Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

25/2/2008

Marek Malůšek - Milan Biegoň

Společná výstava fotografií
Marek Malůšek - Vyrostly nám hračky
Milan Biegoń - Romantismus über alles
 
1. března 2008 od 20.00 hodin divadelní představení THEATRO PANTOMISSIMO (Miřenka Čechová a Radim Vizváry) „MIME MUST GO ON!“. Ve 22.00 hodin proběhne vernisáž výstavy a následně veselý večírek, tentokrát opět po Slovácku...
Klub Modrý trpaslík, Skalka 136, 560 02 Česká Třebová.

 

 

25/2/2008

Sex Swingers očima Naomi Harris

Většina Evropanů vnímá Spojené státy během ultrakonzervativní vlády George W. Busche jako prudérní stát, kde se desítky miliónů lidí pobuřují nad letmo odhaleným ňadrem zpěvačky Janet Jackson v přímém televizním přenosu, kde se bojuje za zákaz vyučovat Darwinovu evoluční teorii, kde jsou cenzurovány výstavy s provokativními díly a kde stále více mladých lidí dobrovolně dodržuje pohlavní abstinenci přes sňatkem. Existuje však i jiná Amerika vzkvétajícího pornografického průmyslu,  Amerika sex klubů, za jejichž dveřmi se realizují i ty nejbujnější erotické sny, a Amerika miliónů swingers, lidí, kteří si na různých večírcích a táborech vyměňují své sexuální partnery a dobrovolně provozují sex před diváky.

 

 

 

Právě část takové Ameriky ukazuje čtyřiatřicetiletá kanadská fotografka Naomi Harris ve svém cyklu Swingers, jehož knižní vydání na rok 2008 připravuje známé kolínské nakladatelství Taschen s textem slavného amerického výtvarníka Richarda Princeho. Autorka, která vystudovala umění a psychologii na York University v Torontu, se v roce 1997 zapsala do devítiměsíčního kurzu fotožurnalistiky a fotografického dokumentu v Mezinárodním centru fotografie v New Yorku a od té doby žije v největším americkém městě, kde se živí hlavně fotografováním pro různé časopisy - její snímky vyšly například v New York Times Magazine, Newsweeku, People, Sports Illustrated, Out či Vanity Fair, v roce 2001 se dostala mezi finalisty Ceny Eugena Smithe. Vedle zakázkové práce se věnuje vlastním fotografií, především portrétům a dokumentaristickým projektům. K těm nejlepším patří její cyklus Haddon Hall, zachycující staré obyvatele stejnojmenného hotelu v Miami Beach, kteří tráví důchod pod floridským sluncem. Její ostře barevné snímky jsou nemilosrdné při zachycování zvráštělé kůže, mohutných vrstev maku upů  a vyumělkovaných úsměvů, ala přesto cyklus působí jako sarkastický výsměch, protože jsou z něho cítit autorčiny sympatie k lidem, kteří nerezignovali před stářím a nemocemi  a chtějí si ještě plnými doušky užívat života.Během pobytů v Miami Beach, kam se vracela dva a půl roku, začala fotografovat na tamní nudistické pláži, kde si všímala, že i zcela běžné činnosti, prováděné lidmi bez šatů, často působí komicky. To si později potvrdila ve svém dosud nejrozsáhlejším cyklu