Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

28/6/2012

Gustav Ulrich: Altvaterland

Opavská kulturní organizace a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě si Vás dovolují pozvat na vernisáž výstavy

Gustav Ulrich: Altvaterland (nalezené fotografie z Rejhotic z přelomu 19. a 20. století)

V úterý 3. července 2012 v 18 hodin. Úvodní slovo Zdenek Mateiciuc a Jiří Siostrzonek. Otevřeno do 30.8.2012 denně od 10 – 18 hod.

Dům umění v Opavě, Pekařská 12, Opava www.oko-opava.cz, dum.umeni@oko-opava.cz, tel. 553 668 734 www.itf.cz

 

Nedávno nalezené skleněné negativy rejhotického fotografa Gustava Ulricha nesou v sobě mnohovrstevný příběh, který nevypráví pouze o pohnutých historických událostech dvacátého století na území Sudet, ale svými společenskými i individuálními tématy se významně odkazují k dnešku.

V celém téměř detektivním příběhu hraje významnou úlohu oderský podnikatel a mecenáš Zdenek Mateiciuc, který od podzimu roku 2000 pátral po původu přibližně sta nalezených skleněných desek. Po usilovném a mnohaletém bádání v českých archivech a v Německu Mateiciuc odhalil místo, kde byla celá kolekce záběrů (až na turistické a cestopisné fotografie) pořízena. Jedná se o obec Rejhotice, která již v původní podobě dnes neexistuje a která se stala součástí obce Kouty nad Desnou na Šumpersku. Zdenek Mateiciuc vyhledal a setkal se i s vnučkou fotografa Gustava Ulricha, které věnoval kolekci fotografií, katalog a knihu vydanou jako součást putovní výstavy pod názvem, kterým nazývali sudetští Němci svou vlast pod Pradědem Altvaterland.

Gustav Ulrich byl amatérským fotografem, který v dlouhé časové perspektivě zachytil každodenní život sudetských Němců v jejich původním domově. Jedná se o vzácnou obrazovou kroniku, která svým systematickým pojetím a tokem času získala na neuvěřitelné síle jak v míře zprostředkovaných informací, tak ve svém emocionálním náboji. Fotografie práce, volného času, tehdejší turistiky, stavby železniční tratě, společenských rituálů, portréty obyvatel Rejhotic, krajiny předhůří Jeseníků atd. podává obraz o tehdejším životním stylu obyvatel v kontextu s přirozeným životním prostředím.

Soubor fotografií Gustava Ulricha klade dnešní společnosti řadu nutkavých otázek o vině, pomstě, násilí, moci, válce, ideologii, ale také intimní otázky po smyslu domova, vykořenění, ztráty personální i kolektivní identity.

Jsou to fotografie, které působí silně na vnímání nejen jako celek, ale zároveň ve svých jednotlivostech, v drobných příbězích a událostech lidí, kteří ještě nedávno byli našimi sousedy a dnes už o nich nevíme téměř nic.

Jiří Siostrzonek

17/6/2012

Dita Pepe a Vladimír Birgus Křest knihy AUTOPORTRÉTY

 

25. 6. 2012
Novou obrazovou publikaci s fotografiemi Dity Pepé a textem
Vladimíra Birguse pokřtíme v Leica Gallery Prague v pondělí 25.
června 2012 od 19 hodin. Rezervace míst je možná na e-mailu
ik@lgp.cz, akci pořádáme bez výběru vstupného.

 

 

 

Dita Pepe, z knihy Autoportréty

 

Dita Pepe (1973) ve svých fotografických autoportrétech ukazuje,
že je ženou mnoha tváří. Jednou je sebevědomou manželkou bohatého
podnikatele, jindy prostou venkovskou dívkou v šátku a květovaném
plášti, sedící s obdobně oblečenou babičkou v domově důchodců,
potřetí matkou početné romské rodiny, jindy zase afektovaně se
usmívající sběratelkou vzácného porcelánu nebo jednou ze dvou
sportovkyň, sebevědomě předvádějících svá vycvičená těla v
trikotech. Dcera, vnučka, sestra či přítelkyně mnoha žen. Manželka,
milenka a kamarádka mnoha mužů. Matka mnoha dětí. Chameleón. Je
autorkou desítek precizně inscenovaných autoportrétů, v nichž mění
svůj věk, charakter a společenské postavení a přizpůsobuje se lidem,
s nimiž se fotografuje. Děl, ve kterých se osobitě prolíná
aranžovaná fotografie se sociologickým dokumentem, psychologická
charakterizace konkrétních lidí se zobecňujícím obrazem různých
kulturních, třídních či genderových stereotypů, „vysoké umění“ s
pop kulturou, postmodernismus s konceptualismem, sociologický
portrét s módní fotografií.

Autorem její první monografie je fotograf, historik fotografie a
vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské university v Opavě prof.
Vladimír Birgus.
 

17/6/2012

Photo Annual Awards vyhrála studentka ITF Ivana Jašminská

Ivana Jašminská, z cyklu Stmívání (Vierka a Zdenka)

 

Mezinárodní soutěž fotografů Photo Annual Awards vyhrála studentka 2. ročníku  Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě  Ivana Jašminská. Autorka – Slovenka, která žije v Praze - získala Grand Prize Award za svůj cyklus dokumentárních fotografií o životě dvou zrakově postižených sester Stmívání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ivana Jašminská, z cyklu Stmívání (Vierka a Zdenka)

 

 

Mezi soutěžícími se letos sešli účastník World Press Photo Joop Swart Masterclass, přispěvatelka New York Times, mladá ruská naděje či vítěz letošního Czech Press Photo. Celkem své snímky přihlásilo 270 fotografů z více než čtyřiceti zemí.

Fotografové si mohli už tradičně vybrat z několika kategorií - umělecké s názvem Emotions, žurnalistické Motions a kategorie inspirované přírodou Oceans. V prvně jmenované uspěl snímek Namsy Leuba, která dva roky pracovala na vlastním výzkumu africké identity pohledem západních očí. Sama přitom pochází z africko-evropské rodiny. Vítězná práce byla publikována v časopise Numero a vystavena v Lausanne. Kategorii Motions vyhrála absolutní vítězka Ivana Jašminská.

 

17/6/2012

Výstava Anny Orlowské ve Varšavě

15/6/2012

Na zámek ve Slezských Rudolticích se opět vrací umění

 

 

Organizátoři: photo nophoto o.s., ve spolupráci s obcí Slezské Rudoltice a zámkem ve Slezských Rudolticích

 

Opava, 14. června 2012 – Renesanční zámek ve Slezských Rudolticích, který byl v polovině osmnáctého století jedním z nejvýznamnějších kulturních center Slezska, se opět naplní uměleckými díly. Na sto dvacet umělců zde bude v termínu 16. června až do 29. září 2012 prezentovat svou tvorbu.

