Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

28/10/2014

první společná

Petra Hajdůchová – Při západu 2
Robin Závodný – Natural

 

27/10/2014

Fotografický festival v Arles naposledy pod vedením Françoise Hébela

Martin Kollár, ze souboru Field Trip, Oskar Barnack Award 2014

Letošní 45. ročník fotografického festivalu v Arles, tradičně probíhající po téměř celé léto, už předem budil velkou pozornost. Bylo to totiž naposledy, kdy v jeho čele stál François Hébel. Ten už Rencontres d’Arles krátce vedl v letech 1986 a 1987, kdy poprvé začal pořádat výstavy v upravených industriálních halách, a potom nepřetržitě od roku 2002. Nepochybně měl zásadní zásluhu na tom, že se skomírající festival podařilo zachránit a vybudovat z něj jednu z nejvýznamnějších fotografických akcí s ohromným rozpočtem (loni 6,3 milionů eur), jakým nedisponují ani organizátoři Benátského bienále, se stále rostoucím počtem návštěvníků, jenž se už přiblížil stovce tisíc, mnoha kvalitními výstavami a projekcemi, ohromnou přehlídkou fotografických publikací, odbornými sympozii i vzdělávacími programy, do nichž se loni zapojilo před deset tisíc žáků. Navíc se na festivalu podařilo vytvořit neoficiózní atmosféru, v níž se umělecké a kurátorské hvězdy prolínají s obyčejnými návštěvníky. Tyto zásluhy Hébelovi nikdo neupíral a neupírá – stejně jako to, že na rozdíl od řady jiných francouzských festivalů prosadil angličtinu jako jeden ze dvou oficiálních jazyků.

V posledních letech však začaly přibývat výhrady k nízké úrovni řady expozic (snad nejhorší to bylo před dvěma roky, kdy byl festival zaměřen na arleskou Národní školu fotografie), k tomu, že Hébel coby bývalý ředitel agentury Magnum dává až příliš velký prostor jejím členům, že při výběru zahraničních tvůrců je zaměřený jenom na určité regiony, jakými jsou kromě Francie či USA třeba Čína, Latinská Amerika a Afrika, zatímco s výjimkou Josefa Koudelky téměř ignoruje fotografy a kurátory z postkomunistických zemí střední Evropy (mezi nominátory soutěže Objevy nikdy nebyl žádný z této oblasti), že spolupracuje se stále stejnými lidmi. Postupně narůstaly jeho neshody s Majou Hoffmannovou, spolumajitelkou švýcarského farmaceutického gigantu Hoffmann - La Roche, která je významnou mecenáškou festivalu i jiných kulturních  institucí. Některých přímo v Arles. Spolu se svým otcem se například zasloužila o vybudování letos otevřené budovy Van Goghovy nadace a už před několika lety představila plán na velké kulturní centrum podle architektonického návrhu Franka Gehryho. Jenže tato budova, na kterou Hoffmannová věnuje prostřednictvím nadace LUMA desítky miliónů eur, bude stát přímo v areálu bývalých železničních opravárenských hal, v nichž bývá umístěna velká část festivalových výstav. Mnoho těchto hal bude zbouráno, proto festival bude mít k dispozici výrazně menší výstavní plochu. Hébel na protest proti tomu odstoupil z vedení festivalu, od příštího roku ho nahradí dosavadní ředitel Elysejského muzea v Lausanne Sam Stourdzé. Bude zajímavé sledovat nakolik se ubrání tlakům Hoffmannové, která před klasickou fotografií, jaká dominovala festivalu v Hébelově éře, dává přednost konceptuálně zaměřené tvorbě.

