Archiv

	Tomáš Pospěch – Hranice        Petr Nagy – Potštát

Hranicko je oblast pozoruhodná svou neobyčejnou nezvláštností. Nikdy v minulosti nemělo to štěstí, že by bylo povšimnuto jako specifická rázovitá oblast, ať už umělecky, národopisně nebo historicky. Vsazeno mezi výrazné regiony Hané, Valašska a Lašska nenese atraktivní, jasně postižitelnou a srozumitelně předatelnou identitu. Není krajem Janáčka, Bezruče, Wolkera, zbojníka Ondráše, oveček, kyprých žen, bohatých krojů, gastronomických pochutin. Ve stínu okolních významnějších oblastí si zde lidé mnohem tišeji, jistě ale se stejnou přirozeností a intenzitou, předávali z generace na generaci, co za svůj život vytvořili: své zkušenosti a niterný vztah k místu.

Region Hranicka, vlastně přirozenou spádovou oblast města Hranic, tvoří téměř třicet obcí. Třiadvacet z nich, včetně měst Hranice a Potštát nebo historických městysů Drahotuš a Hustopeč nad Bečvou, je sloučeno ve sdružení Mikroregion Hranicko. Unikátnost zdejší oblasti nespočívá v souhrnu etnografických zvláštností, ale v podivuhodné přírodní i kulturní trojjedinosti: Na malé územní ploše zde nacházíme tři různé charatery krajiny, formy uspořádání vesnic, odlišně vytvářených mezilidských vztahů i historických okolností: Hornatých bývalých Sudet, údolí Moravské brány a mírné pahorkatiny Záhoří.

Hranicko pohledem sedmi fotografů. Tak by se dala ve stručnosti shrnout náplň projektu iniciovaného sdružením obcí Mikroregion Hranicko. Setkali se tu na přelomu května a června během společné týdenní tvůrčí dílny. Každý z nich si zde našel své téma, osobitý pohled na region, a někteří se sem vraceli i později. Představovaná společná výstava do velké míry odráží vše zajímavé, co se v tomto náhodně zvoleném týdnu na Hranicku událo: Víkendové kácení máje v Rouském a v Ústí, fotbalový turnaj v Nejdku, Sokolský slet v Cementárenské hale a Rockový festival hranických kapel v letním kině v Hranicích, vítání občánků v ústavu sociální péče ve Skaličce a modeláři v Drahotuších. Přes týden se fotografové zaměřili v Hustopečích na schůze Mikroregionu Hranicka, soukromé zemědělce, výrobnu uzenin, výstavbu dálnice kolem Velké a Bělotína, domácnosti ve Stříteži nad Ludinou, Jindřichově, Ústí, Rakově, den dětí a přehlídku vojenské techniky na Potštátě, golf v Radíkově. Na svých snímcích zachytili obyčejný týden v životě Hranicka, náhodný a víceméně stejný jako kterýkoliv jiný.

Cílem těchto sedmi pohledů na region Hranicka je mimo jiné také podnítit v srdcích obyvatel sounáležitost k místu. Aby s hrdostí a zodpovědně rozvíjeli odkaz, který jim předali jejich rodiče, lidé, kteří zde žili před nimi, a jednou jej byli schopni bez výčitek předat svým dětem. Pokud má nějaké místo to štěstí, že bylo povšimnuto, zdůrazněno nad ostatní a důkladně zpracováno, získává neocenitelný dar do budoucna: Není zapomenuto. Stává se vzorem pro všechny další podobné regiony, modelovým příkladem konkrétního života usazeného v určitém čase a místě. Přál bych Hranicím i celému regionu, aby takové štěstí měly. Věřím, že projekt je začátkem hlubší tradice, snad na něj navážou další projekty a region Hranicka tak získá v průběhu let mnohovrstevnatou výpověď o zdejším životě.

Tomáš Pospěch
Úvodní text do katalogu výstavy

MĚSTO CHEB, GALERIE 4 – GALERIE FOTOGRAFIE A SPOLEK PŘÁTEL STARÉHO CHEBU

si Vás dovoluji pozval na výstavu velkoformátových fotografií

Pavel Mára
Hlavy / Triptychy / Tunel 2004 – 2006

Vernisáž se koná 29. července 2006 v 18 hodin
v kostele sv. Bartoloměje v Křižovnické ulici v Chebu
Výstava potrvá do 24. září 2006

V programu vystoupí Komorní duo
Martina Bačova – housle
Věra Binarová – viola
Handel-Halvorsen: Pasacaglia pro nousle a violu
W. A. Mozart: Duo pro housle a violu G dur

Otevřeno denně mimo pondělí od 9 do 17 hodin

CHEB CITY, GALERIE 4 (GALLERY OF PHOTOGRAPHS)
AND CLUB OF FRIENDS OF OLD CHEB

would like to invile you to the opening of the big format photographs exhibition

Pavel Mára
Heads / Triptychs / Tunnel 2004 – 2006

The opening will take place at 6 pm on the 29th of July 2006 at the St. Bartholomaeus church in Křižovnická street in Cheb.

