Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

30/10/2012

Křehké zboží / Delikatne dobra / Fragile Goods

 

Anna Grzelewska-Julia Wannabe-2012
Bartolomiej Lurka-No!r-2012
Daniel Laurinc-In&Out-2012
Kamila Kobierzynska-Beyond the mountains, there are people too-2012
Marcin Jedrysiak-Zero Personality-2012
Ondřej Žižka-Monika-2012
Renata Kohlerova-The Children's play-2011-12

Tereza Vlčková-Sentiment-2012

Práce studentů Institutu tvůrčí fotografie SU v Opavě / Prace studentów Instytutu Tvórczej Fotografi SU w Opawie / Works from Institute of Creative Photography, Silesian University in Opava

Kurátoři / kuratorzi / curators: Tomáš Pospěch, Vladimír Birgus

 

Maciej Bujko

Anna Grzelewska

Marcin Jedrysiak

Kamila Kobierzynska

Renata Köhlerová

Daniel Laurinc

Bartlomiej Lurka

Bára Prášilová

Magda Sokalska

Tereza Vlčková

Ondřej Žižka

 

Pro nejnovější z řady polských festivalů, festival TIFF ve Vratislavi s podtitulem “trochu jiný festival fotografie”, objasňujícím i zvolenou zkratku názvu, připravil opavský Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské university v Opavě výstavu nejnovějších volné tvorby jedenácti studentů a čerstvých absolventů školy.

            Především v polském prostředí je opavský Institut tvůrčí fotografie vnímán jako dokumentaristická škola. Přestože řada studentů jde ITF studovat právě proto, že je zajímá dokument, a řada pedagogů nebo studentů se mu také s velkými úspěchy věnuje, nebylo by správné přehlížet, že v Opavě působí i řada pedagogů, kteří přináší jiné podněty a v tvorbě studentů můžeme najít mnoho dalších tvůrčích tendencí.

            Opavská výstava se koná ve vratislavském Muzeu Wspόlczesnem, což je jedinečný objekt přestavěný přede dvěma lety na muzeum z válečného bunkru vystavěném krátce před druhou světovou válkou. Určité dokumentární tendence jsou přítomny i u některých zastoupených prací, najdeme zde autobiografie, inspirace blogerskou deníkovou fotografií pro osobní weby a sociální sítě, vyprávění o životě Poláků v zahraničí, ale tato dokumentární a narativní linka zůstala tentokrát v pozadí. Na této výstavě jsme se soustředili především na křehkost, neurčitost, romantičnost i melancholický pocit, který je jasně rozeznatelný v pracech studentů několika posledních let.

            Kromě naší školy (finisáž výstavy ITF  bude 10. 11. v 18.30 hod. v Muzeu Wspólczesnem, pl. Strzegomski 2a) ) druhý ročník festivalu představí také přehlídku prací fotografického oddělení Státní školy filmové, televizní a divadlení v Lodži, Akademie fotografie z Varšavy a Vratislavské školy fotografie AFA, samostatnou výstavu Grzegorze Przyborka a řady dalších autorů v sekci “Debuty”. Hlavní dny festivalu s řadou vernisáží, setkání a přednášek se konají od čtvrtku 8. do neděle 11. listopadu. Mimo jiné zde budou mít přednášky Grzegorz Przyborek, Sasha Weidner a pedagogové ITF Jiří Siostrzonek (10. 11. v 16.45 hod., Browar. Ul. Hubska 44-48) a Dita Pepe (10. 11. v 15.30 na stejném místě), která je účastnicí výstavy Proces v konstrukci. Mezi samostatně vystavujícími ze sekce Debuty je také studenka ITF Kamila Kobierzyńska, projektu Bazén se zúčastnili další studenti z Opavy Anna Orlowska a Andrew Jan Hauner. Agilním ředitelem festivalu je student ITF (a současně lodžské “filmovky” Maciej Bujko.

 

                                                                                              tp & vb

 

 

 

 

27/10/2012

Pavel Mára. Obvykle méně

 

Pavel Mára (1951) absolvoval v sedmdesátých letech FAMU, a to postupně obor kamera i fotografie. Nyní už více než patnáct let působí na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě. Byl tedy spjat s výraznými fotografickými institucemi, ale jeho tvorba se přesto odehrává na zvláštním okraji české scény. Už od sedmdesátých let v ní uplatňuje strategie a postupy ze světa reklamní fotografie, velký zájem vzbuzoval svými technologickými experimenty, velkými formáty i tehdy výjimečným užitím barevné fotografie, která se mimo svět reklamy téměř neobjevovala. Nebál se konkrétnosti barvy ani technických obtíží s ní spojených.

            V době, kdy nejoblíbenějším výstavním formátem byl papír 30x40 centimetrů, jako jeden z mála následoval příkladu Čestmíra Krátkého nebo Jana Svobody a užíval co největšího dostupného formátu fotografií. Podobně jako zmínění autoři povyšoval fotografické zvětšeniny na svébytný artefakt, originální fotografie se v jejich případě definitivně stala nezastupitelnou, přestala být nahraditelná reprodukcí, je ji nutno vidět na vlastní oči v její skutečné velikosti a kvalitě.      Odtud byl už jen krok k přechodu do prostoru, k reliéfům a plastikám vytvářených z fotografií do zinkových plechů (například Hlava I. B., 1985), zvětšování fotografií na plátno a jejich vypínání do železných konstrukcí. Vytvářením specifických instalací už v druhé polovině osmdesátých let se stal jedním z mála českých autorů, z nichž je vhodné pro rannost i radikálnost řešení jmenovat především Aleše Kuneše, kteří už v té době pracovali s kontextem místa, přece jen dříve, ale také v jiném kontextu, než pozdější generace devadesátých let.

            Pavel Mára své dílo rozvíjel ve větších, tématicky i technologicky vymezených souborech, kde můžeme sledovat plodný dialog rozvíjený napříč sériemi a časem. Celým jeho dílem se vine linie zájmu o vytrhávání abstraktního detailu z reality. Jeho tvorba je tím neobyčejně jednotná a kontinuální i tehdy, kdy zdánlivě přechází ke zcela odlišným motivům, jako například od aktu ke strojům, stavebnicím a značkám a odtud zpátky k tváři a lidskému tělu.

            Černobílé fotografie v souboru Těla (1969-1970) a následně vznikající sérigrafie, zinkové a skleněné reliéfy nebo obrazy na transparentním filmu v souboru Torza (1969-1985) výrazně formoval styl tehdy oblíbeného „grafismu“. Pomocí filtrace detailů a výřezů zde redukoval torza těl na několik základních objemů a linií. V následném rozsáhlém souboru Mechanická zátiší (1976-1984) objevoval výtvarné hodnoty různých objektů z kovu a umělé hmoty. Při jejich zobrazení se dostával k až téměř abstraktním geometrickým formám díky radikální redukci na elementární linie, plochy, barvy a lesky.

