Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

26/4/2016

Dita Pepe a Roman Franc z ITF získali významná ocenění v prestižní soutěži Nejkrásnější česká kniha 2015

Památník národního písemnictví a Ministerstvo kultury České republiky zveřejnili před několika dny výsledky soutěže Nejkrásnější česká kniha 2015. Do soutěže o prestižní ocenění za současný knižní design jsou každoročně přihlášeny stovky titulů od českých nakladatelů. Studenti si do samostatné kategorie podávají přihlášku individuálně. Odborná porota soutěže hodnotí vždy grafické, polygrafické a ilustrační zpracování publikací vydané vždy za poslední kalendářní rok. Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě zastupovaly v roce 2015 dvě publikace.

Pedagogy ITF tentokrát reprezentovala Dita Pepe, která společně s Barborou Baronovou zaslaly do soutěže knihu Intimita, která je hlubokým textovým i obrazovým ponorem do vnitřního prožitkového světa žen. Odborná porota se rozhodla udělit Intimitě 2. cenu v kategorii bibliofilie a autorské knihy s odůvodněním: „ Intimita je postavena na silné výpovědi obrazových příběhů i textu, vysoce estetizovanou formou představuje sociální témata v jejich křehkosti, osamění i tragice. Pozoruhodné napojení dvojice umělec—designér zajišťuje, že grafik dokáže reagovat na autorčiny potřeby a doplňovat je o další vrstvy. Intimita dokazuje, že i kniha tištěná ve vysokém n&aacu te;kladu může splňovat parametry knihy autorské.“ Takže po Magnesii Liteře 2016 v kategorii nakladatelský čin roku získaly autorky další významné ocenění (viz http://inoviny.slu.cz/…nesiu-literu).

Student 5. ročníku ITF Roman Franc se v knize s dvojsmyslným názvem „Přirozeně“, což je rozšířená verze jeho bakalářské práce z ITF, věnuje fotografické tvorbě devětasedmdesátiletého prostějovského autora Karla Nováka. Jedná se o pohled do světa naturistů okem fotografa, a také samotného naturisty. Snímky vznikaly v letech 1962 – 1996. Porota se rozhodla udělit knize v kategorii o výtvarném umění 2. místo a své rozhodnutí zdůvodnila následovně: „Soubor fotografií naturistů je suverénní knihou, kterou je nutné doslova svléknout, abyste se dostali k „nahému“ obsahu. Zatímco u jiných výtvarných publikací bývá ví ;cenásobné balení knižního bloku spíše na škodu, zde má svůj nezastupitelný význam. Stejně jako (záměrně) ošklivá titulní typografie odvozená z výstražných a informačních cedulí na koupalištích.“ Na textové části knihy spolupracoval kromě Romana France a Karla Nováka také pedagog ITF Tomáš Pospěch.

TEXT: Jiří Siostrzonek

26/4/2016

Martin Wágner

01-w

23/4/2016

Pedagog ITF doc. Pavel Mára získal cenu Osobnost české fotografie za rok 2015

01 Dlouholetý pedagog Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě doc. MgA. Pavel Mára převzal 21. dubna od Asociace profesionálních fotografů České republiky cenu Osobnost české fotografie za nejvýznamnější počin roku 2015. Byla mu udělena za výstavní retrospektivu na Staroměstské radnici v Praze a rozsáhlou knižní monografii, která ji doprovázela. Stal se tak už pátým pedagogem ITF, kterému bylo toto ocenění uděleno (po prof. Jindřich Štreitovi, prof. Vladimíru Birgusovi, MgA. Ditě Pepe a Mgr. Janu Pohribném). Tuto cenu v minulých letech dostalii také další přední fotografové, teoretici, kurátoři a pedagogové Josef Koudelka, PhDr. Anna Fárová, Antonín Kratochvíl, prof. Viktor Kolář, PhDr. Dana Kyndrová, prof. Miroslav Vojtěchovský, Jiří Hanke, Ivan Pinkava, Eva Fuková, Jan Mčoch či Karel Kerlický. Cenu Osobnost české fotografie – za dlouhodobý přínos fotografii letos dostal Zbyněk Illek, ředitel Art Ce ntra Galerie 4 v Chebu.

