Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

12/3/2018

Weronika Gęsická: Traces

obrazek

Recenze knižní publikace

Realita a fikce. Fikce a realita. Co je vlastně realita? To, co je nám předkládáno, nebo to, co se skrývá za tím, co vidíme? Na tyto otázky se zaměřila autorka knihy Traces Weronika Gęsická, která zaměřila svůj pohled na ikonické fotografie 50. a 60. let pocházející ze Spojených států amerických.

Polská autorka Weronika Gęsická se narodila v roce 1984 ve Włocławku. Má vystudovanou Akademii výtvarných umění na Fakultě grafiky a fotografie ve Varšavě. Podle jejích vlastních slov se věnuje vědeckým a pseudovědeckým teoriím. Její činnost zahrnuje především fotografie a práce s tímto médiem. Často však spolupracuje i s jinými autory nebo subdodavateli materiálů, ze kterých své práce vytváří. Jedná se například o policejní fotografie, staré archivní fotografie, fotografie z internetu, nebo, jako v případě  knižního vydání Traces, o fotografie z fotobank.

Kniha Traces představuje fotomontáže vytvořené ze záběrů amerických fotografů, exponovaných v 50. a 60. letech minulého století na území Spojených států. Na snímcích z fotobank je zachycen každodenní život, rodinné scény a vzpomínky na léto. Po zásahu autorky se obrazy pohybují mezi realitou a fikcí. Autorka tak přetvořila fotografie nejen vizuálně, ale dala jim i nový kontext. Gęsická se zaměřuje na otázky lidského bytí, mezilidských vztahů, sebevědomí, nedokonalosti a vlastní identity.

Spojené státy americké se vykreslovaly celému poválečnému světu jako „číslo jedna“, tedy jako dokonalé místo pro život. Bezchybně upravený trávník na dvorku, idylické rodiny, perfektní úsměvy, všeho dostatek. Zdá se to takřka neuvěřitelné. Původní fotografie mohly být použity jako marketingový nástroj pro život v Americe a americký životní styl a způsob života. Autorka knihy se zaměřila na tyto dobové snímky tak, aby idylku 50. a 60. let 20. stolení postprodukčním zásahem narušila a dala jí zcela novou myšlenku. Některé fotomontáže mohou působit vtipně, avšak po zhlédnutí celého díla Traces budete mít smíšené pocity.

Dokonalá idylka je najednou pryč, ačkoli víte, že na původní fotografii byla znázorněna. Na fotografiích najednou vidíte tenkou hranici mezi dokonalým rodinným životem a životem neúplných rodin, přetvářku a povrchnost při navazování vztahů. Touha po dokonalé společnosti je skrytá za obavu vybočit z řady. Fotografie tak odrážejí problémy lidské společnosti – nejenom tehdejší, ale i dnešní. V současnosti také vidíte mnoho moderních fotografií, které se na vás hrnou z billboardů, časopisů, reklamních letáků a reklamy obecně, přičemž některé jsou zdařilé více, některé méně. Když se nad tím zamyslíte, styl těchto fotografií, nebo alespoň myšlenka, se pořád vrací: štěstí, dokonalost, sebejistota, důvěra…

Weronika Gęsická také upozorňuje na to, jak fotografie může manipulovat s lidským chováním a vnímáním něčeho neznámého, něčeho, co se k nám dostává zprostředkovaně. Realita může být častokrát překroucena a prezentována tak, jak někdo chce, aby ji lidé vnímali. Právě na takovéto fotografie se Weronika zaměřila. Období, ze kterého fotografie pocházejí, zvolila výborně. I méně odborné publikum hned vidí, že postprodukční zásah je autorský záměr, tudíž vzbudí větší zájem i u této skupiny. Dílo Traces zcela jasně poukazuje na chování – ať už jednotlivců, nebo skupin. Lidé mají ve zvyku si vše idealizovat, avšak častokrát narážejí na realitu a idylka se náhle rozpadá. Tato realita je čitelně znázorněna i na 29 fotomontážích Weroniky Gęsické.

Svazek Traces připomíná počiny „sprejujícího básníka Tima“, umělce z Brna, který pozměňuje loga firem a tím jim dodává zcela nový, častokrát ironický a zároveň vtipný význam.

Postprodukční zásahy Weroniky Gęsické jsou velmi promyšlené a zdařilé. Fotografie působí jako práce jednoho autora. Skvěle doladila tonalitu jednotlivých fotografií a celkové zpracování je jednolité, žádná fotografie nevybočuje zpracováním z řady. 

Publikace Traces má na fotografickou knihu poměrně nezvyklou vazbu. Díky jejímu koženkovému obalu a nenápadnému popisu ji snadno můžete zaměnit za diář nebo zápisník. Na potahu je vyražen nenápadný nápis Traces, kterého si při horším světle nemusíte ani všimnout. Na hřbetu je jméno autorky, titul knihy a číslovka 1. Tento obal však začne dávat smysl až poté, co si knihu prohlédnete. Její obal vám připomene sedačky z amerických restaurací, kde si lidé objednávají palačinky a kávu. Předsádka připomíná podlahu právě z těchto stravovacích zařízeních.

Publikace nemá žádné úvodní slovo, obsahuje 64 stran, 29 fotomontáží a její rozměr činí 220 x 255 mm. Náklad je 1000 výtisků včetně 50 exemplářů speciálního vydání. Na konci knihy najdete poděkování autorky v angličtině, další informace o vydání a také o lidech, kteří se na vydání knihy podíleli. Nechybí ani odkaz na webové stránky galerie http://www.jednostka.com/.

 

 

Text: Majo Eliáš

 
 
 
obrazek
 
obrazek
 

12/3/2018

Pavel Baňka – Blízkost

obrazek

(Dům fotografie, Galerie hlavního města Prahy, 10. 10. 2017 – 7. 1. 2018)

Při vstupu do Domu fotografie po širokém schodišti není vzhledem k absenci velkých poutačů na výstavu zcela jasné, co návštěvníka v galerii čeká. Za impozantním vestibulem může být jak instalace velkých pestrobarevných tisků, tak i intimních fotografií zrcadlících vnitřní svět člověka a jeho nejbližšího okolí. Výstava Blízkost pražského rodáka Pavla Baňky je, jak už plyne z jejího názvu, spíše tím druhým případem.

Expozice je koncipována jako vhled do autorovy portrétní tvorby. Fotografické cykly přítomné na výstavě jsou v takovémto rozsahu prezentovány vůbec poprvé. Pocházejí z různých míst a různých časových období, avšak přesto mají určité společné rysy. Autor se jejich pomocí snaží dostat blíže k portrétovaným a sám prozkoumat a ukázat něco z jejich i ze svého života.

Pavel Baňka vystavuje několik hlavních kompaktních cyklů: černobílé fotografie ze 70. a 80. let 20. století, na kterých je zachycena především autorova rodina, sérii inscenovaných portrétů pořízených v 80. letech při autorově pobytech ve Spojených státech, nebo rozsáhlý soubor barevných portrétů přátel a význačných osobností českého veřejného života fotografovaný v improvizovaných ateliérech. Výstavu, jež je výrazně autorská a role kurátora Martina Mazance není příliš patrná, doplňuje několik velkoformátových tisků, které diváka zaujmou hned při vstupu do galerie.

