Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

27/8/2008

OPAVA očima studentů Institutu tvůrčí fotografie

 

Jiří Hrdina, z cyklu Opavané

Dům umění, Pekařská 12, Opava, 4. 9. – 12. 10. 2008. Otevřeno úterý – neděle 10-17 hodin. Výstavu pořádá Statutární město Opava, Slezská univerzita v Opavě, Institut tvůrčí fotografie FPF SU a Dům umění v Opavě v rámci festivalu Bezručova Opava. Kurátoři: Vladimír Birgus a Tomáš Pospěch, spolupráce na projektu Vojtěch Bartek, Václav Podestát, Jiří Siostrzonek, Jindřich Štreit. Slezská univerzita v Opavě vydává ve spolupráci s nakladatelstvím KANT k výstavě stejnojmenný katalog v češtině a angličtině. www.itf.cz, www.sca-art/duopava.cz.


 Vždy, když se má objevit  na veřejnosti  výstava prací studentů Institutu tvůrčí fotografie FPF SU, lze očekávat něco nového, neotřelého, netradičního. Stejně tak projekt Opava očima studentů Institutu tvůrčí fotografie vzbudil oprávněnou naději, že  budeme mít možnost uvidět Opavu  najednou jinak, než jsme v chvatu všedního dne zvyklí, že si budeme moci povšimnout souvislostí, které běžně nevnímáme. Okamžiky zachycené prostřednictvím  objektivů fotoaparátů poskytují někdy  mnohem niternější svědectví o době, kterou žijeme, než mnoho jiných médií. Mají  jednu neocenitelnou vlastnost, kterou  si vždy dostatečně neuvědomujeme. Dokáží totiž něco, co je fakticky nemožné. Zastavit čas. Nevysvětlují, nekomentují, nementorují, nesnaží se poučovat, jsou němými svědky  před soudem  budoucnosti. Je to přirozeně svědectví vysoce subjektivní, ale o to cennější, protože dává možnost takřka nekonečného doplňování a rozšiřování o další postřehy, další svědectví zprostředkované jinýma očima.
Je dobře, že nejde o svědectví  nezaujaté ale ani jednostranně nadšené nebo zavrhující. Není přirozeně ani úplné či  všeobjímající  a jistě ani nemá  ambice postihnout celou skutečnost beze zbytku. Snad se nechce ani jen tak líbit. Nepochybně však chce zaujmout. A to se mu daří.
 Publikace Opava očima studentů Institutu tvůrčí fotografie nabízí možnost proniknout pod povrch každodenního života, pod povrch všedního i svátečního dne. Ukazuje město, lidi kteří jsou jeho součástí, ale poskytuje, snad trochu nechtěně a jakoby ve vedlejším plánu, rovněž prchavou možnost nahlédnout úzkou štěrbinou  do nitra autorů jednotlivých snímků. Jsou to  zajímavé a překvapující obrazy. Provokují nás k zamyšlení nad sebou samými, nad tím, kde žijeme, jaké prostředí vytváříme, jakou roli v něm sehráváme, co nabízíme sobě i svému okolí….
 To je možná více, než bychom  mohli od studentských prací oprávněně požadovat.

     Doc. PhDr. Rudolf Žáček, Dr.
     rektor Slezské univerzity

 

Jan Langer, Správkyně Minoritského kláštera
David Macháč  Zahrádkáři
Milan Illík, Věznice
Libor Fojtík, Plastic Family
Krzysztof Gołuch, Děti
Kamila Musilová, Druhý život

Obrazových publikací o městě Opavě vzniklo v průběhu let několik. Obvykle se soustředí na městské veduty, nejvýznamnější památky, krásně upravená prostranství. Právě ukončený projekt Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě završený výstavou a katalogem je, jak doufám, v lecčems výjimečný. Zatímco většina diváků si uvykla nacházet v obdobných publikacích pohledy na nejtypičtější, krásně opravené památky, které rámují malebné záhony květin v popředí a blankytná obloha v dáli, tento katalog nabízí osobní autorskou reflexi jednoho místa. Se všemi riziky, které jsou s tím spojeny, nabízí autoři fotografií – dvacet studentů a tři pedagogové školy, osobní pohledy na město, se kterým jsou spjati studiem nebo působením na Slezské univerzitě. Je přitom zajímavé, že jen jediný z těchto fotografů ve městě žije.
 
