Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

30/9/2014

„Cena Statutárního města Opavy patří celému Institutu tvůrčí fotografie,“ říká jeho vedoucí Vladimír Birgus

úterý 30. září 2014 8:11 Autor: Ivan Augustin

Foto: Ivan AugustinOPAVA - Mezi třemi osobnostmi, které letos získaly Cenu Statutárního města Opavy, byl 24. září ve Slezském divadle také prof. PhDr. Vladimír Birgus, vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty. „Ocenění nepatří jen mně, ale jistě celému našemu pracovišti,“ uvedl těsně po jeho převzetí a Opavu nazval svým druhým domovem.

„Za dobu, kdy tu působím, bylo už o mně napsáno úplně všechno,“ usmívá se V. Birgus (1954), aby tím naznačil, že čas, který ITF věnuje, se nachyluje ke čtvrtině století, ale zároveň i potvrdil, jak na něj a na nové potřeby za výrazné pomoci kolegů reaguje. „Poslední roky prožíváme ve znamení generační obměny týmu pedagogů. Byl výrazně omlazen,“ specifikuje. Posílily ho osobnosti s pedagogickými zkušenostmi odjinud, Mgr. Štěpánka Stein, Mgr. BcA. Rafał Milach, Mgr. Josef Moucha, MgA. Petr Vilgus, Ph.D., do výuky se už zapojili také někteří z posluchačů doktorského studia (MgA. Mgr. Jan Mahr a MgA. Marek Malůšek).

 

Foto: Ivan AugustinRadost všem až dosud jmenovaným ovšem dělají především posluchači. Cenu pro nejlepšího z nich udělovanou už od roku 1994 letos získal MgA. Rafał Siderski z Varšavy za mimořádně působivou teoretickou i praktickou část diplomové práce. Rafał je věnoval svému otci, který, aby uživil rodinu, odešel za prací do USA. „To byly našemu vynikajícímu absolventovi dva roky. Když měl osm, jeho otec tragicky zahynul, takže mu na něj nezůstaly prakticky žádné osobní vzpomínky. Proto se už jako dospělý rozhodl ho pro sebe vlastně objevit. Objížděl tedy příbuzné, shromažďoval doklady a staré fotografie, aby z nich vytvořil pozoruhodnou emotivní práci. Ve státnicové komisi jsme se shodli na tom, že jde o ukázkový a přesvědčivý příklad využití archivních dokumentů pro jejich nové zhodnocení,“ přibližuje V. Birgus přínos závěrečného výstupu oceněného autora.

Už při prvních konzultacích o zaměření kvalifikačních prací usilují pedagogové ITF o to, aby si posluchači volili objevná témata. „Zásluhou toho Institut přispívá třeba k oživování zapomenutých nebo polozapomenutých tvůrců,“ připomíná jeho vedoucí a mezi těmi, kdo studium ukončili v nepříliš vzdálené době, nachází na podporu svých slov nejeden příklad. Tak se Kristýna Erbenová z Kolína věnovala osobnosti malíře, grafika, ilustrátora a fotografa Jana Kubíčka (1927-2013) a Arkadiusz Gola až do té doby „bezejmenným“ fotoreportérům z novinových titulů vycházejících v Horním Slezsku. Petr Drábek zase zpracoval pohled na emeritního kurátora fotografické sbírky Moravské galerie v Brně Antonína Dufka (1943) a Ester Havlík Erdélyová se zabývala tématem „Fotografia na Škole úžitkového výtvarníctva Josefa Vydru v Bratislave“. „Co bych ještě v této souvislosti rád zdůraznil, je skutečnost, že všechny nejlepší práce jsou dostupné na http://www.itf.cz/index.php?clanek=27 a řada z nich se setkává s vysoce příznivým ohlasem odborné veřejnosti,“ konstatuje V. Birgus.

