Archiv

Realita a fikce. Fikce a realita. Co je vlastně realita? To, co je nám předkládáno, nebo to, co se skrývá za tím, co vidíme? Na tyto otázky se zaměřila autorka knihy Traces Weronika Gęsická, která zaměřila svůj pohled na ikonické fotografie 50. a 60. let pocházející ze Spojených států amerických. (Recenze knižní publikace)

Při vstupu do Domu fotografie po širokém schodišti není vzhledem k absenci velkých poutačů na výstavu zcela jasné, co návštěvníka v galerii čeká. Za impozantním vestibulem může být jak instalace velkých pestrobarevných tisků, tak i intimních fotografií zrcadlících vnitřní svět člověka a jeho nejbližšího okolí. Výstava Blízkost pražského rodáka Pavla Baňky je, jak už plyne z jejího názvu, spíše tím druhým případem.

Text: ZuzanaCapoušková

“Dvěma slovy: byla tam fantastická dezorganizovanost. Bretonův surrealismus přišel by si tam na své. Kresba Jana Zrzavého ležela srolovaná u láhve s kyselinou dusičnou, která stála na talíři, kde byla kůrka chleba a nakousnutá uzenka. A nad tím bylo zavěšeno křídlo barokního anděla se Sudkovým baretem, který se chvěl již na samém konci své pozemské existence,” napsal o fotografickém ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě básník Jaroslav Seifert.

Není to nadsázka. Poetickým slovům nositele Nobelovy ceny za literaturu, která v obsáhlé monografii o Josefu Sudkovi připomněla Anna Fárová, lze věřit. Kolínská výstava v Červinkovském domě přináší o skutečné podobě slavného zahradního ateliéru hned dvojitý obrazový důkaz - jak výběr z několika Sudkových fotografických cyklů, které v prostředí oné “fantastické dezorganizovanosti” v poválečném dvacetiletí nasnímal, tak kolekci polského fotografa Janusze Moniatowicze, jež zachycuje takřka dokumentární formou stav zchátralého ateliéru ve 80. letech minulého století. A mimochodem, to křídlo barokního anděla je na výstavě také, na spodní polici ve skleněné vitríně. Společně s dalšími předměty ze Sudkova ateliéru tvoří rovnocennou součást originální dvojvýstavy.

Tento koncept, nazvaný Imaginární setkání fotografů, si Regionální muzeum v Kolíně vyzkoušelo poprvé v roce 2013. Ze svého archivu vybralo fotografie Josefa Sudka a Jaromíra Funkeho a doplnilo je současnými snímky japonského fotografa Toshio Sakaie, který sám přiznává inspiraci slavnými českými fotografy z Kolína. Společná výstava prací Josefa Sudka a Janusze Moniatowicze je v pořadí druhým Imaginárním setkáním v Červinkovském domě. Je to setkání vlídné a přátelské, oba fotografové spolu nesoupeří. Ačkoli je to výstava společná, každý má pro sebe vyčleněnou samostatnou část expozice, Sudek v polootevřené místnosti bez oken, Moniatowicz v sousedním zastřešeném atriu s denním světlem. Atmosféra výstavních prostor podtrhuje náladu vystavovaných fotografií. Sudkovi sluší lehké přítmí a teplejší světlo i klid místnosti zasunuté jakoby bokem, u Moniatowicze denní osvětlení podtrhuje dokumentární až reportážní vyznění černobílých snímků.

Směr prohlídky výstavy není daný, ale je vhodné ctít chronologii vzniku snímků a začít Sudkem, prohlédnout si nejprve výběr z jeho cyklů, které v prostředí ateliéru na Újezdě vznikly - "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce”, a teprve poté se skrz snímky Janusze Moniatowicze podívat na ta samá místa, ovšem o zhruba čtvrt století později. Fotografické výpravy na malostranský dvorek, kde ateliér dodnes stojí, podnikal Moniatowicz v 80. letech už po Sudkově smrti (1976). Ateliér tehdy chátral a pustl a pro tuto přirozeně plynoucí smutnou zkázu, završenou požárem v roce 1985 hledal Moniatowicz skrze svůj fotoaparát vlídný pohled.

