Archiv

10. října - 6. listopadu 2002
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona

Retrospektivní výstava výrazné osobnosti ostravské fotografie
a dlouholetého pedagoga ITF FPF SU v Opavě u příležitosti jeho životního výročí

Pořadatel: Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, Národní divadlo moravskoslezské Výstava je realizována za finanční podpory Moravskoslezského kraje.
Kurátor výstavy: Vladimír Birgus
Místo konání: Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona
(Čsl. legií 14, Ostrava)
Datum konání: Od 10. října do 6. listopadu 2002
(výstava otevřena vždy 1 hodinu před začátkem představení)
Vernisáž: Ve čtvrtek 10. října 2002 v 17.00 hodin
Úvodní slovo: Prof. PhDr. Vladimír Birgus, prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc.

Vojtěch Bartek - Ohlédnutí

Výstava Ohlédnutí je retrospektivní přehlídkou tvorby výrazné osobnosti ostravské fotografie a dlouholetého pedagoga ITF FPF SU v Opavě u příležitosti jeho životního výročí. Vojtěch Bartek, narozen v roce 1942 ve Frýdku a původní profesí horník, je mezi odborníky i nejširší veřejností na Ostravsku a Opavsku znám jako fotograf, grafický designér, pedagog i neúnavný organizátor výstav. Během svého bohatého dosavadního života nejdříve pracoval jako horník, později byl odborným pracovníkem pro fotografii a film na Okresním kulturním středisku v Opavě. Od roku 1990 je tajemníkem a odborným asistentem Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Mimo jiné organizačně a částečně i kurátorsky zajišťuje pravidelně fotografické výstavy v Galerii Opera v Národním divadle Moravskoslezském v Ostravě, scéna Jiřího Myrona. Od roku 1997 vyučuje maturitní nadstavbové ročníky oboru fotograf na Integrované střední škole oděvní, služeb a podnikání v Ostravě-Porubě. Od mládí je ale především fotografem a zapáleným propagátorem všeho, co s touto širokou oblastí souvisí - od klasického černobílého procesu přes diafony, diaporamy, multivizi až po digitální fotografii. V osmdesátých a na začátku devadesátých let byl hlavním organizátorem a komisařem národních a mezinárodních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon v Opavě, publikoval řadu příruček o audiovizuální tvorbě. Během let 1976 až 1992 realizoval na třicet audiovizuálních pořadů na jedno až šest pláten, které si všímaly tématu krajiny, průmyslu na Ostravsku, dětí, vytvářel také experimentální práce a vzdělávací pořady.
Ve své fotografické tvorbě se zaměřuje na krajinářskou fotografii převážně s ekologickou tematikou, dokumentární fotografii z oblasti Ostravska a zejména na vytváření audiovizuálních programů - diafonů, často promítaných na více pláten a multimediální programy realizované elektronickou formou. V devadesátých letech se jeho pozornost postupně přesouvá k živé dokumentární fotografii, na Institutu tvůrčí fotografie se organizačně i tvorbou podílel na realizaci fotografických dokumentárních projektů Lidé Hlučínska devadesátých let 20 století a Zlín a jeho lidé a v poslední době také k fotografii divadla.
Vojtěch Bartek se začal výrazněji věnovat fotografii na přelomu padesátých a šedesátých let. V letech 1970 - 1973 studoval Školu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů a patří k jejím prvním absolventům. Výrazný vliv osobnosti vedoucího této školy, Karla Otty Hrubého, jej vedl počátkem sedmdesátých let ke krajinářské fotografii s ekologickou tematikou. Vytvořil několik cyklů o ostravské průmyslové krajině - Konec přírody, začátek města (1974) a Má země (1977 ), které zachycovaly četné a dnes již neexistující doutnající haldy v Mariánských Horách a Hrabůvce či původní ostravské hornické kolonie. Cyklem Černá píseň (1979) navázal na fotografie devastovaných krajin od Petra Sikuly a Fedora Gabčana. Vojtěch Bartek však v tomto rozsáhlém cyklu vytvářel spíše reportážní portréty hutníků, havířů a místních obyvatel.
První snímky z dokumentárního souboru Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století navazovaly na krajinářské snímky ze 70. - 80. let, v širokých panoramatických záběrech přibližovaly nevlídnou podmračenou krajinu podmaněnou lidskou činností a s mnohými stopami industrializace. (Služovice, Darkovičky, obojí 1998). Ale již o rok později vytvořil spolu s Jiřím Siostrzonkem v rámci projektu Lidé Hlučínska soubor fotografií, představovaný na výstavách pod názvem Sakrální architektura na Hlučínsku. Při popření individuálního přístupu k tvorbě i autorského rukopisu věcně dokumentovali hmotnou kulturu, kulturních památkách (např. chrámy, kapličky, boží muka, kříže aj.) Tyto předměty začleněné do místního prostředí a krajiny hovoří s neobyčejnou sdělností a výpovědní silou o svých tvůrcích a majitelích.
V rámci následujícího projektu Zlín a jeho lidé (1997 - 2001) se systematicky zaměřil na zachycení Třídy Tomáše Bati, největší, mnoho kilometrů dlouhou hlavní třídu roztínající město na dvě části. V panoramatických snímcích se zde snažil zachytit symboly současné doby (billboardy, nápisy a reklamy na domech a v ulicích města). Případní lidé jsou jen vizuálním doplňkem scény.
Ze dvou cest do Indie v letech 1999 a 2001 si přivezl značné množství barevných i černobílých fotografií. Tento fascinující subkontinent jej učaroval. Právě jakoby zde, ve zcela odlišné kultuře, nachází blízké naladění i pro svůj vnitřní svět. Vytvořil barevné fotografie, ale především sugestivní panoramatické dokumentární fotografie z ulic Bombaje, plné lidí a často i s několika dějovými plány. Vedle snímků z ulic dokumentoval též čajové plantáže, velkoměstské brlohy, hlučná tržiště.
Prozatím posledním, teprve nedávno dokončeným projektem Vojtěcha Bartka, je dokumentární soubor z operního představení Kníže Igor (2001 - 2002) od A. P. Borodina nastudovaného v režii Luďka Golata v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V těchto fotografiích se snažil především o samotný záznam vzniku představení, které bylo mimo jiné pozoruhodné tím, že bylo celé hráno v originále. Nezajímá jej zákulisí divadla, ale právě jen scéna, zrod představení, kontakt účinkujících s režisérem, choreografem, dirigenta s hráči. Vytvořil tak snímky odlišné od klasické divadelní fotografie i od snímků Jindřicha Štreita z nedávného projektu o zákulisí pražské Státní opery.

