Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

30/3/2007

Petra Steinerová – TÁTA 2006

2. 4. - 29. 4. 2007
Vernisáž 2. 4. v 18.00

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

S Petrou nás spojuje delší spolupráce, naposled, když studovala na Katedře fotografie pražské FAMU. Tehdy to byl soubor fotografií o mladých rodičích, tu ženách s dětmi, jinde tatíncích s dětmi, jak je potkávala v parcích a ulicích evropských měst. Nad těmito fotografiemi mi docházelo něco, co se dnes  stává normou: vedle tradičního modelu jsou tu rodiny pouze s jedním rodičem a tím začasto je žena...

Po absolutoriu FAMU  jsme se delší dobu neviděli... Po odmlce se náhle ohlásila a přinesla fotografie. Nevšední a velmi odlišné od těch předchozích. Zaznamenávaly událost, která se týkala Petry a její rodiny v tom nejniternějším smyslu. Její otec prodělal operativní změnu sexuální identity, kdy z muže se stal ženou. Tato nová skutečnost, která bývá  k neunesení pro ty z nejbližšího okolí: děti, manželku, protože neexistuje žádná zkušenost, znalost čí předběžná příprava, nic jiného, nežli láska, soucit, tolerance... Ale i tak mohou přicházet chvíle kdy se chce zapomenout, utéct do jiného světa a nebo zkrátka už nebýt.
Petra se rozhodla postavit se problému zpříma a začala otce fotografovat. V jeho příbytku, v proměně vzezření, pod tlakem osobních nálad, kdy farmaka nepomáhají. Nakonec i ve chvílích kdy se rodina setkala u stolu... Fotografií přibývalo, získávaly na síle a přesvědčivosti, pozvolna začínaly dosahovat k naléhavosti výpovědi. Petra se s nimi rozhodla jít na veřejnost, tím krokem je její první výstava o této problematice. Ona sama nepatří mezi autory, kteří chtějí šokovat námětem, jež do nedávné doby patřil mezi tabuizované. Tím jak pomáhá sama sobě a bere si na pomoc fotografii, poodhaluje zároveň pro ty druhé utrpení, bolest a tíhu lidí co žijí hned vedle nich.

Viktor Kolář  březen  2007  

 

Bio
Petra Steinerová

narozena 19. 5. 1980 v Praze
1994 - 1998 Michael art school, obor fotografie
1999 - 2005 Famu, obor fotografie
2002 půlroční stáž na Middlesex university, Londýn

samostatné výstavy
2004 Misto, prostor/ galerie Velryba, Praha
2004 Velké prádlo/ kavárna Hned vedle, Praha
2003 Ecce homo a jiné série/ Antverpy, Belgie

společné výstavy
2006 Frame 006/ Moravská galerie, Brno
2005 Magisterské soubory (Citizen)/ Dobřichovice
2005 Oko č. 3/ Galerie mladých, Brno
2005 Studenti Famu/ Museum J. A. Komenského, Uherské Hradiště
2004 Dokument/ Jiří Jeníček galerie, Beroun
2004 Magisterské soubory - Klausurní práce/ Novoměstská radnice, Praha
2004 Krajiná/ Experimentální prostor Školská - Linhartova nadace, Praha
2003 Ženy/ galerie Doubner, Praha
2003 Prezentace projektu Ženy/ galerie Rudolfinum, Praha
2002 Festival Famu (Requiem for a dog)/ kino Oko, Praha
2002 Pohyby momentu, momenty pohybu/ kavárna Jabloň, Plzeň
2002 Bakalářské soubory/ Novoměstská radnice, Praha

katalog
2002 Ecce homo and other series / Images- Images edition, Belgie

20/3/2007

Autoportréty – Dita Pepe

M. Michael Wellner-Pospisil, ředitel Českého kulturního centra v Paříži Vás zve na vernisáž

Autoportréty – Dita Pepe

vernisáž se koná 22. 3. v 19 hodin a zahájí ji Vladimír Birgus.
Expozice bude trvat do 19. 5.
České centrum, 18, rue Bonaparte, 75006 Paříž.
Metro St. Germain-des-Prés
ccparis@czech.czwww.czechcentres.cz/pariswww.centretcheque.org

20/3/2007

VLADIMÍR BIRGUS – FOTOGRAFIE 1990-2007

Zveme Vás srdečně na zahájení výstavy

VLADIMÍR BIRGUS

FOTOGRAFIE 1990-2007

 

v úterý 3. dubna 2007 v 18 hodin.

 

Výstavní síň FOMA BOHEMIA, Náměstí Svobody 479, Hradec Králové, tel. 495513191.

Otevřeno do 30. dubna 2007 pondělí-pátek 9 – 18 hodin, sobota 9 – 12 hodin.