 „Našim cílem je podpořit region Osoblažska, vysvětluje Alexandra Bočková, jedna z organizátorů výstavy. Návštěvníci zde mohou shlédnout nejen fotografie známých tvůrců jako Jindřich Štreit, Dita Pepe a Jaroslav Kocián, ale i díla z oblastí grafiky, malby, sochařství a další. Výstava má i zahraniční zastoupení. Pozvání přijali Enrique Verdugo z Chile, Zach Bolinger z USA či Paloma Sanchez ze Španělska. Dále se nám podařilo získat i část bienále fotografického plakátu z Polska. Konečně, snažíme se o rozmanitost, například našemu nejmladšímu vystavujícímu není ani deset let.“

Vernisáž výstavy se uskuteční 16.června 2012 v 15 hodin na zámku ve Slezských Rudolticích. Mimo starosty obce Ing. Mojmíra Pargače výstavu zahájí i MgA Dita Pepe a Mgr. Jiří Siostrzonek Ph.D. Součástí vernisáže je i hudebně kulturní program, včetně prohlídky zámku.

Vedle nejmladších, žáků základních uměleckých škol, budou zastoupeni i studenti a absolventi vysokých škol s uměleckým zaměřením, Fakulty umění Ostravské univerzity a Fakulty umění VUT v Brně. Početné zastoupení budou mít i studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.

Realizační tým „photo nophoto“ tvoří: Lucie Petrůjová, Alexandra Bočková, Dita Pepe, Petra Vlčková, Vladimír Ryška, Bohdan Dvořák a Jakub Kožiál.


11/6/2012

FRAME

11/6/2012

Český člověk - Roman Vondrouš

 

 

Dovolte, abychom Vás srdečně pozvali na zahájení výstavy Romana
Vondrouše s názvem Český člověk. Vernisáž se uskuteční dne 20.6.2012 v 18:00 v
 Czech Photo Gallery na Újezdě v Praze na Malé Straně. 

 Dále vás zveme na besedu s Romanem Vondroušem,
 která se uskuteční dne 28.6.2012 v 18:00.



Těšíme se a Vaši návštěvu!



 


Kateřina Krabatschová

Czech Photo Gallery

Újezd 19

118 00 Praha 1 - Malá Strana



info@czechphotogallery.cz

www.czechphotogallery.cz

Tel: 257317277
 

6/6/2012

SUROVÍÍÍ DOLE

 

 

Druhá kolektivní výstava umělecké skupiny Surovííí.

 

 

1.6. –  30.6. 2012

NKP Důl Michal, ČSA 413/95, 715 00 Ostrava – Michálkovice

Otevírací doba: úterý – neděle od 9:00 do 16:00

 

Vernisáž proběhne v pátek 1.června 2012 v 18 hodin v řetízkové šatně Dolu Michal. Výstavu uvede sociolog Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

 

SUROVÍÍÍ …lidé, kteří se nepokoušejí reformovat vnější svět, ale spíše formovat svůj vnitřní. Tak svými slovy popsal Otakar Matušek otevřenou uměleckou skupinu Surovííí, která se ostravské veřejnosti představila už minulý rok, fotografickou výstavou SUROVÍÍÍ/RAW. Toto seskupení je živoucím organismem uměleckých fotografů a umělců směru New Media, nejen z ostravského regionu, fungujícím pod záštitou občanského sdružení „ALTERNATIWA d.i.y.“.

 

Na druhém ročníku výstavy, tentokrát pod názvem SUROVÍÍÍ DOLE, vystaví svá díla dvacet autorů, převážně z řad studentů uměleckých škol. Jejich tvorba se nezaměřuje  pouze na fotografii, k vidění budou také objekty i díla, která se zabývají transformací prostoru.

Svou tvorbu představí také speciální hosté, ostravský fotograf Otakar Matušek  a Openmindz360°.

Letos poprvé byl projekt rozšířen o spolupráci se zahraniční uměleckou scénou, ale i o spolupráci se studenty z českých uměleckých škol v rámci projekce krátkých filmů a animací.

5/6/2012

Back Czech Country aneb Česko na divoko

 

Výstava fotografií Daniely Ambrožové v zámecké sýpce v Rochlově

28. 5. – 31.12.2012

 

Daniela Ambrožová je mou spolužačkou v opavské škole fotografie. Její tvorba je mi blízká nejen intimitou ženského projevu, ale také intenzitou vizuálního zpracování. S přihlédnutím k této blízkosti jsem byl fyzicky přítomen zmáčknutí spouště prvních záběrů tenkrát ještě neexistujícího souboru (oheň, smějicí se prase, zvířátka v zahradě, dítko v pláštěnce vlečené krajinou (ne)známo kam...). Není pro mne překvapením, že téma Danielu zaujalo natolik, že se rozhodla intenzivně vyobrazit českou krajinu podle určitého plánu, cituji: "Soubor Back Czech Country aneb Česko na divoko" vznikal zpočátku náhodně a spontánně, aby se posléze přetransformoval do systematického mapování lidově-uměleckých a estetických specifik českého a moravského venkova. Jde o dlouhodobý projekt, který bude mít své pokračování." S ohledem na tato slova uvedu, že některé motivy fotografií Daniela vyhledává pomocí internetu, na jiné přichází náhodně během cest po celé republice, na další ji upozorňují její přátelé.

 

Autorka se narodila v roce 1978 v Praze, v současnosti žije v Odolena Vodě a pracuje jako fotoeditorka v České tiskové kanceláři (ČTK). Vystudovala výtvarnou výchovu a angličtinu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, od roku 2010 studuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Fotografii si vybrala jako téma své praktické diplomové práce už na první vysoké škole. Ovšem nepřehlédnutelný vliv na ni v tomto ohledu měla i práce v regionálním deníku na pozici redaktorky zpravodajství nebo její současné působení v "Četce". Navíc v případě Daniely fotografování volně navazuje na další výtvarné techniky – poznal jsem kresbu, malbu, výšivku, modelování či výrobu šperků..

 

 

 

 

 

Fotoobrazy, které se autorka rozhodla vytvářet, vidím jako ironizující zrcadlo k fenoménu lidové tvořivosti v našich venkovských či městských sídlech, na fasádách domů či v našich předzahrádkách, v letních altáncích a besídkách uprostřed lesa či na zvířecích hřbitůvcích (s až typicky českou a takřka absurdní pečlivostí udržovaných a navštěvovaných). Dovolím si zde krátkou citaci úvodního slova Jana Pohribného z vernisáže výstavy: "Našemu národu je prý vrozena jistá sebeironie, schopnost dělat si "srandu" ze sebe sama. Daniela však odkrývá esenci národa ve zcela marginálních výjevech, náhodných setkáních až komických stopách našince, kterými si zdobí a přikrášluje veřejný i privátní prostor." Konec citace. V souboru Česko na divoko  jde rovněž o autorčin návrat (slovo "back" v názvu) do české krajiny a zejména na český venkov poté, kdy své dřívější kroky vedla zeměmi velmi vzdálenými, od Islandu přes Rusko až po Nový Zéland. Za pozornost by dle mého názoru stálo sledování a konfrontace podobných scén v krajích mimo hranice české kotliny, jak tomu ostatně u některých autorů bývá – nabízí se určitá paralela s tvorbou Evžena Sobka a jeho Life in Blue a Europe in Blue, i když si nejsem jistý, zda je Sobkův exkurz do jiné končiny pro mé oko natolik přesvědčivý, jako jeho příběhy z domoviny. зеленый кофе купить

 

Snad proto, aby autorka ve ztvárněných scénách na zmíněnou lidovou tvořivost navázala, doplnila svá fotografická plátna o strukturální výšivku, která není míněna jen jako přidání hloubky dvourozměrným obrazům či oblíbená technika dekorování, ale vytváří určité pojítko mezi realitou a autorkou samotnou. V krátké explikaci k vzniklému souboru Daniela s nadsázkou poznamenává: "Fotografuji, protože jsem líná malovat – vyšívám, protože retuš v počítači je na mě příliš jednoduchá."

