Archiv

Povinná základní služba u nás skončila před několika roky. Kdo z mužů však toto období ve svém životě zažil, ten musí uznat že je to v životě významné období, na které má každý mnoho vzpomínek. Zpočátku možná nepříjemných, ale časem snad převládnou ty příjemnější. Dnešní kluci již toto období nezažijí. Nejen oni mají proto nyní možnost seznámit se s tím, o co přichází. Poslední vojáky odvedené na základní vojenskou službu u nás fotografoval Jan Schejbal a vytvořil tím významný cyklus s pohledem do vojenského života. Vznikly fotografie, které již není možné u nás nafotografovat.

Jan Schejbal je mladý fotograf, který se svému oboru věnuje už od počátku naplno. Je vyučený fotograf, absolvoval také bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Tam také nyní po několikaleté přestávce pokračuje ve studiu v magisterském studiu. V minulosti fotografoval pro deník Prostor, magazín Koktejl a MF Dnes. Nyní pracuje pro Týden, Instinkt a Nedělní svět. Mimo své povinné práce pro média se ve své volné tvorbě věnuje fotografickému dokumentu, kdy se snaží zachytit v rozsáhlejších cyklech různé oblasti lidského života. Fotografoval tak například hasičské zábavy, bourání Libkovic, denní stacionář pro postižené děti Paprsek, výchovný ústav pro mládež, venkovské lékaře a zemědělce. Nedávno také dokončil rozsáhlý cyklus fotografií Život na okraji Prahy. Se svými fotografiemi získal již několik ocenění v soutěži Czech Press Photo. V letošním roce to byla například druhá cena v kategorii Aktualita (série) za Předvolební facku pro ministra Ratha.

V rámci plnění pracovních úkolů fotografuje Jan Schejbal barevně. Černobílé fotografie nejsou podle šéfredaktora „dost sexy“ a proto černobíle fotografuje pouze ve své volné tvorbě. Jedním z jeho posledních uzavřených cyklů jsou Poslední záklaďáci, ve kterém fotografoval poslední vojáky odvedené na základní vojenskou službu. Sám autor fotografií odůvodňuje vznik cyklu následujícími slovy: „Představa základní vojenské služby, dvouletého, v lepším případě ročního násilného odtržení mladých mužů od nejbližších doma, od práce, kamarádů, nedávno otevřeného světa dospělých s jeho lákadly i nástrahami, od zálib a koníčků, ve mně od klukovských let vzbuzovala smíšené pocity. Spíše horší než lepší. Nepatřil jsem k dětem, které si rády hrály na vojáky a s hlasitým hurá obíhají blok, až jim to zůstane. Vidina zelené anonymity, drilu, organizovaného čekání na naplnění mechanicky se opakujícího denního režimu, opepřeného stálým napětím mezi mazáky a bažanty, mě ale také svým způsobem přitahovala, dokonce fascinovala. Jako fotografické téma vhodné pro dokument. Chystal jsem se k němu a patrně bych s ním otálel, kdyby se situace nezměnila, nechystala se profesionalizace naší armády a jeden rok, 2004, nebyl tím posledním. Nemohl jsem už déle čekat, protože bych promeškal okamžiky, které tiše vstoupily do historie a které jednou budou vnukům posledních záklaďáků připadat jako pohádka.“

Jak jsem se dozvěděl na vernisáži fotografií v Liberci, má Jan Schejbal Modrou knížku, je tudíž nevoják a základní vojenskou službu neabsolvoval. Nejprve jsem přemýšlel nad tím, zda nemůže jít z hlediska zvoleného tématu o nedostatek, zda dokáže opravdu na fotografiích zachytit pocity těch, kteří se dostanou najednou do cizího prostředí, ve kterém se musí podvolit cizí vůli a vykonávat příkazy nejen svých nadřízených. I z tohoto hlediska, jako absolvent (tehdy ještě dlouhé dvouleté komunistické) základní vojenské služby, jsem si fotografie prohlížel. Musím ale uznat, že mě fotografie dokázaly vrátit o více než dvacet let zpět, kdy jsem i já musel zapomenout na svůj názor a vykonávat vše, co mi bylo mnohdy proti mé vůli nařízeno. Zároveň jsem asi ale také připomněl čekání a otázky, kdy to vše skončí a kdy přijde zpět běžný civilní život.

