Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

19/12/2008

VÝBĚR Z KLAUZUR ITF

Nad hladinou ženy
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografi e FPF Slezské univerzity
v Opavě Vás srdečně zvou na zahájení výstavy
Konrad Dwornik • Eva Malúšová • Julie Štybnarová
Lukáš Cetera • Lukáš Horký • Renata Štěpařová
Klauzurní práce Institutu tvůrčí fotografi e FPF
Slezské univerzity v Opavě. Výstava, kterou zahájí
ve čtvrtek 8. ledna 2009 v 17 hodin kurátor Aleš Kuneš,
bude otevřena do 4. února 2009 vždy jednu hodinu před
představením.
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava. Výstavní
projekt je realizován za fi nanční podpory statutárního města Ostravy.

 

 

Expozice výstavy
Úvodní slovo Aleš Kuneš, Jiří Siostrzonek

TISKOVÁ ZPRÁVA

Nad hladinou ženy
Lukáš Cetera,  Konrad Dwornik, Lukáš Horký, Eva Malúšová, 
Renata Štěpařová,  Julie Štybnarová.
Klauzurní práce Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

Kurátor Aleš Kuneš

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14,  Ostrava.
9. ledna - 4. února  2009
 
          Hladina obvykle označuje volný povrch kapaliny.  V přeneseném významu však toto označení může být použito i pro označení určité hranice. Tolik stručné encyklopedické heslo. Nastínění snáře je celkem jiné: hladina odděluje vědomou náplň mysli od podvědomí a všech jeho funkcí;  obsah skrývající se pod hladinou lze zjistit jedině stažením pozornosti ze světa a jejím otočením do vlastního nitra. Ale samozřejmě i fotografie má svou hladinu.   Tedy především ryze technickou „hladinu osvětlení“.
           Výběr z volné tvorby tří fotografek a tří fotografů se jistě nesoustředil na lékařskou vědou podmíněný průzkum hladiny estrogenů v ženském těle, ale spíše vymezuje hranici, která ukazuje zjevné (aniž by to skryté tak docela zamrzlo pod hladinou).  Jako kurátor jsem hledal okamžik nádechu, okamžik, který má (nebo teprve nachází) svou důležitost.
           Studentské klauzurní práce Institutu tvůrčí fotografie v bakalářském studiu bývají velice živým proudem různých pokusů, objevů - a samozřejmě i omylů - kterými se posluchači  postupně prodírají k samostatné tvorbě. Zamítl jsem standardní způsob různorodého výběru pedagogy nejlépe hodnocených prací . Potenciál několika desítek autorů může být  (když se objeví více pramínků směřujících k jednomu soutoku) také výzvou.  V letošním roce jsem se proto soustředil  právě k tomuto tématickému slévání.  Vybráni byli kromě domácích fotografů (jeden je dokonce z blízkého okolí) rovněž autoři z Polska                   a Slovenska.
          Podrobné zkoumání mikrosvěta osobního i rodinného prostoru Evy Malúšové mě
zaujalo již v loňském výběru z klauzurních prací, který jsem rovněž sestavil. Autorka se pohybuje v oblasti velmi subjektivní autentičnosti.  Ve své starší tvorbě v souboru s ostrým vymezením časové linky Z jednoho dne zkoumá předměty a situace vlastního těla uprostřed věcí.  Nahlíží na jejich fungování a reflektuje situaci individuálního, spontánního a původního „Já“ v totalitě prostoru ve vícefázovém čase. Právě možnost prostupování různými časovými vrstvami je jednou z důležitých vlastností, jež nás pravděpodobně na médiu fotografie rozhodující měrou přitahuje.  Také v současné obrazové eseji fotografka zůstává uprostřed mikrosvěta mladé ženy, ale tentokrát obrací svou pozornost na okamžiky nepatrných názvuků probouzení nového života v těhotenství své sestry.
           Podobnou tématikou se zabývá rovněž Julie Štybnarová, jejíž pohled v bezprostředním prožitku vlastního mateřství je mnohem přímočařejší. Autorka zvolila jednoduché triptychy portrétů mladých žen v naznačeném (a charakterizujícím) jednolitém prostředí. Úvodní fotografie ukazuje žádoucí ženu (možná jen krátce po zázraku početí), další obraz panó je proměnou ženy v budoucí matku a třetí snímek je portrétem matky s dítětem. V precizní stylizaci se autorka inspiruje v aktuálních trendech módní fotografie, které hlavně v poslední dekádě celosvětově pronikají se značnou razancí do volné tvorby.  
          Konceptuální propojování obrazů (ale hlavně časových vrstev) volila Renata Štěpařová, zkoumající v konfrontaci osobní fetiše žen střední generace. Staví tak vedle sebe jejich svatební snímky s novým portrétem minulé nevěsty po letech v uchovávaných svatebních šatech. Další životní osudy těchto žen jsou velice různorodé, lemují je rozchody, návraty, konflikty láska a dokonce i smrt. Ale tyto zcela konkrétní životní příběhy a osudy nechává autorka k domýšlení samotnému diváku.
         Slovenský fotograf Lukáš Cetera se ve svém souboru  Nedelné úniky  soustředil do drobnokresby dlouhodobého vztahu muže a ženy. Jednotlivé fotografie postupně skládají z jednotlivostí „rodinných momentek“ vizuálních příběhy, které prezentují partnery do jisté míry izolované v pracovní rutině a vždy znovu se pokoušející o obnovení své „malé planety“.  Cetera k tomu poznamenává:  „S M. sme už spolu 10 rokov. Žijeme v prenajatom byte vo veľkomeste. Cez týždeň pracujeme, M. je vyťažená v práci viac, možno aj preto vždy túži vypadnúť z centra niekam preč. „Low cost“  lety na predĺžený víkend, periférie veľkomesta... Niekedy je zložité zladiť predstavy o perfektne strávenom víkende. Snažím sa prispôsobiť, snažíme sa byť spolu. Autenticky prežívať seba...“
         Polák Konrad Dwornik nachází intimitu v životním provozem samovzniklých prostorů a prostůrků - kuchyní, koupelen, ložnic, přístěnků či pracoven. Konfrontuje zde charakterizující svět předmětů v nalezených zátiších s portrétem jejich obyvatelky. Rovněž Dwornikovu práci jsem již dříve zařadil do minulého výběru. Tehdy šlo                o podobný princip záznamu (ačkoliv ze zcela jiného prostředí). Fotograf dokumentoval privátní, ale svobodný a volný svět obyvatel squatů v Amsterdamu. Snímky konfrontovaly situace jednotlivých postupně přicházejících i odcházejících obyvatel          a prolínání jejich osudů.
          Vskutku „domácí“ autor Lukáš Horký se ve velmi promyšlené obrazové eseji pokusil v náznacích detailů, v útržcích pohledů, fragmentů prostoru v konfrontaci s přímočarými písemnými deníkovými záznamy ukázat sklaplou past mentální anorexie. Autorovi se na malé ploše daří neklouzat po povrchu dnes obecně známých pravd a časopisecky memorovaných pouček, ale zaznamenává něco docela jiného. Gesto, místo a především prchavý pocit mimo stereotypní povrch nemoci.
             Alchymisté věří, že na černé hladině se objeví trpělivému hledajícímu nejprve hvězda, jež je velkým znamením Díla. Jako fotografové jsme skromnější - ale, CO KDYBY – NĚKDY – PŘECE? 1.1. 2009 Aleš Kuneš 