Swingers. Výměny sexuálních partnerů a skupinový sex na různých swingers parties a sjezdech swingerů nebo volbách královny krásy Miss Swingers USA jsou dnes v USA nebo Kanadě rozšířenější,  než tuší většina tamních obyvatel, vždyť podle North American Swing Association se počet amerických swinigerů  pohybuje kolem tří miliónů. Mnoho z nich nežije na Manhattanu ani v Hollywoodu, ale na klidných předměstích mezi obyčejnými lidmi ze středních vrstev. Sama Naomi Harris o nich říká: „Jsou to vaši učitelé ze školy, vaši lékaři, vaši bankovní úředníci, vaši policajti. Nejsou to žádní devianti ani pornohvězdy. Každý den je míjíte v supermarketu, na dálnici, na letišti, ve frontě na poště.“  Právě tito nenápadní obyčejní lidé čas od času zanechávají své děti doma a vyrážejí na divoké večírky a víkendové párty, kde uskutečňují své sexuální touhy s řadou různých partnerů.Při prohlížení často nemladých a nepřitažlivých lidí, zachycených Naomi Harris v situacích, evokujících scény z pornografických filmů, si můžeme klást otázky, jak je možné, že autorka získala jejich souhlas k tomu, aby byli fotografováni a publikováni Většině swingerů je však vlastní notná dávka exhibicionismu, ale ve skutečnosti mnozí z nich, a to z velké části ti mladší, fotografování odmítli. Sanderovsky komponované portréty s lidmi dívajícími se uprostřed snímků upřeně do fotoaparátu a jeho prostřednictvím na diváka, připomínají fotografie Diany Arbusové, mimochodem autorky, které si Naomi Harris velmi váží. Lidé před kamerou jsou sami přesvědčeni, že vypadají atraktivně a důstojně, ve skutečnosti však na nás působí bizarně, groteskně a mnohdy i zoufale osamoceně. K tomu často přispívají i jejich směšné kostýmy, jimiž se snaží upoutat pozornost na tematicky zaměřených večírcích. Ještě absurdněji však vyznívají záběry přímo z různých sexuálních akcí, kdy autorka staví do vyhraněných kontrastů  paralelně probíhající děje (např. orální vzrušování ležící ženy a čištění zubů přihlížející divačky) nebo děje a prostředí (sexuální hrátky v bazénu s plovoucí umělou kachničkou). Lidé před kamerou vědí o přítomnosti fotoaparátu, ale neberou to na vědomí, natolik si Naomi Harris získala jejich důvěru a natolik malý je jejich stud, přehlušovaný hrdostí nad vlastními sexuálními výkony a schopnosti realizovat i ty nejdivočejší fantazie. Důležitou roli ve fotografiích z cyklu Swingers mají i jejich výtvarné kvality, nápadité využití barev i přirozeného světla a působivá obrazová skladba, díky níž z vypjatých scén často zůstávají jenom fragmenty s širokým prostorem pro fantazii.  Sama Naomi Harris tvrdí, že ve svých fotografiích nechce vynášet žádné soudy, ale chce jenom dokumentovat rychle rostoucí, přitom však málo veřejně uváděný fenomén současného amerického života, v němž najdeme tolik sexuálních sportovních výkonů a tak málo erotiky.

