Archiv

Festival
dokumentárních filmů
o lidských právech
pořádaný společností
Člověk v tísni, o.p.s.
 a Institutem tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, Opavský filmovým klubem, o.s.
pod záštitou primátora statutárního města Opavy
ing. Zbyňka Stanjury a rektora Slezské univerzity v Opavě doc.PhDr.Rudolfa Žáčka, Dr.
  
 JEDEN SVĚT
 
 v Opavě

pondělí 30.3.- pátek 3.4.
2009

Loutkové divadlo
Husova ul., Opava

René, Helena Třeštíková, ČR, 2008, 83 min.
Projekce se uskuteční ve středu 18.3. v 18 a 20 hod. v Café Evžen

Dopolední projekce pro základní a střední školy se uskuteční od 8hod. do 14 hod.

Odpolední projekce

Pondělí 30.3. od 16 hod.
Japonský příběh lásky a nenávisti / Japan - a Storry of Love and Hate, Sean McAllister, UK, 2008, 70 min.
Zapomenuté transporty do Estonska, Lukáš Přibyl, ČR, 2008, 85 min.
Jedovatý plamen / Poison Fire, Lars Johansson, Nigeria, 2007, 29 min.
Příběhy z Jodoku / Yodok Stories, Andrzej Fidyk, Norway, 2008, 83m.
 

Úterý 31.3. od 16 hod.
Fotbalistky z Kábulu / Afghan girls can kick, Bahareh Hosseini, Afghanistan, 2007, 50 min.
Upřímný na 99 %/ 99% Honest, Rune Denstad Langlo, Norway, 2008, 70 min. 
Čas hlupáků / The Age of Stupid, Franny Armstrong, UK, 2008, 89 min.
Maďarská národní / Rocking the nation, Hungary, 2007, 70 min.
 

Středa 1.4. od 16 hod.
Jdeme dál / We´ll Be Keeping On / Wir Machen Weiter 1989 – 1999, Wolfgang Ettlich, Germany, 1999, 108 min. 
Prázdniny Liu Fej/ Huaqing Jin/ Čína/ 2007/ 15 min.
Bar na Victoria Starion / Bar at Victoria Station, Leszek Dawid, Poland, 2003, 56 min.
Otroci / Slaves - An Animated Documentary, Hanna Heilborn, David Aronowitsch, Sweden, Denmark, Norway, 2008, 15 min. 
Z lásky k vodě / Flow - For Love of Water, Irena Salina, USA, 2008, 93 min.
 

Čtvrtek 2.4. od 16 hod.
Mame Ngor – kluk ze skládky/ Simona Risi/ Itálie/ 2008/ 15 min.
Květinový most / The Flower Bridge, Thomas Ciulei, Romania, Germany, 2008, 87 min.
Barmský VJ / Burma VJ - Reporting From a Closed Country, Anders Ostergaard, Norway, Sweden, Denmark, UK, 2008, 86 min. 
Létající draci / Kites, Beata Dzianowicz, Poland, 2008, 79 min.
Zahnat ďábla do pekla / Pray the Devil Back to Hell, Gini Reticker, USA, 2008, 72 min.

Odpolední projekce

Pondělí 30.3. od 16 hod.

Japonský příběh lásky a nenávisti / Japan - a Storry of Love and Hate, Sean McAllister, UK, 2008, 70 min.
Čtyřicátník Naoki z japonského města Yamagata žije se svou o polovinu mladší přítelkyní Yoshi v bytě s jediným malým pokojíkem. Naoki přitom před ekonomickým krachem v roce 1992 býval úspěšným mužem s novým BMW a několika prosperujícími rodinnými podniky. Během jediného dne se však ocitl na ulici a rodina se k němu otočila zády. Naoki proto změnil životní styl: pracuje na poště na poloviční úvazek a ve zbývajícím čase se věnuje domácím pracím. Yoshi pak v netradiční úloze živitelky pracuje patnáct hodin denně ve třech různých zaměstnáních. Tolik odlišností začíná prověřovat jejich vztah... Snímek se zaměřuje na obraz japonské společnosti, jak ho většinou neznáme - na každodennost obyvatel vydělávajících minimum potřebné k přežití. Sociálně kritický dokument ukazuje společnost orientovanou na výkon v jiném světle, v němž se zářné příklady pracovitosti mění ve vyčerpané trosky. Obstojí láska Naokiho a Yoshi v čase neúprosného kapitalismu?

Zapomenuté transporty do Estonska, Lukáš Přibyl, ČR, 2008, 85 min.
Estonský díl cyklu Zapomenuté transporty režiséra Lukáše Přibyla nás přivádí do Jägaly, Tallinnu a Erady. V roce1942 se z terezínského ghetta rozjel transport s hrdinkami tohoto filmu – židovskými dívkami z Protektorátu Čechy a Morava – na východ přes Rigu do Estonska. Dokument, v němž se k vyprávění pamětnic skládají archivní dokumenty, fotografie, originální zvuky a působivá hudba Petra Ostroucha, ukazuje nevšední přátelství skupiny mladých dívek a žen, do jejichž dospívání vstoupila druhá světová válka. Za jejich vzpomínkami se formuje podoba netradičního rodinného modelu, který jim v menších koncentračních a pracovních táborech umožnil přežívat. Dokument tak ukazuje jeden z paradoxů války: z popření všech humánních konceptů může vyrůstat ryzí forma lidského přátelství založená na nesobecké lásce a pomoci. Film zviditelňuje nejen specifické kulturní rozdíly v obrovité mašinérii nacistických zločinů druhé světové války, ale i její genderovanost, kdy se přístup k určitým sociálním skupinám různí také na základě jejich biologického pohlaví.

