Archiv

Malá výstavní síň zve Vás a Vaše přátele
na zahájení výstavy fotografií

Jan Schejbal – POSLEDNÍ ZÁKLAĎÁCI

ve středu 1. listopadu 2006
v 17 hodin
za osobní účasti autora

výstava potrvá do 25. listopadu
otevřeno od pondělí do soboty 10–17 hodin
Kulturní a společenské centrum Lidové sady Liberec

FotoMosty, Městská kina Uherské Hradiště a Střední průmyslová škola Uherské Hradiště
si vás dovolují pozvat na výstavy

DIVA DIVAS DIVAM
Společná výstava devíti (mladých českých) fotografek. Autorkami fotografií jsou:

Bendová Markéta, Blochová Zuzana, Krejčová Barbora, Kuklíková Barbora, Lamačová Dita, Novozámská Martina, Prášilová Barbora, Zapletalová Veronika, Zbořilová Zuzana

Výstava fotografií doplňuje program 52. Čtenářské konference Střední průmyslové školy Uherské Hradiště. Tématem konference je „Žena jako osobnost v umění“

LACO DECZI: OBRAZY
Výstava obrazů slavného jazzmana, který ve vzácných chvílích volna mezi komponováním, koncertováním a natáčením také maluje. Lacova díla jsou obdivuhodná pro svou originalitu, neobvyklost, autorův osobitý styl. (od 20:00 koncert Laco Deczi  New York Cellula v klubu Mír.)

Zahájení výstavy proběhne ve čtvrtek 2. listopadu 2006 v 18.00 hodin ve foyeru Kina Hvězda.
Vernisáž výstav uvedou Laco Deczi, Josef Korvas, Marek Malůšek a Lenka Tománková.
Součástí vernisáže bude vystoupení Laco Decziho a Cimbálové muziky Střední průmyslové školy Uherské Hradiště. Lze také očekávat další překvapení v podobě doprovodného programu.

Výstavní prostory foyeru kina Hvězda, nám. Míru, Uherské Hradiště
Výstavy potrvají od 2. listopadu 2006 do 26. listopadu 2006 a jsou přístupné denně od 12 do 22 hodin
(o víkendech od 13 hodin.)
Výstavu podpořili: Střední průmyslová škola Uherské Hradiště, FotoMosty, Městská kina Uherské Hradiště

23. 10. - 19. 11. 2006
Vernisáž 28. 10. v rámci zahájení filmového festivalu Mezipatra

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

Cyklus barevných fotografií Queer Dance dokumentuje jednu ze současných berlínských sex-subkultur. Svět, v němž se rozpouštějí pevné hranice sexuálních identit, šachovnice, na níž jsou na pokračování rozehrávány nejrůznější partie. Divoký tanec moci a bezmoci, touhy, vášně a závislosti se odehrává v polostínu sklepů, v labyrintech darkroomů, pod záblesky stroboskopů na tanečních parketech.

Cyklus vznikl a vzniká v rámci stipendia vzdělávacího programu EU Socrates/Erasmus na FHTW Berlin.

Galerie Měsíc ve dne, Nová 3, České Budějovice
si Vás dovoluje pozvat na výstavu fotografií

Chvála neostrosti / Petr Velkoborský

vernisáž v pátek 27. října 2006 v 18.00 hodin
galerie otevřena: po-pá od 12.00 do 18.00 hod.
mimo otevírací dobu po domluvě
Výstava potrvá od 27. 10. do 27. 11. 2006
© 2006 Agentura eF, České Budějovice

Tereza Vlčková

Výstava Atelieru reklamní fotografie FMK UTB ve Zlíně
Galerie Alternativa a Hala 64, Zlín, 13. 10. – 11. 11. 2006

Je tomu devět let, kdy vznikl Atelier reklamní fotografie, osm let od první klauzurní práce, šest let od prvních obhájených bakalářských prací a čtyři roky, co školu opustili první magistři. Přes nekulatost těchto výročí se domníváme, že právě nyní dozrála doba k prvnímu bilancování výsledků práce zlínského atelieru. Výstava a při její příležitosti vydaný katalog je první rozsáhlou prezentací prací studentů reklamní fotografie za krátkou, ani ne desetiletou existenci školy.

Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně je dosud nejmladší školou, na které je možno v České republice absolvovat úplné, tedy magisterské vysokoškolské studium v oboru fotografie. Ale ve struktuře šesti českých veřejných vysokých škol s výukou fotografie má zlínský atelier ojedinělé postavení. Hlavní tvůrčí potenciál studentů je zde od začátku studia veden ke kreativní užité fotografii, především k reklamě a módě. Zatímco převládající koncepce ostatních škol směřuje studenta poněkud schizofrenně převážně k volné tvorbě i s vědomím, že naprostá většina z nich se po absolutoriu zaměří na užitou fotografii, zlínští studenti se od prvopočátku hlásí na školu, kde budou intenzívně vyučováni a směřováni k tomu, čemu se také chtějí věnovat v budoucnu.

