Archiv

Zcela v kontextu jiných ročníků letošní vyhodnocení soutěže World Press Photo neskončilo překvapením. Překvapení by bylo, kdyby si cenu za nejlepší novinářskou fotografii roku neodnesl snímek z katastrofy roku – asijského řádění ničivé vlny tsunami. Snímek indického fotografa agentury Reuters Arko Datty vznikl v indické Cuddalore 28. prosince 2004. Žena v typickém barevném sárí klečí na zemi a své dlaně má otočené vzhůru – k nebi. Před ženou je pak vidět je část evidentně mrtvého těla.

Porota, vybírající z bezmála 69190 snímků 4266 profesionálních fotografů ze 123 zemí světa neměla jistě lehkou práci. Nicméně jak uvedl předseda mezinárodní komise, argentinský fotograf  Diego Goldberg, vítězný snímek je „opravdový“ a  prozrazuje „silný pohled fotografa“. Další členové komise zase nešetřili slovy jako „výtvarná“, „historická“ nebo „absolutně emotivní“.

Překvapení nepřinesla vzhledem k celosvětovému trendu a příklonu k digitální technice ve fotografii, ani novinka v hodnocení, kterou letos organizátoři zavedli – hodnocení proběhlo poprvé v historii kompletně v digitální formě. Již žádné probírání se stohy fotografií – celé hodnocení proběhlo v digitalizované podobě.
I tak hodnocení trvalo od 30. ledna do 10. února. Komise nakonec v rámci 48 ročníku soutěže rozdala ceny 59 fotografům v celkem deseti kategoriích. Na rozdíl od loňského roku, letos nebodoval žádný český fotograf. A pokud použiji logiku vyplývající z poznatku, že minimálně hlavní cenu získávají téměř bezvýhradně snímky vázající se na nějakou katastrofu či neštěstí, vyplývá z toho, že i přesto, jak to na první pohled vypadá, to v Česku zase tak katastrofální není...

Simon Norfolk, Afghánistán, 2001
Bruno Rosier, Lisabon, 19..-1993
Manuel Alvarez Bravo, Snění, 1931
Marcos Lopez, Siréna u Rio de la Plata, 2002, z výstavy Vize a mýty-Století argentinské fotografie

Samotným pařížský festival tentokrát mnoho nového nepřinesl. Jeho jediným tématem byla historie, a tak současná tvorba, která tradičně stojí v centru zájmu většiny návštěvníků, se uplatnila spíše jenom na komorních výstavách v různých soukromých galeriích než v hlavních expozicích. Přitom i historické výstavy mohly přinést mnoho objevného, pokud by ovšem pařížští organizátoři tentokrát potlačili svou zálibu představovat hlavně díla slavných fotografů ze západní Evropy a z USA. A tak všude dominovala kvalitní, ale už mnohokrát publikovaná díla. Musée d’Orsay představilo tvorbu amerického průkopníka moderní fotografie a zastánce čistoty fotografického obrazu Alfreda Stieglitze. V Národní knihovně bylo možno vidět další retrospektivu Roberta Capy, na níž ovšem na rozdíl od expozice jeho snímků tváří, kterou jsme mohli před časem vidět v Obecním domě, převládaly proslulé reportážní snímky z různých válečných konfliktů. V nedávno otevřených prostorách Nadace Henriho Cartiera-Bressona se podařilo zrekonstruovat legendární výstavu, na níž v roce 1935 v newyorské Julien Levy Gallery společně vystoupili francouzský propagátor humanistické fotografie „rozhodujících okamžiků“ Cartier-Bresson, americký dokumentarista Walker Evans a mexický fotograf Manuel Alvarez Bravo, objevující surrealistické motivy v každodenním životě. Maďarský institut přivezl z Maďarského muzea fotografie v Kecskemétu soubor děl Andrého Kertésze, dokládajících na dodnes svěžích bezprostředních záběrech z rodné země jeho  mnohostranný spontánní talent. Každý, kdo se trochu hlouběji zajímá o dějiny fotografii, tam však zřejmě neobjevil mnoho děl, která by už neznal z nesčetných Kertészových monografií a výstav. Totéž by bylo možno říci i o výstavách rakouského fotoreportéra Ericha Lessinga, předního klasika italské moderní fotografie Maria Giacomelliho nebo francouzských autorů lyrických snímků ve stylu poezie všedního dne Roberta Doisneaua a Edouarda Boubata. Slavné fotografie od Abbotové, Capy, Kleina, Ronise, Koudelky a dalších hvězd fotografického nebe převládaly i v obdivuhodné sbírce obchodního domu Fnac, jenž už mnoho let v desítkách svých poboček provozuje fotografické galerie.