Našim cílem bylo vytvořit studentům podmínky pro jejich tvorbu v rámci společně koncipovaného díla. Společný dokumentární projekt jim nabízí praktickou výuku spojenou s pocitem sounáležitosti, možnost konfrontování výsledků i příslib, že dobré práce neskončí doma v archivu, ale budou také nakonec prezentovány formou katalogu a výstav. Zamýšleným smyslem projektu bylo mimo jiné přinést obyvatelům Opavy několik neobvyklých pohledů na své město. Autoři vytvořili fotografické soubory, které často ukazují Opavu z netradičního úhlu pohledu a mohou Opavany inspirovat k mnohým zamyšlením o místě, kde žijí. V neposlední řadě bylo zamýšleno vytvořit široce pojatou reflexi doby a jednoho města prostřednictvím umělecké fotografie a umožnit tak mimo jiné i dalším generacím spatřit, jak byl vnímán život v jejich městě na počátku 21. století.

Projekt Opava na prahu nového tisíciletí byl ve spolupráci se Statutárním městem Opavou zahájen ke konci roku 2003. V následujících letech se uskutečnilo několik společných tvůrčích dílen. Ještě na přelomu července a srpna se v roce 2004 konal první workshop, zaměřený na netradiční formy dokumentární fotografie a krátce nato v srpnu téhož roku další workshop v prostorách mužských a ženských věznic. Na ně navázaly v létě 2006 a potom v říjnu 2007 dva workshopy zaměřené na domácnosti. Většinu těchto tvůrčích dílen vedl Jindřich Štreit nebo Tomáš Pospěch, na projektu spolupracovali také Vladimír Birgus, Jiří Siostrzonek, Václav Podestát a Vojtěch Bartek.  Řada dalších snímků vznikla, když studenti opakovaně sami přijížděli do Opavy a dlouhodobě pracovali na svých tématech.

Zatímco v dřívějších projektech realizovaných Institutem tvůrčí fotografie, jako byly Lidé Hlučínska 90. let 20. století nebo pozdější Zlín a jeho lidé,  dominovala černobílá momentní fotografie soustředěná na postižení sociálních vazeb, současní studenti v opavském projektu vykazují mnohem větší šíři pohledu. Jejich práce svědčí také o dobré obeznámenosti se soudobými fotografickými tendencemi ve světě, i o úsilí o hledání různých přístupů, jak reflektovat jedno místo. Proto v katalogu a výstavě najdeme širokou škálu stylů od sociologického pohledu, subjektivního dokumentu, autorsky pojaté místopisné fotografie, zájem o portrétní fotografii, až po konceptuální přístupy, které se objevují při fotografování architektury, krajiny i v tradičním hájemství dokumentární momentní fotografie. Pro dnešní Institut tvůrčí fotografie je charakteristické, že na opavském projektu pracovala také řada polských studentů.

Na Institutu tvůrčí fotografie v posledních letech objevuje výrazný příklon k renesanci portrétní fotografie. Jiří Hrdina divákům „nabízí“ občany města na reklamním bílém pozadí, kdežto David Macháč si zaměstnance univerzity rovnou pozval do ateliéru. Milan Illík a Marcin Liberski volili konceptuálnější přístup, když vedle portrétů profesionálních hasičů nebo zaměstnanců továrny na obaly kladou snímky, zachycující jejich rodiny nebo pracovní prostředí.  Jiří Žižka se zaměřil spíše na psychologizující portréty zaměstnanců muzea ve svých pracovnách, zatímco Jan Langer pomocí kreativně pojaté hloubky ostrosti a osobité barevnosti přináší výrazně subjektivní portréty zajímavých osobností města. Přízračné portréty vycpaných zvířecích obyvatel Slezského zemského muzea vytvořila Kamila Musilová.

