Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

29/8/2011

Milan Krištůfek PVC-Natura

 

 

Sem vložte príslušný text vrátane HTML syntaxu alebo v prípade nevyužitia tejto časti všetko vymažte - teda vrátane tohoto textu!

25/8/2011

Vladimír Birgus / fotografie

 

25/8/2011

Jindřich Štreit / fotografie

 

5/8/2011

Student ITF Tomasz Wiech se stal finalistou Leica Oskar Barnack Award 2011

 

Tomasz Wiech, z cyklu V Polsku. 2010

Leica Oskar Barnack Award se od svého založení v roce 1979 stala jednou z nejprestižnějších cen pro fotoreportéry a dokumentární fotografy. Mezi jejími vítězi figurují tak proslulí tvůrci jako Sabastiao Salgado, David C. Turnley, Eugéne Richards, Larry Towel, Jane Evelyn Atwoodová, Luc Delahaye nebo Michael Subotzky. V roce 2008 tuto cenu získala slovenská studentka Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Lucia Nimcová. Letos se k jejímu úspěchu přiblížil současný polský student 3. ročníku stejné školy Tomasz Wiech, který už před dvěma lety získal 3. cenu na World Press Photu.

Se svým souborem barevných, subjektivních dokumentů v Polsku, jehož část byla součástí letošních školních klauzur a který je i součástí putovní výstavy Opavská škola fotografie – Dvacet let Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a reprezentoval ITF na přehlídce fotografických škol na 10. Mezinárodním festivalu fotografie v Lodži, se probojoval mezi deset finalistů, které vybrala mezinárodní porota (fotoreportér Stanley Green, ředitelka Leica Gallery v Salcburku a manželka majitele Leicy Karin Rehnová-Kaufmannová, editor Time.com Mark Rykot a redaktorka německého časopisu Photonews Anna Grippová. Letošní soutěž obeslalo přes dva tisíce fotografů z 89 států. Hlavní cenu Leica Oskar Barnack Award 2011 v celkové výši 14.500 eur získal dánský fotograf Jan Grarup za soubor expresivních černobílých fotografií ze zemětřesení na Haiti.

5/8/2011

Andreas Feininger v Domě U Kamenného zvonu v Praze

 

Andreas Feininger, Fotožurnalista, 1951

Jméno Andrease Feiningera (1906 – 1999) je u nás známější než jeho fotografie. Mohou za to Feiningerovy dvě knihy, Vysoká škola fotografie  a Škola moderní fotografie, které vyšly v českých překladech na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let a od té doby sloužily celým generacím českých fotografů jako skvělé učebnice fotografické techniky a kompozice, ale i myšlení o podstatě a smyslu fotografické tvorby. Nyní máme možnost na velké putovní retrospektivě, uváděné do 23. října Galerií hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu v Praze, poznat i Feiningerovo fotografické dílo.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Andreas Feininger, 42.ulice, New York
Andreas Feininger, Kapitol ve Washingtonu
Andreas Feininger, Noční pohled na New York a Brooklynský most

 