 

Rozhodnutí Daniely Ambrožové uspořádat z nasnímaných záběrů výstavu bylo spontánní, čemuž odpovídá i způsob pátrání po potřebných prostorách. Pomocníkem nebyli majitelé galerií, ale internetový vyhledávač se zadaným heslem  "pronájem výstavních prostor". Počítačové prohlížeče umí během mžiku oka bliknout na monitoru stovkami reálných variant. V případě Daniely jsem ale zcela přesvědčen, že zafungoval fenomén synchronicity a zámecká sýpka v Rochlově byla jedinou možnou alternativou k autorčině touze mít svou první fotografickou výstavu někde, jak sama říká, "na mýtince", a zároveň v místě, kam její fotografie jako by patřily už od nepaměti. Z tohoto pohledu mě už ani nepřekvapilo, když nás v den vernisáže při sjezdu z dálnice navigace odkázala mimo asfaltovou autostrádu kamsi do krajiny. Z ruchu civilizace jsme jako mávnutím čarovného proutku najeli na štěrkovou úzkou cestu, která se po pár desítkách metrů změnila v cestu  polní. Dále pak asi půlkilometrovým  úvozem a vyschlými kalužemi (naštěstí jsme seděli ve čtyřkolce německého výrobce), dorazili jsme k železnižním šraňkům a po pár stech metrech obcí Rochlov k místu výstavy. Zde čekalo další zdánlivě náhodné překvapení v podobě skupin rozmanitých týpků oděných do mysliveckých kamizol a obtěžkaných zvířecími trofejemi. V rekonstruovaném rochlovském zámku totiž právě končila největší přehlídka mysliveckých trofejí na Plzeňsku - jak příhodné!

 

Jak bylo již řečeno, výstavním prostředím Daniely Ambrožové je barokní sýpka – nejstarší objekt o rozloze několika set metrů čtverečních, který se dochoval v původní podobě v zámeckém areálu. Sýpka byla postavena v roce 1644 v parku. Později nedoznala žádných změn, snad jen výměny krytiny a krovu, který je novodobý, pravděpodobně z 19. století.

 

Fotografický cyklus Česko na divoko se autorka rozhodla vytisknout na plátna o velikosti 1,5 x 1 metr. S ohledem na prostor, ve kterém jsou její díla instalována, rád konstatuji, že zvolená velikost není samoúčalná, leč velice přiměřená. Plátna autorka s precizností sobě vlastní pokryla barevnou výšivkou a napnula na blindrámy, které poté zavěsila do druhého patra podél stěn sýpky s drobnými okny. Fotografka a výtvarnice Ambrožová je v případě rochlovské výstavy nejenom autorkou zmíněných děl, ale také kurátorkou, architektkou a realizátorkou v jedné osobě (i když v posledních minutách před zahájením výstavy přiložili ruku k dílu rovněž přijíždějící návštěvníci vernisáže, včetně autorů úvodního slova Jana Pohribného a Václava Podestáta). S ohledem na velikost fotografií a následnou pracnost výšivek, adjustaci a dokonalou instalaci, věnovala autorka realizaci výstavy mimořádné úsilí. V několikaměsíčních přípravných fázích celého projektu vyhledávala také na rozličných aukcích doprovodné trojrozměrné objekty – zvířecí vycpaniny, knižní tituly příznačných názvů, jako např. Kdo to čte je prase, Zajíc v pytli, Kopytem do hlavy či Jak byl kolouch vychován, případně Malý atlas hub, tlam a pusinek, které následně nainstalovala do interaktivního čtenářského koutku, zatímco děti návštěvníků se mohly po sýpce prohánět na nafukovacím jelenovi, případně vybarvovat tématické omalovánky. Dále autorka při instalaci využila srnčí i ptačí trofeje, dřevěné hřiby vyřezané dokonce na zakázku (s pravákem vážícím šedesát kilogramů), funkční vánoční světýlka dekorující inscenované keře ze suchých větví, dodávající celé výstavě pohádkovou až tajemnou atmosféru. Třešničkou na dortu pak byla autorka sama oblečená do muchomůrkově červené puntíkaté sukýnky a s náušnicemi znázorňujícími dopravní značku "Pozor, zvěř!". Instalace je doplněna symbolickou obrysovou mapou České republiky, na kterou autorka v lokalitách jejich pořízení umístila fotonáhledy vystavených snímků.

 

Samotnou vernisáž zhlédlo přes šedesát milovníků umění a Danieliných přátel, velmi výstižně o výstavě i autorce promluvili fotografové Jan  Pohribný, u kterého Daniela přihlásila svůj soubor ke klauzuře, a Václav Podestát, jenž neváhal "prolustrovat" internet, aby se o autorce dozvěděl i věci, které o ní ve škole ještě nikdo, kromě zasvěcených, nevěděl. Zkrátka nepřišly ani chuťové pohárky účastníků tohoto happeningu, protože připravené pomazánky, chlebíčky, bábovka či zeleninové mísy,  a samotnou autorkou vybrané výborné víno doslova prověřily statiku tak letitého interiéru. Zájemcům o neobvyklý obrazový zážitek a o tvorbu této mladé fotografky mohu návštěvu výstavy vřele doporučit. Expozice v rochlovské sýpce bude k vidění do konce letošního roku.

 

 

Roman Panáček

Seminář kritiky fotografie

student ITF v Opavě, 2. ročník

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


5/6/2012

Tak pravil LaChapelle

 

 

Výrazně barevné podle některých názorů až kýčovité fotografie amerického fotografa Davida LaChapella představuje na retrospektivní výstavě od 7. prosince 2011 do 26. února 2012 Galerie Rudolfimum.