23/4/2016

Prague Photo 2016

pozvanka-itf-na-prague-photo-2016

 

pedagogove-studenti-a-absolventi-itf-na-prague-photo expozice-itf-na-prague-photo

6/4/2016

Bára Baronová a Dita Pepe získaly významné ocenění Magnesia Litera v kategorii nakladatelský čin roku 2016 za publikaci Intimita

01 Je to obrovský úspěch. Ostravská fotografka Dita Pepe, pedagožka Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, získala v úterý 5. dubna spolu s Barborou Baronovou Výroční knižní cenu Magnesia Litera 2016 v kategorii nakladatelský čin roku 2016 za publikaci s názvem Intimita vydanou nakladatelstvím Intimita Wo-men. Cenu oběma autorkám předal během slavnostního vyhlašovacího ceremoniálu ministr kultury České republiky Daniel Herman. Oceněná publikace navazuje na předchozí úspěšnou spolupráci obou autorek na knihách Slečny (2012), Měj ráda sama sebe (2014) a vyšla v artovém nakladatelství Wo-men, které se orientuje na umělecké knihy s genderovým zaměřením s výraznou profilací na obsahovou i formální kvalitu. Tříletý projekt spisovatelky Báry Baronové a fotografky Dity Pepe Intimita dokumentuje osud šesti žen a vychází z jejich autentických výpovědí, deníků, soukromých fotografií. I když se Intimita opírá o složité osudy konkrétních lidí, osobní vklad obou autorek přesahuje projekt žánr dokumentu a nabízí čtenářům řadu výpovědních rovin a individuálních interpretací. Publikace dává nahlédnout do skrytého a obtížně sdělitelného světa žen. Intimita je kniha, ke které se musíme vracet, přičemž každé další čtení nás obohacuje o novou dimenzi. Také skvělá grafická úprava knihy v podání Milana Nedvěda posouvá knihu do roviny uměleckého objektu. Fotografie Dity Pepe netvoří „pouhý“ ilustrační doprovod k textu, ale stávají se svébytnou kultivovanou formou obrazové výpovědi ke zvolenému tématu. Literární zpracování i fotografie v Intimitě ústí v kompaktní celek, který spolu komunikuje a povyšuje text na úroveň poeticko-filozofického dialogu. Pedagožka ITF tak opět dokazuje, že fotografie mohou být významným nositelem hlubokého emocionálního zážitku, ale také nenahraditelným prostředkem mezilidské komunikace o závažných tématech lidské existence.

Dita Pepe vyučuje na ITF, jehož je absolventkou, předměty Fotografický portrét, Módní fotografie a Autoportrét. Ve své tvorbě reaguje na osobní otázky identity, postavení ženy a hodnotový systém dnešní doby. Fotografii vnímá jako formu terapie. Kontinuálně pracuje na souboru Autoportréty ve spolupráci s Petrem Hrubešem, od roku 2010 spolupracovala s literární dokumentaristkou Bárou Baronovou na knize „ Slečny“, za kterou získaly 3. místo v soutěži Nejkrásnější české knihy 2012. V roce 2014 vydávají knihu „Měj ráda sebe sama“, která získala 1. místo za fotografickou knihu v mezinárodní soutěži Art books Wanted Competition. Nyní oceněná publikace Intimita vznikla ve třech rozdílných kulturách: v České republice, Japonsku a Jihoafrické republice.dita-pepe-a-barbora-baronova-kniha-intimita-1 K úplnosti nutno dodat, že pro Filozoficko-přírodovědeckou fakultu Slezské univerzity v Opavě je udělení Magnesie Litery Ditě Pepe a Barboře Baronové úspěchem o to větším, že už v roce 2012 získal Literu za literaturu faktu vedoucí Ústavu historických věd Jiří Knapík (společně s Martinem Francem a kolektivem.) za dvousvazkovou publikaci Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. https://www.youtube.com/watch?… http://www.rozhlas.cz/…ise--1563906