Kurátor expozice Thomas Buchsteiner pro výstavu vybral snímky z Feiningerova archivu, který je součástí Zeppelinova muzea v německém Friedrichshavenu. V expozici můžeme vidět ukázky z šesti dekád fotografického díla syna slavného  malíře a pedagoga Bauhausu Lyonela Feiningera. Vliv Bauhausu je v mnohých fotografiích evidentní – vždyť Andreas Feininger se na této proslulé škole vyučil truhlářem,   jeho bratr T. Lux Feininger tam studoval fotografii a díky tomu, že Feiningerovi žili v Desavě ve dvojdomku společně s maďarským fotografem, malířem, sochařem a teoretikem Lászlem Moholy-Nagyem a jeho ženou, pražskou rodačkou Lucií Moholyovou, nepochybně leccos pochytil i od těchto dvou představitelů avantgardní fotografie.  Sám však nejprve vystudoval architekturu a fotografií se začal intenzivně věnovat až v roce 1927. O pouhé dva roky později byly jeho snímky přijaty na nejvýznamnější meziválečnou přehlídku moderní fotografie a kinematografie Film a foto ve Stuttgartu. Po nástupu Hitlera k moci přesídlil se svou přítelkyní a pozdější manželkou do Stockholmu, kde se úspěšně živil jako fotograf architektury. Ale když Sovětský svaz napadl sousední Finsko, využil svého amerického občanství a v prosinci 1939 odjel s manželkou a synem do New Yorku. Udělal tam přímo zázračnou kariéru: po roce fotografování pro agenturu Black Star získal v lednu 1941 místo kmenového fotografa v nejprestižnějším obrazovém týdeníku Life a v této funkci vydržel po celá dvě desetiletí. Life, který v době největší slávy vycházel v osmimiliónovém nákladu a specializoval se na fotoreportáže a fotoeseje s minimální rolí psaného slova, mu za tu dobu publikoval přes 350 několikastránkových materiálů, vznikajících v úzké spolupráci s fotografickým redaktorem Wilsonem Hicksem. Poslední tři dekády svého dlouhého života se Feininger věnoval hlavně psaní fotografických učebnic (vydal jich přes čtyři desítky) a textů do odborných časopisů.
Andreas Feininger sdílel s Moholy-Nagyem přesvědčení o zásadním významu fotografie jako moderní obrazové řeči. Tvrdil: „Fotografie je obrazový jazyk, jediný, kterému mohou rozumět na celém světě“.  Sám se vždy snažil vytvářet kompozičně jednoduché, přehledné, ale obrazové silné a technicky precizní snímky, které zdůrazňovaly základní specifika fotografického média. Fotografoval hlavně velkoměstské scenérie, krajiny, industriální stavby a detaily přírodních objektů – rostlin, mušlí, ryb, hmyzu, kamenů nebo dřeva, v nichž uplatňoval principy stylu nové věcnosti a hledal metaforické tvary. I když všechna tato témata jsou na výstavě bohatě zastoupena, nejsilněji působí monumentální snímky newyorské architektury a newyorského přístavu s nápaditým využitím změny perspektivy prostřednictvím teleobjektivů.  Při fotografování tehdejšího největšího města světa zdůrazňoval podmanivou světelnou atmosféru i obrazové metafory. Sám napsal: „Při pohledu z dálky tak může silueta velkoměsta připomínat výtvor nějakého obra, jeho mrakodrapy se mohou jevit jako náhrobní kameny jakéhosi prehistorického lidu“. New York fotografoval za každého počasí po mnoho let a nezobrazoval jenom moderní mrakodrapy, ale i pouliční trhy, život v černošském Harlemu nebo cestující na trajektu na Staten Island. Jeho fotografie spojují v sobě konkrétní svědectvím o tehdejším životním stylu a o proměnách města se zobecňujícím obrazem velkoměstského života. I když Feininger pořídil mnoho fotografií během hořkých let světové i studené války, jeho pohled je většinou uhlazený a optimistický. Ve světě kolem sebe, bez ohledu na to, zda fotografoval motýlí křídla, písečné duny nebo Manhattan, hledal především krásu a výtvarné hodnoty. V tom se lišil od mnoha svých současníků z Lifu, kteří se vydávali na válečná bojiště nebo do slumů v Bronxu.
Feiningerova retrospektiva poskytuje příjemný zážitek, ale k tomu, aby ji bylo možno označovat za fotografickou výstavu roku, jak se stalo v několika našich médiích, ji leccos přece jenom chybí. Především dostatek originality. Feininger jistě byl kultivovaným autorem, ale rozhodně nepatřil k „k nejvýznamnějším fotografům 20. století“, jak papouškují někteří čeští novináři bez orientace v dějinách fotografie, k těm, kteří by vývoj fotografické tvorby výrazně posouvali dopředu.  Metaforické tvary rostlin objevoval celá desetiletí  po vzniku obdobných fotografií Karla Blossfeldta, písečné duny v Údolí smrti či v Mohavské poušti zobrazil dlouho po Edwardu Westonovi a Anselu Adamsovi, monumentalitu newyorských mrakodrapů ukázal až po Alfredu Steiglitzovi či Berenice Abbotové stejně jako krásu zdánlivě neestetických průmyslových objektů zachytil mnoho let po Paulu Strandovi nebo Albertu Rengeru-Patzschovi. Problémem výstavy je jak její naddimenzovanost, kdy se mnohé motivy opakují a kdy jsou zahrnuty i tak banální pohlednicové záběry jako je deskriptivní fotografie washingtonského Kapitolu,  i to, že v popiscích nejsou odlišeny dobové originály od pozdějších zvětšenin či dokonce reprodukcí nebo že dobrý nápad s projekcemi podobných děl od českých autorů je degradován mizernou kvalitou reprodukcí se zobrazenými záložkami v knihách.
Bylo by skvělé, kdybychom po Feiningerově retrospektivě mohli u nás přivítat i velké výstavy dalších, v mnoha směrech osobitějších představitelů americké fotografe jako jsou Weston, Strand, Cunninghamová, Avedon, Penn či Arbusová.               