Jedovatý plamen / Poison Fire, Lars Johansson, Nigeria, 2007, 29 min.
Před více než padesáti lety začala firma Shell při deltě řeky Niger v Nigérii těžit ropu. Za tu dobu se jí podařilo zcela zdevastovat zdejší životní prostředí. Do řeky pravidelně uniká obrovské množství ropy, která v ní zabíjí veškerý život, a kvůli kyselým dešťům se tu už nedaří ani tradičním plodinám. Arogance firmy Shell vůči místním lidem došla tak daleko, že obří hořáky se zemním plynem se často nacházejí v bezprostřední blízkosti obydlí domorodců. Řada vesničanů tak trpí vážnými zdravotními problémy a o slibované finanční kompenzaci si mohou nechat jenom zdát. Dynamicky pojatý dokument přímočaře sleduje úsilí dvou místních aktivistek, které se společně s dalšími lidmi z ohrožených vesnic snaží u státních i mezinárodních soudů zjednat spravedlnost. Bohužel ani rozhodnutí nejvyššího nigerijského soudu ve prospěch vesničanů neznamená, že by firma Shell svou činností konečně přestala porušovat základní lidská práva.

Příběhy z Jodoku / Yodok Stories, Andrzej Fidyk, Norway, 2008, 83 min.
Jak dokumentárně zachytit brutality páchané v novodobých koncentračních táborech, v nichž trpí a umírají desetitisíce severokorejských politických vězňů? Významný polský režisér Andrzej Fidyk našel originální a nesmírně působivý způsob, jak skloubit dokumentární filmovou výpověď o zločinech proti lidskosti se zneklidňujícím uměleckým ztvárněním. Přesvědčil divadelního režiséra Jung Sung Sana, který se v roce 1994 po útěku z koncentračního tábora Yodok dostal přes hranice do Jižní Koreje, aby nastudoval muzikál věrně zachycující otřesné praktiky uplatňované v táboře. Tvůrci přitom vycházejí ze vzpomínek několika lidí, kteří přežili internaci v koncentračních táborech a podařilo se jim uprchnout do Jižní Koreje. Všichni jsou politickými oběťmi diktatury, i když někteří z nich začínali jako táboroví dozorci. Nakonec se ale také stali nepohodlnými… Mrazivé taneční choreografie, chorály a muzikálové árie vkládané mezi velmi otevřené popisy očitých svědků utrpení v severokorejských koncentračních táborech jsou umělecky působivou výpovědí o zločinech jedné z nejtvrdších diktatur na světě.

Úterý 31.3. od 16 hod.

Fotbalistky z Kábulu / Afghan girls can kick, Bahareh Hosseini, Afghanistan, 2007, 50 min.
Členky afghánské ženské fotbalové reprezentace dokázaly pílí a pravidelným trénováním proměnit své nadšení ze hry v historický úspěch, když na turnaji ženských fotbalových týmů v Pákistánu postoupily nečekaně až do finále. Ještě před deseti lety by ale o něčem podobném mohly jen snít. Prostřednictvím archivních záběrů a rozhovorů s dívkami film připomíná, že v době vlády Tálibánu bylo afghánským ženám mimo jiné přísně zakázáno vzdělávat se, používat kosmetiku, smát se nahlas na veřejnosti, a dokonce i sportovat. Přitom právě úspěch ve sportu je pro řadu afghánských dívek nejen ideální příležitostí narušit zažité stereotypy tradiční „mužské" společnosti, ale i příslibem lepší budoucnosti. Navzdory přetrvávajícímu nebezpečí a nejistotě v zemi představuje dokument afghánskou generaci, která si může dovolit mít jisté ambice a hledět do budoucnosti s většími nadějemi.

Upřímný na 99 %/ 99% Honest, Rune Denstad Langlo, Norway, 2008, 70 min.
Amina, Emir, Haji a Assad jsou každý úplně jiný, ale přesto mají mnoho společného. Nejsilnějším spojovacím prvkem je jejich hudební vášeň. Rozhodli se proto založit hiphopovou formaci s názvem Forente Minoriterer (Spojené menšiny). Název kapely odkazuje ke skutečnosti, že i když všichni žijí v norském Oslu, ani jeden z nich se tam nenarodil. Pohledná Amina pochází z Ugandy, Assad z Pákistánu, Haji z Iráku a Emir z Bosny. Ve svých úderných písních dávají naplno průchod svým nejednoznačným pocitům ze života v Norsku a důsledně se snaží vyhýbat hudebním klišé. Hudba pro ně představuje nejen ideální formu sebevyjádření, ale i způsob, jakým se mohou v nové zemi prosadit, o čemž svědčí i úspěch jejich společného koncertu. I když je film protkán řadou atraktivních hudebních momentů na hranici hiphopových videoklipů, jeho těžiště spočívá v intimních portrétech členů kapely. Norský režisér Rune Denstad Langlo sleduje Emira při cestě do Sarajeva ke hrobu jeho otce, zaznamenává bolestné vyrovnávání Hajiho se smrtí matky a s Aminou se vydává do Švédska, kam dívka jede předvést svůj nesporný hudební talent nahrávacím společnostem.