A performance will be given during the opening by the Chamber Duet of
Martina Bačova – viola
Věra Binarová – viola alto
Composers: Handel-Hafvorsen: Pasacaglia for violin and viola alto
W. A. Mozart: duel for the violin and viola alto G dur
The exhibition runs until the 24th of September 2006

Open daily except Mondays 9 am – 5 pm

Dovolujeme si všechny pozvat na výstavy k projektu „Obrazy z mé rodné vesnice“, Lipová – Spansdorf 1915-2005. Zde si můžete prohlédnout pár ukázek.

Lipová - Spansdorf 1915 - 2005

Dovolujeme si všechny pozvat na výstavy k projektu „Obrazy z mé rodné vesnice“, Lipová – Spansdorf 1915-2005, který vznikal víc než rok a půl.

Neoficiální představení celého souboru, který obsahuje přes sto padesát snímků, proběhne v sobotu 22. července 2006 přímo v obci Lipová u Ústí nad Labem. Od 14 hodin se budete smět projít po obci a přímo pod širým nebem si prohlédnout, jak tato vesnice vypadala před devadesáti lety a nyní.

Vernisáž oficiální výstavy se uskuteční v pátek 4. srpna v kostele sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem. Vybrané snímky zde budou vystaveny do 26. srpna.

Pár informací o projektu

Počátek tohoto fotografického projektu spadá do období první světové války, přesně do roku 1915, kdy nadšený fotoamatér a rodák z pohraniční obce Lipová (tehdy Spansdorf) Franz Josef Umlauft s pomocí svého přítele ústeckého katechety Rudolfa Jenatschkeho fotograficky zmapoval svou rodnou obec.  F.J. Umlauft (nar. 1883) vystudoval na Karlově univerzitě němčinu, latinu a řečtinu, působil na několika německých gymnáziích a roku 1913 se stal řádným profesorem na německém gymnáziu v Ústí nad Labem. V roce 1920 převzal ústecký městský archiv a od roku 1922 mu byla svěřena i funkce okresního konzervátora Státního památkového úřadu. Po druhé světové válce ho stihl stejný osud jako většinu německých obyvatel – byl odsunut a až do své smrti (1960) žil v německém Bayreuthu.

Jeho fotografické mapování Lipové jistě souvisí s tím, že v té době začal sbírat podklady k dějinám této obce a jejímu rodopisu. Tuto práci bohužel nikdy nedokončil a jeho bohaté poznámky, stejně jako kontaktní fotografie uspořádané do malého alba „Bilder aus mein Heimatdorf“, jsou uloženy v Archivu města Ústí nad Labem.

Album „Bilder aus mein Heimatdorf“ je sestaveno ze 77 snímků, na kterých jsou zachyceny všechny tehdejší domy v Lipové i se svými obyvateli a řada širších záběrů na vesnici. Snímky jsou pečlivě komponovány a poskytují nám ucelený a hlavně ojedinělý pohled na malou a celkem nevýznamnou obec. Tento soubor fotografií, mezi archiváři poměrně známý, z trošku jiného úhlu pohledu „objevil“ před několika lety fotograf Jan Vaca a rozhodl se na tento soubor navázat.

A tak od března 2005, přesně po devadesáti letech, začala do Lipové dojíždět skupina fotografů ve složení Jan Jedlička, Martina Novozámská, Jan Vaca a Jaroslav Vraj s jasným cílem: najít přesné místo, ze kterého v roce 1915  F.J. Umlauft s R. Jenatschem pořídili své snímky a vyfotografovat současný stav. Snažili jsme se co nejvíce přiblížit tehdejší technice a formátu negativu, proto jsme používali velkoformátovou kameru.

Význam projektu

Víme, že použitý princip komparace není nijak objevný, snad nejkrásnějším příkladem je rozsáhlá publikace Letem českým světem, přesto se ale domníváme, že v případě Lipové se jedná ještě o něco jiného - a to ze dvou důvodů. Málokterá obec se může pochlubit takto ucelenou a podrobnou fotodokumentací vytvořenou během krátkého časového období. Je to obrazová sonda do poměrně typické malé pohraniční vesničky, vidíme všechna její stavení, kostel se zvoničkou a hřbitovem, honosnou kampeličku, starou i novou školu, hostinec, kovárnu a další a další, často včetně hospodářských budov. Vidíme i obyvatele této vesničky, někdy slavnostně ustrojené, jindy s pracovním nářadím v rukou. Jenže jsme v pohraniční vesničce a o pár desítek let později tady doslova nezůstane kámen na kameni. To je druhý důvod, proč považujeme tento projekt za důležitý. Lipová se tak stává zástupcem desítek a stovek jiných pohraničních obcí, které postihl stejný osud. Osud Sudet. Jejich současný stav vidíme ve druhé části našeho projektu. Opravený kostel sice stále stojí uprostřed vesnice, ale zvonička a hřbitov schází. Jen dva náhrobky nalepené na stěně kostela zůstaly ušetřeny. Nenajdeme už ani hostinec, ani kovárnu a řadu dalších domů, jejichž místo většinou zůstalo prázdné. Právě tato prázdná místa, pokud pojedete do Lipové, vám budou připadat nepřirozená. Jako jizvy, jako bílá místa v našich dějinách, o kterých se donedávna příliš nemluvilo. Ale abychom nekřivdili, několik opravených a udržovaných stavení nám dává naději, že si „nově“ příchozí postupně nacházejí vztah k místu, kde žijí i ke svému majetku. I tato naděje je z našeho projektu patrná.

