únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002


9th International Festival of Photography in Lodz


 Alex ten Napel, Sander and Morris

Perhaps none of the previous years of the Lodz festival had such a strong, high-quality and compact exhibit programme like this year’s did.  It ran throughout May in a gigantic, industrial space, a former textile factory, and in many museums, galleries and cafés in the centre of Poland’s second-largest city.  Its organisers, led by director, Krzysztof Candrowicz, placed primary focus this year on the frequent theme:  love.  However, they showed this theme as exceptionally broad and multi-layered, distant from common romantic stereotypes.

Candrowicz together with two foreign curators, Peggy Sue Amison from Ireland and Christoph Tannert from Germany, selected mainly exhibits of modern documentaries and portrait photography, whose authors often displayed photos of themselves and their relationships to people close to them.  However, they did include in the main programme several exhibits of arranged (staged), conceptual and computer-manipulated photos.  Only a smaller portion of the works culminated in clear optimism.  Among these were, for example, simply-composed, but visually very moving, photographs of seemingly banal moments from the life of a middle-class family from the USA.  American, Doug DuBois, created this after twenty years of photographing his parents and siblings. His compatriot, Lydia Panas, presented exceptionally suggestive family portraits taken in nature.  Dutchman, Alex ten Napel, created effective, but somewhat superficial, portraits of men of many races and nationalities in the style of classic Madonnas.  The men hold small children in their arms while they stand waist-deep in water, which was not only a moving compositional element, but also a symbol of cleanliness and unity with nature.




 Phillip Toledano, Days with My Father, 2006-2009
 Katrin Trautner, From the Morgenliebe series
 Elinor Carucci, Eran and I, 2001
 Anna Orlowska, From the series The Day Before, 2009

On the contrary, a number of exhibits very openly portrayed marital crises, difficult relationships between parents and children, painful problems, loneliness, sadness.  The well-known New York photographer of Israeli origin, Elinor Carruci, showed both gentle, colour photos of love for her husband as well as the gradual decline of their marriage and then the renewal of their relationship.  Spaniard, Yolanda del Almo, also addressed the issue of partnership crises.  Of course her staged photos of solitary couples came across as very affected.  A small ray of hope appeared in the raw, black-and-white photos by Polish photographer, Marcin Sudziński.  After twenty years of separation he sought out his father, who lived as jobless alcoholic.  During the next three years he photographed the tragedy of his father’s life, which ended in illness.  Nor did twenty-two-year-old Slovak, Lucia Stráňaiová, get lost among the main festival participants.  She subtly displayed the old bodies of her own great-grandparents.  The series by Phillip Toledano, ranked among the strongest parts of the festival. Over a three-year period he documented his father, who was suffering from Alzheimer’s disease and who increasingly became more detached from reality.  Toledano’s gentle photos in pastel colours were full of sadness, pain and a son’s love.  The static portraits by Verena Jaekel, capturing families made up of two men or two women, stood apart from the many different photos of traditional family values.  The second part of the festival consisted of ten exhibits by artists selected from among five-hundred competitors for the Sandisk Grand Prize.  Even among these one could find expositions on the topic of love.  German, Katrin Trautner, showed that erotica and sex can exist even in old age in her, at first glance nudist, but in reality very sensitive and artistically-powerful photos from the series, Early Love.  She won the Grand Prize.  The self-contemplating series by her compatriot, Fred Huening, combining the image of the artist’s love for his wife and children with fragments from nature, animals and town scenery, also drew interest.

No less powerful was the collection by Danish artist, Ditte Haarløv Johnsen, on the life of homosexuals and transsexuals in Mozambique’s Maputo. In her original exhibit, combining photography and video, the artist, who spent a number of years in Mozambique, also showed a more mundane look at contemporary life in Africa, where love and death often intersect.  Certainly the conservative segment of the Polish public could not have been enthused by some of her explicit sexual shots - sometimes bordering on pornography - shown during the period prior to the presidential elections.
At the Grand Prize exhibition there were also a number of other strong works.  Pole, Lukasz Skapski, drew on the now legendary series, Sociological Record, by Zofia Rydet.  In similar environments in the living rooms of simple village homes, with centralised composition and the portrait subjects looking directly into the photo lens, yet incomparably better both colour-wise and technically, he created portraits of current residents of rural Poland.  The sadness of people lost in crowds in Swedish, Danish and Polish cities dominated the expressive black-and-white photos by Swede, Martin Borgren. The Czech artistic duo, Juliana Křížová and Jakub Vlček, combined symbolic content with image refinement and artisanal perfection in their series, Transcendence.