1/4/2016

PETR TOMAN REPUBLIKA ČERNOBYL

pozvanka-republika-cernobyl-petr-toman

Poprvé jsem do Černobylu přijel v roce 2011. Hledal jsem tu zabijáckou radiaci tak intenzivně, že jsem první noc nedokázal usnout. Byl to splněný sen, říkal jsem si, můj ty bože, jsem tady, to snad není možné! Noc byla tmavší, vzduch sytější, barvy barevnější – zajímavé, jak „těšit se“ dokáže vybičovat smysly a prožitky na maximum. A když jsem viděl poprvé memento čtvrtého bloku, měl jsem pocit, že od té chvíle bude cokoli v mém životě už jen nuda. Velká nuda. Abych nelhal, trochu mě brzdil i strach. Nevymstí se mi tenhle výlet? Přece jen Google chrlí tuny informací, rakovina, leukemie, mutace a smrt, to jsou přece synonyma Černobylu. Tak jsem se alespoň schovával za roušku a panicky kontroloval baterky v dozimetru. Nestoupal na mech, na trávu, nejedl, nepil… Strach z neznalosti má velké oči, ale i opatrnost má svá opodstatnění. Za rok od první návštěvy jsem byl zpátky. A se mnou velká očekávání, plány. Poflakoval jsem se kolem plotu zóny a hledal senzace, ale život si tam plynul svým tempem a obyčejností a já ho vůbec nezajímal. Trpěl jsem tím jako zvíře. Okouzlenost z prvního setkání byla pryč a ta všednost, ta mě deptala. Nezbylo než se smířit s tím, že senzace a velký fotografický svět se odehrávají maximálně tak v mé fantazii. Ale někdy je dobré propadnout se až na dno vlastní osobnosti a vše tam zpřeházet, rozmlátit a vyhodit do smetí, aby mělo smysl vyrazit na další štaci. Přesně to byla první, ale zásadní lekce, kterou jsem od Černobylu dostal. Že věci se dějí bez ohledu na má přání a představy, a chci-li něco pochopit, musím si v první řadě udělat pořádek v sobě. Pochopit neznamená přečíst ještě více knih a strávit více hodin na Googlu. Znamená to respekt, pokoru a především vyvlečení se z pout vlastních předsudků a představ. Teprve potom se mi začalo dařit vidět Černobyl trochu jinak. S každou další návštěvou Ukrajiny to bylo lepší a lepší. Zní to trochu nemístně, řeč je o tragických osudech, bolesti a depresi, protože Černobyl není nic jiného. Začaly se objevovat příběhy, o kterých jsem nikdy nečetl, a mně došlo, že skutečnost leží kolem plotu zóny, ne uvnitř. Chápu, že čísla z dozimetrů, opuštěné domy, respektive jaderný ďábel zkroucený do rozpadajícího se sarkofágu jsou atraktivní, ale… Lidé jsou klíčem k pochopení. A jejich příběhy svátost, kterou je nutné tesat do skály. Aby varovaly. Přestal jsem usilovat o setkání s vědci, lékaři velkých jmen. Třeba jsem měl jen smůlu, ale pokaždé to dopadlo stejně – a jaký máte na svůj projekt rozpočet? Nedokázal jsem to rozdýchat. Lidé kolem zóny, ti skutečně potřební, si o peníze nikdy neřekli.