Vladimír Birgus

Zdroj: Reflex 7. 7. 2011

 

 

5/8/2011

Arles 2011

Festivalový plakát od Michela Bouveta

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Pavel Maria Smejkal, z cyklu Fatescapes - Berlín, 1945
Graciela Iturbideová, Jano, Ocumichu, Mexiko 1989
Enrique Metindes, Adela Leffareta Rivas byla zasažena automobilem Datsun, Mexico City, 1997
Dulce Pinzónová, Maria Luisa Romerová coby Wonder Woman, New York, z cyklu Skutečný příběh superhrdinů
Katalog Opavská škola fotografie - 20 let ITF na výstavě knih
Maya Godedová, Prostitutky ze americko-mexické pohraniční zóny, 2009
Gregory Crewdson, Julianne Mooreová, z cyklu Dream House, 2002
Jan Grarup, Port-au-Prince, Haiti 2010, Oskar Barnack Award
 Tomasz Wiech, V Polsku, nominace na Oskar Barnack Award
 Antonín Kratochvíl, Pouilční scéna v Umm Qasr, jižní Irák, 2003
 Výstava fotografických knih

 Arles 2011

Gigantické diskotéky v římské aréně, v gotickém kostele nebo v prázdné tovární hale, večerní projekce fotografií a filmů v antickém divadle, oběd pro stovky hostů pod rozžhaveným sluncem na farmě ve vyprahlé krajině Camargue, recepce ve dva tisíce let starých kryptách nebo v románském klášteře. Na nevšední zážitky a  rušný společenský život není letošní dvaačtyřicátý ročník nejstaršího fotografického festivalu v Arles chudý.  Ovšem samotný festivalový program není tak bohatý jako v minulých deseti letech, kdy pod vedením nového ředitele Francoise Hébela každoročně vzrůstal počet výstav i hostů až k loňským 60 expozicím  a 73 tisícům návštěvníků. Letos je na různých místech starobylého jihofrancouzského města až do 18. září otevřeno o třináct oficiálních výstav méně (vedle nich však probíhá šest desítek expozic z paralelního „off festivalu“, který se díky stále lepší organizaci stal pro oficiální Arleská setkání větší konkurencí než kdykoliv předtím).
K hlavním tématům letošního festivalu patří vztahy fotografie a internetu. Byla mu věnována řada přednášek a diskusí i velká výstava From Here On, do níž pět zkušených tvůrců a kurátorů, mezi nimiž byli třeba Martin Parr či Joan Fontcuberta, vybralo práce šestatřiceti autorů. Ty ukazují mnohostranné možnosti, jaké poskytuje využití fotografií z internetu, ale rovněž ohromné etické a právní problémy, které jsou s tím spojeny. Milióny fotografii z Googlu nebo z Flickru radikálně mění otázku autorského práva, originality i samotného autorství. Kdo je skutečným autorem – ten, kdo stiskl spoušť a zavěsil banální snímek na svou webovou stránku, nebo ten, kdo ho tam objevil, obsahově reinterpretoval, formálně pozměnil nebo třeba jenom zařadil do konceptuálně laděného souboru ukazujícího třeba netušené paralely mezi díly klasiků moderního malířství a amatérskými momentkami z internetu? Výstava ukazuje v nových souvislostech stovky rodinných portrétů, sexuálně explicitních záběrů z erotických seznamek nebo záběrů s nezamýšlenými technickými chybami. K nejpůsobivějším patří cyklus Fatescapes, v němž slovenský autor českého původu, student doktorského studia na ITF SU v Opavě Pavel Maria Smejkal vyretušoval z proslulých ikon válečné fotografie všechny postavy a nechal na nich jenom krajiny a městské scenérie, v nichž se dramatické výjevy odehrály. Smejkal je bohužel už tradičně jedním z mála autorů ze střední a východní Evropy zastoupených na arleském festivalu (bohužel to platí i o účasti nakladatelství z těchto zemí na velké výstavě fotografických publikací, kde jediným zástupcem je pražský KANT).
