Archiv

Jiří Hrdina, z cyklu Opavané

Dům umění, Pekařská 12, Opava, 4. 9. – 12. 10. 2008. Otevřeno úterý – neděle 10-17 hodin. Výstavu pořádá Statutární město Opava, Slezská univerzita v Opavě, Institut tvůrčí fotografie FPF SU a Dům umění v Opavě v rámci festivalu Bezručova Opava. Kurátoři: Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, spolupráce na projektu Vojtěch Bartek, Václav Podestát, Jiří Siostrzonek, Jindřich Štreit. Slezská univerzita v Opavě vydává ve spolupráci s nakladatelstvím KANT k výstavě stejnojmenný katalog v češtině a angličtině. www.itf.cz, www.sca-art/duopava.cz.

 Vždy, když se má objevit  na veřejnosti  výstava prací studentů Institutu tvůrčí fotografie FPF SU, lze očekávat něco nového, neotřelého, netradičního. Stejně tak projekt Opava očima studentů Institutu tvůrčí fotografie vzbudil oprávněnou naději, že  budeme mít možnost uvidět Opavu  najednou jinak, než jsme v chvatu všedního dne zvyklí, že si budeme moci povšimnout souvislostí, které běžně nevnímáme. Okamžiky zachycené prostřednictvím  objektivů fotoaparátů poskytují někdy  mnohem niternější svědectví o době, kterou žijeme, než mnoho jiných médií. Mají  jednu neocenitelnou vlastnost, kterou  si vždy dostatečně neuvědomujeme. Dokáží totiž něco, co je fakticky nemožné. Zastavit čas. Nevysvětlují, nekomentují, nementorují, nesnaží se poučovat, jsou němými svědky  před soudem  budoucnosti. Je to přirozeně svědectví vysoce subjektivní, ale o to cennější, protože dává možnost takřka nekonečného doplňování a rozšiřování o další postřehy, další svědectví zprostředkované jinýma očima.
Je dobře, že nejde o svědectví  nezaujaté ale ani jednostranně nadšené nebo zavrhující. Není přirozeně ani úplné či  všeobjímající  a jistě ani nemá  ambice postihnout celou skutečnost beze zbytku. Snad se nechce ani jen tak líbit. Nepochybně však chce zaujmout. A to se mu daří.
 Publikace Opava očima studentů Institutu tvůrčí fotografie nabízí možnost proniknout pod povrch každodenního života, pod povrch všedního i svátečního dne. Ukazuje město, lidi kteří jsou jeho součástí, ale poskytuje, snad trochu nechtěně a jakoby ve vedlejším plánu, rovněž prchavou možnost nahlédnout úzkou štěrbinou  do nitra autorů jednotlivých snímků. Jsou to  zajímavé a překvapující obrazy. Provokují nás k zamyšlení nad sebou samými, nad tím, kde žijeme, jaké prostředí vytváříme, jakou roli v něm sehráváme, co nabízíme sobě i svému okolí….
 To je možná více, než bychom  mohli od studentských prací oprávněně požadovat.

     Doc. PhDr. Rudolf Žáček, Dr.
     rektor Slezské univerzity

Jan Langer, Správkyně Minoritského kláštera

David Macháč  Zahrádkáři

Milan Illík, Věznice

Libor Fojtík, Plastic Family

Krzysztof Gołuch, Děti

Kamila Musilová, Druhý život

Obrazových publikací o městě Opavě vzniklo v průběhu let několik. Obvykle se soustředí na městské veduty, nejvýznamnější památky, krásně upravená prostranství. Právě ukončený projekt Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě završený výstavou a katalogem je, jak doufám, v lecčems výjimečný. Zatímco většina diváků si uvykla nacházet v obdobných publikacích pohledy na nejtypičtější, krásně opravené památky, které rámují malebné záhony květin v popředí a blankytná obloha v dáli, tento katalog nabízí osobní autorskou reflexi jednoho místa. Se všemi riziky, které jsou s tím spojeny, nabízí autoři fotografií – dvacet studentů a tři pedagogové školy, osobní pohledy na město, se kterým jsou spjati studiem nebo působením na Slezské univerzitě. Je přitom zajímavé, že jen jediný z těchto fotografů ve městě žije.
 
Našim cílem bylo vytvořit studentům podmínky pro jejich tvorbu v rámci společně koncipovaného díla. Společný dokumentární projekt jim nabízí praktickou výuku spojenou s pocitem sounáležitosti, možnost konfrontování výsledků i příslib, že dobré práce neskončí doma v archivu, ale budou také nakonec prezentovány formou katalogu a výstav. Zamýšleným smyslem projektu bylo mimo jiné přinést obyvatelům Opavy několik neobvyklých pohledů na své město. Autoři vytvořili fotografické soubory, které často ukazují Opavu z netradičního úhlu pohledu a mohou Opavany inspirovat k mnohým zamyšlením o místě, kde žijí. V neposlední řadě bylo zamýšleno vytvořit široce pojatou reflexi doby a jednoho města prostřednictvím umělecké fotografie a umožnit tak mimo jiné i dalším generacím spatřit, jak byl vnímán život v jejich městě na počátku 21. století.