Tomáš Pospěch

Na Ostravsku a Opavsku asi není žádný fotograf nebo příznivce fotografie, který by ho neznal. Který by už zdálky nepoznal jeho věčně rozčepýřenou hlavu, často ozdobenou velkým kloboukem, či jeho osobitě uvázanou kravatu. Který by nerozeznal jeho nezaměnitelný zvučný hlas nebo specifický slovník, v němž se prolíná jeho havířská minulost s univerzitní současností. Který by neochutnal některou z jeho kulinářských specialit nebo proslulých kalorických a cholesterolových bomb na jím pořádaných vernisážích. Který by se s ním mnohokrát nesetkal jako s neúnavným organizátorem výstav, dílen, setkání fotografů. Který by nic neslyšel o jeho lvím podílu na přípravách celostátních přehlídek audiovizuální tvorby Diafon Opava i na tom, že na Slezské univerzitě v Opavě vznikl a už se dvanáct let úspěšně rozvíjí Institut tvůrčí fotografie. Který by nevěděl, kolik toho pro fotografii udělal Vojtěch Bartek.
Ne každý ale ví, kolik udělal dobrých fotografií. I když Vojtěch Bartek udivuje svou činorodostí, pracovitostí a neslábnoucími gejzíry energie, zdálo se, že pro neustále pořádání cizích výstav mu nezbývá příliš času na organizování výstav vlastních. A tak vlastně až nynější životní jubileum ho přinutilo k přípravě prvního retrospektivního ohlédnutí za třemi desetiletími fotografické tvorby.
K nejstarším představeným dílům patří několik cyklů fotografií ze 70. let, zachycující prostředí devastovaných průmyslových krajin na Ostravsku. Bartek patřil po Josefu Sudkovi, jenž fotografoval podobné motivy na Mostecku už na přelomu 50. a 60. let, a vedle Fedora Gabčana, Petra Sikuly a Viktora Koláře k prvním fotografům, kteří se věnovali ekologickým tématům ještě dávno před tím, než se z nich stala móda. Fotografoval ostravské krajiny nejenom na klasický obdélníkový formát, ale používal také panoramatický fotoaparát Horizont a v cyklu Černá píseň vytvořil i méně obvyklé kruhové snímky. Ve všech těchto záběrech, připomínajících fotografie měsíčních či sopečných krajin, jsou invenčně využity působivé prostorové konfrontace popředí, tvořeného popraskanou půdou, kališti, zbytky stromů a trávy či dřevěnými můstky, a pozadí, v němž často dominují tvarově elementární motivy kupolovitých hald nebo továrních komínů, ale také sloupů vysokého napětí či potrubí. Fotografie nejsou jenom obžalobou lidského sobectví a bezohlednosti, ale podobně jako v daleko mladším Koudelkově Černém trojúhelníku se v nich objevuje i jakási podivuhodná symbióza krásy a hrůzy zničených krajin a uměle vytvořených kopců. Neméně působivé jsou i konfrontace téměř devastovaných zbytků přírody s odlidštěnou architekturou panelových sídlišť v pozadí z cyklu Konec přírody - začátek velkoměsta. Určitým protikladem k těmto fotografiím jsou snímky nenarušených krajinných scenérií z polských Beskyd a z oblasti Suwalek.
Hlavním motivem Bartkových fotografií ovšem zůstává průmyslové velkoměsto. Jeho jemně nostalgické panoramatické záběry z dělnické kolonie v Mariánských Horách v Ostravě jsou dnes cenným dokumentem nedávného stavu architektury, která v 90. letech prošla radikální přestavbou. Zatímco v těchto fotografiích se prakticky neobjevují lidé (samotné detaily prostředí ovšem jsou výmluvnými sociálními dokumenty), v dalších panoramatických fotografiích z prostředí sídliště nebo maringotkové osady cirkusu Berolina už mají lidé výraznou roli a ve fotografiích dětí z cyklu Malý člověk, připomínajícím stejnojmenný cyklus jeho oblíbené polské fotografky Zofie Rydet a akcentujícím lyrickou náladu poezie všedního dne, nebo ve snímcích havířů v nemocnici už lidé stojí v centru pozornosti. V souboru Černá píseň se Bartek pokusil o nepateticky pojaté reportážní portréty havířů a hutníků, které se svým civilismem a důrazem na strohou autenticitu výrazně lišily od kašírovaných snímků ve stylu socialistického realismu.