Výstavu zajišťuje Středisko amatérské kultury IMPULS, Okružní 1130, Hradec Králové.

20/3/2007

Jaroslav Malík, Zbigniew Libera

Jaroslav Malík, Zbigniew Libera

ZBIGNIEW LIBERA: POZITIVY, Galerie FUJIFILM, Vernisáž: 21. 3. 2007 v 17.30 hodin
JAROSLAV MALÍK:MATIČKA OSTRAVA, MESTO MIEST, Galerie PROFIL, Vernisáž: 21. 3. 2007 v 18.00 hodin

STŘEDOEVROPSKÝ DŮM FOTOGRAFIE, termín: 21. 3. – 22. 4. 2007
otveřeno denně kromě pondělí od 13.00 do 18.00 hodiny, Prepoštská 4, Bratislava,
www.sedf.sk

 

17/3/2007

Gustav Aulehla: Takoví jsme byli

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
Vás srdečně zvou na zahájení výstavy

Gustav Aulehla: Takoví jsme byli
Fotografie z 50.– 80. let

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava
Výstava, kterou zahájí ve čtvrtek 15. března 2007 v 17 hodin
prof. PhDr. Vladimír Birgus, bude otevřena do 18. dubna 2007
vždy jednu hodinu před začátkem představení.
Výstavní projekt je realizován za finanční podpory
statutárního města Ostravy.

13/3/2007

Výstava Josef Sudek neznámý v Moravské galerii v Brně

Josef Sudek, Bez názvu, 1929
  

Moravská galerie v Brně, 5. 12. 2006 – 25. 3. 2007.

Josef Sudek patří k největším osobnostem české fotografie. Může být takový autor vůbec ještě neznámý? O jeho životě i díle byla vytištěna řada publikací a jeho fotografie jsou často prezentovány. Přestože jeho nejznámější snímky patří většinou k autorově pozdější tvorbě, kterou v období 2. světové války nastartoval cyklus „Okno mého ateliéru“, bez povšimnutí nezůstaly ani jeho práce ranější. Hlavní titul výstavy probíhající v Moravské galerii v Brně Josef Sudek neznámý působí v tomto kontextu značně nadsazeně. O expozici tak více vypovídá druhá část jejího názvu Salonní fotografie 1918 – 1942. V podobném duchu se ostatně vyjadřuje i kurátor výstavy Antonín Dufek: „Salonní fotografie (vintage prints), které jsou tématem této expozice, nejsou k vidění poprvé (název výstavy nelze brát doslovně), unikaly však pozornosti.“

Výstava byla připravena ke 110. výročí narození a 30. výročí umrtí autora. Probíhá od 5. prosince 2006 do 25. března 2007 ve Výstavní síni Camera Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně. Uzavřený prostor výstavní síně napomáhá vytvořit příjemnou komorní atmosféru, která dobře koresponduje s vystavenými díly. Jednotlivé exponáty většinou představují precizní zvětšeniny. Autor je připravoval s mimořádnou pečlivostí, protože se jednalo o práce přímo určené k hodnocení odborníků a následně i kritickému pohledu svých kolegů fotografů. Zajímavostí je, že ačkoliv se vystavený soubor opírá především o salonní fotografie, zdaleka ne všechny fotografie mají zezadu nálepky osvědčující vystavení na fotografických salónech.  Jednak proto, že ne všechny zaslané práce byly porotou přijaty, ale také proto, že některé ani nebyly odeslány. Autor je možná dělal bez jednoznačného záměru o jejich konečném využití, možná pro pozdější potřebu a možná taky jenom pro radost. Za drobný nedostatek instalované výstavy můžeme považovat to, že informace o tom, jak se jednotlivé fotografie vztahují ke konkrétním salónům, u vystavených exponátů nenalezneme. Zájemci si je musí dohledat v doprovodném katalogu. Přitom právě toto téma mohlo více naplňovat trochu nadnesený název výstavy Josef Sudek neznámý.

Josef Sudek, Nábřeží, 1922
  
Josef Sudek, Portrét mého dědečka, 1924
  
Josef Sudek, Svatý Vít, 1926
  

Za zmínku ještě stojí, že ve stejnou dobu jako brněnská výstava probíhala výstava Sudkových fotografií také v uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a měla název Družstevní práce: Sutnar – Sudek. Ta se také vrací do období první republiky, ale jedná se v první řadě o výstavu věnovanou významné kulturní instituci Družstevní práce, pro kterou Sudek pracoval. Obě výstavy svým způsobem doplňují dosud veřejně známý obraz Josefa Sudka o dosud méně známé období před druhou světovou válkou, ale dá se říci, že navzájem se překrývají jen minimálně.

