Archiv

Head - Non-head / Body - Non-body / City - Non-city

At the time when a quarter of a new decade has passed, in the development of photography the continually growing tendencies to relinquish traditional genres and use the media and approaches blurring the boundaries between photography and visual art are observed in general. These approaches reveal themselves markedly in leaving off two-dimensional enframed photograph, or even the very essence of "record by light" and the more and more frequent utilization of digital cameras. Looking back at the relatively little evaluated Slovak photographic creation since the mid-1990s until present time should bring a more erudite view of the displays of the above-mentioned phenomena, connected with the change of photographic viewing during the last ten years in our country. Reflection on the specific features of young Slovak photography through of a free choice of the works by the most distinctive authors among the graduates of VŠVU (Academy of Fine Arts and Design), VŠMU (Academy of Music and Dramatic Arts) in Bratislava and ITF (Institute for Creative Photogra-phy) in Opava (Czech republic) requires to outline a corresponding context and clarify certain developmental relations.

The joint project of the photographer Ingrid Patočková and the painter Galina Lišháková Place of crime I., II., 2001, is based on the fusion of two media, while the authorship remains unclear. On the walls of a deserted room they create, on the principle of illusion and optical illusion, furnished rooms, which they then photograph. The colour put on the walls unites the space - creates its own logic of three dimensions - and the photocamera unites this situation to a single angle of view, thus giving rise to a single interpretation. In this way the artists point out that neither in the painting nor in the photography any "truth" exists. Dorota Sadovská through a "strange" medium also deals with the issues of painting, that is deformations of the human body in unexpected perspectives on the ceiling, on the floor or in the corner. Her tiny "bodies", made by cutting out the "mirror-reflections" of photographs of interlinked fingers, palms and footsoles. This chain of "outgrowths, hypertrophies and metastases" runs on the circumferences and in the corners of the room and represents a parasite like the stucco ornament. On one hand, the artist in a sophisticated way examines the formal possibilities of the body and ignores the body's original (erotic) associations. The body thus becomes a sign, a letter in the alphabet of the sign language. On the other hand, the "pulsating" line of new formations evokes the image of insects, animality and expansion. Reality and its true image is questioned also by Marek Kvetan. His colour, digital manipulated photographs of the series New City, 2001 present to a viewer the landscapes of "new" world big cities, changed by deleting their traditional dominating features. In this way the author puts to the test "post card" tourist vision of the world with clear focus on historical monuments. On the one hand he reveals a marked loss of the attractiveness of the cities without a memorable "medium-like" point, on the other hand, however, he is trying, by the same medium means (e.g. post card series) to convince us about the existence of the non-existent.

