Archiv

Už více než pětinu svého života tráví za měsíc padesátiletý Marco Ceccaroni v Opavě, kterou vyměnil za mnohem větší Milán, kde podnikal. „Vedlo mě sem srdce,“ říká otevřeně, a i když s češtinou dosud trochu zápasí, komunikaci v ní se nevyhýbá. „Vyskytnou-li se větší potíže, pomohou kolegové z oddělení italistiky a latiny Ústavu cizích jazyků,“ ujišťuje.

Jeho první profesní láskou se stal film. „Trochu jsem studoval režii a v Miláně dělal asistenta produkce,“ přiznává. Proto rád pomohl výše citovanému odbornému pracovišti Filozoficko-přírodovědecké fakulty při přípravě představení filmového klubu, jehož dramaturgii tvořila vybraná díla italské národní kinematografie. „Z kontaktů se studenty jsem zjistil, že zatímco Italové mají v krvi mluvit i tehdy, když se jim slov nedostává, Češi jsou v tomto ohledu zcela jiní. Někdy jim v konverzaci brání ostych z neznalosti jednoho jediného slovíčka,“ přibližuje Marco. Při projekcích tedy vsadil na kombinaci zrakového a sluchového vjemu a soustředil se na náročnou přípravu titulků. „Byla s tím velká práce, ale snad ne zbytečná. Teď mě ale dott. Giorgio Cadorini, Ph.D., vyzval k úvahám o novém společném projektu, který by měl výuce italštiny v Opavě pomáhat,“ těší se na další spolupráci s Ústavem cizích jazyků.

Mezitím si ovšem Marco vedle rodinného zázemí našel též jinou životní motivaci, studium na Institutu tvůrčí fotografie (ITF). „Bylo opravdu těžké se na ně dostat, zato teď si ho úplně vychutnávám,“ hodnotí z pozice prvního italského absolventa-bakaláře ITF (2012) a v tomto období se soustřeďuje na dokončení magisterské teoretické práce. Vede ji Mgr. Jan Pohribný, při realizaci praktické části, na niž si posluchač závěrečného ročníku studia na ITF rezervuje letošní léto, je jeho konzultantem doc. Mgr. Václav Podestát. „Ke státnicím a obhajobě bych rád předstoupil na podzim,“ potvrzuje Marco.

Už jeho bakalářka znamenala pro ITF nejen zatím ojedinělé oživení zadávaných témat, ale též navázání tvůrčích kontaktů s italskými partnery. „Zabýval jsem se v ní fotografickou produkcí studentů na Libera Accademia di Belle Arti LABA v Brescii,“ objasňuje římský rodák s tím, že za výstup z ní lze považovat rovněž společnou výstavu posluchačů obou škol v Italském kulturním institutu v Praze v dubnu 2012 a posléze v listopadu téhož roku v Českém centru v Miláně. „Velmi jsem si přál uspořádat tuto kulturní událost, která spojuje Itálii a Českou republiku na jejich cestě za uměním a kulturou,“ vyznal se při pražském zahájení Dr. Paolo Sabbatini, ředitel Italského kulturního institutu. Vernisáži výstavy byli za zainteresované školy přítomni prof. Virgilio Fidanza a Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D., a nechyběla ani známá italská kulturní novinářka Barbara Martusciello.

„Rádi jsme návštěvníkům přiblížili alespoň malý zlomek fotografické tvorby studentů obou škol. Smyslem nebylo ani tak vystavit top fotografie, ale spíše ukázat rozdílnost v přístupu zastoupených autorů,“ vysvětlil BcA. Jakub Kožiál, jeden z kurátorů výstavy a opavský Ceccaroniho spolužák z ITF. „Pokud připustíme myšlenku, že fotografie je odrazem společnosti, v níž vzniká, budeme nalézat rozdíly nejen v přístupech, ale i v jednotlivých fotografických žánrech,“ dodal na adresu souboru nazvaného Lorem ipsum, jehož myšlenka vznikla právě v ateliéru B. Ceccaroniho.

„Jako Ital miluji latinu a zdálo se mi příznačným nazvat tvůrčí usilování termínem tiskařů pro demonstrativní text, který cituje Cicerona. Ono prázdné místo je v mém dlouhodobém cyklu připomínáno třeba bílou hlavou ústřední postavy snímku, jež je jinak s výjimkou fyziognomie zcela konkrétní,“ sděluje Marco. Přestože, jak sám uvádí, ITF úplně proměnil jeho pohled na fotografii, nemohu a ani nechci své původní kulturní zasazení popírat,“ tvrdí a netají se tím, jak ho láká kombinovat středoevropské tvůrčí pohledy s těmi italskými. „Odvahu k tomu mi dala kolegialita pedagogů ITF, kteří vládnou uměním a taktem se ke studentům přibližovat a mít je za plnohodnotné partnery. S tím jsem se v rodné zemi nesetkal, tam přístup k nim vlastně vždy znamená rigorózní zachování odstupu,“ poznamenává.