 

 


 

10/12/2008

Fotografie v době finanční krize

Richard Prince, z cyklu Cowboys 1989

Peter Weiermair, mezinárodně proslulý kurátor velkých fotografických výstav, autor desítek knih a katalogů a bývalý ředitel různých uměleckých muzeí a výstavních institucí od Frankfurtu nad Mohanem přes Salcburk až po Bolognu, zahajoval letos začátkem listopadu kongres Evropské společnosti pro dějiny fotografie ve Vídni přednáškou o současných tendencích fotografického trhu. Nebyla příliš veselá. Globální ekonomická krize se samozřejmě nemohla vyhnout ani uměleckému trhu. I když někteří optimisté doufají, že obrazy, sochy či fotografie mohou zlákat nové zájemce jako bezpečnější způsob uložení majetku než akcie nebo podílové fondy, téměř jistě se to bude týkat hlavně děl, jejichž hodnota už byla dlouhodobě ověřena a ne mnohých současných prací, které se zrovna dostaly do módy a za něž bohatí sběratelé byli ochotni platit dříve nepředstavitelné částky. „Jestliže loni bylo možno prodat Princeovu reprodukci fotografie kovboje z reklamy na Marlboro za milión dolarů, za rok může mít stejná fotografie cenu jednoho dolaru“, s básnickou nadsázkou Weiermair končil svou přednášku.