V roce 2002 byla řada expozic historické i současné fotografie představena v rámci České sezóny ve Francii. V Evropském domě fotografie v Paříži proběhla výstava panoramatických snímků Prahy od Josefa Sudka ze sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Atlantické centrum fotografie v Brestu hostilo retrospektivu avantgardního fotografa Jaroslava Rösslera, na Mezinárodních setkáních fotografie v Arles měla světovou premiéru gigantická přehlídka dosavadního díla Josefa Koudelky, v Národním centru fotografie v Paříži vystavoval své snímky výtvarník Václav Stratil, v Městské galerii Chateau d’Eau v Toulouse vystavili dokumentární fotografie Jindřicha Štreita, v Českém centru v Paříži proběhla výstava Akt v české fotografii 1960-2000, která byla později představena i ve Francouzsko-německém institutu v Cáchách. I v uplynulých dvou letech pokračoval zájem o díla klasiků české fotografie. Muzeum Alvara Aalta ve finském městě Jyvaskyla uvedlo výstavu zakázkových fotografií Josefa Sudka pro Družstevní práci. V Morandiho muzeu v Bologni byla na sklonku roku 2003 představena expozice Sudkových zátiší ze sbírek Moravské galerie v Brně. Rösslerova retrospektiva byla ve stejné době uvedena v Muzeu moderního umění Rupertinum v Salcburku a v roce 2004 se připravuje její závěrečná repríza v Mezinárodním fóru fotografie ve Frankfurtu nad Mohanem. Velká výstava Františka Drtikola, sestavená z fondů pražského Uměleckoprůmyslového muzea, byla zahájena v listopadu 2003 v Moskevském domě fotografie. Do objevné expozice Středoevropské avantgardy: výměna a transformace 1910-1930, představené v Los Angeles, Mnichově a Berlíně a doprovázené velkým katalogem, byly zařazeny fotografie Jaroslava Rösslera, Jaromíra Funkeho a Františka Drtikola a koláže Karla Teiga. Řada děl klasiků české fotografie byla loni k vidění na výstavě sbírky baronky Jeanne von Oppenheim v Norton Museum of Art ve West Palm Beach na Floridě a na přehlídce sbírky Manfreda Heitinga v Museum of Fine Arts v Houstonu. Menší Sudkovy výstavy proběhly například v Howard Greenberg Gallery a v Klotz/Sirmon Gallery v New Yorku.
Na festivalu Fotobienále 2002 v Moskvě byla uvedena výstava Akt v české fotografii 1960-2000 a část výstavního souboru Pavla Baňky Infinity. 12. Měsíc fotografie v Bratislavě měl v roce 2002 v programu reprízu přehlídky Česká a slovenská fotografie 80. a 90. let, premiérově uvedené v Muzeu umění v Olomouci, výstavu Povodně v Čechách a autorské expozice Karla Cudlína, Josefa Mouchy a Hynka Alta. Loňský bratislavský festival zahrnoval výstavu krajinářských snímků Pavla Baňky Infinity, soubor Autoportréty od Dity Pepe a cyklus Z lásky od Tomáše Rullera. První Měsíc fotografie v Kyjevě představil na jaře 2003 práce studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, fotografie z Ukrajiny od Karla Cudlína a výstavu Cosi nevyslovitelného od Vladimíra Birguse. Součástí programu Měsíce fotografie 2003 v Montrealu byly snímky Mira Švolíka a výstava digitálně upravených portrétů plačících politiků Bez soucitu od Jiřího Davida. Ta byla představena i ve Štýrském Hradci, evropském městě kultury roku 2003. Jindřich Štreit a Blanka Chocholová v roce 2002 vystavovali na fotografickém festivalu v čínském městě Duyun. V rámci Photokiny 2002 v Kolíně nad Rýnem vystavovali Dita Pepe a Jan Vaca. Na přehlídce Transphotographies ve francouzském Lille byly loni k vidění výstavy Dagmar Hochové, Pavla Baňky, Jana Saudka a Václava Stratila. Mezinárodní festival fotografie v Lodži v květnu 2003 zahrnoval expozici prací studentů pražské FAMU a retrospektivu Dagmar Hochové. Ukázky z Mezinárodního festivalu digitálního obrazu In Out v Praze byly prezentovány v Bratislavě a Budapešti. V soutěži World Press Photo 2003 získal Antonín Kratochvíl hned dvě první ceny. Fotografického veletrhu AIPAD v New Yorku v únoru 2003 se zúčastnilo České centrum fotografie, zatímco na veletrhu Paris Photo 2003 vystavovala Leica Gallery Prague.
Stálou pozornost české fotografii věnuje Leica Gallery v New Yorku, která v roce 2002 uvedla expozici Česká dokumentární fotografie, loni autorskou výstavu Karla Cudlína a na rok 2004 připravuje expozici Antonína Kratochvíla. Výstava prací dvanácti současných českých fotografů, připravená Pražským domem fotografie, byla představena v CK Josefsberg Studiu v Portlandu a galeri Benham v Seattlu. Výstava Akt v české fotografii 1960-2000 se setkala s velkou pozorností diváků i médií při reprízách v bývalém císařském zámku v Poznani, v Galerii současného umění BWA ve Vratislavi a na hradě Ksiaź ve Walbrzychu. Expozice Současná česká dokumentární fotografie byla po premiéře na Mezinárodních dnech fotografie v Hertenu představena také v dalších německých městech Leverkusenu a Dormagenu. Na výstavě v Galerii současného umění BWA ve Vratislavi se představili studenti fotografického ateliéru z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem spolu s německými a polskými kolegy, pedagogové Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě zase vystavovali v poznaňském zámku. Řadu samostatných výstav v zahraničí měli Jan Saudek, Josef Koudelka, Jindřich Štreit, Pavel Baňka, Veronika Bromová, Jiří David, Dana Kyndrová, Jan Pohribný, Ivan Pinkava, Dita Pepe a další čeští fotografové.
K popularizaci české fotografie ve světě přispěly i knihy a časopisy. Jedno z nejprestižnějších amerických nakladatelství Massachusetts Institute of Technology Press vydalo v angličtině knihy Czech Photographic Avant-Garde 1918-1949 a Jaroslav Rössler – Czech Avant-Garde Photographer, které převzalo od pražského nakladatelství KANT. V newyorském nakladatelství Aperture vyšlo už druhé vydání publikace Josef Sudek: Poet of Prague. K finské výstavě Josefa Sudka byl vydán obsáhlý katalog Josef Sudek. The commercial photography for Družstevní práce a k výstavě v Paříži katalog Josef Sudek: Prague panoramique.. Japan Society of Image Arts and Sciences v Tokiu loni vydala studii Jaromír Funke and Czech Modernism. The History of Czech and Slovak Photography.. V USA vyšly faksimile avantgardních knih Abeceda a Fotografie vidí povrch. Vratislavská galerie BWA vydala polský překlad textu knihy Akt v české fotografii. V Francii, Německu či USA také vyšly nové publikace Josefa Koudelky, Jana Saudka a Antonína Kratochvíla. Fotografické knihy z nakladatelství KANT a TORST se dostaly do mezinárodní distribuce a najdeme je v knihkupectvích a muzeích řady zemí. Čeští fotografové jsou mimořádně dobře zastoupeni v knize Michaela Koetzleho Lexikon der Fotografen. V 8. vydání publikace European Photography Guide má Česká republika vyhrazeno 16 stran, zatímco podstatně větší Rusko je prezentováno na 11 stranách a Polsku je věnováno ještě o stránku méně. Mnoho materiálů o české fotografii vyšlo v zahraničních časopisech – např. polská umělecká revue Format věnovala hlavní pozornost ve svém 41. čísle historii i současnosti české fotografie s obsáhlými studiemi o české meziválečné avantgardě a české fotografii 90. let a řadou autorských medailonů.