Jaké jsou další plány sympatického posluchače ITF, jenž si v Opavě už také užil rodičovské dovolené a jemuž se fotografie stala profesí? „Nerad bych to zakřikl, a to s ohledem, že mé magisterské studium se teprve chýlí k závěru. Stejně tak teď manželka dokončuje inženýrství, a tak se nám nejednou stává, že se při hlídání ratolesti učíme oba,“ usmívá se Marco. „Neřekl bych všechno, kdybych nepřiznal, že pomýšlím na doktorské studium na ITF. Bude to určitě ještě mnohem obtížnější, než co jsem tu prožil dosud, i tak bych se o ně rád pokusil. Vždyť studium pomáhá zůstávat mladým,“ loučí se Říman, Miláňan i Opavan v jedné osobě.

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/…tavat-mladym

Autor: Ivan Augustin

Když prof. PhDr. Vladimír Birgus zahajoval 9. ledna v Domě umění v Opavě výstavu aktů Františka Drtikola (podrobněji o ní zde), znovu si nejeden z návštěvníků uvědomil, co vlastně pro opavskou, a to nejen výtvarnou kulturu více než dvacetiletá existence Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity znamená.

Repríza Drtikolovy výstavy, jejíž premiéru si vloni v létě vychutnávali návštěvníci Královské akademie krásných umění v Madridu, je totiž pouze zatím poslední z mnoha veřejných aktivit, jimiž ITF Opavu obohacuje. Prof. V. Birgus, vedoucí tohoto pracoviště, k ní vede též všechny své spolupracovníky. Sám totiž rodák z Frýdku-Místku žijící v Praze začal prostředí sídelního města Slezské univerzity poznávat už v době, kdy se tu o vysoké škole nikomu ani nesnilo.

Vladimír Birgus při zahájení výstavy

Repríza Drtikolovy výstavy, jejíž premiéru si vloni v létě vychutnávali návštěvníci Královské akademie krásných umění v Madridu, je totiž pouze zatím poslední z mnoha veřejných aktivit, jimiž ITF Opavu obohacuje. Prof. V. Birgus, vedoucí tohoto pracoviště, k ní vede též všechny své spolupracovníky. Sám totiž rodák z Frýdku-Místku žijící v Praze začal prostředí sídelního města Slezské univerzity poznávat už v době, kdy se tu o vysoké škole nikomu ani nesnilo.

„V průběhu osmdesátých let jsem několikrát zasedal v porotě tehdy věhlasného Diafonu, a tak jsem se seznámil třeba s Jiřím Siostrzonkem, jenž je dnes na Institutu mým zástupcem,“ ohlíží se prof. V. Birgus. Přesto si netroufá posuzovat opavskou kulturu v celé šíři. „To v žádném případě, například se vůbec nemohu vyjadřovat k představením Slezského divadla, do něhož mě pracovní povinnosti kumulované do dní, kdy tu pobývám, nepustí. Nejvíce samozřejmě sleduji rozvoj univerzity, ale neunikají mi ani aktivity Opavské kulturní organizace spravující i Dům umění. Ostatně mohu prozradit, že tu v březnu představím vlastní tvorbu,“ konstatuje. Impuls k připravované výstavě není rozhodně obyčejný. Stačí se podívat na datum Birgusova narození a shledat, že 5. května vstoupí mezi šedesátníky. „To mi ani nepřipomínejte,“ zahání představu, jak čas rychle ubíhá.

Připomínat ovšem lze četné hodnoty, jež za dobu trvání ITF do opavského prostředí zasadil. Kabinet fotografie, zprvu v prostorách Slezského zemského muzea na Ostrožné ulici, později v refektáři Domu umění, a jeho obsahově závažná a přínosná výstavní dramaturgie, rozsáhlý fotograficko-sociologický projekt Opava na prahu třetího tisíciletí, na němž vedle českých studentů pracovali rovněž jejich polští kolegové a pedagogové ITF, řada publikačních titulů, jež představily třeba čilé česko-polské vazby (Dvě města, dvě univerzity na hranici), ale především rozvoj oboru Tvůrčí fotografie dokumentovaný v podobě pravidelných prezentací diplomových a klauzurních prací jeho posluchačů. Pokračovat by se jistě dalo skupinovými vystoupeními studentů laděnými tematicky (krajina, akt) či přehlídkami v jubilejních letech ITF (např. Opavská škola fotografie).