      Vladimír Birgus

Zdroj: Fotograf 10/2007.
 

25/2/2008

Sex Swingers As Seen By Naomi Harris


 

Most Europeans see the United States under the ultra-conservative administration of George W. Bush as a prudish country, where millions of citizens are outraged by a fleeting glimpse of singer Janet Jackson’s nipple during a live TV broadcast, where there is an ongoing struggle to ban the teaching of Darwin’s theory of evolution in schools, where exhibitions featuring provocative works are censored, and where a growing number of young people voluntarily maintain sexual abstinence before marriage. However, there exists a different United States – a country of a flourishing pornographic industry, a United States of sex clubs behind whose doors the wildest erotic dreams are made reality, a United States of millions of swingers, people who swap sexual partners and voluntarily have sex in front of an audience at a variety of parties and camps.

 

It is this part of America that the thirty-four year old Canadian photographer Naomi Harris depicts in her cycle Swingers, which is to be brought out in book form in 2008 by the renowned Cologne publishers Taschen, with a foreword by the famous US artist Richard Prince. In 1997 Naomi Harris, a graduate of art and psychology at York University in Toronto, enrolled in a nine-month course of photojournalism and photographic documentary at the International Center for Photography in New York, and since that time she has lived in America’s largest city, where she makes a living largely from photographic work for a variety of periodicals – her pictures have been published for instance in the New York Times Magazine, Newsweek, People, Sports Illustrated, Out, and Vanity Fair; in 2001 she was short-listed for the Eugene Smith Award. Alongside work on commission she also pursues her own work, mostly portraits and documentary projects. Among the best of those is her cycle Haddon Hall, capturing the inhabitants of a hotel of that name in Miami Beach, who are spending their retirement years under the Florida sun. Her sharply colored images are unflinching in showing the wrinkled skin, thick layers of make-up and affected smiles, and yet the cycle does not come across as sarcastic or mocking, since the artist’s sympathy for these people who do not give in to infirmity and old age, instead wanting to enjoy life to the full, is palpable.During her sojourns in Miami Beach, which she revisited over the course of two and a half years, Harris began taking photographs at the local nudist beech, becoming alive to the fact that even the most banal activities when conducted by people stripped of their clothes often look comical. This she later confirmed in her most extensive cycle so far, Swingers. The exchange of sexual partners and group sex at various swingers parties, swingers conventions, or Miss Swingers USA or Canada, are more widespread than most local citizens suspect – according to the North American Swing Association there are around three million swingers in America. Many of those live neither in Manhattan nor in Hollywood, but in somnolent suburbs, among regular, middle class folk. As Naomi Harris describes them thus – they are your schoolteachers, your doctors, your bank clerks, your cops. They are not perverts or porn stars. You pass them every day in the supermarket, on the highway, in an airport, in the post office line. These very same inconspicuous and ordinary people every now and then leave their kids at home and set out on wild parties and weekend revelries, where they realize their sexual longings with a number of different partners.Looking at these people, often neither young nor attractive, as captured by Naomi Harris in situations evoking scenes from porn films, we may ask how is it possible that the photographer ever gained their consent to be photographed and even have the images published. Though most swingers are possessed with a powerful degree of exhibitionism, many – and in the vast majority the younger ones – in fact refused to be photographed. Sander-like in composition, the portraits of the people in the center of the image staring directly into the camera are reminiscent of the photographs of Diane Arbus, incidentally an artist whom Naomi Harris holds in great respect. The people in front of the camera believe they look attractive and dignified, while in fact they strike the viewer as bizarre, grotesque, and often also desperately lonely. This impression is frequently assisted by their ridiculous costumes, designed to gain attention at theme-oriented parties. Even more absurd, however, are the images of various sexual acts, in which the artist pointedly juxtaposes parallel actions (e.g., a supine woman is being orally aroused, while another woman looks on, cleaning her teeth), or action and environment (sexual revelry in a swimming pool with a floating plastic duck). The people in front of the camera know that it is there, yet they ignore its presence; so great is the trust that Naomi Harris has succeeded to win, and so scant is their sense of shame, overridden by their pride in their sexual prowess and ability to carry out the wildest of fantasies. The visual qualities of Swingers also play an important role, with their imaginative use of color and natural lighting, as well as compelling composition, which often present but a fragment of the dramatic action, leaving wide open space for imagination. Naomi Harris claims that in her photographs she does not want to pass judgment, merely to document this fast growing yet so far little publicly presented phenomenon of contemporary American life, so full of sexual gymnastics, and so devoid of eroticism.

      Vladimír Birgus              FOTOGRAF   10/2007

22/2/2008

Čtyři polští absolventi ITF

Dům umění v Opavě a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Vás srdečně zvou na zahájení výstavy v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě.

Čtyři polští absolventi ITF  Krzysztof Goluch, Stanislaw Heyda, Andrzej Marczuk, Magdalena Sokalska

Vernisáž proběhne v úterý 26. 2. 2008 v 17 hodin.
Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Statutárího města Opavy, Moravskoslezského kraje, Ministerstva kultury ČR a Slezské univerzity v Opavě.
Výstava potrvá do 30. 3. 2008.
Otevřeno úterý - neděle 10-17 hodin. Dům umění, Pekařská 12, Opava, tel.: 553712231.

4/2/2008

Paris Photo 2007

Alessandra Singuinetti,Bez nazvu,1998-2002

 Jedenáctý ročník Paris Phota nepatřil k nejšťastnějším. V den jeho otevření 14. listopadu začala ve Francii stávka. Doprava na železnici i v pařížském metru byla radikálně omezena, na taxíky se stály hodinové fronty. Mnozí evropští sběratelé zrušili svou plánovanou návštěvu Paříže kvůli problémům v dopravě a řada jejich amerických kolegů nepřijela kvůli nevýhodnému kurzu dolaru k euru. Oproti více než 40 tisícům návštěvníků v roce 2006 jich tentokrát bylo o plných deset tisíc méně.