Čas hlupáků / The Age of Stupid, Franny Armstrong, UK, 2008, 89 min.
Píše se rok 2055 a my se ocitáme v archivu lidstva v Antarktidě. Zarmoucený archivář nás provádí filmovými materiály ze začátku 21. století, aby nám ukázal začátek konce; čas, kdy bylo ještě možné odvrátit nezadržitelnou katastrofu. Indicií byla řada: globální oteplování a s ním související přírodní katastrofy svědčily o nezodpovědném chování lidí, sledujících pouze zisk bez ohledu na možné důsledky jejich počínání. Ne každý ale smýšlel stejně. Bezpočet těch, kteří se dokázali podívat pravdě do tváře, přišlo s varováním a s návrhy, jak se chovat šetrně ke krajině, v níž žijeme. Cesta vede od uvědomění si sama sebe v nekonečném řetězci až po komplexní politická opatření na úrovni jednotlivých vlád a vládních celků. Jakým způsobem šetřit nerostné bohatství, jak snižovat emisní limity, jak zastavit plýtvání a nesmyslnou nadprodukci? Americký dokumentární velkofilm přehledně a naléhavě předkládá argumenty pro potřebnou změnu chování člověka na planetě Zemi a rekapituluje více i méně známá řešení pro zlepšení současné situace. Snímek získal v letošním roce nominaci na Oscara.

Maďarská národní / Rocking the nation, Hungary, 2007, 70 min.
Romantické násilí - to je název populární maďarské kapely, která hraje tzv. „nacionální rock", styl hudby mísící rock s folkem a hlásající krajně pravicové ideály. Frontman kapely o sobě mluví jako o patriotovi a za své vzory považuje povstalce z roku 1956. Nacionalismus šíří na turné pro krajany v Rumunsku a Srbsku a s oblibou se účastní „buditelských" ceremoniálů připomínajících středověkou slávu maďarského království. Komunita skalních fanoušků, která je na Romantické násilí napojena, se skládá ze skinheadů, folkařů, fotbalových fanoušků i vysokoškolaček. Pojí je nenávist vůči Židům a touha po obnovení „velkých Uher". Vystoupení na masivně navštěvovaném letním festivalu nacionálního rocku ukazuje podporu maďarské veřejnosti a mrazivé výpovědi inteligentních fanoušků naznačují, že radikalismus, který má místo v médiích a ve školství, se snadno šíří ve všech vrstvách společnosti.

Středa 1.4. od 16 hod.

Jdeme dál / We´ll Be Keeping On / Wir Machen Weiter 1989 – 1999, Wolfgang Ettlich, Germany, 1999, 108 min. 
Poutavý příběh proměny NDR začal v roce 1989 sledovat režisér Wolfgang Ettlich a kameraman Hans-Albrecht Lusznat. Vypráví o ní prostřednictvím rodiny pana Schutzeho, vedoucího socialistické samoobsluhy v saském Zschopau. Jurgen Schutze v té době hýřil optimismem a novými plány do budoucnosti, neboť socialistické Německo se blížilo kolapsu a do jejich života měl vkročit „zlatý" kapitalismus. Film zachycuje deset let života nepřetržitých výkyvů od špatného k dobrému a naopak. Je to příběh páru, který se odmítá vzdát, příběh dvou lidí, kteří se během neustálého boje o přežití odcizili sobě navzájem a ztratili vztah k dceři, na kterou jim nezbyl čas. Film není pouze unikátním osobním lidským dramatem, ale též zábavným a často i dojemným dokumentem o Německu po jeho znovusjednocení.

Prázdniny Liu Fej/ Huaqing Jin/ Čína/ 2007/ 15 min.
Civilní a citlivý snímek začíná v půl sedmé ráno, kdy jde desetiletá čínská dívka Liu Fej s otcem nastražit pasti na divoká zvířata. Po zbytek dne mu pak pomáhá obdělávat pole s kukuřicí. Následující den jedou do města prodávat vlastnoručně vyráběné palačinky. Za celý den ale prodají pouhé čtyři kusy, což jim nestačí ani na cestu zpět, a tak se otec rozhodne raději prodávat zeleninu. I když by si malá Liu Fej během letních prázdnin raději hrála s kamarádkami, je stále se svým otcem. Dobře ví, že za vydělané peníze jí může zaplatit další půlrok školní výuky. A také si uvědomuje, co jí otec často opakuje – že právě ona bude v budoucnu „pilířem národa“ a že do ní vkládá veškeré své naděje. Zejména poté, co je zřejmě již nadobro opustila její matka.