Svéráz údělu slovenských žen a tedy nás všech

Lucia Nimcová vzbudila velkou pozornost už svými prvními dokumentárními fotografiemi na začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Ve svých snímcích se vždy snažila budovat svébytný výrazový svět. S neobyčejným zájmem a upřímností fotografovala své nejbližší okolí na pomezí sociálního dokumentu a výtvarné fotografie, ať už vytvářela soubor nazvaný O sobě, Amerika nebo Z nemocnice, když vzpomenu jenom ty nejznámější. Do takto zachycené „osobní“ reality často zcela volně zasahovala – vpisováním a vkreslováním, kolorováním, volbou modré tonality černobílých snímků, záměrným užitím tmavé tonality nebo prošlých šedivých papírů nebo je alespoň doplňovala o úryvky textů a básní umístěných pod fotografiemi. Někdy přesahovala oblast dokumentu a pořizovala fotografie z televize nebo přecházela ke konceptuálním sériím. Nikdy ale v pravém slova smyslu neusilovala o sociální dokument, ani subjektivní nebo narativní, jak bylo mnohdy nahlíženo na její práce, i když pracovala s tématy a vizuálním jazykem těchto žánrů. K fotografiím Lucie Nimcové bylo vždy nutné přistupovat mnohem komplexněji. Její snímky tak jsou osobitými, často neobyčejně hravými vizuálními glosami, plné poetické spontánnosti a ženskosti. Není tak jen jedinou výraznou autorkou slovenské fotografie inklinující k dokumentárnímu stylu, ale svou tvorbou si vydobyla velice svébytné postavení i v rámci slovenské dokumentární fotografie.