Jednotícím mottem brněnské výstavy je tedy fenomén fotografických salónů v první polovině 20. století a v obecnější rovině se dá říci také přístup autora k některým svým fotografiím jako k výběrovým a tedy reprezentativním dílům. Salóny tehdy často měly soutěžní formu. Fotografie posuzovala porota, která jim přidělovala body a na tomto základě byly sestavovány žebříčky a pořadí jednotlivých autorů a jejich prací. Tato téměř sportovní podoba, která dnes v někom může vyvolat úsměv, měla ovšem ve své době respekt a vážnost. Dokonce v prostředí nově ustavené Československé republiky byly uspěchy spojovány nejen s osobní prestiží jednotlivých umělců, ale také s mezinárodní prestiží celé mladé republiky a s národní hrdostí. Mezi úspěšné obesilatele fotografických salónů tak patřili vedle Josefa Sudka také například Drahomír Josef Růžička, František Drtikol, Jan Lauschmann, Jaromír Funke a další.

Zajímavý je pohled, který nám výstava salonních fotografií může pomoci poodkrýt do Sudkovy duše, do jeho představ a vyvíjejících se názorů na fotografickou tvorbu. Nastupující avantgarda a nový pohled na umění, ke kterému se Sudek připojil zejména po boku Jaromíra Funkeho, se ostře vymezovala proti duchu dobových salónů. Ty byly vnímány jako reprezentace naprosto konzervativního pohledu na umění. Přesto Sudek neváhal fotografické salóny obesílat a své práce na ně vybíral a připravoval s mimořádnou pečlivostí. V některých případech to mohlo mít snad i provokativní charakter nebo alespoň možnost prezentovat nová moderní díla. V souboru na probíhající výstavě se tak můžeme setkat například s typicky funkcionalistickým ženským portrétem. V mnoha případech tomu tak ovšem zřejmě nebylo. Zajímavějším společným rysem vystavených salonních fotografií je skutečnost, jakým způsobem jsou zde zastoupeny různé směry Sudkovy meziválečné tvorby. A to v dílech, která Sudek sám považoval za reprezentativní.

V období mezi válkami Sudek nejprve fotografii studoval, ale učil se také tím, že s velkým zájmem sledoval různé směry a trendy nejen v oblasti fotografie, ale v celém výtvarném umění. Sám Sudek otevřeně přiznává vliv takových osobností, jako byli Steiglitz, Steichen nebo Růžička. Sudek vystudoval fotografickou speciálku Státní grafické školy u Karla Nováka, ale vedle teoreticky vysoce vzdělaného přítele Jaromíra Funkeho působil svérázný Sudek víceméně jako samouk. Přitom to však byl člověk s velkým rozhledem a díky své citlivosti a zájmu byl schopný sledovat širokou oblast célého výtvarného umění. Zdá se, jakoby se Sudek v tomto období postupně na vlastní kůži snažil vyzkoušet a projít si velké množství stylů a inspirací.

Kromě toho bychom ještě neměli zapomenout, že Sudek byl ve třicátých letech velmi aktivní v rámci reklamní tvorby. I když je dnes hodnocena i tato jeho činnost jako více než pouze komerční záležitost, sám Sudek vymezoval k reklamní produkci jako určitou protiváhu nebo komplementární doplněk „fotografování sama pro sebe“. A právě salonní práce pro něho představovaly jednu z možností, jak tuto tvorbu pro sebe, tedy čistě tvůrčí složku svého fotografování, prezentovat a konfrontovat s jinými fotografy. V tomto světle můžeme lépe chápat jeho účast na fotografických salónech současně vedle jeho obdivu k avantgardě a novým proudům.

Díla zařazená do expozice je možné v duchu katalogu rozdělit tematicky do několika základních kategorií:
 Krajiny a veduty
 Žánrové scény
 Portréty a akty
 Svatý Vít
 Nalezená zátiší, konstruovaná zátiší a reklamní tvorba
Zajímavější však je procházet výstavou v souvislosti s různými Sudkovými obdobími.

Mezi krajinami převažují raná díla, techniky bromolejotisku a uhlotisku. Typická je spojitost s malířstvím 19. století, například realistickou školou nebo ozvuky romantismu. Můžeme pozorovat Sudkovo studium různých výtvarných stylů prostřednictvím vlastní tvorby. Jedna z nejpůsobivějších vystavených fotoografií z této skupiny má název Strom. Tenký černý kmen protíná dramaticky tmavou plochu oblohy jako blesk. Sudek jako silná osobnost překračuje dobový žánr a s využitím minimálního množství výrazových prostředků, dnes by se nám chtělo říci minimalisticky, docílil velmi působivý a přitom nevyumělkovaný obraz. V jiné části expozice se setkáváme s „růžičkovskými“ fotografiemi Vltavy a pražských panoramat. Dále s určitými žánrovými výjevy, z nichž některé reflektují sociální tématiku. Za zvláštní zmínku stojí skupina méně známých, ale velmi zajímavých fotografií krajin z přelomu 20. a 30. let, na kterých je využito tehdy netradičních záběrů z nadhledu. Vedle toho ovšem byla do souboru zařazena také známá fotografie Promenáda z kolínského ostrova, dále z portrétů například fotografie Jaromíra Funkeho a portrét Sudkova dědečka hned vedle fotografie Jaroslava Ježka.

