Archiv

Policejní vyšetřování po útěku 21.srpna 1965, Gorizia

PHP – Prazsky dum fotografie – Prague House of Photography, o.p.s. a Fotograficka galerie Fiducia Vas srdecne zvou na vystavu

Jan Lukas
Italsky denik 1965 – 1966

27. 4.  - 10. 6. 2007
Vernisaz se uskutecni ve ctvrtek 26.dubna 2007 od 18.00 hod. v Prazskem dome fotografie, v prostorach Nadace ABF, Vaclavske namesti 31 (prizemi ve dvornim traktu), Praha 1
Otevreno denne: 11 - 18.00 hod.

Rekuperace po slepáku, listopad 1965, Capua
Policejní vyšetřování po útěku 21.srpna 1965, Gorizia

Návrat Jana Lukase

Jan Lukas (10. 8. 1915 v Českých Budějovicích – 28. 8. 2006 v New Yorku) má druhou pražskou posmrtnou výstavu. První, totiž Pompeje na Manhattanu, prodlužovala po autorově loňském skonu v zahradách Pražského hradu společnost PPF Art. Druhé ohlédnutí za odkazem fotografa Jana Lukase uspořádala autorova dcera Helena Lukas Martemucci, rovněž fotografka. Pod názvem Italský deník 1965–1966 uvedla na podzim premiéru putovní výstavy ostravská Fotografická galerie Fiducia. Ta se také ujala vydání katalogu. V kurátorčině předmluvě stojí, že desetiměsíční čekání na americká víza prožili Lukasovi v trojici utečeneckých táborů a podnikali po Itálii i různé poznávací zájezdy. Ty však zůstaly mimo záběr výstavy. Ve zpětném pohledu dostala přednost klasická perspektiva dějové jednoty. Italská města by totiž odváděla pozornost od osudu fotografa, jeho rodiny a dalších běženců.

Výstava vznikla v roce autorova úmrtí. Přísně vzato se tedy nejedná o deník, nýbrž o redigované paměti. Jan Lukas vyvolal po příletu do New Yorku filmy, ale na pozitivy nebyl čas. Strhly jej bezprostřednější úkoly. Fotografie zvětšoval o dvě generace mladší Lukasův pardubický kolega Luděk Vojtěchovský. Nejedná se o krásné žánrové záběry, na něž se před odchodem do exilu Lukas soustředil. Přihlížíme nemilosrdně realistické kolekci. Obdobou je snad jedině Abeceda duševního prázdna, kterou po válce vydal Zdeněk Tmej jako podobenství o osudech miliónů totálně nasazených Evropanů. I Lukasův Italský deník obnažuje zkušenost sice až příliš četných, ale zpravidla přehlížených obyvatel planety.

Italský deník 1965-1966 navazuje na Lukasův Pražský deník 1938–1965 (TORST, Praha 1995), koncipovaný jako obrazová obžaloba uchvácení poslední středoevropské demokracie dvěma dobyvačnými režimy – nacistů a stalinistů. I v exilu zůstal autor věrný krédu „Dívat se a zachovat to, co mě zajímá, doufaje, že existuje mnoho dalších, které to také zajímá.“ Fotografova monografie (TORST, Praha 2003) je svědectvím o šesti dekádách minulého století. Knižně fotograf debutoval titulem Země a lidé (Melantrich, Praha 1946). Živé, bezprostřední záběry a celková dynamika skladby alba se setkaly s kýženým ohlasem. Následujícího roku 1947 doznala kniha v Melantrichu druhého, anglického vydání. Ve 30. letech se Lukas řadil k internacionálům, fotografujícím pro moderní evropské magazíny, například britský Liliput.

Fotografické dílo Čechoameričana Jana Lukase zahrnuje 25 alb, nepočítáme-li jazykové varianty, pozměněné verze ani podíly na kolektivních projektech. Vystavený soubor Italský deník 1965–1966 má 44 fotografií, vybraných ze stovek záběrů. Nicméně na 200 000 negativů exponovaných Lukasem ve vlasti zůstává nadále nezvěstných.

Josef Moucha

JAN LUKAS
Italský deník 1965–1966
Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, Praha 1. Výstava je přístupná od 27. dubna do 10. června, denně 11–18 hod.

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě,
Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
a Generální konzulát Polské republiky v Ostravě
Vás srdečně zvou na zahájení výstavy

Mariusz Forecki: Blue Box / Střepy dne
Rafal Milach: Wunderland

Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava
Výstava, kterou zahájí ve čtvrtek 19. dubna 2007
v 17 hodin prof. PhDr. Vladimír Birgus, bude otevřena
do 16. května 2007 vždy jednu hodinu před představením.
Záštitu nad výstavou převzala vedoucí Generálního konzulátu
Polské republiky v Ostravě Mgr. Anna Olszewska.
Výstavní projekt je realizován za finanční podpory
statutárního města Ostravy.

30. 4. - 20. 5. 2007
Vernisáž 30. 4. v 19.00

Bakala galerie
Žerotínovo nám. 6, Brno
www.bakalabrno.cz

Vystavené komiksy vznikaly v průběhu roku 2006 pro architektonický časopis ERA21. Spíše než klasické komiksové příběhy se jedná o volnější ilustrace, jakési poetické portréty méně známých staveb 20. století, které se i přes svoji architektonickou hodnotu stále nacházejí na okraji zájmu. Komiksové zpracování se snaží jednak připomenout jejich nespornou kvalitu a především nalézt zárodky příběhů, pozvolna vznikajících v nánosech dalších významů...

Galerie umění Karlovy Vary
příspěvková organizace Karlovarského kraje
si Vás dovoluje pozvat na zahájení výstavy

Současná výtvarná fotografie na Karlovarsku
Hana Fischerová / Zdeněk Halámek / Bořivoj Hořínek / Zbyněk Illek / Martin Kouba / Stanislav Kožený / David Kurc / Silvie Milková / Jolana Moravcová / Alice Šmídová / Petra Volfová - Duchková

ve čtvrtek 26. dubna 2007 v 17 hodin
do Letohrádku Ostrov, pobočky karlovarské galerie
Výstavu zahájí Mgr. Jan Samec, ředitel galerie
Úvodní slovo Mgr. Božena Vachudová
Hudební program – skupina Trepka
Výstava potrvá do 17. 6. 2007
Otevřeno středa – neděle 13 – 17
www.galeriekvary.cz, pobockagukv@volny.cz

30. 4. - 3. 6. 2007
Vernisáž 30. 4. v 18.00

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

Cyklus dokumentárních fotografií Martina Vosáhla vypovídá o současnosti Českého ráje.Tato chráněná krajinná oblast je turisticky využívána již po celé generace. Díky rozsáhlé síti silnic a přístupových stezek jsou unikátní přírodní útvary dostupné každému. Vzniklo široké zázemí, které nabízí přicházejícím turistům veškerý komfort. Avšak toto moderní putování za přírodou má značně groteskní rysy. Skupinky lidí se nemotorně pohybují dokonalou krajinnou scenérií, připomínají cizince z jiného světa. Krajina byla pro ně přizpůsobena, nikdy je však za své nepřijala. Tento model se opakuje na mnohých místech po celém světě, jedná se o jeden z možných způsobů koexistence člověka a přírody.

Výstava mladé české fotografky Dity Pepe v pařížském Českém centru zaujala přední francouzský list Le Monde, který jí ve víkendové příloze věnoval plné čtyři strany. Vyzdvihl její "velmi svérázný způsob reportáže", kdy je autorka zároveň fotografkou i modelem, a napsal, že výsledek je "přinejmenším vzrušující".

Výstavu tvoří série portrétů rodin či dvojic, v nichž lze až při bližším pohledu objevit, že je na nich vždy i sama autorka, která se - "jako chameleon", jak píše Le Monde - přizpůsobuje prostředí, do něhož se zasazuje. Snímky zároveň jako celek představují jakýsi obraz dnešní české společnosti. Le Monde její pohled na tuto společnost označuje za laskavý.

Třiatřicetiletá Dita Pepe, rozená Hornsteinerová, vytváří tento soubor už od roku 1999 a už s ním sklidila úspěch na výstavách v Praze, Brémách, Hamburku, Bratislavě nebo Moskvě. Přední český teoretik z oblasti fotografie Vladimír Birgus, který výstavu zahajoval, označil Ditu Pepe za nejnadanější českou fotografku její generace.

Pařížská výstava bude v létě přenesena do muzea v Bibracte u Dijonu.

Autor: ČTK

Seminární práce doktorského studia

Výstavní síň divadla Semafor v letech 1980–1990
Petr Vilgus

Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze

část II.

Tato seminární práce pojednává o Výstavní síni divadla Semafor, prostoru o ploše necelých 30 m2 umístěném nedaleko Václavského náměstí, kde se mezi roky 1982–1990 objevovaly práce oficiálních umělců i těch, jejichž svoboda vystavovat díla byla v jiných kulturních institucích omezovaná. Potkávalo se zde umění Adolfa Borna či Jiřího Šalamouna s obrazy Vladimíra Komárka, Mirky Věrčákové nebo Ivy Hüttnerové, vystavoval zde Miroslav Hucek, Joska Skalník, Jan Pohribný nebo Olbram Zoubek. Přes nástrahy socialistické byrokracie galerie přetrvala do časů revoluce v listopadu 1989 a zanikla až s příchodem systému, který místo nekomerčních výstav upřednostňoval prodej zboží. Text je doplněný obsáhlými přilohami, kde jsou chronologicky zaznamenané všechny známé výstavy ve Výstavní síni divadla Semafor. Také je tu přehled archivních materiálů, které jsem prozkoumal.

ZAČÁTEK

6.3.2  Akce uskutečněné ve Výstavní síni divadla Semafor a v galerii Fotochema

V této kapitole srovnávám program Výstavní síně divadla Semafor (tehdy Pasáž Alfa, kdysi a dnes opět Stýblova pasáž, Václavské náměstí 28, Praha 1) a galerie Fotochema (Jungmanovo náměstí 16, Praha 1) v 80. letech 20. století. Dnes již obě galerie neexistují.

1980
•  leden
 Fotochema: Objektivem časopisu Praha '80 (9.–27. 1.); Fotografie ing. Ondřeje Šika (30. 1.–17. 2.)

•  únor
 Fotochema: Fotografie ing. Ondřeje Šika; Krajinářská fotografie členů Rekrafo Brno (20. 2.–9. 3.)

•  březen
 Fotochema: Krajinářská fotografie členů Rekrafo Brno; Prof. dr. Ludvík Baran, CSc. – fotografie (12.–30. 3.)

•  duben
 Fotochema: Ženy fotografují – skupina fotografek Femina (2.–20. 4.);
 7F – členové výtvarné skupiny Fomaklub Liberec (23. 4.–11. 5.)

•  květen
 Fotochema: 7F – členové výtvarné skupiny Fomaklub Liberec; Fotografie členů fotoklubu Mělník (4. 5–1. 6.)

•  červen
 číslo chybí

•  červenec
 Fotochema: Člověk 20. století – z fotosoutěže Technického magazínu '80
 (do 13. 7.); Václav Jírů – fotografie k 70. výročí narození (16. 7–3. 8.)

•  srpen
 Fotochema: Václav Jírů – fotografie k 70. výročí narození; Fotografie členů klubu Fakus Středočeského KNV (4.–24. 8.); Fotografie J. Kuděly, pořádá Filmový průmysl Barrandov (24. 8.–14. 9.)

 •  září
 Fotochema: Fotografie J. Kuděly, pořádá Filmový průmysl Barrandov;
 Věra Šmoková-Váchová – fotografie (15. 9.–5. 10.)

•  říjen
 Fotochema: Věra Šmoková-Váchová – fotografie; V. Přibyl – Africké cesty
 (27. 10.–16. 11.)

•  listopad
 Fotochema: V. Přibyl – Africké cesty; Členové fotoklubu UKDŽ (17. 11.–7. 12.)

•  prosinec
 Fotochema: Členové fotoklubu UKDŽ; Výstava svazu novinářů – členská výstava (8.–31. 12.)

1981

•  leden
 Fotochema: Lidé z Himaláje – Zdeněk Thoma (8. 1.–8. 2.)

•  únor
 Fotochema: Lidé z Himaláje – Zdeněk Thoma; Členská výstava fotografů
 (Krajské kulturní středisko České Budějovice) (11.–28. 2.)

•  březen
 Fotochema: Dr. Miloslav Stibor – autorská výstava (4.–22. 3.); Asahi Pentax – výstava Foma klubu u příležitosti Interkamery (25. 3.–12. 4.)

•  duben
 Fotochema: Asahi Pentax – výstava Foma klubu u příležitosti Interkamery;
 Josef Kroupa – autorská výstava (15. 4.–3. 5.)

•  květen
 Fotochema: Josef Kroupa – autorská výstava; ČKD Nekázanka – klubová výroční výstava (6. 5.–24. 5.); L. Nedbal – autorská výstava (27. 5.–14. 6.)

•  červen
 Fotochema: L. Nedbal – autorská výstava; Jiří Hanke – autorská výstava
 (Kladno, 16. 6.–5. 7.)

•  červenec
 Fotochema: Jiří Hanke – autorská výstava; Jubilejní tvorba Bernarda Goldweina
 (8.–26. 7.); Josef Fousek – autorská výstava (29. 7.–16. 8.)

•  srpen
 Fotochema: Josef Fousek – autorská výstava; Výstava kulturního střediska
 Praha-západ – členská výstava (19. 8.–31. 8.)

 •  září
 Fotochema: není uvedena

•  říjen
 Fotochema: Čapek–Toušek–Pokorný – výběr z poslední tvorby (do 18. 10.); Družstvo Fotografie Praha – ukázky prací svých členů (19. 10.–8. 11.)

•  listopad
 Fotochema: Družstvo Fotografie Praha – ukázky prací svých členů (bez dat)

•  prosinec
 Fotochema: Fomakluby – klubová výstava (3.–20. 12.); Aktualita 81 – výstava prací fotoreportérů-novinářů (od 30. 12.)

1982

•  leden
 Fotochema: Aktualita 81 (bez dat)

•  únor
 Fotochema: Galeria F (Čs. televize Banská Bystrica) – klubová výstava (do 7. 2.); Jana Šplíchalová – autorská výstava (8.–28. 2.)

•  březen
 Fotochema: Václav Fuchs – ze zlaté Prahy ke stříbrným vrcholkům (do 21. 3.); Milan Borovička a Miloslav Bílek – autorská výstava (22. 3.–11. 4.)

•  duben
Fotochema: Milan Borovička a Miloslav Bílek – autorská výstava; Jiří Pergl – autorská výstava (12. 4.–2. 5.)

•  květen
 Fotochema: Jiří Pergl – autorská výstava; Rekrafo – klubová výstava
 (3.–23. 5.); Fotoklub vystavuje (Dům kultury kovoprůmyslu) (24. 5.–13. 6.)