Whereas the greatest amount of attention during the first years of the Lodz festival was paid to confrontations between various photography schools, this year only one of the main sections was devoted to student photography.  What’s more, representation of foreign schools was much smaller. Polish schools dominated, and they showed a marked departure from conceptual and inter-media creations.  This time Czech schools were represented only by the Institute for Creative Photography of the Silesian University in Opava.  It presented the imaginary children’s portraits of celebrities from the series, Replacements, by Barbora and Radim Žůrek and the raw photographs of women in Polish mines by Arkadiusz Gola.

A showing of contemporary Polish fashion photography took place outside the main programme along with a number of individual exhibits, including, for example, portraits of important Poles by Krzysztof Gieraltowski or qualitatively diverse collages by Zofia Rydet.  Even though the Łódz organisers had at their disposal only a fragment of the resources that their colleagues from Arles did, they succeeded in creating an excellent exhibit programme, which with its quality and innovativeness definitely did not lag far behind the Arles festival.

        Vladimír Birgus

From: Fotograf No. 15/2010


Czech Photography Today in Tokyo











Darkness for Light. Czech Photography Today.
Shiseido Gallery, Tokyo, June 16 – August 8, 2010.
Photographers Vladimír Birgus, Václav Jirásek, Antonín Kratochvíl, Michal Macků, Dita Pepe, Ivan Pinkava, Rudo Prekop, Tono Stano, Jindřich Štreit, Tereza Vlčková. Curators: Keiko Toyoda and Yu Iseki.  Catalogue in Japanese and English, 104 pages, praface by Helena Koenigsmarková, text by Vladimír Argus and  Kotaro Iizawa.





Photographs by Tono Stano
Shiseido Gallery in Tokyo (building by Ricardo Bofill)
Václav Jirásek, Brothers, 1998
Vladimír Birgus, Barcelona, 2009
Dita Pepe, from the Selfportraits with Men series

Darkness for Light – Czech Photography Today  took me by surprise, and I’m not afraid to admit it. So much so, that even though I’d intended to write about it right after visiting last week, I wanted to let my ideas sit for a while before attempting to do it justice. At the risk of gushing, it is likely the best group photography show I’ve seen this year, and if you know nothing about Czech photography (and I did not) Shiseido Gallery is in a position to enlighten you.
There is one Czech photographer that I was familiar with prior to Darkness — the hermit outsider-artist Miroslav Tichy, whose homemade cameras and voyeuristic street photos probably didn’t set the best precedent for me. But Tichy, in all his quirkiness, is not represented here. Instead  we are given a wide range of work, from the documentary to the near-erotic, with a strong dose of the avant garde, that tells me that I need to add new names to my list of favourite artists. There are ten featured photographers — more than I’m willing to take on in a single article. But I’ll cover the ones that jumped out at me:
In her “Two” series Tereza Vlčková does “cloned” photos of children, where a single child has been photographed in two different places against the same background — essentially beside herself — and the images are superimposed so that there appear to be two identical twins in a single shot. Seeing twins in any case is unusual, but here it is difficult to escape the sense of something unnatural. Taken outdoors, there is a fairy-tale feeling to the works and a sense that perhaps two moments of the same person can, in fact, represent two entirely different people. And the strangeness of the situation is abetted by the doll-like perfection of the girls Vlčková has chosen for her images.
Michal Macků has done a number of photos using a developing technique that allows him to manipulate the negative as it develops — a form which he uses to make the figures appear to be tearing themselves apart, or to make the same image appear over and over in slightly different forms. They’re more than just tricky; they’re powerful and full of motion.
Powerful, too, are Tono Stano’s studio works with models. My small beef with Stano’s work is that it is more or less your basic erotic coffee-table-book photography. That said, it is by no means your usual erotic photography. Stano manages to create images using body position and shadow that look like nothing you’ve ever seen before. They are truly stunning images. And the ones shown here are fairly tame.
In contrast to Stano’s overtly masculine approach is Dita Pepe, who’s series “Self-portraits with Men” is precisely that — the artist herself posed with various men in staged photos where she blends in with their lives and surroundings, dressing and posing as if the life depicted were her own. The viewer is left to realize that not only is she using the men and their lives as props, but that we are left unconsciously evaluating her “relationship” to these random men despite the fact that there is no relationship between them at all. What does it mean to pose “with” a man? And whose photo is it, when the photographer is also the impostor? Pepe gives Cindy Sherman a run for her money.
Ivan Pinkava’s works here are wonderful, but perhaps a little disappointing. The majority of shots shown at the exhibition are still-lifes and studies which, although rich and beautiful in their spare detail, do not seem particularly representative of Pinkava. Only one more typical photo greets the visitor, on the way down the stairs. Pinkava is known mainly for working with bodies and incorporating certain classical poses, images and characters into his work. But his models are frequently androgynous, difficult to read, or exaggerated. In a show that is, after all, a kind of “greatest hits” for Czech photography, it’s a bit surprising not to see more of his work with people.