Důležité místo v Bartkově fotografické tvorbě mají audiovizuální programy - diafony, nezřídka promítané na více pláten. Vojtěch Bartek se stal jejich neúnavným propagátorem (řadu let byl hlavním organizátorem celostátní přehlídky Diafon Opava, byl místopředsedou mezinárodního koordinačního výboru diaporamy, psal o nich příručky) i zaníceným tvůrcem. V letech 1976-92 vytvořil kolem třiceti audiovizuálních pořadů, promítaných na jedno až šest pláten. Největší úspěch zaznamenal sugestivní program Osvětim, za nějž v roce 1984 získal hlavní cenu Diafonu. Největší divácký ohlas ovšem měl recesisticky pojatý diafon Rozloučení z cyklu Obřady, vytvořený ve spolupráci s Jiřím Siostrzonkem, skvěle parodující autentické dobové pokyny Sborů pro občanské záležitosti pro ideologicky správně vedené pohřebnictví. Dobře si pamatuji, jaký šok jsme vzbudili mezi mnohými autory smrtelně vážně pojatých spojení lyrických snímků západů slunce, vlčích máků a motýlů s tklivými houslovými koncerty když jsme s Miroslavem Vojtěchovským prosadili v porotě Diafonu udělení speciální ceny tomuto pořadu, který dodnes vyvolává spontánní výbuchy smíchu.
Po určitém útlumu vlastní tvorby na začátku 90. let, kdy byl plně vytížen pedagogickou a organizační činností a prací tajemníka Institutu tvůrčí fotografie na nové Slezské univerzitě, kde má na starosti nejenom stále rostoucí administrativu a organizační zabezpečování výuky, výstav či ediční činnosti, ale i výuku počítačové grafiky a práce s počítačem, začal v posledních letech intenzivně věnovat především dokumentární fotografii. V rámci dlouhodobého projektu ITF Lidé Hlučínska 90. let 20. století vytvořil vedle historicky cenných fotografií sakrální architektury na Hlučínsku, z nichž s Jiřím Siostrzonkem vytvořil samostatnou výstavu, i řadu působivých snímků krajin s výraznými lidskými zásahy. V některých z nich použil svůj oblíbený panoramatický fotoaparát, s nímž také nasnímal řadu záběrů ze zlínské třídy Tomáše Bati v rámci projektu Zlín a jeho lidé a ze dvou cest do Indie v letech 2000 a 2001. Panoramatický formát mu umožňuje měnit obvyklou perspektivu a konfrontovat mnoho motivů v různých prostorových plánech. Bartek ho výborně využil zejména v záběrech z přeplněných bombajských ulic a tržišť, které spojují konkrétní pohledy na exotické prostředí se zobecňujícími motivy, u nichž není důležité konkrétní místo a čas. K dokumentární fotografii patří i nejnovější cykly snímků mentálně postižených dětí a fotografie ze zrušené ostravské šachty, na nichž Vojtěch Bartek pracuje společně se svými žáky z Institutu tvůrčí fotografie i z nástavbových ročníků oboru fotograf na Integrované střední škole oděvní, služeb a podnikání v Ostravě. Zatím výjimečným odbočením z této linie jsou fotografie z operní inscenace Borodinova Knížete Igora v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v nichž sledoval práci režiséra Luďka Golata, dirigenta, zpěváků, tanečníků i komparsistů od prvních zkoušek až k prvnímu představení.
Retrospektiva k šedesátinám je tolik potřebným ohlédnutím za dosavadní fotografickou tvorbou Vojtěcha Bartka, muže, bez něhož by si dnes fotografii na Ostravsku a Opavsku i existenci Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity bylo jen obtížně možno představit.