 

 Arles 2014, plakát
Arles - projekt Franka Gehryho
Výstava Vika Munize
Vik Muniz, Pláž, z cyklu Pohledy odnikud, 2014.02
Kechun Zhang Muž pumpující vodu, province Ningxia, Čína, 2011, vítěz soutěže Objevy
Výstava Walther Collection
Luc Delahaye, Obyčené setkání na konferenci, 2004, Prix Pictet
Mazaccio a Drowilal Je pryč z mého života, 2013.01
Hodnocení portfoií na festivalu Voices Off

 

             

Letošní arleský festival tak měl být především velkolepým rozloučením s dosavadním ředitelem. Ten však místo toho, aby vytvořil skvělý objevný program, na který by se hned tak nezapomnělo, dal přednost ohlédnutí za minulostí. Do hlavního programu s názvem Průvod znovu pozval ty, kteří s ním už dříve intenzivně spolupracovali. Pro pravidelné návštěvníky festivalu tak převládal pocit déja vu. Znovu propagátor fotografické archeologie a nových interpretací Erik Kessels, tentokrát hned s devíti výstavami holandských autorů, z nichž zaujala jenom malá část. Nad nezáživný průměr vynikaly především práce konceptuálního umělce Hanse Eijkelbooma, jenž se už v 70. letech portrétoval na místě skutečných otců různých rodin nebo který se stylizoval do rolí, v nichž si ho představovali jeho dávní přátelé, které mnoho let neviděl. Znovu nechyběl francouzský fotoreportér Raymond Depardon, letos v roli autora i kurátora expozice popisných záběrů francouzských pomníků obětem 1. světové války. Stoleté výročí válečných událostí však více než tato přebujelá oficiózní expozice připomněla komorní výstava francouzského fotografa  Léona Gimplea, jenž na svých barevných autochromech v roce 1915 zachytil malé děti při hrách na válku.

Ve výstavním programu opět nechyběl (po kolikáté už?) Lucien Clergue. Zakladatel arleského festivalu si u příležitosti svých osmdesátin retrospektivu jistě zaslouží, ale proč hned dvě – jednu v muzeu Réattu a jednu v železničních halách -   s řadou identických exponátů a s příliš benevolentní selekcí, přes kterou vedle výborných portrétů Picassa a Cocteaua či abstraktních detailů proniklo příliš mnoho kýčovitých aktů. Joan Fontcuberta vytvořil další ze svých mystifikací – po souborech o neexistujících zvířatech či o utajeném letu sovětských kosmonautů. Nyní prezentoval údajně zapomenutý archiv katalánského továrníka Trapata, který prý v meziválečné době nechal své závody a jejich produkci moderně zobrazovat mistry tehdejší fotografie Rodčenkem, Moholy-Nagyem, Man Rayem nebo Evansem.  Ve skutečnosti jde o snímky zcela jiných autorů, které se stylově blíží rukopisům těchto avantgardních tvůrců, nebo o zručné manipulace. To však mohou objevit jenom skuteční znalci historie fotografie – ale i někteří z nich uvěřili, že se Fontcubertovi podařilo najít fotografický poklad. Jiný častý Hébelův spolupracovník Martin Parr, pod jehož kurátorským vedením dosáhnul v roce 2004 festival jednoho ze svých vrcholů, představil ve spolupráci s Wassinkem Lundgrenem rozsáhlou kolekci v Evropě dosud málo známých čínských fotografických publikací v pochmurném prostředí prázdné kancelářské budovy. Kafkovská atmosféra labyrintu zatemněných místností byla ještě podtržena tím, že návštěvníci si mohli prohlížet publikace jenom za pomocí silných baterek.  Ve stejném prostředí byly instalována sbírka Daile Kaplanové z newyorské aukční firmy Swann Galleries, zahrnující různé trojrozměrné objekty, často velmi bizarní, do nichž je nějakým způsobem začleněna fotografie. V Arles bylo letos prezentováno i několik dalších expozic z různých fotografických sbírek. Tou nejlepší byla skvěle kurátorsky připravená výstava ze sbírky Artura Walthera s tématem typologie, zahrnující rozsáhlé série metaforicky pojatých fotografií rostlin od Karla Blossfeldta, Sanderových statických portrétů Němců z různých sociálních vrstev a povolání, stereotypní industriální architektury od manželů Becherových nebo Avedonových portrétů vlivných Američanů.