Bar na Victoria Station / Bar at Victoria Station, Leszek Dawid, Poland, 2003, 56 min.
Piotr a Marek, mladí Poláci bez práce a kvalifikace, jsou přesvědčeni, že jedině odchod do Anglie jim umožní důstojně zbohatnout. Nejsou nároční - pro začátek si otevřou malé bistro na nádraží Victoria. Velký „byznys" s nóbl restaurací v Londýně a podnikem na farmaceutické obaly v Polsku nechávají na druhou vlnu úspěchu. Po příjezdu do Londýna se ukáže, že zprostředkovatel práce je podvodník a příležitosti k výhodnému zaměstnání nevyžadující znalost angličtiny jsou stejně vzácné jako přátelé ochotní ubytovat dvojici zaskočených dobrodruhů. Svěží snímek, natočený ve stylu direct cinema, ukazuje fenomén východoevropské pracovní migrace a jejích nástrah.

Otroci / Slaves - An Animated Documentary, Hanna Heilborn, David Aronowitsch, Sweden, Denmark, Norway, 2008, 15 min.
Když bylo súdánské dívce Abouk pět let, přišli do její vesnice členové vojenských jednotek podporovaných vládou a zabili jí rodiče. Abouk odvezli do svého tábora, kde byla čtyři roky za krutých podmínek nucena starat se o dobytek. Na rozdíl od jiných dětských otroků a otrokyň se jí podařilo přežít a nakonec byla osvobozena. Podobné štěstí potkalo i Machieka, který byl vojáky unesen v sedmi letech - bezprostředně poté, co mu před očima zabili otce. Také on byl dlouhá léta v zajetí vystaven krutým podmínkám a za sebemenší prohřešek tvrdě trestán. Dnes již oba studují a snaží se splnit své sny: Abouk touží být lékařkou a Machiek učitelem. Základem tohoto nesmírně působivého animovaného dokumentu je autentický audiozáznam výpovědí, které obě děti poskytly po svém osvobození v roce 2003, kdy se téměř dvacet let trvající občanská válka v Súdánu chýlila ke konci. Jejich hrůzné vzpomínky režisérka Hanna Heilbornová (na Jednom světě 2005 byl s úspěchem promítán její dokument Big Mike) brilantně oživila pomocí 3D počítačové animace. Film získal na festivalu IDFA 2008 Cenu za nejlepší krátký film.

Z lásky k vodě / Flow - For Love of Water, Irena Salina, USA, 2008, 93 min.
Smrtelné nemoci, infekce způsobené alarmujícím nedostatkem vodních zdrojů v mnoha oblastech po světě, které se potýkájí s nedostatkem pitné vody a kde lidé kvůli tomuto nedostatku umírají, jsou západní civilizaci pořád ještě příliš vzdálené na to, aby je začala brát vážně. Režisérka Irena Salinová posbírala po celém světě příběhy, jimiž chce všechny, kteří její dokument zhlédnou, motivovat k zamyšlení o vodě, o tom, jakou vodu pijeme, proč si ji kupujeme a od koho vlastně a kde, zejména však jakým způsobem se nadnárodní korporace pokoušejí vodu privatizovat a zpeněžit. Doslova žebrá o odpověď na otázku, zdánlivě jednoduchou: Může někdo skutečně vlastnit vodu? Film uspěl na loňském festivalu v Sundance, kde byl označen za „nejstrašlivější“ dokument, a získal mezinárodní cenu poroty na festivalu v Bambaji. Živý, přitažlivý snímek oslovil mezinárodní publikum především tím, jak procítěně zachytil „přetahování lana“ mezi veřejným zdravím a soukromými zájmy.

Čtvrtek 2.4. od 16 hod.

Mame Ngor – kluk ze skládky/ Simona Risi/ Itálie/ 2008/ 15 min.
Formálně vytříbený dokument upozorňuje na zoufalou situaci mnoha afrických dětí, které jsou nuceny místo školní docházky těžce pracovat v životu nebezpečných podmínkách. Na obří skládku Mbeubeus přivážejí nekonečné kolony nákladních vozidel z nedalekého senegalského hlavního města Dakaru více než tisíc tun odpadu denně. I přes obrovský zápach, hrozbu infekce či nebezpečí zranění se těmito odpadky prohrabují tisíce chudých Afričanů, včetně zhruba tří set dětí. Jedním z nich je i Mame Ngor. Peníze, které vydělá, odevzdá otci a sní o tom, že jednoho dne odjede do Evropy. Nad svým osudem nenaříká a raději si ve volných chvílích zahraje s kamarády fotbal.

Květinový most / The Flower Bridge, Thomas Ciulei, Romania, Germany, 2008, 87 min.
Statek v Moldavsku bez vodovodu a vlastní mechanizace obývají otec, syn a dvě dcery. Práci na poli, na zahradě a péči o zvířata musejí obstarat sami, stejně jako domácí práce. Děti navíc pravidelně docházejí přes kopce do školy. Jejich matka pracuje ve vzdálené Itálii, kde pro rodinu vydělává peníze. Spojnicí mezi matkou a zbytkem rodiny je pošta, kudy chodí dopisy od dětí a zpět se vrací balíčky s dárky, nejčastěji se semeny květin, která vytvářejí komunikační platformu pro děti a jejich matku. Poetický film o každodenním životě skromných lidí s velmi nízkým životním standardem, kteří prožívají pocity štěstí a smutku bez přílišných výkyvů, ukazuje svět v ryzí podobě smíření člověka a přírody. Těžká práce a nemnoho zábavy možná přináší skličující pocit prázdnoty do dětského světa, kam ale na druhou stranu nedostatek peněz nepřináší videohry či jiné módní výstřelky. Blízkost jednotlivých členů rodiny je zde však silnější než jinde, což pomáhá částečně nahradit absenci matky. Film tak ukazuje mimo jiné i to, že otec může být kvalitním pečovatelem, láskyplným a starostlivým. Dokument získal řadu cen na světových festivalech.