Vladimír Birgus

Každé setkání s Vojtěchem Bartkem nás vždy výrazně poznamená. Dostáváme se do zajetí neutuchajících fotografických aktivit, nápadů, vodopádů podnětů. Na tomto místě by měl následovat výčet fotografických výstav, publikací, katalogů, projektů, fotografických setkání, které Vojtěch Bartek realizoval a které jsou plodem jeho permanentního neklidu. Tajfun organizačních , realizačních a kreativních aktivit však tvoří pouze jednu, tu vnější stránku Bartkovy osobnosti.
Smyslové nástroje, kterými jsme vybaveni k poznávání vnitřních stránek člověka, ale i vnějšího světa, jsou natolik nedostatečné, že často zkresleně hodnotíme člověka pouze na základě jeho verbálních a motorických projevů. Uvedené konstatování platí exemplárně v Bartkově případě intuitivně cítíme, že osobnost Vojtěcha Bartka nastíněna popisem jeho vydavatelských, kurátorských a animačních aktivit, je neúplná. Přesto máme možnost vstoupit do Bartkova dobře skrytého, intimního světa pocitů, nálad, myšlenek, postojů, úvah, zkrátka emotivního a racionálního světa prostřednictvím průběžně, ale nesoustavně doplňovaného fotografického deníku. Letmý pohled na souborné dílo zaznamená nezvyklou tématickou šíři v portrétní, sociální a krajinářské fotografii. U všech zdánlivě nespojitých témat, však existuje a je dobře čitelný Bartkův rukopis. Úhel pohledu, kterým zaznamenává viděné a prožívané, je dán právě onou skrytou částí Bartkovy osobnosti, je to pohled skrze prizma citlivosti a humanity.
Vojtěch Bartek je typicky městský obyvatel. Teritorium zájmu, které si vyhradil objektem svého fotoaparátu, je ostravská městská aglomerace s jejími obyvateli. Důvěrná znalost prostředí, krajiny, typologie lidí, jejich zvyky, chování a jednání jsou zárukou pravdivosti nasnímaných fotografií. Fotografie nejsou aranžovány, nevyčnívá z nich kalkulace nebo náhoda. Většina fotografií je výsledkem zrání a krystalizace citlivého pozorování a vnímání okolního světa zabydleného lidmi. Každá fotografie symbolizuje myšlenku, celý soubor fotografií pak představuje stále nedotkanou síť filozofického pojetí Bartkova světa.
Smyslem tohoto textu není rozmnožit analytickou literaturu o fotografii, ale pokus sdělit složitou a neukončenou cestu rekonstrukce osobnosti Vojtěcha Bartka prostřednictvím jeho fotografických prací. Bude-li proto někdo hledat úplný portrét člověka Vojtěcha Bartka, pak nemůže vynechat jeho fotografickou tvorbu, která obsahuje slovně nesdělitelné zákoutí jeho bohaté duše.