            Před polovinou osmdesátých let se Pavel Mára vrátil k zobrazování lidského těla. Tento zájem vyústí především v souborech Figury, rozvíjeném v několika sériích postupně v letech 1986-1989, Portréty (1988-1989), Roušky (1989-1990) a Madony ´90 (1990-1991). Oderotizovaný a věcný přístup k tělu zde graduje ve studiích pracujících s protisvětlem a pohybovou neostrostí, odkazy k op-artu (Figury ´87), v narůstání formátů obrazu, až se postupně dostává k trojrozměrným objektům a instalacím.

            Na začátku devadesátých let dochází k výraznému posunu v tvorbě Pavla Máry v souboru Triptychy (1991-1993). Zde nejen opět posouvá hranici obřích formátů svých prací, ale především konceptualizuje samotnou fotografii. Tradiční princip vyrovnávání svislých linií zaužívaný v technické fotografii architektury přenáší jako výrazový prvek do žánru aktu a portrétu, vzájemně konfrontovány jsou zde nadživotní lidské postavy a tváře snímané z podhledu, pohledu v ose i nadhledu při zachování rovnoběžnosti svislic. Důsledně racionální konstrukt a minimální posun ve třech sekvencích ustanovuje neobyčejně sugestivní posun v psychologických výrazech a tvoří význam, který nevzniká v prostoru fotografické plochy jednotlivých obrazů, ale v úzké mezeře mezi sekvencemi. Racionální konstrukt je zřejmý také v druhém výrazném souboru Pavla Máry z devadesátých let Mechanické corpusy (1997), který nejen názvem odkazuje k zobrazování minimálních předmětných motivů v Mechanických zátiších. Podobně jako ve starších zátiších jsou Triptychy a Mechanické corpusy z devadesátých let mimo jiné také zajímavým příspěvkem v úvahách o barevné fotografii. Barva není nesena předmětem, ale světlem, a slouží bezprostředně k vytvoření exprese. V protikladu k předchozím dílům vytváří Pavel Mára v závěru devadesátých let Madony ´99, tonálně inverzní soubor polopostav nahých ženských těl, které převážně v gestech odkazují na motiv Panny Marie. V určité studenosti a odtažitém technicistním zpracování mu zjevně nejde ani tak o spirituální náboj tohoto křesťanského motivu, ale spíše kontexty s dnešním vnímáním ženy.

            Z myšlenkového pozadí předchozích let vychází i nové práce, počínající přelomovým souborem Prostor v prostoru (2002). Nejenže zde Pavel Mára po dlouhých letech opouští ateliér a na fotografiích se objevuje konkrétní prostor, ale především začíná uvažovat v technologii digitální fotografie a činí ji druhým paralelním tématem svých prací, stejně jako dříve fotografii analogovou. Lucia L. Fišerová v této souvislosti píše o pixlovém tkanivu digitálního obrazu, kterému dal fotograf vystoupit a Márově schopnosti využít médium tak, aby samo převzalo iniciativu.  V následujících letech vzniká několik souborů, kde Pavel Mára variuje a dále rozvádí technologické a vizuální experimenty z předchozích let. Svědčí o tom už samotné názvy souborů Černé corpusy (2001), Triptychy (2005-2006), Memory (2009), Negativní hlavy (2010-2011), kde se proplétá a zúročuje jeho zkušenost s technologickými specificky fotografickými inovacemi, barvou a velkým formátem obrazu. Vytváří tím rozsáhlý mnohovrstevnatý systém aluzí na své starší dílo.

 

Tomáš Pospěch

 

23/10/2012

EUROPÄER Fotografien von Jindřich Marco Jindřich Štreit und Vladimír Birgus

22/10/2012

Budapešťská výstava Zrození umělecké fotografie

Edward Steichen, Greta Garbo, 1928, George Eastman House

Muzeum krásných umění v Budapešti, sídlící v monumentální neoklasicistní budově na náměstí Hrdinů uprostřed maďarské metropole, má světově významnou sbírkou od antických soch přes díla starých mistrů  Leonarda, Raffaela,  Tiziana, El Greka a Velázquese a malby impresionistů a postimpresionistů Pissara, Gauguina, Moneta a Cézanna až po díla Pabla Picassa. Nezřídka pořádá výstavy, jaké jsou běžné v Paříži, Londýně nebo Vídni, ale o jakých se nám v Praze zatím jenom může zdát. Retrospektiva Vincenta van Gogha  tam před časem přilákala přes čtyři sta tisíc návštěvníků (její plakáty jsem viděl i v Šanghaji), podobný počet diváků čekají na Cézannovu výstavu.   Muzeum už potřetí své hlavní výstavní prostory věnovalo fotografii. Stejně jako předchozí expozici Duše a tělo v roce 2009 a retrospektivu Luciena Hervého o dva roky ji kurátorsky připravil ředitel Maďarského muzea fotografie v Kecskemétu Péter Baki. Ten už několikrát přispěl  k potvrzení významu maďarských tvůrců na světové scéně. Loni připravil se dvěma anglickými kolegy expozici maďarské fotografie 20. století, zaměřenou na díla slavných emigrantů Brassaȉe, Capy, Kertésze, Moholy-Nagyho a Munkácsiho, do prestižní Královské akademie umění v Londýně.  Díla méně známých tvůrců, kteří zůstali ve vlasti, se mu podařilo rámcově připomenout i v této expozici, ale především je představil na výstavě Maďarská fotografie 1914 – 1989, uvedené loni v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě.

            Na současné budapešťské výstavě, která bude otevřena až do 1. července, sleduje období od piktorialismu k moderní fotografii.  Výběr dvou stovek exponátů z předních sbírek, k jakým patří Muzeum moderního umění v New Yorku, Muzeum J. Paula Gettyho v Los Angeles, Dům George Eastmana v Rochestru, Národní muzeum médií v Bradfordu, Muzeum Ludwig v Kolíně nad Rýnem či Albertina ve Vídni,  reprezentuje období 1889 – 1929, tedy od počátků impresionistického a secesního piktorialismu po proslulou výstavu Film a foto ve Stuttgartu, která byla nejvýznamnější mezinárodní přehlídkou  modernistických tendencí ve fotografické tvorbě té doby.

 

 

 

 

 

 

 

Fotografie Jaroslava Rosslera
Hugo Henneberg, Amper, 1900, Albertina, Vídeň
Jacques-Henri Lartigue, Velká cena Delaye, 1012, Ministerstvo kultury, Paříž
Kurator výstavy Peter Baki před vchodem do muzea
László Moholy-Nagy_Autoportrét, 1926, Madarské muzeum fotografie
Paul Strand, Abstrakce, 1916, Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem
Výstava Zrození umělecké fotografie