David LaChapelle se narodil 11. března 1963 v městečku Farmington ve státě Connecticut na východním pobřeží Spojených států. Jeho matka, která se narodila v pobaltské Litvě, byla emigrantka a výrazně ovlivnila jeho raný pohled na svět vlastnostmi jako šetrnost, slušnost, odpovědnost nebo úcta, které se mísily s okamžiky, které zná každý emigrant: s nejistotou, jazykovou bariérou, ztrátou zázemí, rodiny a přátel. LaChapelle chtěl být od raného dětství umělcem a jak sám k tomu říká: „Rozhodně jsem se nehodlal stát nějakým obchodníkem. Tím jsem si také ospravedlnil, že jsem nedokončil školu, že jsem nemusel dávat pozor při hodinách, hlavně v matice.“

 

V zásadě banální prostředí amerického maloměsta ho inspirovalo k únikům do jen několik hodin cesty vzdáleného New Yorku – dynamického a neustále se měnícího kulturního centra, kde na přelomu 70. a 80. let nastupovala nová generace umělců. V galeriích například poprvé vystavují umělci jako Robert Mapplethorpe, Andres Serrano, Joel-Peter Witkin nebo Cindy Sherman, která patří k jeho oblíbeným umělcům stejně jako třeba Diana Arbus, Nan Goldin nebo Andy Warhol. V této době navštěvuje newyorské kluby, kde se v průběhu svých návštěv mohl setkat nejen s pop hvězdami, mezi nimiž nechyběli zpěvačka Cher a Michael Jackson, stejně tak jako s tanečníky Michailem Baryšnikovem a Marthou Graham či s malířem Salvatorem Dalím a rovněž se začínajícími umělci jako zpěvačkou Madonnou a skupinou nové vlny Duran Duran a mnohými dalšími. LaChapelle tu poznal nejen blyštivý svět nočního života, ale i jeho drsnější stránky, svět nejen plný rozkoší a přepychu, ale také lidských tragédií a zklamání. Vše zde bylo koncentrovanější než v běžném životě, hudba jasnější, propady hlubší. Možná to bylo první prostředí, v němž se David cítil, že opravdu žije, že vnímá svět, jemuž jaksi podvědomě a intuitivně rozumí. A toto prostředí se později promítlo do jeho fotografií jak výraznou, křiklavou a mnohdy přehnanou barevností tak i výběrem témat. Zásadním pro LaChapella bylo setkání s Andy Warholem. „Andyho Warhola jsem potkával v newyorských klubech. Byl velmi přátelský. Člověk na Andyho narazil, když obrážel kluby nebo mejdany. Oslovil jsem ho s tím, že jsem fotograf, a jestli bych mu nemohl ukázat svoje fotky, a on řekl – jasně. Dal mi první větší flek, kde jsem pracoval jako fotograf – v časopise Interview. To byla moje škola.“ říká k tomu. 

V polovině 80. let, po tom co se LaChapelle přestěhoval natrvalo do New Yorku, se jeho tvorba začala objevovat v malých newyorských galeriích. První  výstava připravená roku 1984 pro nově vzniklou 303 Gallery nesla název Dobrá zpráva pro moderního člověka (Good News for Modern Man). Na podzim téhož roku se ve stejné galerii prezentoval ještě jednou se souborem Andělé, svatí a mučedníci (Angels, Saints and Martyrs). Tyto série černobílých fotografií nalezneme v první místnosti Galerie Rudolfinum. Již tehdy v nich hrálo hlavní roli tělo, jak ženské, tak mužské. Oplývají řadou gest a vycházejí z náboženství, i když není zcela jasné z jakého – jestli jde o náboženství křesťanské či pohanské rituály. Soubory mají zvláštní, specifickou atmosféru, jakousi nečasovost. Je v nich jemnost, zajímavá práce se světlem a stínem. Nacházíme v nich zajímavou atmosféru a určitou výtvarnost, která se ale v jeho následujících souborech již neobjevuje. Tyto fotografie by mohly být klidně vytvořeny na přelomu 19. a 20. století, a lze je přirovnat k fotografiím Edwarda Steichena nebo Františka Drtikola. Pokud by u nich nebylo napsáno jméno autora, tak bychom je pravděpodobně k tvorbě Davida LaChapella nepřiřadili. V době kdy vznikaly, již plně zasáhla celou newyorskou uměleckou scénu nemoc AIDS. Jejím nebezpečím byl fotograf přímo konfrontován, protože na nemoc zemřel jeho přítel. Černobílé vidění světa z odstupu vnímal právě v tomto kontextu: „Všechno bylo černobílé, protože barvy pro mne tehdy neexistovaly, všechno jsem tehdy prožíval velmi těžce. I mé rané fotografie z té doby jsou černobílé, jsou náladové a temné v tomto duchu jsem pracoval šest let.“ Z rané tvorby na výstavě najdeme ještě další fotografie z konce 80. let, které jsou spíše experimenty. LaChapelle zde již používá kontrastní a často ostré barvy, do některých fotografií vkládá zajímavé detaily, jinde transformuje barevnost do větších jednolitých ploch a o těch dalších bychom již neřekli, že to jsou fotografie. Na obrazech spojuje fotografii, koláž a grafiku. Fotografie rozstříhává a posléze nalepuje či je vyškrabává a barevně manipuluje – zkouší co vydrží. Hraje si. Je v nich vidět hledání rukopisu a seberealizace autora. Jen, bohužel v jeho pozdější tvorbě nevidíme žádnou návaznost. Další místnost nazvaná Příběhy a tváře prezentuje LaChapellovu tvorbu převážně 90. let. Kdy se během poměrně krátké doby vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších představitelů reklamní a komerční fotografie mezi stálice reklamního nebe jako Maria Testina, Annie Leibovitz, ale i velikány Richarda Avedona a Helmuta Newtona, kteří záhy rozpoznali jeho talent a originální přínos. LaChapellovi klienty se postupně staly nejvlivnější značky (např. Maybach, L’Oréal nebo Nokia), nejprestižnější módní časopisy (Vogue, Rolling Stone, The Face nebo Vanity Fair) se předháněly, který má od něj více obálek a fotoeditorialů. Módní svět nejenom fotografoval, ale postupně jej začal i ovlivňovat. Své modely dokázal stylizovat do neviděných kompozic, materializoval jejich i své sny a skryté představy. Mít fotografii od Davida LaChapella se stalo módním hitem, a proto se mu v následujících letech před objektivem vystřídaly celé zástupy slavných a obdivovaných, kteří chtěli podstoupit dobrodružství, které pro ně připravil.

Ukázky fotografií

 

 

 A proto na nás dnes ze stěn galerie dívá Marilyn Manson, Uma Thurman s fotografií Teď přece nemůžeš odejít, nahá Naomi Campell s leopardem za zády, nebo polonahá Pamela Anderson s prasátkem a názvem Jsem přece vegetariánka a další celebrity, které LaChapelle, i když nevím jestli vědomě zesměšňuje. Jako např. na fotografii Amandy Lepore: Závislá na diamantech. V těchto fotografiích již nenalézáme žádné zajímavé světlo, jemnost nebo dokonce hru z konce 80. let. Tyto fotografie jsou syrové, výrazně barevné, prostě šílené, a jejich prostředí dotváří kýč v podobě dnešního luxusu a nahota. Právě v této době v 90. letech se formuje jeho nezaměnitelný rukopis, plný zářivých barev, imaginace, snů.