Jiří Siostrzonek

Oblíbil jsem si ho okamžitě. Olomouc to ráno připomínala buď Londýn nebo scénu pro dušičkovou truchlohru "Mlynář a jeho dítě", anebo oboje. Pár dní tomu nazad mi dal profesor Šmok jasnou informaci: "Slíbil jsem, že budeš v sobotu učit na Institutu výtvarné fotografie v Olomouci. To je taková vysoká škola amatérské fotografie. Tak tam jeď a neudělej, proboha, ostudu". To nepříjemné mlhavé ráno před Lidovou školou umění bylo prosáklé radostným hovorem a debatami nadšených hloučků, ve kterých zjevně dobře znal každý každého. Já nikoho. Stál jsem tedy, pokukoval a čekal, co se bude dít. Po chvíli kdosi zakřičel: "Někde by tu měl bejt nějakej Vojtěchovský". Tak jsem se trochu zavrtěl a pohnul směrem k hlasu. To bylo zbytečné, neboť autor onoho výkřiku už stejně mířil ke mně. Ostatně, nebylo to nepochopitelné. Stál jsem osamělý a vypadal zjevně dost cize. "Chlape, to se musíš hned vozvat a ne tady takhle okounět", řekl s milým a srdečným úsměvem. "Ahoj, já jsem Vojta Bartek a celý to tady organizuju". Neztrácel čas zbytečnostmi. Na tykání si nepotřeboval připít. Prostě začal, aby mi dal na jevo, že mě hned adoptoval do rodiny svých přátel spojených fotografií. Ta chlapská otevřenost, upřímnost a jadrnost i zjevný cit pro situaci mě k němu přitáhly tempem i silou blesku.
Celý víkend jsem potom se zaujetím sledoval, jak s neutuchající silou mořského přílivu řeší nesčetné drobné i větší problémy. Nebylo nic s čím by si nevěděl rady. Radil tomu, pomohl onomu, prohodil vtip i nezpochybnitelnou kritiku a to vše se stejně milým úsměvem. Překypoval energií i aktivitou a radostně oboje rozdával na všechny strany. Snažil jsem se mu oplácet stejnou měrou, neboť byl od první vteřiny můj.
Brzo jsem pocítil, že i já jsem asi "jeho". Po Olomouci přišla Bečva, po Bečvě Opava s Diafonem, po Diafonu specializované přednášky, po nich výstavy a tak pořád dokola. Vojta organizoval všechno a svou energií infikoval kdekoho. Žádný učenec světa by nedokázal vymyslet sérum proti téhle nákaze. Obsahové zaměření akce, její organizační, tiskové, propagační zajištění a její zúročení v dalších aktivitách, to vše dělal vždy s naprostou samozřejmostí a lehkostí. Mockrát jsem si lámal hlavu s tím, kde se v něm ta energie bere. Stihl přitom ještě fotografovat, i když se někdy zdálo, že už na tohle vůbec nemůže mít čas. Teprve po čase jsem se propracoval k poznatku, že až do jisté dramatické události řídil obrovský kolektiv prakticky nezvladatelných lidí, které prostě musel zvládnout, neboť při té práci šlo ze všeho nejvíc o "kejhák". Řídit kolektiv lidí, kteří se zjevně chtěli nechat řídit, bylo pro něj viditelně hračkou a - koníčkem.