Není ovšem smutno jako smutno a nostalgická omšelost není automatickou zárukou, že fotografie nastartuje v divákovi řetězovou reakci emocí a imaginace. Sudkovy snímky takto fungují, což u tohoto fotografa není nijak objevné tvrzení. Možnost okamžitého srovnání s tím, jak stejná místa zachytil Moniatowicz, ale nabízí i laickému divákovi alespoň základní inspiraci pro přemýšlení, v čem je ona fotografická poezie nepořádku ukrytá. Pro první vlastní pokusy o takové hledání stačí porovnávat světlo a ostrost kresby na zachycených sceneriích. Měkčí Sudek nad tvrdším Moniatoviczem vyhrává. Sudkovo rozptýlené a měkké světlo je ve fotografické teorii již takřka zavedeným technickým pojmem. Parazitní odrazy světla na jeho snímcích mírní kontrasty stínů a tím změkčují obrysy fotografovaných předmětů. Důležité tu je zachycení celkové nálady, poměru světla a tmy nebo proměnlivé tvrdosti stínů. Sudek nepotřeboval být přesně popisný, jeho cykly "Okno mého ateliéru" a "Procházka po mé zahrádce” nevznikaly jako dokumentární práce, ale byl to především obrazový zápisník jeho nálad a prožívaných pocitů.

Moniatoviczovy snímky jsou technicky ostřejší a prokreslenější, nezapře se v nich rukopis současné techniky. Práce s malou hloubkou ostrosti na tom nic nemění – i ta je ve srovnání se Sudkovými kontaktními fotografiemi až příliš dokonalá. Fotografie, které v chátrajícím ateliéru Moniatovicz pořídil, nejsou bez nálady, působí melancholicky, ale je to spíše diktát divákovi, jak obraz vnímat; není to pobídka pro vlastní fantazii a imaginaci.

Rozdíly v přístupu k zachycení ateliéru ve dvoře činžovního domu je možné ukázat na následujícím srovnání. První ukázka je dvojice fotografií Josefa Sudka se společným kontrastním motivem geometrických linií oken a křivolakých čar kroutících se větví a oddenků květin; jednou v polocelku a jednou v detailu. Především druhá z fotografií je podaná typickým Sudkovým rukopisem – čitelná kompozice a výrazná práce s kresbou světla, v tomto konkrétním případě vystupující světlé linie rostlin na tmavším pozadí.

Moniatoviczův snímek je vystavěný jinak. V celkovém pohledu ukazuje vnitroblok s ateliérem, který je pohlcovaný divoce rostoucím keřem. Expresivnost snímku umocňuje zvolená kompozice a práce s perspektivou, díky které vypadá keř výrazně větší, než ve skutečnosti je – jako by opuštěný ateliér omotával svými chapadly a polykal.

Obdobně lze rozdílný rukopis obou autorů rozpoznat na fotografických zátiších. Ty Sudkovy vybrala kurátorka výstavy Petra Hollerová z cyklu „Skleněné labyrinty“. Opět jim dominuje měkké a rozptýlené světlo, vytvářející na celém snímku jemný světelný závoj. Skladba zátiší je střídmá, jako například na fotografii číše s vínem, stojící na skleněných střepech.

Jedná se komponované a připravené zátiší. Oproti tomu Moniatowicz na výstavě ukazuje zátiší nalezená, která objevil v opuštěném ateliéru. Jejich kompozice už z podstaty věci není proto tak minimalistická, jako u Sudka. A i zde je provedení těchto fotografií přesnější, s ostrou kresbou, zkrátka technicky přesnější – a tedy i s jinou atmosférou.

Kolínskou dvojitou výstavu je potřeba vnímat a přijímat jako celek. Není to soutěž o lepší nostalgickou náladu, není to poměřování toho, zda a jak hodně se Moniatowiczovi podařilo k Sudkovi přiblížit. Takové hodnocení by nebylo poctivé, protože Moniatowicz o nic takového neusiloval. Imaginární setkání dvou fotografů podává zajímavý výklad o tom, co a jak fotografoval ve svém ateliéru Josef Sudek a co se s ateliérem dělo po Sudkově smrti. Cennost Moniatowiczových snímků umocňuje to, že to jsou jedny z posledních obrazových vzpomínek na původní ateliér. V roce 1989, tedy dva roky poté, co Moniatowicz uzavřel svůj soubor, byly zděné části ateliéru strženy a od roku 2000 stojí na Újezdě upravená replika původního ateliéru.

Bonusem pro zvídavé návštěvníky a fotoamatéry pak jsou vitríny, ve kterých jsou vystaveny artefakty ze Sudkova ateliéru, které fotograf používal ve svých zátiších. Je zajímavé si vedle sebe prohlížet snímky i skutečné předměty a vidět, jak vypadají v přirozeném světle samy o sobě a jak je skrze objektiv dokázal zachytit Sudek.

Imaginární setkání Josefa Sudka a Janusze Moniatowicze lze hodnotit jako velmi vydařené. Další díl tohoto projektu chystá kolínské muzeum za dva roky a ve stejném intervalu chce s tímto konceptem pracovat i do budoucna.