Maximálně o láhev, ale to je součástí folkloru a neměl jsem jim to nikdy za zlé. Zásadní pro mě byla dvě setkání. Iryna Kozyrjeva, lékařka a psycholožka z Ivankivu. Posledního většího městečka u zóny, kde se snad každý život s Černobylem zapletl. Iryna mluvila angličtinou se silným slovanským přízvukem, ale mluvila dobře a dlouho. O fobiích, nočních můrách, o depresi. O věcech a dějích, které nejsou vidět na ulici, které se drží doma pod pokličkou a protrpí se ve snech. Ivan Hrebenjuk, bývalý likvidátor, který deset let pracoval v sousedství elektrárny a pomáhal mírnit následky havárie, nechtěl o Černobylu dlouho mluvit. Celkem mě tím štval, chtěl jsem vědět víc. Ale vždy odvedl řeč a nechal mě tápat v příbězích druhých. Změnilo se to při třetí návštěvě. Zavolal mi, že se večer sejdeme u jednoho sídlištního jezírka v Kyjevě. Chodili jsme tam a zpátky, a jak mizel koňak z láhve (ne vodka, koňak!), Ivan vyprávěl a vyprávěl. Ne o minulosti, protože ta je sice atraktivní, teď už ale nepodstatná. Chtěl mluvit o současnosti. O strachu, frustraci, stresu a zmaru. A mluvil a mluvil, jako by se snažil dohnat ta společná léta mlčení. Oba mi ukázali jiný, pro mě dosud nepoznaný Černobyl. Chce se mi tvrdit skutečný, alespoň tak skutečný, jak ho cizinec vůbec může pochopit. Rozhodně to bylo a je zajímavé setkání, jen tu běžnou radost z návratu postrádá. Černobyl je totiž vážná věc. Profesor Jurij Bandaževskyj nazval území kolem černobylské zóny (Bělorusko, Ukrajina, Rusko) Republikou Černobyl. Domov miliónů lidí, kteří i kdyby stokrát chtěli, tak nikam neodejdou, protože nemají za co a kam. Dokud tam tedy budou žít, bude existovat i jejich „republika“, bude existovat i Černobyl.

Proto se musím vracet. Pro ty příběhy, pro jejich poznání.

Petr Toman (*1975) je dokumentární fotograf a novinář. Po několika letech práce v deníku opustil klasickou žurnalistiku a začal se věnovat dlouhodobým sociálně-dokumentárním projektům. Zajímá se o traumatické a post-traumatické psychické problémy válečných veteránů nebo lidí konfrontovaných s extrémním násilím či politickými změnami. Několik let se věnuje psychickým a sociálním dopadům černobylské jaderné havárie na život obyvatel severní Ukrajiny. Poslední rok se intenzivně zabývá válkou na východní Ukrajině, respektive dopady války na psychiku člověka. Sbírá příběhy lidí, kterým válka zasáhla do života a změnila jejich hodnoty. Petr dlouhodobě spolupracuje s legendou světové fotožurnalistiky Antonínem Kratochvílem. V roce 2014 byl na shortlistu Mentor programu agentury VII. Pravidelně získává ocenění v mezinárodních soutěžích POYi, The Best of Photojournalism NPPA, Czech Press Photo, IPA Award, SocialDocumentary. Publikuje v Reportér Magazínu, Echo 24, ČiliChili, Der Prager Zeitung. Fotografii nadále studuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě

1/4/2016

Recenze knihy Jižní Město: Jiří Siostrzonek citlivě interpretuje fotografie Jaromíra Čejky

Výborná kniha reflektující textem i obrazem nesnadný život prvních obyvatel Jižního Města. Tak začíná v časopise iLiteratura.cz recenze Jana Lukavce týkající se publikace Jaromír Čejka - Jižní Město: fotografický projekt z pražského sídliště z počátku osmdesátých let 20. století. (Positif, Praha, 2014, 182 s.)

Recenzent oceňuje textový doprovod zástupce vedoucího ITF FPF SU v Opavě Jiřího Siostrzonka a upozorňuje, že jde o poutavé zamyšlení s vyváženým přístupem, které není nekritickým chvalozpěvem ani nespravedlivým odsudkem. „Text společně s fotografiemi tvoří jedinečný celek, který se dá doporučit i těm, které vlastně žádné fotografie nezajímají, ale zato si rádi přečtou fundovanou úvahu o sídlištním bytí,“ píše v závěru Jan Lukavec.

 

TEXT: Zuzana Urbánková/Centrum multimediální tvorby

Znění celé recenze naleznete zde: http://www.iliteratura.cz/Clanek/36207/dufek-antonin-siostrzonek-jiri-streit-jindrich-jaromir-cejka-jizni-mesto-fotograficky-projekt-z-prazskeho-sidliste-z-pocatku-osmdesatych-let-20-stoleti

Partner