Rudo Prekop does studio work incorporating people and found objects, largely back-lit leading to strong silhouettes and shadow-play. There is a certain air of the surreal to his work, with a deliberately unpolished appearance. He wants to show you the strings, but remember the light.
Finally, Vladimír Birgus’s work at first made me snort. I hated the overblown, unnatural colours. But as the show went on, I kept coming back. Birgus’s shots from various mundane public spaces in a variety of cities kept drawing me in, and eventually I realized it was because of how successful he has been at capturing the space without focusing on the people. Each image has a number of passers-by, none of whom seem to fall into the focal point of the image. All seem peripheral, unconnected, incidental. And the vibrant colours bring out the sidewalk, the steps, the city square. They are photographs of place like no other, and remarkably unique. And perhaps this comes as something of an irony, or else a deliberate distancing device, since Birgus’s earlier work dealt with feelings of alienation within the city. These works are almost meditative.
The show is nicely laid out as well, with more standard documentary-style works from Jindřich Štreit and Antonín Kratochvíl at the entrance, moving on to the more conceptual works in the gallery’s back room, and larger and more studio-based works in a walled-off space to the right. There is a sense of moving almost logically through the many personalities and approaches of these photographers, without requiring a beginning and end. Instead, you circle back to the start, richer for the experience.
        Owen Schaefer

      (from Tokyo Weekender No. 27/2010)



Česká fotografie se dostává z temnoty


Shiseido Gallery na Ginze v Tokiu, foto Ivan Pinkava

Darkness for Light – Czech Photography Today, Tokio, Shiseido Gallery, 19. 6. – 8. 8. 2010. Vystavující: Vladimír Birgus, Michal Macků, Václav Jirásek, Antonín Kratochvíl, Dita Pepe, Ivan Pinkava, Rudo Prekop, Tono Stano, Jindřich Štreit, Tereza Vlčková. Japonsko – anglický katalog,  úvod Helena Koenigsmarková,  texty Vladimír Birgus a Kotaro Iizawa. 104 stran.
Výstava Darkness for Light – Czech Photography Today pro mne byla skutečným překvapením, nebojím se to přiznat. Překvapila mne natolik, že ačkoli jsem měl v úmyslu napsat o ní minulý týden hned po její návštěvě, nakonec jsem se přeci jen rozhodl, dopřát svým myšlenkám trochu času, aby se mi v hlavě poněkud srovnaly, než se pokusím o její objektivní zhodnocení. S vědomím rizika, že budu nařčen z toho, že jsem se nechal unášet city, musím konstatovat, že je to pravděpodobně nejlepší skupinová výstava fotografií, kterou jsem letos shlédl, a pakliže nevíte o české fotografii zhola nic (což je právě můj případ), má přehlídka v Shiseido Gallery přímo v centru hlavní tokijské třídy Ginza šanci vás osvítit.


