Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

16/9/2018

Být single

Samota a osamění patří k výrazným charakteristikám současné společnosti a postihuje její jedince bez ohledu na generační příslušnost. Pocit osamění se stal epidemií naší doby. V případě subkultury single už nejde jen o pár podivínů na okraji společnosti.

„Snad nikdy dříve nežil člověk tak rychle, nevyužíval 

v takovém měřítku komunikační technologie,

neměl tolik sociálních kontaktů, ale zároveň se necítil tak osaměle 

i uprostřed masy ostatních lidí. Zároveň se nikdy dříve tolik nesnažil 

z životního a pracovního kolotoče uniknout do samoty.“ 

 

Jakub Hučín – člen Společnosti pro logoterapii a existenciální analýzu

 

Samota a osamění patří k výrazným charakteristikám současné společnosti a postihuje její jedince bez ohledu na generační příslušnost. Pocit osamění se stal epidemií naší doby. V případě subkultury single už nejde jen o pár podivínů na okraji společnosti. Takový životní styl je zjevně z mnoha důvodů lákavý, ale část společnosti je do této situace vržena nedobrovolně. V Česku žilo roce 2015 formou single 54 % mužů a 33 % žen ve věku 25–29 let. Současná společnost se již neopírá o generacemi budované vazby a vztahy mezi lidmi. Tradičně sdílený systém sociálních relací koroduje cíleným zpochybňováním „starého světa“ ve jménu neomezené individuální svobody a adorováním všech alternativních životních stylů. Každý člověk si buduje vlastní identitu a integritu na základě osobních prožitků a zkušeností a ve světě chaosu a radikálních změn si bolestně uvědomuje své osamocení.

To, co kdysi ve svých dílech předvídali existencialističtí filozofové a současně aplikovali ve svých dílech spisovatelé (Sartre, Camus), malíři (Hopper, Munch), filmaři (Antonioni, Bergman) dnes autenticky prožívá nezanedbatelná část postmoderní společnosti. Stav osamělosti, který zachvátil současnou západní kulturu, je v celé naší historii něčím naprosto novým. A protože se jedná o emocionální problém, předpokladem k jeho porozumění je empatický vhled. K pochopení daného fenoménu bychom měli umět naslouchat lidem, kteří stav osamění a samoty žijí a jsou ochotni o něm mluvit formou umělecké výpovědi. Teoretik Tomáš Pospěch v souvislosti s vizuálním zobrazováním osamění jedince ve velkoměstě v díle fotografa Vladimíra Birguse uvádí: „Zdá se, že Birgusovým velkým tématem, k němuž vlastně spějí všechny jeho imaginační a vyjadřovací schopnosti, je lidské vykořenění a osamění, které působí nejcitelněji právě ve velkoměstském prostředí. Odhaluje starou pravdu, že náhodné setkávání a míjení ještě neznamená pospolitost. Zároveň však nastoluje otázku, zda lidé, žijící takovýmto způsobem po několik generací, vlastně po této pospolitosti a sblížení touží, zda je potřebují, a zejména, jsou-li jich vůbec schopni.“ Na druhé straně prožitek samoty není nutně vázaný na fyzické podmínky nepřítomnosti druhých lidí. Člověk může být sám i v autobuse, v místnosti plné lidí či uprostřed přírody. Jedná se spíše o stav duše, pro který je charakteristický intenzivní prožitek sebe sama a svých hodnot. Být single znamená být sám, ale nikoliv osamělý.