Fotografie zachycují několik rozhodujících oblastí vojenského života prvního měsíce v základní vojenské službě. Samozřejmě je to příjem odvedenců včetně (pro některé) potupného stříhání vlasů, kdy jen tuší, co je čeká. Následuje lékařská prohlídka stvrzující schopnost sloužit vlasti. Fotografie zachycují také vojenský výcvik na cvičišti v maskách i v zákopech. Všímají si ale také relativního klidu ve volných chvílích vojáků, které tráví sportem oděni v jednotných trenýrkách a vojenských teniskách. Jiní zase leží na vojenských železných postelích, čtou dopisy nebo erotické časopisy. Jedna fotografie ukazuje vojáka ležícího na posteli se samopalem, snad již smířeného se svým osudem. Z další fotografie sedícího vojáka se svěšenou hlavou je cítit čekání, co bude dál. Možné je také vidět pověstné rajóny, například s vojákem před otevřenou kanceláří s velitelem sedícím za stolem. Cyklus fotografií končí vojenskou přísahou.

Fotografie z vojenského prostředí jsou pro diváky zajímavé. Někdo si vzpomene na své mládí, jiný je zase rád že neměl možnost něco takového zažít. Svědčí o tom i zápisy diváků v návštěvní knize na výstavě, kde byly fotografie poprvé vytaveny:

- Možná i trochu lituji, že jsem na vojně nebyla.
- Škoda, že jsem dostal modrou knížku.
- Zamáčknul jsem slzu, byl jsem na vojně a to celé dva roky! Postřehy fotografa nevojáka jsou mistrné na vysoké profesionální úrovni, oceňuji zachycení vojáka v posteli včetně samopalu.
- Docela hustý
- Moc zajímavé, ještě že se mě to vyhnulo.
- Nechtěla bych to zažít, vojáci jsou chudáci.

Cyklus fotografií Poslední záklaďáci vznikl již v roce 2004. Poprvé je však vystavován v plném svém rozsahu v Liberci v Malé výstavní síni, už jen do 25.11.2006 v době od 10 do 17 hodin. Výstava se koná v prostorách, kde již dlouhé roky vystavují převážně regionální fotografové. Autoři mimo region jsou zde prezentováni jen výjímečně, zejména známá jména. Namátkou například Jan Šibík, Bohdan Holomíček, Václav Podestát, Karel Cudlín a Dagmar Hochová. Nyní je proto možné k nim přiřadit i Jana Schejbala, který dokázal v Liberci předvést fotografie, které dokážou zaujmout mnoho diváků různých sociálních a věkových skupin.

Petr Ozogán, http://www.fotoreporter.cz/

Galerie 4 – Galerie Fotografie, příspěvková organizace Karlovarského kraje, si Vás dovoluje pozvat na vernisáž výstavy

SISU (Strong Images from Suomi)
Fotografie střední a mladší generace předních finských fotografů

V sobotu 2. 12. 2006 od 17.00 hod.
Výstavu zahájí pan Jorma Inki, velvyslanec Finska
Úvodní slovo: Mgr. Jan Pohribný, QEP, kurátor výstavy

Kulturní program: BLUE CONDITION
Výstava probíhá od 2. 12. do 31. 12. 2006
Výstava se koná pod záštitou Umělecké rady okresu Etelä-Savo ve Finsku
Galerie 4 – galerie fotografie, Kamenná 2, 35022 Cheb, Českárepublika
Galerii 4 byl udělen grant Ministerstva kultury ČR na celoroční výstavní program

9. 11. - 15. 12. 2006

Galerie zdravého města, Univerzitní náměstí, Karviná
Pondělí - Pátek 10.00 - 16.00

Vladimír Birgus, New York, Coney Island, 2005

České centrum zve na otevření výstavy
  
VLADIMÍR BIRGUS
Fotografie 1981 – 2004
  
ve čtvrtek 23. 11. 2006 v 19 hodin.
Výstava se koná do 29. 12. 2006 a probíhá v rámci Měsíce fotografie ve Vídni, www.monatderfotografie.at.
  