 Fotografie Terezy Vlčkové, Ivana Pinkavy a Dity Pepe
 Jindřich Štreit, Bruntál, 2005
 Fotografie Jindřicha Štreita, Terezy Vlčkové, Dity Pepe a Vladimíra Birguse v Shiseido Gallery v Tokiu

 Ačkoli vlastně existuje jeden český fotograf, jehož práce jsem znal již před návštěvou výstavy Darkness — samotář a umělecký outsider Miroslav Tichý, jehož podomácku vyrobené fotoaparáty a voyeuristické snímky z ulic pro mne nebyly tím nejlepším začátkem pro seznámení. Tichý s celým svým podivínstvím zde však zastoupen není. Divákovi je místo toho nabídnuta široká škála děl, od dokumentů po fotografie s erotickým nádechem, prací s významnou dávkou avantgardních prvků, díky nimž si uvědomuji, že bych měl svůj seznam oblíbených umělců rozšířit o nová jména. Je zde zastoupeno deset fotografů, tedy podstatně více, než o kolika bych se chtěl zmínit v tomto jediném článku. Budu se zde tak věnovat pouze těm, kteří mne ohromili:
 Ve své sérii „Two“ Tereza Vlčková vedle portrétů skutečných dvojčat „naklonovala“ fotografie dětí, kdy bylo vždy totéž dítě fotografováno na dvou sousedních místech proti stejnému pozadí — tedy stojící v podstatě vedle sebe samotného — a obrázky byly poskládány z několika snímků, takže se před námi objevují na jediném záběru zcela totožná jednovaječná dvojčata, přičemž není jasné, která jsou skutečná a která vytvořená v počítači. Pohled na dvojčata je sice vždy svým způsobem něčím neobvyklým, ale zde se nevyhnete pocitu něčeho nepřirozeného. Snímky jsou pořizovány v plenéru, práce působí pohádkovým dojmem a člověk má pocit, že dva okamžiky v životě jedné a též osoby mohou ve skutečnosti patřit dvěma naprosto odlišným lidem. A k bizarnosti této situace přispívá panenkoidní dokonalost děvčátek, která si Vlčková vybrala jako objekty svých obrazů.
 Michal Macků vytvořil řadu fotografií za použití techniky, která mu dovoluje v průběhu vyvolávání manipulovat s negativem, čímž dosahuje efektu, že jeho postavy vypadají, jakoby se trhaly na kusy, nebo dovolí témuž obrazu, aby se objevoval znovu a znovu v lehce pozměněné podobě. Tyto snímky mají v sobě víc než pouhou rafinovanost; jsou silné a nabité pohybem.
 Rovněž velmi silným dojmem působí ateliérové práce s modely, jejichž autorem je Tono Stano. Mou jedinou malou výhradou vůči Stanovým pracím je, že jde zkrátka více méně o díla do knihy tuctových erotických fotografií. Přesto přese všechno zde v žádném případě nejde o běžné erotické fotografie. Stanovi se daří tvořit obrazy, v nichž využívá postojů těl a stínů tak, že nepřipomínají nic z toho, co jste kdy viděli. Jde o skutečně nádherné obrazy. Navíc ty, které jsou vystavovány zde, jsou poměrně cudné.
 Protikladem Stanova výsostně maskulinního přístupu je dílo Dity Pepe. V jejím cyklu „Autoportréty s muži“ pózuje sama autorka s různými muži na inscenovaných fotografiích, na nichž ona sama vstupuje do jejich životů a jejich prostředí, oblečená a pózující tak, jakoby zobrazovaný život byl jejím vlastním. Divák si tak pomalu uvědomuje, že nejen že fotografka používá muže a jejich životy jako rekvizity, nýbrž že i my nevědomky začínáme hodnotit její „vztah“ k těmto náhodným mužům, bez ohledu na to, že ve skutečnosti mezi nimi žádný vztah není. Co to znamená pózovat „s“ mužem? A kdo ten snímek vlastně pořídil, když se tu fotograf vydává za někoho jiného? Fotografce Cindy Sherman už v Pepe vyrostla silná konkurence.
 Vystavované práce Ivana Pinkavy, bez ohledu na to, že pro mne byly určitým zklamáním, jsou báječné. Většina jeho snímků představených na této výstavě jsou zátiší a studie, které, ačkoli bohaté a krásné díky sporým detailům, nepatří ke zvlášť reprezentativním zástupcům Pinkavovy tvorby. Jedinou jeho typičtější fotografii návštěvník spatří, teprve když v galerii sestupuje dolů se schodů. Pinkava je znám především díky své práci s lidským tělem a zakomponování do svých děl určitých klasických póz, obrazů a postav. Ovšem jeho modely jsou často androgynní, nesnadno čitelné nebo vyobrazené s jistou nadsázkou. Na výstavě, která svým způsobem představuje cosi jako „největší hity“ české fotografie, je absence jeho odlišných prací, zaměřených na lidské objekty, poněkud překvapující.
 Rudo Prekop se věnuje práci v ateliéru, kde komponuje lidské postavy a nalezené objekty osvětlené silným zadním světlem, díky čemu vznikají výrazné siluety a stínohra. Jeho práce obsahují jistou atmosféru surreálna a úmyslnou nedokonalost. Přeje si, abychom celou iluzi prohlédli, ale hlavně, abychom si zapamatovali to světlo.
 A nakonec je tu Vladimír Birgus, jehož práce se mi zpočátku nelíbily. Nesnášel jsem jeho bombastické, nepřirozené barvy. Ale čím déle jsem setrvával na výstavě, tím více jsem měl nutkání, abych se k nim vracel. Birgusovy snímky z nejrůznějších banálních veřejných prostranství v mnoha zcela odlišných městech mne nepřestávaly uchvacovat, až jsem si konečně uvědomil proč: podařilo se mu skvěle zachytit prostor, aniž se zaměřil na přítomné lidi. Na každém snímku je několik kolemjdoucích, ovšem žádný z nich nevypadá jako ústřední bod. Každý z nich působí v kontextu daného obrazu naprosto nedůležitě, bez jakékoli souvislosti, zcela nahodile. A zářivé barvy dávají vyniknout chodníku, schodům, městským náměstím. Jsou to fotografie míst, nemající obdoby, pozoruhodně jedinečné. A možná je tomu tak díky ironii nebo ozvláštnění, protože Birgusova dřívější tvorba se zabývala právě pocity odcizení ve městě. Tyto práce jsou takřka meditativní.
 Navíc je třeba zdůraznit skvělé uspořádání výstavy, s typičtějšími pracemi v dokumentaristickém duchu od Jindřicha Štreita a Antonína Kratochvíla hned u vstupu do galerie, pak se přechází ke konceptuálnějším dílům v zadních prostorách galerie, a dále k větším a spíše ateliérovým pracím napravo v prostoru za zdí. Člověk tu má takřka pocit, jakoby se pohyboval logicky skrz různé povahy tvůrců a jejich přístupy, aniž by nutně potřeboval vědět, kde je začátek a kde konec. Krouží tak místo toho zpátky na začátek, o to bohatší o zážitky.
   Owen Schaefer
   (převzato z Tokyo Weekender č. 27/2010, přeložila Marzia Paton)