Vedle fotografií hvězd a celebrit vytváří i cykly, kde žádné známé či slavné osobnosti neuvidíme. K souboru Americké vzpomínky použil LaChapelle amatérské polaroidové snímky ze 70. let, momentky z rodinných párty a oslav, jež zakoupil přes eBay. Do již existujících kompozic však nepatrně vstoupil v řadě detailů, které divák na první pohled často přehlédne. Nalezneme v nich kritiku znovuzvoleného prezidenta G. W. Bushe v podobě nápisů jako: Bush zabíjí. Neshazujte bomby, vyhoďte Bushe na triku jedné ze starších dam, na plechovkách od piva a rovněž se zde objevuje symbolika spojená s militantním patriotismem – vlajky, zbraně, na zdech visící obrázky tanků a výbuchů, které připomínají výbornou práci Marthy Rosler Válka až do domu aneb Krásný domov z let 1967 – 72, v němž reagovala na válku ve Vietnamu a tento znovu obnovený cyklus z roku 2004 s podobným názvem Válka až do domu aneb Krásný domov, nová série, v němž reflektuje válku v Iráku. Fotografie Davida LaChapella a Marthy Rosler reagují na velmi podobné kontroverzní téma stejným prostředkem, kterým je manipulovaná fotografie. Jen u Rosler je tento názor jasný oproti tomu LaChapellovskému, který je ve fotografiích jen více naznačený. Musíme se soustředit a v některých záběrech ho i hledat v rozmanitosti scény. Tento soubor má ale oproti fotografiím celebrit něco do sebe.

Zbytek výstavy se již věnuje LaChapellově volné tvorbě, ke které se rozhodl vrátit kolem roku 2005, kdy výrazně omezil svou práci pro reklamu. Kdo ale čeká návrat k jemným černobílým fotografiím z 80. let či k jeho barevným experimentům, bude zklamán. Ve většině souborů nalézáme jeho nezaměnitelný „zářivý“ rukopis z 90. let. Soubory, které vytváří, odkazují k současné společnosti, kterou doposud fotografoval. Ale objevují se v nich také odkazy k dějinám umění – renesanci, pop artu atd. a k náboženství, které jak jsem již zmínila na začátku, bylo i součástí jeho rané tvorby. Mezi jedny z prvních děl patří volný cyklus: Muzeum skládající se ze tří fotografií s názvy: Po potopě: Muzeum, Po potopě: Socha, Po potopě: Katedrála. Na všech třech fotografiích nalézáme katastrofu, kdy voda zaplavila budovu muzea s klasickým uměním nebo katedrálu. Na prvních dvou snímcích se ve vodní hladině mísí odrazy obrazů a sochy s plovoucími odpadky. Třetí fotografie ukazuje modlící se lidi, kteří tuto katastrofu přežili. Jsou buď nazí, nebo oblečení do současných oděvů a upírají své pohledy nahoru mimo fotografii pravděpodobně k Bohu a k naději. Jedna malá dívka se ale dívá na nás. Točí se k lidem zády, jakoby věděla, že jim teď v poslední chvíli již nic nepomůže, že záleží na tom, jak se chovali dříve. Tato fotografie má ducha a myšlenku, i když je vizuálně LaChapellovská. Tento cyklus o něco později vyvrcholil rozměrnou fotografií Potopa. LaChapelle se zde nechal inspirovat Michelangelem, konkrétně výjevem biblické Potopy, z nástropní malby v Sixtinské kapli. Potopa nesymbolizuje jen apokalyptický konec, ale také nový začátek. Přeživší skupina lidí je zárodkem budoucí civilizace, budoucího života. Mnoho nahých postav s kýčovitým pozadím evokuje svět umělé krásy budoucího života, ve které já určitě žít nechci, vy snad ano? Ve stejné době vzniká rovněž rozsáhlý cyklus Probuzení (2007), který také pracuje s tématem potopy. Na fotografiích jsou pod vodou lidé v protisvětle, kteří někomu připomínají smrt utonutím, jiný v nich může vidět naopak zrození a dalšímu přijde, že na něm lidé sní, že jsou zamyšlení nebo překvapení. Tento soubor se po vizuální stránce vymyká klasickému stylu Davida LaChapella a to je možná i důvod, proč z něj máme tolik různých a zajímavých pocitů. Zmíním ještě několik dalších prací. Jednou z nich je Bouračka (2008), která se již obrací k současné společnosti. Zobrazuje nabouraná luxusní auta, která jsou zajímavě instalovaná v prostoru. Ukazují pomíjivost luxusu a to co způsobí takovou rychlou zkázu – rychlost, ale ne dostatečně. Tím, že jsou vytržená z kontextu a nakládaná na sebe simulují spíše dojem skládky, podivně se rozpadajících kusů plechu. Nemají dostatečný náboj pro zamyšlení a odmítnutí této přehnané potřeby. Dalším dílem, které je také trojrozměrné, je Nedostatečnost všech věcí dostupných (= Dekadence, 2008). Tato plastika, jestli to tak lze nazvat, je v horní části lemovaná dvěma luxusními limuzínami, které obklopují scénu s mnoha postavami a symboly. Na pravé straně je zobrazen luxus v podobě zlata a diamantů, pomíjivá až umělá krása a sex, které simulují současnou bohatou společnost bez  vkusu, a která neví co s penězi. Na levé straně, která je mimochodem o něco menší, jsou naopak děti, ženy s rukama vztyčenýma k nebi nad mrtvým tělem muže a také knihy symbolizující vzdělání. Na první pohled v tom vidíme zobrazení současného světa, který i když se nám mnohdy nelíbí, je takový jaký ho LaChapelle zobrazuje. Poslední soubor této výstavy a současně i poslední jeho obsáhlejší soubor je série fotografií Země se usmívá květy (2008–11). Květinová zátiší, která na těchto fotografiích nalézáme, odkazují na inspiraci v dějinách umění. Bujaré květiny v kombinaci věcí denní potřeby působí po celé změti fotografií v celku klidným a uhlazeným dojmem. Jen při detailnějším pohledu v nich nalézáme provokatéra Davida LaChapella.

Instalace výstav je v Rudolfinu na dobré úrovni. Jedinou výtku bych měla k popisným deskám, které se nacházely v každé místnosti. Pro diváka, který se v jeho díle neorientuje, byly často dost zavádějící, protože v nich byla uváděna díla, která na výstavě nebyla pověšena a on si ten text neměl s čím spojit.

Ať už je David LaChapell  komerčním fotografem nebo spíše umělcem určitě stojí za to si na tuto jeho první retrospektivní výstavu zajít a udělat si názor sám.