Další autoři si všímali spíše organismu města. Petr Nagy vedle sebe výmluvně klade tři letecké pohledy na město z let 1946, 1985 a 2006. Mimo jiné názorně ukazuje, jak vypadala Opava po roce 1945, poté co jej Rudá armáda obětovala, aby v rámci Ostravské operace zachránili průmysl Ostravy a Němci vyhlásili Opavu za pevnost. 880 budov bylo zcela zničeno a 600 dalších těžce poškozeno. Martina Novozámská s věcným odstupem fotografovala přízemí opavských domů: vchody, výklady a štíty obchodů nebo restauračních zařízení. Čas, spolu s prapodivnou směsicí účelnosti, provizornosti, pouličního ruchu a destrukce naplavil na průčelích obchodů vrstvy nápisů, štítů, cedulek, obrázků vytvářejících řečiště významů a asociací v neopakovatelném kouzlu nechtěného. Liduprázdnou krajinu města zachytil také Marek Malůšek. Zobrazuje nikoliv památky a významnou architekturu města, ale prázdné ulice a prostranství, životní prostor, který Opavané obývají nejčastěji, je jejich výrazem a současně má vliv na jejich psychický stav. Marcin Grabowiecki v panoramatických snímcích zobrazil periferii města, která výmluvně odráží historii místa, od bunkrů a protitankových zátarasů, až po montované haly a skladiště současných opavských firem.

Každodenní život obyvatel města zachytili Krzysztof Gołuch, Laura Witteková, Jiří Žižka nebo ve výrazně subjektivní reflexi Jan Dyntera. Milan Illík zachytil nudu v prostředí opavské věznice. Rozličných forem trávení volného času současných Opavanů si všímali David Macháč v souboru o chatařích, Andrzej Marczuk na snímcích z pouti pořádané obchodním řetězcem, Krzysztof Szewczyk, když fotografoval fanoušky při hokejovém utkání a každoroční závody v kulturistice nebo Arkadiusz Gola na snímcích z opavského fotbalu. Michal Popieluch se soustředil na téma městské hromadné dopravy a vytvořil přitom fotografie využívající neobvyklé kompozice a obecná gesta typické pro subjektivní dokument.

Rozvernou návštěvu města, která se může stát inspirací i pro další příchozí, zobrazil Libor Fojtík. Zachytil jedinečnou událost, kdy město navštívila světoznámá Barbie od Mattelu provázená malou dcerkou a přítelem Kenem, aby strávili bohatý den, vyplněný shopováním v nákupních centrech, návštěvou vánočních trhů, radniční věže, památníku v Hrabyni a zakončený večerním piknikem na romantické vyhlídce nad městem.

Výstavu doplňují fotografie pedagogů Václava Podestáta, Tomáše Pospěcha a Jindřicha Štreita. Další zajímavé snímky, které se objevily na výstavách projektu, ale nejsou z nedostatku místa zastoupeny v katalogu, vytvořili Jan Bartoš, Milan Biegoň, Alexandr Hudeček, Jan Konvička, Jakub Kožiál, Jiří Kroul, Dzmitry Kruhlou, Vladimír Krynytsky, Dita Lamačová, Elena Lichá-Zábranská, Kristýna Moješčíková, Roman Pecháček, Pavel Smejkal, Martin Wágner nebo Zuzana Zbořilová.

Opava je mnohovrstevnaté město se zajímavou architekturou, řadou firem, možností trávení volného času, krásných míst i výrazných osobností a její zobrazení tak musí být nutně neúplné, s vědomým opominutím řady témat. Není ale nejdůležitější co zobrazeno bylo? Jaké pohnutky vedly jednotlivé autory, že se věnovali právě těmto tématům a chtěli právě takto zachytit město, ve kterém studovali?

