Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

21/7/2009

JOSEF PTÁČEK Zámecké parky fotografie 1983 - 2008

MUZEUM A GALERIE SEVERNÍHO PLZEŇSKA
MARIÁNSKÁ TÝNICE
VÁS ZVE NA ZAHÁJENÍ VÝSTAVY

KTERÁ SE KONÁ 2 1 . ČERVENCE

2009
V 1 7 HODIN  V  REFEKTÁŘI  MUZEA.
VÝSTAVA POTRVÁ DO 6. Z Á Ř Í 2009 .
O T E V Ř E N O : U T - N E / 9 - 1 8 HODIN.

21/7/2009

Na festivalu v Lille dominovali polští a čeští fotografové

 

Oiko Petersen Ola, z cyklu Downtown, 2009

Transphotographiques v severofrancouzském Lille se v posledních letech zařadil k nejvýznamnějším i nejnavštěvovanějším fotografickým festivalům. Důraz na atraktivní výstavy, výborná propagace a skutečnost, že naprostá většina expozic bývá přístupna zdarma, jenom do hlavních výstavních prostor v ohromné budově bývalé třídírny pošty Tri Postal v centru města každoročně lákají přes sto tisíc diváků.
Letos v květnu a červnu to ovšem měli organizátoři včele s charismatickým ředitelem Olivierem Spilleboutem těžší. V Lille totiž právě probíhal velký festival Evropa XXL, představujcí širokou škálu koncertů, divadelních představení, výstav a přednášek z nových i z kandidátských Evropské unie. Na jedné straně tam bylo možno vidět mnoho fotografií, uvedených v rámci této přehlídky. Nechyběla mezi nimi ani díla českých autorů. Například na velké výstavě Hypnos, pořádané lillským Muzeem současného umění, byly vedle obrazů Františka Kupky, Josefa Šímy a českých představitelů Art brut vystaveny i fotografie Františka Drtikola a Jaroslava Rösslera z francouzských sbírek, které se rozhodně neztrácely ani v sousedství děl Man Raye nebo Lászla Moholy-Nagyho. Součástí přehlídky současného umění ze střední a východní Evropy, na níž dominovaly sugestivní videoprojekce ruské skupiny AES+F a polské autorky Katarzyny Kozyry, byly i fotografie Veroniky Zapletalové ze soubory Chatařství.