Barmský VJ / Burma VJ - Reporting From a Closed Country, Anders Ostergaard, Norway, Sweden, Denmark, UK, 2008, 86 min. 
V roce 1988 byl Joshua jako malý chlapec svědkem brutálního zásahu barmské vojenské junty proti demonstrantům, během něhož bylo zabito více než tři tisíce lidí. Od té doby se rozhodl bojovat za demokracii. „Vyzbrojen" malou kamerou a mobilním telefonem se společně s třemi desítkami dalších odvážných mladých Barmánců ze skupiny Democratic Voice of Burma rozhodl podrobně zachytit protivládní demonstrace v září roku 2007 a jejich následné surové potlačení. Záběry dramatických událostí z kamer těchto reportérů se objevily ve zpravodajství všech významných světových médií a byly po určitou dobu jedinou možností, jak se svět mohl dozvědět o skutečné situaci v Barmě. Strhujícím způsobem sestavený dokument nabízí podrobný a navýsost autentický záznam tehdejších událostí, kdy Barmánci po devatenácti letech překonali svůj hluboce zakořeněný strach z vládních represí a vyšli za mohutné podpory buddhistických mnichů do ulic Rangúnu. Skrze detailní záznam práce Joshuy a jeho kolegů, kteří svou činností riskovali život, film ukazuje nepopiratelný význam nezávislých médií v boji proti totalitní moci.

Létající draci / Kites, Beata Dzianowicz, Poland, 2008, 79 min.
Polský kameraman Jacek Szaranski vedl v kábulské umělecké škole seminář s názvem „Kábul - moje město" a dal studentům a studentkám za úkol natočit o něm dokument. Po prvních pokusech začaly vznikat mimořádné záběry přibližující Afghánistán očima mladých afghánských mužů a žen. Zpočátku lektor narážel na hrdost, která některým z nich bránila zobrazovat realitu plnou problémů, postupně ale studenti vyslyšeli jeho prosby o výměnu zkušeností: „Vůbec nechápu, co to znamená pětatřicet let válčit, a vy nevíte, co to je, žít normální život v míru. Chtěl bych vidět tohle město vašima očima a taky to, jak se díváte na svět." Chlapci a dívky začali posléze chápat kameru jako nástroj, jímž se dá nahlédnout do lidské duše, přestali se svými objekty manipulovat, získali si jejich důvěru a poté i upřímné odpovědi na nejdůležitější otázky. Dokument, který získal hlavní cenu Týdne kritiků na festivalu v Locarnu, se tak postupně proměňuje v mozaiku mikropříběhů zobrazující současnou afghánskou společnost tak, jak ji z televizního zpravodajství nikdy nepoznáme.

Zahnat ďábla do pekla / Pray the Devil Back to Hell, Gini Reticker, USA, 2008, 72 min.
Pozoruhodný příběh o velké odvaze liberijských žen, muslimských i křesťanských, které se bez ohledu na vyznání rozhodly společně zasadit o ukončení krvavé občanské války a do země v troskách opět zavést mír. Režisérka Gini Retickerová a producentka Abigail E. Disneyová, mimo jiné zakladatelka a prezidentka nadace Daphne zaměřené na pomoc newyorským komunitám s extrémně nízkými příjmy, v tandemu přesvědčivě ukázaly, že spontánní aktivismus může změnit historii národa a že každý jednotlivec v sobě má už od narození velkou sílu, která dokáže měnit svět. Recenzenti světového tisku ve vzácné shodě označili snímek jako jeden z nejvíce inspirujících dokumentů posledních let a nejvyššího ocenění se mu dostalo na pěti mezinárodních filmových festivalech

Jeden svět – One World je mezinárodní filmový festival o lidských právech. První ročník festivalu se uskutečnil v roce 1999 v Praze a byl inspirován obdobnými akcemi, které pořádají Human Rights Watch v New Yorku a Amnesty International v Amsterodamu.
 
 Pořadatelem festivalu Jeden svět je Člověk v tísni, o.p.s.
Tato instituce organizuje humanitární pomoc v krizových oblastech světa a usiluje o šíření demokracie a snaží se chránit lidská práva.
 
 Nedílnou součástí její činnosti jsou kulturní, novinářské, osvětové a další aktivity, mezi něž patří i festival Jeden svět. Jedná se o přehlídku výjimečných dokumentárních filmů, které přesahují běžnou zpravodajskou nabídku.

 V průběhu sedmi let své existence se festival Jeden svět postupně rozšířil na celé území republiky a současně kromě Prahy probíhá v dalších městech Čech, Moravy a Slezska. Festival se tak stal jednou z mála kulturních událostí, které svou pozornost rovnoměrně rozdělují mezi hlavní město a regionální centra. Jeden svět umožňuje tedy i mimopražským divákům získat podrobný vhled do událostí aktuálního světového dění a poznat blíže současné společenské a politické trendy.
 