Na malém prostoru se tak setkáváme s průřezovým výběrem ze stylově rozmanité a různorodé Sudkovy tvorby. Pokud by na někoho přecijenom výběr působil příliš zkratkovitě nebo roztříštěně, doporučuji věnovat pozornost průvodní stejnojmenné publikaci. Úroveň této publikace stojí za větší zmínku než pouhé konstatování, že k výstavě byl vydán doprovodný katalog. Jedná se o nádhernou knihu, která odpovídá reprezentativnosti tématu salonních fotografií. S úsměvem se musím přiznat, když jsem ji poprvé vzal do ruky, bezděčně mi proletělo hlavou, jestli mám čisté ruce. Reprodukované fotografie jsou ve vysoké kvalitě, autoři sami zdůrazňují svou snahu v rámci možností se maximálně přiblížit vystavovaným originálům. Doplněna je především zajímavým komentářem Antonína Dufka, který výstavu uvádí do širších souvislostí a věnuje se jak jednotícímu tématu fotografických salónů tak také jednotlivým obdobím a souvislostem v autorově meziválečné tvorbě. Tento komentář nám tak pomáhá lépe pochopit záměr a význam celé výstavy. Zajímavou součástí katalogu je seznam fotografických salónů a výstav, na nichž se Josef Sudek v období 1921–1939 účastnil. Netroufám si podrobně hodnotit publikaci po typografické stránce, ale mohu zopakovat, že tato kniha, jejíž černé plátěné desky pod přebalem nenápadně, ale po právu zdobí pouze autorova signatura v malém bílém poli, působí nádherně. Pro úplnost dodávám, že ji vydalo nakladatelství KANT Karla Kerlického ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně.

Na závěr lze shrnout, že ačkoliv se jedná o výstavu autora dnes již, dá se říct, notoricky známého a i přes svůj název zřejmě nepřináší nějaký zásadně průlomový nový pohled na Sudkovu tvorbu, zaslouží si uznání. Zejména proto, že se jí podařilo příjemným a vkusným způsobem na poměrně omezeném prostoru propojit velkou rozmanitost a těžko uchopitelnou šíři Sudkovy meziválečné tvorby. Výstava nás vede ke klidnému zamyšlení, citlivému, ale nesentimentálnímu, což je typické pro celé Sudkovo dílo. Věřím, že Josef Sudek by k takové výstavě řekl, že hudba hraje. A to by byla ta nejlepší vizitka.

Vystavené fotografie jsou ze sbírek Moravské galerie v Brně a Regionálního muzea v Kolíně. Moravská galerie v Brně se věnuje dílu Josefa Sudka systematicky a vlastní přes šest set jeho fotografií. Většinu snímků věnovala galerii sestra Josefa Sudka – Božena Sudková.

Seminární práce ze Seminář kritiky fotografie, ITF 2007

4/3/2007

Američané ve Vídni

Robert Frank, Oslava v Hobokenu, 1955
   

Američané. Mistrovská díla americké fotografie od 1940 do současnosti. Kunsthalle, Vídeň, Museumsplatz 1, do 4. února 2007.

Američané. Tak se jmenuje proslulá kniha smutných snímků od Roberta Franka z roku 1958, která je považována za jeden z milníku ve vývoji dokumentární fotografie. Stejný název má i velká expozice děl třinácti amerických fotografů, která je do 4. února otevřena ve vídeňské Kunsthalle.

Přestože tvorba z USA už řadu desetiletí dominuje světové fotografii, příležitostí vidět na jednom místě tolik zásadních děl jejích předních reprezentantů nebývá v Evropě mnoho. Tentokrát se to podařilo díky úsilí zkušeného kurátora a publicisty Petra Weiermaira, který přesvědčil řadu amerických a kanadských muzeí a galerií k zapůjčení vzácných originálů, jejichž ceny se například v případě děl Diany Arbusové  pohybují ve statisících dolarů. Ačkoliv expozice v nedávno otevřené Kunsthalle ve vídeňské Muzejní čtvrti nese všeobjímající podtitul Mistrovská díla americké fotografie od roku 1940 do současnosti, ve skutečnosti je soustředěna na dokumentární a portrétní fotografii a opomíjí například intermediální, konceptuální či inscenovanou tvorbu, mající ve spektru současné americké fotografie významné místo. Ovšem ani díla některých významných dokumentaristů a portrétistů na výstavě nenajdeme, například Weegeeho, Irvinga Penna, Williama Kleina nebo Mary Ellen Markové. Přesto však expozice poskytuje mimořádně silný zážitek a právem byla uvedena jako hlavní atrakce druhého ročníku Měsíce fotografie ve Vídni.