Nejstarší vystavené fotografie ze 70. a 80. let jsou součástí cyklu Z mého života (1957–2017) a zobrazují Baňkovu rodinu a přátele na pozadí reálií normalizačního Československa. Jsou intimním vhledem do přátelských i milostných vztahů autora, což dokládá i krátké literární zachycení jeho snu, prezentované v rámci tohoto souboru. Různorodost fotografií, kdy jsou zařazeny čisté portréty, akty, ale i momentky z Baňkova života, je podpořena instalací. Fotografie nejrůznějších formátů jsou zdánlivě nahodile umístěny na jedné výstavní ploše. V tomto souboru jsou velmi patrné Baňkovy kořeny v amatérské fotografii, kterými se autor nijak netají. Zmínil je i při komentované prohlídce, kde byl jeho projev velmi civilní a prost extravagantních gest vlastních mnoha jiným umělcům. V nejednom rodinném archivu z té doby bychom zcela jistě našli snímky typově podobné některým z vystavených, některé inscenované fotografie pak mohou připomínat tvorbu brněnské skupiny Epos.

Možnost vycestovat v 80. letech do Spojených států autor využil mimo jiné k dokumentaci afroamerických teenagerů, jejichž portréty tvoří druhý velký cyklus výstavy. Výrazná kulturní odlišnost tamějšího prostředí Pavla Baňku inspirovala k vytvoření sociálního dokumentu, který nabízí vhled do této komunity prostřednictvím souboru inscenovaných portrétů. Některé z těchto fotografií evokují portrétní tvorbu Bruce Davidsona, Weegeeho nebo i Williama Kleina. Je z nich ale patrné větší zaměření se na kulturní odlišnost než u zmíněných autorů. Právě fascinace odlišným prostředím zcela ospravedlňuje vytvoření tohoto souboru, jehož námět by bylo možné z dnešního pohledu považovat již za mírné klišé.

Nejnovější část prezentované autorovy tvorby tvoří portréty, jejichž základem je soubor nazvaný Matky a dcery. Pavel Baňka jimi zobrazuje zejména své přátele a osobnosti pohybující se kolem něj. Soubor snímaný velkoformátovou kamerou je do značné míry založený na portrétovaných osobnostech, na různorodosti prostředí a jednoduchém svícení ateliérovými světly před záměrně nedbale improvizovaným pozadím; nepřináší však do fotografie významně nové nebo oživující prvky. Přesto je v České republice svojí rozsáhlostí a zpracováním ojedinělým dílem zachycujícím určitou sociální skupinu.

Portréty prezentované na výstavě Pavla Baňky jsou prosté laciných póz a gest a vyobrazují jednotlivé osoby vždy s vážným výrazem. To umožňuje divákovi ponořit se do vztahu portrétovaného s fotografem. Ať už je tento vztah dlouhodobý či trvající pouze v momentě vzniku fotografie, je možné vycítit sílu a jedinečnost chvíle, kdy byl portrét vytvořen.

Instalace výstavy je podle autorových slov záměrně provedena velmi jednoduše. Tisky jsou mnohdy uchyceny lepící páskou bez jakékoliv adjustace, což by u jiného typu fotografií mohlo působit svěže a alternativně, ke svíceným ateliérovým portrétům by se ovšem jistě našel vhodnější způsob prezentace. Dům fotografie, kde se v období od 10. 10. 2017 do 7. 1. 2018 výstava konala, nabízí vystavujícím velkorysé prostory pro jejich díla a v tomto případě by v nich bylo určitě možné vytvořit nápaditější instalaci. Zejména přísnější editace vystavených souborů, vystavení menšího počtu snímků a práce s rozmanitějšími formáty tisků by zcela jistě přispěly k celkové větší působivosti výstavy. Z hlediska pořádající instituce pak zůstává otázkou, zda tříměsíční výstavy jsou pro českou fotografickou i širokou veřejnost přínosné. Zcela jistě by bylo vhodnější v době tří měsíců, kdy výstava trvala, uvést ještě minimálně jednu další výstavu.

Text: Jan Dytrych

 
 
 
obrazek
 
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
 

 

12/3/2018

Časopriestor Andreja Pirrwitza

obrazek

 

 

Galéria Z, Zichyho palác, Bratislava, 2. 11. – 1. 12. 2017

November patrí v Bratislave už tradične Mesiacu fotografie. Posledný, 27. ročník festivalu hostil hviezdy svetového, európskeho i lokálneho významu v štyroch festivalových sekciách –  Z dejín fotografie, O rôznorodosti kultúr, Stredná a východná Európa a Svet. V rámci výstav v poslednej spomenutej sekcii sa návštevníkom predstavil aj nemecký fotograf Andrej Pirrwitz s výstavou Časopriestor.

„V rámci festivalu sme v minulosti pomerne často prezentovali nemeckú fotografiu. Istú prestávku spôsobilo, že sme čoraz častejšie narážali na snahu predstavovať najmä politicky respektive občiansky angažovanú nemeckú tvorbu,“ hovorí kurátor výstavy Časopriestor a zároveň riaditeľ festivalu Mesiac fotografie, Václav Macek. „Dielo Andreja Pirrwitza sme si zvolili práve preto, že je akosi mimo hlavný prúd politizácie umenia, ktorý pomerne výrazne ovláda nemeckú kultúru. Jeho vnímanie fotografie ako estetického diela je v príkrom rozpore s projektmi, ktoré sa usilujú najmä o zmenu spoločnosti, nie o tvorbu umeleckých diel,“ dodáva.

Andrej Pirrwitz sa narodil v roku 1963 v Drážďanoch. Pôvodne vyštudovaný fyzik od roku 2001 pôsobí ako voľný umelec v Berlíne a Štrasburgu. Svoju fotografickú tvorbu ovplyvňuje aj ako režisér – počas expozície totiž interaktívne zasahuje do fotenej scény. Jeho fotografie ma veľmi zaujali, pretože budia dojem intermediálnej tvorby – fotografie kombinovanej s maľbou. Pirrwitz však reálne do fotografií nezasahuje žiadnou maliarskou technikou, ako napríklad Max de Esteban, ktorý v rámci Mesiaca fotografie 2017 vystavoval súbor s názvom Binárny kód. V prípade Pirrwitza ide iba o dojem vytvorený fotografickou metódou, ktorá je realizovaná za veľmi prísnej a náročnej metodiky.

Autor vždy fotografuje zo statívu a na dlhý expozičný čas. To mu dáva počas fotografovania priestor na zásahy do expozície, ktorými sú najmä premiestňovanie, zmena pozície či odstránenie predmetov alebo postáv zo scény. To vytvára vo fotografiách dojem pohybu či chvenia, v prenesenom význame pominuteľnosti ľudskej aktivity v inak statickom obraze sveta – scény. Na fotografiách Pirrwitz zachytáva reálne farby (často s farebným akcentom).

Pirrwitz vo svojich fotografiách zachováva línie a surovú estetiku fotografického ateliéru, ktorým sú prevažne zdevastované budovy v rôznych častiach sveta, najmä v Ázii. Výber lokality, ktorý predchádza samotnému fotografovaniu, predstavuje pre umelca rozsiahly časopriestor rozprestierajúci sa cez viacero krajín a niekedy aj rokov. Sám Pirrwitz uvádza, že niekedy sa mu podarí urobiť len 15 fotografií za rok.

Výstava Časopriestor pozostávala z výberu fotografií z cyklov Stopár (Spurenleger), Zátišia v pohybe (Bewegte Stilleben), Transformácie štúdií pohybov (Verwandlungen Etudes temphophiles) a ďalších, no vďaka rovnakej technike ich vzniku je jednotlivé série od seba ťažké odlíšiť.

„Ak by som ho mal niekde zaradiť, tak do prúdu autorov, ktorý sa usilujú o fotografickú  revitalizáciu starých technických priestorov, a ktorí objavujú krásu v opustených ruinách“, hovorí Václav Macek. Pirrwitz vzhľadom na maliarske vzdelanie do popredia kladie výtvarnú transformáciu, základom je však objavovanie ducha strateného času. Tiež sa mi zdá, že jeho zázemie ako človeka oboznámeného s teoretickou fyzikou mu umožňuje, aby smeroval k abstrakcii, ktorá odkrýva časopriestorové súvislosti reality,“ dodáva.