•  červen
 Fotochema: Fotoklub vystavuje (Dům kultury kovoprůmyslu); Lidová konzervatoř Středočeského kraje – výstava fotografií absolventů kursu výtvarné fotografie
 (16. 6.–4. 7.)

•  červenec
 Fotochema: Lidová konzervatoř Středočeského kraje – výstava fotografií absolventů kursu výtvarné fotografie; Ústřední kulturní dům železničářů – klubová výstava (7.–25. 7.); Eva Hejdová – autorská výstava, výběr z tvorby (28. 7.–15. 8.)

•  srpen
 Fotochema: Eva Hejdová – autorská výstava, výběr z tvorby; Dnešní Vietnam (spolupořádá Informační a kulturní středisko Vietnamské socialistické republiky) (18. 8.–5. 9.)

•  září
 Fotochema: Dnešní Vietnam; Rolley club Praha – klubová výstava (8.–26. 9.);
 Jan Šplíchal – autorská výstava (29. 9–17. 10)

•  říjen
 Fotochema: Jan Šplíchal – autorská výstava

•  listopad
 Fotochema: Fotografie autorské dvojice Kotíková–Vrzák z družstva Fotografia Praha (do 28. 11.)

•  prosinec
 Fotochema: Fotoreportéři vystavují (do 19. 12.)

1983

•  leden
 Fotochema: Výstava plakátů posluchačů FAMU (12.–30. 1.)

•  únor
 Fotochema: Zdeněk Thoma – japonské zahrady (2.–20. 2.); Zbyněk Kopřiva – lidé, práce, čas (23. 2.–13. 3.)

•  březen
 Fotochema: Zbyněk Kopřiva – lidé, práce, čas; Pentax Klub – Taras Kuščynskyj
 – autorská výstava (16. 3.–4. 4.)

•  duben
 Fotochema: Pentax Klub – Taras Kuščynskyj – autorská výstava; SPŠ grafická, Hellichova ul. – fotografické práce posluchačů (6.–24. 4.)

•  květen
 Fotochema: Finská fotografie (do 15. 5.); Dagmar Hochová – autorská výstava
 – fotografie dětí (18. 5.–5. 6.)

•  červen
 Fotochema: Dagmar Hochová – autorská výstava – fotografie dětí; SUPŠ Brno předvádí práce svých žáků (8.–24. 6.); Ing. Jaroslav Kučera – autorská výstava
 (27. 6.–17. 7.)

•  červenec
 Fotochema: Ing. Jaroslav Kučera – autorská výstava; Rifat (Rifo) Dobra
 – barevné kolorované fotografie (27. 7.–7. 8.)

•  srpen
 Fotochema: Rifat (Rifo) Dobra – barevné kolorované fotografie; Má vlast
 – sovětští fotografové (10.–28. 8.); Novosvětská setkání Viktora Koláře
 (31. 8.–18. 9.)
•  září
 Fotochema: Novosvětská setkání Viktora Koláře; Antonín Bahenský – sportovní fotografie (21. 9.–9. 10.)

•  říjen
 Fotochema: Antonín Bahenský – sportovní fotografie; Petr Koubek – divadlo
 (12.–30. 9.)

•  listopad
 Fotochema: Divadelní fotografie na FAMU (2.–20. 11.); Štěpán Grygar
 – fotografie (23. 11.–11. 12.)

•  prosinec
 Fotochema: Štěpán Grygar – fotografie; Žurnalistická fotografie Svazu českých novinářů (14.–31. 12.)

1984

•  leden
 Fotochema: Jiří Sedláček – Návraty (11.–29. 1.)

•  únor
 Fotochema: Jaromír Čejka: Sídliště (1.–19. 2.); Užitá fotografie (22. 2.–11. 3.)

•  březen
 Fotochema: Užitá fotografie; Fotografie?? (ročníková výstava studentů FAMU) (14. 3.–1. 4.)

•  duben
 Fotochema: Helena Márová – neviditelné herectví (4.–22. 4.); Jaroslav Beneš
 a Jana Skalická – Prostor a světlo (od 25. 4.)

•  květen
 Fotochema: Jaroslav Beneš – Prostor a světlo (zde neuvedena spoluautorka);
 Generace 70 (16. 5.–3. 6.)

•  červen
 Fotochema: Generace 70; Škola fotografie (pořádá OKD Praha 10) (6.–24. 6.);
 Jan Brodský – fotografie (27. 6.–15. 7.)

•  červenec
 Fotochema: Jan Brodský – fotografie; Michal Pacina – fotografie a fotokoláže
 (18. 7.–5. 8.)

•  srpen
 Fotochema: Michal Pacina – fotografie a fotokoláže; Petr Faster – To samé jinak... (8.–26. 8.); Jan Šplíchal – fotomontáže (29. 8.–16. 9.)

 •  září
 Fotochema: Jan Šplíchal – fotomontáže; Karel Kuklík – Šumava, krajinný detail (19. 9.–7. 10.)

•  říjen
 Fotochema: Dušan Slivka – fotografie (10.–28. 10.)

•  listopad
 Fotochema: Vladimír Birgus – Cosi nevysloveného (do 18. 11.); Pavel Vácha
 – Lidé, které jsem potkal (21. 11.–9. 12.)

•  prosinec
 Fotochema: Pavel Vácha – Lidé, které jsem potkal; Mladí bratislavští fotografové (12.–30. 12.)

1985

•  leden
 Fotochema: Miroslav Hucek – fotografie (9.–27. 1.); Pavel Jasanský – fotografie (31. 1.– 17. 2.)

•  únor
 Fotochema: Pavel Jasanský – fotografie; Petra Skoupilová – fotografie
 (20. 2.–10. 3.)

•  březen
 Fotochema: Petra Skoupilová – fotografie; Emila Medková – výběr
 z fotografického díla (13.–31. 3.)

•  duben
 Fotochema: Milan Janata – fotografie (3.–21. 4.); Jindřich Marco – Evropa
 1945–47. Dokumentární fotografie z konce války (24. 4.–12. 5.)

•  květen
 Fotochema: Jindřich Marco – Evropa 1945–47. Dokumentární fotografie z konce války; Praha 1945 – dokumentární fotografie českých fotografů z osvobození Prahy (15. 5.–2. 6.)

•  červen
 Fotochema: Jaroslav Krejčí – fotografie (5.–23. 6.); Takový je sport – fotografie Jiřího Pekárka (26. 6.–14. 7.)

•  červenec
 Fotochema: Takový je sport – fotografie Jiřího Pekárka

•  srpen
 Fotochema: není uvedena

 •  září
 Fotochema: do listopadu uzavřena

•  říjen
 Fotochema: do listopadu uzavřena

•  listopad
 Fotochema: Příběh fotografie (6.–24. 11.); Petr Zhoř – fotografie (27. 11.–15. 12.)

•  prosinec
 Fotochema: Petr Zhoř – fotografie; Hilda Misurová-Diasová – fotografie
 (18. 12.–5. 1.)

1986

•  leden
 Fotochema: Hilda Misurová-Diasová – fotografie; Daniela Sýkorová – fotografie (8.–26. 1.); Irena Stehli – fotografie (29. 1.–16. 2.)

•  únor
 Fotochema: Irena Stehli – fotografie; Michal Pacina a Rudo Prekop a Tono Stano
 – 3x1 (19. 2.–9. 3.)

•  březen
 Fotochema: Michal Pacina a Rudo Prekop a Tono Stano – 3x1; Pavel Máza
 – monumentální fotografie (pozn. autora.: Mára?) (12.–30. 3.)

•  duben
 Fotochema: Skupina Setkání (2.–20. 4.); Ján Rečo – fotografie (23. 4–11. 5.)

•  květen
 Fotochema: Ján Rečo – fotografie; Miroslav Machotka – fotografie (14. 5.–1. 6.)

•  červen
 Fotochema: Miroslav Machotka – fotografie; Foltýn–Vojáček: Tandem (4.–22. 6.); Zdeněk Lhoták – fotografie (25. 6–13. 7.)

•  červenec
 Fotochema: Zdeněk Lhoták – fotografie; Petr Kuklík – fotografie (13. 7.–3. 8.)

•  srpen
 Fotochema: Petr Kuklík – fotografie; František Dostál – Příběhy (6.–24. 8.)

•  září
 Fotochema: Petr Koubek – fotografie (do 14. 9.); Petr Balíček – fotografie
 (17. 9.– 5. 10)

 •  říjen
 Fotochema: Petr Balíček – fotografie, Ľubo Stacho – fotografie (8. 10.–26. 10.), Vladimír Kozlík – fotografie (29. 10.–16. 11.)

•  listopad
 Fotochema: Vladimír Kozlík – fotografie; V čase (ve spolupráci s Moravskou galerií) (19. 11.–7. 12.)

•  prosinec
 Fotochema: V čase (ve spolupráci s Moravskou galerií); Peter Župník – fotografie (10.–28. 12.)

1987

•  leden
 Fotochema: Dušan Šimánek a Tono Stano – Studio DUTO (6.–25. 1.);
 Jiří Hanke – fotografie (28. 1.–15. 2.)

•  únor
 Výstavní síň Semaforu: Zdeněk Thoma – Zahrady tichého mámení (Japonsko)
 (do 15. 2.); Dana Zámečníková – malované vrstvené sklo (16. 2.–8. 3.).
 Fotochema: Jiří Hanke – fotografie; Pavel Jasanský – Těla (18. 2.–8. 3.)

•  březen
 Výstavní síň divadla Semafor: Dana Zámečníková – malované vrstvené sklo;
 Martin Wielgus – obrazy (9.–29. 3.); Jiří Slíva (od 30. 3.)
 Fotochema: Pavel Jasanský – Těla; Franco Fontana a Lorenzo Merlo – fotografie (Itálie). Výstava proběhla v rámci Interkamery 87. (11.–29. 3.)

•  duben
 Výstavní síň divadla Semafor: Jiří Slíva – kresby (do 19. 4.); Vladimír Komárek
 – obrazy a kresby (od 20. 4.)
 Fotochema: Miroslav Martinovský – fotografie (1.–19. 4.); Miloslav Stibor
 – fotografie (22. 4.–10. 5.)

•  květen
 Výstavní síň divadla Semafor: Vladimír Komárek – obrazy a kresby (do 10. 5.); Rifo Dobra – fotografie (11.–31. 5.)
 Fotochema: Miloslav Stibor – fotografie; Jan Svoboda – fotografie (13.–31. 5.)

•  červen
 Výstavní síň divadla Semafor: František Skála ml. – obrazy a plastiky (1.–21. 6.)
 Fotochema: Alain Fleischer (Francie) – fotografie (3.–21. 6.); Jaroslav Skála
 – fotografie (24. 6.–12. 7.)

•  červenec
 Výstavní síň divadla Semafor: František Skála ml. – obrazy a plastiky (1.–21. 6.) 
 Fotochema: Bill Brandt – fotografie (Velká Británie) (od 15. 7.)

•  srpen
 Fotochema: Bill Brandt – fotografie; Pavel Baňka – fotografie (26. 8.–13. 9.)

•  září
 Fotochema: Pavel Baňka – fotografie; Jaroslav Bárta – fotografie (16. 9.–4. 10.)

•  říjen
 Fotochema: Jaroslav Bárta – fotografie; Naďa Rawová – K obrazu svému
 (7.–25. 10.); Současná sovětská fotografie (výstava k 70. výročí VŘSR)
 (28. 10.–15. 11.)

•  listopad
 Fotochema: Současná sovětská fotografie (výstava k 70. výročí VŘSR);
 Pavel Vácha – fotografie (18. 11.–6. 12.)

•  prosinec
 Výstavní síň divadla Semafor: Vladimír Preclík – sochy na doteku závislé
 (1.–20. 12.); Antonín a Jiří Paříkovi – naivní plastiky a kresby (22. 12.–12. 1.)
 Fotochema: Pavel Váchal – fotografie; Michal Štěpánek – fotografie (9.–29. 12.)

1988

•  leden
 Výstavní síň divadla Semafor: Antonín a Jiří Paříkovi – naivní plastiky a kresby
 Fotochema: Martin Hruška – fotografie (6.–24. 1.)

•  únor
 Výstavní síň divadla Semafor: Adolf Absolon – obrazy (4.–25. 2.)
 Fotochema: Karel Cudlín – fotografie (do 14. 2.); Pavel Hečko – fotografie
 (17. 2.–6. 3.)

•  březen
 Fotochema: Pavel Hečko – fotografie (17. 2.–6. 3.); Krajina & krajina – fotografie z knihy Jakou barvu má domov, MF (9.–27. 3.); Jiří Koliš – Box (30. 3.–17. 4.)

•  duben
 Výstavní síň divadla Semafor: Miroslav Hucek – fotografie (do 10. 4.);
 Kateřina Černá – obrazy (od 12. 4.)
 Fotochema: Jiří Koliš – Box

•  květen
 Výstavní síň divadla Semafor: Stanislav Holý – litografie (4.–22. 5.);
 Antonie Jankovcová – skleněné objekty (26. 5.–12. 6.)
 Fotochema: VALOKUVA – fotografie (Vysoká škola uměleckoprůmyslová,
 Helsinki) (do 8. 5); Jiří Jahoda – fotoplátna (11.–29. 5.)

•  červen
 Výstavní síň divadla Semafor: Hana Čápová – grafika (do 14. 6.); Karel Demel
 – grafika (16. 6.–9. 7.)
 Fotochema: Henri Cartier-Bresson – Paříž (1.–19. 6.); Jedenáct (22. 6.–10. 7.)

•  červenec
 Výstavní síň divadla Semafor: Karel Demel – grafika
 Fotochema: Jedenáct; 5D studio – Pokus o portrét (13.–31. 7.)

•  srpen
 Fotochema: Bohdan Holomíček – fotografie (3.–21. 8.); Dušan Šimánek
 a Jiří Poláček – fotografie (24. 8.–11. 9.)

•  září
 Fotochema: Dušan Šimánek a Jiří Poláček – fotografie; Mario Giacomelli (Itálie)
 – fotografie (14. 9.–2. 10.)

•  říjen
 Výstavní síň divadla Semafor: Jiří Mocek – obrazy (do 16. 10); Vladimír Suchánek – grafika (18. 10.–6. 11.)
 Fotochema: Alois Nožička – fotografie (5.–23. 10.)

•  listopad
 Fotochema: Bratři Klimentové – fotografie (do 13. 11.); Institut výtvarné
 fotografie (16. 11.–4. 12.)

•  prosinec
 Výstavní síň divadla Semafor: Vladimír Suchánek – drobná grafika (do 17. 12.); Jaromír Šofr – obrazy (27. 12.–15. 1.)
 Fotochema: Institut výtvarné fotografie; Jiří Pekárek – Letní olympijské hry 88 (7.–27. 12.)