Foto: Ivan AugustinKdyž se nadechuje ke zdůraznění toho, co se událo docela nedávno, nemůže vynechat účast ITF na zářijovém veletrhu Photokina v Kolíně nad Rýnem. „Už popáté se v jeho rámci konala výstava vybraných fotografických škol z celého světa a do tohoto výběru, letos omezeného na desítku škol, se Institut vešel počtvrté. A to není všechno, protože výstava Academy nebyla jediným jeho zviditelněním. Hlavní cenu, tzv. Hasselblad Masterclass totiž v Kolíně nad Rýnem tentokrát získala naše absolventka Bára Prášilová,“ dodává vedoucí ITF a obrací pohled do budoucnosti. „V listopadu se chystá výstava české fotografické avantgardy v Paříži a od poloviny května příštího roku bude v opavském Domě umění instalována velká bilanční výstava k pětadvacetinám Institutu, k níž vyjde obsáhlý katalog a doprovodí ji setkání našich, slovenských a polských fotografických škol,“ nechává V. Birgus nahlédnout do nejbližších prezentačních plánů ITF.

Dříve se však o prvním říjnovém víkendu uskuteční úvodní konzultace ITF na Horní Bečvě s hodně nabitým programem. „Letos jsme přijali pět dalších doktorandů, takže se jejich počet blíží už ke dvěma desítkám. S těmi novými potřebujeme do detailů doladit např. společné představy o rozložení studijní zátěže. Ale tou nejpodstatnější novinkou je zavedení nového předmětu do výuky. Je jím Management ve fotografii,“ vrací se k výše popsaným možnostem, jež přineslo omlazení kádru pedagogů. „Nicméně učit v něm mám též já, tak to snad kolegovi Mouchovi nebudu kazit,“ nadsazuje V. Birgus a netají, že v obsahu předmětu se objevuje řada praktických záležitostí, jakými jsou příprava portfolia, autorské výstavy, využití grantových možností, kooperace s galeristy při případném prodeji fotografií apod.

V létě 2006 předal prof. V. Birgusovi ministr kultury a národního dědictví Kazimierz Michał Ujazdowski řád Gloria Artis, nejvyšší polské vyznamenání v oblasti kultury, udělené mu za dlouholetý přínos česko-polským vztahům v oblasti fotografie. Na podzim 2014 se vedoucí ITF stal nositelem Ceny Statutárního města Opavy, kterou převzal z rukou primátora prof. PhDr. Zdeňka Jiráska, CSc. Ocenění je symbolem pevné vazby, jež se mezi V. Birgusem a Opavou vytvořila. „Jak jsem se již vyjádřil, cena patří celému Institutu. Pokud jde o mě, mohu jen dodat, že když jsem do Opavy před těmi dlouhými lety začal jezdit, byla v mých očích jedním z pěkných měst. Dnes je mým druhým domovem,“ rozloučil se frýdecko-místecký rodák trvale žijící v Praze.

Autor:Ivan Augustin

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/index.php/udalosti/1559-cena-statutarniho-mesta-opavy-patri-celemu-institutu-tvurci-fotografie-rika-jeho-vedouci-vladimir-birgus

29/9/2014

Zátiší ?

29/9/2014

Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě udělí čestný doktorát „našemu“ Jindřichu Štreitovi

Co: Akademická slavnost Vysoké školy výtvarných umění (VŠVU) v Bratislavě
Anotace: Světu známému autorovi a dlouholetému pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě bude VŠVU udělen čestný titul doctor honoris causa.
Kde: Městské divadlo P. O. Hviezdoslava, Laurinská 19. Bratislava
Kdy: 2. října 2014 v 11 hodin

Už vloni v červenci obdržel prof. Mgr. Jindřich Štreit z Vysoké školy výtvarných umění (VŠVU) v Bratislavě zprávu, jíž mu její rektor, akademický malíř prof. Stanislav Stankoci sdělil, že se Umělecká rada VŠVU rozhodla udělit mu čestný titul doctor honoris causa. Když se teď termín této události blíží, připomíná si J. Štreit znovu hlavní životní mezníky. „Jak mi v osmdesátých letech jako odehnanému od učitelské profese na postu dispečera Státního statku Ryžoviště na Bruntálsku koupili mé štěstí, tedy fotoaparát, jak jsem od otce, profesí učitele, dostal ten první, a to bez očekávání, že se fotografování budu systematicky věnovat, a jak mě k němu až za studií na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci podnítil profesor Jan Bukovjan,“ přemítá Štreit. „Těm, kdo mě a mou tvorbu lépe poznali, obvykle říkám, že už je asi ničím nepřekvapím. Ale přesto vždy přijde něco nového,“ dodává.