Všechno tohle kolotání stálo na naprosto přímém a otevřeném vztahu, kde žádná podprahová myšlenka, žádná faleš neměla uplatnění. Jenom jednou na mě Vojta udělal malou "habaďůru". To když seděli spolu s Vláďou Birgusem v mém atelieru a vysvětlovali, že našli cestu k přežití Institutu pod perutí Slezské univerzity. Vojta mluvil přitom jako vždycky zcela jasně. Jakou výhodu má univerzita pro region, jakou výhodu bude mít přežití institutu pro českou fotografii, potažmo kulturu. Šlo o to, aby pedagogové FAMU zde mohli bez problémů působit. Ptal jsem se sám sebe: "Proč ne, když jasně říkají, že se nejedná o další vysokou školu pro fotografii, když jde o zachování pozitivní práce institutu?"
Z "vysoké školy amatérské fotografie" ale byla dost rychle katedra univerzitní fakulty s bakalářským studiem a poté, přes jisté potíže, i se studiem magisterským. To vše v poněkud dubiozní situaci, kdy stejní učitelé učí na dvou školách, které - každá po své linii - zápasí o větší příděl z malého pytlíčku státní podpory, a které si tak chtě nechtě musí trochu konkurovat. Situace, kterou dosud někteří na AMU "nerozdýchali", přestože mně samotnému nevadila. Možná naopak, zdálo se mi, že je dobré ji udržovat v obou možných polohách: rozumně aktivizující konkurence i vzájemně se podporující spolupráce. Vojtu ale zjevně tenhle moment mrzel a občas jeho pocit provinění vyplaval na hladinu našich debat, i když nemusel. Udělal tehdy v mém atelieru to, co bylo potřeba nejen pro záchranu institutu, ale i pro rozvoj českého fotografického školství. V době, kdy hodně lidí myslelo především na sebe, Vojta Bartek uvažoval v širších souvislostech a vzdálenějších horizontech. Řídil se přitom svým jasnozřivým, zemitým citem. Já bych ve svém tehdejším postavení těžko mohl bez problémů souhlasit, ale když už byla věc v běhu, nedalo se dělat nic jiného, než to celé vzít na vědomí, což bylo jediné možné řešení a Vojta, i přes občasné zdravotní potíže, pomáhal přivést tu vzájemnou koexistenci dvou škol na světlo světa.
Stojím v ošemetné situaci. Píši text pro katalog výstavy, jejíž obsah neznám. Připomíná mi to příhodu jistého českého výtvarného kritika a historika, který napsal do novin kritiku na výstavu malíře, jehož dílo velmi dobře znal, jakkoliv se na vernisáž výstavy nemohl dostavit. Nicméně, věděl, co se má vystavovat a ve svém článku obrazy dopodrobna rozebral. Vychválil i pohanil, ale až z dopisu jakéhosi čtenáře se dozvěděl, že výstava byla z nějakých technických, či organizačních důvodů na poslední chvíli zrušena… Nemyslím ale, že mně hrozí podobný trapas. Nepíši o fotografiích, ale o jejich autorovi. A jestliže platí, že ve fotografi, stejně jako v každém jiném tvůrčím díle, se realita světa i života transformuje skrze myšlení, cit a životní filozofii autora do roviny vizuálního sdělení, není pochyb o tom, že fotografie budou takové, jaký je jejich autor. Člověk, který stojí pevně oběma nohama na zemi. Člověk rovného, neuhýbavého pohledu. Člověk zemité přímé filozofie, ale také člověk se zvláštním jemným citem. Člověk, v jehož jednání se spojuje dravost šelmy s citem kočičích tlapek. Bezvadnej mužskej, Vojta Bartek.