Přesto se prof. V. Birgus domnívá, že jistý dluh města spočívá v připomínání významných osobností fotografie. „Jména jednoho z vynálezců barevné fotografie Karla Schinzla, který se o chemické procesy vyvíjení fotografií začal po maturitě na počátku minulého století zajímat právě v Opavě, nebo Rudolfa Koppitze hovoří sama za sebe,“ říká a upozorňuje, že v případě toho druhého jsou jeho práce pýchou vídeňské Albertiny. „Chcete-li si některé jeho významné dílo pořídit, musíte být připraveni i na částku převyšující sto tisíc USD. Koppitz je známý v celém světě, Opava, v níž začínal dráhu zakázkového fotografa po roce 1901, než odešel do Brna, se však k němu nehlásí,“ dodává jako náš přední teoretik a historik fotografie. „Ale není všem dnům konec,“ ujišťuje a na zaplnění právě tohoto bílého místa myslí.

Když přemýšlí nad tím, jak ITF převzal roli Institutu výtvarné fotografie a rozvinul myšlenky K. O. Hrubého a A. Hinšta, považuje jeho situování do Opavy za šťastné a oceňuje tu velký kvalitativní posun výuky oboru. „Od loňska máme prvního absolventa doktorského studia, kolegu Tomáše Pospěcha, u jehož státnic a obhajoby nechyběla ani Irena Armutidisová, první absolventka studia magisterského, dnes vedoucí fotografického pracoviště na Vysokém učení technickém v Brně a prorektorka pro marketing a vnější vztahy této školy,“ připomíná prof. V. Birgus. „A k celkové odborné a společenské prestiži ITF samozřejmě přispívá i kurátorství takových výstav, jakou jsme teď zahájili v Opavě,“ dodává a je připraven na všechny další všední, stejně jako sváteční okamžiky, jež výchova studentů přináší.

„Zájem o studium na Institutu nás těší a zavazuje zároveň,“ přiznává závěrem a má radost z toho, že o posluchače pečuje současně zkušený i průběžně omlazovaný tým pedagogů. „Ke studentům přistupujeme jako k rovnocenným spoluaktérům dialogu, který obohacuje obě strany. Když ITF zůstane nadále považován za dílnu otevřenou všem tvůrčím pohledům, bude to na červený diplom,“ loučí se prof. V. Birgus.

Zdroj:http://inoviny.slu.cz/…turu-znamena

Autor: Ivan Augustin

Nedávné státnice a obhajoby bakalářských a magisterských prací posluchačů Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty vynesly jeden primát Janě Hunterové. Podle doc. Václava Podestáta z ITF je její závěrečná magisterská práce v historii tohoto pracoviště nejrozsáhlejší. A protože je tištěná na křídovém papíře, tak také nejtěžší.

Za mnohem podstatnější však pedagogové považují skutečnost, že hmotnosti publikace, jež jako teoretická diplomka vznikla pod vedením prof. Vladimíra Birguse, vedoucího ITF, loni, zdárně sekunduje její obsah. J. Hunterová si pro ni zvolila téma Liberecké studio výtvarné fotografie a postavila jí všem 26 členům tohoto tvůrčího uskupení, které bylo pod hlavičkou Osvětového domu v Liberci konstituováno na počátku května 1962, nezničitelný pomník.

„Většina zainteresovaných autorů vytvořila svá stěžejní díla v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, což by mohlo u nezasvěcených vyvolat zdání, že se vracím k něčemu dávno překonanému,“ vypovídá autorka. „Opak je pravdou, myslím, že má práce prokázala, jak vysoko překročil význam Studia výtvarné fotografie rámec libereckého regionu, a že mu v historii české fotografie patří nesmazatelné místo,“ objasňuje volbu zaměření práce.

Na téměř 500 stranách zhodnotila více než šestiletý výzkum, v jehož průběhu se jí dařilo postupně objevovat zasutá či polozapomenutá fakta, dokumenty, tváře jednotlivých osobností skupiny a hlavně fotografie. „Na mnohé otázky, které se s přímou úměrností vynořovaly tak, jak výzkum pokračoval, jsem našla odpovědi,“ konstatuje J. Hunterová s uspokojením z toho, že její úsilí nebylo marné a setkalo se s pochopením fotografů, jejich rodinných příslušníků, přátel, pamětníků i teoretiků umění, s nimiž téma probírala v dlouhých diskusích. „Věřím, že jsem pomohla zviditelnit tvorbu skvělých autorů,“ dodává.