K hlavním diváckým atrakcím mezi pěti desítkami festivalových výstav patřila retrospektiva Davida Baileyho. Obsahovala řadu sugestivních portrétů Micka Jaggera, Francise Bacona, Kate Mossové a dalších slavných osobností, rodinné snímky, portréty obyčejných lidí stejně jako ukázky ve své době převratných módních fotografií, ale vadou na kráse byla její přehuštěná a nenápaditá instalace. Přesto Baileyho jednoduché a přitom působivé portréty o třídu přečnívaly fotografie celebrit z výstavy Patricka Swirce. Výbornou úroveň měla přehlídka dosavadních vítězů Prix Pictet Nadava Kandera, Mitche Epsteina, Luca Delahaye a Benoita Aquina, která ukazovala, jak mnohdy vágní hranice je dnes mezi dokumentární a výtvarnou fotografií. To ostatně bylo vidět i z mnohavrstevnatého souboru snímků ze současného Izraele, za nějž Martin Kollár získal Leica Oskar Barnack Award a po Lucii Nimcové se stal už druhým slovenským laureátem této prestižní ceny. Výstavy současné fotografie však celkově tentokrát stály trochu ve stínu. Zastupovala je především rozsáhlá soutěžní přehlídka Objevy, v níž vyhrál čínský fotograf Kechun Zhang s jemnými snímky o vztazích člověka a přírody z okolí Žluté řeky, nová expozice brazilského umělce Vica Munize s gigantickými rodinnými portréty a turistickými pohlednicemi, složenými z tisíců fragmentů malých snímků, a nápaditá aranžmá různých statických objektů od Španěla Chema Madoze. Více ze současné tvorby bylo tentokrát vidět v některých expozicích a projekcích paralelního alternativního festivalu Voices Off, který letos byl skutečně vážným konkurentem oficiálního festivalu a do značné míry vynahrazoval, že letošní program Rencontres d’Arles byl výrazně slabší než ten loňský.

 

                                                           Vladimír Birgus

 

Publikováno v časopise Fotograf číslo 24/2014

 

 

27/10/2014

The Photography Festival Les Rencontres d’Arles 2014

Arles - poster

This year the 45th edition of the photography festival in Arles, traditionally held throughout most of the summer, garnered a great deal of attention even before it started. This year would be the final one with François Hébel at its head. Hébel already had a short stint as head of Rencontres d’Arles in 1986 and 1987, when he first began organizing exhibitions in converted industrial complexes; he was then head of the festival uninterruptedly from 2002 until 2014. Without question he was instrumental in saving a waning festival and helping to build it up into one of the most important international photography events, complete with a fantastic budget (in 2013 6.3 million Euro), something even the organizers of the Venice Bienniale cannot boast, and an ever-growing numbers of visitors – approaching a hundred thousand at this point, with a large number of fine exhibitions and screenings, a vast presentation of photographic publications, as well as expert symposia and educational programs, which alone counted ten thousand participants last year. In addition, the festival succeeded in creating a relaxed atmosphere, where star artists and curators can mix with regular visitors. This will always remain to Hébel’s credit – along with the fact that unlike many other French festivals, he forced through the use of English as one of two official festival languages.

In recent years, however, there has been a growing criticism of the inferior quality of a number of exhibitions (two years ago was probably the low point, when the festival focused on the Arles-based National School of Photography), as well as the perception that Hébel as the former director of Magnum agency allowed its members more than their fair share of exposure, that his selection of foreign photographers focused heavily on some regions to the exclusion of others – apart from France, leaning towards China, Latin America and Africa, while with the exception of Josef Koudelka ignoring photographers and curators from the post-communist countries of Central Europe (not one individual from this region was ever listed among the Discoveries Award nominators), that he collaborated with the same unchanging group of people. Over time there was also mounting discord with Maja Hoffmann, co-owner of the Swiss pharmaceutical corporation Hoffmann-La Roche, a major patron of the festival as well as of other culture institutions, some also located directly in Arles. Together with her father, Hoffmann contributed heavily to the construction of the Van Gogh Foundation building which opened this year, and already some years ago backed a plan for a large cultural center designed by Frank Gehry. There is a rub, however, as the said building to which Hoffmann is to donate tens of millions of Euro through the LUMA Foundation is to be located directly on the premises of the former rail depot facilities which now host a sizeable part of the festival exhibitions. Many of these depots are set to be demolished and the festival will thus lose a significant exhibition area. In protest against this, Hébel resigned in his capacity as the head of the festival, and as of next year the position will be filled by Sam Stourdzé, director of the Musée de l'Élysée in Lausanne. It will be curious to see how far will he in turn be able to withstand pressure from Hoffmann, who prefers conceptual photography to the classical photography which dominated the festival during Hébel’s tenure.