 „Rozsáhlý soubor fotografií zobrazuje skutečný stav 

a můj reálný život. I když některé fotografie inscenuji, 

pravdivě ilustrují to, co prožívám, co cítím.“

 

Miroslav Zeman, autor fotografického projektu Single, je vysokoškolským pedagogem, odborníkem na IT technologie a současně studentem závěrečného ročníku magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Autor nám umožňuje prostřednictvím svého fotografického deníku nahlédnout do života single. Vyznění jeho souboru se téměř shoduje se zažitým obrazem reprezentanta této subkultury. Miroslav Zeman žije v současnosti sám v malé vesnici na úpatí Jeseníků, ale s rodiči, kteří zůstali v Ostravě, jej stále spojuje velmi silná vazba. Již řadu let rekonstruuje ve volném čase svůj dům a jeho okolí a s největší pravděpodobností bude v tomto koníčku dlouho pokračovat. „Projekt Single začal vznikat začátkem roku 2013, kdy jsem začal dokumentovat změnu mého životního stylu, proměnu hodnot a priorit. Zásadním impulzem k zahájení projektu byla především změna mého bydliště. Z Ostravy jsem se přestěhoval do Opavy a později do úplně jiného kulturního a přírodního prostředí podhorské vesnice Heřmanovic. Fotografie vznikají tak, že fotoaparát na stativu ovládám samospouští přes dálkové ovládání. Zachycuji sama sebe v každodenních situacích v mém přirozeném prostředí. Je to pro mě forma sebepozorování.“ Autoprezentace není jediným zdrojem vizuálních informací. Jsou umělci, kteří dokumentují život samotářů formou reportáže nebo sociálního dokumentu. Jako příklad můžeme uvést práci fotografa Jana Šibíka, který svými snímky ilustroval příběhy šumavských samotářů v knize Raději zešílet v divočině spisovatele Aleše Palána.

 

„Projekt je dnes nedílnou součástí mého života. 

Beru to jako svůj osobní deník a zpověď.“

 

Fotografický projekt Miroslava Zemana je pozoruhodný z několika hledisek. Jedná se o dlouhodobé mapování vlastní životní situace a jejich proměn. Jde o introspektivní pohled do světa člověka, který prožívá klady i zápory dobrovolné samoty a částečně nuceného osamění. Není zřejmé, zda při prohlížení fotografických obrazů divák interpretuje a prožívá stejné emoce jako autor. Fotografický cyklus Miroslava Zemana je vlastně intimní zpovědí, neostýchá se informovat veřejnost o prožívaném spektru subjektivních pocitů, stavů a nálad. „Můj způsob fotografování nebyl vědomě nikým ovlivněn, ale je pravdou, že jsem na výstavách viděl mnoho deníků ze života lidí, tak jsem si řekl, proč to nezkusit. Můj život se mění a tak mám stále potřebu zachycovat nové události. I když jsem single, můj život není monotónní. Fotografuji tak, jak to cítím, fotografuji to, co chci zachytit, bez ohledu na to, zda bude obsah pochopen diváky. Fotografuji nejen sebe, ale snažím se dokumentovat i prostředí, kde zrovna přebývám, nebo drobnosti, ze kterých mám radost. Autor fotografuje sám sebe s vědomím, že nemá smysl nalhávat sám sobě.  Tento projekt slouží především samotnému autorovi pro vlastní reflexi.

Miroslav Zeman se průběžně řadu let fotografuje v přirozeném prostředí a v poslední době také ve veřejném prostoru, který umožňuje představit jeho relaci s lidmi. Zobrazená krajina, detaily, zátiší mají stejnou výpovědní hodnotu jako sugestivní autoportréty. Autor komponuje pečlivě každý záběr jako kulisu v divadle. Malíř Giorgio de Chirico vystihl podstatu metafyzických zátiší, která hraje roli i v Zemanových fotografiích: „Všechna hluboká umělecká díla mají v sobě dvojí osamocenost, jednu, kterou můžeme nazvat plastickou osamoceností, kontemplativní krásou, vytvořenou géniem konstrukce a spojováním forem, druhá má znaky osamocenosti zcela metafyzické a pro její chápání je apriorně vyloučena jakákoliv možnost vizuální nebo psychické přípravy". Některé fotografie jsou mnohoznačné a odkazují na divákovu zkušenost. Nejednoznačné vyznění snímků je způsobeno kombinací a prolínáním jemných odstínů smutku, humoru, absurdity, soucitu, odcizení, údivu. Obrazy připomínají sekvence filmu zatavené do konzervy okamžiku. Při pozorném prohlížení se před divákem rozvíjí mikropříběh, který ve své absurdní a úsměvné poloze často odkazuje ke klasikům českého filmu 60. let. Jako například autoportréty při koupání v přehradě nebo relaxace v lese.