Tschechisches Zentrum, Herrengasse 17, 1010 Wien
tel.: +43 1 5352360
www.tschechischeszentrum.at

Praha, Galerie Velryba, 7. 11. – 9. 12. 2006

Zatímco ještě před deseti lety se v české dokumentární  fotografii – na rozdíl třeba od britské nebo americké -skutečně nápadité a funkční uplatnění barev objevovalo jenom sporadicky, pro většinu současných domácích dokumentaristů mladé generace je už barevná fotografie něčím zcela samozřejmým. Patří mezi ně i dvaatřicetiletý Jan Dyntera. I když se fotografováním vážně zabývá až od začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, dosáhl už nejednoho významného úspěchu a své osobité panoramatické barevné snímky představil na řadě skupinových expozic i na čtyřech samostatných výstavách, z nichž jedna byla zařazena i do programu Mezinárodního festivalu fotografie v Krakově.

Až dosud  vystavoval hlavně části svého rozsáhlého cyklu „Butterfly Age“, v galerii Velryba se však představil novým souborem „Middle of Homewhere“.  I když do něho zařadil některé práce z předchozího cyklu, v němž vyhledával přeludné okamžiky odehrávající se na ulicích různých měst různých zemí, na plážích, v autobusech a lodích, v kavárnách nebo v galeriích, celkové vyznění nového souboru s převládajícími novými fotografiemi je daleko intimnější a osobnější, je více o autorových vztazích k nejbližším lidem a jeho vlastních vizuálních zážitcích než o zobecňujících  úvahách o konzumním životě, globalizaci nebo ztrátě identity. Dyntera navíc tentokrát nevystavil jednotlivé snímky, ale triptychy, v nichž mezi fotografiemi vznikají nové vzájemné vztahy s rozličnými kontrasty a paralelami (z tohoto kontextu se však zbytečně vydělilo několik trojic snímků, které obsahovaly dvojice fotografií pořízenými v jenom nepatrných časových odstupech). Jeho fotografie nyní častěji než dříve vznikají v interiérech obývacích pokojů, hotelů nebo restaurací, v nichž autor téměř nevnímán a nepozorován zachycuje své přátelé a spolužáky v okamžicích, kdy se toho zdánlivě mnoho neděje. Ale právě z takových se ve skutečnosti skládá většina našeho života. V jeho fotografiích není drama, ironie ani zloba, ale vyzařuje z nich poklid, pohoda, štěstí, jemná melancholie. Sám Dyntera tvrdí, že se snaží „ukázat krásu všude kolem nás, v každém z nás, najít barvu v šedivých věcech a událostech, poukázat na lidství a jisté tajemno, které se vznáší světem. Jde o hledání „osobního Boha“ v každém gestu, o nacházení krásy v běžných věcech, v těch nádherných chvílích, kdy se člověk prostě cítí šťastný a třeba zrovna neví proč…“

Ve svých osobitě komponovaných panoramatech, působivě využívajících výrazné fragmentace reality, Dyntera invenčně propojuje rozličné paralelní děje, aby vytvořil vizuálně působivé snímky s metaforami. V pracích z cyklu „Modele of Homewhere“ ubyly ostré kontrasty výrazných barev a přibyly snímky téměř monochromatické s jemnými odstíny jedné barvy, v nichž často hrají důležitou roli těžké stíny. V záplavě jiných subjektivních dokumentů a vizuálních deníků se autor umí vyhýbat kompozičním klišé a rozmělněným motivům a postupně vytváří vlastní rukopis, díky němuž jsou jeho fotografie rozeznatelné na první pohled.