Text: David Macháček

infobox 1:

Janusz Moniatowicz (1958) je polský vizuální umělec a fotograf. Odborné vzdělání získal na Vyšší státní filmové, divadelní a televizní škole v Lodži a dále na katedře umělecké fotografie FAMU v Praze. Po jejím absolvování v roce 1986 se usadil v polské Jelení Hoře (Jelenia Góra), odkud vede krkonošskou pobočku Svazu polských uměleckých fotografů. Soubor krajinářských fotografií s vrcholky Krkonoš, zpracovaný do výpravné knihy “Karkonosze”, vyšel kromě polštiny ve třech dalších jazykových mutacích. Pracuje jako fotograf na volné noze a jeho soubory jsou zastoupeny například ve sbírkách Victoria and Albert Museum ve Velké Británii nebo ve Slovenském národním muzeu. Za svou fotografickou a publicistickou činnost obdržel v roce 2017 bronzovou medaili za zásluhy o kulturu “Zasłużony Kulturze Gloria Artis”.

infobox 2:

Josef  Sudek (1896 – 1976) je celosvětově uznávaný a respektovaný fotograf. Za první republiky se vypracoval v žádaného fotografa, který byl v centru pražského uměleckého dění a stal se jedním z nejvýznamnějších tvůrců evropské avantgardy.

Osamotniony i odizolowany człowiek, którego otacza chaos codzienności - w taki sposób możemy najlepiej opisać wystawę „Wtedy i Teraz“, autorstwa Václava Podestáta, jednego z czołowych czeskich dokumentalistów. Start już dziś o godzinie 18:30 w Galerii Katowice.

Václav Podestát to jeden z bardziej cenionych czeskich fotografów dokumentalnych. Na jego najnowszej wystawie „Wtedy i Teraz“ przedstawione zostaną nie tylko czarno-białe fotografie z długoletniego cyklu „Ludzie” (nad którym pracował od połowy lat 80.), ale również coraz częściej tworzone zdjęcia kolorowe, powstające od roku 2005 w projekcie „Historie prywatne”.

Wystawę uzupełni książka „Z aniołem pośród tłumu” wydawnictwa KANT, która zawiera kolekcję prac Podestáta z ostatniego ćwierćwiecza. - Pomimo tego, że wiele fotografii ukazuje osamotnione jednostki odizolowane od tłumu i zgiełku otaczających miast i zanurzających się w swoich wnętrzach, na ogół odzwierciedlają one cytat Antoine’a de Saint-Exupery’ego: „Człowiek odczuwa tylko taki świat, jaki nosi w sobie” - podkreślają organizatorzy.

- Celem Podestáta nie jest geograficzny czy socjologiczny dokument przedstawiający konkretne środowisko, jednak wszędzie poszukuje on podobnych metaforycznie reprezentacji swoich własnych uczuć i przeżyć wizualnych. Fotografie wyróżniają się nietypową obrazowością, daleką od tradycyjnych schematów kompozycji. Główne znaczenie bywa ukryte w podtekście, który jest otwarty na różne interpretacje. Nowy wymiar w ostatnich latach twórczości Podestáta wnosi przemyślane użycie koloru, które jeszcze bardziej oddala go od tradycyjnego dokumentu. Autor podejmuje też próbę wizualnej gry z wyobraźnią widza.

Jednak Podestát nie podaje jasnych instrukcji, w jaki sposób jego fotografie powinny być odbierane. Poza tym prawie za każdym razem promieniuje z nich nostalgia i delikatny smutek. Zwykle, głównym motywem jego prac jest człowiek. Choć wiele ujęć nie ukazuje tego wprost, często prezentują one postać wyłączoną z hałasującego tłumu wokół niej.

Gdzie i kiedy

Wernisaż odbędzie się już dziś, 6 marca 2018 roku o godzinie 18:30 w Galerii Katowice mieszczącej się przy ul. Św. Jana 10 (Katowice). Słowo wstępne wygłoszą: kurator wystawy Vladimir Birgus oraz Jiří Siostrzonek. Podczas wernisażu odbędzie się promocja albumu Václav Podestát “S andělem uprostřed davu / With an angel in the midst of the crowd”. Wystawę będzie można oglądać w środy, czwartki i piątki w godzinach od 17:00 do 20:00. Finisaż zaplanowano na 30 marca 2018. Organizatorem wystawy jest Związek Polskich Artystów Fotografików Okręg Śląski.