Projekt Opava na prahu nového tisíciletí byl ve spolupráci se Statutárním městem Opavou zahájen ke konci roku 2003. V následujících letech se uskutečnilo několik společných tvůrčích dílen. Ještě na přelomu července a srpna se v roce 2004 konal první workshop, zaměřený na netradiční formy dokumentární fotografie a krátce nato v srpnu téhož roku další workshop v prostorách mužských a ženských věznic. Na ně navázaly v létě 2006 a potom v říjnu 2007 dva workshopy zaměřené na domácnosti. Většinu těchto tvůrčích dílen vedl Jindřich Štreit nebo Tomáš Pospěch, na projektu spolupracovali také Vladimír Birgus, Jiří Siostrzonek, Václav Podestát a Vojtěch Bartek.  Řada dalších snímků vznikla, když studenti opakovaně sami přijížděli do Opavy a dlouhodobě pracovali na svých tématech.

Zatímco v dřívějších projektech realizovaných Institutem tvůrčí fotografie, jako byly Lidé Hlučínska 90. let 20. století nebo pozdější Zlín a jeho lidé,  dominovala černobílá momentní fotografie soustředěná na postižení sociálních vazeb, současní studenti v opavském projektu vykazují mnohem větší šíři pohledu. Jejich práce svědčí také o dobré obeznámenosti se soudobými fotografickými tendencemi ve světě, i o úsilí o hledání různých přístupů, jak reflektovat jedno místo. Proto v katalogu a výstavě najdeme širokou škálu stylů od sociologického pohledu, subjektivního dokumentu, autorsky pojaté místopisné fotografie, zájem o portrétní fotografii, až po konceptuální přístupy, které se objevují při fotografování architektury, krajiny i v tradičním hájemství dokumentární momentní fotografie. Pro dnešní Institut tvůrčí fotografie je charakteristické, že na opavském projektu pracovala také řada polských studentů.

Na Institutu tvůrčí fotografie v posledních letech objevuje výrazný příklon k renesanci portrétní fotografie. Jiří Hrdina divákům „nabízí“ občany města na reklamním bílém pozadí, kdežto David Macháč si zaměstnance univerzity rovnou pozval do ateliéru. Milan Illík a Marcin Liberski volili konceptuálnější přístup, když vedle portrétů profesionálních hasičů nebo zaměstnanců továrny na obaly kladou snímky, zachycující jejich rodiny nebo pracovní prostředí.  Jiří Žižka se zaměřil spíše na psychologizující portréty zaměstnanců muzea ve svých pracovnách, zatímco Jan Langer pomocí kreativně pojaté hloubky ostrosti a osobité barevnosti přináší výrazně subjektivní portréty zajímavých osobností města. Přízračné portréty vycpaných zvířecích obyvatel Slezského zemského muzea vytvořila Kamila Musilová.

Další autoři si všímali spíše organismu města. Petr Nagy vedle sebe výmluvně klade tři letecké pohledy na město z let 1946, 1985 a 2006. Mimo jiné názorně ukazuje, jak vypadala Opava po roce 1945, poté co jej Rudá armáda obětovala, aby v rámci Ostravské operace zachránili průmysl Ostravy a Němci vyhlásili Opavu za pevnost. 880 budov bylo zcela zničeno a 600 dalších těžce poškozeno. Martina Novozámská s věcným odstupem fotografovala přízemí opavských domů: vchody, výklady a štíty obchodů nebo restauračních zařízení. Čas, spolu s prapodivnou směsicí účelnosti, provizornosti, pouličního ruchu a destrukce naplavil na průčelích obchodů vrstvy nápisů, štítů, cedulek, obrázků vytvářejících řečiště významů a asociací v neopakovatelném kouzlu nechtěného. Liduprázdnou krajinu města zachytil také Marek Malůšek. Zobrazuje nikoliv památky a významnou architekturu města, ale prázdné ulice a prostranství, životní prostor, který Opavané obývají nejčastěji, je jejich výrazem a současně má vliv na jejich psychický stav. Marcin Grabowiecki v panoramatických snímcích zobrazil periferii města, která výmluvně odráží historii místa, od bunkrů a protitankových zátarasů, až po montované haly a skladiště současných opavských firem.