Arles, Republic Square
 Project by Frank Gehry
David Bailey  exhibition
David Bailey, Mick Jagger, 1964
 Luc Delahay, Les Pillards, 2010, Prix Pictet
Martin Kollár, From the Field Trip series, Leica Oskar Barnack Award 2014
 An exhibition of books
David Favrod, Gaijin, from Voices Off
 Evening projection

 

          

This year, Les Rencontres d’Arles should above all be seen as a grand farewell and tribute to the outgoing director. However, instead of creating a breakthrough program that would be remembered for years to come, Hébel opted instead for looking back on the past. He once more invited to the main program, entitled Parade, those who had intensely collaborated with him in the past. The prevailing sense for long-term visitors of the festivals was thus one of déja vu. Once more we were presented with Erik Kessels, the propagator of photographic archaeology and new interpretations of amateur photographs, this time with no fewer than nine exhibitions of Dutch photographers, few of whom provided much interest. What managed to rise above the tedious average were mainly the works of Hans Ejkelboom, a conceptual artist who already in the 1970s took portraits of himself in place of the actual fathers of various families, or styled himself in roles imagined for him by old friends whom he had not seen for many years. Once again, we saw the work of the French photojournalist Raymond Depardon, this year in the role of both artist and curator, of an exhibition of descriptive images of French memorials dedicated to victims of the First World War. A far more compelling evocation of the centennial of the cataclysm than this baroque and officious show, however, was the much more intimate exhibition of the French photographer Léon Gimpel, whose colour autochromes capture young children playing at war in 1915.

Once more the festival program also included (for how many times now?) Lucien Clergue. The eightieth birthday of the founder of the Arles festival certainly merits a retrospective – but why not one but two, each featuring a number of identical items, and a far too liberal selection, one which apart from his outstanding portraits of Picasso and Cocteau also featured far too many kitsch nudes? Joan Fontcuberta created another one of his mystifications – following his series of non-existent animals or the secret missions of Soviet astronauts. This time he exhibited an apparently forgotten archive of an industrialist named Trepat, presented as his commissions to the masters of photography of his era: Rodchenko, Moholy-Nagy, Man Ray and Evans, tasked with portraying his industrial facilities and their products in Modernist visual style. In reality these images were taken by different photographers altogether, their style nonetheless close to that of the avant-garde artists listed, or else skillful manipulations. Only true connoisseurs of the history of photography, however, could tell the difference– and even some of these actually fell for the ruse and believed that Fontcuberta had succeeded in unearthing a treasure trove. Martin Parr – another of Hébel’s frequent collaborators, under whose curatorship the festival achieved one of its pinnacles in 2004 – together with Wassink Lundgren presented an extensive collection of Chinese photographic publications thus far little known in Europe; this was exhibited in the gloomy premises of an empty office space. The Kafkaesque atmosphere of this labyrinth of darkened rooms was enhanced by the fact that visitors were allowed to view the publications only with the help of powerful flashlights. The same setting also hosted an installation of Daile Kaplan’s exhibition of images related to the US auction house Swann Galleries, featuring a variety of three-dimensional objects, often rather bizarre, all incorporating photography in one way or another. This year Arles also showed several other exhibitions of various photography collections. The finest of those was the outstandingly curated selection from the Artur Walther Collection, focused on themes of typology, featuring large series of metaphorically conceived photographs of plants by Karl Blossfeldt, Sander’s static portraits of Germans of various social classes and professions, stereotypical industrial architecture photographs by Bernd and Hilla Becher, or Richard Avedon’s photographs of influential Americans.