Natálie Řeřichová
Dana Pololáníková
Bohumil Pospíšil

Obor proto disponuje rozsáhlým technickým vybavením, má dva bohatě vybavené ateliéry a digitální pracoviště. Právě oblasti fotografie na digitální médium je věnována velká pozornost. Studium je úzce provázáno s ostatními reklamními obory fakulty: především s grafickým designem, ale také s ateliery prostorové prezentace, oděvní tvorby, animace a audiovize, marketingové komunikace. Řada praktických cvičení se realizuje v součinnosti se školní reklamní agenturou. Činnost studentů tak má velice blízko k praxi: často realizují konkrétní zakázky ve spolupráci s firmami nebo institucemi a to v týmech, v těsné součinnosti s produkčním, grafikem, případně dalšími kreativci. Velkou výhodou studia se tak stává otevřenost – přesah k jiným oblastem užitého umění a k předmětům, jako je propagace, marketing, kresba, práce s videem a počítačem.

Ateliery jsou výrazně „rodinného typu“: důraz je kladen na individuální výuku a do každého ročníku se nepřijímá více než pět, deset studentů. Od vzniku Atelieru reklamní fotografie zde studovalo, či dosud studuje padesát sedm studentů, bakalářský titul úspěšně obhájilo dvacet sedm z nich a magisterské zkoušky vykonalo čtrnáct nynějších absolventů. Část studujících je tradičně ze Slovenska, ale na semestrální stáže přicházejí také studenti z Polska a Německa.

Výstava Devátá sklizeň je výsekem z množství prací, které zde za ta léta vznikly. Představuje především semestrální, bakalářské nebo magisterské práce. Kromě nich jsme do výběru zařadili několik pro školu charakteristických realizovaných zakázek a práce na rozsáhlejších školních projektech jakými byly Odpojeno/Spojeno, Novesta Zlín nebo fotografie pro soutěž Volkswagenu. Semestrální práce nemají kromě prvního ročníku bližší zadání. Bakalářské a magisterské praktické práce se skládají z části volné a z části povinné. Bakalář musí vytvořit sérii fotografických plakátů na závažné celospolečenské téma a katalog výrobků nebo služeb. Magistři vytvářejí vedle volného výstavního souboru reprezentativní publikaci na zvolené téma a dříve také výroční zprávu pro konkrétní firmu nebo organizaci.
Fotografická tvorba je u jednotlivých studentů poměrně různorodá a v průběhu devíti let doznala značného vývoje. Není proto možné vysledovat zcela jednoznačné dominující tendence. Obecně převažuje důraz spíše na sdělnost snímku, nežli na formální uhlazenou estetizovanost. Samozřejmostí je vysoká technická vyzrálost, časté užívání digitálních technologií, kombinace fotografie a grafických zásahů, i volné zacházení s hranicemi přímé a inscenované fotografie. Také v pracích, kde nejsou studenti omezeni žádným zadáním, často vycházejí z vizuálních strategií charakteristických pro žánr reklamy nebo módy.

Na výstavě jsou poměrně hojně zastoupena výrazná témata posledního desetiletí: Zájem o tělesnost najdeme, ať už více v estetizované podobě produchovělých Bytostí u Davida Trčky, ornamentálním dekoru u Vandy Dejlové-Peroutkové, nebo spíše ve věcně deskriptivním přístupu u Veroniky Raffajové a Jany Lištiakové. Téma identity reflektují portréty Karolíny Némethové, ale přítomné je u řady dalších studentských souborů. Jako protireakci na prostředí reklamní školy a současné „ženské časopisy“ můžeme vnímat bakalářské práce Šľachtenie Jany Lištiakové nebo Zdokonalování Jany Mattasové. Volné soubory často ústí do konceptuálních sekvencí snímků: Tak je tomu u Pocty Duanu Michalsovi od Lenky Grossmannové, diptychů Michala Tůmy, portrétů alternativních umělců Petra Dobiáše i u Botníků nebo dlouhodobého souboru Přání a sny Petra Karšulína. U Jakuba Vrhela vedou tyto série až k programové analýze fotografického média. V posledních letech je výraznou tendencí tzv. „pixelizace“, vytváření krátkých filmových sekvencí z velkého množství digitálních snímků (Petr Dobiáš, Michal Reichstäter, Ondřej Straka). Nepříliš frekventovaným je žánr krajiny. Na výstavě ji reprezentují fotografie banálních krajin německé periferie Markéty Kubačákové, vytvořené během stáže v Dortmundu.