1989

•  leden
 Výstavní síň divadla Semafor: Jaromír Šofr – obrazy
 Fotochema: Jaromír Knotek – práce s fotografií (4.–22. 1.); Karel Uldrych
 – fotografie (25. 1.–12. 2.)

•  únor
 Fotochema: Karel Uldrych – fotografie; Petr Korniss – fotografie (15. 2.–5. 3.)

•  březen
 Výstavní síň divadla Semafor: Zdeněk Mezl – obrazy (do 5. 3.); Šárka Radová
 – keramické plastiky (7.–26. 3.); Jiří Šalamoun – grafika (od 28. 3.)
 Fotochema: Václav Chochola – fotografie (8.–26. 3.); Inscriptions and Inventions – fotografie anglických autorů (29. 3.–30. 4.)

•  duben
 Výstavní síň divadla Semafor: Jiří Šalamoun – grafika (do 16. 4.);
 Josef Skalník – obrazy a kresby (18. 4.–7. 5.)
 Fotochema: Inscriptions and Inventions – fotografie anglických autorů

 •  květen
 Výstavní síň divadla Semafor: Josef Skalník – obrazy a kresby; Erika Bornová
 – plastiky (10.–28. 5.); Olbram Zoubek – obrazy (sochy?) (30. 5.–18. 6.)
 Fotochema: Pavel Brunclík – fotografie (10.–28. 5.); Mladá evropská fotografie (31. 5.–18. 6.)

•  červen
 Výstavní síň divadla Semafor: Olbram Zoubek – obrazy (sochy?)
 Fotochema: Mladá evropská fotografie

•  červenec
 Fotochema: Wendy Watriss (USA) – fotografie (do 9. 7.); Polaroid – výběr II. (12.–30. 7.)

•  srpen
 Fotochema: Jindřich Štreit – fotografie (2.–20. 8.); Divadelní fotografie (od 23. 8.)

•  září
 Fotochema: Divadelní fotografie FAMU (do 10. 9.); Christian Vogt (Švýcarsko)
 – fotografie (13. 9.–1. 10.)

•  říjen
 Fotochema: Současná mexická fotografie (4.–22. 10.); George Janeček (USA)
 – fotografie (od 25. 10.)

•  listopad
 Fotochema: George Janeček (USA) – fotografie (do 12. 11.); Pavel Jasanský
 – Nová krajina, nové obyvatelé (15. 11.–3. 12.)

(pro zajímavost – divadlo Semafor mělo 17. listopadu 1989 na programu od 17 hodin hru Na Poříčí dítě křičí, od 21 hodin Nocturné Paleček a Janík)

•  prosinec
 Fotochema: Pavel Jasanský – Nová krajina, nové obyvatelé

(V galerii Fotochema v prosinci proběhla výstava Československý listopad 1989, která z pochopitelných důvodů není uvedena v PKP.)

1990

•  leden
 Fotochema: Československý listopad 1989 (do 5. 1.)

•  únor
 Fotochema: Erich Salomon (do 11. 2.)

•  březen
 Fotochema: Werner Thiel – fotografie (do 4. 3.); Lukáš Jasanský a Martin Polák
 – fotografie (7.–25. 3); Šimon Caban (28. 3.–15. 4.)
•  duben
 Fotochema: Šimon Caban; Jan Šibík – fotografie (18. 4.–6. 5.)

•  květen
 Fotochema: Jan Šibík – fotografie

•  červen
 Fotochema: neuvedeno

•  červenec
 Fotochema: Karel Kameník – fotografie (do 8. 7.); Italská fotografie (11.–29. 7.)

•  srpen
 Fotochema: Sonja Bullaty – fotografie (1.–19. 8.); Jiří Škoch – fotomontáže
 (22. 8.–9. 9.)

•  září
 Fotochema: Jiří Škoch – fotomontáže; Tono Stano – fotografie (12.–30. 9.)

•  říjen
 Fotochema: neuvedeno

•  listopad
 Fotochema: neuvedeno

•  prosinec
 Fotochema: Líba Taylorová – fotografie (5.–23. 12.)

 
7. Historické dokumenty z archivu Karla Vilguse

Dokumenty a písemnosti z archivu Karla Vilguse jsou řazeny chronologicky, nezařaditelné položky jsou na konci. Pro lepší orientaci jsou očíslovány:

1.  Sešitý děrovaný průpisový dvojlist, strojopis z 6. května 1980 s názvem Rozšířený návrh změn, který byl předán řediteli Státního divadelního studia. Autorem je Karel Vilgus. Mimo jiných námětů obsahuje v bodech podrobný popis plánované komorní výstavní síně. Vyjadřuje odhodlání vystavovat špičková díla v oborech malba, grafika, fotografie, návrhy scén, kostýmy, tapiserie, známky, sklo, plakáty atd. Žádost navrhuje tyto návrhy: měsíční periodicitu, vstupné 1 Kčs (jako vstupenka měly sloužit namnožené ex libris toho výtvarníka, který právě vystavuje), prodej přebytků propagačních materiálů divadla, katalogy, autogramiády. Programově uvažuje o výjimečnosti plánované galerie v centrální Praze, kde není žádná výstavní síň s otvírací dobou po 18. hodině. Na závěr dopisu poznamenává, že o realizaci výstavní síně Semafor usiluje od roku 1971.

2.  Metodické pokyny všem provozovatelům výstavních síní podléhajícím povolovacímu řízení č. 5198 a 5199/82/OŠK/DČ, které byly vydány 2. září 1982 odborem školství a kultury Obvodního národního výboru pro Prahu 1 (viz příloha 1 a 2).
3.  List A4 se strojopisem smlouvy mezi Hudebním divadlem v Karlíně (pod které Semafor administrativně spadal) a Domem kultury kovoprůmyslu – ZSVU (Zájmové sdružení výtvarných umělců) ze dne 1. listopadu 1983. Stanoví vliv jednotlivých stran na provoz síně a rozdělení případného zisku.

4.  Dvojstránková předtištěná dohoda o pracovní činnosti mezi Domem kultury kovoprůmyslu (DKK – pod který spadalo Zájmové sdružení výtvarných umělců) a Karlem Vilgusem ze dne 2. ledna 1984. Výslovně je zde jako jedna z povinností jmenovaný dohled nad zákazem prodeje vystavovaných děl. Smlouva byla sjednána na kalendářní rok 1984.

5.  Dvojstránková sešitá cyklostylovaná zmenšenina dopisu formátu A5 značky Kul/2 - 342/84 od odboru kultury Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 16. března 1984. Mimo jiné upozorňuje, že povinností pořadatelů výstav je zasílat pozvánky na vernisáže nejen obvodnímu a krajskému kulturnímu inspektorovi, ale i Vládní komisi pro výstavnictví České socialistické republiky.

6.  List A4 s ručně psaným výstavním plánem na sezónu 1984/1985. Rok 1984: Jiří Suchý, Adolf Absolon, Jan Souček, Hucek, Václav Hanuš, Jana Jelenová, Kroupa, Jiří Trnka, Fr. Čech, Renčín, Jiránek, Neprakta, Gott, Suchá, Horníček, Tomáš Bím, Jiří Běhounek, Karel Laštovka, Iva Hüttnerová. Rok 1985: Adolf Born, Šlitr, Jindřich Ulrich, O. Dlabola, Petřík, Srncová. V dolní části listu je návrh textu, který měl být přečtený při zatažené oponě v průběhu přestávky. Zve na návštěvu síně za poplatek 1 koruna a upozorňuje, že domácí rozhlas diváky upozorní na brzký návrat do divadla. Z několika poznámek je zjevný záměr uspořádat sérii výstav herců, kteří jsou výtvarně činní. Na druhé straně listu je strojem psaný seznam plánovaný seznam výstavních akcí na rok 1984: Jiří Suchý, Antonie Vymětalová, Iva Hüttnerová, Adolf Born, Karel Gott, Josef Kroupa, Jiří Anderle, Jiří Šalamoun, Ivo K. Petřík, Emma Srncová, Jindřich Ulrich, Jiří Brázda, Zdeněk Mézl, Václav Hanuš, Albín Brunovský, Miroslav Horníček, Josef Staněk, Karel Benetka, Luboš Reif. Řada dalších jmen je napsaná rukou Karla Vilguse po celé ploše papíru.

7.  Třístránková strojopisná dohoda o užívání nebytového prostoru mezi Hudebním divadlem v Karlíně a podnikem Mlékárenský průmysl, koncernem Praha ze dne 27. dubna 1984. Stanoví povinnosti smluvních stran a nájemné, které bude platit MP na účet HDK.

8.  Třístránkový strojopisový návrh formátu A4 mezi Hudebním divadlem v Karlíně a Domem kultury kovoprůmyslu v Praze 5 ze dne 11. října 1984 o bezplatném pronájmu výstavní síně Semafor DKK pro účely jimi organizovaných výstav. DKK mělo mít galerii k dispozici na 9 nebo 6 měsíců v roce, HDK na 3 měsíce. Součástí dohody je změna motta na Galerie Semafor – výstavní síň zájmového sdružení výtvarných umělců DKK a HDK. Smlouva zřejmě nebyla v této podobě podepsána.

9.  Sešitý dvojlist dohody o družební spolupráci mezi Generálním ředitelstvím Mlékárenského průmyslu, koncern Praha a Hudebním divadlem v Karlíně ze dne 10. prosince 1984. Doplněno dodatkem o požadavcích HDK na spotřební ma-teriál pro výstavní síň a zaměstnání vedoucího síně + 2 kustodek.

10. Čtyřstránková předtištěná dohoda o pracovní činnosti mezi Mlékárenským podnikem, koncern Praha a Karlem Vilgusem ze dne 28. března 1985. Sjednává se na období mezi 1. dubnem a 31. prosincem 1985.

11. Oboustranný strojopis formátu A4 s projevem Karla Vilguse před komisí schvalující úpravu provozu Výstavní síně Semaforu s ohledem na její sponzorování ze strany podniku Mlékárenský průmysl. Podle textu síň měla mít podtitul Výstavní síň spolupracovníků, kamarádů a přátel divadla Semafor. Je zmíněno propojení síně s divadlem prostřednictvím otvírací doby – zde je uvedeno od 12 do 21 hodin. Vstupné je 1 Kčs. Za období mezi 3. lednem a po-lovinou března (tedy za dva a půl měsíce) navštívilo galerii přes 20 000 platících lidí. Výstavy se mění v intervalu od 1 měsíce do 14 dnů s ohledem na náv-štěvnost.

12. Dopis na hlavičkovém papíru HDK formátu A4 o jmenování Karla Vilguse tajemníkem výstavní komise výstavní síně při scéně Semafor z 8. září 1986 podepsaný ředitelem Hudebního divadla v Karlíně Antonínem Hardtem.

13. Strojopisný list A4 se zápisem výtvarné komise pro výstavy v divadle Semafor ze dne 14. listopadu 1986. Komise byla doplněna výtvarníkem Vladimírem Suchánkem a doporučila sjednocení doby výstav na 21 dní. Pro výstavy doporučila tyto autory: Iva Hüttnerová, Jiří Brázda, Zuzana Skalníková, Milan Wágner, Zdeněk Thoma. Doporučení dostali také Dana Zámečníková, Vladimír Komárek, Václav Chochola, rodina Radová, Klára Trnková, Jiří Slíva, Kornélie Němečková, Jitka Nováková, J. Kanyza, Ondřej Suchý, Vladimír Preclík, Rifo Dobra, Martin Balcar, ex libris s divadelní tématikou, časopis Dikobraz a divadlo, dcery malířů malují Semafor, Vlastimil Zábranský, Karel Laštovka, Karel Demel, Jan Švankmajer, Olbram Zoubek, Martin Wielgus, Oldřich Kulhánek, Jiří Anderdle, Jindra Viková, Zdeněk Mézl, Vladimír Jiránek, Miroslav Barták, Renčín, J. A. Pacák, Jindřich Ulrich, Taras Kuščynskyj.

14. Výměr plánovacího odboru Národního výboru hlavního města Prahy číslo K-1a-3355 ze dne 16. ledna 1987, kterou se stanovuje vstupné do výstavní síně Semafor na 1 Kčs za osobu a vstup mimo dětí do 6 let, které mají vstup volný.

15. Pět cyklostylovaných listů se Zápisem z jednání o výstavní činnosti na obvodě Prahy 1 ze dne 21. ledna 1987 na ONV Praha 1 č. 1133/OŠK/DČ. Vyplývá z něj mimo jiné, že zástupci Výstavní síně Semafor (stejně jako další představitelé menších galerií v Praze 1) se dohodli s inspektorkou pro kulturu Darijou Červinkovou na poskytnutí výstavního termínu ve prospěch jednotné koncepce výstavní činnosti. Bližší podrobnosti nejsou uvedeny. Stejný krok podnikly i další malé galerie z Prahy 1, konkrétně: Baráčnická rychta (U Lužického semináře 9), Výstavní síň při divadélku v Nerudovce (Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka, Nerudova 23), Výstavní síň Semafor (Václavské nám. 28), SK ROH VHMP (palác U Zlatého melounu, Michalská 12), Vysokoškolský klub Řeznická (Řeznická 17), Mladá fronta – inzerce (Staroměstské nám. 17), galerie při divadélku Albatros (Na Perštýně 1) a Ústřední klub školství a vědy ROH Savaren (Na Příkopech 10). Dalším výstavním prostorem v Praze 1 kromě výše jmenovaných byla galerie Melantrich (Jilská 14). Členy aktivu výtvarníků (který měl vliv na schvalování výstav) při komisi kultury Obvodního národního výboru Prahy 1 byly v roce 1987 tito umělci: průmyslový výtvarník Jiří Trnka, inspektorka pro kulturu ONV Prahy 1 Daria Červinková, grafik Miroslav Hájek, fotograf Ivan Moringl, výtvarnice Milena Landová, kunsthistorička Národní galerie Jaroslava Hankeová a teoretik umění Jiří Machalický.

16. Ručně popsaný přeložený karton formátu A5 (rukopis Karla Vilguse). Na první straně výstavní plán (pravděpodobně) na sezónu 1987/1988. Uvedena jsou tato jména: Tomanová, K. Demel, Z. Mézl, Michalčík, Englich, Šárka Radová, J. Ulrych, Zdena Fibichová, Petr Poš, V. Suchánek, Velčovský, J. Švankmajer, Vl. Preclík, J. Andrle, Ant. a Jiří Pařík, Šofr, Vysušil, J. Skalník, A. Absolon, Zábranský, Šalamoun, M. Hucek, Bornová, Kateřina Černá, K. Truhová, Stanislav Holý, Olbram Zoubek, Hana Čápová, Karel Demel.