První Off Festival v Bratislavě


 „Vedle expozic z oficiálního programu Měsíce fotografie v Bratislavě 2009 probíhalo i několik dalších výstav ze zárodku jakéhosi off-festivalu, na nichž se představili například studenti bývalého ateliéru Filipa Vanča z bratislavské Vysoké školy výtvarných umění nebo mladí slovenští fotografové Silvia Senčeková, Dušan Kochol, Agáta Marzcecová, Maroš Krivý a Tomáš Werner.“
         Vladimír Birgus, DIGI Foto, 12/2009
 Počas výročného dvadsiateho ročníka MESIAC FOTOGRAFIE 2010 budú výstavy OFF_FESTIVALU po prvýkrát zaradené do bulletinu a mapky MESIAC FOTOGRAFIE 2010. Najlepšej výstave OFF_FESTIVALU bude STREDOEURÓPSKYM DOMOM FOTOGRAFIE udelená cena “ON 2010“.



 Fotografická výstava konajúca sa v Bratislave a okolí v období mesiaca november 2010, nezaradená do oficiálneho programu MESIAC FOTOGRAFIE 2010.

Zaslanie prihlášky do 20. septembra na e-mailovú adresu     
 - meno vystavujúceho a kurátora
 - termín a miesto konania výstavy
 - fotografia z vystavovaného súboru
 - stručná explikácia súboru

 Dušan Kochol, +421 908 793 555,


Pomíjivé stopy

Zveme Vás na výstavu fotografií  POMÍJIVÉ STOPY.

Kino Kotva Lidická tř. 2110 České Budějovice.

27. 8. - 30. 9. 2010

Otevřeno od 14 do 23 hodin.













Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
Vás srdečně zvou na otevření výstavy
ve čtvrtek 2. 9. 2010 v 17 hodin.
Výstava, kterou zahájí prof. Jindřich Štreit,
bude otevřena do 19. 9. 2010 vždy hodinu
před představením.

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava.
Výstavní projekt je realizován za podpory statutárního města



Z cyklu: Psychiatrická léčebna v Opavě

Tisková zpráva k výstavě Jiřího Žižky

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 148/14, Ostrava

Pořadatel: Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty
Slezské univerzity v Opavě a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě

Výstavu zahájí: prof. Jindřich Štreit dne  2. 9. 2010 v 17 hodin.
Otevřena bude od 2. 9. 2010 do 19. 9. 2010, vždy hodinu před představením.
Setkání s vystavujícím autorem je možné jednu hodinu před vernisáží, 2. 9. 2010
v 16,00 hodin.

Výstavní projekt je realizován za podpory statutárního města Ostravy.

K výstavě:    

Výstava Jiřího Žižky představuje jeho práce, vytvořené v průběhu bakalářského a především v závěru magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.

 Je prezentací částí rozsáhlejších sérií snímků  zachycujících jak charakteristické prostředí léčebny pro duševně nemocné /magisterská diplomová práce/ tak snímků mapujících specifické prostředí slezské metropole a každodenní život jeho obyvatel .
V posledně zmíněném souboru, vzniklém v rámci rozsáhlého fotograficko-sociologického projektu Opava na prahu nového tisíciletí, Žižka usiluje o vizuální vyprávění individuálních všedních příběhů obyvatel Opavy. Snaží se o hlubší vcítění do specifického prostředí tohoto města - onoho příslovečného opavského genia loci a mentality jeho obyvatel.  
O fotografickém souboru z prostředí psychiatrické léčebny říká Jiří Žižka, ve své explikaci k této magisterské diplomové práci, toto:

Dnešní doba neustálého shonu a honby za nedostižitelným štěstím, které má pro každého jinou tvář, s sebou krom chorob těla přináší stále častěji také choroby duše. A bylo by mylné se domnívat, že na takovéto choroby se neumírá...

Denně umírají ve své samotě a obstoupeni hradbami svého nepochopeného světa i zdmi psychiatrických léčeben – svého posledního útočiště – duševně nemocní.

Vztah majoritní společnosti k těmto lidem-pacientům nebývá kladný (převládá nepochopení, strach a odpor), pokud ovšem většinová společnost vůbec nějaký postoj k těmto lidem izolovaným mimo náš svět zaujímá. Málokdo si však uvědomuje, že tito lidé pocházejí z „našeho“ světa a že právě náš fantastický svět je mnohdy za ony zdi „blázinců“ uvrhl svou dravostí a nezvladatelností. Jsme to také my, pouze ve fázi, kdy již nedokážeme snášet standardním způsobem běžný život.

Díky neomezenému přístupu a pochopení zdravotnického personálu jsem se mohl volně pohybovat se svojí kamerou po dobu několika měsíců na různých pracovištích více než stoleté léčebny pro duševně nemocné, jejíž zdi se za tu dobu staly němými svědky mnoha lidských osudů a jejich bloudění. Zachycovat s pokorou a úctou skryté, nenápadné příběhy odehrávající se uvnitř pacientů a zrcadlící se v jejich tvářích a gestech... Být svědkem všudypřítomného smutku z osamění... V doprovodu zdravotnického personálu či sám hovořit s nemocnými, naslouchat jim a zejména vysvětlovat smysl mého fotografování...

Kdoví, zda alespoň někteří z nich smysl mé práce pochopili. A kdoví, zda jsem já alespoň částečně vstoupil pod povrch jejich hlubokých světů, které nemají reálné hranice. Snažil jsem se o pochopení a vystižení člověka v roli ztraceného poutníka a předkládané fotografie jsou zcela jistě alespoň dokumentem mé cesty k nim.