Ženy jsou tématickou „stálicí“ v rejstříku autorčiných fotografických zájmů. Fascinujícímu světu žen se cíleně věnuje již více než dva roky. Nejdříve vytvořila konceptuálně laděný soubor o ženách v jejich privátním prostředí domova, slovy autorky „kde práve žijú s problémom, ktorý práve riešia, nahé do takej miery, jako sa chcú samy odhaliť“. Čtveřice postupně rozkrývajících snímků o každé z „výjimečných“ žen nepoodhaluje nic z jejich problémů, jen v jemném tušení dává nahlédnout do jejich psychického světa a především vztahu žena – její partner. Láska, neporozumění, odevzdanost, domácí násilí, vše je tu namícháno ve chvíli intimního setkání fotografované a fotografky, portrétu a obnaženého těla, jen naznačeno bez příběhů a jasných soudů.
Slovenské ženy jsou výsledkem projektu, který v tomto roce Lucia Nimcová fotografovala jako vítězka grantu Institutu pro veřejné otázky. V neúprosně vymezeném čase mezi obdržením grantu a prezentací jeho výsledků v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě sjezdila Slovensko, aby se nakonec zaměřila především na ženu městskou, současnou, bloudící v širokém rozsahu jí nabízených světů, někde mezi stereotypy přijatých konvencí a představ o tom, jak má žít, o co se má zajímat, jaký životní styl sdílet a vlastními představami o svém osudu. Žena zachycená někde mezi pračkou, plotnou, kolébkou, laptopem, kalanetikou, kurzy angličtiny, profesní kariérou, shopingem, modifikovaná ženskými časopisy, oblíbenými televizními seriály, konvencemi i stereotypy a ekonomickou realitou současného Slovenska.
Autorčin svět poetického plynutí, naplněný hravostí, potřebou neustálého ohledávání a vztahování se ke světu dokumentu se tentokrát v zájmu projektu uskrovnil do poměrně střídmé, tradičnější formy barevného dokumentu, zaměřeného na výrazný hlavní motiv, systematickou práci s výraznou barevností a působivé, leckdy až poetické světlo. Většina snímků byla pořízena v interiéru, při umělém světle nebo dokonce „doflešována“. Fotografie slovenských žen v této publikaci jsou náčrtem možných přístupů, výběrem z mnoha světů, které ženy provází. Lucia Nimcová předkládá mozaiku možných údělů slovenské ženy, v podstatě středoevropské, avšak ženy spíše městské, než žijící na venkově, se zcela odlišnými sociálními vztahy, rolemi a prací. Spojujícím prvkem jejich fotografií je intimita, v tomto souboru vnímaná jako tradičně přisuzovaný ženský atribut, v konvenčně vnímané polaritě muž – expanze, vnější svět a žena – rodina, svět privátní.
Projekt Slovenské ženy během realizace neprovázel náhled na postavení ženy ve struktuře společnosti vnímaný z feministických pozic, je především autorčiným intimním a spíše pocitovým hledáním rolí ženy ve světě, v době, do které se „sama narodila jako žena“. Právě tak jako fotografie nevypovídá jen tím, co je na ní zachyceno, ale také tím, hledáček fotografického přístroje výřezem z okolního světa v okamžiku stisku spouště vynechal, právě tak není tato kniha jen o oněch o trochu více než padesáti procentech lidské populace, ale je skutečnou obrazovou zprávou o současném Slovensku, výmluvným tázáním o nás všech.

I přesto však přinesl letošní ročník řadu výborných výstav, mezi návštěvníky vzbudila pozornost parodistická ultrabarevná a doslova veselá výstava Marcose  Lópeze, netradičně pojatá výstava složená zkušeným kurátorem Jevgeniem Bereznerem zachycující leningradskou blokádu v letech 1941 až 1943, přehled, respektive výběr z tvorby amerického fotografa Duana Michalse a silné bylo také téma ženy ve fotografii a fotografujících žen, reprezentované mj. výstavou Soukromá žena a také samostatnou výstavou mladé fotografky, držitelky grantu Slovensko 003 - Obrazová zpráva o stavu krajiny Lucie Nimcové.
I tak byla řada výstav, které si mohli upřímně řečeno organizátoři spíše odpustit. Patřilo mezi ně otřepané téma jedenáctého září v New Yorku, kombinace videoinstalací a slabých zvětšenin nahého těla Tomáše Rullera či snaha o šokování řeckého fotografa Viktora Koena.
Flíčkem na běloskvoucí košili festivalu bylo pak snad už jen zvláštní chování provozovatelů některých galerijních prostorů, kteří jako například v mezinárodním domě umění pro děti Bibiana, kde ovšem byly problémy i v minulých letech, když se dámy v pokladně rozhodly půl hodiny po zahájení vernisáže pro jistotu do objektu nevpouštět žádné další návštěvníky, nebo zvláštní přístup Galerie města Bratislava, která se rozhodla na výstavu Duana Michalse vybírat vstupné 50 korun a to jak od důchodců, vojáků tak i studentů a dalších, ve většině galerií „zvýhodňovaných“ skupin.
Ale jak se říká, bez pihy není krása a tak i přes pár podobných excesů lze bez uzardění prohlásit letošní Měsíc fotografie v Bratislavě za skvělý. S douškou, že ten příští bude jistě ještě skvělejší…