Kreativní inscenovanou módu přesahující spíše do oblasti life-stylové fotografie najdeme u Antona Karpity, Veroniky Mořkovské, Bohumila Pospíšila, Natálie Řeřichové, Alžběty Trubačové a Terezy Vlčkové, kdežto parafráze na módní snímky až prvky antimódy ve spojení s humorem jsou charakteristické pro Michalu Homolovou a Petra Willerta. Jako obdobný odkaz na antireklamu můžeme vnímat produktové fotografie Luboše Novotného. Ironii a dětské hračky využívá ve svých reklamních a módních souborech Jan Krejčí, Bohouš Pospíšil a Lucie Prášilová. Svět elegantní vytříbené reklamy zastupují fotografie Antona Karpity, zatímco Petr Karšulín postavil špičkový design do kontrastu s šedivým světem opotřebovaného nábytku zlínských privátů.

Neobvyklým školním projektem byla spolupráce na realizaci výstavy Odpojeno/Spojeno, který zde zastupují práce Natálie Řeřichové a Lucie Prášilové. Autoři měli vizuálně podpořit, rozvést, nebo kriticky reagovat na vybraný architektonický projekt. Specifikum i výzva úkolu spočívaly v paradoxu, že studenti vytvářeli reklamu na neexistující produkt: dům, který dosud nestojí. Z posledního ročníku tradičního workshopu ve zlínské Novestě, fabriky v části areálu bývalého Baťova závodu, přibližuje výstava práce Dany Pololáníkové, Jakuba Skokana a Kamily Musilové, které neotřele reflektují některá sociální témata. Soutěže na propagaci vozu Golf vyhlášené firmou Volkswagen se zúčastnily dvojice Marek Bartoš – Tomáš Mikule snímky pracujícími s hororovou nadsázkou, elegantní počítačovou manipulací Jana Lištiaková – Daniela Novotná, ale neobyčejný úspěch a druhou cenu v této evropské soutěži získala práce autorské dvojice Petr Dobiáš - Michal Reichstäter. Ukázky v poslední části katalogu nabízejí ukázky užité tvorby a spojení fotografie s písmem: knižní realizace, plakáty na společenská témata a návrhy obálek časopisů.

Tomáš Pospěch, text z katalogu výstavy

Text k výstavě Jindřich Štreit: Slvoenská národní galerie, Bratislava, Esterházyho palác, 19. 9. – 12. 11. 2006

Jindřich Štreit se výrazně zapsal do dějin české fotografie už v osmdesátých letech dvacátého století ojedinělou ságou o tvrdém životě v horském prostředí, kde od dětství žije. Na malém prostoru několika obcí se mu podařilo zachytit kolektivizovanou socialistickou vesnici doby reálného socialismu, vyjádřit pocit z doby a ještě k tomu přinést osobitou autorskou výpověď o lidském údělu.

Fotografovat začal díky svému otci už v dětství, cíleně pak během studia výtvarné výchovy na pedagogické fakultě v Olomouci. Od tehdejší „výtvarné“ fotografie se jeho zájem záhy přesunul k dokumentu. Po škole působil jako učitel v Rýmařově, Sovinci a později v Jiříkově. Současně studoval v Brně Institut výtvarné fotografie. V dobově oblíbeném stylu fotografií s hrubým zrnem, výrazným kontrastem a dodatečnými tonálními úpravami v temné komoře vytvářel soubory Romové bez romantiky a Divadelní zákulisí. V roce 1977 a znovu ještě o rok později se vydal s tisíci dalšími na týdenní pouť z Varšavy do Čenstochové. Zde poprvé pocítil, že nachází smysl své tvorby a styl, jak se vyjadřovat. Uvolnil se v kompozici, odklonil od dobové formální výtvarnosti a stylizace. Krátce na to, na přelomu let 1978 a 1979, začíná koncepčně fotografovat vesnice Bruntálska, místo, kde od dětství žije. Podle autorových vzpomínek byla definitivním stvrzením tohoto rozhodnutí přednáška Jána Šmoka v Olomouci. Významný pedagog a propagátor fotografie zde údajně vyslovil, že fotograf by měl fotografovat především tam, kde žije. Ostatně, z celé Štreitovy generace českých dokumentaristů jsou nejvýraznější právě ti, kteří se, každý samozřejmě jinak a s jiným autorským naturelem, programově zabývali fotografováním svého nejbližšího okolí, ať už zmíníme Jiřího Hankeho, Bohdana Holomíčka nebo Viktora Koláře.

Není příliš nadnesené napsat, že Jindřich Štreit objevil pro světovou fotografii českou vesnici. Nikdo nefotografoval zdejší venkov tak dlouhodobě a systematicky jako on. Česká výtvarná tradice nám nabízí i několik dalších slavných pojetí vesnice: Především v díle malířů Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Josefa Lady, Václava Rabase a na blízkém Slovensku vzniklé fotografie Karla Plicky, Martina Martinčeka nebo Markéty Luskačové. Ale oproti těmto v různé míře idylickým obrazům venkova ukazuje Štreit kolektivizovanou socialistickou vesnici. Svými snímky se rozchází s etnografickou a folklóristickou fotografií Karla Plicky nebo Martinčekem, který zobrazoval horaly jako ostrůvky tradičních pospolitostí dosud žijících tradičním stylem života a v neodcizené harmonii s přírodou. U Štreita postrádáme nostalgický, romantický nebo národopisný pohled, chybí sebemenší ambice zaznamenat zvyky a specifické venkovské obřady. Jeho dílo není pastorální. Nevytváří obraz idealizovaného venkovského útočiště, místa úniku před realitou a komplikovaností městského života. Snad proto, že nepřichází z města. Žil tam, kde fotografoval a díky tomu přistupoval k tématu mnohem vrstevnatěji než s obvyklou prvotní vírou v patriarchární etickou čistotu venkovského lidu a jeho života.