Richard Avedon, Sandra Benettová,
dvacetiletá, Rocky Ford

   
  
Gordon Parks, Americká gotika, 1942
   
  
Larry Clark, ze souboru Tulsa, 1983
  
  
Peter Hujar, Bruce de Saint Croix, 1976
  
  
Ryan McGinley, Padající Tim, 2003
  
  
Exponáty z Američanů  nemají nic společného s jednoznačným optimismem humanistické fotoreportáže, jakým se vyznačovala proslulá výstava Lidská rodina z roku 1955, která uprostřed studené války ukazovala, že lidé mají přes všechny rasové, společenské i náboženské rozdíly mnoho společného a že život je krásný. Naopak, ve vídeňské Kunsthalle převládají daleko pesimističtější a současně osobnější pohledy, jež však ve svém celku poskytují mnohostranný a mnohovrstevnatý obraz Spojených států a jejich obyvatel. Tematicky i stylově rozdílné práce fotografů několika generací ukazují subjektivně viděné sny, deziluze, krize, prudké změny i naděje, jimiž prošla americká společnost v posledních zhruba šedesáti letech. Střídmá instalace v bílých sálech sleduje chronologickou linii. Začíná záběry Heleny Levittové, která s důrazem na přízračné momenty zachycovala bezstarostné hry dětí na newyorských ulicích v době, kdy už v Evropě zuřila druhá světová válka,  a končí explicitními záběry Eda Templetona, ukazujícími subkulturu současných mladých vyznavačů skateboardu, plnou nevázanosti, svobody, sexu, drog a alkoholu.

Mezitím je řada výtečných fotografických cyklů, z nichž některé už vešly do dějin fotografie. Patří k nim proslulý soubor Roberta Franka z poloviny 50. let, jenž dal jméno celé výstavě. Frank, původem Švýcar, tehdy po vzoru beatnických tuláků projel ve staré fordce křížem krážem Ameriku a fotografoval obyčejné lidi, ztracené uprostřed davů jiných lidí, skvělých mrakodrapů, neónových reklam, dálnic a music boxů, zobrazoval všudypřítomné americké vlajky v oknech a ve výkladech, zachycoval patriotické oslavy různých národních svátků i diváky na rodeu. Z 28 tisíc snímků, které se i svou hrubozrnností a častou pohybovou neostrostí odlišovaly od technicky precizních záběrů tehdejších fotoreportérů, nakonec vybral pouhých 83 fotografií pro svoji knihu Američané, v níž vytvořil obrazovou obdobu Kerouacova románu Na cestě, smutné blues o osamělých lidech v nejbohatší zemi světa, hrajících pro sebe i pro druhé jakousi falešnou hru. Ačkoliv ve Vídni je k vidění jenom zlomek tohoto souboru, i ten dokazuje, že Frankův akcent na mnohoznačné vizuální symboly, pomáhající odhalit vnitřní svět lidí i obecnou atmosféru doby, dodnes nezestárnul. Škoda však, že výstava opomíjí neméně významný a ještě o několik let starší cyklus expresivních záběrů z New Yorku od jiného průkopníka subjektivního dokumentu Williama Kleina. 

K nejsilnějším částem expozice patří díla Diany Arbusové, autorky, kterou na vrchol popularity nedávno katapultovala velká výstavní retrospektiva v řadě amerických a evropských metropolí i životopisný film s Nicole Kidmanovou v hlavní roli. Jenže její čtyřicet let staré uhrančivé portréty nemají s módními vlnami nic společného a přežily v neztenčené síle všechny změny aktuálních trendů. Jsou formálně neuvěřitelně jednoduché, portrétovaní jsou většinou umístěni v centru snímku a dívají se přímo do objektivu, promyšlená práce s osvětlením je často nahrazena naturalistickým použitím blesku. Přesto však tyto statické fotografie mentálně postižených, obrů, trpaslíků, nudistů, transvestitů a především zdánlivě zcela obyčejných a spokojených, ale přitom zoufale osamělých lidí hluboce zasahují diváka. Jejich nevídaná sugestivita často vyplývá z kontrastu mezi rozháraností lidí před kamerou a klidem samotných snímků, mezi sebevědomými pózami, které portrétovaní zaujímají, a pocity bizarnosti, smutku či ošklivosti, které nezřídka vyvolávají u diváků. Jsou hlubokými psychologickými sondami do nemocných duší, nekompromisními vyjádřeními pravdy, demaskováním falešných cest životem. Arbusová však nebyla chladným pozorovatelem a analytikem, ale osobní dramata lidí ze svých fotografií hluboce prožívala. Jejich tíhu nakonec sama neunesla a v roce 1971 spáchala sebevraždu. Desítky fotografů se snažily napodobit její tvorbu, ale nikomu se to příliš nepovedlo.