17. Zápis ze schůze výtvarné komise pro výstavy v divadle Semafor konané dne 21. května 1987. Stanovuje mimo jiné povinnost vystavujících umělců darovat jeden originál do archivu divadla, výtvarníci mají být požádáni i zpětně. Dále jsou umělci, jejichž výstavy byly schváleny stejnou komisí 14. listopadu 1986 a ještě nevystavovali: Václav Chochola, rodina Radová, Klára Trnková, Kornélie Němečková, Jitka Nováková, Jan Kanyza, Ondřej Suchý, Vladimír Preclík, Martin Balcar, ex libris s divadelní tématikou, časopis Dikobraz a divadlo, dcery malířů malují Semafor, Vladimír Zábranský, Karel Laštovka, Karel Demel, Jan Švankmajer, Olbram Zoubek, Oldřich Kulhánek, Jiří Andrle, Jindra Viková, Zdeněk Mézl, Vladimír Jiránek, Miroslav Barták, Renčín, J. A. Pacák, Jindřich Ulrich, Taras Kuščynskyj. Ke schválení jsou předkládáni tito autoři: Jiří Mocek, Kateřina Černá, František Skála, Antonie Jankovcová, Petr Poš, P. Oriešková, J. Born, A. Brunovský, Polahovič, Šerých, Vratislav Žižka, A. Absolon, Theodor Pištěk, Ronovský, Jaroslav Papoušek, Aleš Neubert, Jakub Krejčí s rodinou, M. Jágr a jeho žáci, M. Prachatická, Karel Gott, M. Stibor, Fr. Dvořák, Šárka Radová, Stanislav Martinec, Karel Vysušil, Jiří Bartoška, Jiří Šalamoun, Jiří Mocek, Josef Velčovský, Alois Mikulka, Ladislav Novák, Tamperské divadlo z Finska, Jan Saudek, Jan Schmidt, Vladimír Suchánek, skupina Grafičanka, J. Bárta, Karel Vilgus, V. Gažovič. Připomínky byly mimo jiné k navrhovaným výstavám těchto fotografů: Petr Hojda (Žena ve fotografii) a Zdeněk Burda (součást kolektivní výstavy divadelních fotografů).

18. Jeden list průpisové kopie A4 s číslem –3– datovaný z května 1987. Jde zřejmě o zápis z jednání výstavní komise. Navrhuje k zopakování nejúspěšnější výstavy z minulosti – J. Suchého, M. Věrčákovou a M. Hucka. Dále schvaluje k výstavě tyto autory – Radek Pilař, Josef Herčík, Z. Fibichová, Karel Toman, Zdeněk Němeček, Jindřich Kovařík, Václav Kabát, Ivan Englich, (dále ručně připsáno rukopisem Karla Vilguse) František R. Čech, Antonín Michalčík, František Staněk, Josef Liesler.

19. Rukopisný kus papíru s výstavním plánem. Sezóna 1988/1989: Jindřich Ulrich, Jiří Mocek, TTT Finsko, Kája Saudek, Vladimír Suchánek, J. Anderle, Jaroslav Šofr, Jan Švankmajer, Joska Skalník, Šárka Radová, Jiří Šalamoun, Zdeněk Mézl, Olbram Zoubek, Erika Bornová, Šerých, Viková. Sezóna 1989/1990: Adolf Born, Jan Šerých, Jan Saudek, Klára Truková, Jan Pacák, Mirka Věrčáková, Polakovič, Vladimír Komárek, Jan Schmidt, Karel Nepraš, Stanislav Martinec, Oldřich Kulhánek, Jaroslav Kořán, Novák, Švankmajer.

20. Dva listy průpisového papíru (špatně čitelné), pravděpodobně zápis z jednání výstavní komise z června 1988. V první části je chronologický plán výstavní činnosti v 30. sezóně, tj. v letech 1988/1989. Jindřich Ulrich, Jiří Hocek, Vladimír Suchánek, divadlo TTT, ? přepsaný na Suchánka, Jaromír Šofr, Jan Švankmajer, Josef Skalník, Šárka Radová, Jiří Šalamoun, Zdeněk Mézl, Olbram Zoubek, Erika Bornová, Jaroslav Šerých, Jindra Viková. Perspektivně byli schváleni pro budoucí výstavy tito autoři: Jitka Husarová, Oldřich Kulhánek, Jan Saudek, Kája Saudek, Ladislav Novák, Karel Nepraš, Václav Teichman, Petra Oriešková, Theodor Pištěk, Vladimír Komárek, Radek Pilař, Josef Herčík, Karel Toman, Emílie Tomanová, Zdeněk Němeček, František Čech, Antonín Michalčík, Josef Liesler, Václav Kabát, Jindřich Kovařík, Miroslava Věrčáková, Adolf Born, Albín Brunovský, Vratislav Žižka, Polakovič, V. Ronovský, Jaroslav Papoušek, Aleš Neubert, Jakub Krejčí, Miroslav Jágr, Markéta Prachatická, Karel Gott, Miloslav Stibor, František Dvořák, Stanislav Martinec, Jiří Bartoška, Josef Velčovký, Ladislav Novák, Grafičanka, skupina Rozbřesk, Jiří Bárta, Vladimír Gažovič, Moric Isa, Miroslav Dopita, I. Krausová, Václav Chochola, Jaroslav Šerých, Klára Trnková, Jan A. Pacák, Jan Schmidt, Karel Laštovka, Jan Kanyza, Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín, Miroslav Barták, Ondřej Suchý, Taras Kuščynskyj, Antonie Jankovcová, Olga Vyleťalová, Jiří Brázda, Adriena Šimotová, Miroslav Horníček, Ema Srncová, Jiří Běhounek, Ivo K. Petřík, Eva Hašková, Karel Vilgus. V minulé – 19. sezóně vystavovali v semaforské síni tito autoři: Ivan Englich, Zdena Fibichová, Petr Poš, Alois Mikulka, Vladimír Preclík, Jiří Pařík, Karel Vysušil, Adolf Absolon, Vlastimil Zábranský, Miroslav Hucek, Kateřina Černá, Stanislav Holý, Hana Čápová, Karel Demel. V roce 1988 byli členy výstavní komise Antonín Hardt, Jiří Benda, Jiří Suchý, Vladimír Suchánek, Jiří D. Novotný, Jaroslav Veselý, Marie Diensbierová, Pavel Bobek a Karel Vilgus. 

21. Ručně psaný přeložený papír formátu A5. Plán výstav na neuvedenou sezónu (z kontextu jde určit sezónu 1989/1990) s těmito autory: Miroslav Horníček, Plakáty+Teichman, Jan Pacák, Karel Vaca, Oldřich Nový (fotografie – retrospektivní výstava k výročí tohoto herce, který v 30. letech provozoval divadlo ve Stýblově pasáži – pozn. autora), Jindra Viková, Ladislav Novák (termín doplněn o Ivana Steigera), Karel Nepraš, Stanislav Martinec, Oldřich Kulhánek, Jaroslav Kořán, Němci???, Jan Švankmajer, Jan Schmidt. Podle tohoto seznamu trvala výstavní sezóna od 12. září do 15. července.

22. Nedatovaný list z bloku A5 psaný rukopisem Karla Vilguse a rozdělující pracovní povinnosti mezi kurátorem a ostrahou. Je uvedený i výpočet mzdy ostrahy – 8 Kčs za hodinu, počítá se s pracovní dobou 5 hodin denně 6 dní v týdnu.

23. Pět předtištěných vyplněných žádostí o povolení uspořádat výstavu zaslaných odboru školství a kultury Obvodního národního výboru Prahy 1 (viz příloha 3).

doplnujici_dok.zip

Seminární práce doktorského studia

Výstavní síň divadla Semafor v letech 1980–1990
Petr Vilgus

Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze

část I.

Tato seminární práce pojednává o Výstavní síni divadla Semafor, prostoru o ploše necelých 30 m2 umístěném nedaleko Václavského náměstí, kde se mezi roky 1982–1990 objevovaly práce oficiálních umělců i těch, jejichž svoboda vystavovat díla byla v jiných kulturních institucích omezovaná. Potkávalo se zde umění Adolfa Borna či Jiřího Šalamouna s obrazy Vladimíra Komárka, Mirky Věrčákové nebo Ivy Hüttnerové, vystavoval zde Miroslav Hucek, Joska Skalník, Jan Pohribný nebo Olbram Zoubek. Přes nástrahy socialistické byrokracie galerie přetrvala do časů revoluce v listopadu 1989 a zanikla až s příchodem systému, který místo nekomerčních výstav upřednostňoval prodej zboží. Text je doplněný obsáhlými přilohami, kde jsou chronologicky zaznamenané všechny známé výstavy ve Výstavní síni divadla Semafor. Také je tu přehled archivních materiálů, které jsem prozkoumal.

Klíčová slova

Výstavní síň divadla Semafor, výstavnictví v Praze v 80. letech 20. století, Karel Vilgus, Přehled kulturních pořadů v Praze

1. Úvod

Pro tento zdánlivě neatraktivní námět seminární práce jsem se rozhodl z několika důvodů. Patří mezi ně můj zájem o období postupného uvolňování socialistického režimu v Československu, které nakonec vyústilo v revoluci v listopadu 1989. Mám v oblibě poetiku Jiřího Suchého i vědeckou práci na témata, která většina historiků přehlíží. Ale nejsilnějším motivem byl fakt, že jsem se celé své dětství pohyboval přímo „u toho“.
Hlavou, srdcem i rukama Výstavní síně divadla Semafor (1)  byl totiž můj otec Karel Vilgus, který v jedné osobě spojoval funkce manažera a dělníka. Vybíral vhodné autory, kterým pak pomáhal vymalovat zeď galerie a rozvěsit díla po stěnách nebo graficky upravoval plakáty, které nechal vytisknout a také je sám vylepil na plakátovací plochu na nároží před divadelní pokladnou. Já jsem v té době byl desetiletým klukem, který měl štěstí, že se pohyboval v prostředí bohatém na přední malíře, grafiky nebo fotografy.
Cílem této seminární práce je mj. zaznamenat údaje, vzpomínky a souvislosti, které se rychle vytrácejí z hlav pamětníků. Druhým motivem je snaha připomenout si své dětství a milé chvíle strávené s tátou v Pasáži Alfa.

Touto cestou chci poděkovat lidem, kteří mi věnovali svůj čas a společně se mnou zavzpomínali na malou, ale vlivnou galerii sídlící v centru Prahy. Byli to: Karel Vilgus (v letech 1971–1990 výtvarník divadla Semafor a faktický kurátor výstavní síně), Hedvika Jírová-Vilgusová (zaměstnankyně oddělení tiskových služeb podniku Tomos, který pro Semafor zajišťoval výrobu programů a plakátů), Jiří Datel Novotný (dlohouletý herec divadla Semafor a důležitý účastník dění okolo výstavní síně), Hana Havlíčková (bývalá zaměstnankyně divadla, jistý čas vedoucí jeho archivu) a Václav Kadlec (milovník divadla Semafor, historik, editor dvacetidílné Encyklopedie Jiřího Suchého).
Mapování dějin Výstavní síně divadla Semafor nebylo snadné. Doklady, pozvánky a další podklady se dílem ztratily, dílem byly zničeny při stěhování Semaforu ze Stýblovy pasáže nebo při povodni v roce 2002 (ta zasáhla archiv divadla umístěný v té době v malé scéně Hudebního divadla v Karlíně). 

 
2.  Výstavy fotografií v Praze v 80. letech 20. století, malé a divadelní galerie

2.1  Výstavy fotografií v Praze

Fotografie po celé sledované období patřily v menších pražských galeriích k častým výstavním exponátům. Jako důkaz svého tvrzení předkládám namátkou vybrané číslo Přehledu kulturních pořadů (PKP) (2) z února 1983, kde je v rubrice Galerie, výstavy, sbírky celkem (mimo Národní galerii, Galerii hl. m. Prahy a Středočeskou galerii, včetně obvodních kulturních domů) 33 menších galerií, z čehož 7 prokazatelně vystavuje fotografie.
Na základě prohlídky čísel PKP z let 1980–1990 konstatuji, že nejvíce fotografických výstav se objevovalo v obvodních kulturních domech, v Galerii hl. m. Prahy a samozřejmě ve výstavní síni Fotochema.
Mapování fotografických výstav v Praze v 80. letech 20. století však nebylo hlavní náplní této práce.

2.2  Malé divadelní galerie v Praze

Provoz komorních galerií při divadelních scénách byl v 80. letech 20. století častým jevem. Již v PKP, ročník 1980, jsou uvedeny tyto divadelní galerie: Výstavní síň Divadla hudby (Opletalova 5, Praha 1), Výstavní síň divadla V Nerudovce (Nerudova 23, Praha 1, provozoval ji Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka) a Galerie ve foyeru divadla Albatros (bývalý Dům dětské knihy na nároží ulic Národní a Na Perštýně, Praha 1).
Od října 1986 se v Přehledu kulturních pořadů objevuje Výstavní síň divadla Na Zábradlí (Anenské náměstí, Praha 1, otevřeno denně 13–19.30 mimo dny, kdy se nehraje), od ledna 1987 je tu galerie ve foyeru divadla S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou, Zenklova ulice, Praha 8, otevřeno v době představení). O měsíc později se v PKP poprvé objevuje Výstavní síň divadla Semafor (Václavské náměstí 28, Praha 1, otvírací doba 16–21 hodin). Vlastní výstavní prostor měl i Činoherní klub (Ve Smečkách, Praha 1) nebo divadlo Rokoko, v PKP se však neobjevují. (3)
Další galerie, které ve sledovaném období někdy vystavovaly fotografie: Výstavní síň U Hybernů, Malá síň Mánes, Výstavní síň ÚLUV, Galerie Fronta, Výstavní síň Československý spisovatel, Galerie mladých, Galerie Jaroslava Fragnera, Galerie bratří Čapků, Galerie U Řečických, Galerie Vincence Kramáře, Malostranská Beseda, Výstavní síň Umění – knihy, Galerie Albatros, Výstavní síň MV SSM a několik galerií spadající pod podnik Českého fondu výtvarných umění (Centrum, Karolina, Platýz, Letná, Vodičkova, Zlatá ulička, Zlatá lilie, Na Újezdě). Své místo měly také výstavní síně obvodních kulturních domů.
V dubnu 1984 je v PKP poprvé uvedena Výstavní síň Fotoklubu zájmového klubu ČKD (Nekázanka, Praha 1). Od února 1986 je zde Galerie Květy (Na Florenci 3, Praha 1), v říjnu 1989 přibyla galerie Svazu českých fotografů (Kamzíková ulice, Praha 1). (4)
V dokumentech nalezených v archivu Karla Vilguse jsem objevil ještě tyto drobné výstavní prostory, které fungovaly v 80. letech 20. století a spadaly pod kontrolní dohled Obvodního národního výboru v Praze 1: Baráčnická rychta (U Lužického semináře 9), SK ROH VHMP (palác U Zlatého melounu, Michalská 12), Vysokoškolský klub Řeznická (Řeznická 17), Mladá fronta – inzerce (Staroměstské nám. 17) a Ústřední klub školství a vědy ROH Savaren (Na Příkopech 10).