Elegantně instalované exponáty kombinují chronologické a tematické hledisko a mnohdy komparují obdobné motivy zobrazené různými autory. Výstava začíná několika ukázkami děl z takzvaného anglického piktorialismu 40. – 70. let 19. století, jehož představitelé Oscar Gustav Rejlander nebo Henry Peach Robinson se snažili povznést fotografii do sféry umění přebíráním vznešeného stylu a námětů tehdejšího výtvarného umění, především prerafaelitů. Vliv impresionismu v pozdější fázi piktorialismu z přelomu 19. a 20. století je v expozici výborně zastoupen například v romantických krajinách Heinricha Kűhna, Hanse Watzeka, Edwarda Steichena a dalších tvůrců, kteří často akcentovali světelnou náladu, naopak inspirace secesními ideály harmoničnosti, jemné melancholie, vyrovnané nálady a skryté erotičnosti ukazují akty a portréty Roberta Demachyho, Gertrudy Käsebierové, Nicoly Perscheida, Huga Erfurtha nebo prostějovského rodáka Franze Fiedlera. Zatímco v nich hrály velkou roli gumotisky, olejotisky, uhlotisky a další tvárné procesy, jejichž prostřednictvím autoři výrazně ovlivňovali výslednou podobu a akcentovali unikátnost autorského originálu. Postupný odvrat od ušlechtilých tisků k čisté fotografii reprezentují jak fotografie New Yorku nebo slavný snímek Mezipalubí  (1907) od Alfreda Stieglitze, tak rozsáhlý konvolut děl Alvina Langdona Coburna. Ten zahrnuje jeho piktorialistické záběry Londýna i dva vortografy z roku 1917, zobrazující jednoduché předměty mezi třemi zrcadly, které patří k prvním příkladům vlivu kubismu a abstrakce ve fotografii. 

            Celá druhá část výstavy ukazuje stylovou i tematickou různorodost fotografické avantgardy dvacátých let. Nová věcnost se svým důrazem na přísný formální řád, maximální ostrost a bohatou tonální škálu fotografií přírodních i technických objektů je dobře reprezentována díly Paula Stranda, Karla Blossfeldta, Alberta Rengera-Patzsche, Edwarda Westona, Andrého Kertésze i fotografií Sudy od Jaromíra Funkeho z roku 1924.  Funke bohužel chybí v počátcích abstraktní fotografie, zato hned čtyřmi radikálními díly je v nich zastoupen Jaroslav Rőssler. Výstava nezapomíná ani na fotogramy od Lászla Moholy-Nagyho, surrealistické kompozice Man Raye či konstruktivistické snímky Alexandra Rodčenka a El Lisického.  Moderní fotografie však není představena jenom na vyloženě avantgardních dílech, ale i na tradičnějších sociálních portrétech Augusta Sandera, fotografiích tanečnic od Huga Erfurtha či aktech Rudolfa Koppitze, Alfreda Stieglitze a Františka Drtikola.  Kurátor využil příležitosti, aby do výstavy zařadil i práce některých mezinárodně dosud méně známých maďarských fotografů jako jsou Josef Pécsi, István Vydareny, Aladár Székely, Rudolf Balogh, István Kerny a další.  Česká fotografie má důstojné místo, kromě zmíněných tvůrců Drtikola, Funkeho a Rősslera je reprezentována i dvěma krajinářskými snímky Josefa Sudka a řadou prací Antona Josefa Trčky a Rudolfa Koppitze, tedy dvou autorů, kteří současně reprezentují i rakouskou tvorbu. Mohla však být zastoupena daleko více, kdyby kvůli kauze firmy Diag Human neplatil zákaz půjčovat díla s českých státních sbírek do zahraničí. Muzeum krásných umění v Budapešti se tak muselo spokojit z české fotografie jenom s tím, co mu půjčila vídeňská Albertina a berlínská galerie Kicken.

            Je samozřejmé, že mezi dvě stovky exponátů nebylo možno zařadit práce všech důležitých autorů.  Chybí španělský, katalánský, belgický, ruský a polský piktorialismus nebo italský futurismus, mezi nejprogresivnějšími portrétisty není Stanislaw Ignacy Witkiewicz, jehož expresivní díla předběhla dobu, mezi představiteli nové věcnosti nenajdeme Charlese Scheelera.  Výstava také nepřináší zásadně nový a objevný kurátorský pohled, ale představuje v mnohdy velmi překvapivých a invenčně pojatých komparacích především už ověřená díla, doprovázená ukázkami dobové fotografické techniky. A mezi původními autorskými originály jsou i pozdější zvětšeniny, aniž je to ve všech případech explicitně uvedeno. Přesto je nutno před organizátory expozice smeknout. Už jenom vypůjčit, dopravit a pojistit tolik vzácných děl z tolika prestižních institucí je pro muzea a galerie v zemích Visegrádské čtyřky něco zcela výjimečného. A navíc k výstavě vydat skutečně reprezentativní katalog o 356 stranách, s dobře vytištěnými reprodukcemi a odbornými texty i biografiemi všech zastoupených fotografů v maďarštině i angličtině – to už je v naší části Evropy malý zázrak.

 

Vladimír Birgus

 

Zdroj: Foto 3/2012

22/10/2012

OFF_festival Bratislava

program ke stažení

 

OFF_festival Bratislava

Pisztoryho palác

Štefánikova 25

2. 11. - 23. 11. 2012

 

 

 

            OFF_festival Bratislava je alternatívny festival súčasnej fotografie, ktorý sa opakovane stáva platformou pre svieže talenty zo slovenskej i medzinárodnej fotografickej scény. Už tretí rok je jedinou kultúrnou akciou svojho druhu na Slovensku, ktorá v takomto rozsahu vyzdvihuje kvalitnú tvorbu začínajúcich autorov.

 

            Prvotná idea organizátorov, vytvoriť veľkorysý priestor a podmienky na prezentáciu a podporu mladých fotografov a umelcov pracujúcich s médiom fotografie, nadobúda reálny tvar a každý nový ročník dáva väčší zmysel jeho vzniku a nadväznosti na Mesiac fotografie.

 

            Tak ako sa už stalo tradíciou, aj podoba OFF3 bude ovplyvnená jeho hlavnou témou. Tentoraz sa festival ponesie v duchu Be(auty) Bi(zarre) a bude reagovať na osobné ponímanie krásy a bizarnosti. Zistíme, či byť priťahovaný súčasne krásou aj bizarnosťou nasvedčuje o bi-vizuálnom cítení.

 

            Podstatnou zmenou oproti predchádzajúcim ročníkom bude komplexná centralizácia podujatia do Pisztoryho paláca na Štefánikovej ulici 25. Stalo sa tak vďaka ústretovosti mestskej časti Bratislava - Staré Mesto. Expozíciu v Pisztoryho paláci slávnostne otvoríme v piatok 2. novembra o 18. hodine. Festivalu, samozrejme, nebude chýbať ani zopár neodmysliteľných satelitov ako Photoport, KC Dunaj či priestory výstavného pavilónu Podhradie SNM na Žižkovej ulici a Goblins, hostiteľ tohtoročného OFF_kina.

 

            Program OFF_festivalu Bratislava 2012 ponúkne návštevníkom výstavy slovenských študentov fotografie z VŠVU, poľských študentov z UAP, českých z FAMU, UTB a z ITF,  československý projekt Tri dielne a študentský koncept UNIGEO.

 

            Na sólo výstavách predstavíme tvorbu Danyho Peschla, Bet Orten, Braňa Štěpánka, Petra Cibáka, Charlesa Frégera, Dana Laurinca, Jána Kekeliho, Roberta Kissa, Richarda Gersta, Lenky Cisárovej, Milana Vagáča, Antona Bašu, Petra Berka, Zuzany Kmeťovej a minuloročných víťazov ceny ON_award Silvie a Bartka Pogodu.