Alison Jackson,Bush si hraje s Rubikovou kostkou, 2005
 
Botto a Bruno - Wall stars, 2004
 
Edward Steichen, In memoriam, 1904
 
Franco Fontana, Los Angeles, 1991
 
Hans Bellmer, Bez nazvu, 1949
 
Jitka Hanzlova, Hladove ryby, 2004
 
Mario Giacomelli, Senigallia, 1963
 
Mohamed Bourouissa, Peripherique, 2005-2007
 
Paris Photo 2007
 
Paris Photo 2007 - vstupni hala
 
Ruud van Empel, Venuse, 2007
 

Přesto si však Paris Photo udrželo postavení největšího fotografického veletrhu světa. Z více než 300 zájemců vybrala porota 104 vystavovatele ze 17 států, z toho 83 galerií a 21 nakladatelství,  antikvariátů a knihkupectví, Čestným hostem tentokrát byla Itálie. Současnou i historickou tvorbu z Apeninského ostrova představilo nejenom osm galerií ze zvláštní sekce Statement (Výpověď) a projekce pokladů z fotografických kolekcí čtyř italských uměleckých muzeí, ale i samostatná výstava krajinářských snímků Maria Giacomelliho, Luigiho Ghirriho, Gabriela Basilica Barbieriho, Massima Vitaliho a dalších tvůrců. Chronologicky sestavená expozice ukázala postupný odklon mnoha tvůrců od tradičních krajinných scenérií k městským krajinám, nezřídka zachycovaným ve stylu nové topografie nebo Düsseldorfské školy. Všechny snímky pocházely ze sbírky UniCredit Bank (bude i její česká část, která nedávno pohltila Živnostenkou banku, sbírat fotografie?) Práce mnoha italských autorů, na prvním místě Maria Giacomelliho, se však objevily i v mnoha dalších galeriích. Italská fotografie sice dnes nemá tak dominantní postavení jako fotografie americká, německá nebo japonská, ale především střední a mladší generace italských fotografů se stále výrazněji hlásí o slovo i na mezinárodní scéně.Samotný veletrh v reprezentativních, ale už dávno nedostačujících prostorách přímo pod Louvrem, opět nabízel tradiční širokou škálu historických snímků z 19. století, avantgardních fotografií a fotomontáží, dokumentárních a výtvarně stylizovaných snímků z 50. a 60. let a především současných děl. Toto univerzální zaměření vždy na Paris Photo přiláká mnohem více návštěvníků než na veletrh Photo London, nyní výhradně zaměřený na novou tvorbu (a mimochodem pořádaný stejnou firmou Reed Expositions). Nabídka nejstarších fotografií nebyla rozsáhlá, ale zahrnovala mnoho velmi kvalitních děl. Například anglický dealer Robert Hershkowitz našel kupce třeba pro Talbotův kalotypický záběr katedrály v Yorku z roku 1845, prodaný ze 75 tisíc euro. Skvělou kolekci fotografií Talbota, Cameronové, Fentona, Le Graye či Marvilla předvedl Hershkowitzův americký kolega Hans P. Kraus, jemuž se podařilo prodat deset fotografií Josepha Vigiera v cenách od 10 do 180 tisíc dolarů. Větší zastoupení měla fotografická avantgarda a moderna z meziválečného období. Nové vlny zájmu o dílo Edwarda Steichena, vyvolané jeho skvělou gigantickou retrospektivou v novém francouzském centru fotografie v Jeu de Paume nedaleko Louvru, využilo několik galerií. Pařížská Galerie  1900-2000 stejně jako o rok dříve marně nabízela Steichenův akt In memoriam z roku 1904, provedený v technice uhlotisku, za 950 tisíc euro, a na stánku newyorské Howard Greenberg Gallery byly platinotisky z počátků jeho tvorby i pozdější avantgardní záběry Rockefellerova centra v New Yorku k mání v cenách od 87 tisíc do 200 tisíc euro. Na první pohled to jsou závratné sumy, ale ve srovnání s 3 miliony 400 tisíc dolarů, zaplacenými 14. listopadu 2007 na aukci současného umění v Sotheby’s v New Yorku za oreprodukovaný snímek kovboje z reklamy na Marlboro, pořízený americkým  konceptuálním umělcem Richardem Princem, nebo s podobnou částkou za diptych snímků interiérů supermarketu od současné hvězdy německé fotografie Andrease Gurského, to zase tak vysoké ceny nejsou. Obzvlášť když si uvědomíme, že platinotisky vydrží celá století, zatímco nikdo pořádně neví, co zůstane z Princeových a Gurského barevných zvětšenin za několik desetiletí. To však sběratelé ani muzea v současnosti příliš neřeší.  ¨Díla klasiků fotografie první poloviny 20. století i loni patřila k největším sběratelským lahůdkám. Skvělou kolekci s velkými gumotisky piktorialistických krajin od Heinricha Kühna nebo avantgardními snímky od Lászla Moholy-Nagyho předvedla berlínská galerie Kicken, díla surrealistických autorů Hanse Bellmera, Man Raye, Raoula Ubaca, Dory Maarové i našeho Jindřicha Heislera dominovala na stínku pařížské Galerie 1900-2000, newyorský galerista Bruce Silverstein našel kupce pro snímek písečných dun od Edwarda Westona za 272 tisíc dolarů. kolínská Galerie Priska Pasquer nabízela originály německého portrétisty Augusta Sandera nebo koláže sovětských avantgardních umělců Gustava Klucise a Valentiny Kulaginové. Česká fotografie byla kromě už zmíněného Heislera zastoupena méně významnými díly Funkeho a Rösslera na stáncích vídeňské galerie Faber a berlinské galerie Kicken, v několika galeriích měli Drtikolovy fotografie – například Greenbergova galerie nabízela (ale neprodala) Drtikolův modernistický akt za 25 tisíc euro. Daleko větší prostor na Paris Photu měla maďarská meziválečná fotografie. Bylo to nejen díky nabídce děl Moholy-Nagyho, Kertésze či Brasaïe v několika amerických a západoevropských galeriích, ale především díky tradiční účasti budapešťské Vintage Gallery, která do francouzské metropole přivezla řadu děl méně známých maďarských autorů z 20. – 50. let. Doby, kdy českou fotografii na Paris Photu propagovala a prodávala Leica Gallery Prague, jsou už bohužel minulostí a žádný její nástupce se  ještě nenašel. Návrh francouzského velvyslance ve Francii Pavla Fischera, aby se Česká republika stala v roce 2009 čestným hostem Paris Phota, se asi nerealizuje vzhledem k obrovským nákladům, vždyť i za stánky ze sekce Statement je třeba platit po osmi tisících euro a velmi drahý je také pronájem místa pro ústřední výstavu. To si zatím mohou dovolit jenom bohatší země – v příštím roce bude hostem Japonsko.Cenám děl nejvýznamnějších tvůrců z meziválečného období stále více konkurovaly ceny prací některých současných autorů, i když ti vůbec nejdražší jako Cindy Shermanová, Richard Prince, Thomas Struth či Andreas Gursky na Paris Photu  tradičně nebyli zastoupeni svými fotografiemi (nic na tom nezmění ani skutečnost, že Mladá franta Dnes 24. listopadu 2007 uvedla, že Gurského fotografie patřily na Paris Photu k nejžádanějším). Reprezentují je totiž galerie, které dávají přednost nejvýznamnějším uměleckým veletrhům v Basileji nebo v Miami Beach. A tak nejdražším poválečným tvůrcem na Paris Photu vedle Diany Arbusové zřejmě byl Helmut Newton. Berlínská galerie Camera Work prodávala velkou zvětšeninu jeho snímku  Arielle s ostříhanými vlasy z roku 1982 za 180 tisíc euro a londýnská galerie Hamiltons dokonce chtěla za Newtonovu fotografii detailu ženských nohou v punčochách 375 tisíc dolarů. Přitom to není tak dávno, kdy byly Newtonovy snímky mnohdy považovány za komerční neumělecká díla a jejich ceny byly padesátkrát nižší než dnes. Obrovský nárůst zájmu o módní, reklamní a erotickou fotografii už můžeme pozorovat několik let. Do centra zájmu sběratelů se však dostává i fotografický dokument. Vždyť kdo by uvěřil před pár lety, že některé původní dobové zvětšeniny Diany Arbusové nebo Roberta Franka se dnes budou prodávat za více než půl miliónu dolarů? Radikálně například stouply ceny fotografií Henriho Cartiera-Bressona, který odmítal praxi číslovaných limitovaných edic a mnohé své snímky nechával zvětšovat