Repro: archiv SUVŠVU v Bratislavě si letos připomíná 65 let existence. Slavnostním zasedáním její Umělecké rady vyvrcholí řada aktivit, jež se k tomuto výročí vztahují. Hodnost doctor honoris causa bude J. Štreitovi udělena „ve smyslu statutu VŠVU na základě návrhu kateder, a to jako významnému umělci a pedagogické osobnosti, kterou vnímáme jako mezinárodně uznávanou odbornou a morální autoritu,“ říká se v oficiálním sdělení.

Možná by mohla vzniknout otázka, proč právě VŠVU. Návrh na udělení čestného doktorátu J. Štreitovi je oceněním jeho podpory všestranné spolupráce mezi VŠVU a Slezskou univerzitou reprezentovanou ITF. „Je zároveň projevem vděčnosti za prohlubování kolegiálních vztahů a přátelství nejen mezi jejich pedagogy, ale též mezi umělci obou našich zemí,“ uvedl rektor VŠVU S. Stankoci. „Opavu jsme dobře monitorovali, vždyť od prvních let existence nového uměleckého pracoviště u nás Jindra Štreit vyučoval dokument,“ konstatuje zakladatel katedry fotografie na VŠVU prof. Ľubo Stacho a vzpomíná na společně realizované tvůrčí dílny i další aktivity. Ještě než byly nastartovány, začal si J. Štreit do svých údajů o autorských výstavách zaznamenávat první zahraniční. „V Galerii v paneláku ji v roce 1985 uspořádal právě Ľubo Stacho. Dnes to mladším nemusí mnoho říkat, ale v tehdejší době se takový počin rovnal hrdinství,“ poznamenává J. Štreit.

Společně s prof. J. Štreitem obdrží čestný doktorát VŠVU také akademický malíř doc. Rudolf Fila (1932), přední osobnost slovenského výtvarného umění posledních desetiletí. Rodák z Příbrami na Moravě žije v Bratislavě od počátku padesátých let, kdy se rozhodl pro studium na VŠVU. Ve slovenské metropoli též poprvé samostatně vystavoval (1962), ale na počátku sedmdesátých let se rázem na téměř dvě desetiletí ocitl mezi představiteli alternativní kultury. Vedení ateliéru malby na VŠVU se ujal v roce 1990, ale zanedlouho odtud odešel, aby se mohl plně věnovat volné tvorbě. Autor publikace „Na čo je nám umenie“ (1991) je laureátem Ceny Dominika Tatarky za rok 2003, kterou dostal za knihu esejí „Cestou“, i nositelem Ceny ministra kultury Slovenské republiky. Autorem jeho monografii vydané ve druhé polovině devadesátých let v nakladatelství Slovart je Juraj Mojžíš

Na předpolední akademickou slavnost v Městském divadle Pavla Országha Hviezdoslava naváže v 16 hodin setkání v Galerii Medium na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě, kde se oba umělci představují od 10. září do 5. října výstavou In optima forma.

„Základom spoločných diel sú reprodukcie fotografií Jindřicha Štreita, ktorý sa už viac desaťročí pokúša zachytávať objektívom fotografického aparátu život obyčajných ľudí. Vždy si vyberie jeden región a v ňom sa usiluje zachytiť všetky stránky každodenného života. Štreitove fotografie sa vyznačujú vysokou mierou autenticity, a ako také ich môžeme považovať za spoľahlivé svedectvo o živote obyčajných ľudí. Jeden takýto cyklus sa stal základom pre vytvorenie kalendára a tieto kalendáre sa potom stali podkladom pre tvorivé zásahy Rudolfa Filu.

Zmyslom týchto maliarskych intervencií je oslabenie väzieb fotografií so skutočnosťou a transformácie pôvodných dokumentárnych fotografií na umelecké artefakty. Škála zásahov je veľká, siaha od nenápadného upozorňovania na malé detaily až po masívne zakrývanie niektorých častí fotografie súvislou farebnou plochou. Zmysel výsledných spoločných artefaktov nezávisí len od Štreitových fotografií, nezávisí ani od Filových maliarskych zásahov, ale tvorí sa na hranici medzi fotografickým záznamom a maliarskym zásahom, medzi reprezentáciou a popretím referencie.