Václav Podestát - urodzony 22. maja 1960 w Kralowicach. Studiował na Instytucie Fotografii Twórczej Związku Czeskich Fotografów w Pradze (1985-1988), kierunek Fotografia na FAMU w Pradze (1989-1994), odbył staż na Nottingham Polytechnic (1992). Jest pedagogiem Instytutu Twórczej Fotografii wydziału Filozoficzno-Przyrodniczego Uniwersytetu Śląskiego w Opawie (1998 – 2018). Od roku 2013 jako docent.

Fotografuje od roku 1978. Obok własnej twórczości dokumentarnej (sesje „Życie bez snów”, „Ludzie”, „Historie prywatne” i inne) udziela się jako kurator wystaw dla muzeum i galerii północnego Pilzna w Marianskiej Tynicy (wystawy: Jiří Hanke, Jindřich Štreit, Emila Medková, Olbram Zoubek, siostry Válove, Věra Janoušková, Adolf Born, Oldřich Kulhánek, Miroslav Chlupáč i inne). Interesuje się krytyką fotografii i publicystyką.

wykorzystane zdjęcia: fot. Václav Podestát / dzięki uprzejmości Związku Polskich Artystów Fotografików Okręg Śląski

ZDROJ: https://www.fotopolis.pl/newsy-sprzetowe/wydarzenia/30062-vaclav-podestat-wtedy-i-teraz-wernisaz-juz-dzis-w-galerii-katowice

Recenze knihy Václava Podestáta od Denise Brudny ve Photonews č. 3_2018

ZDROJ: Magazín Pátek, Lidové noviny, 2. 3. 2018

 

text: Vladan Šír

Štěpánka Stein je přední českou komerční, dokumentární a módní fotografkou, která svou tvorbou dokazuje, že spojení komerční a autorské tvorby není hřích. Spolupracuje se Salimem Issou, se kterým před několika lety definovali vizuální styl Národního divadla. Zároveň externě vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě a vede ateliéry módní fotky v Czech Photo Centre. Má velký vliv na současnou českou fotografickou scénu a zvláště na mladé fotografy.

Štěpánko, co si myslíte o spojení komerční a autorské tvorby? Mnoho fotografů to vnímá tak, že je v podstatě nemožné.

Ve světě je normální, že se prolíná komerční tvorba s autorskou a autorská, výtvarná tvorba s tou konceptuální. Ale u nás stále platí šuplíkový systém. Každý jsme v jednom šuplíku, a kdybychom náhodou chtěli být ve všech, je to nepřijatelné.

Proč v Česku neumíme propojit komerci a volnou tvorbu?

Ve chvíli, kdy člověk začne být autorsky zajímavý, dostane se na okraj komerce. Přesně v tom bodě jsme se ocitli i my se Salimem Issou - pro výtvarnou platformu jsme absolutně nepřijatelní, protože se živíme fotkou. A pro komerční platformu jsme fotografové, kteří mají až příliš vyhraněný vizuální styl.

Co se děje lidem, kteří se nechtějí nechat "zaškatulkovat"?

Stane se to, že vás nebude nikdo respektovat, najednou budete v nějaké zvláštní bublině.

Jak to vlastně vzniklo? Proč je to tak palčivé pro jednu i druhou stranu? 

V České republice je to vskutku velký problém. Tyto myšlenky a názory se vyvíjejí už na školách, které mají obrovský vliv na vývoj mladé fotografie.

Co se stane, když v tomhle přístupu budeme pokračovat i nadále?

Ve chvíli, kdy se nebude na vysokých školách vychovávat mladá generace lidí, která se bude umět autorsky vyjadřovat, ať už v komerci, nebo ve výtvarném směru, tak se budeme neustále dívat na nevkusné plakáty a reklamy. Někde se to začíná pomaličku měnit, ale musím říct, že to jde strašně ztuha.

Jak se vám podařilo po ukončení školy obhájit před světem vaši vlastní tvorbu?

Upřímně musím říct, že jsme si svůj kredit v komerčním světě vybudovali až v posledních pár letech. Až nyní máme jistotu v tom, že se na nás obracejí a do budoucna budou obracet různé firmy, instituce a subjekty s tím, abychom jim vytvořili vizuální tvář.

Skutečně to trvalo tak dlouho?

Opravdu mluvíme o posledních třech letech. Procházeli jsme si velmi těžkými obdobími, kdy jsme ve své podstatě byli na vrcholu sil, bylo nám kolem třiceti, jenže přišla ekonomická krize, a my jsme z roku na rok neměli žádnou práci. Kdybychom tehdy neměli štěstí a nedostali zakázku od Národního divadla, nevím, co by se stalo…

Změnila se módní fotografie v Česku za tu dobu, co se jí věnujete?