 

 A měl v mnohém pravdu, jak ukazují výsledky aukcí současného umění v nejvýznamnějších světových aukčních domech Christie‘s, Sotheby’s a Phillips de Pury. Vždyť zatímco ta poslední jmenovaná očekávala, že jí londýnský říjnový prodej děl současných autorů, mezi nimi mnoha umělců používajících fotografické médium, přinese částku mezi 18 a 26 milióny dolarů, ve skutečnosti jich prodala jenom za pět miliónů. Ostatně ani tito ctihodní aukční giganti nebyli ušetřeni recese – vždyť zatímco ještě před rokem byla hodnota samotné firmy Sotheby’s ve výši 3,7 miliardy dolarů, letos klesla na pouhých 550 miliónů dolarů a společnost Phillips de Pury oznámila, že ji kupuje ruský koncern Mercury Group. Do značné míry to zavinily garantované ceny, které aukční domy slíbily majitelům mnoha děl a jichž nakonec nedosáhly. 
 To, že fotografie některých momentálně oblíbených tvůrců, jakými jsou třeba Richard Prince, Candida Höfer nebo Thomas Struth (u jejichž barevných zvětšenin a tisků navíc nikdo stoprocentně neví, zda skutečně vydrží dlouhá desetiletí, jak tvrdí jejich výrobci), byla v posledních letech prodávána za podstatně vyšší částky než nejvzácnější díla Edwarda Westona, Man Raye nebo Lászla Moholy-Nagyho, vytvářelo umělou bublinu, která může rychle splasknout (na už zmíněné říjnové londýnské aukci se neobjevil jediný zájemce o nabízené Princeovo dílo). Podobná disproporční situace, byť v nepoměrně nižší cenové úrovni, nastala i u nás, když některé galerie a aukční firmy požadují za fotografie Markéty Othové, Petry Feriancové nebo Štěpána Grygara vyšší sumy než za které je stále možno pořídit mnohé originály od Sudka či Rösslera. Řada současných českých autorů bez skutečného mezinárodního renomé má přitom značně nadnesené představy o reálné hodnotě svých děl, jak se zcela nedávno prokázalo třeba na první fotografické výstavě v pražské galerii Montmartre, kde se při cenách v řádů mnoha desítek tisíc korun nepodařilo prodat ani jeden exponát. Finanční krize, která zasáhla většinu světa, tak snad přinese alespoň něco dobrého: oddělení dobou prověřených hodnot a cen uměle vyšroubovaných díky dočasným módám.
 

Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 1/2009

 

9/12/2008

PAVEL MÁRA

Galerie Bazilika Vás zve na výstavy fotografií

PAVEL MÁRA

Cyklus Hlavy z roku 2005, etc.

8 GEN

Veronika Bromová, Nadia Rovderová, Dorota Sadovská, Julie ©tybnarová,
Radka Doleľalová-Pavlíková, Markéta Dlouhá-Márová,
Jitka Teubalová, Pavel Mára

Vernisáľ v pondělí 1. 12. 2008:
V Galerii Bazilika ( Pavel Mára) od 17 hod.,
pokračuje v c. k. Solnice (8 GEN) od 18:30 hod.

Zahraje Markéta Zdeňková (zpěv, kytara) a Zdeněk Zdeněk (klavír)

Výstava Pavel Mára (Galerie Bazilika) potrvá do 4. 1. 2009
Výstava 8 GEN (c. k. Solnice) potrvá do 1. 2. 2009

Galerie Bazilika (www.bazilika.cz/galeriebazilika)
k. c. Bazilika, areál centra IGY, Praľská ul. 1247, České Budějovice
Otevřeno denně 9-21 hod.

c. k. Solnice, Česká 66, České Budějovice
Otevřeno po-pá: 11-18 hod.

 

 

Bazilika
Solnice

Galerie Bazilika Vás zve na výstavy fotografií

PAVEL MÁRA
Cyklus Hlavy z roku 2005, etc.

8 GEN
Veronika Bromová, Nadia Rovderová, Dorota Sadovská, Julie Štybnarová,
Radka Doležalová-Pavlíková, Markéta Dlouhá-Márová, Jitka Teubalová, Pavel Mára

Vernisáž v pondělí 1. 12. 2008:
V Galerii Bazilika ( Pavel Mára) od 17 hod.,
pokračuje v c. k. Solnice (8 GEN) od 18:30 hod.