v desítkách exemplářů. Na stánku pařížské Galerie 1900-2000 byla jeho fotografie ze Španělska z roku 1933 k mání za 40 tisíc euro, nové zvětšeniny se většinou prodávaly kolem 5 tisíc euro. Někteří fotoreportéři a dokumentaristé se dnes už nespokojují jenom s publikováním svých snímků v časopisech a knihách, ale snaží se proniknout i do komerčních galerií přizpůsobováním požadavků trhu, například pořizováním technicky dokonalých velkoformátových zvětšenin v malých číslovaných nákladech. Tak třeba newyorská Bonni Benrubi Gallery prodávala Norfolkovy sugestivní barevné snímky krajin v Afghánistánu, v nichž se nedávno odehrávaly válečné konflikty,  v číslované edici deseti kusů po 6500 dolarech. Ještě dražší byly obdobně velké snímky Luca Delahaye, v nichž jsou výrazně estetizovány mnohdy drastické scény z různých bolavých míst světa. Ale i klasický dokument slavil úspěch: velký zájem byl třeba o syrové snímky Španěla Alberta Garcíi Alixe, plné drog, sexu a násilí, které vzbudily rozruch už na festivalech v Madridu a v Arles, o ironické snímky Martina Parra nebo o melancholické fotografie dvou dívek z argentinské farmy od Alessandry Sanguinettiové, nové nominované členky agentury Magnum. Mezi dokumentaristy na Paris Photu bylo i několik Čechů: Josef Koudelka, Jindřich Štreit a Hana Jakrlová byli zastoupeni na stánku londýnského dealera Erica Francka. Slovenská fotografie byla prezentována pouze Martinem Kollárem na stánku pařížské agentury Vu, kde nabízeli jeho portréty televizních reportérů ve zničeném New Orleansu po 3200 euro. Česká fotografie ovšem na Paris Photu loni slavila triumf, protože vítězkou soutěže o cenu BMW ve výši 12 tisíc euro se stala Jitka Hanzlová, česká fotografka žijící v Esssenu a zastupovaná berlínskou galerií Kicken. Cenu získala za malý barevný snímek z Japonska Bez názvu (Hladové ryby), který se sedmičlenné mezinárodní porotě líbil nejvíce ze všech prací, nominovaných různými galeriemi na téma Voda, počátek života. Značný prostor tentokrát měly různé digitálně upravené fotografie. Fenomenální úspěch Loretty Luxové, kterou ještě před několika lety téměř nikdo neznal a dnes je světovou hvězdou, vedl několik fotografů k volnému napodobování jejích dětských portrétů, výrazně upravovaných ve Photoshopu.  Například utrechtská galerie Flatland nabízela snově působící portréty dívek ve vodě od Ruuda van Empela, zřejmě inspirované sladkobolnými motivy z obrazů anglických preraffaelistů. Stejná galerie prezentovala nové počítačově manipulované výjevy Erwina Olafa z cyklu Žal, ukazující smutek osamělé ženy v prostředí typickém pro americkou high society 60. let. Na stánku lucemburské galerie Clairfontaine zase bylo možno vidět přízračné fotografie zničených měst s různými levitujícími objekty od Giacoma Costy. Proslulý katalánský tvůrce Joan Fontcuberta vystavil na stánku galerie T20 z Murcie portrét ženy složený z 10 tisíc malých pornofotografií z internetu. Tokijská galerie Taro Nasu představila snímky sterilně čistých hal, které Hirofumi Katayama kompletně vytvořil v počítači. Čínští fotografové, kteří velmi často pracují s počítačovými úpravami, tentokrát byli zastoupeni podstatně méně než v roce 2006. Nereprezentovala je žádná galerie přímo z Číny, Honkgongu nebo Thaj-wanu, ale složitá aranžmá Wanga Quingsonga, Ciu Xiuwena a dalších autorů do Paříže přivezla milánská Marella Gallery, jež si otevřela pobočku v Pekingu. Mimořádně bohaté zastoupení měly různé proudy inscenované fotografie. Úspěch opět slavily reinterpretace mytologických a erotických scén od Jeffa Barka v londýnské Michael Hoppen Gallery. Japonka Izima Kaoru představila v kolínské galerii Kudelk Van der Grinten další fantasmagorické scény s herečkami a