Archiv

Nejvýznamnější světové soutěže novinářské fotografie World Press Photo 2012 v Amsterodamu se zúčastnilo 5247 fotografů ze 124 států, kteří předložili mezinárodní porotě 101 254 fotografií. Druhou cenu v kategorii Lidé ve zprávách získal polský student Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Tomasz Lazar za černobílou fotografii ukazující zatýkání lidí protestujících v newyorském Harlemu proti agresi policie a nerovnosti příjmů. Snímek je součástí širšího cyklu Spojené státy dluhů, ukazující rozličné formy protestů v rámci akce Occupy Wall Street. Ceny vítězům soutěže Word Press Photo budou předány 20. dubna 2012 v Amsterodamu, výstava oceněných prací bude představena ve stovce měst, mezi nimi i v Praze. Tomasz Lazar už dříve za své práce získal řadu cen, například v soutěži Sony World Photography Award v Cannes, International Photography Award v Los Angeles či BZWBP Press Photo ve Varšavě.

Doc. Aleš Kuneš zahajuje výstavu Já, ty, my

Výstava Já, ty, my – Institut tvůrčí fotografie FPF SU 2011

Dům umění, Opava 17. 1. – 4. 3. 2011 – Galerie Opera, Ostrava, duben-červen 2012

Rozhovor Zuzany Urbánkové s Vladimírem Birgusem, Opavský a hlučínský Deník 16. 1. 2011

Jak hodnotíte skutečnost, že ITF bude mít v nově zrekonstruovaném Domu umění stálý prostor pro prezentaci  fotografické tvorby?

My jsme ho tam měli už před přestavbou Domu umění. V Kabinetu fotografie jsme představovali jak práce našich studentů, tak také fotografie dalších českých i zahraničních fotografů. Například v roce 2006  jsme tam ukázali do té doby téměř neznámé syrové autentické dokumenty z 50.- 80. let 20. století od krnovského fotografa Gustava Aulehly, které byly později s velkým úspěchem představeny v řadě dalších institucí a vyšly i knižně, o rok později jsme tam uvedli expozici podobně zapomínaného pražského fotografa Miloslava Kubeše, podařilo se také představit fotografie světoznámého filmového režiséra Wernera Herzoga.

Primátor Opavy prof. Zdeněk Jirásek a rektor SU prof. Rudolf Žáček na vernisáži

Děkan FPF SU prof. Zdeněk Stuchlík a doc. Pavel Mára

Cimbálovka bez cimbálu Moravský svoz

Při zahájení

Vedoucí ITF Vladimír Birgus, primátor Opavy Zdeněk Jirásek a kurátor Domu umění Martin Klimeš

Fotografie Anny Grzelewské, Magdy Veselé a Andrewa Jana Haunera

Fotografie Daniela Poláčka a Anny Gutové s Grabrielem Fragnerem

Fotografie Ewy Dyslewicz, Lenky Bláhové a Tomka Rattera

Fotografie Pawla Olejniczaka a Jaroslava Kociána

Raut po vernisáži

Raut

Konec rautu

Původní Kabinet fotografie ovšem vznikl už v únoru 1995 v budově Slezského zemského muzea na Ostrožné ulici, kde existoval pět roků, než tehdejší vedení muzea začalo pronajímat tamní výstavní sály ke komerčním účelům různým firmám většinou s doslova jepičím životem. Naštěstí pronájmy různým prodavačům počítačů a baget už skončily, ale výstavy se do této muzejní budovy, ideálně umístěné na opavské hlavní třídě, už nevrátily. Jsme moc rádi, že Opavská kulturní organizace, která Dům umění v Opavě provozuje, nám nabídla možnost pravidelně pořádat výstavy v novém Kabinetu fotografie a že budeme moci pokračovat ve spolupráci se staronovým vedoucím kurátorem Domu umění Martinem Klimešem,

Sedmnáctého ledna se zde koná vernisáž Já, ty, my, která představí nejnovější klauzurní, bakalářské a diplomové práce studentů. Můžete ji přiblížit?  V čem je výjimečná?