 

„Být single, znamená pro mě být v pohodě, 

neřešit žádné problémy

a pokud možno se jim vyhýbat“

 

Na jedné straně získáváme pocit, že se autor ve své samotě zabydlel, na druhé straně vytrhuje diváky z proklamované harmonie znepokojivými obrazy s tlumenou melancholií a smutkem. V některých fotografických zátiších zřetelně slyšíme disharmonické tóny tísně a osamění. Například snímek zachycující prožitek atmosféry vánočních svátků vyvolává u diváka stavy soucitu a nutkání pozvat osamělce z fotografie zakletého mezi počítačem a rozsvíceným stromkem k sobě domů. To je moment, ve kterém nelze nalézt ani chabou emocionální oporu u blikající televize. „Není nic tajemnějšího než televize, která běží v prázdné místnosti; je to ještě podivnější než člověk, který mluví sám se sebou, anebo žena, která sní nad svými hrnci.“ Takto uvažuje filozof Jean Baudrillard o významu televize jako společníka v osamění. Zemanův soubor je pro diváka komunikativní také tím, že evokuje řadu důvěrně známých emocionálních a existenciálních prožitků. Například ze snímku, na kterém je nemocný autor zachycen v posteli, apaticky sleduje svatbu v televizi, na stole sklad léků, vyzařuje téměř hmatatelná absence doteku, tepla, přívětivého slova a vůbec přítomnosti další lidské bytosti.

 

Samota je vzácný fenomén, kterého si člověk díky sociálním médiím a komunikačním prostředkům příliš neužije. Situaci být sám se sebou, vnímá většina lidí jako ohrožující a člověka obvykle napadnou spíše negativní asociace – osamocenost, opuštěnost, ohrožení, nejistota, nuda. „Jako pedagog jsem v intenzivním kontaktu se studenty a kolegy. Samozřejmě mi někteří dávají najevo, že jsem sám, ale já už to neřeším, přizpůsobil jsem se. Potřebu sociálních kontaktů naplňuji ve chvílích, kdy jsem v práci nebo mimo svůj dům.“

Samota ovšem není jen absence druhých, ale je to zejména setkání se sebou a se svým prožíváním. Samota je jednou ze základních podmínek pro to, aby se člověk mohl setkat s hlubinami své duše. Projekt Miroslava Zemana nám klade znepokojivou otázku: „Kdy jsme vlastně sami?“ Nastoluje nám možnosti zklidnění a vědomého vedení vlastního života. Zemanovy fotografické obrazy se při kladení otázek opírají o univerzální ikonické vykřičníky – například recyklovaný pohled z okna do neurčité krajiny, člověk zakotvený v krajině, obrácený zády k divákovi. Tyto náměty známe z obrazů, fotografií, nebo filmů řady umělců. Zmíněný motiv symbolizuje stav usebrání mysli vedoucí ke spiritualitě.

 

„Po pracovním vytížení je pro mě úžasné

přijet do klidné a tiché vesničky

a užívat si klid.“

 