Každodenní život obyvatel města zachytili Krzysztof Gołuch, Laura Witteková, Jiří Žižka nebo ve výrazně subjektivní reflexi Jan Dyntera. Milan Illík zachytil nudu v prostředí opavské věznice. Rozličných forem trávení volného času současných Opavanů si všímali David Macháč v souboru o chatařích, Andrzej Marczuk na snímcích z pouti pořádané obchodním řetězcem, Krzysztof Szewczyk, když fotografoval fanoušky při hokejovém utkání a každoroční závody v kulturistice nebo Arkadiusz Gola na snímcích z opavského fotbalu. Michal Popieluch se soustředil na téma městské hromadné dopravy a vytvořil přitom fotografie využívající neobvyklé kompozice a obecná gesta typické pro subjektivní dokument.

Rozvernou návštěvu města, která se může stát inspirací i pro další příchozí, zobrazil Libor Fojtík. Zachytil jedinečnou událost, kdy město navštívila světoznámá Barbie od Mattelu provázená malou dcerkou a přítelem Kenem, aby strávili bohatý den, vyplněný shopováním v nákupních centrech, návštěvou vánočních trhů, radniční věže, památníku v Hrabyni a zakončený večerním piknikem na romantické vyhlídce nad městem.

Výstavu doplňují fotografie pedagogů Václava Podestáta, Tomáše Pospěcha a Jindřicha Štreita. Další zajímavé snímky, které se objevily na výstavách projektu, ale nejsou z nedostatku místa zastoupeny v katalogu, vytvořili Jan Bartoš, Milan Biegoň, Alexandr Hudeček, Jan Konvička, Jakub Kožiál, Jiří Kroul, Dzmitry Kruhlou, Vladimír Krynytsky, Dita Lamačová, Elena Lichá-Zábranská, Kristýna Moješčíková, Roman Pecháček, Pavel Smejkal, Martin Wágner nebo Zuzana Zbořilová.

Opava je mnohovrstevnaté město se zajímavou architekturou, řadou firem, možností trávení volného času, krásných míst i výrazných osobností a její zobrazení tak musí být nutně neúplné, s vědomým opominutím řady témat. Není ale nejdůležitější co zobrazeno bylo? Jaké pohnutky vedly jednotlivé autory, že se věnovali právě těmto tématům a chtěli právě takto zachytit město, ve kterém studovali?

      Tomáš Pospěch

Pieter Hugo Abdullah Mohammed s hyenou, Nigérie, 2007.jpg

Byl to fenomenální úspěch. Tisíce lidí v Antickém divadle dlouhé minuty ve stoje  aplaudovaly Josefu Koudelkovi a vzdávaly hold jeho talentu i odvaze. Blížila se jedna hodina ráno a končil závěrečný ceremoniál úvodního týdne 39. ročníku fotografického festivalu v Arles. Jeho vyvrcholením byla právě projekce Koudelkových fotografií z okupace Prahy v srpnu 1968, vizuálně mimořádně intenzivních děl zobecňujících odpor bezbranných lidí proti ozbrojenému násilí. Mnohé skvělé záběry dramatických událostí  před budovou rozhlasu, snah přesvědčit nepřesvědčitelné, nadějí, zklamání a zoufalství přitom zůstávaly po čtyři desetiletí skryty v negativech a  byly teprve nedávno publikovány v knize Invaze 68 a v putovní výstavě, která by se měla brzy objevit i na Staroměstské radnici v Praze.
Koudelkův komentář jejich sílu ještě znásobil. Přitom se zdálo, že už nic nemůže předčít úspěch předchozí velkolepé módní přehlídky přepychových šatů slavného pařížského návrháře Christiana Lacroixe,  které se zúčastnilo 59 modelek.

Tim Walker, z cyklu Surrealistické pohádky, 2006, fotografie pro britský Vogue

Peter Lindbergh, Kristen Mc Menamy, fotografie pro Vogue France, 1990

Lucia Nimcová, z cyklu Unofficial, 2007 (Oskar Barnack Prize 2008)

Josef Koudelka, Invaze, Praha 1968

Autogramiáda Christiana Lacroix v muzeu Reattu

Výstava Richarda Avedona

Pierre Gonnord, Ahmed, 2005

Dita Pepe, z cyklu Autoportréty s muži, 2006

 Právě Lacroix, známý svými barokně rozevlátými historizujícími modely, nezřídka koketujícími s kýčem, měl přitom zásadní vliv na podobu letošního výstavního programu nejstaršího festivalu fotografie. Stal se po fotografech Martinu Parrovi a Raymondovi Depardonovi teprve třetím hlavním kurátorem, jemuž ředitel Rencontres d’Arles François Hébel přenechal pravomoc vybrat většinu výstav z oficiálního programu a dokonce i navrhnout nominátory na cenu Objev, dotovanou 25 tisíci eur. Bylo to značně riskantní: Lacroix sám fotografuje jenom amatérsky a v historii ani současnosti fotografie se příliš neorientuje. Své dětství však strávil v Arles a je tam mimořádně populární, což nepochybně přispělo k tomu, že letošní zahajovací týden festivalu měl větší návštěvnost než bývá zvykem.