Výstava Pavel Mára (Galerie Bazilika) potrvá do 4. 1. 2009
Výstava 8 GEN (c. k. Solnice) potrvá do 1. 2. 2009

Galerie Bazilika (www.bazilika.cz/galeriebazilika)
k. c. Bazilika, areál centra IGY, Pražská ul. 1247, České Budějovice
Otevřeno denně 9–21 hod.

c. k. Solnice, Česká 66, České Budějovice. Otevřeno po–pá: 11–18 hod.

 

PAVEL MÁRA

Cyklus Hlavy (archivní pigmentový tisk na plátně) z roku 2005 je vystavěn na principu percepce. Záměrem je komparace výrazu lidské tváře v mnohonásobném zvětšení s prostorem miniaturizovaného ženského aktu, který byl do výsledného portrétu digitálně vložen. Rozdílné měřítko této malé zdrojové fotografie a z ní extrahovaného obřího výřezu přitom vnímáme zcela odlišně. Z větší pozorovací vzdálenosti registrujeme celek obrazu - portrét mladé ženy, zatímco při blízkém pohledu je naopak čitelný pouze její akt, umístěný na pozadí abstraktní pixelové struktury… Co je reálné, a co již pouhou iluzí?

 

8 GEN

Téma zrození je velmi privátním a obtížně sdělitelným zážitkem. Přesto mě toto
téma několik posledních let atakovalo a zcela fascinován jsem se jím ve své tvorbě zabýval. Na začátku letošního roku jsem proto vyzval sedm autorek (renomovaných fotografek či studentek fotografie), které můj pohled inspirovaly a zároveň byly modely mých snímků, k realizaci výstavy o zázraku i prozaičnosti stvoření člověka. Věřil jsem, že jistá forma přátelské konfrontace/komunikace našich prací bude zajímavá. Jsou prožitky a zkušenosti žen a mužů v něčem spojité, nebo jsou zcela odlišné? Na tyto a podobné otázky se pokouší odpovědět naše expozice. Její název poukazuje (s určitou nadsázkou) na nespočet konotací a významů spojených s fenoménem mateřství, porodu, dětí, rodiny a vztahů…

Veronika Bromová (1966) se tématem zrození zabývá od roku 1992, kdy vytvořila triptych portrétů své těhotné sestry s názvem Rod. K výstavě i svým současným „těhotenským“ autoportrétům uvádí: „V průběhu minulých let jsem si rozšířila pojem, význam a smysl slova rodina: začala jsem používat termín alternativní rodina, do které zahrnuji všechny své blízké. Tato alternativní rodina se pro mne stala i tématem, jež volně zaznamenávám ve svých fotografiích a videích. Uvědomuji si, že jsem vlastně vždy tak trochu hledala náhradní rodinu. Zatím nevím, z jakého důvodu nemám svou vlastní, tím myslím vlastní dítě. Rozhodně to ale nevzdávám, a fotografie, které chci vystavit, se týkají tohoto mého snu. Být těhotná, jaký je to asi pocit? Pokouším se do něj vcítit a jde mi to - díky letošní zimě a pohodě a klidu s novým mužem, s nímž jsem ztloustla o pět kilogramů...“

Nadia Rovderová (1971), která pracuje především s prvkem náhody a intuice, představuje soubor Za novorozenýma očima: „Dva krát devět digitálních fotografií - očí mého syna Felixe a dcery Ley - vznikalo po dobu tří měsíců od jejich narození. Období nejranějšího dětství, z kterého si později nic nepamatujeme, je pro nás mystériem, velkou neznámou. Očima, ,okny do duše‘, jsem se pokoušela proniknout do světa, kam později ani my sami nemáme přístup. Snímky jsou ,filtrovány‘ neostrostí velkých detailů, pořízených mobilním telefonem. Hrubá pixelizace očí těchto malých, ale ve své podstatě už definovaných lidských bytostí má zvláštní účinek. Odpoutává nás od anatomicko-analytického poznávání a dává více prostoru k uchopení tušených, skrytých dimenzí lidské duše.“

Slovenská výtvarnice a fotografka Dorota Sadovská (1973) tématem tělesnosti ve své tvorbě poukazuje na komplementární dualitu těla a duše. Výstavy se účastní „haptickou“ sérií zaměřenou na autodeformaci svého těla s názvem Skinning a ,,koláží“ Odkazy zrkadlu, o níž píše: ,,Už od puberty je skoro každá žena naučená nahmatať si pred zrkadlom svoju kožu na bruchu a povzdychnúť si: ,ako som pribrala!‘ Skladaním fotografií ženských faldov do girlánd a iných útvarov sa snažím ironizovať túto stále prítomnú a nielen ženskú tému.“