Okrem toho výstava prezentuje aj samostatné diela týchto dvoch tvorcov. Jindřich Štreit vystavuje štyri veľkoplošné fotografie z cyklu Vítkovice a Rudolf Fila zase štyri pastely, inšpirované sochami bratislavského barokového sochára F. X. Messerschmidta,“ přiblížil ji její kurátor Peter Michalovič a k charakteristice připojil i pozvání na prezentaci publikace Slovo a obraz, která tu bude za přítomnosti obou vystavujících uvedena.

Autor: Ivan Augustin

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/index.php/contacts/78-kalendar-akci/1561-vysoka-skola-vytvarnych-umeni-v-bratislave-udeli-cestny-doktorat-nasemu-jindrichu-streitovi

18/9/2014

Josef Sudek — Z Beskyd

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Katalog ke stažení

18/9/2014

BLATENSKÝ FOTOFESTIVAL

16/9/2014

Photkina academy

11/9/2014

IN OPTIMA FORMA

Vysoká škola výtvarných umení v Bratislave

Vás srdečne pozýva na výstavu

Rudolf Fila – Jindřich Štreit: In optima forma

Galéria Medium, Hviezdoslavovo nám. 18, Bratislava


Trvanie výstavy: 10. september 2014 – 5. október 2014 


Kurátor výstavy: Peter Michalovič

Pri príležitosti osláv 65. výročia školy udelí Umelecká rada VŠVU titul Doctor honoris causa dvom významným osobnostiam československej výtvarnej scény, Rudolfovi Filovi a Jindřichovi Štreitovi.

Dvaja autori, ktorí svojim pôsobením výrazne ovplyvnili československú výtvarnú scénu druhej polovice 20. stor­očia, sa predstavia v Galérii Medium na výstave In optima forma spoločnými aj samostatnými dielami.

Viac o výstave nájdete na web stránke školy http://www.vsvu.sk/…lna-vystava/

Viac o podujatiach počas výročia http://www.vsvu.sk/…-rokov-vsvu/

1/9/2014

O NOVÉ VLNĚ SLOVENSKÉ FOTOGRAFIE

Jano Pavlík, Oheň, 1986-87

Praha, GHMP – Dům fotografie, 17. 12. 2013 – 16. 3. 2014

Kurátoři: Lucia L. Fišerová a Tomáš Pospěch

 

Slovenská nová vlna, 80. léta zní název výstavy pořádané Galerií hlavního města Prahy na premiérově zpřístupněné adrese v Revoluční třídě. Podtitulem by mohl být výčet aktérů: Jano Pavlík, Rudo Prekop, Vasil Stanko, Tono Stano, Miro Švolík, Martin Štrba, Kamil Varga, Peter Župník. Jejich označení za novou vlnu je ozvěnou faktu, že do aranžování objektů či modelů pro fotografování a do rukodělného dotváření snímků se dali už mnozí čeští a slovenští tvůrci předchozích dekád. Postmodernisté 80. a 90. let ovšem ironizovali okázalost, neřkuli sentimentalitu předchůdců.

            K osmeru autorů narozených kolem roku 1960 se obrací Tomáš Pospěch s Lucií L. Fišerovou, čili dvojice o generaci mladších interpretů, ve snaze zkoumat a odhalit východiska historického fenoménu, zrajícího za studií na pražské FAMU. Sondu omezili na ještě neunavenou tvorbu, povzbuzenou zájmem vedoucího široko daleko jediné katedry fotografie, pedagoga programově sledujícího specializovaná středoškolská učiliště České i Slovenské republiky. Pospěchem zdůrazněným pozadím výstavy je tudíž hold Jánu Šmokovi.

            Kurátorka Fišerová využila tiskové konference mimo jiné k vypíchnutí zázemí, jež si Slováci ve vzdálené metropoli vzájemně poskytovali. Na koleji, kde jeden druhému pózovali a všestranně se podněcovali, utvořili prostředí, v němž české tradici fotografování podléhali méně, než kdyby působila na jednotlivce. Proto mohla neformální skupina v 80. letech přerůst v útvar, představující naději vývoje a zřídlo dodnes rozmělňovaného trendu poetizace motivů.