Výstava bola inštalovaná v priestoroch Galérie Z v Zichyho paláci na Ventúrskej ulici od 2. novembra do 1. decembra 2017. Približne 20 fotografií rozmeru cca 1,5 x 2 metre bolo kašírovaných na hliník a chránených sklom. Vzhľadom na priestory galérie s vysokými oknami to pokladám za trochu nešťastné riešene – na povrchu fotografií sa tvorili odrazy miestnosti, preto neboli fotografie dobre viditeľné v celom rozsahu, nech sa návštevník postavil kamkoľvek.

Pirrwitzove fotografie pôsobia dojmom výtvarných diel s precíznou kompozíciou, kde tlmená farebnosť, často s farebným akcentom, podčiarkuje autorov zámer – znázorniť pominuteľnosť ľudskej existencie, fading-out (vyblednutie – v tomto prípade v kontexte času). Výstava je na jednej strane veľmi zrozumiteľná, pretože fotografická metóda a jej výsledok vyvolávajú pocit, ktorý autor uvádza ako lightmotív výstavy, na druhej strane diela vyvolávajú otázky. Môžeme sa len domnievať, či je priebeh i výsledok Pirrwitzovho fotografovania akousi analógiou k životu samotnému. Expozícia, rovnako ako ľudský život, nejakú chvíľu trvá (nie je výsekom „250/sekundy“). Človek, rovnako ako Pirrwitz na fotografovanej scéne, niečím pohne a niečím nie, niečo zmizne a niečo zostane rozmazané.

Text: Katarína Selecká

 
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 

 

12/3/2018

Bruce Gilden: Krásna katastrofa/Beautiful Catastrophe

obrazek
 
 
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 

 

Text: ZuzanaCapoušková

12/3/2018

Poezie nepořádku

 
obrazek
 
 

Kouzlo a paměť místa, společná výstava Josefa Sudka a Janusze Moniatoiwicze v Regionálním muzeu v Kolíně, 29. 10. 2017 - 7. 1. 2018

 

 

“Dvěma slovy: byla tam fantastická dezorganizovanost. Bretonův surrealismus přišel by si tam na své. Kresba Jana Zrzavého ležela srolovaná u láhve s kyselinou dusičnou, která stála na talíři, kde byla kůrka chleba a nakousnutá uzenka. A nad tím bylo zavěšeno křídlo barokního anděla se Sudkovým baretem, který se chvěl již na samém konci své pozemské existence,” napsal o fotografickém ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě básník Jaroslav Seifert.

Není to nadsázka. Poetickým slovům nositele Nobelovy ceny za literaturu, která v obsáhlé monografii o Josefu Sudkovi připomněla Anna Fárová, lze věřit. Kolínská výstava v Červinkovském domě přináší o skutečné podobě slavného zahradního ateliéru hned dvojitý obrazový důkaz - jak výběr z několika Sudkových fotografických cyklů, které v prostředí oné “fantastické dezorganizovanosti” v poválečném dvacetiletí nasnímal, tak kolekci polského fotografa Janusze Moniatowicze, jež zachycuje takřka dokumentární formou stav zchátralého ateliéru ve 80. letech minulého století. A mimochodem, to křídlo barokního anděla je na výstavě také, na spodní polici ve skleněné vitríně. Společně s dalšími předměty ze Sudkova ateliéru tvoří rovnocennou součást originální dvojvýstavy.

Tento koncept, nazvaný Imaginární setkání fotografů, si Regionální muzeum v Kolíně vyzkoušelo poprvé v roce 2013. Ze svého archivu vybralo fotografie Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho a doplnilo je současnými snímky japonského fotografa Toshio Sakaie, který sám přiznává inspiraci slavnými českými fotografy z Kolína. Společná výstava prací Josefa Sudka a Janusze Moniatowicze je v pořadí druhým Imaginárním setkáním v Červinkovském domě. Je to setkání vlídné a přátelské, oba fotografové spolu nesoupeří. Ačkoli je to výstava společná, každý má pro sebe vyčleněnou samostatnou část expozice, Sudek v polootevřené místnosti bez oken, Moniatowicz v sousedním zastřešeném atriu s denním světlem. Atmosféra výstavních prostor podtrhuje náladu vystavovaných fotografií. Sudkovi sluší lehké přítmí a teplejší světlo i klid místnosti zasunuté jakoby bokem, u Moniatowicze denní osvětlení podtrhuje dokumentární až reportážní vyznění černobílých snímků.

Směr prohlídky výstavy není daný, ale je vhodné ctít chronologii vzniku snímků a začít Sudkem, prohlédnout si nejprve výběr z jeho cyklů, které v prostředí ateliéru na Újezdě vznikly - "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce”, a teprve poté se skrz snímky Janusze Moniatowicze podívat na ta samá místa, ovšem o zhruba čtvrt století později. Fotografické výpravy na malostranský dvorek, kde ateliér dodnes stojí, podnikal Moniatowicz v 80. letech už po Sudkově smrti (1976). Ateliér tehdy chátral a pustl a pro tuto přirozeně plynoucí smutnou zkázu, završenou požárem v roce 1985 hledal Moniatowicz skrze svůj fotoaparát vlídný pohled.

Není ovšem smutno jako smutno a nostalgická omšelost není automatickou zárukou, že fotografie nastartuje v divákovi řetězovou reakci emocí a imaginace. Sudkovy snímky takto fungují, což u tohoto fotografa není nijak objevné tvrzení. Možnost okamžitého srovnání s tím, jak stejná místa zachytil Moniatowicz, ale nabízí i laickému divákovi alespoň základní inspiraci pro přemýšlení, v čem je ona fotografická poezie nepořádku ukrytá. Pro první vlastní pokusy o takové hledání stačí porovnávat světlo a ostrost kresby na zachycených sceneriích. Měkčí Sudek nad tvrdším Moniatoviczem vyhrává. Sudkovo rozptýlené a měkké světlo je ve fotografické teorii již takřka zavedeným technickým pojmem. Parazitní odrazy světla na jeho snímcích mírní kontrasty stínů a tím změkčují obrysy fotografovaných předmětů. Důležité tu je zachycení celkové nálady, poměru světla a tmy nebo proměnlivé tvrdosti stínů. Sudek nepotřeboval být přesně popisný, jeho cykly "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce” nevznikaly jako dokumentární práce, ale byl to především obrazový zápisník jeho nálad a prožívaných pocitů.

Moniatoviczovy snímky jsou technicky ostřejší a prokreslenější, nezapře se v nich rukopis současné techniky. Práce s malou hloubkou ostrosti na tom nic nemění – i ta je ve srovnání se Sudkovými kontaktními fotografiemi až příliš dokonalá. Fotografie, které v chátrajícím ateliéru Moniatovicz pořídil, nejsou bez nálady, působí melancholicky, ale je to spíše diktát divákovi, jak obraz vnímat; není to pobídka pro vlastní fantazii a imaginaci.

Rozdíly v přístupu k zachycení ateliéru ve dvoře činžovního domu je možné ukázat na následujícím srovnání. První ukázka je dvojice fotografií Josefa Sudka se společným kontrastním motivem geometrických linií oken a křivolakých čar kroutících se větví a oddenků květin; jednou v polocelku a jednou v detailu. Především druhá z fotografií je podaná typickým Sudkovým rukopisem – čitelná kompozice a výrazná práce s kresbou světla, v tomto konkrétním případě vystupující světlé linie rostlin na tmavším pozadí.

Moniatoviczův snímek je vystavěný jinak. V celkovém pohledu ukazuje vnitroblok s ateliérem, který je pohlcovaný divoce rostoucím keřem. Expresivnost snímku umocňuje zvolená kompozice a práce s perspektivou, díky které vypadá keř výrazně větší, než ve skutečnosti je – jako by opuštěný ateliér omotával svými chapadly a polykal.