U fotografií Jindřicha Štreita překvapí i absence zobrazení takových svátků, které jsou pro soudobou vesnici typické: šibřinek, masopustních průvodů, velikonoc, dožínek, poutí, Mikulášů, vánoc, Silvestrů. Lidé na venkově se nevydávají na nedělní procházky do přírody a ani Jindřich Štreit není ve svých obrazech lyrikem. Na představu městského člověka o životě v přírodě Štreit odpovídá nepřítomností přírodní scenérie. Jeho občasné krajiny jsou osázeny náhrobky, budovatelskými poutači a silážními věžemi, osamělé kaple jsou pomalovány pěticípými hvězdami a k domovu se vinou cestičky utkané z betonových panelů.

Na Štreitových fotografiích málokdy svítí slunce. Vládne spíše bezčasí. Blátivost a melancholická pochmurnost jeho záběrů je umocněna fotografováním při měkkém světle nebo zatažené obloze a především pro Štreita typickým kontrastnějším zpracováním černobílých zvětšenin. Zobrazuje bývalé Sudety, kde po druhé světové válce odsunuté německé obyvatelstvo nahradili lidé přistěhovaní z různých částí republiky, mnohdy i z měst, tedy převážně lidé se zpřetrhanými vztahy k vlastním tradicím a někdy bez hlubšího vztahu k novému domovu. Jejich vykořeněnost je ve Štreitových fotografiích téměř všudypřítomná. Sychravé počasí hornatého Bruntálska celoročně přiděluje vaťák, gumáky, ženám na hlavu šátek. Sudety a normalizace sedmdesátých let zde dávají vyrůst paneláku a bytovce - absurdnímu spojení architektury města a venkova. O to naléhavěji nám Jindřich Štreit představuje den za dnem žitou vesnici. To, co zde mezi léty 1978 až 1991 vytváří, je nejpodrobnější obrazová studie o venkovu v době reálného socialismu.

Nejvlastnějším tématem Štreitových snímků je každodenno života, které je ovšem někdy absurdní nebo pitoreskní. Důraz na výrazné lidské typy, rázovité postavy, připomene podmanivý Hrabalovský svět, se kterým Štreit sdílí i společnou poetiku, vliv surrealismu, obdiv k prosté existenci a potřebu hledání krásy člověka i přes drsnou slupku a prošpiněný vaťák. Už do samého začátku systematického zájmu o vesnici je pro fotografa Štreita charakteristické zaujetí některými motivy, které byly původně samostatnými cykly. Proto se na Štreitových fotografiích opakovaně objevují objetí, cigarety, alkohol, schůze, volby, televize, děti, domácí nebo hospodářská zvířata. Coby demografický důsledek vymírání horských a pohraničních obcí se na snímcích často vyskytují staří lidé. Četné motivy také poukazují k vyvázání z tradic a řádu venkova. Všudypřítomná je destrukce, ztráta kulturních hodnot a rozrušování tradičních venkovských vazeb.

Zdálo se, že listopadová revoluce v roce 1989 bude pro Jindřicha Štreita velkou satisfakcí, ale příliš nezmění téma jeho zájmu. Snad se i zdálo, že nebude mít co fotografovat. Přesto opak je pravdou. Za hektičností jeho tvorby posledních let zůstávají bruntálské a olomoucké vesnice významnou, přesto však jen dílčí součástí široce se rozvíjejícího díla. Do konce roku 1991 ještě pracuje na státním statku. Ale to už přichází pozvání do Francie a rýsují se další projekty. Po třinácti letech soustavně fotografuje jinde než ve svém kraji! Poprvé v životě, v pětačtyřiceti letech, má možnost plně se věnovat tomu, co chtěl vždy dělat.V následujících letech objevuje svou vesnici na Slovensku, ve Francii, Velké Británii, Německu, Rakousku, Maďarsku, Rusku, ale pravidelně se vrací i do obcí Bruntálska a Olomoucka.