 
3. Základní charakteristiky Výstavní síně divadla Semafor

3.1  Umístění výstavní síně

Výstavní síň divadla Semafor byla umístěna vedle stejnojmenného pražského divadla, které sídlilo ve Stýblově pasáži (tehdy nazývané stejně jako sousední kino – Alfa) (5).  Jednalo se o místnost, jejíž podlahová plocha byla mezi 26 a 35 m2 (6).  Měla samostatný vchod z pasáže a umožňovala tedy provoz i v době, kdy bylo divadlo zavřené. Galerie byla umístěna mezi schodištěm směřujícím do divadelního zákulisí a druhým schodištěm, které vedlo do kanceláří v prvním patře.
Dnešní vzhled průčelí bývalého divadla Semafor ničím nepřipomíná původní architekturu z 60. let 20. století. Vnější plášť divadla byl tehdy řešen v „bruselském“ stylu (7),  byl tvořen šikmými skleněnými plochami, které byly od sebe odděleny černě natřenou kovovou kostrou. Galerii bruselská fasáda nezasahovala. Unikátní úprava průčelí byla zlikvidována po odchodu divadla a prostor foyeru byl „rozparcelován“ na malé obchody.
Jak už bylo zmíněno, foyer divadla a galerie byly odděleny schodištěm. Návštěvníci divadla, kteří se chtěli během přestávky podívat do galerie, původně museli opustit foyer, vyjít do pasáže a po několika metrech chůze vstoupit do výstavní síně. Aby odpadlo toto nepohodlí (nepříjemné hlavně v zimě), byl na konci 80. let probourán průchod z foyeru divadla do galerie. Také byl ve výstavní síni nainstalován rozhlas, který informoval o konci divadelní přestávky.

3.2  Zaměření síně a výběr vystavujících umělců

Výstavní síň byla navržena jako prostor, kde se měli fandové divadla Semafor setkávat s výtvarnými pracemi spolupracovníků divadla. Neupřednostňovala žádný konkrétní výtvarný směr, techniku nebo vyhraněnou skupinu umělců. V průběhu let tu vystavovali nejen malíři a grafici, ale i fotografové nebo kreslíři.
Omezení panovalo jen u trojrozměrných předmětů, jejichž výstavy se zde konaly zřídka. Důvodem byl nedostatek místa, zvýšené riziko poškození předmětů a ztížené možnosti přepravy a instalace. Kurátor výstavní síně Karel Vilgus protěžoval autory olejomaleb, neboť předpokládal, že grafici a fotografové mají větší naději na prezentaci svých prací než právě autoři klasických pláten. Až na několik případů se zde nevystavovala díla nežijících autorů. K ojedinělým výjimkám patřila unikátní retrospektivní výstava olejomaleb Jiřího Šlitra nebo fotografií Tarase Kuščynského.
Galerie neměla problém s nezájmem umělců o výstavní prostor. Po velmi krátkém období rozjezdu nastal mohutný převis poptávky po vystavování nad nabídkou termínů. Ty byly běžně obsazeny na 10 až 20 měsíců dopředu a ani po zkrácení průměrné doby trvání výstav z měsíce na 14 dní se tento zájem tvůrců o výstavní termín nepodařilo pokrýt. Na druhou stranu měl kurátor síně dostatečně širokou nabídku umělců, z nichž mohl vybírat to nejzajímavější ze soudobé tvorby.
Obecnou snahou kurátora Karla Vilguse bylo vystavovat především umělce, kteří měli komplikovanou cestu do větších galerií díky svému nečlenství v Českém fondu výtvarných umělců (8).  Ve Výstavní síni divadla Semafor vystavovali jak obecně respektovaní výtvarníci (Jiří Šalamoun, Vladimír Suchánek, Zdeněk Mézl...), tak tvůrci, kteří si své umělecké jméno teprve budovali (Jiří Brázda, Jiří Slíva, Erika Bornová, Mirka Věrčáková, Iva Hüttnerová...). Mnozí autoři uskutečnili v semaforské galerii svou první výstavu v centru Prahy a zahájili zde svou úspěšnou kariéru. V několika případech semaforská galerie umožnila výstavu „nepovoleným“ výtvarníkům. Tak tomu bylo např. v prosinci 1987, kdy se zde konala první výstava Vladimíra Preclíka po mnoha letech zákazu.
Jedním z programových cílů Výstavní síně divadla Semafor (a nutností vzhledem k dodržování tehdy platných zákonů) byl oficiální zákaz prodeje vystavovaných děl nečlenů ČFVU. Existovala reálná obava, že případná participace divadla na obchodu s uměleckými předměty by mohla zavdat příčinu k uzavření síně a způsobila by problémy i divadlu Semafor (9).  Přesto zde fungoval neoficiální trh s díly vystavujících umělců. Legendární byla zejména výstava malíře Vlastimila Zábranského, který údajně během dvouhodinové vernisáže prodal všechna vystavená díla (10).
Nejpodstatnější vliv na skladbu vystavujících umělců měli Karel Vilgus a Jiří Datel Novotný. Ostatní zaměstnanci a spolupracovníci Semaforu včetně vedoucích divadelních skupin (Jiří Suchý, Miloslav Šimek, Josef Dvořák) prosazovali „své“ umělce jen ojediněle. Ani ředitelství Státního divadelního studia (SDS) a později Hudebního divadla v Karlíně (HDK), vedení Semaforu ani sponzoři nevěnovaly v tomto ohledu galerii výraznou pozornost.
Tlakům na komercionalizaci síně (prodej úpomínkových předmětů, orientace na „divácky úspěšnější“ autory) čelil Karel Vilgus zejména v letech 1983–1984, kdy se Zájmové sdružení výtvarných umělců při Domu kultury kovoprůmyslu neúspěšně pokusilo převzít galerii do své správy. Zájem o ovlivnění provozu síně se krátkodobě projevil po administrativním přiřazení Semaforu k Hudebnímu divadlu v Karlíně,  kdy byla zřízena komise pro sestavování výstavního plánu. Těmto tlakům činovníci galerie odolali a uchovali si svobodu ve výběru vystavujících umělců (přestože výstavy schvalovala komise, až na vzácné výjimky nezasahovala do výběru).
Úplný, chronologicky sestavený seznam vystavujících dnes již pravděpodobně nelze zrekonstruovat. Doklady, pozvánky a další podklady se dílem ztratily, dílem byly zničeny. V omezené míře lze vyhledat zmínky o výstavách v dobovém tisku, Přehledu kulturních pořadů nebo na měsíčních repertoárových plakátech divadla Semafor, tzv. nudlích.
Seznamy umělců, kteří vystavovali v letech 1981–1990 ve Výstavní síni divadla Semafor, jsou uvedeny v kapitole 6. Zahrnují jak objektivní a přesné údaje (většinou z Přehledu kulturních pořadů, tištěných pozvánek a z plakátů), tak informace, které jsem shromáždil na základě rozhovoru s Karlem Vilgusem, Jiřím Datlem Novotným a Danou Havlíčkovou.
Plánované výstavy (bez záruky, že skutečně proběhly) jsou v kapitole 7, která obsahuje texty z dokumentů nalezených v archivu Karla Vilguse.

3.3  Otvírací doba

Na svou dobu neobvyklá byla provozní doba galerie. Na rozdíl od naprosté většiny galerií v centru Prahy, které byly díky své otvírací době pro zaměstnaného člověka nedostupné, semaforská výstavní síň umožňovala návštěvu až do pozdního večera. Otevřeno bylo od 16 hodin, galerie byla přístupná i před začátkem představení sousedního divadla a kin (Alfa, Světozor) a zavírala po divadelní přestávce v 21 hodin. Pravděpodobně šlo o jedinou galerii v širokém okolí Václavského náměstí, která byla ve večerních hodinách přístupná veřejnosti.

3.4  Vstupné

Původním plánem kurátora Karla Vilguse bylo provozovat galerii s bezplatným vstupem. S ohledem na požadavky vedení divadla a Obvodního národního výboru v Praze 1 se však do žádosti o povolení galerie dostal návrh vstupné 1 koruna (vstupenkou mělo být vytištěné ex libris s dílem toho umělce, který v danou chvíli v galerii vystavoval) (11).  Vstupné bylo zaváděno pokaždé, když do projektu galerie vstoupil nový partner (Dům kultury kovoprůmyslu, koncernový podnik Mlékárens ký průmysl), vždy však vždy došlo ke zrušení tohoto poplatku. Formálně bylo vstupné součástí všech dokumentů uvedených v kapitole 7, podle pamětníků však nebylo vyžadováno.

3.5  Ostraha a bezpečnost exponátů

V počátcích Výstavní síň divadla Semafor řešila problém, z jakých zdrojů získat peníze na mzdu pracovníků ostrahy. Krátce po zahájení provozu síně byl Karel Vilgus osloven Zájmovým sdružením výtvarných umělců při Domu kultury kovoprůmyslu, jehož členové nabídli spolupráci na provozu. S nimi přišli dvě kustodky – Marie Mitinová a Dagmara Zoubková. Spolupráce se sdružením se brzy ukázala jako konfliktní a proto byla ze strany divadla ukončena. Zmíněné kustodky však v síni již zůstaly. Nedostatek financí na jejich platy byl následně vyřešen uzavřením sponzorské smlouvy s Mlékárenským průmyslem, který tuto povinnost převzal (12).
Podle sdělení Karla Vilguse se během desetileté historie Výstavní síně divadla Semafor nevyskytl žádný případ krádeže nebo poškození uměleckého díla.

3.6  Ohlasy ve sdělovacích prostředcích

Před rokem 1989 se podle názoru Karla Vilguse neobjevila žádná zmínka o galerii ve státní televizi či rozhlasu, což korespondovalo s všeobecným mediálním bojkotem Suchého skupiny v Semaforu. Informace zahraničních sdělovacích prostředků nebyly divadlem monitorovány. Ohlasy na výstavy v dobovém tisku byly sporadické, opět odrážely úředně doporučené ignorování semaforských aktivit. Většinou šlo o krátké pozvánky v kulturních servisech deníků a časopisů, rozsáhlejší články a recenze byly výsledkem aktivit vystavujích umělců (13).   Galerie neorganizovala žádné informační aktivity směrem k tisku a veřejnosti.

3.7  Povolování výstav

Podle sdělení Karla Vilguse nebyla za celou dobu existence výstavní síně zakázána žádná výstava a ani se k němu nedostala informace o úředním zákazu některého autora. Tvrdí, že pokud měli někteří výtvarníci v jiných galeriích problémy, pak nemuselo jít o oficiální zákaz ze strany státních orgánů, ale spíš o zbabělost kurátorů nebo jejich snahu ušetřit si práci. Prosazení polooficiálních umělců do výstavního plánu bylo teoreticky možné, jednalo se však o časově náročnou činnost. Kurátor výstavní síně musel mít trpělivost a účastnit se řady nekonečných schůzí komisí, na kterých se tyto záležitosti projednávaly. Navíc, mnohé administrativní komplikace nebyly podmíněny věcným nesouhlasem s výstavním projektem, ale spíše osobními zájmy úředníků. Podmínky a omezení provozu nebyly jednotné. Jejich forma se měnila s každou personální změnou ve schvalovacích orgánech.
Výstavy v období socialismu podléhaly rozsáhlé informační povinnosti, o čemž svědčí dopis odboru kultury Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 16. 3. 1984 (14),  ve kterém se mj. uvádí: „povinností pořadatelů výstav je zasílat pozvánky na vernisáže nejen obvodnímu a krajskému kulturnímu inspektorovi, ale i Vládní komisi pro výstavnictví České socialistické republiky.“
Přestože byly probíhající výstavy dozorovány hned několika institucemi, výstavní plán zpracovaný kurátorem a odsouhlasený komisí schvaloval pouze ředitel Semaforu, po začlenění divadla pod HDK ředitel této instituce.
Semaforská galerie měla dobrou pozici pro jednání na státních úřadech. V prvních letech existence nad ní držel ochrannou ruku ředitel SDS Otakar Petřík, později ředitel HDK Antonín Hardt. Oba měli v tehdejším mocenském systému takové postavení, že i státní úřady jejich rozhodnutí respektovaly.
Využití výstavních síní na území Prahy 1 spadalo pod komisi kultury Obvodního národního výboru Prahy 1. Tento orgán měl formální i faktickou možnost zasahovat do výstavních plánů galerií, v praxi však spíše přicházel s požadavky, aby se menší výstavní síně podílely na společných projektech ONV (15).  

 
4. Semafor a jeho galerie

4.1   Plány (16)

Plán vzniku Výstavní síně divadla Semafor začal vytvářet Karel Vilgus už v první polovině 70. let (17).  Ve složitém období normalizace byl však dlouhá léta opomíjen jak vedením divadla, tak ředitelstvím Státního divadelního studia, pod které Semafor spadal. O průlom v nezájmu nadřízených orgánů se zasloužil zejména ředitel Semaforu Ivan Englich (18). 

4.2  Počátky

Galerie byla založena na základě žádosti nazvané Rozšířený návrh změn, kterou napsal 6. 5. 1980 Karel Vilgus pro ředitelství Státního divadelního studia (19).  Zde mj. nastiňuje plán vzniku komorní výstavní síně, která má „vystavovat špičková díla v oborech malba, grafika, fotografie, návrhy scén, kostýmy, tapiserie, známky, sklo, plakáty atd.“ Dále uvádí další možnosti využití galerie pro účely prodeje přebytků propagačních materiálů divadla, katalogů a pro autogramiády. Ve svém návrhu Karel Vilgus vyjmenovává základní pravidla provozu síně – měsíční periodicitu výstav, vstupné 1 Kčs a otevírací dobu, která bude končit po 19. hodině. Na závěr svého dopisu Karel Vilgus připomíná, že o vznik galerie usiluje od roku 1971.
Žádný z pamětníků, historické dokumenty, měsíčník Přehled kulturních pořadů ani literatura o Jiřím Suchém a Semaforu mi neprozradila, kdy Výstavní síň divadla Semafor skutečně vznikla a jaké byly první výstavy. Pravděpodobně byla schválena ředitelstvím Státního divadelního studia v průběhu roku 1981 a zprovozněna v sezóně 1982/1983.