 

Literatura: Otto M. Urban: Tak pravil LaChapell, Arbor Vitae, 2011

 

Iva Stránská, 2012


 

4/6/2012

Jindřich Marco

Obálka knihy Jindřich Marco s fotografií z Budapešti, 1945

 

Pohled do časů smutku a naděje (monografie Jindřicha Marca)

Petr Vilgus

 

 

Jindřich Marco. Úvodní text a výběr fotografií Vladimír Birgus; grafická úprava Pavel Lev a Klára Hájková, Studio Najbrt; tisk PB Tisk Příbram. Vydal Torst v roce 2011. Počet stran 156, formát 160x180 mm. ISBN 978-80-7215-423-4. Aktuální cena na www.torst.cz 333 Kč, na obálce uvedeno 20 US$.

 

 

V tradiční „čtvercové“ řadě FOTOTORST vyšla na konci roku 2011 již 36. publikace. Kvalitně upravenou a skvěle vytištěnou knihu sestavil Vladimír Birgus, který v ní mapuje tvorbu českého reportéra a dokumentaristy Jindřicha Marca. Svazek čítající 156 stran má na titulu snímek z poválečné Budapešti, kde muž s hřebenem vyhledává chlapci vši ve vlasech. Fotografie vhodně symbolizuje autorovo hlavní fotografické téma z období po roce 1945 – evropské procitání z šestileté válečné můry, návrat relativně normálních poměrů a hledání nového řádu.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jindřich Marco, Arménští utečenci v Jaffě, 1948
Jindřich Marco, Cigareta, Berlín, 1945

Jindřich Marco, Londýn, 1947

Jindřich Marco, Madˇarsko, 1945

 

Marcova životní a profesní cesta plně odráží poblázněné dějiny střední Evropy ve 20. století. Narodil se v roce 1921 do pražské židovské rodiny, připravoval se na úřední dráhu, část války prožil ve fotografické agentuře, aby po udání jednoho z kolegů skončil v internačním táboře v Německu a později v dnešním Polsku. Na konci války z tábora utekl a odcestoval do již osvobozených Košic, kde vstoupil do služeb vznikající Československé tiskové kanceláře. Spolupracoval s ilustrovaným časopisem Svět v obrazech i se zahraničními tiskovými agenturami, s aparátem procestoval poválečné Maďarsko, Německo, Polsko či Jugoslávii, vytvořil knihu o Anglii nebo soubor o Skandinávii. Po vzniku Státu Izrael dokumentoval život, boje i problémy s masovým přistěhovalectvím. V roce 1950, jedenáct dní po svatbě, byl zatčen a odsouzen za „pomoc při trestném činu opuštění republiky“ na deset let vězení, z čehož sedm roků strávil v uranových dolech. Fotografií – praktickou tvorbou i uspořádáváním archivu – se zabýval prakticky až do konce svého života v roce 2000.

 

Z obrazového hlediska kniha obsahuje jak notoricky známé snímky z Berlína, Budapešti či Izraele, tak záběry, které jsou pro širší veřejnost novinkou. Právě tyto málo známé fotografie jednoznačně dokazují, že kompozice typu Pouliční fotograf v ulicích Varšavy (který portrétuje vojáky na válkou zničené ulici, ovšem jako pozadí použil na plátně namalovanou romantickou krajinu) nebo pohled na žebrajícího muže s cedulkou „Please buy my new song“ nejsou dílem náhody, ale výborného a citlivého fotografa. Snímky ze 40. let zachycují „běžný“ život v neobvyklých podmínkách zničených měst, návrat běžných poměrů do míst, kde ještě před několika měsíci vrcholil největší konflikt v dějinách lidstva. Málokdy zde nacházíme slzy nebo prvoplánové emoce. Lidé pohybující se v kulisách demolovaného města prožívají svá vnitřní dramata, která se odrážejí v pohledu, postoji nebo rekvizitách, které je obklopují. Totéž platí o fotografických souborech ze západní Evropy nebo z arabsko-izraelského konfliktu. Ve svém díle Marco pokračoval i po návratu z komunistického vězení, kdy se zaměřil na styl vycházející z tradic českých obrázkových časopisů 20.–40. let 20. století. Závěrečnou část knihy pak tvoří portréty významných českých umělců, mezi kterými najdeme i Josefa Sudka nebo tehdy mladičkého Jindřicha Štreita.

 

Kniha je ilustrována 80 fotografiemi a několika reprodukcemi dobových časopiseckých dvojstran se snímky Jindřicha Marca. Dále je doplněna o životopisné údaje, seznam samostatných a výběr skupinových výstav, přehled zastoupení ve sbírkách a seznamem použité literatury a článků.

 

Vladimír Birgus v textu připomíná, že dva nejvýznamnější soubory českých reportérů a dokumentaristů, které vznikly v průběhu a krátce po skončení druhé světové války, paradoxně nezachycují válku samotnou, ale její bezprostřední následky. V prvním z nich – Abecedě duševního prázdna, Zdeněk Tmej zaznamenal atmosféru panující mezi zahraničními dělníky nasazenými na práci do Německé říše. Druhým je právě Marcův soubor z cest po rozvalinách poválečné Evropy.

 

Na 58 úvodních stranách najdeme anglicko-český text, který přibližuje životní osudy tohoto opomíjeného autora. Text je v tradičním Birgusovském stylu – tedy informačně hutný a přitom příjemně čtivý. V české uměnovědě se jedná o poměrně neobvyklý jev. Zejména lidé s hradbou titulů před i za jménem si chvíli po své habilitaci osvojují podivný slang, tajemný newspeak připomínající šifry tajných bratrstev, přičemž často z jejich textů není úplně jasné, jestli je jejich cílem věci vysvětlit nebo zamlžit. Autor textu v publikaci Jindřich Marco má dar psát o historii i teorii fotografie způsobem, který je přístupný jak pro odborníka, tak pro laika.

 

Vzhledem k tragicky malé státní podpoře pro profesionální uměnovědné bádání v oblasti fotografie celou řadu objevů uskutečňovali a uskutečňují vysokoškoláci ve svých ročníkových a závěrečných pracích. Připomínám proto Birgusovu významnou výhodu – možnost a ochotu čerpat historické prameny z nejčerstvějšího zdroje, totiž z teoretických diplomek jeho studentů na Institutu tvůrčí fotografie. Také v knize o Jindřichu Marcovi tento zdroj bohatě využil a díky tomu široké veřejnosti zpřístupnil informace a objevy, které by se jinak objevily jen při obhajobách a na které by pak řadu let jen padal prach v univerzitních depozitářích.