Vladimír Birgus

Galerie GM Hronovická 437 Pradubice
Vás srdečně zve na výsavu fotografií

Vladimír Krynytsky, Evžen Sobek
VÁLKA

Vernisáž se koná 24. 11. 2006 v 18:00 hodin
Výstava portvá do 19. ledna 2007
Otevřeno po-pá 9:00 – 17:00

20. 11. - 17. 12. 2006
Vernisáž 20. 11. v 18.00

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

WUNDERLAND
V roce 1993 bylo na česko-rakouských hranicích otevřeno obchodní centrum "Excalibur City", které svého času bylo jednou z největších bezcelních nákupních zón ve středoevropském regionu. Po rozšíření Evropské unie v roce 2004 byly bezcelní zóny zrušeny - "Excalibur City" přežilo díky svému umístění na Českém území, kde si udržuje nízké "české" ceny alkoholu, cigaret i jiného, zejména asijského zboží. Prostor, který na první pohled připomíná lacinou repliku Las Vegas, je v současné době hojně navštěvován především rakouskými zákazníky.

Rafal Milach 2006

Maďarsko, Budapešť, Galerie Impex, 2. 11. 2006 – 2. 12. 2006

Kontaktní kopie černobílých velkoformátových negativů i jejich čistá adjustace odkazují na tradiční sudkovskou fotografii. Jedinečnost originálu staré fotografie kontrastuje s nahraditelným světem počítačových her, v jejichž prostoru Tomáš Pospěch putoval, aby zachytil své krajinné momentky. Jednoduchost a dostupnost, s jakou v současnosti vcházíme do virtuálního světa, nemůže soupeřit s prožitky, které získával tradiční krajinář zažívající bezprostřední smyslový kontakt s fotografovanou přírodou. Při pohledu na Krajinky.jpg se možná pousmějeme. Bude to ale bohužel pouze nechtěně výsměšné gesto ztráty našich kořenů.

Tato výstava je druhou v pořadí v nově otevřeném prostoru galerie Impex, spolupracující s Photolumen Foundation. Multikulturní podnik propojuje současné umění do jednotného celku otevřeného aktuálním projektům a myšlenkám. Jeho specializací, zejména galerijní části, je podpora a zvýrazňování mladých evropských umělců pracujících s novými médii. Navazuje na dva roky fungující budapešťskou galerii Lumen. Tři místnosti v prvním patře klubu poskytují možnost prezentace středně velkému souboru. Pospěchův jemný cit pro instalaci podpořil celkový příjemný dojem z výstavního konceptu.

Druhým prezentovaným cyklem stejného autora, rozšiřujícím vizi střetávání se umělého disfunkčního světa s reálnými hodnotami, jsou Majitelé hradů a zámků. Sociologické pozorování fenoménu modelů hradů tyčících se v zahrádkách rodinných domků či na sídlištních periferiích nás dovádí k pochybnostem. Je to touha po marném hromadění statků, či lidská malost vlastní ulity? Pospěch opět vnáší do svých tentokrát barevných fotografií prvek nadsázky, střípky vtipného balancující na hranici se stereotypem. Ukazuje nám druhý rozměr sousloví „Můj dům, můj hrad“. Na jeho fotografiích vidíme českého člověka stojícího hrdě nad svým hradem. 

Tomáš Pospěch je autorem vyjadřujícím ve svých pracích hlubokou analýzu současných problémů našeho kulturního okruhu. Je umělcem citlivě reagujícím na zarážející proměny typických fenoménů českých zemí. Čerpá ze svých dřívějších dokumentárních souborů, v nichž nacházel existenciální tíži lidského bytí. Svou budapešťskou výstavou, nám ukazuje, že se právem dostává do povědomí evropské umělecké scény.

Markéta Kubačáková

Katedra fotografie FAMU v Praze, ITF v Opavě a Galerie Velryba si Vás dovolují pozvat na zahájení výstavy

JAN DYNTERA  „middle of homewhere“

v útery 7. 11. 2006 v 18 hodin, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1

www.dyntera.com, www.dyntera.com/velryba06/

Výstava potrvá od 7. 11. 2006 do 9. 12. 2006. Otevřeno: po – pá 12 – 21 hod, so 11 – 21 hod, neděle zavřeno.