One of the principal crowd-pleasing attractions among the more than fifty festival shows was the David Bailey retrospective. Featuring a number of compelling portraits of Mick Jagger, Francis Bacon, Kate Moss and other famous figures, family photographs, portraits of ordinary people as well as examples of what were groundbreaking fashion photography in their day, this exhibition was nonetheless flawed due to its cramped and unimaginative installation. In spite of this, Bailey’s simple but powerful portraits surpassed the celebrity pictures of Patrick Swirc. Of excellent quality was also the show of the Prix Pictet awardees, Nadav Kander, Mitch Epstein, Luc Delahaye and Benoît Aquin, demonstrating how blurred the line between documentary and art photography is today. This was in any case obvious also in the multilayered collection of photographs of present-day Israel which won Martin Kollár the Leica Oskar Barnack Award, making him – after Lucia Nimcová – the second Slovak laureate of this prestigious award. On the whole, however, contemporary photography was somewhat in the background this year. It was represented above all by the extensive Discoveries selection, awarded this year to the Chinese photographer Kechun Zhang’s subtle portraits of the relationship of man and nature in the Yellow River area; there was also a new exhibition by the Brazilian artist Vik Muniz featuring gigantic family portraits and tourist photographs made up of thousands of fragments of small photos, and the imaginative installation of various static objects by Chema Madoz (Spain). It was in fact the parallel alternative festival Voices Off that provided a better overview of contemporary photography in some of its exhibitions and screenings, and which this year represented a serious competition to the official festival; to a large degree it compensated for the fact that Les Recontres d’Arles 2014 was significantly weaker than last year’s edition.

 

                                               Vladimír Birgus

 

From Fotograf No. 24 / 2014

                                                                                 

 

27/10/2014

Studenti a absolventi ITF byli opět úspěšní v soutěži Slovak Press Photo

Daniel Laurinc, Z cyklu Kořeny, 1. cena v kategorii Portrtét

Ve třetím ročníku soutěže Slovak Press Photo byli opět velmi úspěšní studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie FPF SU. Sedmičlenná mezinárodní porota pod vedením Paula Martinka, slovenského fotoreportéra žijícího v New Yorku, hodnotila celkem 1115 fotografií od 133 autorů. První cenu v kategorii Každodenní život získala letošní absolventka Lena Jakubčáková za soubor Baba z lesa, který byl součástí její praktické diplomové práce. V kategorii Portrét zvítězil student 3. ročníku Daniel Laurinc se svým cyklem Kořeny, druhou cenu získal absolvent Maňo Štrauch. V kategorii Zahraniční fotografie získali všechny ceny současní studenti ITF: Eva Skaláková první cenu za soubor O chlapci z plakátu, Patrik Sláma druhou cenu ze svou letošní klauzurní práci Zmizelé výkřiky, Martin Holík třetí cenu za cyklus Volcán de Pacaya a Marcin Lachowicz čestné uznání za soubor Koncentrační tábor Birkenau.  Na ITF také studovala Dominika Jackiliaková, která obdržela 3. místo v kategorii mladých autorů. Výstavu nejlepších fotografií v Muzeu města Bratislavy 22. října 2014 zahájil slovenský prezident Andrej Kiska, který také předal Grand Prix Michalu Burzovi za soubor fotografií z kyjevského Majdanu. Výstava bude otevřená do 30. listopadu 2014.

Slovenský prezident Andrej Kiska, studentka ITF Eva Skaláková a Jindřich Štreit

 

23/10/2014

DRTIKOL / RÖSSLER / FUNKE / WIŠKOVSKÝ

23/10/2014

Mistři české avantgardní fotografie

tu!