 

            Viac informácií o výstavách a sprievodných podujatiach nájdete na webovej stránke festivalu www.offfestival.sk alebo v programových letákoch.

 

 

Dušan Kochol

festival director

info@offfestival.sk

www.offfestival.sk

 

 

           

           

 

 

14/10/2012

O fotografii 11 v ghmp

11/10/2012

I - Autoportréty študentov ITF SU v Opave

 

Recenzia výstavy

Institut tvůrčí fotografie poskytuje svojim študentom popri fotografickom vzdelaní i množstvo doplnkových aktivít. Zabezpečuje bohatý výstavný program (v oblasti fotografie zrejme najrozsiahlejší z českých univerzít), workshopy i spoločné návštevy fotografických festivalov, umožňuje publikovať vo vlastnom odbornom webovom periodiku. K úplnosti chýbala už len možnosť vyskúšať si kurátorskú prax, ale aj to je od uplynulého leta minulosťou. Škole sa podarilo získať v novootvorenom Dome umenia v Opave priestory pre pravidelné prehliadky vlastnej tvorby. Prvou z nich je výstava autoportrétov zahŕňajúca výhradne diela súčasných či bývalých študentov. кредит на строительство

Na príprave sa po kurátorskej i organizačnej stránke podieľala štvorica študentov inštitútu v zložení Lena Jakubčáková, Anna Gutová, Ester Erdélyiová a Vladimír Novotný. Ako zástupca pedagogického zboru a zároveň umelecký garant ich zastrešila Dita Pepe. кредит на покупку гаража сбербанк

Fotografický autoportrét ako špecifický druh výtvarného prejavu  má nielen vo svete, ale aj v našich krajinách bohatú tradíciu. Len na ITF je štylizovaný autoportrét súčasťou talentových prijímacích skúšok i súčasťou magisterského kurikula, v posledných 10 rokoch boli téme autoportrétu venované hneď dve teoretické práce a nespočetné množstvo klauzúr či praktických záverečných prác. Dôkazom obľúbenosti autoportrétu medzi študentmi umeleckých škôl je i štedro dotovaná medzinárodná súťaž na tému autoportrét inšpirovaný tvorbou vybraného umelca organizovaná Regionálnym múzeom v poľskej Stalowej Woli (hoci jej ostatný ročník sa konal ešte v roku 2009).

Kurátorská skupina si zvolila neľahký cieľ – prezentovať rôzne prístupy k autoportrétu v celej šírke. Oslovila súčasných i bývalých študentov školy a zo zaslaných prác vybrala a vystavila výslednú kolekciu. Tá môže síce na prvý pohľad pôsobiť ako nehomogénny salón, avšak práve tým, že každý autor dodával svoje práce na vlastnom médiu, s vlastnými rozmermi a adjustáciou, akcentuje sa individualita jednotlivých vystavených diel a širokospektrálnosť výstavy. Kurátori zostavovali svoj výber z dvoch zdrojov: vychádzali z už známych prác v archíve ITF, avšak prevažne boli odkázaní na to, s čím sa študenti prihlásia. Je trochu škoda, že autori, ktorí sa téme autoportrétu venujú programovo, chýbajú – spomeňme napr. Juliu Štýbnarovú a jej časozberné portréty z obdobia tehotenstva, bývalú študentku ITF Věru Stuchelovú (autoportréty, v ktorých na svoju tvár premietala reprodukcie slávnych obrazov žien, sú dokonca v zbierke Národní galerie!), rasové fenotypy Bartolomieja Lurku či konceptuálnu polohu Romana Dobeša v cykle Jediná pravá. Ďalším nedostatkom je fakt, že niekoľkí vystavujúci študenti, zrejme v snahe o ukážku pestrosti svojej tvorby a snáď aj s dobrým úmyslom, nezaslali svoje notoricky známe a oceňované diela, ale druhoradé práce, ktoré v lepšom prípade môžeme považovať za experimenty, v horšom za fotografické cvičenia. Autorky Lenka Bláhová či Anna Gutová takto žiaľ prispeli k degradácii výstavy a práce kurátorov.

Je chvályhodné, že kurátori divákovi neukazujú len konvenčné poňatie autoportrétneho žánru, v ktorom je na fotografii zobrazená podobizeň autora, ale i odvážnejšie, metaforické realizácie. Po obsahovej stránke zas diela často presahujú subjekt autora a komentujú rodinné vzťahy, spoločenské, sociokultúrne, politické či náboženské otázky.

Pohľad do inštalácie, vľavo fotografia Zuzany Zbořilovej

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Inteligentne a vtipne bol zvolený názov výstavy. Predstavuje ho jediné písmeno „I“, ktoré možno chápať ako anglický ekvivalent slovenského slova „ja“, ale aj ako rímsku číslicu jeden, upriamujúcu pozornosť na jedinca, resp. jedinečnosť – základ každého autoportrétu. Deklaruje tak tézu, že individualita jedinca je prvoradá.

Výstava uvádza práce 29 autorov či autorských dvojíc. Je určitým unikátom, že sa medzi nimi nachádzajú aj vlastné práce všetkých štyroch kurátorov. Ide o dosť nezvyklý krok a ťažko povedať, aké dôvody k nemu viedli – či vlastné umelecké ambície kurátorov, nedostatok kvalitnej ponuky od iných autorov či iná pohnútka. Nie je to podľa mňa dobré rozhodnutie – zaradením vlastného diela sa kurátor pripravuje o nezávislosť. Na školských výstavách by sa táto prax nemala opakovať, nech by boli práce kurátorov akokoľvek dobré.  

Pohľad do inštalácie

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Text k výstave napísala Lena Jakubčáková. V prehľadnom členení sprostredkováva divákovi krátke explikácie, ktoré sa však prevažne netýkajú jednotlivých vystavených diel, ale širších cyklov, ktorých sú vystavené diela súčasťou. U niektorých vystavených fotografií, konkrétne od Lenky Leonidovej, Petry Vlčkovej, Zuzany Halánovej, Daniela Laurinca a Libora Fojtíka tak nastáva problém, že predstava, ktorú explikácia navodzuje, vizuálne nekorešponduje s vystaveným dielom a neskúseného diváka môže  dezorientovať.

Zuzana Halánová a Daniel Laurinc

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ako sme spomenuli vyššie, výstava je koncipovaná širokospektrálne s cieľom ukázať na voľnosť formy i výtvarného vyjadrovania autorov. Klasický prístup zvolila Zuzana Zbořilová. Čiernobielou technikou sníma pohybovo zneostrenú hlavu na neutrálnom šedom pozadí, akoby chcela potlačiť svoje črty až na nepoznanie a postaviť nepreniknuteľnú stenu medzi divákom a sebou samou. Jej fotografia je použitá ako reprezentatívna na pozvánke, plagáte i katalógu k výstave. Konzervatívne pracuje aj Ester Erdélyiová, keď z nadhľadu sníma samu seba, kojac svojho syna na posteli. Hoci autorka mala zrejme na mysli hlboký vzťah medzi matkou a dieťaťom, jej fotografie môžeme vnímať ako pejoratívny odkaz tisícom moderných otcov, ktorí uniformne fotografujú svoje manželky – čerstvé mamičky pri pôrode, kojení, kŕmení – pretože tak sa to dnes robí.