Obdobně lze rozdílný rukopis obou autorů rozpoznat na fotografických zátiších. Ty Sudkovy vybrala kurátorka výstavy Petra Hollerová z cyklu „Skleněné labyrinty“. Opět jim dominuje měkké a rozptýlené světlo, vytvářející na celém snímku jemný světelný závoj. Skladba zátiší je střídmá, jako například na fotografii číše s vínem, stojící na skleněných střepech.

Jedná se komponované a připravené zátiší. Oproti tomu Moniatowicz na výstavě ukazuje zátiší nalezená, která objevil v opuštěném ateliéru. Jejich kompozice už z podstaty věci není proto tak minimalistická, jako u Sudka. A i zde je provedení těchto fotografií přesnější, s ostrou kresbou, zkrátka technicky přesnější – a tedy i s jinou atmosférou.

Kolínskou dvojitou výstavu je potřeba vnímat a přijímat jako celek. Není to soutěž o lepší nostalgickou náladu, není to poměřování toho, zda a jak hodně se Moniatowiczovi podařilo k Sudkovi přiblížit. Takové hodnocení by nebylo poctivé, protože Moniatowicz o nic takového neusiloval. Imaginární setkání dvou fotografů podává zajímavý výklad o tom, co a jak fotografoval ve svém ateliéru Josef Sudek a co se s ateliérem dělo po Sudkově smrti. Cennost Moniatowiczových snímků umocňuje to, že to jsou jedny z posledních obrazových vzpomínek na původní ateliér. V roce 1989, tedy dva roky poté, co Moniatowicz uzavřel svůj soubor, byly zděné části ateliéru strženy a od roku 2000 stojí na Újezdě upravená replika původního ateliéru.

Bonusem pro zvídavé návštěvníky a fotoamatéry pak jsou vitríny, ve kterých jsou vystaveny artefakty ze Sudkova ateliéru, které fotograf používal ve svých zátiších. Je zajímavé si vedle sebe prohlížet snímky i skutečné předměty a vidět, jak vypadají v přirozeném světle samy o sobě a jak je skrze objektiv dokázal zachytit Sudek.

Imaginární setkání Josefa Sudka a Janusze Moniatowicze lze hodnotit jako velmi vydařené. Další díl tohoto projektu chystá kolínské muzeum za dva roky a ve stejném intervalu chce s tímto konceptem pracovat i do budoucna.

Text: David Macháček

 

infobox 1:

Janusz Moniatowicz (1958) je polský vizuální umělec a fotograf. Odborné vzdělání získal na Vyšší státní filmové, divadelní a televizní škole v Lodži a dále na katedře umělecké fotografie FAMU v Praze. Po jejím absolvování v roce 1986 se usadil v polské Jelení Hoře (Jelenia Góra), odkud vede krkonošskou pobočku Svazu polských uměleckých fotografů. Soubor krajinářských fotografií s vrcholky Krkonoš, zpracovaný do výpravné knihy “Karkonosze”, vyšel kromě polštiny ve třech dalších jazykových mutacích. Pracuje jako fotograf na volné noze a jeho soubory jsou zastoupeny například ve sbírkách Victoria and Albert Museum ve Velké Británii nebo ve Slovenském národním muzeu. Za svou fotografickou a publicistickou činnost obdržel v roce 2017 bronzovou medaili za zásluhy o kulturu “Zasłużony Kulturze Gloria Artis”.

 

infobox 2:

Josef  Sudek (1896 – 1976) je celosvětově uznávaný a respektovaný fotograf. Za první republiky se vypracoval v žádaného fotografa, který byl v centru pražského uměleckého dění a stal se jedním z nejvýznamnějších tvůrců evropské avantgardy.

 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 

 

 
 

12/3/2018

Fabio Sgroi: Past-Euphoria Post-Europa

01–1
 

Crowdfunding je dnes běžnou platformou pro vydávání fotografických knih, a tak není divu, že se na něj obrátil i italský fotograf Fabio Sgroi, aby s jeho pomocí publikoval svou knihu Past-Euphoria Post-Europa (Přešlá Eufórie Minulá Evropa). Výběr 83 černobílých fotografií převážně z bývalého východního bloku, které Fabio posbíral během dvaadvaceti let svých cest, se ptá, zda není Evropa automaticky předurčena k selhání. Atmosféru úpadku lidských a kulturních hodnot a depresivní návraty do minulých životů předkládá autor zcela syrově a bez výčitek. V kontextu dnešních fotografických reedicí z této doby je však ojedinělý svým jazykem, který je moderní, jednoduchý a pro diváka zcela pohlcující.

Sgroi je fotograf ulice, jeho obrazové prostředky jsou však bohatší než běžné momentky. Často zařazuje například dvojexpozice, které nepůsobí strojeně, ale naopak, jakoby byly fotografovány přes sklo jeho okna. Jeho scény z života jsou plné pohybových neostrostí, a přesto z knihy působí dojem strnulosti, zmaru, konce. Fotografie nalezených zátiší či postindustriálních krajin pak doplňují celkový dojem.

Především z pohledu Východoevropana je na knize asi nejzajímavější to, že ať se podívá na jakoukoliv fotografii z kterékoliv země, dokáže si představit stejnou scénu v sousedství svého domova. Jakoby nebyl rozdíl mezi jednotlivými státy a východní blok byl jakousi Unií před Unií evropskou.

V knize najdeme fotografie z východního Německa, České republiky, Slovenska, Srbska, Bulharska, Rumunska, Polska, Albánie, Bosny a Hercegoviny, Makedonie, Chorvatska, Maďarska a Řecka. Česko zastupují fotografie, které Sgroi pořídil během svých návštěv Aše a Chebu. Asi nejvíce z nich zaujme záběr dvou mladíků, kteří v dešti procházejí po ulici v Aši. Scéna je silně sugestivní, efekt deště zvýrazňuje mokré sklo, přes které Fabio fotografoval. Jakoby voda smývala starou dobu, ta však zůstává v pohledech mužů – jeden se ohlíží za sebe, jakoby přemýšlel, zda by se tam neměl vrátit, a druhý nedůvěřivě až nevraživě sleduje samotného fotografa. Fotografie je velmi neostrá a v pohybu, přesto jakoby zastavila čas zrovna v době, kdy nepřízeň počasí koresponduje se stavem společnosti.

Další fotografií z Česka, jakoby vypadlou z objektivu Jindřicha Štreita, je hejno krůt na dvoře statku kdesi v Chebu. Zde je výrazovým prostředkem kontrast mezi blokem bílých těl ptáků a tmavým pozadím rozpadající se usedlosti. Jiné české příspěvky ukazují například vybledlou fotografii kohosi neznámého či štamgasta odhalujícího své tetování před restaurací.

Obálku knihy, která je v tradici dnešních fotoknih vyvedená v textilem pokrytém kartonu, velmi vkusně oživuje přebalový pás, který zasahuje jen asi polovinu výšky, ale fotografie výhybky na rozpadající se železniční trati je velmi chytrým úvodem i lákadlem tématu knihy. Embosovaný a parciálním lakem krytý nápis dodává knize vážnost a kvalitu. Vtipně si Sgroi pohrál s předsádkou, kterou tvoří fotografie politických plakátů z Bratislavy. Rozhodně nešetřil ani na gramáži papíru, který dává dojem luxusního kartonu. Sazba fotografií je vesměs moderní. Autor si pohrává s pozicí fotografií – některé staví na horní linii stran, jiné na spodní. Nezachází však příliš daleko a drží tak formu pod kontrolou, aby nepřebila subjektivní dojem ze samotných záběrů.