            Kurátorský tandem nepředkládá látku v autorských medailonech. Volí šestici žánrových bloků, uváděných popisy zčerstva nahlížených tvůrčích souvislostí. Prohlídku vede od iniciačních nápadů (Prehistorie) přes podobizny aktérů (Pohled druhého / Tvář jako testovací plocha / Kdo je Ernest) k pokusům překonat omezený životní prostor (Noc – časoprostor imaginace / Melancholie nočního velkoměsta / Deník somnambula). Vše ústí do osobních příběhů (Setkání kosočtverce s pravítkem / Tělo jako znak / Rafinované erotično), existenciálních sebereflexí (Symptomy bolesti / Záležitost s elektrickým křeslem / Šepot tchyniných jazyků) a pohledů na předmětnou všednost (Masky a kulisy / Ztišený život věcí / Nové narace). Efekt prohlídky umocňují nikdy nevystavované práce, fotografické i kresebné skici a dokumentární záznamy života komunity. Ten vtáhl i některé české spolužáky. Náladu podívané určují improvizace vyvažované zvládnutým řemeslem, inspirace divadlem a tancem, odlehčené citace, režie obrazů a subjektivní interpretace minulosti fotografie. Třeba u Tona Stana přichází drtikolovské tvarosloví o těžkomyslnost literární symboliky. Pozitivita, řečeno jedním slovem. Anna Fárová tak pojmenovala vídeňskou výstavu slovenské vlny (1990) a Martina Kudláček filmový profil skupiny (1994).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rudo Prekop, Bez názvu, 1983-84
Kamil Varga, Pštros, 1985

            Spontánně působící inscenace fotografickou scénu netoliko oživily, nýbrž též ovlivnily. Jak v českých zemích, tak na Slovensku. Leč každý, kdo si přivlastňuje cizí poetiku, přichází o osobitost a těžko pak získává jinou. Při setkáních s vykolejenými osudy na vernisáži mi došlo, že některé jsou na scestí přes čtvrt století. Jakožto pamětníka mě těší, že původní objevné snímky z 80. let zestárly mnohem méně než jejich autoři. Ti se zkrátka dokázali vyšvihnout patřičně vysoko nad dobové reálie. Jistěže četné rekvizity a pomůcky tkví v minulosti, autorské vize ovšem dál spolehlivě oslňují. Zřejmě je za tím mladistvé pohrdání banalitami oficióznosti.

            Na katalog podmanivé přehlídky se lze jedině těšit. Dají se od něj očekávat inovace výkladu látky. Zevrubný průřez odpovídajícími historickými okolnostmi nabídl již Václav Macek knihou Slovenská imaginatívna fotografia 1981 – 1997. Raketový nástup nové vlny vysvětlil protiklady vůči konceptualismu. A dodal, že zahraniční úspěchy nespekulativních obrazů posléze podlomily odpor bašty konzervativní uměnovědy a vedly k vytvoření pozice stálého kurátora oboru fotografie ve Slovenské národní galerii. Dům fotografie se má obejít bez specialist(k)y. I tak mohou dvoupodlažní prostory zpestřit nabídku Galerie hlavního města Prahy. Paradoxem je, že ředitelka Magdalena Juříková dosáhla jejich kolaudace bez problematické vzduchotechniky, která zahájení provozu zdržovala 8 let.

Josef Moucha

Ateliér 2/2014

1/9/2014

KDO NEBÝVÁ VIDĚT: ALEXANDER HAMMID

Alexander Hammid: La Madeleine, Paris 1939

Uherské Hradiště, Galerie Slováckého muzea, 17. 7. – 19. 10.; kurátorka Milada Frolcová

Praha, American Centre, 4. 11. 2014 – 11. 1. 2015; kurátor Pavel Vančát

 

Každoročně jsou při udílení amerických Cen filmové akademie probíráni čeští nositelé trofeje Oscar. Chybí-li Alexander Hammid, pokaždé mi to vadí. Důležitý tvůrce se totiž pod změněným příjmením z českých dějin bezmála vytratil. A rozhodně neprávem, byť byl od roku 1947 občanem USA.    Na proměnlivost jména ostatně odkazuje objevný průřez jeho pozůstalostí hned názvem: Alexandr Hackenschmied / AKA / Sasha Hammid / Kresby a fotografie / Drawings and Photographs.