V roce 2010 jsme připomněli dvacáté založení ITF rozsáhlou výstavou Opavská škola fotografie, která v rozličných modifikacích představila v Brně, Praze, Oxfordu, Kolíně nad Rýnem, Bratislavě, Ostravě, Liberci, Praze, Varšavě a Vilniusu (a také v bezmála třísetstránkovém katalogu) širokou plejádu fotografií rozličných stylů, témat a motivů, které jeho studenti a absolventi vytvořili od předchozí obsáhlé bilance v roce 2006. Nyní přicházíme s Alešem Kunešem, s nímž jsme výstavu sestavovali, s daleko užším výběrem z nejnovějších klauzurních, bakalářských a diplomových prací zaměřených na témata autorské sebereflexe, mezilidských vztahů a rodiny. Tedy prací, jejichž prostřednictvím autoři často umožňují divákům nahlédnout do svého soukromí. Takové se u nás, ale i na Slovensku nebo v Polsku, donedávna moc nevyskytovaly. Málokdo byl ochotný jít s „kůží na trh“ a ukázat svůj privátní život nebo život svých nejbližších. Současní mladí fotografové jsou ale daleko otevřenější. Přispěly k tomu o rozvoj digitální technologie, možnost fotografovat malými nenápadnými fotoaparáty či mobilními telefony v situacích, kde by větší analogový fotoaparát působil rušivě a vyvolával obezřetnost účastníků děje.  I to stojí za oblibou fotografických deníků a blogů. Na druhé straně se však stále častěji objevují počítačové manipulace i prolínání dokumentárních a inscenovaných snímků i a aura autentičnosti fotografie  se už  dávno rozplynula.

Renomé ITF je v tuzemsku i za hranicemi obrovské. Cítíte v poslední době v tomto ohledu nějaký posun? Čeho si odborná veřejnost na ITF cení nejvíce?

ITF je počtem pedagogů a studentů daleko největší ze všech českých vysokoškolských pracovištˇ se studijním oborem fotografie. Zájem o studium je ohromný, každoročně se k nám hlásí přes tři stovky uchazečů, z nichž si můžeme vybrat zhruba každého desátého. Mnoho studentů k nám už přichází se značnými fotografickými a životními zkušenostmi, někteří z nich pracují v redakcích periodik a v reklamních agenturách, jiní učí na školách či vedou galerie. Na ITF jsou inspirováni a ovlivňováni nejenom pedagogy, ale i svými spolužáky, jsou perfektně informováni o aktuálních tvůrčích trendech, skvěle ovládají digitální techniku. Já si nejvíce cením, že mnoho prací, které na naší škole vznikají, dobře propojuje moderní formu s myšlenkovým obsahem a s osobním zaujetím, že se nespokojuje s banálním zobrazováním banalit, jak se u nás mnohdy stalo mόdou. Myslím, že si toho cení i odborná veřejnost, o čemž svědčí mezinárodní úspěchy našich studentů.

Míníte do nového výstavního prostoru pozvat i renomované fotografy působící mimo ITF?

Určitě, například hned další výstava představí ve výběru Tomáše Pospěcha dílo Dagmar Hochové, která už přes půl století patří k předním osobnostem české dokumentární fotografie. Rádi bychom pokračovali v uvádění výstav světově významných tvůrců, jak se to povedlo v případě Martina Parra nebo Reného Burriho. Vzhledem k finančním možnostem Domu umění však takové expozice bude třeba připravovat se zahraničními partnery, třeba s Francouzským institutem nebo s Britskou radou.

Uveďte, prosím, úspěchy studentů a absolventů ITF z poslední í doby?

Velmi mě potěšil nový ročník soutěže fotografů z Visegrádské čtyřky Frame, jehož výsledky byly zveřejněny minulý týden. Z šesti souborů, které se dostaly do finále v Leica Gallery Prague, tři vytvořili naši studenti. Mezi nimi byli i laureáti hlavní ceny ve výši 100 000 Kč Anna Gutová a Gabriel Fragner, jejichž vtipnou parafrázi na rodinné fotografie z husákovské normalizace můžeme nyní vidět i v Domě umění.

Těch úspěchů ale bylo mnohem více – například Bára Prášilová získala za své originální mόdní a reklamní fotografie Czech Grand Design Award, Tomasz Wiech se propracoval mezi finalisty jedné z nejvýznamnějších cen reportážní a dokumentární fotografie Oskar Barnack Award, Dominika Jackuliaková získala Cenu Všeobecné úverové banky v Bratislavě, hned čtyři naši studenti byli vybráni na putovní expozici nastupující generace fotografů z celého světa, kterou pořádá Elysejské muzeum v Lausanne a která už byla představena v mnoha zemích, naše doktorandka Lucia Nimcová měla samostatnou expozici na veletrhu Art Miami a její medailon publikoval přední americký časopis Aperture, její kolega Pavel Mariqa Smejkal slavil úspěch na festivalu v Arles a jeho práce se objevily i v denících New York Times nebo Le Monde, mnoho studentů bylo oceněno v soutěži Czech Press Photo nebo v soutěži polské novinářské fotografie.