Vídeňská výstava ovšem zahrnuje i další skvělé portréty z cyklu Na americkém západě od Richarda Avedona. Tento úspěšný módní fotograf a portrétista celebrit se po několik roků na rozhraní 70. a 80. let vydával každé léto se svou velkoformátovou kamerou do venkovských oblastí Texasu, Kalifornie či Colorada fotografovat tamní havíře, číšnice, sekretářky, bankovní úřednice, kovboje, včelaře a další lidi stojící stranou zájmu médií. Vytvořil minimalisticky komponované, ale mistrovsky psychologicky propracované  a technicky dokonale provedené sugestivní portréty na bílém pozadí, kdy frontální pohledy vytvářejí iluzi přímých kontaktů mezi portrétovanými a diváky.

Přestože díla Franka, Arbusové a Avedona tvoří dominanty výstavy, úspěšně jim sekundují i další fotografické cykly, ukazující různé aspekty moderní americké historie.  Nedávno zesnulý Gordon Parks je zastoupen klasicky komponovanými dokumenty rasové segregace i vrůstajícího sebevědomí černošské menšiny v poválečných letech, statické snímky Bruce Davidsona zobrazují otřesné podmínky života latinskoamerických obyvatel newyorskégho Harlemu ve druhé polovině 60. let, fotografie z legendárního festivalu ve Woodstocku v roce 1969 od Burka Uzzleho ukazují tehdejší nekonformní mládež, pro níž byly drogy, hudba i volná láska formou protestu proti establishmentu i vietnamské válce. O čtrnáct let později Larry Clark fotografoval své adolescentní přátele z města Tulsa, kteří už sexuální hrátky i aplikace stále tvrdších drog provozovali bez ideálů o svobodné společnosti. Sám byl jedním z nich, ale na rozdíl od mnoha dalších je ještě naživu. To Peter Hujar, ve stejné době s tehdy šokující otevřeností fotografující homosexuály, transvestity a transsexuály, se už v roce 1987 stal obětí AIDS. O tom, že hedonistický životní styl mnoha Američanů se příliš nezměnil ani po rozšíření této zákeřné nemoci, svědčí novější fotografie Rosalindy Salomonové z neworleanského karnevalu či bezprostřední snímky ze života současných mladých lidí od Ryana McGinleyho.

Dalo by se samozřejmě polemizovat s tím, zda obraz USA, jaký podává vídeňská výstava, není příliš jednostranný, vždyť v něm třeba úplně chybí téma náboženství, které tak skvěle zpracoval belgický fotograf Carl De Keyzer v souboru God Inc. (nedávno jsme ho mohli vidět v brněnském Domě umění), nenajdeme zde poklidný konzumní život středních vrstev, výtečně zobrazený Billem Owensem, ani luxus, v němž se pohybují lidé opravdu bohatí, jak ho ukazuje fotografka Tina Barney. Expozice Američané však není striktně historická ani sociologická. Podobně jako na výstavě Tvář historie, která v londýnské Barbican Art Gallery představuje dějiny Evropy 20. století na dílech 22 fotografů, v ní nenajdeme mnoho zásadních historických momentů, protože výstava především ukazuje, jak se dějinné události odrazily v životě obyčejných lidí i ve vývoji fotografie. A dělá to skvěle.

Vladimír Birgus



Zdroj: Mladá fronta Dnes 27. 1. 2007.

4/3/2007

Carl De Keyzer v Domě umění města Brna

Herci vánočních živých obrazů oblečeni jako andělé, Florida, 1990
  

Carl De Keyzer: God, Inc. a Zóna. Brno, Dům umění města Brna 12. 12. 2006 – 14. 1. 2007

Výstava belgického fotografa Carla De Keyzera v Domě umění města Brna vyvolala na přelomu loňského a letošního roku podstatně menší mediální zájem, než by si zasloužila. Vždyť na ní představil své dva vynikající cykly jeden z nejlepších světových dokumentaristů současnosti a jeden z nejznámějších současných členů agentury Magnum.