Pocit „déja vu“ se však asi nejsilněji dostavoval na retrospektivě Bernda a Hilly Becherových v Pompidouově centru. Jejich tisíckrát viděné snímky tvarově podobných těžních věží, vodáren či plynojemů jsou už stereotypnější než stereotypní industriální architektura, kterou ironizují. Celosvětová popularita „Düsseldorfské školy fotografie“, tvořené žáky Bernda Bechera, ještě zintenzívnila zastoupení cyklů manželů Becherových v muzeích a galeriích moderního umění od Los Angeles přes Londýn až po Tokio. Paříž se nespokojila jenom s jejich retrospektivou, protože významný prostor Becherovi dostali i na největší festivalové výstavě Stíny času v nedávno otevřeném novém centru fotografie, umístěném v budově Jeu de Paume nedaleko Louvru. I v této expozici, premiérově uvedené v londýnské galerii Tate Modern, byl vývoj fotografie 20. století představen výhradně na slavných snímcích Eugena Atgeta, Man Raye, Andrého Kertésze, Henriho Cartiera-Bressona (šedost malých originálních zvětšenin z 30. let překvapila každého, kdo dosud znal jenom jeho brilantní snímky z moderních fotolaboratoří), Lászla Moholy-Nagyho, Wolse, Alexandra Rodčenka (v jeho případě kupodivu nikoliv na dobových originálech, ale na posmrtných zvětšeninách), Walkera Evanse, Claude Cahun, Roberta Franka, Becherových, Jeffa Walla, Thomase Ruffa, Nan Goldin či Cindy Sherman a nepřinesl žádné překvapení ani se nepokusil představit neméně důležitá díla italské, skandinávské, české nebo japonské provenience. K nejpůsobivějším částem nakonec patřila sugestivní videoinstalce Billa Violy a  autoreflexivní diaprogram Nan Goldin Balada o sexuální závislosti.

Skutečných objevů tentokrát pařížský Měsíc fotografie přinesl jenom málo. Patřila k nim pečlivě připravená přehlídka Fotografie a okultismus v Evropském domě fotografie, ukazující rozličné bizarní snímky duchů, přízraků či levitujících postav, rozsáhlé expozice argentinské fotografie 20. století a italské fotografie z období 1841-1941 nebo vtipná výstava Bruna Rosiera, který se s odstupem několika desetiletí fotografoval na stejných místech New Yorku, Lisabonu či Káhiry jako muž na starých fotografiích. Zatímco nám se v rámci České sezóny ve Francii do programu Mois de la Photo příliš proniknout nepodařilo, naši severní sousedé se tentokrát v rámci polské sezóny prosadili na festivalu hned několika expozicemi: velkou retrospektivou nedávno zemřelého Eustacha Kossakowského, výstavou Polsko-Afrika, představující snímky z afrického kontinentu od pěti polských fotografů různých generací, a výstavou ukazující výsledky projektu Ex oriente lux, na němž polští studenti opavského Institutu tvůrčí fotografie Grzegorz Dabrowski, Pawel Supernak, Grzegorz Klatka a další ukázali typické aspekty života na hranicích Polska, Litvy a Běloruska.  Polské výstavy však byly výjimkou na festivalu, tradičně víceméně ignorujícího tvorbu ze střední a východní Evropy. Loni na něm nebyla zastoupena ani současná ruská fotografie, jež spolu s čínskou fotografií slaví celosvětový úspěch.  Pařížský Měsíc fotografie tak bohužel už poněkolikáté potvrdil svůj stále konzervativnější charakter, sázející na jistotu osvědčených jmen, i ústup z pozic nejvýznamnějšího fotografického festivalu. V programu jeho konkurentů v Madridu, Moskvě či Arles toho bývá v posledních letech vidět aktuálního a objevného mnohem více. Ostatně daleko lepší přehled současných tendencí fotografické tvorby bylo možno získat i na veletrhu Paris Photo, který probíhal po několik dní paralelně s Měsícem fotografie a kterého se zúčastnilo 105 vystavujících, mezi nimi i Leica Gallery Prague. 

Vladimír Birgus