Mantinely módní fotky se za posledních deset let výrazně proměnily a myslím si, že je tomu tak i díky autorům, jako je například Bára Prášilová, Bet Orten nebo Vendula Knopová. Jedna ostravská galerie mě oslovila s návrhem na spolupráci, a tak mě napadlo shrnout na výstavě módní tvorbu od přelomu milénia. Jsou tam patrné obrovské změny, speciálně u lifestylové fotografie, na které bych výstavou ráda upozornila.

Čím se módní fotka tak změnila?

Otevřely se hranice a nikdo si už nehraje na to, jaká by měla být.

Co to znamená?

Neřeší se, jestli by měla, nebo neměla být popisná, jak dalece má vyjadřovat to, co na ní vidíme. Má vyjadřovat pocity a emoce.

A jak se tedy aktuálně fotí móda?

Jednak vidíte tzv. image fotky, které vyjadřují atmosféru a které mají zaujmout, a pak jsou tu tzv. katalogové fotky - en face, profil, focené na bílém pozadí v ateliéru. Mladí autoři by měli být schopni oba dva tyto směry zajímavě zachytit.

Musí se ale fotka opravdu pohybovat v zajetých konceptech, aby byl člověk dobrý?

O víkendu jsem četla článek o výherkyni soutěže Architekt roku, stala se jí Kateřina Šedá se svým sociálním projektem, který poukazuje na to, že architektura není o cihlách, ale o lidech. Tak si myslím, že kdykoliv může přijít někdo, kdo fotku nikdy nedělal, a může nám absolutně vytřít zrak, protože se na to bude dívat úplně jinak. Asi bych tedy nenutila studenty do standardních postupů. Škola by měla být i o riskování a zkoušení nového.

Dlouhodobě spolupracujete se Salimem Issou, netrápí vás někdy ponorková nemoc? 

Není to tak, že by mezi námi panovala absolutní harmonie, v řadě věcí se střetáváme. Naše spojení však mělo dva základní principy. Jednak jsme se ocitli v poměrně náročné době a za druhé jsme odešli ze školy přesvědčeni, že jsme nejlepší - rychle jsme však zjistili, že nikoho nezajímáme. V tu chvíli nám došlo, že je pro jednotlivce lepší být ve skupině nebo s někým spolupracovat.

Jak řešíte názorové střety?

Já jsem blíž ke stylizovanému dokumentu a Salimův pohled je spíš ateliérový. Pokud se jedná o čistě ateliérovou věc, pak vždy ustoupím, protože vím, že v tom má Salim jasno a že to cítí. A když jde o pojetí v dokumentární fotce, řeším to spíše já. To bývá ve chvílích, kdy pracujeme v reálném prostředí.

Vaše práce je vizuálně konzistentní, jak dlouho už tomu tak je?

S obsahem se snažíme nějakým způsobem pracovat trochu víc, ale forma zůstává po 20 let stejná. 

Jaká je?

Do jisté míry vytváříme statické snímky, i když v pohybu, přesto statické. Standardně používáme přídavná světla, která objekt nebo postavu vypichují. Dalo by se říci, že tímhle monotónním přístupem stagnujeme, čímž si můžeme nepatrně dovolit ignorovat trendy.

Nevnímáte je, nebo neřešíte?

Rozhodně to neznamená, že je nevnímáme. Řekla bych, že se vlivy trendů na naší práci projevují, ovšem daleko víc v obsahové než ve formální rovině.

A to díky proměnám módní fotografie?

Módní fotka se vydala směrem konceptuální fotografie s velkým estetickým přesahem. Pro mě je koncept zajímavý ve své syrovosti. Nemyslím si totiž, že se v "pravém" konceptu klade důraz na formu. Autoři jdou opravdu jen po obsahu. Formu se naopak snaží maximálně zastřít a výsledné fotky jsou bez emocí.

Stalo se vám někdy, že jste nenaplnila svou tvůrčí vizi?

Málokdy fotíme jednotlivou fotku. Máme třeba šest, dvanáct fotek k určitým tématům, ať už je to portrét, móda, nebo stylizovaný dokument, takže se v souboru najdou například dvě fotky, o kterých víte, že jsou famózní, že na nich je všechno, jak má být, a potom jsou tam ty ostatní, u kterých si najednou říkáte "Ještě tam mělo být toto či ono, mělo to být hravější nebo jiné…" a tak podobně.

Ale to klient nevidí, to vidíte vy…

No jasně. Pokud to stále vidíte a pracujete s tím, pak je to důkaz toho, že nestagnujete. Myslím si, že ve chvíli, kdy fotograf ztratí schopnost být sebekritický, by měl přestat tvořit, protože to pak nemá smysl. Ve chvíli, kdy je se vším spokojený, by měl začít dělat něco jiného.