Opět se ukázalo, že naše pragocentrická mediální scéna není připravena na to, že i mimo metropoli mohou být premiérově uváděny zcela zásadní výstavy mezinárodní úrovně. Přitom to zdaleka nebylo poprvé, co se brněnskému Domu umění něco takového podařilo – z oblasti fotografie si připomeňme třeba velkou expozici proslulého holandského portrétisty celebrit Antona Corbijna nebo zatím dosud největší retrospektivu Antonína Kratochvíla. Výstava osmačtyřicetiletého Carla De Keyzera k nim patřila také. I když v jejím případě je třeba uvést, že původně měla být uvedena jako druhá výstava v nových prostorách Pražského domu fotografie v Revoluční ulici a jenom opětovný posun jejich otevření ji náhradně dostal do Brna.

Během setkání 300.000 motocyklistů,
Daytona Beach, 1990

  
Oběd v táboře pro mladé delikventy
ve věku do 18 let, Čurnojar, 2002

  
Vězni spí venku během malování ubytoven,
Krasnojarsk, 2001
  
Bezpečnostní kontrola,
Sosnovobosk, 2001

  

Carl De Kezyer vystudoval fotografii a film na Královské akademii výtvarných umění v Gentu a už v roce 1983, dva roky po skončení studia, se na stejnou školu vrátil jako pedagog fotografie. V té době už měl nejenom úspěchy ve filmu, například za jeden experimentální snímek získal první cenu na festivalu mladých belgických filmařů v Bruselu, ale byl také spoluzakladatelem gentské fotografické galerie XYZ-Photography a spolupracovníkem různých časopisů. Mezinárodní pozornost získal svou knihou o Indii z roku 1987,  které už  svědčila o jeho výrazném autorském rukopisu. V pečlivě a přitom neotřele komponovaných záběrech, objevujících přízračné momenty obyčejného života, prokázal, že není typickým fotoreportérem, který zachycuje dramatické události a vypráví jasně čitelné obrazové příběhy, ale že podobně jako Josef Koudelka ve své knize Exily vyhledává neobyčejné konfigurace různých motivů, které vytvářejí mnohoznačné vizuální symboly. Kniha o Indii, která vznikla během ročního pobytu v této zemi plné kontrastů, měla velký úspěch a Carl De Keyzer za ni získal Velkou cenu na Trienále města Fribourgu.

Ještě větší ohlas však zaznamenala jeho další publikace Homo Sovieticus, vydaná roku 1989. Ta o rok později získala hlavní cenu v soutěži fotografických publikací na festivalu v Arles a přispěla rozhodujícím způsobem k tomu, že její autor obdržel prestižní Cenu W. Eugena Smithe a byl nominován za člena agentury Magnum. Carl De Kezyer během dvanácti návštěv Sovětského svazu, uskutečněných v letech 1988 a 1989, procestoval nejenom evropskou část Ruska, ale fotografoval i v Baku, Jerevanu, Tbilisi, Taškentu, Vladivostoku, Soči a dalších místech, kam západní fotografové moc nejezdili a kde mnohdy ještě příznaky uvolňující se ideologie nebyly příliš viditelné. Vytvořil v nich řadu vynikajících snímků, v nichž ukázal prolínání přežívající komunistické totality s nadějnější a svobodnější dobou Gorbačovovy perestrojky. V mnoha záběrech  opět výborně uplatnil kombinaci denního a bleskového světla, která podobně jako v případě fotografií Martina Parra z jeho anglických cyklů ještě umocňovala přízračnou atmosféru. S Parrem spojuje Carla De Keyzera kromě používání fotoaparátů na střední formát negativů i smysl pro jemný humor.  A také to, že oba svým ironickým stylem iritovali nejednoho zastánce tradiční humanistické fotožurnalistiky.  Významnou součástí knihy byly i panoramatické snímky z negativů formátu 6 x 17 cm, v nichž mimořádně vynikl autorův výtvarný talent, jeho schopnost promýšlet obrazovou skladbu do nejmenšího detailu a zachycovat téměř divadelní či filmové scény, které působí jako by byly naaranžovány. Carl De Keyzer však na rozdíl od mnoha jiných dokumentaristů nic neinscenuje ani neprovokuje lidi před aparátem k zaujímání určitých póz.