Fakta o obci

První zmínka o Lipové pochází z roku 1352, tehdy nesla jméno Spineri vila. Od té doby se její název několikrát změnil, po roce 1418 se objevují zmínky o Lipowe nebo Lipovie,  o 150 později se již píše o Spansdorff (Spannensdofu). Jméno vydrželo až do konce 2. světové války.

Až do konce II. světové války žilo v obci kolem 200 lidí. Například při sčítání obyvatel došly úřady v roce 1890 k číslu 178 osob německé národnosti. Změnilo se to až po roce 1945, kdy museli všichni němečtí starousedlíci z Lipové odejít. Nahradili je nově příchozí především z Kolínska. Další vlna stěhování proběhla v sedmdesátých letech, kdy se v obci rozšiřovalo Jednotné zemědělské družstvo.

Ubylo i domů. Lipová má sice stále 41čísel popisných, z domů, které zde stály v roce 1915, jich je dnes pouhých třicet. Vesnice se však měnila už před II. Světovou válkou, ve středu obce například ve třicátých letech vyrostl dům, kde dnes zde funguje prodejna potravin. Na další nové stavby si vesnice počkala dalších čtyřicet roků. Kvůli JZD zde komunistická strana nechala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let postavit malé unifikované domky a okály (pro zootechniky a další odborný personál) a dva paneláky (pro dojičky, traktoristy a další zaměstnance družstva).

Jan Vaca a Martina Novozámská
Za občanské sdružení 400/27

České centrum Praha srdečně zve na vernisáž výstavy
Miloslav Stibor – Fotografie 1960-1970,
která se koná ve čtvrtek 13. července v 18 hodin
v ČC Praha, Rytířská 31, Praha 1

Navzdory okurkové sezóně to jsou právě letní měsíce, kdy renomované galerie přinášejí zásadní výstavní počiny. Za shlédnutí jistě stojí retrospektiva výrazného slovenského umělce Rudo Sikory ve Veletržním paláci, v druhém patře Staroměstské radnice vystavuje mladá fotografka Alena Kotzmannová, v zahradách Pražského hradu několik velkoformátových snímků připomíná projekt Jana Lukase New York – Pompeje, ale největším zdejším hitem na poli fotografie v hicech letošního léta je výstava nizozemské fotografky Rijneke Dijkstra v Galerii Rudolfinum. Lecjaké tiskoviny přispěchaly s  pochvalou na tyto nikterak nápadné snímky a já se ke všeobecnému sborovému chvalozpěvu s radostí připojuji. Zájem o neokázalé barevné portréty adolescentů na bílém pozadí je poměrně překvapivý. Pohoda vanoucí z recenzí je vysvětlitelná nejen časem dovolených a přetrvávající tlakovou výší nad Azorskými ostrovy, ale svědčí o nepochybných kvalitách díla holandské umělkyně. Petr Fišer na iHned.cz popisuje „zvláštní melancholické chvění, které fotografie-obrazy Rineke Dijkstra vyzařují“ a hovoří dokonce o „očistné lázni“, „hledá odpovědi na otázky po pravdivosti a podstatě portrétu, který tak nově definuje“, popisuje její tvorbu Marie Míčová v Ateliéru a Petr Třešňák v Respektu rovnou píše, že „fotí vítr“. Styl přímého pohledu do objektivu poskytuje navzdory poměrné jednoduchosti, snadné zaměnitelnosti autorů a obrazové stereotypnosti rozsáhlou škálu přístupů od individualizace portrétovaných, typologičnosti, sociální dokumentace až po časové komparace a proslavily jej tak slavné světové osobnosti jako Lewis Hine, August Sander a Diane Arbus. Rineke Dijkstra jej dokázala i přes toto silné zastoupení osobitě aktualizovat.

Také válečná reportáž má své legendární osobnosti i ustálená klišé. Janu Šibíkovi se je překročit nepodařilo. Jeho výstava na Staroměstské radnici nazvaná Stories se také dočala vesměs kladných ohlasů a mediální pozornost si bezesporu zaslouží. Ale přes nepochybné řemeslné kvality a osobní nasazení tohoto jediného českého „válečného“ fotografa postrádají jeho snímky osobitý autorský vklad a hlubší přesah. Zůstávají především informací o mediálně exponovaných tématech a bolavých místech současného světa.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 9. července 2006