 Riga, 1982

Moskva, 1982

Ostrava, 1983

ČLÁNEK ZDE

Desítky let ležely tyto snímky v archivu, většina z nich nikdy nebyla publikována. Zachycují šedivé bezčasí reálného socialismu 70. a 80. let. Teprve nedávno je známý český fotograf Vladimír Birgus sestavil do souboru Tak mnoho, tak málo, který vyjde i knižně v nakladatelství Kant. „Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby,“ komentuje snímky Jiří Siostrzonek z Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.

„V době, kdy jsem ty fotografie pořizoval, bylo jasné, že většinu z nich nebude v dohledné době možno oficiálně publikovat, protože byly se svým syrovým pohledem na devastaci lidí a prostředí nebo ironickým odstupem při zobrazování různých komunistických slavností hodně vzdálené od oficiálních snímků v tehdejších médiích,“ říká Vladimír Birgus.

Zároveň nechtěl, aby komunisté zneužili jeho snímky v jiném kontextu. „To se stalo některým mým přátelům, jejichž fotografie se ocitly třeba v knize Sílu nám dává strana – aniž předem přesně věděli, o jakou publikaci jde,“ vysvětluje.

Ne všechny fotografie jsou ovšem zcela neznámé, menší část z nich už byla vystavena dokonce krátce po svém vzniku, v době normalizace. „Bylo to například v dnes již legendární olomoucké Galerii v podloubí, kde bylo možno i tehdy vystavovat práce, které by ve většině jiných výstavních institucí asi neprošly,“ konstatuje fotograf.

Po pádu komunismu se Vladimír Birgus věnoval hlavně barevnému subjektivnímu dokumentu a přípravě velkých výstav české fotografie pro zahraniční muzea. Učil také na FAMU a na nově založeném Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Dnes vysvětluje, že kvůli tehdejšímu pracovnímu vytížení a psaní knih se svými fotografiemi ze života v době komunismu tak trochu zaspal. „Mezitím na toto téma vyšly knihy Jindřicha Štreita, Viktora Koláře, Dany Kyndrové nebo Jaroslava Kučery, takže jsem měl pocit, že bych už jenom nosil dříví do lesa,“ říká.

Ke starým negativům se vrátil až v roce 2014, kdy se Štěpánkou Bieleszovou připravoval vlastní výstavu v Muzeu umění v Olomouci. „A skutečně intenzivně jsem je začal probírat a třídit až při přípravě loňské velké výstavy a publikace ve Slezském muzeu v Katovicích a samostatné výstavy Tak mnoho, tak málo, uvedené na loňském Měsíci fotografie v Bratislavě,“ popisuje Birgus, který při výběru snímků prošel tisíce negativů, a jak sám přiznává, všechny je ještě ani nestihl probrat.

„Velký ohlas této výstavy mě přesvědčil, že má smysl se vracet ke snímkům z doby, kterou už mnozí nezažili a dalším už ve vzpomínkách poněkud zrůžověla,“ dodává.

Jeho fotografie nezachycují jen tehdejší Československo, ale část z nich byla pořízena také v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku a dalších zemích socialistického bloku.

„Zobrazování tristní situace člověka ve specifických podmínkách komunistických zemí 70. a 80. let získalo u Vladimíra Birguse nádech obsese,“ píše o Birgusově práci fotograf a sociolog Jiří Siostrzonek. „Důležitou roli v ní nehrají jen lidé, ale také tapety opadávající z omítky, torza zraněných chodníků, prázdné výlohy, ušmudlaný veřejný prostor, zkrátka celá vizuální kultura. Autor naskicoval do svých fotografií ponurou atmosféru doby,“ dodává a upozorňuje na to, že synonymem nesvobody se v Birgusových fotografiích stávají například vyprázdněné společenské rituály různých komunistických manifestací a přehlídek.

„Je zřejmé, že rituál naplňuje svůj smysl, jen pokud motivuje účastníky k vnitřní spoluúčasti. Na Birgusových fotografiích však vidíme rezignované tváře lidí bez emocí,“ uvádí Siostrzonek.

Birgusovy snímky popisují dobu, aniž by se přitom uchylovaly k zesměšňování nebo ironizování fotografovaných lidí.

„Většina těchto archivních fotografií Vladimíra Birguse má pro diváka nádech zjevení. Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu určuje univerzální formální atributy Birgusových fotografií z normalizačního období v Československu,“ konstatuje Siostrzonek.