Sgroi čerpá z méně známé a přesto bohaté italské dokumentaristické tradice, ke které patří například Mario Giacomelli, Paolo Pellegrin nebo Gianni Berengo Gardin. Zatímco Giacomelliho známé letecké záběry krajinných struktur nebo jeho populární skupinové fotografie regionálních tradic z počátku tvorby Sgroi jakoby nikdy neviděl, pozdější tvorba z přelomu 80.tých a 90.tých let, kdy se Giacomelli zabýval osobnějšími a emotivnějšími tématy, zanechala zřejmý otisk. Dokonce by se dalo říci, že Sgroiovy fotografie pochází ze stejné vlny. Jeho záběry však působí mnohem syrověji a nestrojeně. Podobnost lze nalézt také ve fotografiích o rok staršího Pellegrina - člena Magna, mnohonásobného vítěze World Press Photo a držitele zlaté medaile Roberta Capy. Jeho nejznámější díla však vznikala roky poté, kdy Sgroi zahájil svou dvaadvacetiletou práci za čerstvě odstraněnou železnou oponou. Oproti Gardinovi, který je výrazově bližší klasickému sociálnímu dokumentu, je Fabiova kniha plná pohybové neostrosti, těkajících pohledů fotografovaných a nalezených zátiší. Je obrazově mnohem modernější, mladší, odvážnější. Jeho momentky jakoby patřily do mladého dynamického fotoklubu spíše než do historického dokumentu.

Také v kontextu dokumentaristických počinů z bývalého východního bloku je ve Sgroiově tvorbě znát věští divokost a syrovost. Nabízí se srovnání s knihou Broken Dream (rozbitý sen) Antonína Kratochvíla, která stejný region zachycuje zdánlivě o něco dříve, ještě v šoku z konce komunismu a hledající cesty, jak se srovnat s novou skutečností. Sgroiovy fotografie jakoby uzavíraly tyto snahy pocitem ztráty nadějí a úplnou dezintegrací společnosti. Zcela určitě se projevil rozdílný původ autorů ale také Italův mladý věk a silný dojem, který v něm postkomunistické země zanechaly.

Sgroi se narodil v roce 1965 a už od svých jedenadvaceti let spolupracoval s několika zahraničními časopisy a novinami jako fotograf. V roce 1989 ho zaměstnalo konsorcium, jež financovalo italské ministerstvo pro umělecké hodnoty, aby zařazoval bibliografii a fotografie historických náměstí západní Sicílie. Od roku 1991 fotografoval pro regionální státní správu. Mezi lety 2005 a 2013 pracoval v Risu – muzeu moderního umění Sicílie v Palermu. Dodnes pracuje v regionálním centru pro plánování a restaurování Palerma. Je držitelem několika cen. V roce 1998 byl mezi vybranými kandidáty ceny Oskara Barnacka a jeho prezentaci shlédlo publikum v Antickém divadle během festivalu v Arles.

Za sebou má několik desítek sólo výstav po celé Evropě a dalších desítek skupinových se účastnil. Vytvořil pět kalendářů, z nichž jeden také pro Ilford v ČR. Sgroi má k Čechám vřelý vztah. Už v roce 1994 se zúčastnil mezinárodního workshopu Mezi nebem a zemí, Fotodiagonála, pořádaném městy Palermo, Edinburgh, Monako a Cheb. Do Chebu se potom často vracel, například v rámci společného projektu Muzea města Aš a Galerie 4 pod názvem Aš, deset let poté. Tato galerie pak jeho díla několikrát vystavovala, naposledy v roce 2008.

 

text: David Sládek

 

obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 
obrazek
 

12/3/2018

Václav Podestát „Wtedy i Teraz“ - wernisaż już dziś w Galerii Katowice

 

dz04mdamad01nde-src-159178–2

 

Osamotniony i odizolowany człowiek, którego otacza chaos codzienności - w taki sposób możemy najlepiej opisać wystawę „Wtedy i Teraz“, autorstwa Václava Podestáta, jednego z czołowych czeskich dokumentalistów. Start już dziś o godzinie 18:30 w Galerii Katowice.

 

Václav Podestát to jeden z bardziej cenionych czeskich fotografów dokumentalnych. Na jego najnowszej wystawie „Wtedy i Teraz“ przedstawione zostaną nie tylko czarno-białe fotografie z długoletniego cyklu „Ludzie” (nad którym pracował od połowy lat 80.), ale również coraz częściej tworzone zdjęcia kolorowe, powstające od roku 2005 w projekcie „Historie prywatne”.

Wystawę uzupełni książka „Z aniołem pośród tłumu” wydawnictwa KANT, która zawiera kolekcję prac Podestáta z ostatniego ćwierćwiecza. - Pomimo tego, że wiele fotografii ukazuje osamotnione jednostki odizolowane od tłumu i zgiełku otaczających miast i zanurzających się w swoich wnętrzach, na ogół odzwierciedlają one cytat Antoine’a de Saint-Exupery’ego: „Człowiek odczuwa tylko taki świat, jaki nosi w sobie” - podkreślają organizatorzy.

- Celem Podestáta nie jest geograficzny czy socjologiczny dokument przedstawiający konkretne środowisko, jednak wszędzie poszukuje on podobnych metaforycznie reprezentacji swoich własnych uczuć i przeżyć wizualnych. Fotografie wyróżniają się nietypową obrazowością, daleką od tradycyjnych schematów kompozycji. Główne znaczenie bywa ukryte w podtekście, który jest otwarty na różne interpretacje. Nowy wymiar w ostatnich latach twórczości Podestáta wnosi przemyślane użycie koloru, które jeszcze bardziej oddala go od tradycyjnego dokumentu. Autor podejmuje też próbę wizualnej gry z wyobraźnią widza.

Jednak Podestát nie podaje jasnych instrukcji, w jaki sposób jego fotografie powinny być odbierane. Poza tym prawie za każdym razem promieniuje z nich nostalgia i delikatny smutek. Zwykle, głównym motywem jego prac jest człowiek. Choć wiele ujęć nie ukazuje tego wprost, często prezentują one postać wyłączoną z hałasującego tłumu wokół niej.

Gdzie i kiedy

Wernisaż odbędzie się już dziś, 6 marca 2018 roku o godzinie 18:30 w Galerii Katowice mieszczącej się przy ul. Św. Jana 10 (Katowice). Słowo wstępne wygłoszą: kurator wystawy Vladimir Birgus oraz Jiří Siostrzonek. Podczas wernisażu odbędzie się promocja albumu Václav Podestát “S andělem uprostřed davu / With an angel in the midst of the crowd”. Wystawę będzie można oglądać w środy, czwartki i piątki w godzinach od 17:00 do 20:00. Finisaż zaplanowano na 30 marca 2018. Organizatorem wystawy jest Związek Polskich Artystów Fotografików Okręg Śląski.

Václav Podestát - urodzony 22. maja 1960 w Kralowicach. Studiował na Instytucie Fotografii Twórczej Związku Czeskich Fotografów w Pradze (1985-1988), kierunek Fotografia na FAMU w Pradze (1989-1994), odbył staż na Nottingham Polytechnic (1992). Jest pedagogiem Instytutu Twórczej Fotografii wydziału Filozoficzno-Przyrodniczego Uniwersytetu Śląskiego w Opawie (1998 – 2018). Od roku 2013 jako docent.