 

Ester Erdélyiová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tradične silno vyznievajú fotografie Anny Orlowskej vzdialene pripomínajúce práce amerického fotografia Philipa Lorcu-diCorcia; Autorka má skutočný dar dostať do obrazu napätie a zvláštny, nekonkrétny a neverbalizovateľný príbeh. Nepochybne patria k vrcholom výstavy. „Umelecky“ neprikrášľovanú, a pritom hlboko osobnú polohu autoportrétu nám predstavujú Anna Tichá, Dominika Jackuliaková i Lena Jakubčáková. Určitú formu intímnej osobnej spovede môžeme nachádzať aj v krajinnom akte Vladimíra Novotného, i keď mne osobne je trocha ľúto, že sa nerozhodol vystaviť ďaleko úprimnejšie vyznievajúce inscenované fotografie z projektu Everyday Life, ktoré mohli byť ďalším z vyvrcholení výstavy.

Anna Orlowska
Anna Tichá
Lena Jakubčáková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lenka Leonidová sa na výstave prezentuje jedinou fotografiou. Jej zaradením medzi ostatné práce celkové vyznenie trochu utrpelo. Autorka mohla použiť menší formát a na výstavu by sa bolo vošlo viacero fotografií; sólo kus stratil z naliehavosti inak veľmi pôsobivej autoterapeutickej série. Diváka preto odporúčame na webové stránky ITF, kde si môže pozrieť sériu celú, hoci len v elektronickej podobe.

Veľkým sklamaním sú pre mňa práce Anny Gutovej. Po vynikajúcom cykle I love my family vytvorenom v autorskej spolupráci s Gabrielom Fragnerom, v ktorom sa autori projektovali do typickej socialistickej rodiny zo 70. rokov minulého storočia, prichádza Gutová s takpovediac ekologickou témou splynutia duše človeka s prírodou. Táto poloha jej však nesedí: fotografické akty v prírode sa snažia tváriť vážne a tajomne, v skutočnosti pôsobia teatrálne, vyumelkovane, „piktorialisticky“ v negatívnom zmysle. Zámer autorky tak síce dokážeme prečítať, ale nie prežiť.

Anna Gutová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Naopak, sviežim dojmom pôsobí práca Dušana Kochola, ktorý vo vystavenom diptychu rozpixelováva svoju tvár na nepoznanie do pravidelnej mriežky. Technika anonymizácie tváre bola v histórii fotografie exploatovaná už mnohokrát – spomeňme napr. fotografie prostitútok od E. J. Bellocqa zo začiatku 20. storočia, ťažiskové dielo Ralpha Eugena Meatyarda, fotografie slovenského konceptualistu Stana Fiľka z 80. rokov či práce samotného Kochola, kde tváre svojich modelov (vrátane samého seba) prekrýva škraboškami či obrázkami celebrít. Tentoraz však Kochol dáva anonymizačnému prvku súčasnú formu: môžeme vnímať referenciu na digitálny charakter použitého média a v širšom kontexte aj drvivej väčšiny dnes používaných digitálnych vizuálnych médií, redukujúcich ľudí, veci i hodnoty na čoraz ťažšie dešifrovateľnú postupnosť núl a jedničiek.

Dušan Kochol

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Inštalácia Magdy Veselej pozostávajúca z rovnobežných priesvitných slidov, na ktorých je zobrazená osamotená autorka v ľudoprázdnej krajine, evokuje podobne ako práca Zuzany Zbořilovej pocit oddelenosti, uzavretosti od vonkajšieho sveta. Text na prvom slide naznačuje, že ide o uzavretosť vynútenú rodinnou situáciou. Hoci divák nepozná detaily, je autorkou pozvaný do spoluprežívania autorkiných, a tým i svojich starostí, strastí i úzkostí. Zrejme kvôli nedostatku výstavnej plochy sú však slidy zavesené nad zábradlím a príliš blízko od seba, takže divák nemôže medzi nimi voľne prechádzať a nechať sa fotografiami pohltiť. Ak by to bolo technicky možné, prihováral by som sa za veľkorysejšie priestorové riešenie inštalácie.

Magda Veselá

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obdobnej téme anxiety sa venujú aj ďalšie tri autorky, Jana Šturdíková, Renata Běčáková a Petra Vlčková. Šturdíkovej Záder je overenou kvalitou; bol titulnou fotografiou výstavy Nepokojné médium (2010), najdôležitejšej výstavy slovenskej fotografie za posledných 10 rokov. Nerozumiem ale, prečo sa kurátori rozhodli zaradiť až tri fotografie, ktoré sú vlastne variantmi jednej a nijako ju nerozvíjajú, neobohacujú. Naopak, zaberajú výstavný priestor na úkor iných, kde by bolo vhodnejšie vystaviť viac fotografií z cyklu (už spomínaná Leonidová, Halánová & Laurinc a ďalší). Běčáková, ktorá je momentálne v druhom stave, spracováva vlastnú anxietu formou autoreflexného „filmového“ pásu. Pozoruhodné na jej práci je, že využíva tehotenstvo ako výrazotvorný prvok a vyvoláva osobitú emocionálnu odozvu, odlíšiteľnú u mužského a ženského publika. Petra Vlčková je k nám na fotografii s príznačným názvom Melancholie obrátená chrbtom. Fotografia vskutku má melancholický, úzkostný nádych a môžeme sa len domnievať, s akými trápeniami sa autorka „nechce“ podeliť.

Jana Šturdíková
Renata Běčáková
Petra Vlčková

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vtipný dvojportrét Gabriela Fragnera a Romana Franca nám môže pripomenúť časy strávené v pionierskych táboroch, na školských výletoch a na horských chatách. Autori použili veľkoformátovú kameru so zaznamenaním najmenších detailov a poltónov[1], avšak k táborovému žánru by sa predsalen skôr hodila estetika „ukradnutých záberov“, známa z diela Miroslava Tichého, Stephena Gilla, Jürgena Tellera či Raných prác Ivarsa Gravlejsa (vystavených na Mesiaci fotografie v Bratislave pred 2 rokmi).
 

Gabriel Fragner a Roman Franc

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotografie Markéty Dlouhé-Márové z vydareného súboru Rooms stoja na hrane, ba dokonca snáď až za hranou autoportrétneho žánru. V recenzii Daniela Poláčka z roku 2010 čítame: „postmodernisticky vyznívající fotografie nastavují téma konzumu, samoty a odcizenosti, vyvěrající z kritické reflexe soudobého životního stylu.“ Ako vidno, ani recenzent nechápe súbor ako autoportrét, skôr ako sociologický komentár k životnému štýlu. Na druhej strane je chvályhodné uvažovanie kurátorov nad rámec čistoty žánru a zaradenie i takto zdanlivo odťažitej práce.