4.2  Existence

Po zahájení provozu síně se k jejímu zakladateli Karlu Vilgusovi přidal herec divadla Jiří Datel Novotný, který spolupracoval zejména na výběru umělců a jehož zásluhou byly realizovány mnohé zajímavé výstavy.
Jak už jsem uváděl v kapitole 3.5, největším problémem bylo sehnat peníze, ze kterých by byli placeni zaměstnanci ostrahy galerie. Hudební divadlo v Karlíně (pod jehož správu se v té době Semafor dostal) nemělo možnost platit kustodky z vlastních zdrojů a proto bylo potřeba najít sponzora. V létě 1983 se Karlu Vilgusovi nabídli spolupráci na provozu galerie členové Zájmového sdružení výtvarných umělců Domu kultury kovoprůmyslu (DKK). 1. 11. 1983 byla uzavřena smlouva mezi divadlem a DKK, která zakotvovala podíl jednotlivých stran na provozu výstavní síně a systém rozdělení případného zisku (20).  2. 1. 1984 uzavřel DKK a kurátor Karel Vilgus dohodu o pracovní činnosti na rok 1984, která zakotvovala povinnosti vedoucího výstavní síně. Jedním z důležitých bodů smlouvy byl i povinný dohled nad zákazem prodeje vystavovaných děl (21). 
Již během prvních měsíců provozu se však ukázalo, že cílem členů Zájmového sdružení výtvarných umělců (většinou autorů prodejně úspěšných výtvarných děl na hranici kýče) nebylo spoluprovozovat nekomerční galerii, ale převzít tento prostor pod svou správu a provozovat zde prodejní výstavní síň pro vlastní tvorbu.
Pomoc přišla od bývalého ředitele Semaforu a v té době poradce generálního ředitele podniku Mlékárenský průmysl (MP) Ivana Englicha. Ten inicioval smlouvu mezi MP a HDK, ve které se MP zavazoval k podílu na financování kulturně-propagačních a výstavních akcí divadla. Smlouva byla podepsána 27. 4. 1984 (22).  Následně byl ukončen smluvní vztah k DKK a kustodky byly převedeny na MP, k čemuž došlo na jaře 1985. Mezi Karlem Vilgusem a MP byla podepsána dohoda o pracovní činnosti 28. 3. 1985 (23).  Na základě smluv měla být galerie přejměnována na Výstavní síň spolupracovníků, kamarádů a přátel divadla Semafor, ve skutečnosti však k této změně nedošlo.
V září 1986 byla rozhodnutím ředitele HDK zřízena výstavní komise výstavní síně při scéně Semafor a Karel Vilgus jmenován jejím tajemníkem. Došlo tak k legalizaci stávajícího stavu, kdy výstavní plán schvalovala na návrh kurátora neformální komise (24). 

4.3  Konec projektu

Výstavní síň divadla Semafor přerušila svou činnost krátce po začátku „sametové“ revoluce, tedy po 17. listopadu 1989.
Významnou roli v převratu hrála pražská divadla, která se mimo jiné podílela i na distribuci plakátů, provolání, peticí a tiskových zpráv Občanského fóra (OF (25)).  Pro činnost informačního centra OF byly vyčleněny právě prostory semaforské galerie.
Mezi pamětníky neexistuje jednotný názor na to, kdy toto centrum vzniklo a kterou výstavu jeho vznik přerušil. Podle pozvánek zde mezi 11. 9.–1. 10. vystavoval kolá  že Miroslav Horníček, pro říjen a listopad informace chybí a další pozvánka je až na 28. 11., kdy zde měla proběhnout vernisáž výstavy obrazů Karla Vaci. Podle sdělení Jiřího Datla Novotného revoluce pravděpodobně ukončila výstavu fotografií, která dokumentovala spolupráci Semaforu a finského divadla TTT. Pravděpodobný termín vernisáže byl v předvečer revoluce – 16. 11. 1989.
Poté, co byl prezidentem Československa zvolen Václav Havel, galerie na krátkou dobu navázala na svou předchozí činnost. Jedinou zaznamenanou výstavou z tohoto období bylo představení tvorby exilového karikaturisty Ivana Steigera (6.–28. 2.) (26).
Po revoluci převzal vedení Semaforu Jiří Suchý, který rychle zaváděl změny, jejichž realizaci bránil v předchozích letech komunistický režim. Jednou z nich bylo   i zprovoznění obchodu s knihami, zvukovými nosiči a dalšími předměty se vztahem k Semaforu. Pro umístění prodejny, která se nazývala Obchod (někdy psáno Opchod) Žofie Melicharové, si Suchý vybral právě bývalou galerii. Využití tohoto místa pro účely divadla definitivně zaniká po vypuzení Semaforu ze Stýblovy pasáže. V době publikování tohoto textu je prostor bývalé galerie využíván jako pobočka cestovní kanceláře.

5. Závěrečné slovo

Ve výstavní síni divadla Semafor bylo v 80. letech 20. století představeno veřejnosti více jak 100 projektů. Jejím tvůrcům se dařilo na mimořádně exponovaném místě a ve složité době uvádět výstavy autorů, kteří se z různých důvodů neobjevovali ve větších galeriích. Při vernisážích, ale i při běžném provozu, zde docházelo k setkávání těch, kteří pro taková setkávání jinde příliš prostoru něměli.

Karel Vilgus mi k projektu výstavní síně řekl: „Vytvoření místa na setkávání bylo naplněním jedné z hlavních ideí, které jsme měli s Jiřím Datlem Novotným při plánování a realizaci tohoto projektu. Na počátku však bylo především fandovství k divadlu Semafor a k české výtvarné scéně“.

Výstavní síň divadla Semafor je dnes již zapomenutým výstavním prostorem. Přesto (či právě proto) jsem přesvědčený o smyslu této seminární práce, která na poslední chvíli uchovává pro budoucí práci historiků jak informace z písemných podkladů, tak zejména údaje sdělené pamětníky.

Všem, kteří mi pomohli při vytváření této práce děkuji a svým případným následovníkům přeji hodně úspěchů.

 
6. Seznamy výstav a existujících dokumentů

6.1  Přehled prokazatelně realizovaných výstav ve Výstavní síni divadla Semafor

1984
•  únor – Adolf Absolon – miniatury na dřevu [KV]
•  duben – Miroslav Hucek – fotografie [KV]
•  květen – Václav Hanuš – obrazy (2.–15. 5.) [KV]; Jana Jelenová-Homolová – obrazy na dřevě (16.–31. 5.) [KV]

1986
•  říjen – Tomáš Bím – obrazy a grafiky (6. 10.–1. 11., výstava pravděpodobně ukončena předčasně) [JDN]; Mirka Věrčáková – obrazy na dřevu (24. 10.–9. 11.) [JDN]
•  listopad – Mirka Věrčáková – obrazy na dřevu (24. 10.–9. 11.) [JDN]

1987
•  leden – Jan Pohribný – fotografie (12.–25. 1.) [KV]
•  únor – Zdeněk Thoma – Zahrady tichého mámení (Japonsko) (do 15. 2.) [PKP];
 Dana Zámečníková – malované vrstvené sklo (16. 2.–8. 3.) [PKP, JDN]
•  březen – Dana Zámečníková – malované vrstvené sklo (16. 2.–8. 3.) [PKP, JDN];
 Martin Wielgus – obrazy (9.–29. 3.) [PKP]; Jiří Slíva – kresby (od 30. 3.) [PKP]
•  duben – Jiří Slíva – kresby (do 19. 4.) [PKP]; Vladimír Komárek – obrazy
 a kresby (od 20. 4.) [PKP]
•  květen – Vladimír Komárek (do 10. 5.) [PKP]; Rifo Dobra – fotografie
 (11.–31. 5.) [PKP, JDN – na pozvánce uveden konec výstavy 30. 5.] 
•  červen – František Skála ml. – obrazy a plastiky (1.–21. 6.) [PKP, JDN
 – na pozvánce uveden začátek výstavy 6. 6.]
•  září – Ivan Englich – fotografie (7.–27. 9.) [JDN]; Zdena Fibichová – keramika (29. 9.–13. 10.) [JDN]
•  říjen – Zdena Fibichová – keramika (29. 9.–13. 10.) [JDN]; Petr Poš – kresby
 (20. 10.–8. 11.) [JDN]
•  listopad – Petr Poš – kresby (20. 10.–8. 11.) [JDN]
•  prosinec – Vladimír Preclík – Sochy na doteku závislé (1.–20. 12.) [PKP, JDN];
 Antonín a Jiří Paříkovi – naivní plastiky a kresby (22. 12.–12. 1.) [PKP, JDN
 – na pozvánce uváděn pouze Jiří Pařík]

1988
•  leden – Antonín a Jiří Paříkovi – naivní plastiky a kresby (22. 12.–12. 1.)
 [PKP, JDN – na pozvánce uváděn pouze Jiří Pařík]
•  únor – Adolf Absolon – obrazy (4.–25. 2.) [PKP]
•  březen – Miroslav Hucek – fotografie (22. 3.–10. 4.) [JDN]
•  duben – Miroslav Hucek – fotografie (do 10. 4.) [PKP, JDN];
 Kateřina Černá – obrazy (12.–30. 4.) [PKP, KV]
•  květen – Stanislav Holý – litografie (4.–22. 5.) [PKP, JDN]; Antonie Jankovcová – skleněné objekty (26. 5.–12. 6.) [PKP – pravděpodobně se neuskutečnila];
 Hana Čápová – grafiky (24. 5.–14. 6.) [KV]
•  červen – Hana Čápová – grafiky (do 14. 6.) [PKP, KV]; Karel Demel – grafika (16. 6.–9. 7.) [PKP]
•  červenec – Karel Demel – grafika (16. 6.–9. 7.) [PKP]
•  září – Jindřich Ulrich – obrazy (6.–25. 9.) [KV], Jiří Mocek – obrazy a kresby
 (27. 9.–16. 10.) [JDN]
•  říjen – Jiří Mocek – obrazy, miniatury na dřevu (do 16. 10.) [PKP, JDN];
 Vladimír Suchánek – grafika (18. 10.–6. 11.) [PKP – zřejmě omyl]
•  listopad – Vladimír Suchánek – drobná grafika (22. 11.–17. 12.) [KV]
•  prosinec – Vladimír Suchánek – drobná grafika (do 17. 12.) [PKP, KV];
 Jaromír Šofr – obrazy (27. 12.–15. 1.) [PKP, KV]

1989
•  leden – Jaromír Šofr – obrazy (27. 12.–15. 1.) [PKP, KV]; Staněk – obrazy
 a koláže (24. 1.– 12. 2.) [KV]
•  březen – Zdeněk Mézl – obrazy a dřevořezy (do 5. 3.) [PKP]; Šárka Radová
 – keramické plastiky (7.–26. 3.) [PKP, KV]; Jiří Šalamoun – grafika, litografie
 (od 28. 3.) [PKP, KV – na pozvánce od 29. 3.]
•  duben – Jiří Šalamoun – grafika (do 16. 4.) [PKP, KV – na pozvánce do 17. 4.]; Josef (Joska) Skalník – obrazy a kresby (18. 4.–7. 5.) [PKP, KV]
•  květen – Josef Skalník – obrazy a kresby (18. 4.–7. 5.) [PKP, KV];
 Erika Bornová-Sládková – obrazy a sochy (10.–28. 5.) [PKP, KV];
 Olbram Zoubek – obrazy (30. 5.–18. 6.) [PKP, podle KV jde o omyl – výstava představovala Zoubkovu sochařskou tvorbu]
•  červen – Olbram Zoubek – obrazy (30. 5.–18. 6.) [PKP, podle KV jde o omyl
 – výstava představovala Zoubkovu sochařskou tvorbu]
•  září – Miroslav Horníček – koláže, kresby (11. 9.–1. 10.) [KV]
•  říjen – Miroslav Horníček – koláže, kresby (11. 9.–1. 10.) [KV]
•  listopad – Karel Vaca – obrazy (28. 11.–17. 12.) [KV]
•  prosinec – Karel Vaca – obrazy (28. 11.–17. 12.) [KV]

1990
•  únor – Ivan Steiger – karikatury (6.–28. 2.) [KV]

 

6.2  Nedatovaný seznam vystavujících podle Karla Vilguse a Jiřího Datla Novotného

Výběr jmen vystavujících umělců podle abecedy bez záruky a časového zařazení: Adolf Absolon (olejové miniatury), Adolf Born (kresby, litografie), Jiří Brázda (suchá jehla), Hana Čápová (grafika), Kateřina Černá (miniatury z krajek), Karel Demel (litografie), Rifo Dobra (fotografie), Ivan Englich (fotografie), Josef Fousek (fotografie, koláže), Zdena Fibichová (keramika), Stanislav Holý (?), Miroslav Horníček (koláže), Miroslav Hucek (fotografie), Jaroslava Husarová (fotografie), Iva Hüttnerová (obrazy), Jana Jelenová (malba na dřevu), Vladimír Komárek (obrazy a grafiky), Taras Kuščynskyj (fotografie, posmrtná výstava), Jiří Macht (fotografie), Zdeněk Mézl (barevné obrazy a dřevořezy), Alois Mikulka (malby), Jiří Pařík (kresby), Jan Pohribný (fotografie), Petr Poš (kresby), Vladimír Preclík (sochy – zřejmě první výstava po 20 letech zákazu), Šárka Radová (keramika), Jana Rainerová (litografie), František Skála jr. (instalace), Joska Skalník (obrazy), Jan Souček (surrealistické obrazy), Ivan Steiger (kresby), Běla Suchá (tapiserie, poslední výstava před smrtí), Vladimír Suchánek (litografie), Jiří Suchý (kresby), Jiří Šalamoun (kresby), Jiří Šlitr (kresby a olejomalby – zřejmě první výstava olejů tohoto autora), Jaromír Šofr (kameraman, zde rozměrné olejomalby), Mirka Věrčáková (obrazy), Karel Vilgus (plakáty), Karel Vysušil (grafika), Milan Wágner (fotografie), Vlastimil Zábranský (obrazy), Dana Zámečníková (sklo) a další.
Jiří Datel Novotný k výše vyjmenovaným výstavám ještě přidává: Zdeněk Burda (fotografie), Otto Dlabola (fotografie), Petr Hojda (fotografie), Václav Chochola (fotografie), Josef Kroupa (humor ve fotografii), Ivo K. Petřík (fotografie), Jan Saudek (fotografie), Karel Saudek (komiks), Miloslav Stibor (fotografie), Zdeněk Thoma (fotografie), TTT (výstava s tématikou Divadla pracujících z finského Tampere, které se Semaforem udržovalo na konci 80. let těsné kontakty).