Jan Brykczynski, Masa v Polsku, z výstavy Sputnik
Petr Hrubeš a Dita Pepe, Bodysofa
Samotný festival Transphotographiques tentokrát mohl používat jenom malou část výstavních prostor v Tri Postal, v nichž umístil práce několika polských fotografů. Dvojice Zuza Krajewská a Bartek Wieczorek byla zastoupena sugestivními portréty lidí s vyraženými zuby, modřinami po bití nebo s vadami kůže, plenérovými akty mladých mužů z cyklu Jenom chci vidět chlapce šťastného a záběry z nevázaných večírků, které loni v listopadu vzbudily skandál na Měsíci fotografie v Bratislavě, kdy se část katolicky zaměřených městských zastupitelů dožadovala jejich odstranění z výstavy a rozproudila tím diskuzi o hranicích tvůrčí svobody. Druhý, daleko uhlazenější pól své tvorby, reklamní fotografie, vystavili spolu s dalšími členy skupiny Photo-shop. V této expozici byla řada svěžích nápadů, jaké by čeští reklamní fotografové mohli závidět, ale také několik vyloženě kýčovitých snímků, založených na povrchních efektech. K té lepší části patřily práce Igora Omuleckého, dalšího mladého fotografa, který svou pozornost věnuje jak „novému dokumentu“ s netradiční obrazovou skladbou, kombinacemi denního a bleskového světla a syrovým zobrazováním neuhlazené skutečnosti, tak osobité komerční tvorbě.
Další mladí polští fotografové, jejichž práce jsou zcela vzdálené od dříve dominujícího konceptualismu a intermediální tvorby, byli zastoupeni v největší festivalové expozici v paláci Rameau, v Domě fotografie a v kulturním centru Le Colysée . Někteří vystavovali se skupinou dokumentaristů Sputnik-Photos která se v Lille představila projektem Na hranici o dělnících a prodavačích z Vietnamu, Gruzie, Arménie, Ukrajiny a Běloruska v různých státech východní a střední Evropy. Rafal Milach, Jan Brzykczynski, Agneiszka Rayss i Čech Filip Singer nebo Slovák Andrej Balco ve svých moderních sociálních dokumentech, až na nepatrné výjimky invenčně využívajících možnosti barevné fotografie, ukázali různé aspekty nelehkého života lidí, kteří z ekonomických důvodů opustili své země a v mnoha případech i své rodiny a snaží se často v drsných podmínkách na hranicích lidské důstojnosti uživit jako trhovci na varšavském jarmarku nebo stavební dělníci na Slovensku. Oiko Petersen, mladý polský fotograf, žijící v Londýně, představil v Lille hned dva soubory. V cyklu Downtown portrétoval lidi, postižené Downovým syndromem, v dokonalých aranžmá a osvětlení ve stylu módní fotografie a portrétů celebrit a symbolicky tak realizoval jejich sny, že budou slavnými zpěváky, modelkami, fotbalisty nebo automobilovými závodníky. Ve druhém souboru Guys - From Poland with Love vytvořil sugestivní portréty polských homosexuálů různého věku a různých profesí, kteří se netají se svou sexuální orientací v zemi, která k nim není zrovna tolerantní.
Vysoké míry stylizace ve svých portrétech použil také další polský fotograf, snažící se prosadit se v britské metropoli, Andrzej Dragan. V jeho případě však šlo především o náročné počítačové manipulace. Dragan byl úspěšný ve fiktivních portrétech, ukazujících jak by dnes asi vypadala Marilyn Monroe nebo Adolf Hitler, méně ve fotografiích, které až příliš sázely na povrchní efekty a nebezpečně balancovaly na hraně kýče. V Lille bylo také několik výstav o Polsku a střední a východní Evropě, jejichž autory fotografové ze západní Evropy nebo z USA. Nejsilnější z nich byla expozice jemných fotografií Američanky Jessicy Backhausové, příznačně nazvaná Ježíš a třešně. Ve vnějškové nenápadných, ale mimořádně senzitivních portrétech a detailech prostředí v pastelových barvách ukazovaly pomalu mizející tradiční rurální život u našich severních sousedů.
Vedle polské fotografie tentokrát v Lille dostala největší prostor fotografie česká. Po triumfu Terezy Vlčkové, jejíž tři výstavy patřily k hlavním atrakcím minulého ročníku Tranphotographiques, letos slavily divácký úspěch práce dalších bývalých a současných studentů opavského Institutu tvůrčí fotografie Dity Pepe, Petra Hrubeše, Báry Prášilové a Tomáše Pospěcha. Dita Pepe vystavila ukázky ze svých cyklů Autoportréty s ženami a Autoportréty s muži, v nichž chameleonsky mění vlastní identitu a přizpůsobuje se podobě a charakteru svých partnerů a partnerek i matkou různých rodin. Představila se však také originálními módními fotografiemi z cyklu Bodysofa, jež vytvořila společně s manželem Petrem Hrubešem. Inspirace módní fotografií, byť notně vzdálenou současným převládajícím trendům, se objevuje ve snově laděných romantických portrétech mladých dívek a chlapců v cyklu Báry Prášilové Never Happened. Jejich přeludnost i jemnost jejich barev obzvlášť vynikly v obřích zvětšeninách ve formátu 2 x 2 metry v impozantních prostorách paláce Rameau, kde jim byla věnována celá jedna hala. Tomáš Pospěch reprezentoval zcela odlišný typ současné tvorby: subjektivně dokumentární barevné snímky, které vytvořil během stavby a začátku provozu korejské továrny na obrazovky v Hranicích. Byly součástí širšího projektu, jenž v Lille ukazoval převratné změny v naší části Evropy, které někdy měly trpký konec – vždyť i Korejci začali hledat levnější pracovní síly dále na východě a jejich hranická továrna už dlouho bojuje o přežití. Zatímco ještě nedávno se naše fotografie dostávala na francouzské festivaly jenom výjimečně a většinou bývala zastoupena pouze Sudkem a Koudelkou, loňské úspěchy našich mladých fotografů v Lille a v Lyonu (Tereza Vlčková tam dokonce získala hlavní cenu) i na Evropské noci v Arles a retrospektiva Miroslava Tichého v Pompidouově centru v Paříži nepochybně přispěly tomu, že se ve Francii o současné české fotografii ví více než dříve.
Žádný velký festival se neobejde bez světoznámých hvězd. Byly i v Lille, ovšem příliš neoslnily. Proslulý módní fotograf Patrick Demachelier vystavil soubor technicky dokonalých, ale nijak převratně objevných fotografií, které pořídil s mladou ruskou modelkou Natashou Poly pro časopis Vogue. Nedaleko od nich byly k vidění syrové reportážní snímky jednoho z předních válečných fotoreportérů současnosti Stanleyho Greena, ukazující utrpení lidí a devastaci prostředí v Náhorním Karabachu, mnoho let sužovaném boji o jeho ovládnutí většími sousedy. Green je nepochybně odvážný muž, který přispěl svými fotografiemi k tomu, že bratrovražedné boje na tomto území zcela nezmizely z pozornosti světových médií. Jeho černobílé záběry však nemají vizuální sílu ani zobecňující symboličnost válečných děl Jamese Nachwaye, Antonína Kratochvíla nebo Paola Pellegrina a jejich umístění v přímém sousedství uhlazených módních a portrétních fotografií jim v Lille rozhodně nepomohlo.
Ale i tak Transphotographiques, jehož součástí byly také přednášky, projekce a hodnocení portfolií, prokázal, že i v době, kdy se jenom velmi obtížně získávají sponzoři a kdy je třeba omezovat výdaje, je možno uspořádat kvalitní a přitom divácky atraktivní festival.
Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 7-8/2009
 

Partner