Výstavy se účastní také studentky Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Radka Doležalová-Pavlíková (1979) prezentuje ironicky vybudovaný soubor Autošpehýrka, kde formou kukátkového zobrazení cituje vzkazy všem otcům-manželům slovy sestavenými z dětské stavebnice (Ne fotbal v TV) nebo z vlasů v umyvadle napsanou prosbou (Pohlaď mě). Své práce osobitě glosuje: „Vyfotografované povzdechnutí. Možná to nestojí za rozvod, ale někdo by asi měl tyto obrazy slyšet.“

Markéta Dlouhá-Márová (1978) přistupuje k tématu dvěma rozdílnými způsoby. Ilustrace Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho, kde byl modelem její syn Matouš, doplňuje sociologicky orientovaným souborem, v němž jej, tentokrát dokumentárně, fotografuje ve všech jeho různorodých rodinách: „Po rozvodu a novém sňatku je svět vztahů mého syna Matouše velmi pestrý: má několik vlastních i nevlastních dědů, babiček, otců a sester, a dokonce i mnoho nových pejsků… V jeho tváři a postojích na těchto společných fotografiích se zračí nejen vztah, který k nim chová, ale možná vyjadřuje i to, jací ve skutečnosti jsou...“ 
 
Autoportréty studentky ITF Julie Štybnarové (1976) se odehrávají ve třech časových rovinách: autorka formou triptychů zobrazuje samu sebe v období před těhotenstvím, těhotnou, a nakonec i s narozeným dítětem. „Řecký filozof Herakleitos prohlásil : ,Nikdy nevstoupíš do téže řeky.‘ Autoportréty, které jsem vytvářela v delším časovém odstupu vždy na stejných místech, sledují, do jaké míry může čas proměňovat člověka vnitřně i z vnějšku, ale i prostředí, které jej obklopuje. Současně se pokoušejí ukázat, že uvnitř nás zůstává něco nadčasového, neměnného, tak jako v krajině, domě důvěrně známém, do kterého se vracíme. ,Voda je v řece stále jiná, a přece řeka stále táž‘... Podobným způsobem jsem přistupovala i k výrazně barevným kompozicím svého měnícího se těla.“ 

Poslední ze studentek ITF je Jitka Teubalová (1975), která se věnuje stylizovanému portrétu a autoportrétu. Často používá převleky nebo kostýmy, jež jsou podle ní součástí masky, kterou si nasazujeme i v reálném životě. Maska ji zajímá jako nástroj, který proměňuje naše vnímání reality. Portréty a autoportréty jejího souboru s názvem Ona  hledají inspiraci v zobrazování náboženských motivů gotiky či renesance a lidových obrázků svatých, typických např. pro Latinskou Ameriku. Své madony doprovází meditativním textem: „Je všude mezi námi. Pokaždé jiná, a přesto je to Ona…“

Závěrem ještě úvaha o mé vlastní práci:

„Na přelomu tisíciletí se moje rodina rozpadla a já jsem pro mne frustrující prázdnotu začal podvědomě vyplňovat fotografiemi. Cyklus Černé corpusy z jara 2001, který zobrazoval (tehdy ještě fungující) rodinu mé těhotné dcery Markéty, byl jakýmsi předznamenáním tohoto zlomového bodu. Od té doby se téma vznikajícího života, provázeného očekáváním a nadějí, pro mě stalo tématem dominantním, i když v něm od samého počátku byly reflektovány i všechny omyly a komplikace, které bývají jeho součástí (i moje dcera se později, po narození Matouše rozvedla). I všechny moje další fotografie, například „vodní“ portrét Veroniky s imaginárním dítětem, malého Felixe či těhotné Julie, jsou o neustálém hledání vnitřní rovnováhy…“


Pavel Mára

 

BIBLIOGRAFIE AUTORŮ

Veronika Bromová (12.8.1966, Praha). Studovala v ateliéru ilustrace a grafiky u prof. Jiřího Šalamouna na VŠUP Praha (1987-1993). Finalistka ceny Jindřicha Chalupeckého 1997. V roce 1999 reprezentovala Českou republiku na 58. Benátském bienále současného umění. Od roku 2001 vede ateliér Nová média II, zaměřený na fotografický a digitální obraz na pražské Akademii výtvarných umění. Zabývá se převážně fotografií, pracuje s prostorem, objektem, světlem, točí videa. Zúčastnila se mnoha výstav, samostatných i skupinových, u nás i v zahraničí. Se svým přítelem Ivanem a jeho osmdesátiletou maminkou žije na Vysočině pod Vysokým Vrchem.
www.veronikabromova.cz