Recenze na výstavy MF 2003

Dita Pepe: Autoportréty

J. F. Joly – Ztroskotanci – fotografické portréty nejchudších z pěti velkoměst  světa

Výtvarný směr portrét, tedy zachycení podoby tváře tvora, jež si dal hrdý název Homo sapiens převzala fotografie z malířství. Portrét byl od věků účelovým zobrazením. Nejprve byla tato pocta portrétu prokazována alegoriím Boha, světcům, sakrálním námětům, císařům a králům pak filosofům, řečníkům, hrdinům, významným umělcům, aby se jejich podoba a jméno stalo nesmrtelné. Již z doby starého Egypta (okolo1370 př.n.l.) se nám dochoval portrét královny Nefertiti výrazově velmi přesvědčivý a zachovávající psychický stav člověkav okamžiku portrétování. Téměř po celý středověk se ustoupilo od zpodobování konkrétního člověka a v drtivé většině sakrálních námětů se tváře objevují pouze jako typy bez psychologické konkretizace. Mezi první umělce, kteří zhruba od 13.stol. přinášejí portréty konkrétních živých lidí a jejich výrazu hnutí mysli patří Giotto di Bondone (1266-1337), a např. flámská malířská škola v čele s Janem van Eyckem (15.stol). Ve 14.- 16. stol – období vlašské renesance - vystupují např. Raffael Santi, Tizzian a nejvýraznější Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti. Zatímco Rafael a Tizzian patří ještě renesanci Michelangelo pokračuje svými tvůrčími postupy již do nové slohové epochy. Nejznámější portrét da Vinciho Mona Liza vzniká ve Florencii roku 1503.
Německý portrét proslavil v 16. století Albert Durer technikou malby a rytin a dále mistrovským vyjádřením výrazu a hnutí v lidské tváři. Šlo mu o duchovní, ideální vyjádření osobnosti a psychického stavu a  dosahoval osobitého a jedinečného stylu. K vynikajícímu mistrovství barokního portrétu dospěl v nizozemském malířství Petr Paul Rubens. Pro jiného Holanďana světové proslulosti Rembrandta van Rijna je charakteristická práce s dynamikou světla (šerosvit).
Zásadní změnu v pojetí malířského portrétu přináší až konec19.stol. a počátek 20.stol. kdy vystupují tzv. „impresionisté“ kteří umocňují dojem a výrazovou sílu svých obrazů rozkladem barev a světla(Eduard Manet, Paul Cezanne, Edgar Degas, Auguste Renoir). Vrchol tohoto pojetí a přechod až k expresi představuje Vincent van Gogh. Zcela moderním pojetím vzrušil veřejnost na začátku 20.stol Pablo Picasso a Paul Klee, kteří analyzovali skutečnost na základní znaky a vytvořili vícepohledové obrazové konstrukce(kubismus).
V pol. 19.stol. přibyl do rodiny technik zpodobování člověka nový postup, který byl schopen zapsat věrně a do všech podrobností tvar i osvětlení. V té době to ještě nebyl okamžik ale jakási syntéza pózy a gesta. Byla to fotografie.
Tradici fot. portrétu otevírají Angličané David Octavianus Hill(který byl hlavně malířem) a Robert Adamson (zabezpečující technickou složku fotografie) v r.1843 portrétují 450 účastníků sjezdu Nové skotské církve. Jejich práce vynikají přirozeností, psychologickou hloubkou a výtvarnou působivostí (šlo samozřejmě o kalotypie).
Francii tohoto období reprezentuje Gaspard  Tournachon zvaný Nadar. Je mistrem rozptýleného světla. Osvětlení má obdivuhodnou jednotu. Je plastické, bohatě prokresluje detaily a přitom je střídmé. Dělí zpravidla tvář na světlejší a tmavší polovinu. Jako zkušený  malíř si dovede poradit s postavou a zejména rukou modelu.