Jaká je vaše vize fungování ITF do budoucna?

Konkurence je stále větší, díky digitálním kamerám dnes fotografuje téměř každý, vznikají nové školy.  Na jedné straně tištěná média jsou v těžké krizi, náklady tradičních knih klesají a radikálně se mění strategie reklamy, na druhé straně se díky internetu nebo Facebooku objevují nové možnosti pro fotografy. Proto si myslíme, že je dobré, když naši absolventi nebudou jenom úzce orientováni, ale budou připraveni  i na občasné změny zaměstnání a budou schopni obstát v širokém spektru užité i volné fotografie. Chtěli bychom zachovat univerzálnost studijního programu, v němž si studentky a studenti mohou pod vedením různých pedagogů vyzkoušet všechny hlavní druhy fotografie, ale současně mají velký prostor pro vlastní volnou tvorbu. Stejně tak bychom chtěli udržet důraz na historii a teorii fotografie, aby studenti vedle praktických bakalářských a diplomových prací psali i rozsáhlé práce teoretické, které nepochybně pomáhají v jejich orientaci v minulosti i současnosti fotografie. Velmi aktuálním úkolem pro budoucnost ITF bude získání nových mladých pedagogů. Zatím se nám to daří se střídavými úspěchy, mohu však říci, že pedagogické působení Dity Pepe, Tomáše Pospěcha či Karla Poneše je pro naši školu velkým přínosem.

Co chystáte ve vlastní tvorbě?

S Jindřichem  Štreitem budeme mít v listopadu výstavu v rámci Měsíce fotografie ve Vídni, já chystám vlastní velkou expozici v Muzeu Novojičínska a na mezinárodní festival fotografie v Lodži. Taky jsem napsal text pro katalog výstavy Františka Drtikola, který vyjde v německém nakladatelství Hatje Cantz, připravujeme velkou retrospektivu Josefa Sudka v Národní galerii Kanady v Ottawě, která má putovat i po USA a Evropě, a expozici současné fotografie pro Galerii hlavního města Prahy, a vyjdou mi monografie českého fotoreportéra Jindřicha Marca, jenž zobrazoval návrat života do válkou zničených evropských měst, a Dity Pepe, bývalé studentky a současné kolegyně z ITF, která se už léta věnuje  autoportrétům, v nichž invenčně mění svou identitu.

FRAME je mezinárodní fotografická soutěž pro profesionální fotografy a studenty fotografických škol z Česka, Polska, Slovenka a Maďarska. Cílem soutěže je poskytovat fotografům reprezentativní prostor pro uplatnění volné tvorby. FRAME se orientuje výhradně na profesionální fotografy a studenty fotografických škol, kterým neklade žádná omezení ve volbě tématu, žánru nebo fotografické techniky. Organizátory soutěže jsou sdružení pro přesahy fotografie MIMO a fotografická skupina Jasan. Oceněné práce jsou sestaveny do výstavního souboru, který je v průběhu roku představen na několika výstavách v České republice, na Slovensku, v Polsku a Maďarsku.
Hodnocení letošního ročníku FRAME proběhlo v listopadu 2011. O výsledcích rozhodovala porota ve složení Ivan Pinkava (fotograf), Bohunka Koklesová (teoretička umění, VŠVU Bratislava), Josef Moucha (teoretik, fotograf, kurátor), Ábel Szalontai (vedoucí katedry fotografie univerzity Moholy Nagy v Budapešti), Vojtěch V. Sláma (fotograf). 