17/10/2014

Dita Pepe na CNN

17/10/2014

Měsíc fotografie v Bratislavě 2014

17/10/2014

OFF_festival Bratislava 2014

8/10/2014

Dvakrát potlesk pro čestného doktora Jindřicha Štreita - uznalý v Bratislavě, standing ovation na Horní Bečvě

středa 8. října 2014 8:16 Autor: Ivan Augustin

Foto: Ivan AugustinBRATISLAVA, HORNÍ BEČVA - Velký den prožila zásluhou prof. Mgr. Jindřicha Štreita celá Slezská univerzita 2. října ve slovenské metropoli. Dlouholetý pedagog Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty, jehož člověka při denním životním usilování oslavující dílo zná téměř celý svět, tam převzal čestnou hodnost doctor honoris causa.

Udělila mu ji Umělecká rada Vysoké školy výtvarných umění (VŠVU) v Bratislavě, která si připomíná 65. výročí vzniku. J. Štreit na počátku devadesátých let působil na její tehdy nově vzniklé katedře vizuálních médií se specializací na fotografii jako první vyučující dokumentu.

Foto: Ivan AugustinJeho kontakty se slovenskou kulturou a jejími představiteli jsou však mnohem delší. Laudatio, které v Městském divadle Pavla Országha Hviezdoslava pronesl pohnutí se marně bránící prof. Ľubo Stacho, J. Štreita charakterizovalo jako stavitele mostů mezi českou a slovenskou kulturou. Při formování úzkého vztahu absolventa Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ke slovenskému kulturnímu prostředí sehrála významnou roli právě Bratislava. Vždyť právě zde našla Štreitova dokumentární fotografická tvorba po jeho návratu z vězení v osmdesátých letech prostor k prezentaci - nejprve v roce 1985 v „Galérii v paneláku“, tedy v bytě Marty a Ľuba Stacha, a později v roce 1988 v salónku kina Pohraničník. „Opět žiju a pracuju,“ napsal J. Štreit Ľ. Stachovi ještě před ní, 22. června 1985, kdy se znovu vrátil k myšlence organizovat četné kulturní aktivity přímo v místě svého prvního pedagogického působení v Sovinci, kde žije dodnes. K prvním výstavám, jež tu připravil, patřila prezentace díla slovenského výtvarného umělce Rudolfa Sikory.

„Když mi rektor VŠVU akademický malíř prof. Stanislav Stankoci čestný doktorát předával, bylo to i pro mě velmi emotivní. Jako film mi procházel hlavou celý život, nejvíce jeho složité okamžiky,“ přiznal J. Štreit, jehož vystoupení ukončil dlouhotrvající potlesk publika, v němž nechyběli představitelé slovenských, ale i zahraničních vysokých škol (Slezskou univerzitu v Opavě reprezentovali prorektor prof. RNDr. Miroslav Engliš, DrSc., a děkan Filozoficko-přírodovědecké fakulty prof. RNDr. Zdeněk Stuchlík, CSc.), přední osobnosti slovenského kulturního života ani velvyslankyně ČR v SR Ing. Livia Klausová, CSc.

Foto: Ivan Augustin„Celý průběh akademické slavnosti překonal veškerá má očekávání, což jsem též rektorovi prof. Stankocimu hned po jejím ukončení tlumočil,“ přiznal J. Štreit, když už dříve ve svém projevu ocenil úzkou spolupráci VŠVU se Slezskou univerzitou, kterou označil za příkladnou a následováníhodnou. Ostatně symbolicky ji demonstrovalo rovněž spojení tvorby J. Štreita a někdejšího pedagoga VŠVU doc. Rudolfa Fily, druhé osobnosti, jíž byla 2. října hodnost doctor honoris causa udělena, v Galerii Medium na výstavě In optima forma. K její prohlídce se mnozí účastníci dopoledního slavnostního zasedání Umělecké rady VŠVU v odpoledních hodinách odebrali. „Prezentovala zejména společný projekt, k jehož realizaci jsme přikročili v roce 2006,“ ohlédl se za výstavou J. Štreit.

Prof. Mgr. Jindřich Štreit, dr. h. c.