V projektu Farma (Der Hof, Rakousko 1992 – 1993), podobně jako v pozdější maďarské Pustě, Štreit nejvíce potkal své Bruntálsko. Zvolil si komorní prostředí netradiční rakouské farmy, kde se rodinná komunita věnuje ekologickému zemědělství. V mikrosvětě jediného statku si ještě jednou ve zkratce zopakoval své Bruntálsko. V intimitě a tématické sevřenosti je to nejrustikálnější a nejživočišnější Štreitův projekt, autorova konfese, která obsahuje apolitickou esenci všeho toho, co do té doby vyfotografoval. Maďarská Pusta (Fotografie z kraje písku, 1993 – 1998) je projektem o odlehlém rolnickém kraji, který se před Štreitem otevřel jako jeden z posledních evropských rájů harmonického soužití prostého lidu s přírodou. Teprve zde nacházíme ve Štreitových snímcích pojetí blízké Martinčekovi i Luskačové – ono tragické uvědomění si neodvratně odcházejícího světa staletých lidských hodnot, loučení se s tradičními principy ve světě, který najednou nabral neuvěřitelnou akceleraci. Jindřich Štreit odsud přináší epos o tragické neschopnosti lidí vyrovnat krok s dobou technologické exploze, která jim před očima bere jejich starý svět.

Podobně jako se chlapci dívají na obří hlavu Lenina, jež vystupuje nad zdí na jedné z fotografií, Štreit sleduje v několika polistopadových projektech pobořené zbytky komunismu, přes které klopýtají životy obyvatel bývalého Sovětského svazu. Ve snímcích z Burjatska, Ingušska, Čečny, Novorosijska i Rumunska zachycuje vedle tradičních motivů postkomunistickou kocovinu se všemi jejími atributy: alkoholismem, rozkladem hodnot, chudobou, ale na druhé straně také budhismus a sepjetí s přírodou. Výrazně je zde přítomno surrealistické setkávání různých kultur, starého a nového, ideologie a života, autorem tak oblíbené především u starších fotografií. Pronikání nového životního stylu, smutek i radost z nové doby najdeme také v souboru Lidé olomouckého okresu (1993 – 1995), kterým do sousedního kraje, z hor do nížin a z osmdesátých let do devadesátých, převedl Štreit téma vesnice svého domova.

K vesnici přidává v devadesátých letech další dva výrazné motivické okruhy: téma těžké manuální práce a sociální témata společností vymezených komunit. Zachytil lidi pracující v dolech, hutích, těžkém průmyslu na snímcích vydaných v publikacích Lidé ledkových dolů (1998), Lidé třineckých železáren (2000) a nejnovějším uzavřeném projektu Horníci z Petrosanu (2005). Také svět fyzické práce je akutně ohrožený aktuálními společenskými změnami. Ne náhodou je toto téma v alegorické rovině dalším velkým ostrovem, který nese poselství Štreitových životních hodnot. Specifický svět gigantických továren, rázovitých postav i sisyfovské dřiny je další bohatě strukturovanou a současně obnaženou součástí lidské existence, činností, která člověka zásadně formuje a prověřuje.

Ve snímcích starých lidí, mentálně i fyzicky handicapovaných, drogově závislých, emigrantů, vězňů či z různých náboženských pospolitostí v sobě Jindřich Štreit nezapře bytostně humanistického fotografa velkého srdce. Ve svém snad nejvystavovanějším souboru devadesátých let, Cestě ke svobodě (1996 – 1999), podal komplexní výpověď o příjemnostech i peklu závislosti. Droga jako lákavá slast i obohacení, lístek na cestu z každodenna do „druidských výšin“ a alternativa pro příjemně strávené chvíle, se pro některé mění v závislost, která přináší vyčlenění ze společnosti. Poslední třetina snímků sleduje vyrovnávání se s následky: léčba, soud, vězení, protidrogová centra, resocializační a odvykací zařízení, víra.

Pokud připustíme, že žánr dokumentární fotografie je několik posledních desetiletí spíše samostatnou výtvarnou tvorbou než popisem světa, pak musíme akceptovat i osobitý autorský styl vyprávění. Také předmětem díla Jindřicha Štreita není skutečnost, ale jeho vztah ke skutečnosti. Nezajímá jej pokorná dokumentace. Fotografuje stále stejnou představu, obrazy, které dosud nepostihl, jak by si představoval. V tom spočívá nejvlastnější podstata Štreitova neúnavného těkavého pohybu po světě od začátku devadesátých let. Jindřich Štreit si své Bruntálsko nosí v srdci, aby je rozséval všude, kam zavítá, nechával uzrát a sklizené si opět vozil domů. Oč méně je to lstivou hrou na „objektivní“ vystižení života lidí v dané oblasti, o to více jsou snímky fotografiemi, k nimž se budeme stále vracet.