Frame katalog ke stažení

Přehlídka vítězných prací fotografické soutěže

Soutěž FRAME je otevřena fotografům Visegrádské čtyřky, tedy občanům a rezidentům České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska. Vyhlašovatelé nabízejí žánrově neomezenou otevřenost volnému umění v nejširší škále od realismu přes výtvarnou imaginaci ke konceptuální tvorbě. Od vypisování rozličných tematických rámců při FRAME011 upustili. Obměny, ba v sedmém ročníku téměř úplná výměna porotců, omezují deformaci stereotypem v minulosti dosažených výsledků. Finalisty vybírala porota ze 104 autorů všech zemí V4; přibližně dvě třetiny 137 zásilek byly domácího původu. O umístění si vždy nejdůrazněji říká ucelená výpověď nesená silnými obrazy. Pro Jana Grombiříka znamenají třetí cenu. FRAME přitahuje převážně studenty vysokých škol a profesionály mladé generace. Vizualita typická pro FRAME tudíž není mimoběžná inscenacím, aranžmá a konceptům povědomým z (mezi)národních výstav fotografických škol. Nechybí stylizační nápady, jedním takovým dvojmo boduje Akos Czigany. Zájmem pořadatelů by bylo získat více zralejších tvůrců a ukázat také jejich podněty současnosti. Oproti jednorázovým realizacím lze nastupující generaci přát více vědomé péče o hlubší souvislosti a tím o nadčasovost i osobitost poetiky. Teprve v delším záběru, čili s odstupem, vynikají posuny v soudobé citlivosti názorně. Neskutečně pestrý svět digitálně zpracovaných obrazů vyvolává v protireakci na sofistikované technologie přikrašlování mimo jiné potřebu retroobratů. Viz hlavní cenu Gabrielovi Fragnerovi a Anně Gutové.

Josef Moucha

Vítězové FRAME011

1. cena

Anna Gutová a Gabriel Frágner, studenti ITF v Opavě, CZ

soubor I LOVE MY FAMILY

2. cena

Akos Czigany, profesionální fotograf, HU

soubor SKIES

3. cena

Jan Grombiřík, student FMK UTB ve Zlíně, CZ

soubor ANNUNCIATION

finalista

Paweł Fabjański, profesionální fotograf, PL

soubor AUTO FIRE

finalistka

Anna Grzelewska, studentka ITF v Opavě, PL

soubor JULIA WANNABE

finalistka

Dagmar Vyhnálková, absolventka ITF, CZ

soubor HEART ON FIRE

Porota FRAME011

Ivan Pinkava (fotograf), CZ

Bohunka Koklesová (teoretička umění, VŠVU Bratislava), SK

Josef Moucha (kurátor, fotograf), CZ

Ábel Szalontai (vedoucí katedry fotografie Univerzity Moholy Nagy v Budapešti), HU

Vojtěch V. Sláma (fotograf), CZ 

Výstava Tomasze Wiecha v Galerii BB

Vernisáž: 10.02.2012. Galerie BB. ul. 1-maja 12 Bielsko Biała. v 18.00 hodin.

Pozvánka ke stažení

Indie, 2005

Již po jednadvacáté Středoevropský dům fotografie Bratislava (www.sedf.sk) připravil fotofestival Měsíc fotografie 2011. Jeho návštěvníci měli možnost zhlédnout průřez starší, ale také i aktuální fotografickou tvorbou. Mezi nimi byl i skvělý portrétní projekt WATCHING TV francouzského fotografa z fotografické skupiny slavící letos 20 let své existence TENDANCE FLOUE (www.tendancefloue.net), Oliviera Culmanna. Jednu část této výstavy pořadatelé umístili do Francouzského institutu v Kutscherfeldově paláci na ulici Sedlárské č. 7 a druhou část v Galérii města Bratislavy v Pálffyho paláci v ulici Panské č. 19, kde se také ve středu 2. listopadu 2011 konala za účasti autora vernisáž. Výstava byla otevřena do ledna 2012.

Fotografie Oliviera Culmanna zkoumají existenci vždy na hraně směšnosti a absurdity. V této výstavě portrétující televizní diváky ze všech koutů světa, nám fotograf předkládá studii stavu těla a duše při pohledu na obrazovku. Watching TV tvoří jednu etapu v jeho práci "pozorování pozorujících".