Narodil se 5. září 1946 ve Vsetíně. Po maturitě vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci a Školu výtvarné fotografie při Svazu českých fotografů. Na SU působí od roku 1991. Habilitační řízení v oboru Fotografie absolvoval na FAMU v roce 2000, profesorem byl na návrh Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze jmenován o devět let později. Je nositelem státního vyznamenání Medaile za zásluhy I. stupně (za zásluhy o stát v oblasti kultury, výchovy a školství) udělené mu prezidentem republiky 28. října 2006. Vedle samotné tvorby je jeho velkou láskou pedagogické vedení posluchačů ITF.
„K opavskému univerzitnímu fotografickému pracovišti jsem si vybudoval mateřský vztah a vážím si toho, že se mohu kromě výuky podílet na přípravě výstav, k nimž tu zásluhou vedení Institutu mají studenti mimořádné možnosti, a to jak v domácím, tak v zahraničním měřítku. Oceňuji rovněž nejnovější iniciativy posluchačů doktorského studia na poli teorie fotografie a hledání cest, jak ji propojit s dalšími společenskovědními disciplínami,“ říká J. Štreit.

Zážitky z Bratislavy nebraly konce. Krásná setkání se členy Umělecké rady VŠVU a s řadou přátel, jejich blahopřání a projevy uznání. „Co mě ale mimořádně potěšilo, byla skutečnost, že za mnou během dne přicházeli mnozí slovenští výtvarníci a ptali se na možnosti výstav, které bych jako kurátor zaštítil. To mi připomnělo doby, kdy se setkání u takových příležitostí stávala kulturními manifestacemi a projevy česko-slovenské vzájemnosti,“ potvrdil J. Štreit. „Sám jsem měl totiž po rozdělení společného státu obavy, že česko-slovenské vztahy stihne útlum. Naštěstí jsme zažili pravý opak,“ dodal.

O poznání, že všechno, co dělal, mělo smysl a zůstává to zapsáno jako mimořádná hodnota i v myslích mnohem mladších kolegů, se J. Štreit přesvědčil též o den později při konzultaci studentů a pedagogů Institutu tvůrčí fotografie (ITF) na Horní Bečvě. Na valné hromadě tu vedoucí ITF prof. PhDr. Vladimír Birgus podal výklad o významu udělení čestného doktorátu prof. J. Štreitovi, prvnímu českému fotografovi, jemuž se takového vysokého ocenění dostalo. Jeho slova o 1100 realizovaných výstavách a třech desítkách Štreitových fotografických knih doprovázela projekce autentických snímků, které v Bratislavě pořídil nedávný opavský absolvent bakalářského studia na ITF Vladimír Meletzký. Přítomní obojí odměnili uznalým potleskem, jenž se proměnil v zasloužené standing ovation pro dojatého J. Štreita.

Čestný doktor VŠVU, který v těchto dnech společně s L. Petrůjovou a O. Kučerou prezentuje fotografie s tematikou rodiny v olomouckém klášteře dominikánů, nechce ani v nejbližší budoucnosti jen odpočívat. „Do konce října mohu pozvat na výstavu šesti studentů ITF na Sovinci,“ uvedl a přímo z Horní Bečvy se v závěru prvního říjnového víkendu vypravil do Hlučína. „V prostorách bývalého evangelického kostela, jež jsou známy jako Galerie Červený kostel, se skupina našich posluchačů rozhodla od listopadu prezentovat tematiku vesnice. Nedovedu si představit, že bych takovou iniciativu nepodpořil,“ rozloučil se J. Štreit.

 

Autor: Ivan Augustin

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/index.php/udalosti/1571-dvakrat-potlesk-pro-cestneho-doktora-jindricha-streita-uznaly-v-bratislave-standing-ovation-na-horni-becve

8/10/2014

Doctor honoris causa Jindřich Štreit, první fotograf s tímto titulem

Pedagog opavské fotografické školy převzal v Bratislavě čestný doktorát. Není to maličkost. Jedná se o velké mezinárodní uznání.