6.3 Přehled kulturních pořadů

6.3.1  Úvod ke studiu Přehledu kulturních pořadů v Praze

Jedním z problémů, kterým jsem se zabýval při vytváření seminární práce o Výstavní síni divadla Semafor, byla neúplnost soupisů vystavujících umělců. Účinná pomoc nepřišla od pamětníků, což je pochopitelné, protože od předpokládaného založení výstavní síně letos uběhlo už 25 let. Hledané údaje jsem nenašel ani na semaforských repertoárových plakátech nebo na pozvánkách, které se bohužel nezachovaly jako úplný soubor, ale pouze jako útržkovité torzo ve vlastnictví řady osob.
Jedním z mála zdrojů, který obecně nabízí hodnověrné, dlouhodobé a více méně úplné informace o oficiální kultuře v Praze, je měsíčník Přehled kulturních pořadů PKP).
Mým prvotním motivem pro studium tohoto časopisu byla snaha nalézt datum vzniku Výstavní síně divadla Semafor a kompletního přehledu všech zde pořádaných výstav. Předesílám, že datum vzniku jsem ani zde neodhalil a také seznam výstav není zdaleka úplný (první zmínka je až z února 1987). Na druhou stranu jde o nejucelenější přehled uskutečněných výstav z konce 80. let 20. století, jaký je dnes k dispozici.

K předpokládaným důvodům, proč studium PKP nesplnilo má očekávání, patří:
1. dobrovolnost zápisu kulturní akce do Přehledu,
2. autocenzura, která se týkala upozorňování na existenci Jiřího Suchého a „jeho“ aktivit v Semaforu. Suchý byl v 80. letech „nezakázaný“ – mohl tvořit, ale nesměl do médií a každý jeho čin byl bedlivě sledován. Je možné, že tvůrci semaforské galerie záměrně neinzerovali výstavy, aby na sebe nepřilákali pozornost dozorujících orgánů (předpokládalo se, že semaforský divák si do výstavní síně najde cestu sám). Svůj vliv jistě měla i zapomnětlivost odpovědných pracovníků, kteří mohli propásnout uzávěrku PKP, případně neochota vystavujících umělců se finančně spolupodílet na této formě propagace.
Pro historika je zajímavý nejen samotný předmět jeho zájmu (v tomto případě Výstavní síň divadla Semafor), ale i dobový kontext ve výstavnictví. Proto jsem pro srovnání do seznamu výstav zapsal také všechny výstavy legendární galerie Fotochema, která sídlila zhruba pět minut chůze od Semaforu na Jungmanově náměstí. Šlo mi o vytvoření představy, jaké poutače na výstavy viděl chodec v 80. letech 20. století během na začátku a na konci Františkánské zahrady.
Pro účely dalších badatelů a historiků jsem tak vytvořil chronologicky řazený seznam údajů, který může napomoct jejich práci na těchto tématech.
Měsíčník Přehled kulturních pořadů, který dodnes vydává Pražská informační služba, jsem mohl zkoumat díky pochopení odpovědné redaktorky PKP paní Alice Braborcové v sídle redakce na Arbesově náměstí 5 v Praze. Touto cestou děkuji.

 

POZNAMKY:

1  Jindy také Výstavní síň Semafor nebo Výstavní síň při scéně Semafor. Galerie neměla samostatnou právní subjektivitu a proto způsob jejího pojmenovávání nebyl ustálený.

2  Detailní informace o tomto měsíčníku uvádím v kapitole 6.

3  Vedl jí výtvarník Joska Skalník. Každoročně vycházel almanach realizovaných výstav této galerie, který je dnes pro historiky velmi užitečný. Vycházím z informací Jiřího Datla Novotného.

4  Menší pražské výstavní síně ve sledovaném období většinou nezanikaly, proto výše uvedený seznam lze brát jako platný přehled galerijní scény pro celá 80. léta. Je třeba připomenout, že síť maloobchodních nebytových prostor v centrech českých měst většinou vznikala v konkurenčním prostředí první československé republiky. V socialistické plánované ekonomice tato síť výrazně převyšovala potřeby prodejních podniků a proto nebyla nouze o volné prostory na atraktivních místech.

5  Pasáž spojuje Václavské náměstí a Vodičkovu ulici s Františkánskou zahradou.

6  Různé smlouvy z archivu Karla Vilguse uvádějí podlahovou plochu 26, 29 nebo 35 m2.

7  Autor této úpravy je bohužel neznámý.

8  Jednalo se o profesní organizaci, jejíž členové byli uznáni jako „profesionální umělci“. Měli mimo jiné právo vystavovat v síti galerií ČFVU, legálně prodávat svá díla, přijímat honoráře za výtvarnou činnost a nepodléhali jinak všeobecné pracovní povinnosti (mohli se „živit uměním“). Přijetí do Českého fondu výtvarných umělců předcházela ponižující procedura hodnocení tvorby kandidáta komisí složenou nejen z výtvarníků, ale i z pracovníků různých úřadů. Umělecká kvalita díla byla pouze jedním z kritérií členství, hodnotil se také žadatelův morální a kádrový profil.

9  Viz poznámka 8.

10  Informace sdělená Karlem Vilgusem.

11  Viz dokument 1 v archivu Karla Vilguse – kapitola 7.

12  Tehdy se tomu říkalo "družební spolupráce" kulturní instituce a průmyslu. Principem bylo, že sponzorující podnik vkládal do spolupráce peníze, divadlo pak přispívalo prostislužbou. Nejčastěji se jednalo o přednostní nabídku jinak nedostatkových vstupenek do divadla pro zaměstnance sponzora nebo o přiměřenou formu účasti herců divadla na propagaci sponzorem vyráběného produktu.

13  Divadlo si platilo výstřižkový servis Pražské informační služby, což byla služba spočívající ve vyhledání zmínek v tisku podle zákazníkem zadaných klíčových slov.

14  Viz kapitola 7, dokument 5.

15  Členy aktivu výtvarníků při komisi kultury Obvodního národního výboru Prahy 1 byli v roce 1987 tito umělci: průmyslový výtvarník Jiří Trnka, inspektorka pro kulturu ONV Prahy 1 Daria Červinková, grafik Miroslav Hájek, fotograf Ivan Moringl, výtvarnice Milena Landová, kunsthistorička Národní galerie Jaroslava Hankeová a teoretik umění Jiří Machalický. Více – viz kapitola 7, dokument 15.

16  Plán Karla Vilguse na rozšíření mimodivadelních aktivit Semaforu se neomezoval jen na vznik galerie. Jeho cílem bylo vytvořit z divadla a jeho okolí živé centrum, které by kromě divadla a výstavní síně zahrnovalo např. obchody, klub a kavárnu s vyhlídkovou terasou. Součástí projektu bylo i řešení letitého problému neexistence skladu kulis v budově divadla. Dekorace k jednotlivým hrám se podle potřeby dovážely ze vzdálených skladů (např. z Nuslí nebo z vysočanské Balabenky). Krátce před uzavřením divadla na začátku devadesátých let byla realizovaná menší část tohoto projektu sestávající ze skladu kulis a kavárenské terasy. Po rozpadu Semaforu jako souboru tří samostatných tvůrčích skupin a vrácení zchátralé Stýblovy pasáže původním majitelům se divadlo „dočasně“ odstěhovalo. Slibovaná rekonstrukce však neproběhla do dnešních dnů.

17  Viz dokument ze 6. 5. 1980 v archivu Karla Vilguse, kde pisatel na závěr dopisu poznamenává, že    o realizaci výstavní síně Semafor usiluje od roku 1971.

18  Ivan Englich – mj. velmi dobrý fotograf a autor většiny známých snímků ze semaforských her – se na finančním zajištění provozu galerie podílel i po svém odchodu z vedení Semaforu. Z funkce poradce generálního ředitele koncernového podniku Mlékárenský průmysl zprostředkoval dohodu o družební spolupráci mezi divadlem a MP. Principy této kooperace jsou uvedeny na jiném místě této práce.

19  Viz kapitola 7, dokument 1.

20  Viz kapitola 7, dokument 3.

21  Viz kapitola 7, dokument 4.

22  Viz kapitola 7, dokument 7.

23  Viz kapitola 7, dokument 9, 10 a 11.

24  Viz kapitola 7, dokument 12.

25  Jednalo se o neformální organizaci, která v období revoluce zastřešovala činnost protivládní opozice.

26  V archivu Karla Vilguse je uložen amatérský záznam vernisáže této výstavy, který zaznamenal mj. účast Václava Havla.

POKRAČOVÁNÍ

Jan Lauchmann

O Víškovi (*1960) se nikdy prakticky nepsalo a ani příliš nevystavoval. Přesto ho jeho generace a okruh, ve kterém se pohyboval vždy považovaly za talent. Logicky tedy následuje otázka: proč to? Talent, který se neprosadil? Běžné, tuctově sentimentální, takových příběhů jsou stovky. Umění už je prostě takové, u špičky je nával. Nechceme-li bloudit ve stereotypech, které úspěšně směšují významy a vytvářejí zdání jediného možného způsobu existence věcí, je třeba diferencovat. Nenechat si vnutit svět ve kterém hodnocení přerůstají v soudy a v němž prosadit se je synonymem uspět. Jiří Víšek, jeho přístup k fotografii a hlavně k životu tuto důslednost vyžadují. Prosazování totiž příliš nesouzní s vnitřní svobodou tvůrce, vyžaduje disciplinovanost tužeb a pocitů a zrovna tohle k Víškovi příliš nepasuje. Jiří Víšek na sebe cíleně neupozorňuje, prostě jen v určitých oblastech kontrastuje s tím, co je zažité. Je navenek nenápadný a tak klame tělem, protože za klidnou fasádou se skrývá živel, který teče kam chce, dovede strhnout i když si stále udržuje distanc. To platí i v případě povolání, jeho defenzivní vzezření nedává příliš tušit, že je pedagogem, jenomže jak se zdá i ten kdo mluví tiše a nehraje na efekt může zaujmout. Bývalí studenti vzpomínají na svého učitele jako na člověka, který dal jejich fotografickému snažení smysl, získal je pro fotografii, protože byl přesvědčivý. Co víc si může pedagog přát. 

Jan Skácel
Karla Mahenová
Gustav Brom
Dalibor Chatrný
Vilém Reichmann
Tomáš Mazáč
Sony Halas
Ludvík Kundera
Laďa Plch

V roce 1987 napsal Zdeněk Kirschner do časopisu Československá fotografie o Jiřím Víškovi trefný článek, začínající úvahou nad mnohoslibným mladým autorem a končící vyjádřením nadějí, že další dílo bude mít pro domácí fotografii „neefemérní význam“… Bez ohledu na to, jak je dnes možné Víškovo dílo hodnotit a kam ho zařadit, je evidentní, že tehdy stejně jako dnes, jsou na něj automaticky aplikována ta nejnáročnější kritéria a o jeho kvalitě se prostě nediskutuje.

Podle tématického repertoáru, který Víškovy fotografie nabízejí se zdá, že autor není příliš velkým hledačem, jakoby si nesl podstatu budoucího osobního stylu a bytostné zaměření v sobě už od začátku a během let ho jen jemně cizeloval. Téma člověk, nebo možná lépe řečeno lidství se stalo Víškovi celoživotní náplní. Je tu sice rané stádium, ve kterém se zaměřoval na neživé objekty, ale i v něm už fungují hlavní principy, které nacházíme v pozdější tvorbě, zasvěcené téměř výhradně portrétu. Není divu že pedagog pražské FAMU Zdeněk Kirschner považoval před devatenácti lety Víška za naději domácí fotografie, protože už soubory realizované během studia jasně prokazují vyhraněný názor, podložený intenzivní vnitřní potřebou pochopit předmět ztvárnění ve všech detailních odstínech. Víšek zobrazuje člověka zvláštním způsobem, stylizuje ho do různě pojatých inscenací, tak aby co nejlépe vynikla individualita modelu, ale zároveň byl každý z portrétů určitým psychologickým prototypem. Podobně se dá pochopitelně charakterizovat každé zobrazení, tady však dává k takové interpretaci oprávnění hlavně promyšlená práce s formálními prostředky. Víšek inklinuje k mělkému prostoru, jako by se podvědomě stavěl proti iluzivní podstatě média nebo se snažil zobrazení maximálně zjednodušit, což potvrzuje i minimalismus, v jehož rámci se soustřeďuje na jeden motiv a nepřipouští rozptylování dalšími zbytečnými objekty. Autor je sice dítětem nové vlny osmdesátých let, která vnesla do tehdejší ztuhlé inscenace hravost a prvky tělesnosti, ale inscenační principy, kterými se tato vlna prosadila nebyly pro Víška až tak směrodatné, respektive nepřijímal je absolutně. Jeho parketou byl vždy psychologický rozměr zpodobovaného a pokud zapojil do hry rekvizity nebo nezvyklé pózy se kterými se hojně setkáváme u jeho souputníků, bylo to v souladu s jeho osobitým pojetím. Atributy, které Jiří Víšek spojil se svými modely mají vždy více méně formální povahu, mezi nimi a portrétovaným vzniká určitý vztah, ale není to vztah, na který jsme zvyklí, atribut portrétovaného necharakterizuje, má v mikrosvětě obrazu rovnocenné postavení. Víškovy fotografie tak dávají za pravdu modernistickému schématu nejen budováním prostoru, ale i věcností vztahů, které můžeme na fotografiích najít.

Budeme-li chtít autora konfrontovat s domácí situací, je nesporné, že se v mnohém potkává například s Ivanem Pinkavou. Zvolený příměr je však zároveň ilustrací toho, jak se zdánlivě podobné vlastně zásadně rozchází a že podstata fotografie není jen ve vizuální podobnosti. Pinkava totiž zakládá svoje práce v textu, je intelektuál a takové jsou i jeho fotografie, sofistikovaně operují s tradičními ikonografickými schématy, variují a modifikují je, ale nikdy se neodpoutávají od tradičního základu, který jim dává jistotu zakotvení. Z tohoto pohledu jde Víšek do odvážnějšího podniku. Vodí diváka tak trochu za nos, jeho fotografie jakoby hledaly novodobou symboliku, pohrávají si s předměty a vztahy a vypadá to, že chtějí začít vyprávět, ale je to jen zdání, nejde o pokus o novou strukturaci starých obsahů, ale o hru ve volném stylu, která musí dobře vypadat a bavit jak autora, tak diváka.

Říká se, že vše kvalitní se nakonec prosadí samo. Možná to platí jinde, ale v umění najdeme až příliš mnoho výjimek, než abychom uvěřili. Jiří Víšek je fotografem, který se vždy zajímal více o fotografování než o management své tvorby, zanechal za sebou desítky pozoruhodných fotografií a ovlivnil stovky svých studentů, což sice nestačilo, aby vešel do tuzemské síně slávy, ale možná svým způsobem strčil nohu do jejích dveří.

Jiří Pátek, Z odstupu a nadhledu. Fotograf Jiří Víšek, Host, 2006, č. 7, s. 40 - 41.

Sydney, 2007

Výstavní síň FOMA BOHEMIA, Náměstí Svobody 479, Hradec Králové, 3. – 30. 4. 2007.

I když výstava Vladimíra Birguse ve výstavní síni Foma Bohemia v Hradci Králové představuje ukázky z jeho tvorby z dlouhého období let 1990-2007, dominují mezi nimi mnohdy dosud nepublikované fotografie z posledních dvou let.
 