Tomáš Pospěch
Kurátor výstavy

Výstava Academy meets Photokina
Frank Herfort, Moskva, 2005
Patric Fouad, z cyklu Bordely v Německu, Düsseldorf, 2004
Kolín na Rýnem-nové výstaviště
Martin Parr, Berlín, 2002, z výstavy Míchaný koktejl
Lorenzo Castore, z cyklu Paradiso

Největší pozornost mezi letošními výstavami přitahovala nová retrospektiva Martina Parra, světově proslulého anglického představitele současné dokumentární fotografie, kurátora, sběratele a propagátora fotografických knih, člena agentury Magnum, profesora fotografie na University of Wales v Newportu a čerstvého laureáta prestižní Ceny Ericha Salomona, kterou mu v předvečer zahájení Photokiny udělila Německá společnost pro fotografii. Parr sestavil svou výstavu Míchaný koktejl, kterou bychom měli příští rok vidět i v nových prostorách Pražského domu fotografie, z ukázek z řady svých starších i zcela nových cyklů, v nichž se svým typicky anglickým suchým humorem a jednou ironií ukázal typické projevy masové turistiky, konzumentarismu, globalizace a stádnosti. Zatímco ostře barevné detaily kýčovitých suvenýrů, obtloustlých turistů a mastných jídel z Mexika či z Německa motivicky i stylově navazovaly na Parrovy starší snímky z Anglie nebo Španělska, nové fotografie každodenního života ve Skotsku znamenaly návrat po spirále k přízračným záběrům z Anglie 80. let, plných absurdních konfrontací a obrazových symbolů. Parr také na Photokině uvedl druhý díl výpravné publikace Fotografická kniha: historie (The Photobook: A History), do níž spolu s Gerrym Badgerem vybral a okomentoval několik desítek knih, jež podle jeho názoru zásadně zasáhly do vývoje fotografie.

Další silný zážitek ve Vizuální galerii Photokiny poskytla komornější výstava Ráj od mladého italského fotografa Lorenza Castoreho, který na ulicích, v barech či v omšelých dvorcích Havany a Mexiko City vytvořil mimořádně expresivní a široké interpretaci otevřené subjektivní dokumenty, skvěle využívající psychologických aspektů barev a stylizačních možností pohybové neostrosti. V ostrém kontrastu k těmto dvěma příkladům moderního dokumentu stály tradičně komponované černobílé záběry Němce Jürgena Eschera o humanitární pomoci v Afghánistánu, Súdánu, Etiopii a dalších bolavých místech planety, plných bídy, hladu, nemocí a násilí, ale také naděje a touhy po lepším životě. Jeho snímkům nelze upřít humanistický apel, ale postrádají obrazové kvality třeba Salgadových či Nachtweyových děl.

Zcela jiný typ fotografie představovala expozice Ženské pokoje – bordely v Německu od Patrica Fouada. Technicky precizní velkoformátové snímky zobrazovaly interiéry pokojů prostitutek v Hamburku, Berlíně, Düsseldorfu a dalších německých městech. Fouadovi nešlo o fantazii dráždící pohledy na místa, kam se většinou dostanou jenom platící návštěvníci, ale snažil se prostřednictvím signifikantních detailů kýčovitých postelí, plyšových zvířátek, vyšívaných polštářů, umělých květin či lascivních zarámovaných obrázků na zdech i nočních stolcích vytvořit sociologický dokument o prostředích, ve kterých se v jeho zemi provozuje nejstarší povolání světa. Omylem bylo zařazení snímků obtloustlého herce Mickeyho Rourkeho od kanadského zpěváka Bryana Adamse, jimž nic nepomohla ani mediální popularita celebrit na obou stranách fotoaparátu. Naopak řadu svěžích nápadů a technicky dokonalých fotografií, u nichž už dnes nehraje roli, zda byly pořízeny klasickou či digitální technikou, přinesly skupinové výstavy mladých fotografů. Vynikající úroveň měla expozice laureátů Ceny Kodaku pro mladé talenty, kde se všechny práce vyznačovaly pevným konceptem, precizním technickým provedením i důrazem na obrazově atraktivní vyjádření autoreflexivního i společenského podtextu – nic, co by připomínalo záměrně neostré, šedé a nevyretušované “nefotografické fotografie” banalit, jaké se na některých našich školách prezentují jako aktuální trendy světové fotografie, tam nebylo. Osobně mě nejvíce zaujaly fascinující barevné snímky různých podivných moskevských a petrohradských místností a jejich hlídačů, v nichž jejich autor Frank Herfort skvěle vystihl atmosféru zastaveného času z dob komunistické totality. Na přehlídku 23 vysokých fotografických škol Academy meets Photokina byla vybrána jediná škola ze zemí bývalého sovětského bloku - Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který reprezentovaly práce českých, slovenských a polských studentů Barbory Kuklíkové, Vojtěcha Slámy, Barbory Krejčové, Martiny Novozámské, Zuzany Blochové s Ditou Lamačovou, Jana Dyntery, Dušana Kochola, Szymona Szcześniaka, Adama Tuchlińského a Agaty Kubień. Značně nevyrovnanou úroveň měly vítězné práce ze soutěže Fujifilm Euro Press Professional Photo Award 2006, kde se vedle přízračných snímků kopulujících párů na různých místech nočního New Yorku od Geralda Forstera objevovaly banální sportovní snímky a detaily žab a mloků. Fotografie Eliota Erwitta, Reinharta Wolfa, Ernsta Haase, Andrease Feiningera a dalších světoznámých tvůrců tvořily expozici Ikony – 30 fotografů Asociace svobodných fotodesignerů BFF.