      Tomáš Pospěch

 

26/8/2008

Arles 2008

 

Pieter Hugo Abdullah Mohammed s hyenou, Nigérie, 2007.jpg

Byl to fenomenální úspěch. Tisíce lidí v Antickém divadle dlouhé minuty ve stoje  aplaudovaly Josefu Koudelkovi a vzdávaly hold jeho talentu i odvaze. Blížila se jedna hodina ráno a končil závěrečný ceremoniál úvodního týdne 39. ročníku fotografického festivalu v Arles. Jeho vyvrcholením byla právě projekce Koudelkových fotografií z okupace Prahy v srpnu 1968, vizuálně mimořádně intenzivních děl zobecňujících odpor bezbranných lidí proti ozbrojenému násilí. Mnohé skvělé záběry dramatických událostí  před budovou rozhlasu, snah přesvědčit nepřesvědčitelné, nadějí, zklamání a zoufalství přitom zůstávaly po čtyři desetiletí skryty v negativech a  byly teprve nedávno publikovány v knize Invaze 68 a v putovní výstavě, která by se měla brzy objevit i na Staroměstské radnici v Praze.
Koudelkův komentář jejich sílu ještě znásobil. Přitom se zdálo, že už nic nemůže předčít úspěch předchozí velkolepé módní přehlídky přepychových šatů slavného pařížského návrháře Christiana Lacroixe,  které se zúčastnilo 59 modelek.

 

Tim Walker, z cyklu Surrealistické pohádky, 2006, fotografie pro britský Vogue
Peter Lindbergh, Kristen Mc Menamy, fotografie pro Vogue France, 1990
Lucia Nimcová, z cyklu Unofficial, 2007 (Oskar Barnack Prize 2008)
Josef Koudelka, Invaze, Praha 1968
Autogramiáda Christiana Lacroix v muzeu Reattu
Výstava Richarda Avedona
Pierre Gonnord, Ahmed, 2005
Dita Pepe, z cyklu Autoportréty s muži, 2006

 Právě Lacroix, známý svými barokně rozevlátými historizujícími modely, nezřídka koketujícími s kýčem, měl přitom zásadní vliv na podobu letošního výstavního programu nejstaršího festivalu fotografie. Stal se po fotografech Martinu Parrovi a Raymondovi Depardonovi teprve třetím hlavním kurátorem, jemuž ředitel Rencontres d’Arles François Hébel přenechal pravomoc vybrat většinu výstav z oficiálního programu a dokonce i navrhnout nominátory na cenu Objev, dotovanou 25 tisíci eur. Bylo to značně riskantní: Lacroix sám fotografuje jenom amatérsky a v historii ani současnosti fotografie se příliš neorientuje. Své dětství však strávil v Arles a je tam mimořádně populární, což nepochybně přispělo k tomu, že letošní zahajovací týden festivalu měl větší návštěvnost než bývá zvykem.