modelkami představujícími mrtvoly v elegantních šatech nejvyhlášenějších značek. Velký zájem vzbudily vtipné fotografie Alison Jacksonové v galerii M+B z Los Angeles. V reportážně působících, ve skutečnosti pečlivě naaranžovaných snímcích za pomocí dvojníků ukázala různé celebrity v nepříliš lichotivých situacích: prezidenta Bushe, hrajícího si s Rubikovou kostkou, královnu Alžbětu II. na toaletě, Moniku Lewinskou, zapalující doutník Billu Clintonovi… Na Paris Photu však bylo vidět i mnoho dalších příkladů „inscenovaných dokumentů“, které patří k žhavým módám současné fotografické scény. Například galerie Les Filles du Calvaire představila soubor Periférie od Mohameda Bourouissa, ukazující fiktivní boje různých gangů a arabských výrostků s policisty na pařížských předměstích, které vypadaly jako autentické, byť výtvarně mimořádně povedené reportáže z nedávných událostí. Své důležité místo ve spektru současných tvůrčích tendencí si stále udržují technicky precizní obří zvětšeniny deskriptivních pohledů na městské prostředí nebo průmyslem devastovanou krajinu, rozvíjející podněty Düsseldorfské školy. Velký zájem byl o fascinující snímky různých lomů od Kanaďana Edwarda Burtynského, které přivezla newyorská Charles Cowles Gallery, fotografie ruin komunistického Paláce republiky v Berlíně od Thomase Florschuetze, nabízené Galerií m Bochum, záběry chaotické výstavby na předměstích různých měst od Vincenza Castelly z veronského Stuidia la Cittá či o surreálně působící záběry vybombardovaných ulic v Bejrútu od Gabriela Basilica, které nabízelo hned několik galerií. Svou významnou pozici v aktuální tvorbě si stále udržují různé formy portrétů. Udělení Zlatého lva na Benátském bienále autorovi prostých černobílých portrétů obyvatel Mali Malicku Sidibému prudce zvýšilo zájem o jeho díla z 60. a 70. let, nabízených v pařížské Galerii du Jour Agnés b a v galerii Fifty One Fine Arts Photography z Antverp. Z novějších prací zaujaly třeba portréty teenegerů od Hellen Ven Meene z Holandska v newyorské galerii Yancey Richardson nebo sugestivní skupinové portréty z Ruska od Anastázie Chorošilovové v madridské galerii Fúcares. Podstatně méně než v předchozích ročnících Paris Phota byly zastoupeny různé druhy intermediální a konceptuální tvorby, reprezentovaná hlavně klasiky Dieterem Appeltem a manžely Blumeovými v berlínské galerii Kicken. Prakticky vůbec nebyly vidět záměrně technicky slabé snímky banálních motivů, vydávané některými našimi teoretiky umění za jeden z nejaktuálnějších trendů v současné fotografii a ve skutečnosti tvořící specificky český ohlas na starší práce Jürgena Telera a Wolfganga Tillmanse či americké nové topografie.Zatímco u většiny současných fotografií byl patrný výrazný nárůst cen a některé práce známých autorů se prodávaly za desítky tisíc euro (například už značně stereotypní popisné fotografie interiérů různých divadel od Claudie Höferové byly madridské galerii Fúcares k mání za 50 tisíc euro), i méně majetní sběratelé nemuseli odejít z Paris Phota prázdnou. Například pařížská Galerie de multiples prodávala lambda printy z edic o několika desítkách kusů už od 250 euro, nové zvětšeniny podepsaných fotografií amerického klasika fotožurnalistiky Elliotta Erwitta, zhotovené v nákladu 100 kusů, byly na stánku londýnského nakladatelství Phaidon Press k mání za 580 euro a melancholické krajinářské snímky světoznámého Michaela Kenny nabízela pařížská galerie Camera Obscura za 1250 euro. Příští ročník Paris Phota, který proběhne od 13. do 16. listopadu 2008, bude pro návštěvníky ještě zajímavější, protože současně s ním bude ve francouzské metropoli probíhat Měsíc fotografie.
       Vladimír Birgus
 

Zdroj: DIGI Foto 2/2008

Partner