Fotografuje od roku 1978. Obok własnej twórczości dokumentarnej (sesje „Życie bez snów”, „Ludzie”, „Historie prywatne” i inne) udziela się jako kurator wystaw dla muzeum i galerii północnego Pilzna w Marianskiej Tynicy (wystawy: Jiří Hanke, Jindřich Štreit, Emila Medková, Olbram Zoubek, siostry Válove, Věra Janoušková, Adolf Born, Oldřich Kulhánek, Miroslav Chlupáč i inne). Interesuje się krytyką fotografii i publicystyką.

wykorzystane zdjęcia: fot. Václav Podestát / dzięki uprzejmości Związku Polskich Artystów Fotografików Okręg Śląski

 

ZDROJ: https://www.fotopolis.pl/newsy-sprzetowe/wydarzenia/30062-vaclav-podestat-wtedy-i-teraz-wernisaz-juz-dzis-w-galerii-katowice

12/3/2018

Recenze knihy Václava Podestáta od Denise Brudny ve Photonews

 
recenze-knihy-vaclava-podestata-od-denise-brudny-ve-photonews-c-3–2018-web

Recenze knihy Václava Podestáta od Denise Brudny ve Photonews č. 3_2018

12/3/2018

Článek o projektu Josefa Mouchy v Pátku Lidových novin

7052–18josefmouchavycvikova-rota-mosnov1982
 

ZDROJ: Magazín Pátek, Lidové noviny, 2. 3. 2018

obrazek
obrazek
obrazek
obrazek
 
text: Vladan Šír

12/3/2018

Štěpánka Stein na webu Aktuálně.cz: Spojení komerční a autorské fotky je ve světě normální, u nás se pořád škatulkuje, říká fotografka

stepanka

Štěpánka Stein je přední českou komerční, dokumentární a módní fotografkou, která svou tvorbou dokazuje, že spojení komerční a autorské tvorby není hřích. Spolupracuje se Salimem Issou, se kterým před několika lety definovali vizuální styl Národního divadla. Zároveň externě vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a vede ateliéry módní fotky v Czech Photo Centre. Má velký vliv na současnou českou fotografickou scénu a zvláště na mladé fotografy.

Štěpánko, co si myslíte o spojení komerční a autorské tvorby? Mnoho fotografů to vnímá tak, že je v podstatě nemožné.

Ve světě je normální, že se prolíná komerční tvorba s autorskou a autorská, výtvarná tvorba s tou konceptuální. Ale u nás stále platí šuplíkový systém. Každý jsme v jednom šuplíku, a kdybychom náhodou chtěli být ve všech, je to nepřijatelné.

Proč v Česku neumíme propojit komerci a volnou tvorbu?

Ve chvíli, kdy člověk začne být autorsky zajímavý, dostane se na okraj komerce. Přesně v tom bodě jsme se ocitli i my se Salimem Issou - pro výtvarnou platformu jsme absolutně nepřijatelní, protože se živíme fotkou. A pro komerční platformu jsme fotografové, kteří mají až příliš vyhraněný vizuální styl.

Co se děje lidem, kteří se nechtějí nechat "zaškatulkovat"?

Stane se to, že vás nebude nikdo respektovat, najednou budete v nějaké zvláštní bublině.

Jak to vlastně vzniklo? Proč je to tak palčivé pro jednu i druhou stranu? 

V České republice je to vskutku velký problém. Tyto myšlenky a názory se vyvíjejí už na školách, které mají obrovský vliv na vývoj mladé fotografie.

Co se stane, když v tomhle přístupu budeme pokračovat i nadále?

Ve chvíli, kdy se nebude na vysokých školách vychovávat mladá generace lidí, která se bude umět autorsky vyjadřovat, ať už v komerci, nebo ve výtvarném směru, tak se budeme neustále dívat na nevkusné plakáty a reklamy. Někde se to začíná pomaličku měnit, ale musím říct, že to jde strašně ztuha.

Jak se vám podařilo po ukončení školy obhájit před světem vaši vlastní tvorbu?

Upřímně musím říct, že jsme si svůj kredit v komerčním světě vybudovali až v posledních pár letech. Až nyní máme jistotu v tom, že se na nás obracejí a do budoucna budou obracet různé firmy, instituce a subjekty s tím, abychom jim vytvořili vizuální tvář.

Skutečně to trvalo tak dlouho?

Opravdu mluvíme o posledních třech letech. Procházeli jsme si velmi těžkými obdobími, kdy jsme ve své podstatě byli na vrcholu sil, bylo nám kolem třiceti, jenže přišla ekonomická krize, a my jsme z roku na rok neměli žádnou práci. Kdybychom tehdy neměli štěstí a nedostali zakázku od Národního divadla, nevím, co by se stalo…

Změnila se módní fotografie v Česku za tu dobu, co se jí věnujete?

Mantinely módní fotky se za posledních deset let výrazně proměnily a myslím si, že je tomu tak i díky autorům, jako je například Bára Prášilová, Bet Orten nebo Vendula Knopová. Jedna ostravská galerie mě oslovila s návrhem na spolupráci, a tak mě napadlo shrnout na výstavě módní tvorbu od přelomu milénia. Jsou tam patrné obrovské změny, speciálně u lifestylové fotografie, na které bych výstavou ráda upozornila.

Čím se módní fotka tak změnila?

Otevřely se hranice a nikdo si už nehraje na to, jaká by měla být.

Co to znamená?

Neřeší se, jestli by měla, nebo neměla být popisná, jak dalece má vyjadřovat to, co na ní vidíme. Má vyjadřovat pocity a emoce.

A jak se tedy aktuálně fotí móda?

Jednak vidíte tzv. image fotky, které vyjadřují atmosféru a které mají zaujmout, a pak jsou tu tzv. katalogové fotky - en face, profil, focené na bílém pozadí v ateliéru. Mladí autoři by měli být schopni oba dva tyto směry zajímavě zachytit.

Musí se ale fotka opravdu pohybovat v zajetých konceptech, aby byl člověk dobrý?

O víkendu jsem četla článek o výherkyni soutěže Architekt roku, stala se jí Kateřina Šedá se svým sociálním projektem, který poukazuje na to, že architektura není o cihlách, ale o lidech. Tak si myslím, že kdykoliv může přijít někdo, kdo fotku nikdy nedělal, a může nám absolutně vytřít zrak, protože se na to bude dívat úplně jinak. Asi bych tedy nenutila studenty do standardních postupů. Škola by měla být i o riskování a zkoušení nového.

Dlouhodobě spolupracujete se Salimem Issou, netrápí vás někdy ponorková nemoc? 

Není to tak, že by mezi námi panovala absolutní harmonie, v řadě věcí se střetáváme. Naše spojení však mělo dva základní principy. Jednak jsme se ocitli v poměrně náročné době a za druhé jsme odešli ze školy přesvědčeni, že jsme nejlepší - rychle jsme však zjistili, že nikoho nezajímáme. V tu chvíli nám došlo, že je pro jednotlivce lepší být ve skupině nebo s někým spolupracovat.

Jak řešíte názorové střety?

Já jsem blíž ke stylizovanému dokumentu a Salimův pohled je spíš ateliérový. Pokud se jedná o čistě ateliérovou věc, pak vždy ustoupím, protože vím, že v tom má Salim jasno a že to cítí. A když jde o pojetí v dokumentární fotce, řeším to spíše já. To bývá ve chvílích, kdy pracujeme v reálném prostředí.

Vaše práce je vizuálně konzistentní, jak dlouho už tomu tak je?

S obsahem se snažíme nějakým způsobem pracovat trochu víc, ale forma zůstává po 20 let stejná. 

Jaká je?

Do jisté míry vytváříme statické snímky, i když v pohybu, přesto statické. Standardně používáme přídavná světla, která objekt nebo postavu vypichují. Dalo by se říci, že tímhle monotónním přístupem stagnujeme, čímž si můžeme nepatrně dovolit ignorovat trendy.

Nevnímáte je, nebo neřešíte?

Rozhodně to neznamená, že je nevnímáme. Řekla bych, že se vlivy trendů na naší práci projevují, ovšem daleko víc v obsahové než ve formální rovině.