 Jeden svět se etabloval jak metropolitních městech, tak v menších lokálních centrech, např. v Kutné Hoře, Uherském Hradišti, Opavě. V každém z těchto prostředí nalézá svůj specifický životní prostor vedle ostatních akcí, konajících se na poli kultury. Na pořádání festivalu se podílí řada neziskových organizací.  
 
 Neodmyslitelnou součástí Jednoho světa v regionech je spolupráce s univerzitami, středními a základními školami. Důležitou podmínkou úspěšného fungování festivalu  v mimopražských městech je stále vzrůstající podpora ze strany místní samosprávy a krajských úřadů. Ve všech městech probíhá festival pod záštitou primátorů a hejtmanů krajů.
 
 V Opavě je tento festival pořádán od roku 2000 v kontextu s pražským programem. V roce 2002 se organizace festivalu ujala Slezská univerzita v Opavě pod záštitou primátora Statutárního města Opavy a rektora Slezské univerzity v Opavě. Realizátorem festivalu v Opavě je Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.

Vstupné:
Vstupné na jeden film 40.-Kč
 Vstupné na celý den 60.-Kč
Vstupné na celý festival 150.-Kč
krátké filmy do 30min. 20.-Kč
Dopolední projekce pro školy 30.-Kč

Kontakt:
Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D. : tel.: 776185199, E-mail jiri.sio@post.cz
 
Kontakt pro rezervaci dopoledních projekcí pro školy:
Mgr. Hana Kožaná, tel.: 608 727368, E-mail hanka.koz@centrum.cz

Šimon Kliman, Bez názvu, 2007

Každé dva roky se ve francouzské metropoli setkává jeden z nejvýznamnějších fotografických festivalů Měsíc fotografie s dnes už bezkonkurenčně největším fotografickým veletrhem Paris Photo. Bylo tomu tak i loni v listopadu, i když jenom velmi krátce: zatímco některé z festivalových výstav byly otevřeny celé tři měsíce, Paris Photo trvalo jenom čtyři dny.
 Patnáctý ročník Mois de la Photo v několika směrech příjemně překvapil. Jeho pořadatelé z Evropského domu fotografie v Paříži letos poprvé vydali ve spolupráci s arleským nakladatelstvím Actes sud rozsáhlý festivalový katalog nejenom ve francouzštině, ale i v anglické verzi a konečně tak následovali organizátory festivalů v Arles, Lyonu nebo Lille, kteří už dávno pochopili, že francouzštině dnes mnoho zahraničních hostů a návštěvníků nerozumí. Festivalové téma nebylo tak svazující, jako tomu bylo v některých předchozích ročnících. Pod zastřešující podtitul festivalu „Evropská fotografie od tradice k transformaci“ bylo možno zahrnout širokou plejádu historických i současných expozic nejenom evropských fotografů, ale třeba i fotografie z Evropy od Brazilce Miguela Ria Branca,  Iránky Shirany Shabhaziové či Američanky Lee Millerové. Ale také obsáhlou expozici Sedmdesátá léta, šok americké fotografie, u níž jediným spojením s Evropou byl fakt, že všechny exponáty pocházely ze sbírky Národní knihovny v Paříži.

Claude Cahunová, Autoportrét, 1933

Henri Cartier-Bresson, Harlem, 1947

Martin Parr, z cyklu Think of England

Massimo Vitali, Piknik u Senátu, Paříž

Mohamed Bourouissa, z cyklu Předměstí, 2005

Pierre Gonnord, Nathalie, 2007

Ralph Gibson. Z cyklu Déja vu, 1973

Yao Lu, z cyklu Nová krajina, 1996 (Cena BMW - Paris Photo)