Miroslav Vojtěchovský
Washington 9/3/2002 2:28 AM

Vojtěch Bartek na pouti k životnímu jubileu

Výstavou, pro niž tyto řádky vznikly, se do středobodu dostává dlouhá série prezentací, jíž si Vojtěch Bartek připomíná neuvěřitelnou říjnovou šedesátku. Je tedy nejen přirozeným návratem ke kořenům, ale také důkazem autorovy vytrvalé a poctivé chuti seznamovat centrum Moravskoslezského kraje se zralými kroky, ať už je učinil v sebevzdálenějším koutě Země. Zaštítěn uznávaným a pro všechny další nově příchozí stále plně otevřeným odborným zázemím úspěšného Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, jemuž v posledním desetiletí věnuje většinu svých tvůrčích sil, předstupuje před ostravské publikum s nadějí, že se jeho usilování setká s příznivou odezvou a morálním doceněním.

Protagonistu výstavy znám, považte, plné dvě desítky let. Někdy byly naše kontakty intenzivnější, jindy řidší, ale u jednoho jsme navzájem vždy setrvali: u snahy pokud možno objektivně posoudit šíři práce toho druhého, a to v časech příznivějších i méně příznivých. Ze vzpomínek na nadšená kulturní léta mi nikdy nevymizí v národních i mezinárodních dimenzích koncipované přehlídky audiovizuální tvorby a lidé kolem nich, které do Opavy přivedl právě Bartek. Staly se fenoménem kulturního života města hlásícího se často a rádo k tradicím, ale na jejich potvrzení a aktuální rozvíjení již mnohem méně častěji k novým iniciativám. Bartkovy Diafony ukazovaly nový směr nejen Opavě; povzbuzovaly kulturní vědomí celé severní Moravy a Slezska.

Když se jejich organizátor rozhodl pro každodenní namáhavé dojíždění z Ostravy, kde bydlí dosud, měl už za sebou studium na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. Absolvoval ho jako jeden z prvních v roce 1973, tedy v období, kdy se ve své volné tvorbě vrhl na motivy tklivě naříkajícího vztahu průmyslového města a živořícího torza jeho okolní přírody. Pro vytvoření působivého cyklu "Konec přírody - začátek velkoměsta" byl tehdy už všestranně připraven. Jakýmsi prologem k němu byl totiž dříve vzniklý soubor Černá píseň, v němž poprvé formuloval své krédo fotografa: v tom nejlepším slova smyslu sloužit rodnému kraji, a to i ve vypjatých okamžicích, kdy ho mnozí jiní budou ostře osočovat, že se vlastně jedná o službu medvědí.