Vznik Studia výtvarné fotografie v období jistého politického uvolnění přinášejícího nové naděje, tvůrčí nápady a experimentování spojuje s tzv. českým informelem, který navazoval jak na tradice meziválečné avantgardy, tak poválečné abstrakce. „Mladí umělci se zabývali filozofií existencialismu, smyslem bytí a konání člověka,“ hodnotí J. Hunterová v závěrečné kapitole věnované shrnutí tvorby členů Studia výtvarné fotografie, když charakterizuje jeho jednotlivé osobnosti a jejich tvůrčí přínos. Skupinu přitom nehodnotí nijak izolovaně, nýbrž na základě znalosti kontextu vývoje poválečného výtvarného umění v Československu, jakož i zmapování české amatérské fotografie a existujících fotoklubů od konce padesátých let. V těchto souvislostech zmiňuje olomouckou skupinu DOFO, českobudějovické uskupení Fotos, valašskomeziříčskou skupinu Profil i skupiny Rekrafo a VOX působící v Brně.

„Jako oponent jsem ocenil vklad, který autorka do práce vnesla. Představuje totiž mnohým zcela neznámou kapitolu vývoje naší poválečné fotografie v příhraničním regionu, jehož je Liberec tradičním centrem. Pokud v budoucnosti přistoupí ke knižnímu, případně jinému publikování diplomky v modifikované podobě, její záměr určitě rád podpořím,“ uvedl na adresu práce doc. V. Podestát.

Více než půl století čekalo tedy Studio výtvarné fotografie na celkové posouzení činnosti, k němuž přispěla také členská výstava v Severočeském muzeu v Liberci uspořádaná v roce 2012 k abrahámovinám jeho vzniku, o niž se J. Hunterová kurátorsky postarala. Nyní je tu její práce (obhájená na ITF 10. ledna), jež nenechává nikoho na pochybách o tom, že se k ní ti, kdo ve vývoji naší poválečné fotografie hledají poučení a inspiraci, budou znovu vracet.

Členové Studia výtvarné fotografie Vilém Boháč, Jiří Bartoš, Jaromír Berger, Josef Cícha, Jiří Červinka, Václav Dlouhý, René Elstner, Vladimír Hanzl, Zdeněk Havlas, Stanislav Hrubant, Augustýn Hřebíček, Jan Kabíček, Miloslav Kalík, František Koblížek, Josef Kozák, Čestmír Krátký, Zdeněk Melichar, Jan Pikous, Jiří Plátek, Ladislav Postupa, Petr Riedl, Josef Steinic, Karel Šípek, Karel Škopek, Karel Škopek ml., František Vokál. Studio působilo v letech 1962–1969. Se změnou politického klimatu na konci šedesátých let jeho členové začali ztrácet entuziasmus a motivaci, stanovili si, případně byli nuceni si stanovit jiné životní priority, a to včetně zajištění existence, a přestali naplňovat původní poslání a smysl uskupení. Okresní kulturní středisko v Liberci jako jeho poslední zřizovatel proto na vlastní žádost předsedy Studia přikročilo 1. února 1969 k jeho oficiálnímu zrušení.

Jana Hunterová (1963) Absolventka magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě žije a pracuje v Praze. Ve své volné tvorbě se dlouhodobě zabývá tématem člověk; zkoumá jeho kořeny a sounáležitost s přírodou, snaží se objevovat a zachycovat bohatství a zranitelnost moderní kulturní identity. Její fotografie byly vystaveny na individuálních i skupinových výstavách v České republice, Belgii, Egyptě, Finsku, Itálii, Litvě, na Palestinském území v Gaze, Polsku, Rakousku, Singapuru, Slovensku, Španělsku, Turecku a USA. Získala několik tuzemských i mezinárodních ocenění, spolupracuje s National Geographic Česko (online verze), je členkou česko-rakouského sdružení fotografů Skupina 28 a Nadace Anny Lindhové, jejímž programem je dialog mezi kulturami. Byla kurátorkou členské výstavy Studia výtvarné fotografie 1962–1969, která se konala v roce 2012 v Severočeském muzeu v Liberci.

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/…telny-pomnik

Autor: Ivan Augustin