                    Úspěšný autor desítek filmů se narodil jako Alexandr Hackenschmied v Linci 17. prosince 1907 českým rodičům. Skonal 26. července 2004 v newyorském bytě, kde žil déle než půl století coby Alexander Hammid. Novější verzi příjmení respektujme, mimo jiné jsou s ní spojena autorská práva. Za moře ho pozval zjara 1939 Herbert Kline, spoluautor důležitých filmů o expanzi nacismu Krize (Crisis, 1938) a Světla v Evropě zhasla (Lights Out in Europe, 1939). Oba dokumenty změnily svého kameramana v běžence.

                    České monografie z let 1973 a 2000 vyšly s kolísajícím nadpisem Alexand(e)r Hackenschmied. Popisují, jak mladík z pražského Karlína propadl filmování. Ze studií architektury přesedlal na filozofickou fakultu, zvláště ho zajímala estetika a publikoval filmové kritiky. Třebaže ani Karlovu univerzitu nedokončil, prosadil se výjimečně dobře.

                    Do kinematografie vstoupil v pozici scénografa Machatého Erotikonu (1929). A díky zbytkům filmové suroviny, jež si v ateliérech vyžádal, se záhy změnil v autora debutu Bezúčelná procházka (1930). Jakožto kameraman a režisér nahradil scénář osmiminutové podívané předběžnou představou o výsledku a realizaci dovršil montáží, čili střihem. Rozhodujícím talentem začínajícího tvůrce bylo svěží vedení kamery s darem uchopit proud záběrů a proměnit je v smysluplné podobenství. To je vzácné nadání, vyžadující vedle pronikavé vize také cit pro rytmus. Proto bývá v galeriích k shlédnutí tak málo inspirovaných a pro diváky inspirativních videoprojekcí. (V tomto smyslu mohla být instruktivním přínosem pásma hammidovských filmů na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti.)

                    Již mladý Hackenschmied uměl nápaditým střihem povýšit nad běžné ilustrace reálu i přejaté záběry. Tvořil novou, filmovou skutečnost. Všimla si toho porota festivalu v Benátkách, která roku 1934 vyznamenala Plickův dokument Zem spieva.

                    Zajímavé svědectví o výtvarném uvažování kolegy nám zanechal režisér Otakar Vávra: „Zatímco Hackenschmied prosazoval absolutní film bez děje, já jsem chtěl vyprávět příběh.“ V jistém smyslu je citovaný výrok klíčem ke všem exponátům, instalovaným Galerií Slováckého muzea. Vždyť jejich tvůrce abstrahoval i tehdy, když fotografoval. Přehlídka srovnává 20 snímků z 30. až 50. let (At. č 10/97 a č. 11/00) s akvarely a kresbami z 30. a 40. let. Ty dosud zůstávaly za oceánem a jsou zpřístupněny vůbec poprvé. Jedná se o kultivované projevy, byť některé kresby zůstávají pouhými studiemi. Z 54 dochovaných výtvarných děl bylo vybráno 33, řada kreseb tužkou vystavena nebyla. Autor ovšem sám věděl, že jeho odkazem zůstane zejména předjímavost filmového myšlení (viz Celuloidová paměť kamery v At. č. 25/95). V tomto smyslu ho uvádí též Vančátův text v průvodcovském letáku. Výstava k 10. výročí úmrtí je cenná i tím, že z převážné části ukazuje původní autorské zvětšeniny. Důvody neutuchající svěžesti diváckých dojmů vystihla Hammidova múza Maya Deren: „Díky fantastickému smyslu pro formu se ubránil sentimentalitě a díky jakoby dětské lásce a něze formalismu.“

                    Filmové imaginaci dal Hammid průchod hlavně v kalifornských Odpoledních osidlech (Meshes of the Afternoon, 1943), surreálně rozvíjejících pražský debut. Dvojice snímků – hrdých na to, že se nedají převyprávět – obsahuje umělcův nejvlastnější příspěvek světové kultuře. Inovoval však i účelovou kinematografii. Zprvu v Baťově Zlíně a posléze v zámoří si razil nekonečnou cestu od zakázky k zakázce.