Nadia Rovderová  (8.1.1971, Poprad). Vystudovala katedru žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 1991 žije v Praze. Věnuje se výtvarné fotografii, kterou volně navazuje na svou vášeň k malbě. Pracuje s prvky intuice a náhody: pokouší se zachytit tvary, barvy a energie lidským okem neviditelné. Vystavovala v Čechách, na Slovensku, v Polsku, Německu, Francii a Japonsku. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách v ČR i v zahraničí. Zabývá se také kurátorstvím a publicistikou. S manželem Eugenem má syna Felixe (26.12.2005) a dceru Leu (26.8.2007).
www.rovderova.com

Dorota Sadovská (5.2.1973, Bratislava). V roce 1997 ukončila studia na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde v roce 2004 obhájila doktorát. V letech 1997-1999 studovala na École Nationale des Beaux Arts v Dijonu. Od roku 2005 vydává autorský umělecký časopis SADO. Vystavuje doma i v zahraničí. Je zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Slovenské národní galerie v Bratislavě, Galerie města Bratislavy, The University of Arizona Museum of Art Tucson ve Spojených státech, MUSA (Museum auf Abruf) ve Vídni aj. Pracuje v Bratislavě, v roce 2006 se jí narodila dcera Serafína.
www.sadovska.sk

Radka Pavlíková-Doležalová (28.1.1979, Strakonice). Studovala v bakalářském programu manažerství výtvarné kultury na Západočeské univerzitě v Plzni (1997-2001) a obor dějiny umění na UK v Praze (1999-2005). V roce 2002/2003 absolvovala studijní pobyt na Ludwig-Maximilians Universität v Mnichově. Nyní dokončuje bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V roce 2006 se jí narodila dcera Dorotka. Žije v Českých Budějovicích, kde pracuje v kulturním centru Bazilika.

Markéta Dlouhá-Márová (6.1.1978, Praha). Vystudovala střední školu uměleckého designu v Praze obor užitá grafika (1992-1996), fotografií se zabývá od roku 2005 (cyklus Hladina). V roce 2007 byla přijata ke studiu na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V současnosti se věnuje výtvarnému i sociologicky orientovanému dokumentu. V kulturním centru Trafačka v Praze letos představila svůj argentinský soubor Oltáře. Je podruhé vdaná, z prvního manželství má sedmiletého syna Matouše.

Julie Štybnarová (27.2.1976, Liberec). Vystudovala obor mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické v Praze (1997-2003), poté absolvovala roční stipendijní pobyt na univerzitě Georgetown Washington DC (1994/1995). V současné době studuje fotografii na ITF Slezské univerzity v Opavě. Věnuje se zejména ,,časosběrnému“ fotografickému dokumentu. Je vdaná a má dceru Izabelu (2007).

Jitka Teubalová (31.1.1975, Ivančice u Brna). V roce 1997 dokončila studia angličtiny na Pedagogické fakultě MU v Brně. V letech 1998-2001 žila v Buenos Aires, kde absolvovala kurzy výtvarné fotografie, malby a plastiky. Od roku 2003 studuje fotografii na ITF Slezské Univerzity v Opavě. Samostatně vystavovala v kulturním centru Solnice v Českých Budějovicích a účastnila se společných výstav v ČR, Polsku a Argentině. Od roku 2004 vyučuje se svým manželem Juliánem argentinské tango. V roce 2007 se jim narodila dcera Ema.

Pavel Mára (20.10.1951, Praha). Od studií na pražské FAMU (fotografie, kamera) pracuje jako fotograf, v současnosti také učí na ITF Slezské univerzity v Opavě. Vytvořil více než dvacet fotografických cyklů, například Mechanická zátiší (1976-1984), Roušky (1989), Triptychy (1992-2008), Mechanické corpusy (1997), Madony (1990-1999) nebo Prostor v prostoru (2002). Samostatně vystavuje od roku 1983. Účastnil se kolem osmdesáti skupinových prezentací, včetně významných souborných přehlídek doma i v zahraničí (např. Česká fotografie 90. let,  Akt v české fotografii 1930-2000, Česká fotografie 20. století). Je rozvedený, má dceru Markétu, syna Mikoláše a vnuka Matouše.
www.pavelmara.cz
 

Partner