Na různých místech výstaviště probíhala řada dalších expozic, z nichž vynikaly třeba obří zvětšeniny historických fotografií Karla Huga Schmölze, zachycující dominanty Kolína nad Rýnem, zničené bombami během 2. světové války, či výstava agentury Bilderberg, ukazující s jemnou ironií život v současném Německu. Z expozic Mezinárodní fotoscény tentokrát zaujala především retrospektiva amerického průkopníka konceptuální fotografie a nové topografie Eda Ruschi v Muzeu Ludwig, expozice konceptuální tvorby Victora Burgina v galerii Thomas Zander, rozsáhlá výstava Bůh v Německu v Domě umění Rhenania a expozice fascinujících pohledů na odlidštěnou džungli hongkongských obytných činžáků od Němce Michaela Wolfa vw výstavních prostorách agentury Laif. Ve srovnání s desítkami skvělých expozic Mezinárodní fotoscény v 80. a 90. letech to nebylo mnoho, ale i tak asi žádný příznivec fotografie neodjížděl letos z Kolína nad Rýnem zklamaný.

Vladimír Birgus
Fotografie-Magazín 11/2006

Místo konání: Pražský dům fotografie – Prague House of Photography, o.p.s., Václavské náměstí 31, 110 00 Praha 1
Datum výstavy: 25. 10. 06 – 19. 11. 06
Vernisáž:  25. října v 18.00 v Pražském domě fotografie

Šestka / 6 českých fotografických škol
Od 25. 10. 2006 do 8. 4. 2007 uvádí Pražský dům fotografie – Prague House of Photography, o.p.s rozsáhlý výstavní cyklus zaměřený na prezentaci děl studentů a čerstvých absolventů šesti vysokých škol, na nichž lze v současné době v České republice studovat fotografii jako samostatný studijní obor. Série výstav navazuje na výstavní projekt „Konfrontace“ realizovaný Pražským domem fotografie v roce 2002.

V rámci po sobě následujících výstav budou veřejnosti představeny práce nastupující generace fotografů z jednotlivých kateder a ateliérů. Jedná se o unikátní projekt, který – jako doposud jediný v České republice – umožní odborné i laické veřejnosti seznámit se s tvorbou nejmladších autorů a zároveň s rozdílnými přístupy a pojetím výuky fotografie na vysokých školách u nás.

Prostřednictvím výstav, v jejichž rámci budou pořádány prezentace jednotlivých kateder a ateliérů, projekce studentských prací a setkání s přednášejícími pedagogy, získají potenciální zájemci o studium fotografie přehled o podmínkách a průběhu studia a zároveň si budou moci prakticky ověřit, jakou náplň která škola konkrétně nabízí a kterou z nich pro studium zvolit.

K výstavnímu cyklu „Šestka“ s podtitulem 6 českých fotografických škol vydává Pražský dům fotografie – Prague House of Photography, o.p.s. obsáhlý katalog v českém a anglickém jazyce, věnovaný prezentaci českých vysokých škol, na nichž se v současnosti vyučuje obor fotografie. Katalog o více než 250 stranách vyjde ke konci roku 2006.

1.  Slezská univerzita v Opavě – Institut tvůrčí fotografie
25. 10. 06 – 19. 11. 06

2. Akademie výtvarných umění Praha – Ateliér nových medií II
23. 11. 06 – 17.12. 06

Atelier reklamní fotografie Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně slaví deváté výročí svého založení. Při  této příležitosti vybrali pedagogové se studenty přes 200 nejzajímavějších fotografií, které vznikaly během činnosti atelieru. Vytvořili tak jedinečný výstavní soubor pod názvem „Devátá sklizeň“. Prostřednictvím fotografií se zde setkáme se zájmem o tělesnost, ironií, kontrasty, hororovou nadsázkou,  se sociálními tématy, i parafrázemi na módní snímky. Studenty oslovila také témata identity, široce zastoupeny jsou life-stylové snímky. Fotografie budou nainstalovány ve dvou výstavních prostorách, první část naleznou  zájemci v galerii Alternativa od 13. 10. do 11. 11. 2006 a druhou mohou zhlédnout v areálu Svitu, budově 64/2 v termínu 13. 10. - 29. 10. 2006. Vernisáž výstavy  je nedílnou součástí dvoudenního setkání českých a slovenských vysokých škol, které se zabývají médiem fotografie. Setkání seznámí účastníky se směřováním výuky oboru fotografie, vývojem oborového pracovního prostředí, i s výsledky prací studentů.