Po Brazílii a Argentině je během několika mála let festivalovým hostem další latinskoamerická země – Mexiko. Jenže na letošek plánovaný Rok Mexika ve Francii byl  zrušen poté, kdy mexický soud uvěznil na šedesát let jednu francouzskou občanku obviněnou z únosu a nevyslyšel Sarkozyho žádost o milost. Dovézt bez státní podpory řadu mexických výstav do Arles bylo proto mnohem obtížnější než si pořadatelé původně představovali. Snad i proto není mexická fotografie zastoupena svým nejvýznamnějším klasikem  Manuelem Álvarezem Bravem, ale především současnými tvůrci.  Na prvním místě Gracielou Iturbideovou, v jejíchž  vizuálně silných černobílých portrétech, záběrech tradičních rituálů z odlehlého indiánského města s dominantním postavením žen nebo v symbolicky vyznívajících fragmentech prostředí koupelny malířky Fridy Kahlo se unikátně prolínají vlivy surrealismu a tradiční mexické kultury. Výborný je i expresivní soubor Mayi Godedové o tvrdém životě prostitutek na mexicko-amerických hranicích nebo cyklus šokujících scén vražd, automobilových nehod a výbuchů od Enriquea Metinidese, unikátně spojujících hrůzu a krásu i autentičnost s inscenací. Naproti tomu výstavě  záběrů z mexické revoluce ze začátku 20. století by více slušelo uvedení v nějakém historickém muzeu než na fotografickém festivalu. Zklamáním byla i světová premiéra filmu Mexický kufr, jehož režisérka Trisha Ziffová rozvláčně podala příběh o 4200 negativech z občanské války ve Španělsku od Roberta Capy, Davida Saymoura Gerdy Tarové, před čtyřmi roky nalezených v metropoli Mexika, nudnou formou „mluvících hlav“, často opakujících obdobná fakta.
K největším diváckým atrakcím festivalu patří dvaačtyřicet metrů dlouhá fotografie Číňana Wanga Quingsonga, který v ní za pomocí dvou stovek modelů vytvořil parafráze různých slavných soch. Velký zájem také budí dvoudílná výstava, představující invenční používání fotografií v New York Times Magazíne. Dlouholetá fotografická editorka této nedělní přílohy jednoho z nejprestižnějších deníků Kathy Ryanová ji sestavila z originálních fotografií, náhledových kontaktů, videí i samotných dvoustran z magazínu, v němž i dávno po konci zlaté éry fotožurnalistiky vycházely a stále vycházejí kvalitní reportáže z dramatických událostí, nekomerční fotoeseje z každodenního života a nápadité portréty celebrit. V době, kdy mnoho jiných tištěných periodik se bulvarizuje, zmenšuje rozsah a místo publikování vlastních fotografií většinou jenom přejímá snímky z největších agentur, je povzbuzující vidět, že New York Times stále ještě uzavírají smlouvy na různé náročné projekty s tak špičkovými fotografy jakými jsou Paolo Pellegrin, Gregory Crewdson nebo Antonín Kratochvíl. Dobrá fotožurnalistika a dokumentární fotografie je ovšem v Arles zastoupena i jinde, třeba na přehlídce finalistů Leuca Oskar Barnack Award 2011, mezi něž se svými fotografiemi z cyklu V Polsku probojoval i polský student ITF  Tomasz Wiech , třeba na skvělé přehlídce emotivních snímků, kterými Amnesty International po celé půlstoletí mobilizuuje světovou veřejnost proti bezpráví a násilí, či v ironicky laděném souboru Yanna Grosse, ukazujícího pronikání amerického životního stylu a americké pop kultury do jedné rurální oblasti Švýcarska. Ostatně i vítězi ceny Objevy se stali Mikhael Subotzky a Patrick Waterhouse za mnohovrstevnatý sociologický obraz současných obyvatel zdevastovaného mrakodrapu uprostřed Johannesburgu, který před časem opustili jeho bohatí bílí nájemníci. Výborně v něm propojili různé formy dokumentární a portrétní fotografie s výtvarně působivými fragmenty samotného domu. 
       Vladimír Birgus

Les Rencontres d’Arles, do 18. září 2011. www.rencontres-arles.com.

Zdroj: Mladá fronta Dnes 23. 7. 2011


 

4/8/2011

Výstava Jindřicha Štreita Brána naděje v Madridu

 

1/8/2011

"Dokument społeczny w fotografii"

 

Partner