 

                                                                                       Petr Vilgus

 

Zdroj: Foto 2/2012

4/6/2012

Vnímání prostoru

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě,
Fakulta umění a designu
Univerzity J. E. Purkyně v Ūstí nad Labem
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
Vás srdečně zvou na otevření výstavy fotografií
posluchačů ateliéru Aplikované a reklamní fotografie
FUD UJEP s názvem Vnímání prostoru.
Vernisáž se koná ve čtvrtek 7. června 2012 v 17 hodin.
Výstava, kterou zahájí prof. Mgr. Miroslav Vojtěchovský
a Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D., bude otevřena vždy hodinu
před představením do 25. června 2012.
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava.
Výstavní projekt je realizován za podpory statutárního
města Ostravy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

J Cabalka & J Červenka
Jaroslav Moravec
Juliana Křížová
Marek Štim
Olga Alia Krulišová

 

Tisková zpráva k výstavě “Vnímání prostoru”

 

Výstava fotografií posluchačů ateliéru Aplikovaná a reklamní fotografie Fakulty umění a designu Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem v ostravské Galerii Opera se uskutečňuje díky laskavému pozvání a pochopení Národního divadla moravskoslezského a Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a za podpory statutárního města Ostravy ve dnech 8. – 25. června 2012.

 

Ateliér Aplikovaná a reklamní fotografie byl na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem otevřen v roce 2006 a tak v okamžicích, kdy se bude otevírat výstava Vnímání prostoru bude se historicky první absolvent navazujícího dvouletého magisterského studia v ateliéru (bakalářské studium je čtyřleté) připravovat k obhajobě své diplomové práce.

Od samého počátku se vedení ateliéru ujal prof. Mgr. Miroslav Vojtěchovský a po jednom roce k němu přistoupil asistent a kolega Mg.A. Marian Beneš. Oba pedagogové už ale spolupracují od roku 2004, od kdy se sešli při vedení ateliéru Reklamní fotografie na Vyšší odborné škole umění a reklamy, zvané Orange Factory v Praze.

 

Jestliže občas nemají fotografické školy příliš jasno ve vztahu mezi tvorbou jako autorskou sebereflexí a zakázkovou prací, v případě ateliéru Aplikovaná a reklamní fotografie je tato relace určena už jeho samotným názvem.

Neznamená to ovšem, že by výuka v atelieru fotografie a priori směřovala k profesní přípravě fotografa reklamního, žurnalistického, nebo designérského zaměření. Přestože studenti AA&RF sbírají na domácím i mezinárodním poli jednu cenu za druhou v oblasti užité a reklamní fotografie,

systém úkolů a cvičení i veškerá činnost atelieru usiluje o rozvíjení schopnosti studenta promítat jeho vlastní volnou autorskou tvorbu do eventuální společenské zakázky a tak přispívat stejnou měrou nejenom k rozvoji tvůrčí fotografie, ale také ke kultivaci sféry vizuálních komunikací.

 

Ve všech šesti postuných ročnících studuje nyní dohromady 36 studentů a z celé plejády studentských prací prezentovaných v poslední době na semestrálních klauzurách byly po pečlivě provedené vnitroateliérové diskusi vybrány soubory, v nichž se autoři nejrůznějším způsobem pokoušejí zachytit esenci určitých prostorů nebo uvažují o problematice transformace prostoru do plochy obrazu. Tak pracuje autorská dvojice Jakub Cabalka a Jakub Červenka (ten studuje v “sousedním” ateliéru prof. Baňky a je tedy vítaným hostem této výstavy), kteří v projektu Meze obrazu inscenují v prostoru před kamerou určitou situaci tak, aby byla zachycena objektivem aparátu a vnímána divákem jako plošný objekt existující v trojrozměrné realitě. Zdánlivě nevázaná studentská hříčka se tak de facto dotýká otázek transformace prostoru do plochy obrazu a zobrazování vůbec v průběhu vývoje západní kultury.

 

Olga Alia Krulišová (která spolu s kolegyní Janou Mořkovskou z ateliéru Interaktivní média – se v minulém roce stala finalistkou soutěže/bienále pro studenty českých vysokých uměleckých škol “EXIT 2011) se dlouhodobě věnuje problematice kulturní paměti a v souboru Imprints of Reality sleduje památná místa výskytu keltské kultury na našem území. Na těchto místech vystavila kovové destičky dlouhodobému vlivu prostředí a reprodukce změn oněch destiček představuje divákům v prolnutí s fotografiemi zachycujícímu podobu tohoto místa.

 

Marek Štim reflektuje ve svých fotografiích dva zásadní vlivy: Na jedné straně je okouzlen inscenovanými fotografiemi Jeffa Walla a Gregoryho Crewdsona, mnohem více ovšem reaguje na rodinnou tradici sbírání samorostů a jiných bizarních předmětů a jejich nepatřičné umísťování do interiéru příbytků. Rozměrné samorosty jsou tak v jeho fotografiích doslova postaveny do záhadné znejisťující světelné atmosféry evokující podivuhodné, pokud ne přímo pohádkové příběhy.

 

Juliana Křížová, která vešla do podvědomí veřejnosti úspěšnou spoluprací s Jakubem Vlčkem v oblasti užité i volné tvorby (Jsou dvojnásobným vítězi kategorie Fotografie mezinárodní soutěže posluchačů uměleckých škol Young Creative Chevrolet 2009 a 2011, v roce 2009 byli dokonce absolutními vítězi všech kategorií evropského finále – celkem bylo hodnoceno 530 prací z 19 evropských zemí. Byli ale také oceněni 2. cenou v mezinárodní fotografické soutěži pro profesionální fotografy a studenty fotografických škol “Frame 2009” a reprezentovali ateliér i školu na několika národních i mezinárodních přehlídkách autorské tvorby mladých autorů.), zachycuje ve svém samostaném díle nazvaném Sokolovny stopy unikátního československého fenoménu tělocvičné a kulturní instituce “Sokol” a není jistě náhodou, že tak činí právě v roce, kdy Sokol oslavuje významné výročí 150 let od svého založení.

 

Na druhém významovém pólu stojí naopak projekt Jaroslava Moravce vytvořený původně pod názvem Too much pro výstavu připravovanou pří příležitosti setkání fotografických škol s vysokoškolským programem Obraz, v kterém žijeme. Soubor se nakonec nepropracoval do finálního kurátorského výběru této výstavy šesti škol z České republiky a jedné ze Slovenska, ale právě v konfrontaci s předchozím souborem Juliány Křížové vytváří významový celek poukázáním k jisté diskrepanci naší současnosti, kdy stavíme přírodní sportoviště pro volný čas, která ovšem nedokážou skrýt svou umělost a nakašírovanou absurditu.

 

 

Výstava Vnímání prostoru

v Galerii Opera, v Divadle Jiřího Myrona, Čs. legií 14, v Ostravě

bude otevřena od 8. do 25. června 2012 vždy hodinu před představením.