Markéta Dlouhá-Márová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tému súrodeneckého vzťahu otvára Andrew Jan Hauner. Diptychy sú tak trochu presymbolizované, po vizuálnej stránke som sa v nich strácal. Domnievam sa, že budú len ťažko čitateľné pre diváka, ktorý súrodenecký vzťah rôznych pohlaví blízkych vekom nezažil na vlastnej koži a obskúrnym prvkom nebude vedieť priradiť zmysluplný obsah.

Vpravo Andrew Jan Hauner

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Charakteristicky minimalistická, a pritom mnohovýznamová je sekvencia Martina Cába. Autor pracuje v malých rozmeroch a s jednoduchými symbolmi: zobrazuje sám seba, stojac v malom, tmavom priestore. Zvrchu je vyrezaný otvor, ktorým prúdi dnu svetlo. Postava na fotografiách k nemu pomaly vzhliada. Interpretácií sa ponúka bezpočet: či budeme vnímať vševidúce oko prozreteľnosti, odkaz na Platónovo podobenstvo o jaskyni, prípadne budeme fotografie vnímať formalisticky ako interpretáciu napríklad F. H. Daya, alebo si k Cábovej sekvencii nájdeme inú cestu, je skutočne len na nás.

Martin Cáb

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Michaela Pospíšilová-Králová vyberá do svojich fotokoláží snímky z rodinných albumov vzdialené niekoľko desaťročí. V jednom obraze sa tak ocitajú príslušníci rôznych generácií približne rovnakom veku a pri podobných činnostiach. Konfrontácia podobných čŕt, ale i všeobecných rodových stereotypov sa tak stáva hlbokou a úprimnou sondou do tak každodenného, a pritom neuchopiteľného celku, akým je rodina. Uvažovanie autorky podporené netradičnou „avantgardistickou“ formou je pre mňa jedným z ďalších silných momentov výstavy.

Vo výstavnom programe sú uvedení traja autori – Jana Hunterová, Šimon Pikous a Bet Orten, ale ich práce na výstave chýbajú. Inštaláciu fotografií Hunterovej a Pikouse údajne sprevádzali technické problémy. Nepochopiteľne a nezodpovedne však vyznieva prístup bývalej študentky ITF Alžběty Rubešovej alias Bet Orten, ktorá podľa slov kurátorky „svoje práce ani len neposlala“. Keď uvážime fakt, že v dnešnej dobe trvá zadanie fotografií do tlače, vyzdvihnutie a podanie na pošte možno dve hodiny čistého času, nemôžem sa ubrániť pocitu detinskej ignorancie zo strany autorky. Svojím postojom dala najavo, ako jej záleží na práci organizátorov a kurátorov a zostáva len dúfať, že toto bola jej posledná príležitosť zúčastniť sa výstavy organizovanej ITF.

Obrovský kus práce vykonanej organizačno-kurátorským tímom trocha zatieňujú organizačné nedostatky: pri návšteve výstavných priestorov dňa 13.9. nefungovali videoprojekcie – zatiaľ čo projekcia Marie Brousilovej bola nepozerateľná kvôli technickým problémom prehrávacieho zariadenia, projekcia Renaty Běčákové nebola spustená vôbec. Škoda, že organizátori neprizvali skúsený inštalačný tím pozostávajúci z Davida Machača a Lukáša Lamlu z ITF. Technickým problémom by sa iste boli vyhli.

Napriek niekoľkým uvedeným nedostatkom, z ktorých väčšina bola technicko-organizačného rázu, považujem výstavu za úspech. Bola to po dlhom čase prvá študentská výstava, zorganizovaná samotnými študentmi, bez priamej participácie (hoci s finančnou podporou) inštitútu a jeho pedagógov. Jej význam pre ITF je dvojaký. Na prvom mieste je samozrejme výstava samotná, ktorá predstavila  pozoruhodné práce. Ale nielen to: už holý fakt, že sa výstava vôbec uskutočnila, bude snáď motivovať aj ďalších potenciálnych kurátorov, aby sa nenechali odradiť a zrealizovali zaujímavé prehliadky aj v budúcnosti.

Branislav Štěpánek


 

11/10/2012

Magda Veselá

10/10/2012

Miroslav Němeček - Čas madon

 

 

 Vážení uměnímilovní přátelé, kino Kotva Vás srdečně zve na výstavy Čas Madon
a Můj svět, fotografa Miroslava Němečka a jeho dcery Šárky Němečkové.
Výstavá potrvá od 12. 10. do 30. 11. 2012. Vernisáž výstavy je 12. 10. 2012
v 18 hodin v předsálí kina Kotva.

Za tým kina Kotva zve

Václav Němec
www.kinokotva.cz
(http://www.kinokotva.cz)

 

Miroslav Němeček - Čas madon

Vznik série černobílých aktů „Čas madon“ byl veden snahou autora o vyjádření rozporu mezi původními představami člověka o kráse a dobru a s nimi kontrastující všednodenní realitou, v níž naše vznešené ideály často přežívají v problematické podobě už jen jako svůj stěží viditelný odlesk. Autor v díle mimo jiné využívá metody apropriace (přivlastnění), kdy z pornografických webových stránek vybírá postavy žádoucích „osudových“ žen, aby je hned vzápětí - v duchu logiky dnešního „zrychleného“ světa, v němž kvantitu komunikace mnohdy nadřazujeme její kvalitě – obrazovou kompresí destruoval.

 

 

Šárka Němečková a Miroslav Němeček

 

Můj svět

 

Již od svých pěti let, dnes osmiletá Šárka, spontánně zachycuje prostřednictvím mobilních telefonů a ipadu své nejbližší okolí a její otec, sám profesí fotograf, nyní některé vybrané snímky upravil a sestavil do podoby hravých fotografických mikropříběhů. Takto koncipovaný výstavní soubor může v divákovi vyvolávat otázky typu: čí svět je vlastně na fotografiích prezentován či v jakém poměru jsou pohledy obou tvůrců v díle zastoupeny, včetně ústřední otázky týkající se pravého autorství takového díla.

MgA. Ing. Miroslav Němeček

(17. října 1964, Tábor)

Fotograf na volné noze, lektor fotografie, zakladatel a provozovatel Školy kreativní fotografie v Praze. www.nauctesefotit.cz

VZDĚLÁNÍ A PRAXE: Absolvent ČVUT v Praze a magisterského studia na ITF Slezské univerzity v Opavě, od roku 2001 majitel, provozovatel a vedoucí lektor Školy kreativní fotografie v Praze, která má již více než 2200 absolventů. Člen poroty soutěže Fotograf roku časopisu Foto-Video, kurátor a spoluprovozovatel Fotogalerie Juliska.