Konec 19. stol. přináší nejen novou techniku, ale současně i zápas o nový fotografický výraz. Na vývoji fotografie v tomto období se markantně podíleli malíři a na způsob imprese je zaváděna móda měkkých objektivů a tvárných procesů (gumotisky, olejotisky, bromoleje,uhlotisky, pigmentové tisky, apod. Zrodil se první čistě fotografický umělecký směr „piktorializmus“, jehož krédo by se dalo shrnout do věty: „vidíme všichni stejně, ale ne všichni jsme stejně zruční“. Šlo o to, aby se fot.obraz co nejvíce přiblížil malbě.Tento směr znamená odklon od autentičnosti, hlavní charakteristické vlastnosti fotografie. Ve světě se tomuto pojetí ve své době věnují např.Francouzi Robert Demachy a Constant Puyo, Angličané James Craig Annan, Alfred Hinton. Později se vedle anglické a francouzské školy portrétu začíná formovat škola americká a německá. Německá a rakouská škola nejvíce ovlivnila české fotografy té doby (V.J.Bufka) – např. Nicola Perscheid, Rudolf Duhrkoop. Americkou školu představuje Edward Steichen člen skupiny Fotosecese, kterou založil významný fotograf a organizátor fot. dění Alfred Stieglitz, který sám již tento směr(pikt.) opouští.
Na přelomu 19. – 20. stol. dochází k prvnímu dělení fotografie na uměleckou (piktoriální) a „živou – life“ - autentickou s důrazem na přesnost a ostrost zobrazení. Technický pokrok dále umožnil vznik nového fotografického žánru – reportážní a dokumentární fotografie z kterého se vydělila „sociální fotografie“ jako samostatný směr.
Prvními představiteli se stávají Američané Jacob Riis, který v letech1888 – 98 fotografoval otřesné životní podmínky newyorské chudiny, a Lewis Wickes Hine, který počátkem 20.stol.dokumentoval život přistěhovalců do USA  na Ellis Islandu v N.Y. a zneužívání dětské práce. Další Američané Edward Sheriff Curtis a Adam Clark Vroman zachycovali  zanikající indiánskou kulturu(hlavně portréty kmenových náčelníků).
Ostře sociálně kritické dílo vytvořil v Rusku Maxim Petrovič Dmitrijev. Šlo o dokumentování hladovějících v r. 1891 – 92 v Povolží.
K sociální fot. lze volně přiřadit také např. ohromnou studii německé spol.10.-30.let 20. stol., kterou vytvořil August Sander. V tisících rafinovaně jednoduchých  fot. Zachycoval typické reprezentanty jednotlivých vrstev obyvatelstva a různých povolání (zedníky, pekaře, dělníky, až po bankéře a umělce). Zachycoval je ve strnulých pózách v sugestivně přímých pohledech do objektivu.Vždy se objevují náznaky odpovídajícího prostředí Podobně vyznívá i svěží a kompozičně vyvážené dílo Francouze Eugena Atgeta Objevené ve 20.letech 20.století. Šlo opět o portréty typických představitelů pařížské ulice. Snímky vznikaly jako předlohy pro malíře. V 30.letech na jeho dílo volně navázal Brassai Původem maďar, který dokumentoval život pařížské ulice a nevěstince (Madam Bižu).
V r.1933 po krachu na N.Y. burze dolehla na USA hospodářská krize. Americký prezident inicioval vznik skupiny fotografů „ FSA“(Doroty Langeová, Walker Evans, Russell Lee, Jack Delano) kteří dokumentovali nejkřiklavější obrazy bídy amerických farmářů  - např. snímek D.Langeové – Matka – tulačka.
Volně do proudu sociální fotografie můžeme přiřadit také dominantní fotoexpozici „Lidská rodina“ kterou v r.1955 sestavil Američan E.Steichen a která obletěla celý svět coby humanistický apel.
Současnou sociální fotografii představuje např.Diana Arbus(1923 – 1971 sebevražda). Jedna z nejvýraznějších osobností portrétní i dokumentární fot. 60.let. Původně módní fotografka pod vlivem studia u Lisetty Modelové začala vytvářet naturalistické portréty průměrných Američanů a duševně i tělesně postižených lidí. Její statické snímky ukazují s brutální otevřeností a zároveň s hlubokým soucitem samotu a bezvýchodnost lidí neschopných nalézt smysluplnou životní orientaci, lásku nebo přátelství ve lhostejné společnosti odosobněného konzumního světa. Za nevídanou sugestivitu svých obrazů vděčí kontrastu mezi často sebevědomými pózami portrétovaných a ošklivostí či bizarností jejich výrazu psychické rozháranosti, prázdnoty tváří. Používala dokonalou velkoformátovou kameru a často elektronický blesk.