Pořádnou dávku sveřeposti si Bartek podržel i později. Vždyť v zápase o novou Slezskou univerzitu šlo nejednou do tuhého. Za všech okolností si stál za svým a jako první viděl a záhy též kreslil kontury Institutu tvůrčí fotografie. Pracoviště vzniklé na první pohled z troufalého vzdoru, že se jinde v Opavě nedaří udržet úroveň odkazu nadšených propagátorů fotografie (viz nedostatečně zaujatý postoj Slezského zemského muzea k dědictví Arnošta Pustky) budoval za pomoci jím oslovených autorit se záviděníhodnou houževnatostí. Dnes se může bez obav ohlédnout zpět. Mnohem raději však zdravě provokuje novou evoluci Institutu, na němž se stále sílícím vědomím sounáležitosti působí plejáda předních českých fotografů lákajících ke studiu další talenty.

V posledních letech mu pedagogická a organizátorská práce na univerzitě (na Institutu tvůrčí fotografie zastává i post tajemníka) umožnila absolvovat dvě inspirující pracovní a studijní cesty do Indie. V jejich průběhu zvěčnil nedohledné čajové plantáže, velkoměstské brlohy nejnuznějších z chudých, hlučná tržiště, tváře obyčejných lidí i panoramatické scenérie čarokrásné přírody. První poznání země nabízející vnímavému oku a otevřenému srdci tisíce prožitků umocnil vloni novým, ještě silnějším procítěním indické reality. Jeho výsledkem je síla přesvědčení, že prach zapomnění na snímky cyklu "Jeden svět - Indie" nikdy neusedne. Ba co víc - snad ten, kdo se na ně poučeněji zadívá, uslyší onu typickou indickou jednohlasou vokální hudbu s řadou ozdobných tónů doplňujících melodii. Ať už ji ve strunných nástrojích zpívají vína, sitár či tambura, nebo v bicích tabla…

Prostředí, v němž nyní Bartek - jako ostatně všude a vždy dříve - pracuje s neutuchajícím elánem, mu, myslím, pomáhá dívat se trvale "odpočinutýma" očima, nazírat hodnoty, věci, jevy, děje a v neposlední řadě také lidi vždy z jiné vzdálenosti, v roli vnějšího pozorovatele i jejich vnitřně spjatého spoluaktéra. Nepopiratelný je jeho podíl na úspěchu projektu "Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století", který z fotografického brzy přerostl v sociologický a sociometrický. Podobně je tomu v případě realizací výstav klasických i současných osobností české fotografie či renomovaných pedagogů a výrazných žáků Institutu, jimiž obohacoval nejprve návštěvníky Slezského zemského muzea v Opavě a v současnosti Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, nemluvě již o projektech, které byly nejednou pro svůj význam v konečném vyznění zasazeny do nejrenomovanějších výstavních prostor u nás i v zahraničí.

Fotograf, jemuž patří náš obdiv, se nikdy nehnal za velkou slávou a život neviděl ani jen bílý, ani jen černý. Místo okamžitého, a tedy pomíjivého dojmu z právě vnímaného chtěl vidět celou - střízlivou a každodenní - pravdu. Nevyhýbal se tedy ani prostředí, které by jiného mohlo odradit. Vždyť od mládí uvykl lopotné fyzické práci, po níž se sice ruce daly umýt, ale rozhodně na nich zůstávaly mozoly. Proto z jeho fotografií vyvěrá ona přesvědčivost, kterou pociťujeme pokaždé, když si v souvislostech uvědomíme hloubku pramenů životní reality. Svou jubilejní výstavou však autor své dílo ještě ani zdaleka neuzavírá. V hlavě má plno dalších nápadů, pro jejichž realizaci dokázal pokaždé získat své kolegy i studenty. A tak věří, že s nimi ještě ledacos užitečného vykoná. Ve prospěch výuky mladých nadějí naší fotografie na Slezské univerzitě, pro celkovou duchovní kultivaci rodného regionu, který by, čím víc poznává jiné, neměnil, k potěše těch, kdo toto počínání sledují, fandí mu při něm a očekávají, že v budoucnu přinese mnohé nové příležitosti k zamyšlení nad silou a podmanivostí jeho osobité tvůrčí výpovědi. Výpovědi, bez níž by stále se rozšiřující estetický obzor dnešních generací nebyl úplný.

Ivan Augustin
Opava, září 2002