Miroslav Zeman je sice obklopen lidmi, ale zvolil si samotu. Toto rozhodnutí má možná kořeny v předchozí životní etapě, v dětství a dospívání. „V mladém věku jsem si užíval naplno společenského života v Ostravě, každý víkend jsme chodili na koncerty, do klubu nebo jen tak do hospody.  S kamarády jsme jezdili na společné výlety a dovolené. Časem jsem ale zjistil, že mi stále více vyhovuje být sám. Byl jsem přesycen společností.“ Každý člověk má potřebu samoty trochu jinou. Hledání vlastního bezpečného komfortního prostoru se stalo pro Miroslava Zemana prioritou před nejistotou vztahů a bolesti ze zklamání. Jeho cílem je držet lidi v patřičné vzdálenosti, protože riziko blízkého vztahu s duševní investicí způsobuje výpadky paměti a nemůžeme si pak vzpomenout, kdo vlastně jsme. Tak popisuje jedno z nebezpečí pevného vztahu socioložka Bella DePaulo. „Když mám potřebu komunikace s ostatními, zajdu si na kulečník nebo do místní hospůdky, nebo za mým sousedem, u kterého si v klidu popijeme a pohovoříme. Jsou ale okamžiky, kdy kolem mě procházejí nějací lidé a já mám chuť se s nimi někdy zastavit na kus řeči, ale většinou si jich nevšímám a nechám je projít, abych měl svůj klid.Nemít partnera se dříve považovalo za projev vlastní nezajímavosti, dnes je však svoboda v kurzu. 

Nezanedbatelným nebezpečím pro singles se může paradoxně stát neohraničený čas, který mohou libovolně strávit. Nemají povinnost se komukoliv věnovat, a proto musí svůj čas smysluplně vyplnit. „ Dnes jsem vyrovnaný a klidný, protože už vím, že mým životním posláním a naplněním se stal můj dům, zahrada a stromy, které neustále vysazuji.“ Svobodní lidé, které Miroslav Zeman svým životem i fotografickou tvorbou reprezentuje, lépe vnímají sami sebe, ať už jde o hlubší osobnostní rysy (hodnoty) nebo o „povrchnější“ věci například záliby. Svobodní lidé s jasně strukturovaným denním programem mají větší dispozice odvrátit mentální onemocnění a jsou celkově konzistentnější.

 

„Když je člověk nemocný, potřebuje péči,

ale péče by neměla být přehnaná,

aby nenarušila mé soukromí.“

 

Z některých fotografií Miroslava Zemana cítíme vyrovnanost, přijetí jeho sociální situace, dokonce jakousi radost ze samoty, která poskytuje svobodu. Existují lidé, kteří si prostě přejí žít sami, nebo chtějí navazovat jen vztahy, ze kterých je možné kdykoliv odejít. Samota je obranný mechanismus před emočním týráním. Někteří potřebují partnera a děti z důvodu, že „tak žijí všichni“. Miroslav Zeman si sám určuje řád a smysl svého života, jeho náplň, program, priority. Určitě jsou situace, kdy je pro něj obtížné být sám, ale převládá touha rozhodovat svobodně o svém životě bez zásahů zvenčí. „Být single přináší samozřejmě i negativa, zvláště, když je člověk nemocný a potřebuje zajistit potraviny a léky“ Být single rozhodně neznamená být osamělý a usilovně někoho hledat. Singles se dobrovolně a vědomě rozhodli pro svůj životní styl. „Při představě, že mě fotografuje někdo jiný, se nemohu zbavit pocitu, že si o mně vytvoří určitou představu, která nemusí stoprocentně odrážet skutečnost a snímky pak mohou být zkreslené. Také se může stát, že fotograf bude se mnou manipulovat a nutit mě do určitých nepřirozených póz. Za svými fotografiemi si stojím, ale jsem si vědom, že i já mohu do jednotlivých záběrů promítat své sny a představy, ale to také vypovídá o konkrétním člověku. Při prohlížení fotografií cítím, že je to vlastně deník, který koriguje změny v mém životě. Na jeho základě vedu vnitřní dialog sám se sebou.“ Miroslav Zeman nás prostřednictvím projektu provází svým životem a nechává plně na našem rozhodnutí, jak přijmeme vyprávění o uspořádání jeho vnitřního světa, který si zvolil, který jej naplňuje a za který také nese osobní odpovědnost. Dosavadní fotografická tvorba Miroslava Zemana i jeho osobní život jsou důležitým příspěvkem ke společensky aktuálnímu tématu osamění a zároveň k němu přidává pozitivní alternativu.

 

Jiří Siostrzonek

 

Fotografie: Miroslav Zeman

 

Partner