VÝSTAVY (výběr):

2012 mozaika „Schody do nebe“ - Fotofestival OFF STATION, Plzeň

2011 Jihočeský výlov - „Vodomil“ - Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice

2011 „S Gizelou v garsonce“ - Fotofestival PHOTOKOŠT, Hodonín

2011 „S Gizelou v garsonce“ - Fotofestival OFF STATION, Plzeň

2010 Sex extrémně líbezný - „Dívky 2000“ - Galerie XXL, Louny

2010 Jihočeský výlov - „Soukromá Marilyn“ - Výstava jihočeských studentů, absolventů a lektorů ITF, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice

2009 Malá retrospektiva - Centrum FotoŠkoda (samostatná výstava)

2009 „Modly“ - Blatenský fotofestival (samostatná výstava)

2006 Absolventi ITF - Dům umění, Opava. (mozaika „Pražské metro – schody do nebe“)

2006 „Cestující“ - Galerie G2, Planá n. Lužnicí. (samostatná výstava)

2004 Závislost - „Kachničky“ - Galerie U Mloka, Olomouc.

2003 Obsese sběru - „Dívky 2000“ - Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava.

2003 Výroční výstava ITF - „Cestující“ - Dům umění, Opava.

2002 Czech Press Photo - Staroměstská radnice, Praha. (mozaika „Pražské metro – schody do nebe“)

2002 „Dívky 2000“ - Galerie U Mloka, Olomouc. (samostatná výstava)

2002 Klauzury ITF - „Pražské metro – schody do nebe“ Galerie Milana Borovičky, Horní Bečva.

2001 Fotografie těla na ITF - Slovácké divadlo, Uherské Hradiště.

2000 Výroční výstava ITF - „Rodinka“ - Galerie Opera, Ostrava.

1999 „Barča“ - Úvaly u Prahy. (samostatná výstava)

OCENĚNÍ:

Czech Press Photo 2002 - Zvláštní uznání poroty CPP

Czech Press Photo 2002 - 2. místo v hlasování diváků o nelepší vystavenou práci

Na výstavě Czech Press Photo 2002 na Staroměstské radnici v Praze byla vystavena jeho mozaika fotografií s názvem "Pražské metro - schody do nebe", která byla jednomyslně oceněna Zvláštním uznáním mezinárodní poroty a získala rovněž 2. cenu diváků. V různých odborných časopisech a katalozích byla publikována řada jeho článků a recenzí, jako např. recenze na výstavu "František Drtikol - fotograf, malíř, mystik" v pražském Rudolfinu, na soutěž "Máchovy Litoměřice" nebo na výstavu studentů a pedagogů ITF v Českých Budějovicích „Z okraje do středu". Rovněž byla publikována i jeho bakalářská diplomová práce v katalogu "Ján Šmok" a své vlastní heslo má ve Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců, který vydalo nakladatelství Chagall.

 

 

 

 

9/10/2012

Rencontres d' Arles 2012

Arleské setkání po čtyřiatřicáté

 

            Francouzská škola. Takové je hlavní téma letošního 43. fotografické festivalu Rencontres d‘’Arles. Nejde však o pokus podat mnohovrstevnatý obraz francouzské fotografické tvorby a vystihnout její národnostní specifika, ale o prezentaci místní Národní vysoké školy fotografie, která letos slaví 30. výročí své existence. Od začátku jsem měl pochybnosti zda je to dostatečně silné a nosné téma pro jeden z největších a nejvýznamnějších fotografických festivalů světa, úvodní festivalový týden mé obavy bohužel potvrdil.

            Ne, že by na šedesáti výstavách a řadě projekcích z oficiálního programu nebylo možno vidět skvělé fotografie. Většinou však šlo o díla klasiků Josefa Koudelky, Henriho Cartiera-Bressona, Elliotta Erwitta, Sophie Calleové či Penttiho Sammalahtiho a jenom výjimečně o skutečně objevnou a hlubokou tvorbu dosud méně známých autorů mladší a střední generace. Desítky tisíc lidí (loni jich celkem bylo 84 000, během letošního úvodního týdne na začátku července bylo akreditováno 11 406 návštěvníků) však do Arles nejezdí jenom obdivovat známá díla světových autorů, ale chtějí také objevovat kvalitní fotografie, které dosud neznali, seznámit se s aktuálními tvůrčími trendy, poznat práce autorů ze zemí, které obvykle nestojí v centru pozornosti. A takových jim letošní festival poskytuje méně než v předchozích letech.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Josef Koudelka
Josef Koudelka, Strážnice, 1966
Večer agentury Magnum v Antickém divadle
Dorothée Smith, Bez názvu, 2012
Olivier Metzger, Z cyklu Smích navždycky, 2012
Jonathan Torgovnik, Justin se svou dcerou Alicí, Rwanda
Lucas Foglia, Severní Karolina, 2006
Davide Monteleone, Dagestán, 2009
Hasan & Husain Essop, Posledmí večeře, 2009
Massimo Berruti, Galoch, Pákistán, 2011

Mnoho návštěvníků včetně  kritika britského deníku The Guardian Seana O‘Hary či šéfredaktora Le Journal de la Photographie Jeana-Jacquese Naudeta se shoduje v tom, že k nejsilnějším zážitkům z festivalu patří Koudelkova výstava Cikáni v kostele svaté Anny. Koudelka ji sestavil jak z ikonických fotografií ze stejnojmenné knihy z roku 1975, tak z dalších snímků, které mnoho let zůstávaly jenom v negativech a byly publikovány teprve loni v rozšířeném vydání této slavné publikace. Představuje také několik maket knihy včetně té od Milana Kopřivy z roku 1969, dobovou korespondenci i postup při selekci záběrů do nové rozšířené verze. Dlouhé bilé panely zakrývají velkou část interiéru kostela svaté Anny, v němž výstava probíhá, a samotné zvětšeniny jsou umístěny v těch nejobyčejnějších rámech Nielsen. I přes tuto záměrně prostou instalaci si expozice od první chvíle podmaňuje diváka. Desítky let staré fotografie z období 1962-1970, střídající středově komponované statické portréty, přízračně působící výjevy, z nichž mnohé nezapřou Koudelkovu zkušenost z fotografování divadla,  a výmluvné fragmenty prostředí, nic neztratily na na své vizuální síle, na podmanivosti při zobrazování elementárních životních hodnot a starých tradic,  sugestivitě autorského pohledu. Josef Koudelka, který se už na festivalu v Arles představil několikrát, znovu dokládá, že patří k největším osobnostem dokumentární fotografie druhé poloviny 20. století. To by měla potvrdit i jeho připravovaná retrospektiva v Uměleckém institutu v Chicagu a Gettyho muzeu v Los Angeles.

            Agentura Magnum, jíž je Koudelka členem, v Arles slavila 65 let od svého založení nejenom každoročním setkáním členů, ale i několika projekcemi v Antickém divadle. Film Pierra Assoulineho Století Cartiera-Bressona  zaujal autentickými rozhovory se slavným fotografem, ale trpěl nedostatkem filmařské invence, nekritickou oficiózností, přehnanou délkou a špatným výběrem fotografií, zahrnujícím řadu druhořadých krajinářských a portrétních snímků. Daleko lépe vyzněla prezentace Elliotta Erwitta, která ukázala obdivuhodnou šíři a svěžest díla tohoto čtyřiaosmdesátiletého amerického fotografa. Zážitkem byl i večer, na němž dvě desítky členů Magna osobně komentovalo začátky své fotografické dráhy. V době, kdy novinářská fotografie prožívá těžkou krizi a kdy většina malých agentur neobstála v konkurenci gigantů jako jsou Reuters, AP, AFP či Getty Images, si Magnum stale zachovává svou elitní nezávislou pozici, kterou si však dnes udržuje spíše díky bohatému archivu, výstavám a knihám než díky aktuální spolupráci s deníky a časopisy. Klasická reportážní a dokumentární fotografie je v Arles zastoupena i na několika dalších expozicích, například cyklem italského člena agentury Vu Massima Berrutiho z nábožensky i politicky rozděleného Pákistánu, skvělými expresivními snímky z válkou zmítaného severního Kavkazu od jeho krajana z agentury VII Photo Davida Monteleoneho či lyrickými fotografiemi ze Skandinávie, Ruska a dalších zemí od Fina Penttiho Sammalahtiho,