Volně na tuto linii navazuje i vystavující autor Jean – Francois Joly svým souborem Ztroskotanci. Narozen roku1961 v Chateauroux ve Francii žije v Paříži. Je fotografický samouk. Začínal v oblasti módní fotografie, od roku1990 se věnuje reportáži. Pracuje jako samostatný fotograf. Impulzem pro jeho nasměrování k tomuto (Ztroskotanci) náročnému tématu se stalo setkání  s psychologem Dr.Xavierem Emanuellim a psychoanalytikem Patrickem Declerkem v r. 1993. „Chtěl jsem sestavit fot. soubor představující místa největší společenské tísně, vybral jsem si místa představující odlišné typy lidí vyloučených ze společnosti“ (Paříž, Moskva Currich, Johanesburg, Káhiru).
Snad nejblíže vystavenému souboru v historii žánru se jeví monumentální portrétní dílo Němce A.Sandera, jemuž šlo o zachycení dobových typů – průřez společností- s potlačením výtvarných prvků. Joly se specializuje na skupinu nejchudších a využívá všech dostupných výtvarných prostředků(protisvětlo, rekvizity, oděv, kompozice) k vyzdvižení až adoraci(oslavě) objektu. Autor také evokuje práci Francouze E.Atgeta na přelomu století, jež se zabývá opět celým spektrem populace. Z českých a slovenských fotografů zabývajících se touto tematikou můžeme jmenovat Karla Plicku zabývajícího se ve 40.a 50. letech etnografickými studiemi, Martina Martinčeka zachycujícího starý Liptov (Slovensko), ze současných českých autorů je nutné zmínit Jana Šibíka - reportéra, přinášejícího v rámci reportáží z různých koutů světa také vynikající a lidsky citlivé portréty trpících lidí(Afrika – Sierra Leone – podvyživené děti s uťatými pažemi).
Kompoziční plán většiny snímků souboru Ztroskotanci – čelní pohled do objektivu, detail či polocelek, zřídka celá figura s náznakem odpovídajícího prostředí(jednoduchý prostý oděv, rekvizity – plechové hrnky, pytle s odpadem, jasně ukazují na životní podmínky v nichž se tito lidé dlouhodobě nacházejí) pracuje s přirozeným světlem bez doblýskávání, výrazy lidí před kamerou svědčí o hluboce lidském přístupu autora k modelům. Přesto ,že mimika zpodobovaných osob je většinou neutrální,z rysů tváře lze číst historii jednotlivých postav – plnou přímého boje o přežití. U většiny spatřujeme velice silnou integritu ega.Výborná klasická řešení kompozičních celků. Některá pozadí připomínají malovaná pozadí piktorialistů. Většina záběrů odráží hlavní autorovo krédo: „vrátit těmto ztroskotancům alespoň na okamžik před kamerou jejich lidskou důstojnost“. Sympatické je že pracuje polaroidovou kamerou a snímek ihned předá fotografovanému. Snímky žen si sugestivností nezadají např. s klasickým snímkem D. Langeové – Kočující matka – tulačka. Autor se ovšem nebrání ani čistě výtvarným záběrům, kdy objekt slouží pouze jako figura v kompozici –  bez tváře – hraje pouze tetování na paži ležícího muže na posteli. Snímky vznikly v letech 1995 – 1999 v pěti rozdílných geografických prostředích, nicméně výrazy ve tvářích zpodobovaných osob tedy odraz jejich životního stavu je téměř totožný.
Autor pracuje polaroidovou technikou na formát 12.5 x 16 cm. Vystavuje rámované kopie (tónované na hnědo) z polaroidových negativů. Soubor obsahuje 24 obrazů. Klasicky solidní adjustace výstavy (rámy světlé dřevo) podporující vážnost tématu. Uvidíme, jak dlouho autorovi nastoupený trend vydrží… Nabízí se srovnání pohledů na chudobu jako společenský jev z hledisek různých paradigmat – křesťanství, buddhizmus, hinduizmus, islám. Nutno říci, jakýkoli zájem o tyto naše nejchudší bližní je přínosem jako společenský apel.

Galerie: Fiducia Ostrava
Autor: Jean Francois Joly
Název výstavy: Ztroskotanci – Naufrages
Vernisáž skupina Imre