Opava – Jindřichu Štreitovi, světoznámému fotografovi a pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty (ITF FPF) Slezské univerzity v Opavě, se dostalo velkého ocenění v podobě mezinárodního uznání. Je totiž historicky prvním fotografem v Česku a na Slovensku, jemuž byl udělen titul Doctor honoris causa. Stalo se tak ve čtvrtek 2. října 2014 v 11.00 hodin v Městském divadle P. O. Hviezdoslava v Bratislavě. Jindřich Štreit převzal čestný doktorát z rukou akademického malíře Stanislava Stankociho, rektora bratislavské Vysoké školy výtvarných umění, která mu titul udělila a která právě slaví 65. výročí svého založení.

Tím vším ale slavnostní druhý říjen v Bratislavě neskončil. O čtvrté hodině odpolední se v tamní Galerii Medium otevřela výstava Jindřicha Štreita a Rudolfa Fily spojená s křtem knihy nazvané Obraz a slovo. Připomeňme, že slovenskému malíři Rudolfu Filovi byla v tento den udělena stejná čestná hodnost jako jeho příteli Jindřichu Štreitovi. Toho přijeli do Bratislavy podpořit jeho kolegové z ITF včetně děkana FPF Zdeňka Stuchlíka a vedoucího ITF Vladimíra Birguse.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: Vladimír Meletzký
 

„Stavěl jsem most mezi našimi kulturami,“ říká Jindřich Štreit

Jindřich Štreit se netají tím, že mu ocenění udělalo radost a že ho vnímá i jako uznání fotografickému oboru.

Vy jste u našich sousedů znám, se slovenskými umělci spolupracujete již dlouho. To vysvětluje, proč vám tento titul udělili.

O udělení rozhodla umělecká rada Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě, na které jsem mimochodem dva roky učil. Dlouhá léta, ještě za minulého režimu, jsem stavěl most mezi českými a slovenskými umělci, s nimiž mě poutá přátelství. Zařazoval jsem je na své výstavy a konfrontoval s českými umělci. Považovali si toho, stejně jako já si vážím skutečnosti, že jsem měl možnost vystavovat v různých městech Slovenska včetně Bratislavy. V roce 2007 byla má výstava Retrospektiva představena dokonce v Slovenské národní galerii.

Které slovenské umělce jste u nás představil?

S velkým zájmem se setkaly výstavy Jozefa Jankoviče, Juraje Bartusze, Mariána Mudrocha, Daniela Fischera, manželů Bočkayových, Rónaiových, Minárikových, Michaely Klimanové – Trizuljakové, Doroty Sadovské, Alberta Marenčina, Otise Lauberta, Juraje Liptáka, Mariána Huby, Dezidera Tótha, Juraje Meliše, Julia Kollera, Andreje Bána, Ľuba Stacha, Rudolfa Fily a dalších. Uspořádány byly také individuální a studentské výstavy i velké přehlídky současného slovenského umění a slovenské fotografie.

Jak konkrétně opavská a bratislavská škola spolupracují?

Studenti se setkávají na společných workshopech a výstavách. Pedagogové si vzájemně vycházejí vstříc a školy vedou doktorandská a docentská řízení. V Opavě také studuje mnoho talentovaných slovenských studentů. (azu)

Co znamená titul Doctor honoris causa

Doctor honoris causa (čestný doktor, zkratka dr. h. c. uváděná za jménem) je čestný akademický titul, který je udělován bez studia a skládání zkoušek. Nejčastěji ho uděluje univerzita či jiná vysoká škola. Udělením titulu se oceňují významné zásluhy osobnosti v určitém oboru vědy či umění, zásluhy o mír, určitý stát, rozvoj vztahů mezi státy apod. Mezi známé české nositele tohoto titulu patří například exprezident Václav Havel, architektka Eva Jiřičná, fyzik Jiří Bičák, chemik a vynálezce Antonín Holý, novinář a spisovatel Pavel Tigrid či kardinál František Tomášek.

Autor: Zuzana Urbánková

Partner