Archiv

Když se dívám z vlaku cestou z Prahy do Zlína na sněhem beznadějně zasypané české a moravské vesnice, vybavuje se mi melancholická idyla Ladových zimních motivů, vlastně Ladovy celoživotní variace na jedinou vesnici – rodné Hrusice. A současně s nimi i další obrazy, které výrazně formují vizuální představu českého venkova: snímky Jindřicha  Štreita ze sudetských vesnic Bruntálska. Mnohokrát jsem přemýšlel, proč na jeho dnes už legendárních fotografiích socialistické vesnice z osmdesátých let nenajdeme ani náznak romantické idyly, odkaz na Arkádii, pastorále. Proč se na vesnice, kde vyrůstal a dodnes žije, nedíval očima, které byly tehdejším československém dokumentu přijímány s nadšením: s romantickým obdivem k „posledním rájům“, tedy prostém životu v tradici, harmonickém soužití člověka s přírodou a zvířaty, jak je tomu u fotografií horalů na Liptovsku Martina Martinčeka nebo u snímků poutníků Markéty Luskačové.

S dokumentární fotografií je to v našem prostředí vůbec zvláštní. Ostatně, obdobně jako s Ladovými obrazy, které jsou rovněž tak zdánlivě všem dobře srozumitelné, že je nebereme vážně a málokdo je ochoten se nad nimi zamýšlet. V kontextu současného uměleckého provozu zahlceného kontexty a komentáři se zdá, že dokumentární fotografie poskytuje oázu bezproblémové čitelnosti a všeobecného porozumění. Jazyk dokumentu je obecně vnímán jako bezprostřední, neproblematický. Nejenom, že tato lstivá zdánlivá srozumitelnost některé diváky a historiky umění přímo odpuzuje a znemožňuje fotografie patřičně vnímat, ale tato snadná klouzavost čtení selhává i v případě zakladatelských osobností fotožurnalismu, jako je Werner Bischof, jehož celoživotní tvorbu do 19. února představuje Obecní dům v Praze. Také já jsem měl představu přílišné popisnosti a tedy nudy. O to překvapivější pak byla návštěva výstavy.

U nás chybí pro dokumentární pojetí fotografie institucionální podpora. Grantů nebo reprezentativních soutěží je minimum, obrazoví redaktoři nejeví o dokument zájem, pro galerie, historiky umění a sběratele je na absolutním okraji umění. Ani ti nejlepší čeští dokumentaristé se svojí tvorbou neuživí. O to je překvapivější, kolika výraznými českými dokumentaristy se tato země může pochlubit.

Tomáš Pospěch
Autor je historik umění a fotograf
Reflex 29. prosince 2005

Jiří Hrdina, Z cyklu Moje cesta Opavou, Tesco

Opava, Kabinet fotografie Domu umění, Pekařská 12,
8. 12. 2005 – 15. 1. 2006, vernisáž 8. 12. 2005 v 17 hodin.
Otevřeno úterý-neděle 10-17 hodin

Mezi specifika studijního programu Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě patří dlouhodobé fotografické projekty, které v  takovém rozsahu a tak často nepořádá žádná jiná z šesti českých vysokých škol se specializovanou výukou fotografie. Účast v těchto projektech totiž studentům poskytuje vynikající příležitost si v praxi vyzkoušet mnohé poznatky z dokumentární, reportážní, portrétní i krajinářské fotografie i z fotografie architektury nebo psychologie či sociologie, naučit se pracovat v týmu, realizovat konkrétní tematická zadání a v neposlední řadě i naučit se vybírat z velkého množství pořízených snímků ty nejlepší pro výstavní a publikační účely. Fotografie, které v rámci těchto projektů vznikají, mají značný historický význam, protože jsou vizuálním svědectvím o typických aspektech života v určité době a v určitém regionu.

Milan Illík, Letecký den v Opavě
Laura Witteková, Opava
David Macháč, z cyklu Cesta
Krzysztof Szewczyk, Kulturisti