A to díky proměnám módní fotografie?

Módní fotka se vydala směrem konceptuální fotografie s velkým estetickým přesahem. Pro mě je koncept zajímavý ve své syrovosti. Nemyslím si totiž, že se v "pravém" konceptu klade důraz na formu. Autoři jdou opravdu jen po obsahu. Formu se naopak snaží maximálně zastřít a výsledné fotky jsou bez emocí.

Stalo se vám někdy, že jste nenaplnila svou tvůrčí vizi?

Málokdy fotíme jednotlivou fotku. Máme třeba šest, dvanáct fotek k určitým tématům, ať už je to portrét, móda, nebo stylizovaný dokument, takže se v souboru najdou například dvě fotky, o kterých víte, že jsou famózní, že na nich je všechno, jak má být, a potom jsou tam ty ostatní, u kterých si najednou říkáte "Ještě tam mělo být toto či ono, mělo to být hravější nebo jiné…" a tak podobně.

Ale to klient nevidí, to vidíte vy…

No jasně. Pokud to stále vidíte a pracujete s tím, pak je to důkaz toho, že nestagnujete. Myslím si, že ve chvíli, kdy fotograf ztratí schopnost být sebekritický, by měl přestat tvořit, protože to pak nemá smysl. Ve chvíli, kdy je se vším spokojený, by měl začít dělat něco jiného.

 

autor: Romana Marie Jokelová | 4. 3. 2018

 

zdroj: https://magazin.aktualne.cz/foto/rozhovor-s-fotografkou-stepankou-stein/r~824283acebe511e78d510cc47ab5f122/

 

12/3/2018

Vladimír Birgus na serveru Aktuálně.cz: Nebylo to jako ve filmu Pelíšky. Unikátní fotky z časů, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo

fofovladimir

 Riga, 1982

 

obrazek

Moskva, 1982

obrazek

Ostrava, 1983

ČLÁNEK ZDE

Desítky let ležely tyto snímky v archivu, většina z nich nikdy nebyla publikována. Zachycují šedivé bezčasí reálného socialismu 70. a 80. let. Teprve nedávno je známý český fotograf Vladimír Birgus sestavil do souboru Tak mnoho, tak málo, který vyjde i knižně v nakladatelství Kant. „Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby,“ komentuje snímky Jiří Siostrzonek z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.

„V době, kdy jsem ty fotografie pořizoval, bylo jasné, že většinu z nich nebude v dohledné době možno oficiálně publikovat, protože byly se svým syrovým pohledem na devastaci lidí a prostředí nebo ironickým odstupem při zobrazování různých komunistických slavností hodně vzdálené od oficiálních snímků v tehdejších médiích,“ říká Vladimír Birgus.

Zároveň nechtěl, aby komunisté zneužili jeho snímky v jiném kontextu. „To se stalo některým mým přátelům, jejichž fotografie se ocitly třeba v knize Sílu nám dává strana – aniž předem přesně věděli, o jakou publikaci jde,“ vysvětluje.

Ne všechny fotografie jsou ovšem zcela neznámé, menší část z nich už byla vystavena dokonce krátce po svém vzniku, v době normalizace. „Bylo to například v dnes již legendární olomoucké Galerii v podloubí, kde bylo možno i tehdy vystavovat práce, které by ve většině jiných výstavních institucí asi neprošly,“ konstatuje fotograf.

Po pádu komunismu se Vladimír Birgus věnoval hlavně barevnému subjektivnímu dokumentu a přípravě velkých výstav české fotografie pro zahraniční muzea. Učil také na FAMU a na nově založeném Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Dnes vysvětluje, že kvůli tehdejšímu pracovnímu vytížení a psaní knih se svými fotografiemi ze života v době komunismu tak trochu zaspal. „Mezitím na toto téma vyšly knihy Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Dany Kyndrové nebo Jaroslava Kučery, takže jsem měl pocit, že bych už jenom nosil dříví do lesa,“ říká.

Ke starým negativům se vrátil až v roce 2014, kdy se Štěpánkou Bieleszovou připravoval vlastní výstavu v Muzeu umění v Olomouci. „A skutečně intenzivně jsem je začal probírat a třídit až při přípravě loňské velké výstavy a publikace ve Slezském muzeu v Katovicích a samostatné výstavy Tak mnoho, tak málo, uvedené na loňském Měsíci fotografie v Bratislavě,“ popisuje Birgus, který při výběru snímků prošel tisíce negativů, a jak sám přiznává, všechny je ještě ani nestihl probrat.

„Velký ohlas této výstavy mě přesvědčil, že má smysl se vracet ke snímkům z doby, kterou už mnozí nezažili a dalším už ve vzpomínkách poněkud zrůžověla,“ dodává.

Jeho fotografie nezachycují jen tehdejší Československo, ale část z nich byla pořízena také v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku a dalších zemích socialistického bloku.

„Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese,“ píše o Birgusově práci fotograf a sociolog Jiří Siostrzonek. „Důležitou roli v ní nehrají jen lidé, ale také tapety opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlohy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby,“ dodává a upozorňuje na to, že synonymem nesvobody se v Birgusových fotografiích stávají například vyprázdněné společenské rituály různých komunistických manifestací a přehlídek.

„Je zřejmé, že rituál naplňuje svůj smysl, jen pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografiích však vidíme rezignované tváře lidí bez emocí,“ uvádí Siostrzonek.

Birgusovy snímky popisují dobu, aniž by se přitom uchylovaly k zesměšňování nebo ironizování fotografovaných lidí.

„Většina těchto archivních fotografií Vladimíra Birguse má pro diváka nádech zjevení. Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje univerzální formální atributy Birgusových fotografií z normalizačního období v Československu,“ konstatuje Siostrzonek.

Nyní Vladimír Birgus pracuje na přípravě knihy. „Původně jsem myslel, že se ji podaří vydat k bratislavské výstavě loni v listopadu, ale pořád objevuji další a další nezpracované negativy, tak to nechci uspěchat. Věřím však, že vyjde letos,“ říká.

autor: Tomáš Vocelka | 27. 2. 2018

 

ZDROJ: https://magazin.aktualne.cz/foto/vladimir-birgus-tak-mnoho-tak-malo/r~a1d190ce0fed11e8aca5ac1f6b220ee8/?redirected=1520852741

12/3/2018

Článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung o výstavě Institutu tvůrčí fotografie ve Frankfurtu

 
clanek01web

 

12/3/2018

Ve Frankfurtu byly otevřeny dvě výstavy české fotografie – Avantgardní fotograf Jaromír Funke a Opavská škola

06-na-vernnisazi-vystav
 
 

Od 27. ledna do 29. dubna 2018 probíhají v galerii Fotografie Forum Frankfurt ve Frankfurtu nad Mohanem dvě české výstavy: retrospektiva nejvýznamnějších děl meziválečného avantgardního fotografa Jaromíra Funkeho (1896–1945) a expozice prací studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě nazvaná Opava School – Close Up. Zatímco Funkeho výstava plně zapadá do programu této galerie, v níž od jejího vzniku v roce 1984 byla představena díla mnoha světoznámých tvůrců jakými jsou jako například Jacques-Henri Lartigue, Helmut Newton, Andy Warhol, Robert Frank, Imogen Cunninghamová, Sebastião Salgado, Walker Evans nebo Martin Parr, expozice ITF byla první samostatnou výstavou nějaké školy v historii galerie. Obě výstavy byly za účasti početného publika slavnostně zahájeny 26. ledna. Úvodním slovem je představili Thomas Duhnkrack, předseda Správní rady Fotografie Forum Frankfurt, Celina Lunsfordová, umělecká ředitelka galerie, a vedoucí ITF Vladimír Birgus, který byl kurátorem Funkeho výstavy a spolu se Celinou Lanfordovou, Václavem Podestátem a Ondřejem Durczakem sestavil výstavu opavských studentů.