            Jeho cílem bylo představit buď fotografie málo známých autorů, nebo dosud opomíjená díla slavných fotografů. Ne vždy přitom měl šťastnou ruku. Například z obdivuhodného díla slavného amerického portrétisty a fotografa módy Richarda Avedona vybral jeho snad nejkontroverznější soubor křečovitých aranžovaných výjevů s modelkou a kostlivcem, do nádherných prostor v areálu arleské katedrály umístil banální polaroidové autoportréty svého spolupracovníka Jerôma Pucha s různými modelkami, u několika zcela průměrných módních fotografů byla zřejmě jejich hlavní kvalifikací skutečnost, že fotografují pro Maison Lacroix. Jindy však byl úspěšný. Platí to třeba o jeho vlastní retrospektivě v muzeu Réattu, na níž odvážně a působivě konfrontoval své návrhy a šaty s díly starých mistrů, Picassovými kresbami či fotografiemi Langeové, Man Raye nebo Kertésze. Velkým objevem pro mnoho návštěvníků je výstava mimořádně nápaditých a neotřelých módních fotografiích, portrétů a inscenovaných výjevů od dosud nepříliš známého Angličana Tima Walkera, volně inspirovaných surrealismem i pohádkovými příběhy. Skvělé jsou také velkoformátové fotografie Pierra Gonnorda, ve stylu Zurbarána, Velázqueze a jiných klasiků renesančního a barokního malířství uhrančivě zobrazující tváře bezdomovců, balkánských emigrantů, žebráků a dalších lidí z okraje španělské společnosti. K vrcholům festivalu patří sugestivní černobílé portréty školaček z východní Anatólie od britské fotografky Wanessy Winshipové, která vytvořila jak sociologický dokument o prolínání různých národností, kultur s náboženství v současném Turecku, tak psychologickou studii adolescentních dívek s jejich nejistotami a proměnlivými emocemi. Působivost naturalistických fotografií Francouzky Françoise Huguierové o životě obyvatelek kolektivních bytů v Petrohradě je umocněná nákladnou instalací, kdy jsou snímky umístěny do napodobenin špinavých kuchyní, koupelen, a pokojů stalinistických bytů bez práva na elementární soukromí.
            V Arles je však až do 14. září k vidění kromě Lacroixova výběru i řada dalších výstav. Rozostřené, hrubozrnné a nevšedně komponované černobílé fotografie italského člena agentury Magnum Paola Pellegrina z různých míst válečných, náboženských a rasových konfliktů, které byly součástí loňského Měsíci fotografie v Bratislavě, jsou prvotřídními ukázkami současné moderní reportážní a dokumentární fotografie, svým subjektivismem a expresivitou velmi vzdálené od děl klasiků humanistické fotožurnalistiky. Retrospektiva Američana Jeffreyho Silverthorna zahrnuje jeho nemilosrdné portréty i přízračné detaily mrtvých v márnici, které předjímaly novější obdobné snímky Andrese Serrana. Slovenská absolventka Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Lucia Nimcová, která v Arles převzala jedno z nejprestižnějších fotografických ocenění, letošní Cenu Oskara Barnacka, vystavuje invenční parafráze oficiálních snímků z období Husákova režimu na Slovensku, za něž také obdržela Cenu Evropské centrální banky. Výstava autorů nominovaných na cenu Objev je tentokrát kvalitativně velmi nevyrovnaná. Cenu ve výši 25 tisíc eur však podle hlasování stovek odborníků právem obdržel jihoafrický fotograf Pieter Hugo za fascinující portréty krotitelů hyen a opic z Nigérie. Z expozic neoficiálního programu takzvaného Off festivalu tentokrát zaujmou především práce studentů Národní školy fotografie v Arles, v nichž dominují práce na rozhraní subjektivního dokumentu a inscenované fotografie.
            Vedle tradiční Noci roku, během níž se na desítkách míst historického centra města promítaly až do tří hodin ráno různé fotografické pořady, letos festival obohatila také Evropská noc. Každý z 27 států Evropské unie se během ní představil pracemi tří fotografů, vybranými místními kurátory. Český soubor prací Kateřiny Držkové, Dity Pepe a Terezy Vlčkové patřil k nemnohým, které diváci odměnili silným potleskem. Všechny snímky z Evropské noci, jež ve svém souhrnu představují unikátní přehled hlavních tendencí současné fotografie našeho kontinentu, si mohou návštěvníci prohlížet až do konce festivalu.
            Rencontres d’Arles dnes patří k nejvýznamnějším festivalům nejenom díky rozsáhlému výstavnímu programu s řadou kvalitních expozic, večerním projekcím v Antickém divadle, početným přednáškám předních fotografů a kurátorů, dobře zorganizovanému hodnocení portfolií a přátelské atmosféře malebného městečka, kde se denně potkávají světoznámí i začínající fotografové, ale také díky stále se rozrůstajícím výstavním prostorám. K těm dosavadním letos přibyla nově upravená Velká hala bývalého železničního depa a opravárenských dílen. A na zahájení představil slavný americký architekt Frank Gehry první projekty na velkolepé centrum fotografie nadace LUMA v její těsné blízkosti, které by mělo kromě části pro výstavy zahrnovat i depozitáře, knihovnu, ateliéry, kino, centrálu festivalu a nakladatelství Actes sud, kampus Národní školy fotografie a restauraci. Centrum je součástí revitalizace celé oblasti, zvané Park ateliérů, na níž spolumajitelka farmaceutické firmy Roche, mecenáška umění a podporovatelka festivalu Maja Hoffmannová přislíbila věnovat sto miliónů eur.
 
                                              
                                                                                                          Vladimír Birgus
Zdroj: Mladá fronta Dnes 8. 8. 2008

Partner