Rencontres d’Arles ovšem nikdy nebyly striktně zaměřeny na živou fotografii jako festival v Perpignonu, ale v posledních letech stále vice představují i současné výtvarníky využívající medium fotografie. Letos k nim patří třeba nedávná laureátka Hasselbladovy ceny Sophie Calleová, vystavující portréty slepých lidí, kteří teprve nedávno ztratili zrak (bohužel texty, které jsou významnou součástí jejích děl, jsou na rozdíl od jiných výstav jenom ve francouzštině) či Američan James Casebere, vytvářející symbolicky pojaté fotografie vlastních architektonických modelů. Nadace Luma, sponzorovaná švýcarskou milardářkou a mecenáškou Majou Hoffmannovou,  zorganizovala finančně velmi náročný čtyřdenní projekt Na Měsíc přes pláž,  v jehož rámci nechala navézt do antické arény tuny písku a pozvala několik sochařů a konceptuálních umělců, aby z nich postupně vytvářeli měsíční krajinu a svými díly do ní zasahovali. Proč byla tato akce zařazena do programu fotografického festivalu však většina návštěvníků nepochopila. Vybudování velkého fotografického a filmového centra podle návrhu architekta Franka Gehryho, na který nadace Luma slíbila vynaložit kolem stovky milionů eur, se stale nerealizovalo. Památkáři totiž nesouhlasí s tím, že příliš vysoké budovy by rušily pohled z historického hřbitova Alyscamps.

Otázku, zda by tak ohromné centrum našlo plné využití v pětapadesátitisícovém městě, kam turisté míří výhradně v letní sezóně, vyvolává i skutečnost, že  mnoho míst ve stávajících výstavních prostorách v bývalých železničních opravárenských halách letos zůstalo prázdných. Je to nepochopitelné, vždyť právě v nich probíhá většina výstav absolventů a studentů Národní vysoké školy fotografie a logicky se tak nabízela možnost je konfrontovat s pracemi z jiných škol.  Bylo by to jistě užitečné porovnání, protože ačkoliv Ēcole Nationale Supérieure de Photographie v Arles je nepochybně kvalitní, nepatří však k tak zásadním a celosvětově vlivným fotografickým školám  jako je Kunstakademie v Dűsseldorfu, americká Yale University či Royal College of Art v Londýně.  To je zřejmé i ze směsi kvalitativně i stylově velmi různorodých autorských expozic několika desítek současných a bývalých studentů, které ukazují postupný posun od konceptuálně a literárně laděných prací z dob začátků školy, kdy fotografie doprovázely dlouhé filozofické texty, až k široké škále aktuálních tendencí, jednoznačně akcentujících fakt, že fotografie patří k vizuálním uměním. Je mezi nimi k vidění několik výborných děl. Třeba fascinující soubor Oliviera Metzgera (ten skončil v roce 2008 v soutěži o Cenu BMW na fotografickém bienále v Lyonu druhý za Terezou Vlčkovou a o rok později měl výstavu ve Francouzském institutu v Praze) o stárnoucí ženě, snažící se postavit proti toku času, v němž autor nápaditě spojuje autentické i nahrané portréty, snímky zvířat a detaily exteriérů i interiérů. Nebo velkoformátové snímky devastujících industriálních zásahů do islandské krajiny od Pétura Thomsena. Ale také spousta nudných, naivních a nepůvodních prací, které nepatří na tak významný festival.

Totéž by se dalo říci i o výstavě Objevy, jejíž účastníky nominovalo pět pedagogů fotografických škol z Jihoafrické republiky, Japonska, Finska, USA a Velké Británie (organizátoři pod vedením uměleckého ředitele festivalu Françoise Hébela tradičně nepozvali jediného nominátora ze střední či východní Evropy). I tam bylo možno vidět několik skvělých prací. Patřily k nim vtipné inscenované snímky bratrů Essopových z Jižní Afriky, ukazujících prolínání muslimské a západní civilzace, jednoduché, ale obrazově velmi působivé snímky Američana Lucase Foglia, zobrazujícího společenství lidi, kteří se z rozličných náboženských, enviromentálních či apokalyptických důvodů rozhodli žít jinak, než většina obyvatel USA, či prostě komponované černobílé portréty Finky Nelli Polomäkiové, volně navazující na dílo Augusta Sandera. A také mimořádně silný cyklus Určené následky od jihoafrického fotografa izraelského původu Jonathana Torgovnika o ženách, které byly drasticky znásilněny během genocidy ve Rwandě. Důležitou roli měly jejich autentické výpovědi o děsivých zážitcích, o rozpolcených vztazích k dětem, jejichž otci byli nepřátelští vojáci, o nočních můrách, které se jim stále vracejí. Není divu, že cenu Objevy udělilo několik tisíc novinářů a odborníků právě Torgovnikovi.

V oficiálním programu je i několik skupinových expozic, z nichž je nejlepší přehlídka špičkových módních snímků z Muzea módy města Paříže, zahrnující díla od Horsta, Bourdina, Newtona, Tellera, Knighta a řady dalších hvězd. Velkým zklamáním je naopak průměrná sbírka latinskoamerické fotografie od Jana Muldera, v níž převládají druhořadí peruánští autoři a zásadní tvůrci v ní až na výjimky chybí. Opět je záhadou, proč se dostala do Arles, kde byly v minulosti představeny daleko významnější a zajímavější sbírky. Zdá se, že na festivalu až příliš často vyhrává “politická korektnost” , osobní vztahy nebo zájmy sponzorů nad samotnou kvalitou. Přitom Arleské setkání rozhodně netrpí nedostatkem prostředků,  letošní rozpočet ve výši šesti milionů eur bez DPH byl opět vyšší než loni.

Naštěstí festivalový program nezahrnuje  jenom výstavy. Jeho součástí opět bylo skvěle zorganizované hodnocení portfolio (jako jeden z jeho mnohaletých hodnotitelů mohu potvrdit stoupající kvalitu, vždyť práce řady účastníků převyšovaly průměr letošních festivalových expozic), pět desítek tvůrčích dílen, symposia a přednášky, projekce v Antickém divadle i během Noci roku, která se letos uskutečnila v chudé čtvrti na druhé straně řeky Rhôny, a tradiční přátelská neoficiální atmosféra. K té už tradičně přispíval i “off festival” Voices Off, v jehož rámci byla uvedena řada svěžích výstav. A tak ačkoliv samotný hlavní program festivalu letos příliš nenadchne, z Arles nakonec asi nikdo neodjíždí zklamaný.

 

                                                 Vladimír Birgus

 

Zdroj: FOTO 5/2012

Partner