Prezentované Funkeho fotografie pocházejí ze sbírky jeho dcery Miloslavy Rupešové a byly už v jiném výběru představeny v Leica Gallery Prague, která je spolu s Institutem tvůrčí fotografie SU a galerií Fotografie Forum Frankfurt organizátorem výstavy, a v rámci loňského veletrhu Paris Photo v Paříži (od letošního listopadu je ještě čeká repríza v Muzeu umění Olomouc). Jde většinou o vzácné dobové originály, jaké v takovém počtu nevlastní ani přední česká a světová muzea a galerie, v nichž je Funke zastoupený. Sedm desítek fotografií představuje Funkeho zásadní přínos v mnoha avantgardních směrech od abstrakce, konstruktivismu, nové věcnosti až k surrealismu. Funkeho dílo je ve Frankfurtu prezentováno také prostřednictvím projekce více než padesáti jeho abstraktních fotografii, z nichž mnohé nebyly nikdy publikovány. K výstavě vydalo pražské nakladatelství KANT katalog s textem Vladimíra Birguse v češtině, angličtině, němčině a francouzštině.

Výstava Opavská škola navazuje na loňské expozice ITF v Lucemburku, Bytomi a Berlíně, kde také byly vystaveny jak práce současných studentů, tak i ukázky ze studentských prací absolventů, kteří už získali mezinárodní renomé. K těm nejnovějším patří fotografie Hany Connor a Filipa Jandourka z bangladéšské metropole Dháky, ukazující prostřednictvím vizuálně působivých a technicky precizních barevných fotografií otřesné životní a pracovní podmínky venkovanů, kteří se do přelidněného velkoměsta přistěhovali s vidinou rychlého zbohatnutí. V loňském roce také vznikl cyklus Fantasma, v němž Zuzana Veselá konfrontovala sugestivní portréty herců s osobitými zátišími, které jsou symbolickými interpretacemi jejich osobností. Z divadelního prostředí, ovšem ze subjektivně viděného zákulisí, jsou rovněž expresívní černobílé fotografie Tomasze Tyndyka, který sám patří k významným hercům. Řada vystavených děl se zabývá tématy identity, autoreflexe či intimity. Anna Grzelewska už řadu let dokumentuje vlastní dceru a fotoaparátem zaznamenává nejen její postupnou proměnu z dítěte v mladou ženu, ale s velkým pochopením se snaží také zachytit změny jejích nálad a zájmů. Obrazovými reflexemi vlastního života jsou fotografie Krystyny Dul, Kamy Rokické a Katarzyny Sagatowské. Daniel Poláček ukazuje portrétními fotografiemi z webových kamer samotu, smutek, úzkost a prázdnotu lidí, kteří se snaží prostřednictvím internetu najít přátelé nebo partnery na sex. S velkým ohlasem se setkává cyklus Jana Langera Století Češi, konfrontující současné podoby lidí, kterým je sto a více let, s jejich podobenkami z mládí a ukazující neúprosné plynutí času. Mnoho významných ocenění získaly také portréty skutečných i v počítači klonovaných dvojčat od Terezy Vlčkové nebo dokumentární fotografie z archaického životního stylu obyvatel odlehlé ukrajinské vesnice od Jana Brykczyńského. Samotná expozice prací jedenácti autorů je doplněna velkoplošnou ozvučenou projekcí prací dalších 56 studentů a absolventů.

Obě české výstavy už záhy po zahájení vzbudily velký mediální ohlas, jejich recenze vyšly například ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, Frankfurter Neue Presse nebo Photography Now.

Text: Ondřej Durczak Foto: David Macháč

Na výstavě jsou zastoupeni autoři:

Hana Connor a Filip Jandourek, Zuzana Veselá, Tomasz Tyndyk, Anna Grzelewska, Krystyna Dul, Kama Rokicka, Katarzyna Sagatowska, Daniel Poláček, Jan Langer, Tereza Vlčková a Jany Brykczyński.

V rámci projekce jsou prezentováni tito autoři:

Jan Brykczynski, Marta Berens, Dita Pepe, Aleksandra Smigielska, Petr Toman, Tomáš Škoda, Tereza Vlčková, Oldřich Malachta, Martin Wágner, Jaroslav Kocian, Václav Vašků, Jana Hunterová, Bára Prášilová, Dereck Hard, Peter Korček, Marcin Plonka, Lukáš Tofan, Barbora a Radim Žůrkovi, Hana Connor, Anna Gutová, Kamila Rokicka, Ondřej Žižka, Lucia Nimcová, Renata Mia Köhlerová, Tomáš Zumr, Daniel Poláček, Jan Vermouzek, Dagmar Vyhnálková, Katarzyna Hanusz-Oleksy, Anna Grzelewska, Matěj Třešnák, Milan Illík, Michaela Spurná, Artur Alan Wilman, Kristýna Erbenová, Jan Langer, Rafał Milach,Lenka Grabicová, Tomasz Tyndyk, Filip Jandourek, Marta Cieslikowska, Vladimír Meletzký, Tomáš Teodesijev, Karel Poneš, Aleksandra Pelc, Alcja Brodowicj, Daniel Laurinc, Kacper Stolorz, Tomáš Chadim, Michaela Hollý, Lena Jakubčáková,Konstancja Nowina Konopka, Krzyzstof Kowalczyk, Roman Vondrouš, Krzysztof Racoń, David Koronczi.

obrazek

obrazek

Část výstavy Opavská škola

obrazek

Zuzana Veselá z cyklu Fantasma

obrazek

Pozvánka na výstavu Opavská škola

obrazek

Na výstavě Avantgardí fotograf Jaromír Funke

obrazek

obrazek

Zahájení výstavy – Vladimír Birgus, Celina Lunsford a Thomas Duhnkrack

obrazek

Poutač k výstavě Jaromíra Funkeho

obrazek

Václav Podestát, Barbara Klemm, Vladimír Birgus, Ondřej Durczak, Krystyna Dul

obrazek

Článek o výstavách uspořádaných Institutem tvůrčí fotografie v galerii Fotografie Forum Frankfurt, Zdroj: Frankfurter Neue Presse 27. 1. 2018

Články a zmínky o výstavách zde:

http://photography-now.com/…ition/129103

https://www.fffrankfurt.org/home/

http://photography-now.com/…aromir-funke

http://www.fnp.de/…t679,2890967

https://www.facebook.com/…umfrankfurt/?…

http://frankfurt.carpediem.cd/…m-frankfurt/

https://museumtijdschrift.nl/…phy-players/?…

http://www.kunstmarkt.com/…_detail.html

http://berlin.czechcentres.cz/…omir-funke1/

http://www.kultur-frankfurt.de/…ails1/7.aspx

https://museumtijdschrift.nl/…hotographer/?…

https://www.instagram.com/p/BegAkLZHvSe/?…

https://loeildelaphotographie.com/…hotographer/

http://www.profifoto.de/…-avantgarde/

https://presse-nachrichten.com/…mte-realitt/

https://www.internations.org/…ivity/248786

http://itf.cz/index.php?…

https://www.dasfotoportal.de/?…

https://localz.events/…arde/8287712

http://itf.cz/index.php?…

12/3/2018

Článek o Válce za studena Josefa Mouchy

 
pravo22–1–2018a

22.1.2018 Právo str. 17 Kultura, Jan Šída

Sem vložte príslušný text vrátane HTML syntaxu alebo v prípade nevyužitia tejto časti všetko vymažte - teda vrátane tohoto textu!

12/3/2018

Jiří Siostrzonek: David Macháč a jeho projekt Zahrádkáři

 

itf-2017-david-machac-kupe-pozvanka-dlweb

 

Partner