                    Do pozdního věku se Alexander Hammid znalecky vydával za kulturní nabídkou Manhattanu a zvědavé návštěvy vodil po svých oblíbených místech v zákoutích muzeí a ve vyšších podlažích ukrytých galerií... Citlivá bytost s bohatým vnitřním životem.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014

1/9/2014

Císařské manévry

Rudolf Bruner-Dvořák: Frantisek Josef I. a Ferdinand d'Este, nedatováno. Repro: Sbírka Scheufler

Jindřichův Hradec, Muzeum fotografie a moderních obrazových médií, 13. 4. – 31. 12. 2014; kurátor Pavel Scheufler

 

Plný název podívané zní Císařské manévry / Fotografie do roku 1914 / Výstava ke 100. výročí začátku 1. světové války a 175. výročí vynálezu fotografie. Jedná se o svým způsobem zajímavý podnik. Stvrzuje, že i významy snímků nanejvýš popisného realismu si pozorovatelé vykládají v duchu aktuálních obsahů vlastního vědomí. Třebaže autorem valné většiny exponátů je průkopník reportážní fotografie Rudolf Bruner-Dvořák (1864 – 1921), proslulý coby momentní fotograf Ferdinanda d’Este, monotematická instalace nových pozitivů dnešním adresátům příliš dynamická připadat nebude. Záběry z cvičení rakousko-uherské armády v různých místech monarchie ukazují mužstvo Františka Josefa I. a jeho následníka, případně další honoraci. Kurátor výstavy, historik Pavel Scheufler, pokládá (dle webových stránek pořádající instituce) za typický rys metody autora (a jeho dědice, bratra Jaroslava Brunera-Dvořáka), že se kromě oficialit věnoval „zachycování běžného všedního ruchu, včetně zázemí akce, a to často s jemnou nadsázkou a citem pro kontrasty.“ Fotografové měli využívat „i jemných technických fines, včetně efektu pohybového rozostření.“ Zkrátka je zřejmé, jak chce kurátor své hrdiny vidět. S kolegou Janem Hozákem vydal rovněž monografii Krásné časy / Rudolf Bruner-Dvořák / Momentní fotograf (1995), kde mistr figuruje jakožto osobnost modelovaná souřadnicemi „velké středoevropské říše a jejích hodnot.“

       Většina exponátů má původ v unikátních negativech Sbírky Scheufler, čítající na 30 000 postupně digitalizovaných snímků. Pod hlavičkou www.scheufler.cz se lze dočíst, že c. k. manévry mívaly přesný scénář: „jejich významnou součástí byly zkoušky různých technických novinek, od například jízdních kol v roce 1894, přes kulomety v roce 1905, automobily v roce 1909 a letadla v roce 1913.“ Manévry měly být pro okolí oblastí, kde se konaly, vítané, „neboť bývaly spojeny s modernizací například silnic“ a tudíž poskytovaly práci. „Byly i příležitostí k zakázkám pro mnohé místní fotografy. Sérii snímků z manévrů v roce 1909 vytvořil mimo jiných František Pavlík, krátce společník Brunera-Dvořáka a František Guld, fotograf z Josefova. Manévry v roce 1913 fotografoval rovněž táborský fotograf Josef Šechtl a další.“

       Na rozdíl od jmenovaných tvůrců a jimi zvěčněných osob víme, jak krátkozraké hry na vojáky v muzejních sálech sledujeme a k jakým katastrofám vedly. S jejich důsledky se potýkáme podnes. Hnědé a rudé diktatury i nadnárodní totalitní systémy 20. století by se přece neuchytily bez rozvratu Evropy do nebe volající omezeností generálních štábů velmocí chystajících válku.