Koneckonců bylo také cílem mého snažení co nejvěrohodněji zachytit souvislost mezi tím, co jedinec prožívá ve svém nitru, a působením místa, kde se právě nachází. Tedy místa, které zejména chápu  jako  jakési nitro naší společnosti, podvědomí, které jen občas vyplouvá na povrch…

Profil autora:

Jiří Žižka
Člen Asociace profesionálních fotografů ČR

Tel. : 608176677

Narozen: 9. 4. 1982 v Ostravě-Vítkovicích

Studium: 2002 - 2006 Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, bakalářský  studijní program Filmové, televizní a fotografické umění a nová média, kombinované studium, BcA.
2004 - 2005 Ostravská univerzita v Ostravě, Pedagogická fakulta, doplňující pedagogické studium pro učitele odborné výchovy

2006 - 2009  Institut tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, navazující magisterský  studijní program Filmové, televizní a fotografické umění a nová média, kombinované studium, MgA.

Zaměstnání: učitel odborné výchovy studijního oboru fotograf na SŠ služeb a podnikání v  Ostravě-Porubě, lektor oboru výtvarná fotografie na Lidové konzervatoři v Ostravě a volný fotograf
Samostatné výstavy:
2006 – Den bez konce, Galerie 7, Ostrava
2007 – Den bez konce, Pardubice, Galerie Fons

Kolektivní výstavy (výběr):
2004 – II. mezinárodní výtvarný plenér Krnov, Výstavní síň Městského muzea v Krnově
2005 – III. mezinárodní výtvarný plenér Krnov, Výstavní síň Městského muzea v Krnově 2005 – Volné sdružení krnovských výtvarníků - a13, Výstavní síň zámku Bruntál
2005 – Opava na prahu nového tisíciletí, Kabinet fotografie Domu umění v Opavě
2007 – Opava na prahu nového tisíciletí, Slezská univerzita Opava
2007 – Den bez konce, Cestograf (M. Popieluch), Kabinet fotografie Domu umění v Opavě
2008 – Opava očima studentů Institutu tvůrčí fotografie, Dům umění, Opava
2008 – Tři v Ostravě, Galerie Gaudeamus, Ostrava
2009 – INDUSTRIALife, Důl Michal, Ostrava - Michálkovice
2009 – INDUSTRIALife, Flemmichova vila, Krnov
2009 – INDUSTRIALife, Bienále industriální stopy, Praha
2010 -  Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě, Divadlo Reduta, Národní divadlo Brno
Účast na fotografických projektech:
2004 – 2008: Opava na prahu nového tisíciletí (dlouhodobý projekt ITF, 2004-2008)
2009 – INDUSTRIALife,

Bibliografie - katalogy k výstavám:
Gola, J. a kol. : II. mezinárodní výtvarný plenér Krnov, Krnov 2004
Gola, J.: Volné sdružení krnovských výtvarníků – a13, Krnov 2005
Bednář, D.: Den bez konce, Ostrava 2006
Birgus, V. a kol.: Opava očima studentů ITF Slezské univerzity, SU a KANT, 2008
Adamec, J. a kol.: 10 let Galerie Fons, Pardubice 2009
Popieluch Michal: Dokumentární fotografie ostravských autorů po roce 1989. Bakalářská teoretická práce, ITF, Opava 2006

Bibliografie - novinové články:

Jan Stramová , A. : Výstavu ve Flemmichově vile lidé kvitovali s povděkem, Bruntálský deník, 17. srpna 2009
Uhlář, B.: Den bez konce hledá Jiří Žižka, Deník  Moje Opavsko, 9 . listopadu 2006, s. 11
Urbánková, Z.: Fotograf Jiří Žižka: Vždy mě zajímaly nenápadné příběhy. Deník, 29. srpna 2007
Deník: Díla sedmi autorů v Domě umění, 20. února 2007. s. 4
Zn. Azu: Štreitovi studenti dokumentují každodenní život Opavanů. 22. srpna 2007. str. 1
Zn. Td: Fons: Žižkův Den bez konce! Pardubický deník, 5. 4. 2007
Zn. Voz: Kolektiv autorů: Kalendář Krnov 2009 vytvořila skupina a13.  Bruntálský a krnovský deník, 5.10. 2008
Král, Jan: Stesk po socialismu trvá. Sedmička Ostrava, č. 17, roč. 1, 8. 8. 2009
Stramová , Anna : Nová výstava Indstrial Life ve Flemichově vile bude o vůni uhlí a oceli, Bruntálský deník
a krnovský deník, 17.8.2009, str. 19