Nyní Vladimír Birgus pracuje na přípravě knihy. „Původně jsem myslel, že se ji podaří vydat k bratislavské výstavě loni v listopadu, ale pořád objevuji další a další nezpracované negativy, tak to nechci uspěchat. Věřím však, že vyjde letos,“ říká.

autor: Tomáš Vocelka | 27. 2. 2018

ZDROJ: https://magazin.aktualne.cz/foto/vladimir-birgus-tak-mnoho-tak-malo/r~a1d190ce0fed11e8aca5ac1f6b220ee8/?redirected=1520852741

Od 27. ledna do 29. dubna 2018 probíhají v galerii Fotografie Forum Frankfurt ve Frankfurtu nad Mohanem dvě české výstavy: retrospektiva nejvýznamnějších děl meziválečného avantgardního fotografa Jaromíra Funkeho (1896–1945) a expozice prací studentů a absolventů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě nazvaná Opava School – Close Up. Zatímco Funkeho výstava plně zapadá do programu této galerie, v níž od jejího vzniku v roce 1984 byla představena díla mnoha světoznámých tvůrců jakými jsou jako například Jacques-Henri Lartigue, Helmut Newton, Andy Warhol, Robert Frank, Imogen Cunninghamová, Sebastião Salgado, Walker Evans nebo Martin Parr, expozice ITF byla první samostatnou výstavou nějaké školy v historii galerie. Obě výstavy byly za účasti početného publika slavnostně zahájeny 26. ledna. Úvodním slovem je představili Thomas Duhnkrack, předseda Správní rady Fotografie Forum Frankfurt, Celina Lunsfordová, umělecká ředitelka galerie, a vedoucí ITF Vladimír Birgus, který byl kurátorem Funkeho výstavy a spolu se Celinou Lanfordovou, Václavem Podestátem a Ondřejem Durczakem sestavil výstavu opavských studentů.

Prezentované Funkeho fotografie pocházejí ze sbírky jeho dcery Miloslavy Rupešové a byly už v jiném výběru představeny v Leica Gallery Prague, která je spolu s Institutem tvůrčí fotografie SU a galerií Fotografie Forum Frankfurt organizátorem výstavy, a v rámci loňského veletrhu Paris Photo v Paříži (od letošního listopadu je ještě čeká repríza v Muzeu umění Olomouc). Jde většinou o vzácné dobové originály, jaké v takovém počtu nevlastní ani přední česká a světová muzea a galerie, v nichž je Funke zastoupený. Sedm desítek fotografií představuje Funkeho zásadní přínos v mnoha avantgardních směrech od abstrakce, konstruktivismu, nové věcnosti až k surrealismu. Funkeho dílo je ve Frankfurtu prezentováno také prostřednictvím projekce více než padesáti jeho abstraktních fotografii, z nichž mnohé nebyly nikdy publikovány. K výstavě vydalo pražské nakladatelství KANT katalog s textem Vladimíra Birguse v češtině, angličtině, němčině a francouzštině.

Výstava Opavská škola navazuje na loňské expozice ITF v Lucemburku, Bytomi a Berlíně, kde také byly vystaveny jak práce současných studentů, tak i ukázky ze studentských prací absolventů, kteří už získali mezinárodní renomé. K těm nejnovějším patří fotografie Hany Connor a Filipa Jandourka z bangladéšské metropole Dháky, ukazující prostřednictvím vizuálně působivých a technicky precizních barevných fotografií otřesné životní a pracovní podmínky venkovanů, kteří se do přelidněného velkoměsta přistěhovali s vidinou rychlého zbohatnutí. V loňském roce také vznikl cyklus Fantasma, v němž Zuzana Veselá konfrontovala sugestivní portréty herců s osobitými zátišími, které jsou symbolickými interpretacemi jejich osobností. Z divadelního prostředí, ovšem ze subjektivně viděného zákulisí, jsou rovněž expresívní černobílé fotografie Tomasze Tyndyka, který sám patří k významným hercům. Řada vystavených děl se zabývá tématy identity, autoreflexe či intimity. Anna Grzelewska už řadu let dokumentuje vlastní dceru a fotoaparátem zaznamenává nejen její postupnou proměnu z dítěte v mladou ženu, ale s velkým pochopením se snaží také zachytit změny jejích nálad a zájmů. Obrazovými reflexemi vlastního života jsou fotografie Krystyny Dul, Kamy Rokické a Katarzyny Sagatowské. Daniel Poláček ukazuje portrétními fotografiemi z webových kamer samotu, smutek, úzkost a prázdnotu lidí, kteří se snaží prostřednictvím internetu najít přátelé nebo partnery na sex. S velkým ohlasem se setkává cyklus Jana Langera Století Češi, konfrontující současné podoby lidí, kterým je sto a více let, s jejich podobenkami z mládí a ukazující neúprosné plynutí času. Mnoho významných ocenění získaly také portréty skutečných i v počítači klonovaných dvojčat od Terezy Vlčkové nebo dokumentární fotografie z archaického životního stylu obyvatel odlehlé ukrajinské vesnice od Jana Brykczyńského. Samotná expozice prací jedenácti autorů je doplněna velkoplošnou ozvučenou projekcí prací dalších 56 studentů a absolventů.