Josef Moucha

Ateliér 13/2014

Rudolf Bruner-Dvořák: František Josef I. a Ferdinand d’Este, nedatováno

1/9/2014

Kouzla zátiší

Josef Sudek, Bez názvu, 1950–1956. Repro sbírka skupiny PPF

Praha, Ateliér Josefa Sudka, 25. 6. – 30. 8. 2014; kurátorka Lucie Mlynářová

 

Zlatým věkem zátiší rozumíme 16. a 17. století, zejména v Nizozemí. Nicméně mimořádnou pozornost mu věnovala též moderna minulého století. Snad to dokonce mohlo vypadat, že ohniskem evropského výtvarného umění se stává nevšední uchopení všedních věcí. To bylo velkou výzvou také oboru fotografie.

            Rafinovaně komponované skladby předmětů, případně detaily motivů vymezené souřadnicemi dobového vkusu, dokládají náročnost vidění či autorské představivosti a virtuózní ovládnutí média. Fotograf Josef Sudek velmi prakticky a cíleně srovnával své možnosti vyjádření s prostředky malířů, hlavně Emila Filly. Usiloval o zátiší nepopiratelně osobitá, čili fotogenická. „Nedíval jsem se na věci malířsky, ale fotograficky,“ uzavřel jednoduše. Občas ale přiznával, že k cíli vedla dlouhá cesta.

            V malířských i fotografických zátiších lze sledovat modelaci vztahů zvolených objektů jak k sobě navzájem, tak k vymezenému prostoru, lomy světel a přechody tonalit – zkrátka prožitek krásy. Problematika zátiší ovšem není pouze estetická. Přinejmenším zhodnocuje princip „část za celek“. Ve výseku světa je pak spatřována ozvěna uchopení plnosti vezdejšího života, tedy znázornění vnímání světa vůbec. Jenže s dědictvím barokní obsahovosti se soudobá fotografie potkává jen ve vzácných dílech tradicionalistů, jejichž patronem zůstává právě Josef Sudek, nepřímý hostitel současné výstavy.

            Sudkovo zmrzačení první světovou válkou podtrhuje podvojnost materiálnosti a spirituality. Zbavují-li snímky předměty hmatatelných rozměrů, míří již z principu za fyzickou stránku svých námětů? Teoreticky ano. Vždyť ani věcné záběry neukazují věci jako takové, neboli věci samy o sobě. Nabízejí jejich průměty – stíny a odlesky. Stačí to však? Jestliže ano, potom k čemu? Může nás pozemský ráz smyslového poznání ještě dovést k zahlédnutí věcí nadpozemských? Za jakých okolností uvěříme v metafyzický rozvrh universa? A s jakou mírou intenzity?

            Ve světě explozívních rozporů odmítli harmonizující iluze již apoštolové dadaismu a meziválečných avantgard. Raný Tristan Tzara vycházel z protiuměleckých pozic a o podvratná gesta šlo také v podání Marcela Duchampa, průkopníka instalací ready-mades. Za surrealisty požehnal pozvedání užitných předmětů a nalezených objektů na roveň umění André Breton. Vytyčil tím zvláštní fotografický směr s houževnatou odezvou české scény, jakkoli vyčerpáním poetické transformace původními nadrealisty trend dlouhodobě upadá. Přesnost záznamu vylučuje dekorativní funkci a divácky příliš nerezonuje. Registrace nahodilostí těžko zastoupí smysluplně budované vztahy předmětů v klasických zátiších, symbolizujících hudbu sfér. Avšak nejenom minulost, nýbrž i současnost je připravena docenit souběhy obsahů osobních a nadosobních, časových a věčných, hmotných a duchovních...

         Exponáty z patrně největší soukromé sbírky české fotografie se liší jak svým záměrem, tak pojetím. V důsledku toho je nelze seřadit v jednolitý proud. Není to na škodu věci. Právě naopak: ukázky z kolekce skupiny PPF zaujmou rozmanitostí přístupů ke stejnému žánru: Ladislav Emil Berka, Jaroslav Rössler, Jaromír Funke, Adolf Novák, Václav Chochola, Emila Medková, Jan Lauschmann, Jan Svoboda, Ivan Pinkava, Alena Kotzmannová, Radeq Brousil, Jiří Thýn, Johana Pošová, Michal Ureš a Josef Sudek.

Josef Moucha

Ateliér 16–17/2014

1/9/2014

Crashtest 4

Partner