Peněz, získaných za Smithovou cenu, De Keyzer využil pro realizaci projektu o náboženství ve Spojených státech. Napsal přes 600 dopisů různým religiózním organizacím a institucím a od dvou třetin z nich získal souhlas s fotografováním. Společně se svou ženou a tříletým synem pak procestoval autem s přívěsem celou Ameriku a fotografoval katolíky, baptisty, mormony, židy a příslušníky různých sekt, zachycoval muže kráčející s velkými dřevěnými kříži po floridské pláži i po Páté avenue v New Yorku, procesí v New Orleans, staré dámy, vystupující v pašijových hrách jako andělé, masovou mši pro 35 tisíc lidí na baseballovém stadionu v Los Angeles i mši pro řidiče a jejich rodiny v zaparkovaných autech. Zajímaly ho vztahy mezi náboženstvím, nacionalismem, fanatismem, pop kulturou a obchodem, chtěl ukázat, jak důležité je náboženství v současné Americe, jak mnoho hledá víru uprostřed konzumu – ale také, jaký je to často skvělý byznys. Ne všude mohl fotografovat, například mezi členy neonacistické církve v Idahu si to nedovolil, ale všechny své zážitky popsal v osobním deníku, jímž doprovodil svou knihu Akciovka Bůh (God, Inc), vydanou v roce 1992. Sám o své zkušenosti napsal: „Byl jsem šokován, že náboženství hraje tak důležitou roli v americké společnosti, že je tak rozšířené. Po celý rok jsem se divil, proč jsou Američané tak intenzivní a emotivní ve svých náboženských zážitcích. Nenašel jsem odpovědi na tyto otázky. Ale proč bych vlastně měl? Nejsem filozof. Jenom jsem na tyto skutečnosti svým vlastním způsobem poukázal“. A poukázal na to výborně dílem, které v sobě spojuje sociologickou informaci s výjimečnou obrazovou kvalitou a  přes veškerý humor, grotesknost a ironickou distanci klade zásadní otázky .Velké zvětšeniny těchto fotografií tvořily první část brněnské výstavy. Nezvykle velké rozměry technicky dokonalých černobílých snímků z negativů 6 x 7 cm a 6 x 17 cm jsou velmi důležité, protože De Kezyer byl jedním z prvních dokumentaristů, který opustil tradiční nevelké rozměry výstavních fotografií a přiblížil svá díla obrazům. 

Po ukončení cyklu Akciovka Bůh se Carl De Kezyer v roce 1995 pustil do fotografování života v Polsku, Maďarsku, České republice a Maďarsku v době radikálních změn po kolapsu tamních komunistických režimů. Ukazoval, že to není jednoduchý život, že i po pěti letech na cestě k demokracii je tam vedle nablýskaných fasád a plných obchodů stále ještě mnoho z devastace prostředí i lidí. Výsledky své práce shrnul v knize a výstavě Na východ od ráje (East of Eden). Na otázku, pro je v knize tak málo snímků od nás a tolik z Polska, mi odpověděl, že Česká republika mu připadala už příliš podobná západní Evropě.

V roce 1997 následoval soubor Historické obrazy (Tableax d’Historie), v němž už Carl De Keyzer výrazně uplatnil barvy v neobvykle snímaných záběrech z inaugurace prezidenta Clintona, volební kampaně v Moskvě či papežova kázání v římském Koloseu. Opět mu však nešlo o běžné reportáže z důležitých událostí, protože často místo hlavních protagonistů a scén fotografoval jejich diváky. V knize Evropa (2003), složené z mnohdy až surreálných záběrů z různých evropských zemí (a bohužel velmi necitlivě graficky upravené), se vrátil k černobílé fotografii, ale hned pro další výstavní a knižní projekt Zóna – vězeňské tábory na Sibiři (Zona – Siberian Prison Camps) opět zvolil barvu. Vše začalo výstavou fotografií z Magna v sibiřském Krasnojarsku v roce 2000, kdy byl pozván, aby tam vedl tvůrčí dílnu pro místní fotografy. Jeden z nich navrhl, aby fotografovali ve vězeňském táboře, bývalém gulagu. Kupodivu vedení tábora s tím souhlasilo pod podmínkou, že fotografové se nebudou snažit ukázat tábor ve špatném světle. De Keyzer si původně myslel, že vězeňské téma zpracuje černobíle, ale samotný tábor s kýčovitou výzdobou mu připomínal Disneyland, proto zvolil barvu. A udělal dobře, jeho invenční práce s barvou je přímo skvělá. Téma ho natolik zaujalo, že se do sibiřských vězeňských táborů, jak přímo v Krasnojarsku, tak i v odlehlých venkovských oblastech,  vrátil ještě v následujícím létě i v tuhé sibiřské zimě. I když byl při fotografování omezován dohlížejícími dozorci a mohl ukazovat jenom „pozitivní obraz“, podařilo se mu vytvořit mimořádně silné snímky, které zachycují širokou škálu aspektů života vězňů v krutých sibiřských podmínkách od tvrdé práce a zoufalé nudy přes neustálou uzurpaci až po okamžiky radosti při návštěvách nejbližších. A opět to dělají s nevšední obrazovou silou, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v druhé části brněnské výstavy Carla De Keyzera. Věřme, že se s touto výstavou brzy setkáme i v Pražském domě fotografie.

Vladimír Birgus

Zdroj: Fotografie Magazín 3/2007.

Partner