První z těchto projektů Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století, organizačně zajišťovaný Vojtěchem Bartkem, sociologicky koncipovaný Jiřím Siostrzonkem a umělecky vedený Jindřichem Štreitem, fotograficky mapoval osobitost prolínání tradičního a moderního životního stylu a životního prostředí v oblasti, v níž se mísí české, německé a polské vlivy. Výsledky práce více než tří desítek studentů byly zveřejněny na mnoha dílčích výstavách v jednotlivých obcích, kde se často staly významnými kulturními událostmi a někde i vůbec prvními fotografickými výstavami, které se tam uskutečnily, ve velké závěrečné expozici ve Slezském zemském muzeu v Opavě na jaře 1999 a v doprovodné publikaci o 144 stranách. Další projekt Zlín a jeho lidé se uskutečnil v letech 1997-2001 ve zcela odlišném prostředí velkého průmyslového města. Hlavní podíl na jeho organizaci měli pedagogové Tomáš Pospěch a Jindřich Štreit a tehdejší studentka ITF Martina Marková, ovšem na konzultování snímků a na jejich výběru pro dvě výstavy v Městském divadle ve Zlíně a pro publikaci se podíleli i další pedagogové.  V tomto projektu měly kromě dokumentárních fotografií velkou roli i portréty řady významných zlínských osobností či invenční záběry typické baťovské architektury. Několik dalších projektů z prostředí Ústí nad Labem (Život města na soutoku dvou řek), Českých Budějovic (Z okraje do středu) či okolí polského Bialystoku (výsledky tohoto projektu Ex oriente lux byly prezentovány i na loňském Měsíci fotografie v Paříži) studenti Institutu tvůrčí fotografie iniciovali a také se na nich výrazně podíleli, podobně jako tomu bylo v případě menších projektů o práci dobrovolníků v sociálních zařízeních Dobrovolně, o městě Uničově Setkání okamžiků, o postižených dětech Dětské centrum ve fotografiích či komparativního česko-polského projektu Dvě města, dvě univerzity na hranicích. 

Loni jsme s podporou Statutárního města Opavy a Slezské univerzity zahájili práci na fotografickém zobrazení sídla naší Alma mater, historického města Opavy a jejího nejbližšího okolí, v projektu Opava na prahu nového tisíciletí. Organizačně se na něm podílí ještě více pedagogů než na předchozích projektech (Vojtěch Bartek, Vladimír Birgus, Václav Podestát, Jan Pohribný, Tomáš Pospěch, Jiří Siostrzonek, Jindřich Štreit). Dosud se ho zúčastnilo přes třicet studentů, připojují se však i další účastníci z řad nových posluchačů a v rámci projektu fotografují i někteří pedagogové..

První výstava v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě představuje pouze několik ukázek z dosavadních prací z tohoto projektu a není ji proto možno brát jako reprezentativní finální výsledek. Celý projekt počítá s řadou tematických kapitol, věnovaných různým oblastem prostředí a života v Opavě od životního prostředí a průmyslu přes školství, zdravotnictví, dopravu, obchodní síť, kulturu, sport, politické a společenské události až po významné obyvatele. Malé výstavní prostory ovšem dovolují představit jenom fragmenty některých z nich. Domnívám se však, že i ony poskytují určitou představu, jak bude výsledek vypadat. Především je zřejmé, že většina autorů nechce jenom popisně zaznamenávat významné události i drobné neudálosti každodenního současné Opavy, ale že se je snaží ukázat prizmatem svého pohledu. A dělají to různými styly. V mozaice vystavených prací proto najdeme jak sociologicky zaměřené snímky z prostředí nemocnice (Krystýna Moješčíková), věznice (Jan Langer, Milan Illík) nebo diskotéky (Jan Konvička), záběry teenagerů od Marka Malůška a Milana Biegoně, citlivý fotoesej Davida Macháče o tělesně postiženém chlapci a reportáž z komunistických oslav 1. máje (Krzysztof Goluch), tak i subjektivněji pojaté záběry Michala Popielucha z veřejné dopravy, Krzysztofa Szewczyka ze soutěže kulturistů, Laury Wittekové a Václava Podestáta z centra města či Milana Illíka z leteckého dne, v nichž mají důležité místo vizuální symboly. Mnoho účastníků projektu ve svých fotografiích invenčně pracuje s psychologickými aspekty působení barev. Kromě už zmíněných prací Michala Popielucha a Davida Macháče to vidíme například v expresívních záběrech z prostředí pouti od Andrzeje Marczuka, fragmentech lidí na koupališti od Dzmitrye Kruhlou či v odvážných panoramatických kompozicích Jana Dyntery. Barva je také důležitým prvkem Hrdinových portrétů různých obyvatel Opavy, fotografovaných před typickými opavskými stavbami, i portrétů  významných osobností, a to jak těch klasičtěji pojatých od Evy Palkovičové a Vojtěcha Bartka, tak zejména výrazně stylizovaných portrétních výjevů Jana Langera. Ačkoliv na výstavě převládá dokumentární a portrétní fotografie, projekt zahrnuje i řadu statických záběrů. Ty jsou ve výstavní kolekci zastoupeny výtvarně vycizelovanými černobílými snímky bizarních skrumáží různých předmětů v proslulém bazaru v Beethovenově ulici a přízračně působícími barevnými fotografiemi vycpaných zvířat ve sbírkách Slezského zemského muzea. 

Výstava v Kabinetu fotografie opavského Domu umění je první skromnou bilancí projektu, na kterém se stále ještě pracuje a v němž je dosud ještě mnoho mezer. Neposkytuje sice zatím komplexnější obraz Opavy a života v něm, ale přesto je již malou mozaikou různých přístupů k jednomu tématu. A zároveň je i pozvánkou na budoucí velkou výstavu.

Vladimír Birgus