření vztahu k ostatním lidem. Na jeho fotkách se objevují žáby, jakožto erotický symbol, anebo liška, jejíž symbolika je sporná stejně jako jeho vztah v ranějších projektech k protagonistce fotografií s liškou, Charlotte Rampling. Samostatnou kapitolou je oslík, který ztělesňuje autorovo trauma, kdy se ho, jedoucího na tomto zvířeti, pokusil nějaký muž znásilnit.

Jirka Talíř

Autor chtěl do instalace dostat objekty spojené s jeho jménem; Teller, talíř. A tak jeden z jeho nejnovějších cyklů Plates/Teller představuje jeho ranou tvorbu natištěnou na porcelánových talířích různých velikostí. Na první pohled se zdají být prvoplánové, laciné, jaksi za hranicí vkusu. Ale v ucelenějším pohledu se nám otevírá autorův svět a smysl pro příběh. Z těchto objektů se stávají nositelé jeho vzpomínek. V dalším cyklu Mit dem Teller nach Bonn fotí modely s talířem. Zdá se, jako by model bez talíře neexistoval. Talíř tu je nositelem hodnoty. A v neposlední řadě sloužily talíře jako porcelánový servis pro živého oslíka na vernisáži výstavy.

Terapie

Hlavní téma celé instalace se nám odhaluje hned po vstupu na výstavu. Je jím hledání vlastní identity. Je tu fotografie autorovy matky, fotografie mrtvého psa a fotografie s oslem. Autor se snaží vyrovnávat se se svými traumaty. Nahý si sedne na oslíka. Přivede oslíka na vernisáž. Znovuprožíváním se vyrovnává s minulostí.  Fotografie je s tímto terapeutickým záměrem pevně spjata. I proto ve mně výstava probudila zvědavost, možná skrytý voyeurismus, zájem objevit více Tellerovo dílo, listovat si jeho publikacemi, možná i pro jednou vydržet u sledování jeho filmů, kterými byla instalace doplněna. Stává se tak ale přítomnost jasnější?

Veronika Makovská

 

 

 

Partner