Obě české výstavy už záhy po zahájení vzbudily velký mediální ohlas, jejich recenze vyšly například ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, Frankfurter Neue Presse nebo Photography Now.

Text: Ondřej Durczak Foto: David Macháč

Na výstavě jsou zastoupeni autoři:

Hana Connor a Filip Jandourek, Zuzana Veselá, Tomasz Tyndyk, Anna Grzelewska, Krystyna Dul, Kama Rokicka, Katarzyna Sagatowska, Daniel Poláček, Jan Langer, Tereza Vlčková a Jany Brykczyński.

V rámci projekce jsou prezentováni tito autoři:

Jan Brykczynski, Marta Berens, Dita Pepe, Aleksandra Smigielska, Petr Toman, Tomáš Škoda, Tereza Vlčková, Oldřich Malachta, Martin Wágner, Jaroslav Kocian, Václav Vašků, Jana Hunterová, Bára Prášilová, Dereck Hard, Peter Korček, Marcin Plonka, Lukáš Tofan, Barbora a Radim Žůrkovi, Hana Connor, Anna Gutová, Kamila Rokicka, Ondřej Žižka, Lucia Nimcová, Renata Mia Köhlerová, Tomáš Zumr, Daniel Poláček, Jan Vermouzek, Dagmar Vyhnálková, Katarzyna Hanusz-Oleksy, Anna Grzelewska, Matěj Třešnák, Milan Illík, Michaela Spurná, Artur Alan Wilman, Kristýna Erbenová, Jan Langer, Rafał Milach,Lenka Grabicová, Tomasz Tyndyk, Filip Jandourek, Marta Cieslikowska, Vladimír Meletzký, Tomáš Teodesijev, Karel Poneš, Aleksandra Pelc, Alcja Brodowicj, Daniel Laurinc, Kacper Stolorz, Tomáš Chadim, Michaela Hollý, Lena Jakubčáková,Konstancja Nowina Konopka, Krzyzstof Kowalczyk, Roman Vondrouš, Krzysztof Racoń, David Koronczi.

Část výstavy Opavská škola

Zuzana Veselá z cyklu Fantasma

Pozvánka na výstavu Opavská škola

Na výstavě Avantgardí fotograf Jaromír Funke

Zahájení výstavy – Vladimír Birgus, Celina Lunsford a Thomas Duhnkrack

Poutač k výstavě Jaromíra Funkeho

Václav Podestát, Barbara Klemm, Vladimír Birgus, Ondřej Durczak, Krystyna Dul

Článek o výstavách uspořádaných Institutem tvůrčí fotografie v galerii Fotografie Forum Frankfurt, Zdroj: Frankfurter Neue Presse 27. 1. 2018

Články a zmínky o výstavách zde:

http://photography-now.com/…ition/129103

https://www.fffrankfurt.org/home/

http://photography-now.com/…aromir-funke

http://www.fnp.de/…t679,2890967

https://www.facebook.com/…umfrankfurt/?…

http://frankfurt.carpediem.cd/…m-frankfurt/

https://museumtijdschrift.nl/…phy-players/?…

http://www.kunstmarkt.com/…_detail.html

http://berlin.czechcentres.cz/…omir-funke1/

http://www.kultur-frankfurt.de/…ails1/7.aspx

https://museumtijdschrift.nl/…hotographer/?…

https://www.instagram.com/p/BegAkLZHvSe/?…

https://loeildelaphotographie.com/…hotographer/

http://www.profifoto.de/…-avantgarde/

https://presse-nachrichten.com/…mte-realitt/

https://www.internations.org/…ivity/248786

http://itf.cz/index.php?…

https://www.dasfotoportal.de/?…

https://localz.events/…arde/8287712

http://itf.cz/index.php?…

22.1.2018 Právo str. 17 Kultura, Jan Šída

Sem vložte príslušný text vrátane HTML syntaxu alebo v prípade nevyužitia tejto časti všetko vymažte - teda vrátane tohoto textu!

««« Předchozí text: Křest pěti nových knih pedagogů Institutu tvůrčí fotografie v Leica Gallery Prague dne 15. ledna