A právě tato výstava byla největším festivalovým lákadlem s dlouhými frontami diváků, lačných uvidět na 300 dobových fotografií mnoha slavných autorů. Vstup do instalačně poněkud přehuštěné expozice zahrnoval i některá starší díla jejich předchůdců, jakými byli Walker Evans nebo Louis Faurer, ale hlavní pozornost byla pochopitelně upřena na příklady typických tendencí americké fotografie té doby, jakými byly například expresivně rozostřené subjektivní dokumenty Williama Kleina a Bruce Gildena, syrové portréty Diany Arbusové s hlubokými ponory do nitra lidí před kamerou, ironické pohledy na konzumní život středních vrstev z amerických předměstí od Billa Owense, Clarkovy autobiografické záběry ze života tehdejších mladých lidí, plného sexu a drog, záměrně chaoticky působicí snímky ve stylu nové topografie od Johna Deala, Michalsovy sekvence s téměř filmovými či literárními ději nebo šokující apokalyptická a současně estetizující aranžmá s mrtvolami od Joela-Petera Witkina. Výstava nepřinesla mnoho neznámých prací, nečekaných komparací nebo objevných interpretaci. Většině návštěvníků to však nevadilo, bohatě jim stačila možnost vidět na jednom místě tolik děl, která se tak významně zapsala do dějin americké i světové fotografie.
 Další velká expozice měla název Objektivity, fotografie v Düsseldorfu. V Muzeu moderního umění města Paříže byly společně představeny jak práce nedávno zesnulého pedagoga düsseldorfské Akademie výtvarných umění Bernda Bechera, který se svou manželkou Hillou vytvářel komparativní soubory řady obdobných snímků, ukazující stereotypnost architektury, tak jeho žáků Andrease Gurského, Thomase Ruffa, Thomase Strutha, Candidy Höferové a dalších. Asi žádný jiný fotografický pedagog se nemohl pochlubit tolika bývalými studenty, kteří pronikli až do nejvyšších sfér současné fotografie.
Výstava zahrnovala nejenom obří barevné zvětšeniny chladně deskriptivních fotografií, jimiž se dnes tito autoři prezentují, ale i jejich málo známé práce z mnohdy výrazně odlišné rané tvorby.
 Festival vůbec přinesl řadu objevů a připomínek zapomínaných děl. Jen zřídka publikované dokumentární fotografie z Anglie 50. – 70. let, zmítané sociálními problémy, byly k vidění v expozici britského fotoreportéra Philipa Jonese Griffitha, známého především svou knihou o válce ve Vietnamu. Také z tvorby dalšího už nežijícího člena agentury Magnum Wernera Bischofa byly vystaveny málo známé fotografie z Evropy těsně po skončení 2. světové války. Pro většinu návštěvníků byla objevem také retrospektiva Nathana Lernera, který studoval fotografii u Lászla Moholy-Nagyho na Novém Bauhausu v Chicagu a po jeho smrti se stal vedoucím tamního fotografického ateliéru. K největším překvapením, aspoň pro toho, kdo neviděl nedávnou větší expozici v muzeu Ludwig v Kolíně nad Rýnem, patřila výstava politických koláží, které dánský fotograf a výtvarník Marinus Jacob Kjeldgaard publikoval v letech 1932 – 1940 ve francouzském deníku Marianne. V mnohých kolážích, parodujících Hitlera a další nacistické pohlaváry sice bylo vidět silný vliv obdobných děl Johna Heartfielda a některé koláže se blížily až k jejich replikám. Ale Kjeldgaard na rozdíl od hluboce přesvědčeného komunisty Heartfielda  neváhal ve svých kolážích zesměšňovat i Stalina.
 Největší počet z téměř stovky expozic pařížského Měsíce fotografie pochopitelně představoval tvorbu současných autorů. Šlo o širokou plejádu různých tendencí a stylů. Velké zastoupení měl moderní barevný dokument, který reprezentovaly třeba i u nás dobře známé fotografie Rakušana  Reinera Riedlera z cyklu Fake Holidays, ukazující uměle vytvořené turistické atrakce – kopie mexických pyramid na Floridě, moskevského Rudého náměstí v Turecku, mořských pláží nedaleko Berlína. Motivy globálního konzumentarismu v jiné podobě zachytil ve svých hořce komických fotografiích z nákupních center Švéd Lars Tunbjörk. Naopak velmi tradiční kompozice ve stylu starých mistrů použila mladá Švýcarka
Anne Golazová v poklidných fotografiích rurálního života. Stále rozšířenější fúze dokumentární a inscenované fotografie použil Mohamed Bourouissa v pečlivě nainscenovaných, ale zcela autenticky působících scénách  s mladými arabskými obyvateli pařížských předměstí, obtížně hledajících svou identitu ve střetech islámské a křesťanské kultury.  Překvapivě málo byly tentokrát zastoupeny různé formy konceptuální tvorby, které dominovaly některým z předchozích ročníků pařížského festivalu, a kupodivu i díla, založená na výrazných počítačových manipulacích. Mezi mnoha výstavami se neztrácela nevelká přehlídka současné slovenské fotografie, představující svěží práce pedagogů a studentů katedry fotografie na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě Ĺuba Stacha, Jany Hojstričové, Sylvie Saparové, Petry Bošanské, Šimona Klimana a dalších. Škoda, že česká fotografie tentokrát nebyla na pařížském festivalu vidět vůbec. Naprostá většina kulturních center postkomunistických zemí se přitom do oficiálního programu zapojila.
 Pořadatel Paris Phota, firma Reeds Expositions, tentokrát vyměnil velkou část vedení veletrhu včetně uměleckého ředitele, jímž se stal Guillaume Piens. Na vlastním veletrhu v Carrousel du Louvre Louvru se to ale příliš neprojevilo. Opět se ho zúčastnilo přes 100 vystavovatelů, kteří prošli výběrovým sítem odborné komise z daleko početnějšího množství zájemců. Kromě 24 galerií z Francie a 21 z USA bylo tentokrát nejpočetněji zastoupeno – 19 galeriemi – Japonsko, které bylo i čestným hostem, jemuž byla věnováno mnoho přednášek a projekcí i samostatná expozice japonských fotografických knih. Finanční a ekonomická krize se sice neprojevila na velkém počtu návštěvníků, kterých přišlo 37 760,.o pět tísíc vice než loni (mnohdy na vstupenky i na šatnu stály dlouhé fronty), ale bylo ji tentokrát vidět v daleko sporadičtějším počtu velmi drahých fotografií (k těm nejdražším tentokrát patřil portrét skladatele Richarda Strausse od Steichena, nabízený za 420 tisíc euro). Nejlépe se prodávaly fotografie v nižších cenových kategoriích. Velký úspěch slavila třeba pekingská galerie 798, která prodala desítky sugestivních digitálně manipulovaných snímků za ceny mezi tisíci a třemi tisíci eur a která take reprezentovala autora romantických krajinářských digitálních montáží Yao Lu, letošního vítěze Ceny BMW Paris Photo. Úspěšně se prodávaly také mnohé japonské fotografické publikace – například pařížský nakladatel Toluca našel 21 kupců pro novou Arakiho knihu Tin Ashes, nabízenou za 6 500 euro. Česká fotografie tentokrát byla vidět jenom velmi vzácně především díky dílům Josefa Sudka, Františka Drtikola nebo Jaroslava Rösslera. Pouze londýnský dealer Erich Franck nabízel menší počet prací současných českých dokumentaristů Josefa Koudelky, Jindřicha Štreita či Hany Jakrlové.
 Příští Paris Photo, které proběhne ve dnech 19. –22. listopadu 2009, se zaměří na arabskou a íránskou fotografii.                 Vladimír Birgus