 

 

 

 

 

Další informace:

Ateliérový web: www.aarf.cz

web FUD UJEP: http://fud.ujep.cz

 

 

 

Ateliér aplikované a reklamní fotografie

působí na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem pod vedením profesora Miroslava Vojtěchovského a jeho asistenta Mariana Beneše od roku 2006. Ve škále ústeckých ateliérů, zabývajících se fotografií, elektronickými médii, designem či užitou tvorbou, zaujímá výrazné a vyhraněné postavení. Výuka zde na jedné straně poskytuje mimořádné podmínky k nabytí znalostí v technice jak klasické, tak digitální fotografie a její postprodukci, na straně druhé ateliér hájí dostatek času k nalezení vlastního, autorského, vyjadřovacího jazyka pro mladé adepty oboru. Kromě výjimečné výuky v technice oboru nabízí vzrušující vhled do řeči obrazu, jeho významu a vývoje. Vedení ateliéru nevymezuje dopředu názorový prostor, ve kterém se má student pohybovat. Naopak přistupuje k oboru nepředpojatě, s vědomím jeho šíře, množství východisek a řešení.

Ostravská výstava představuje několik výrazných děl mladých autorů, která vznikala v ateliéru v průběhu posledních čtyř let. Lze říci, že každý z těchto autorů zastává jinou, osobitou pozici v žánrech současné fotografie. Především jde o snímky zařaditelné i do kontextu současné volné výtvarné tvorby. Tematizují  absurditu, iluzi, paměť, absenci lidštějšího rozměru naší společnosti. 

Studenti Jakub Cabalka a Jakub Červenka (ten je z ateliéru prof. Pavla Baňky) vytvořili ve dvojici cyklus fotografií Meze obrazu (2012), který navíc doplňuje video, dokumentující vznik snímků a přípravu snímané instalace. Autoři vytvořili v reálném prostoru fragmentární instalaci, která po zaznamenání fotoaparátem vytváří dokonalou iluzi koherentního celku. Na praktickém příkladu tak podávají důkaz omezených možností lidského vidění, vnímání prostoru a snadnosti dosažení optického klamu. Video, které je součástí díla, slouží jako verifikace procesu vzniku instalace, neboť je snadně simulovatelné elektronickými médií. Autoři svým přístupem manifestují generační nadhled nad technickými médii a posouvají svou práci do pozice chytré, vědomé hry. Navíc vtahují fotografii do kontextu současného umění, ve kterém je téma iluze a klamu obrazu velmi oblíbené. Vzpomeňme alespoň například práci Jána Mančušky Odlesk z roku 2005. 

Rozměrné snímky Marka Štima, nazvané Samorosty (2012) jsou záznamem reálné situace. Do interiéru svého domova instaloval velké kusy dřev. Inspiroval se lidskou potřebou soustřeďovat nejrůznější předměty, obklopovat se jimi a vytvářet z nich nejrůznější sbírky. Vychází z rodinné záliby shromažďovat samorosty. Nalezený kmen, pařez a větev umístil a nasvítil v interiéru tak, že na fotografiích navozují atmosféru něčeho nepatřičného, nesmyslného a hrozivého. Lze je rovněž chápat jako ztělesnění jakéhosi tabuizovaného problému, kterého se obyvatelé bytu nemohou zbavit, a nezbývá jim, než jeho divnou, nepříjemnou přítomnost akceptovat. Vizualita těchto snímků připomíná bohatou hru neokonceptuální a postmoderní fotografie osmdesátých let.

Ke konceptuálním postupům let šedesátých se hlásí práce Olgy Alia Krulišové, nazvaná Imprints of Landscapes z roku 2011. Autorka se v ní zabývá fenoménem kulturní paměti, který lze chápat i jako leitmotiv její tvorby. Těmito fotografiemi se pokusila dotknout pomíjivosti a zároveň i stálosti vtištění nejrůznějších kultur do krajiny. Cyklus interpretuje místa, která jsou doložena jako keltská sídla. Autorka zde zakopala kovové destičky a nechala je zkorodovat. Struktury, které takto vznikly, pak barevně skenovala a nechala vytisknout na fólii. Takto vzniklé abstraktní útvary na fólii vystavila přiložené na černobílých snímcích krajin. Ačkoliv autorka využívá postupy konceptuálního zacházení s tématem, vyznění hotové práce se nese spíše v rovině prostředkování silně emotivního zážitku.

K dokumentárnímu využití fotografie odkazuje práce Juliany Křížové. Cyklus snímků nazvaný jednoduše Sokolovny, vznikl v roce 2012. Autorka se v něm pokusila o důsledné potlačení autorské interpretace snímaných tělocvičen. Zřejmě snad z tohoto důvodu se jí podařilo až fyzicky zachytit typickou atmosféru těchto prostor, vybudovaných z entuziasmu a schopnosti spolupracovat meziválečné generace. 

Soubor snímků nazvaný Too Much, vytvořil Jaroslav Moravec v roce 2011 pro výstavu Obraz, v kterém žijeme. Zachycuje v něm několik pohledů na různá sportoviště. Zvolený způsob snímání těchto míst a objektů nechává vyznít jejich bizarnímu charakteru. Autor toho dociluje jednak úhlem fotoaparátu, náměty snímá často z nadhledu, či jinak nezvyklého směru, jednak ale hlavně dlouhou expozicí snímků, pořizovaných v noci. Výsledné fotografie vykazují zvláštní podivnou atmosféru, která podtrhuje absurdní charakter staveb v krajině.

Děl, která v poslední době v ateliéru vznikla, a která by si zasloužila být zde prezentována, je spousta. Přesto tento omezený výběr lze chápat jako typický a pro usilování ateliéru reprezentativní.

 

 

Mgr. Terezie Petišková

2/6/2012

Výklopník 2012

 

 

 

Výklopník 2012

Uprostřed lužní krajiny luk, polí lesíků, na již známém místě,

zvaném Výklopník na Baťově kanále u Sudoměřic (http://www.vyklopnik.er.cz/),

v sobotu 30. 6. 2012 pořádá Občanské sdružení Fotokošt

ve spolupráci s Rejdařstvím pod Výklopníkem,

třetí ročník letního fotografického festivalu „VÝKLOPNÍK 2012“.

Minulé ročníky festivalu se nesly v duchu cesty a blues o chatařství,

letos zaplní prostory Výklopníku fotografie na téma „VODA“.

Program vernisáže a celé akce bude, tak jako v minulých ročnících,

kdy se projíme (opékání prasátka), propijeme (košt vína a slivovice),

proklábosíme, plácnem sebou do vody, prozpíváme a protančíme až do nedělního rána,

anebo se jen tak projdeme krajinou, nebo projedeme na loďkách po Baťáku.

Ubytování je na stejném místě v tábořišti na ostrůvku ve vlastním spacáku a stanu.

Přátelé, příznivci fotografie, plavci i neplavci,

vodáci a rybáři, plavčíci, námořníci a kapitáni,

budeme potěšeni, když si uděláte na tuhle jedinečnou

prázdninovou výstavu fotografií-akci,

která je hezkým začátkem léta, prostor a čas.

Ať nám svítí Sluníčko.

 

Za tým Fotokoštu

Petr Drábek 777304644

Petr Omelka 723305809

2/6/2012

Jan Langer Století

1/6/2012

Restaurátorský den Katedry fotografie FAMU

Partner