ARF-pozvanka-net.pdf

Atelier reklamní fotografie FMK UTB
Ve struktuře šesti českých veřejných vysokých škol s výukou fotografie má zlínský atelier ojedinělé postavení. Studenti jsou od počátku vedeni ke kreativní užité fotografii, především reklamní a módní, často realizují zadání skutečných klientů (propagační tiskoviny, plakáty, katalogy). Atelier reklamní fotografie (ARF) proto disponuje rozsáhlým technickým zázemím, má dva ateliery a vybavení pro zpracování digitálního záznamu fotografie na profesionální úrovni. Studium je úzce provázáno s ostatními obory fakulty: především s grafickým designem, ale také s ateliery prostorové tvorby, designu oděvů, průmyslového designu, designu obuvi, animace a audiovize, ale také s oborem marketingových komunikací.

Jedním z největších úspěchů studentů ARF je zisk 2. místa na celoevropské soutěži vyhlášené koncernem Volkswagen pro studenty vysokých fotografických škol pod názvem: “Golf loves Europe, Europe loves Golf“. Petr Dobiáš a Michal Reichstäter uspěli v konkurenci 32 studentů z 8 zemí.

Fakulta multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně je dosud nejmladší školou, na které je v České republice možno absolvovat magisterské studium v oboru fotografie. Také díky kvalitní mezioborové spolupráci jednotlivých částí FMK mohou vznikat jedinečné projekty.

Kontaktní osoba:
vedoucí pedagog Atelieru reklamní fotografie FMK UTB
MgA. Jaroslav Prokop, japro@volny.cz, 603574991

Kontaktní osoba kvůli dodání fotografií z výstavy v tiskové kvalitě:
Tomáš Pospěch, pospech@chello.cz, 604930252

Zuzana Zbořilová
Barvy nám zářejí jak na lesy a ta holka taky.

Kavárna LA CASA BLŮ
Kozí 15, Praha 1

Vernisáž: 12. 10. 2006 v 19:00
Výstava potrvá: 12. 10. – 12. 11. 2006
Výstavu zahájí: Václav Krajc a Jan Förster

V paláci Am Festungsgraben, který se nachází na proslulé třídě Unter den Linden v srdci Berlína, se konají již po dobu dvou let pravidelně výstavy českého umění. Ve čtyřech reprezentačních sálech této historické budovy organizuje výtvarné projekty mecenáška umění paní Dr. Dadja Altenburg- Kohl, která je mimo jiné členkou představenstva berlínského spolku Saarländische Galerie- Europäisches Kunstforum e.V.. Po úspěšných výstavách Emigration out/in 1, Emigrace out/in 2 a Hot Doks 2 se tentokrát, 1.10.2006, pod názvem AMOR VINCIT OMNIA (Láska vítězí nade vším), otevírá další skupinová výstava s tématikou lásky a erotiky v současném umění. Tři desítky renomovaných autorů různých generací a národností, ženy i muži, každý jinak, každý po svém, zrcadlí toto téma širokým spektrem přístupů. Abstrakce i realismus, vážnost i grotesknost, něha i syrovost, ironie i nadsázka... a to vše jen a pouze jako pokus o hledání odpovědí na odvěké otázky: Kdo je Amor? Proč se tak potutelně usmívá? Co je to láska, kterou nás infikuje? Je to energie podněcující skryté síly v nás? Je to destruktivní sžíravý pud? Je to tvořivá symbióza? Je to splynutí duší? Je to nesmyslné pobláznění, kterému později nerozumíme? Je to cit, který nás přivede k zplození a výchově potomků? Je to jediné kvůli čemu se vyplatí žít a bez čeho život nedává smysl? Je to jediné co nás přivede k popření všeho ostatního na čem nám v životě záleží? Je to nejmocnější možný zážitek? Je to potřeba závislosti? Je to fascinace někým - něčím nedostupným, která zmizí v momentě, kdy se nám předmět touhy zpřístupní? Je láska naší podstatou? … Kdo ví? Jediné, co je jisté je, že Amor vždy zvítězí. Pokaždé nás dostane. Jsme vůči němu bezbranní. Marně se snažíme pochopit jeho sílu a moc nad námi. Tuto záhadu lidstvo zkoumá snad odjakživa a nezdá se, že našlo uspokojivé vysvětlení. I proto je láska, přitažlivost, erotika jedním z nejčastějších námětů uměleckých děl. I proto vznikla tato výstava. Nechme se zas a znovu mámit Amorem, vydejme se na trnitou vítěznou cestu lásky.

obr/Amor.pdf

Designové studio Atmosphere a uvolněné jednorázové sdružení IN-TERIÉŘI si Vás dovolují pozvat na raut spojený s vernisáží in-teriérových instalací autorů Kateřiny Kalibánové, Jitky Veruňkové, Jana Dyntery, Adama Gratze, Radima Maříka, Pídžeje a Jana Rasche.

Zahájení výstavy proběhne v úterý 3|10|2006 od 19 hodin na adrese Klimentská 52, Praha 1.