Lagos, Nigerie, 2006

Seine-et-Marne, Francie, 2007

Olivier Culmann fotografuje lidi, co se dívají televizi. A jejich televizor. Televizní diváci se do něj ponořují pohledem, zhypnotizovaní obrázky, které se pohybují na obrazovce. Autor zachycuje tento okamžik, kdy polevuje pozornost, kdy dochází k útlumu vědomí, rozkolísaného fosforeskujícími katodovými trubicemi. V takové chvíli se obvykle naše tělo uvolní, schoulí se a pak ochabne. Nic víc, netřeba si dělat žádné starosti. Neboť nastává stav, kdy v této téměř úplně nehybné pasivitě, v tomto otupení mysli my, televizní diváci, přijímáme celý svět. Ne reálný svět, ale obraz světa, vidinu skutečnosti. Informace, fejetony, relace, došlé dnes z druhého konce světa nebo i zdola od sousedů, jsou vyklopené přímo před naším ospalým zrakem. Jejich dosah je obrovský, včetně našeho podvědomí. V takovém mrtvém čase existence, který trvá několik minut, ale někdy i mnoho hodin, se náš názor vyvíjí, přetváří. Naše předem dané a neodůvodněné priority se hroutí, jsou nemilosrdně vytlačovány dalšími. Maroko, Indie, Spojené státy, Mexiko, Nigérie, Spojené království, Čína, Francie: televizní diváci v těchto zemích přijímají zprávy, přičemž se mezi sebou nikdy nesetkají. No takto před televizí máme dojem, že je známe. Olivier Culmann se na nás dívá, jak se na nich díváme “tváří v tvář".

Culmann se sám ptá, pokládá otázku, zda existuje nějaká universální podoba v tom, jak se lidé dívají na televizi, zda je tam něco společného. Antietnograficky přemýšlel hlavně o jednom tajemství: co se s námi stane po všech těch tisících hodin strávených v katodovém transu. Odhaduje se, že po celém světě je používáno více než 1,5 miliardy televizorů. Lidé v některých částech světa sledují televizor více než 50 hodin týdně.

Z fotografií je zřejmé, že autor tvorbě věnoval velmi mnoho času. Cyklus fotografií vznikal od začátku roku 2000. Tento čas autor strávil u lidí, televizních diváků. Ti si na něj zvykli tak, že se stal součástí jejich interiéru, tak že na něj úplně zapomněli, zapomněli na to, že tam je nějaký fotograf je, chovali se naprosto přirozeně v uvolněné atmosféře. Jedině tak autor dosáhl tak působivého efektu. Dokonalost cyklu napovídá, že Culmann vybral jen ty fotografie, kde se lidé chovají úplně přirozeně.

Zpracované téma není žádná novinka. V minulosti televizního diváka fotografoval např. v roce 1976 francouzský fotograf Fred Forest – fotografie televizního diváka při vysílání belgické televize, a také španělská fotografka Anna Malagrida  se věnovala podobnému tématu.

Každá vystavená fotografie byla na výstavě doplněna o štítek – legendu, která specifikuje místo a identitu fotografovaných osob a také název pořadu a sledovaného televizního či satelitního kanálu. Expozice byla doplněna o zvuk televize, který ovšem může působit rušivě. Návštěvník výstavy byl vybízen k tomu, aby si představoval pocity televizních diváků a byl vyzýván k tomu, aby uhodl, co pohledy diváků říkají. Důkazem pochopení umělcova záměru byly některé zápisy v návštěvní knize, kde je možno např. číst: “Již nikdy se nebudu dívat na televizi!”

                                                                       Vladimír Meletzký

                                                           (práce ze semináře kritiky fotografie, ITF)

Forma výstavy

Výstava byla dramaturgií festivalu, jako jediná z probíhajících výstav, nepochopitelně rozdělena na dvě části. Navíc umístěna do dvou zcela odlišných výstavních prostorů. V intelektuálně přívětivém prostředí Francouzského institutu je jedna část. Tady se vstupné neplatí, vstup je volný. Proto zde vesměs potkáte mnoho studentů uměleckých oborů se skutečným zájmenem o festivalové dění. S umístěním výstavy do těchto prostor nelze, než vřele souhlasit

Naproti tomu druhá část je umístěna do Galérie města Bratislavy v Pálffyho paláci. Tento palác po mnoho staletí sloužil svým majitelům jako honosný objekt bydlení. Po té, co je palác ve vlastnictví státu, státní úředníci palác postupně zatraktivnili zájmu zahraničních platících turistů tak, že část interiéru připomíná spíše reklamu místních nevěstinců. Na rozdíl od puritánského zákazu vstupu mladším 18 let na nedalekou souběžně probíhající výstavu Jana Saudka, není zde do těchto erotikou napěchovaných prostor vstup po zakoupení vstupenky nijak věkově omezen.

Navíc tento turisty hojně navštěvovaný palác se v době konání Měsíce fotografie stal magnetem obdivovatelů skandálních děl. Právě zde totiž dramaturgie festivalu umístila v nejvyšším patře paláce výstavu prací početného týmu pod vedením amerického fotografa Davida LaChapella, jehož práce připomínají krásu levných cetek z kočičího zlata.