 Zdroj: Digi Foto 2/2009
 

Nejstarší český fotografický časopis přestal vycházet po 115 letech

 Sto patnáct let měnil názvy, šéfredaktory, kvalitu obsahu i tisku, rozsah, grafické provedení, počty čtenářů. Přesto to však byl časopis s mimořádnou kontinuitou. Když v lednu 1893 vydal Klub fotografů amatérů v Praze první číslo Fotografického obzoru, šlo o skromný věstník zpráv z klubového života, novinek z fotografické techniky a různých rad. Teprve v meziválečných letech časopis obohatila rozsáhlejší  obrazová příloha, vzorně tištěná firmou Neubert a synové. Jedno ze svých nejlepších období tento oficiální orgán Svazu českých klubů fotografů amatérů paradoxně prožíval na začátku nacistické okupace, kdy se jeho vedení ujal Josef Ehm, který ve spolupráci s Jaromírem Funkem vytvořil z konzervativního časopisu moderně koncipovaný žurnál vysoké úrovně, jenž ještě v listopadu 1940, v době oficiálního odmítání avantgardy coby „zvrhlého umění“, věnoval celé číslo avantgardní fotografii. V září 1944 přestal Fotografický obzor spolu s desítkami jiných českých periodik vycházet, ale už v květnu 1946 na něho programově navázal nový měsíčník Československá fotografie. Za nejsmutnější období celé existence časopisu můžeme považovat roky 1950-1953, kdy pod změněným názvem Nová fotografie a pod vedením nejzběsilejšího ideologa stalinského dogmatismu na poli fotografie Františka Doležala kladl hlavní důraz na „ideovou, třídně stranickou složku díla a na odhalování reakční povahy bezideové, formalistické a společensky indiferentní měšťácké fotografie.“

Běsnění Doležala a jeho kolegy Františka Čiháka však bylo moc i na mnohé kované soudruhy, a tak už v květnu 1952 se do čela redakce dostal umírněný Jaroslav Spousta a v roce 1953 se časopis vrátil k názvu Československá fotografie. Při listování jeho ročníky z dalších let je vidět, jak inscenované záběry hrdinů práce postupně nahrazují snímky obyčejného života ve stylu poezie všedního dne, jak se na stránky časopisu postupně vracejí Sudkova díla i experimentální fotografie, jak se začínají objevovat články o fotografech z agentury Magnum. Až do poloviny 70. let se dařilo Spoustovi a jeho následovnicím Aleně Šourkové a Aleně Kučerové držet solidní odbornou úroveň časopisu, v němž se vedle technických rad a novinek objevovaly kvalitní materiály z historie a současnosti české i světové fotografie a v němž dostávali značný prostor i mladí fotografové. Příchodem přesvědčené komunistky Evy Horské do čela redakce v roce 1974 přibylo ideologických článků i tendenčních fotografií a v 80. letech časopis přišel i o hlubotiskové reprodukce, ale v každém čísle nakonec něco zajímavého bylo. Daniela Mrázková, která Horskou vystřídala ve vedení redakce hned po Sametové revoluci a časopis přejmenovala na Fotografii a později Fotografii Magazín, se pokusila se střídavými úspěchy navázat na svá zlatá léta při vedení Revue Fotografie. Úsilí Mrázkové i další šéfredaktorky Věry Matějů udržet úroveň časopisu i ve stále silnějších komerčních tlacích  bylo zcela zapomenuto během bezkoncepčního amatérského šéfredaktorství Pavla Libory. Richard Guryča, jenž Liboru vystřídal, se poctivě snažil časopisu vrátit ztracenou důvěru. Začal dávat mimořádně velký prostor fotografické tvorbě, snažil se sledovat aktuální tvůrčí trendy u nás i ve světě, všímal si trhu s fotografiemi. Jenže v době, kdy většině mladých fotografů stačí získávat informace z internetu, tradiční fotografické firmy krachují a nové nemají zájem inzerovat v časopise s nevelkým nákladem,  se mu ekonomicky nedařilo a loni na podzim vyšlo poslední číslo Fotografie Magazínu. Jeho předplatitelé se nyní stávají čtenáři DIGI Fota.
       Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 2/2009