Ve stínu této divácky vděčné výstavy probíhala v přízemí paláce druhá část výstavy Watching TV. Před zhlédnutím této druhé části výstavy je ovšem nutno zaplatit vysoké vstupné (Kč 100,-). Dotaz po studentské slevě chápou v Pálffyho paláci stejně, jako prosbu žebráka po almužně. Je přitom ve světě běžné, že se v galériích studentské slevy poskytují – např. pro studenty uměleckých oborů je vstup do Domu umění v Brně a v Ostravě zcela zdarma. Výše vstupného působí pro přemnohé studenty jako nepřekonatelná hradba. Však také v této části výstavy potkáte povětšinou dobře situované zahraniční turisty procházející spíše prostorami Pálffyho paláce než výstavou samotnou. A to je velká škoda, neboť také tato část výstavy má vnímavému návštěvníkovi mnohé co sdělit. Bohužel z důvodů výše uvedených zůstává skutečným zájemcům zapovězena.

Curiculum vitae

Olivier Culmann se narodil v roce 1970 v Paříži. Práce Oliviera Culmanna je plná opakovaně se vracejících otázek o svobodě a podmíněnosti. V 90-tých letech procestoval několik zemí. Jeho fotografie zkoumá existenci, vždy na hraně směšnosti a absurdity. V Une umí de poulet - Život kuřete, tento postup otevřeně spojuje humor s výpravností. Při hledání zcela nového pohledu, někdy

kolem r. 2000, přechází na střední formát. Bezprostředně po atentátech z 11. září realizuje Autour (Kolem), New York 2001-2002. V této sérii se autor zaměřil na ty, co se přišli podívat, jak vypadá místo atentátů, Američany či turistů, co přišli zkoumat ruiny World Trade Centra. Ve výrazu lidí, zachycených fotografem, jak hledí na katastrofu, se zde jakoby odráží i naše vlastní ohromení. Později, na různých místech světa, kde se rozhodl jistý čas přebývat, vytvořil sérii o televizních divácích. Zjištění stavu těla a duše při pohledu na přes obrazovku přefiltrované zprávy ze světa. Watching TV tvoří jednu etapu v jeho práci "pozorování pozorujícich". Od roku 2010, se věnuje tvorbě výzkumu o způsobech představování se sebe sama.

1993-1999 - realizuje ve spolupráci s Matem Jacobem, projekt Les Mondes de l'école - Světy školy, za který dostal finanční prostředky od franc. centra pro podporu umělců v Římě 2001 - Vychází knižně Les Mondes de l'école, ve vydavatelství Marvel 2001 - Vychází Une umí de poulet - Život kuřete, ve vydavatelství Filigranes 2003 - Cena Scam Roger Pic za sérii Autour, New York 2001-2002 2004 - knižní vydání Intouchables - nedotknutelní, vydavatelství Atlantica 2006 - Série Watching TV uvedena na Mezinárodních setkáních fotografie v Arles 2008 - Výstava série Les Mondes de l'école na Eiffelově věži v Paříži 2008, 3. cena World Press Photo za sérii Watching TV (kategorie současné témata)

2011 - Knižní vydání Watching TV, ve vydavatelství Textuel

Tendancy Floue tvoří skupina dvanácti fotografů. Zrodila se v r. 1991 z odhodlání zachovat si jistou formu nezávislosti, která je garantem svobody každého z nich. Zkoumat svět navzdory globalizovanému obrazu, dívat se do stínu vystavovaných předmětů, chopit se zvláštních okamžiků: síla přitažlivosti kolektivu umožňuje fotografům, kteří jsou jeho členy, troufnout si i v neznámém terénu. A přinést si z něj dostatek tematiky ze společného fotografického výzkumu. Tisk, vydavatelská činnost, výstavy projekce, prodej výtisků, podniková a institucionální komunikace: kolektivní působící skupina otevírá všechny brány, věnuje se všem nosičům současné fotografie, bez zákazů. Již přes 15 let, nedefinovatelná alchymie nápadů a energie umožnila vytvořit zvláštní fotografický jazyk, klást si otázky o druzích fotoreportáže a pokusit se obnovit prostor pro výpravnost. Kromě toho, že fotografové působí individuálně, všichni se společně pouštějí do fotografických dobrodružství jiného druhu, podobající se na performance, z vložené práce vychází zcela nový obsah. Tendancy Floue je laboratoř nového druhu vybudovaná na velkorysém a bláznivém přátelství.

Vladimír Meletzký