Vladimír Birgus je fotografem, který dokázal jasně vytýčit zřetelnou vlastní cestu přímo středem tohoto média.. Jeho nejrozsáhlejší cyklus „Cosi nevyslovitelného“ je vytvářen nepřetržitě od roku 1972, každoročně se rozšiřuje o nová díla, vznikající hlavně během častých cest, většinou spojených s fotografickým působením autora. Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět,  dokonale se bránícímu zaznamenávání významných společenských situací a politických událostí nebo komentování zachycených skutečností, tak častému v současné tvorbě a většinou dominujícímu nad fotografickým obrazem. V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem subjektivní dokument.

„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená, o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších.“

New York, 2007
Brisbane, 2007
Krakov, 2006
Šanghaj, 2007

Tato slova Václava Podestáta podtrhují jistou univerzálnost fotografií, protože při pobytu v různých geografických šířkách se Birgusovi podařilo nalézat stále stejné, nápadně banální situace z každodenního života a tímto svébytným způsobem se vzdaluje od obrazové identifikovatelnosti konkrétních míst. Jeho práce však mají vždy přesné popisky – informace o tom, kdy a kde fotografie vznikla. Divák tím získává nezaměnitelný klíč ke čtení tohoto souboru jako specifického univerzálního obrazu duchovní kondice současného člověka, jehož život v různých koutech naší země je podřízen, oproti konkrétním představám, podobným principům. Avšak principy vzniku těchto fotografií nejsme schopni žádným způsobem odhalit, protože nás autor místo pokusů o jejich vysvětlení spíše odkazuje na další neurčité pohnutky. Zjišťujeme, že člověk i ve skupině zůstává individuální a staví svůj vlastní svět, který musí koexistovat se světem, který ho obklopuje.

Vedle skutečných postav se na autorových fotografiích velmi často objevují i stíny, pocházející sice také od skutečných postav, ale zvláštním způsobem sugerující přítomnost jiného světa existujícího paralelně, na což upozornila polská kurátorka a teretička umění Elżbieta Łubowicz v úvodu katalogu výstavy, představené mezi jinými na Fotobienále v Moskvě nebo v Galerii Camelot v rámci krakovského Měsíce fotografie v roce 2004: „Fotografie Vladimíra Birguse, které vypovídají o existenci dvou souběžných světů, přinášejí skutečnější a pravdivější pozvání než zdánlivě realistický film, jenž uměle spojuje neslučitelné střípky naší komplikované reality.“ 

Postavy na fotografiích jsou vždy zachycené v nezvyklých situacích, často velmi abstraktních, jako v případě snímku s mužem sedícím na lavičce se zavřenými očima (Sitges, 2005), obklopeného stíny, které jakoby vycházely přímo z jeho snů; nebo potápěče z Honolulu (2001) vyfotografovaného ve skleněném bazénu na pozadí fragmentu pouliční scény. Tyto dva světy se vzájemně prolínají podobně jako nejednoznačná bývá lidská povaha…

Uměřený projev prostřednictvím čistých, ale velmi sytých odstínů barev, které dominují v estetice snímků, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény. Sytost těchto odstínů základních barev a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění. Dlouhé stíny na fotografiích a odstíny většinou teplých barev, velmi charakteristických pro pozdní odpoledne, nám zřetelně vymezují ono denní období, kdy se blíží další zlomový okamžik – poslední paprsky zapadajícího slunce jsou na chvíli nahrazeny soumrakem, takže jsme opět přivedeni na okraj světa představ a snů.

Velmi často jsou postavy na Birgusových fotografiích přistiženy ve chvíli dívání se nebo pozorování, např. sledování pouštění draků na pláži (Melbourne, 2004), ale také v okamžiku fotografování. Tato dvojí hra, týkající se problému pozorování, nás přibližuje k samé podstatě fotografického media.  Birgus se nám snaží něco sdělovat nejen o nás samých, o naší složité povaze, ale také o tom, co vlastně je fotografie, která neodráží svět, nekomentuje jej ani nevytváří novou skutečnost. Myslím, že tato otázka je velmi aktuální v době, kdy fotografie poněkud zevšedněla a stala se banálně jednoduchou. V masové záplavě obrazů úplně ztrácí fotografie své skutečné, elementární funkce a upřímnost sdělení trpí deficitem. Birgusovy fotografie si však zachovávají svou nejryzejší podobu.

Ireneusz Zjeżdżałka
šéfredaktor polského časopisu Kwartalnik fotografia

Na křídlech vůle, 1957

Jeho fotografie jste mohli potkat na mamutí výstavě Česká fotografie 20. století. Nedávno vyšla kniha o bombardování Brna, kde jeho snímky tvoří protějšky dobovým dokumentárním záběrům zasažených částí města. Na konci roku vystavoval své fotografie v prestižní pražské Galerii Pecka. Brněnský fotograf Miloš Budík. 

Jestli je fotografický obraz svědectvím doby? Ano je, nepochybně. Jen význam slova svědectví se s plynutím času proměňuje. S plynutím času se fotografie odpoutává od své předlohy a vlastně i od autora a začíná žít vlastním životem. Má-li to štěstí a nezůstane ležet stranou, stane se součástí mnoha kontextů a někdy i legend. Najednou není důležitý autorský záměr, doba se chopí obrazu a začne odlupovat jednotlivé vrstvy a do světa se vydají různé interpretace. V tu chvíli už není důležitá pravda obrazu, ale to, jak působí navenek.

Miloši Budíkovi bylo minulý rok sedmdesát let, věk požehnaný, věk odstupu, moudrosti a shovívavosti k věcem tohoto světa. I jeho fotografie zažívají transformaci. Autor stojí stranou a může jen žasnout, co v jeho snímcích objevuje mladší generace. Musí to být zvláštní pocit existovat vedle vlastního díla, které už vám tak úplně nepatří, protože se stalo obecným vlastnictvím, tak jako se to stává i ostatním kulturním artefaktům. Víte, že všechno bylo vlastně trochu jinak, ale těžko se to vysvětluje, svět se od té doby proměnil. A mění se čím dál rychleji, stejné věci jsou viděny novýma očima, stejné věci si následníci vykládají po svém, tak aby zapadly do jejich světa. Mnoho z těch věcí se zdá najednou neuvěřitelnými a nepravděpodobnými, těžko je rozšifrovat a tak se postupně vytrácejí. Máme obrazy a záznamy a přesto zapomínáme. A nedá se s tím nic dělat. Řeknete, to je život. To je člověk a máte pravdu, obraz na všechno nestačí.

Bez názvu, 1956    Tělocvicna, 1956 Mytí, 1958    Cesty, 1966    V galerii, 1978    Moderní obraz, 1958

Fotografie Miloše Budíka mají dnes nakročeno směrem k velké, oficiální historii, k tomu uhlazenému příběhu fotografie, který do sebe pojme omezený počet, vyvolených, které obdaří věčností. Zároveň jsou to však  stále fotografie jaksi uvěřitelné, ještě máme šanci spatřit příběhy, které se za nimi skrývají. Doby nadšeného amatérismu, kdy se mladí pravidelně scházeli s uznávanými kapacitami, kdy se nad každou fotografií diskutovalo, hledali se chyby, hodnotilo se, bodovalo se a taky se udělovala ocenění, která něco znamenala. Byla to doba, o níž se dá s mírnou nadsázkou říct, že v ní byl každý našinec částečně i fotograf. Stačilo se na odpoledne zavřít do koupelny a večer byly fotografie. Ano, byly to také doby zakletého kolektivismu, časy, kdy se na určité úrovni psaly pozdravné dopisy ústřednímu výboru a na jiné se zase žilo věcí fotografie. Zajímá to dne ještě někoho? Jsme dnes ještě schopní to vnímat jako paradox?

Miloš Budík ale nebyl v životě jen amatérem, fotografii nakonec vystudoval a profesionálně provozoval, ať už jako fotograf nebo jako obrazový redaktor časopisu Věda a život. Amatérské prostředí, které bylo již od samých počátků živnou půdou fotografie mu však zůstalo stále vlastní. Konec konců díky němu je dnes znám. V něm vyrostl a nakonec se on stal tím, který hodnotí a o jehož názory je zájem. To však už měl za sebou řadu úspěchů na domácích i mezinárodních fotografických salónech a jeho fotografie se objevovaly v knihách i časopisech. Status amatéra, milovníka, dává křídla volnosti, ale na druhou stranu hrozí morem schematismu, který pronásledoval domácí i zahraniční amatérskou scénu a výstavy amatérů, odjakživa. Byl to prubířský kámen, kdo byl prázdný podlehl, kdo ne, vydupal si vlastní cestu. Šlo asi i o společnost, ve které se člověk pohyboval a tady měl Miloš Budík štěstí, na počátku šedesátých let se stal zakládajícím členem brněnské skupiny Vox, která sdružila významné brněnské fotografy. Neměli sice striktní program, více je zajímalo působení jednotlivých fotografií, komponovaných do výrazově zajímavých celků, ve své době však patřili k jedněm z prvních, kteří používali tento přístup. Tvorba Voxu se nesla z velké části na vlně ozvláštňování viděné reality a jeho specifikou bylo zejména dobově aktuální zdůrazňování absurdního humoru. V Budíkově tvorbě se objevují všechny tyto komponenty, ale ve srovnání s většinou ostatních členů skupiny je jeho rozpětí širší, dokázal se totiž občas vyhnout poetice a umění a udělat prostě jen dobrý snímek, což je v době, kdy se začínáme na fotografii koukat rovněž jako na svého druhu ideologii zacyklenou v sobě samé třeba ocenit. V Budíkovi je prostě vždy i pár gramů reportéra, který nutně netvoří, ale je schopen také informovat. Na druhou stranu tu však stojí některé výrazné fotografie, jako například hejno ptáků letících proti zapadajícímu slunci, jezdec na koni mezi křížícími se cestami nebo fotbalista s berlemi, které se staly ikonami se vším všudy.

Fotografii pronásleduje v poslední době spousta chmurných i hystericky optimistických předpovědí. Klasická technologie se srazila s digitální a neví se tak úplně, co bude dál. Vyjdeme-li z historických analogií, dá se předpokládat, že klasická fotografie se přimkne těsněji ke konvenční trojici umění. Prach se usadí a my si zvykneme. Možná ani nepostřehneme, že samozřejmé mistrovství staré dobré fotografie je nenávratně pryč, zbývají ale stále fotografie a ti, co pamatují staré časy.

Jiří Pátek, Amatérova křídla, Host, 2006, č. 1, s. 57.

kateřina průžková
soubor fotopiktogramů -notALLoved- a doplňující projekt
vernisáž 12. 4. 2007 / 20 hodin

nesnášíte zákazy milujete piktogramy! nebo naopak?
přijďte se podívat na výstavu

pošlete fotky či kresby zajímavých pikto-úlovků a pomozte vytvořit rozsáhlou sbírku - fotopikto@centrum.cz / napište své zakázané story / zapojte se tak do interaktivního projektu / na webových stránkách (adresu odhalíte na výstavě, nebo po dotazu mailem) budou průběžně zveřejňovány a doplňovány vaše příspěvky / pište zlosynům... pište sobě... pište pro ostatní...

galerie klubu A2 / kounicova 48 / brno
otevřeno: po-pa 12-2h / so-ne 18-2h
výstava potrvá do 9. 5.

Dušan Kochol, O touze po změně s vizí harmonie, 2005

Třiadvacetiletý Dušan Kochol patří k velkým nadějím mladé generace současné slovenské fotografie. Přitom jeho místo v ní je velmi specifické, protože dnes tráví více času v Londýně, kde se úspěšně věnuje módní a reklamní fotografii a spolupráci na natáčení hudebních videoklipů, než v rodné Bratislavě, a jeho práce se značně odlišují od dominantních směrů dnešní  fotografické tvorby na Slovensku.

Dušan Kochol sice vystudoval Školu užitého výtvarnictví Josefa Vydry v Bratislavě, nikoliv však fotografii, ale propagační výtvarnictví. V té době začal fotografovat a své  pokusy konzultovat s Olgou Bleyovou. První skutečně vyzrálé práce však vytvořil až během studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Vedle portrétů a módních fotografií se začal orientovat na výrazně autoreflexivní snímky. Málokdo je ochoten ve svých fotografiích prozradit tolik ze svého života, ze svých vztahů i ze svého nitra jako právě Dušan Kochol. A málokdo je to schopen udělat tak svrchovaně aktuální formou jako on. Bylo to vidět už ve výmluvném vizuálně-sociologickém obrazu hédonického životního stylu části současné mladé generace MSG, ještě výraznější je to však v symbolicky pojatém autoreflexivním souboru sedmi minicyklů po čtyřech fotografiích, který Dušan Kochol předložil loni pod názvem Autoportréty jako svou praktickou diplomovou práci na závěr svého bakalářského studia a který podle jeho vlastních slov „zachycuje utopické pocity, které vyplývají z konfrontace s dnešním světem“.  Tento soubor vzbudil značný zájem v expozici opavské školy na loňské Photokině v Kolíně nad Rýnem i v rámci přehlídky českých fotografických škol Šestka v Pražském domě fotografie.

Každý ze sedmi pásů, tvořených čtveřicemi snímků, konfrontuje statické motivy s výrazně, někdy až exaltovaně aranžovanými autoportréty, v každém dominuje jiná barva, každý má jiný obsah. Někdy jsou obrazové symboly a metafory evidentní a někdy až polopatistické (jablka v úvodní sérii O pokušení a bezmocném podlehnutí, cigarety a  bonbón ve tvaru srdíčka v sérii O boji se závislostí na dekadenci), většinou jsou však použity daleko rafinovaněji s prostorem pro širší interpretaci. Soubor je na jedné straně velmi osobní (výrazně je to vidět ve čtveřicích  O samotě v bludišti falešné reality,  O touze po změně s vizí harmonie a zejména v závěrečné O strachu z budoucnosti po bilanci minulosti, která zahrnuje jak reprodukci autorova portrétu z dětství, tak detail jeho vlastního těla v márnici či v pitevně), ale na druhé straně je i značně zobecňující. Dušan Kochol ostatně sám znejišťuje diváka a zpochybňuje svou identitu obličejovou maskou. Použití masky, zakrývající jen část tváře, známe nejenom z maškarních plesů a z karnevalů, ale i z fotografií surrealistů či z prací Pierra Moliniera, Joela Petera Witkina nebo Diany Arbusové. Kocholovi maska umožňuje vystupovat současně ve vlastní i ve změněné identitě, v obdobě literární „ich“ i v „er“ formy. Ostatně jedna ze čtveřic jeho Autoportrétů se jmenuje O hledání tváře po pádu zásad.  Kocholův cyklus má v určité míře i charakter vizuálního deníku, ovšem deníku poetického, metaforického a zobecňujícího, velmi vzdáleného od současné rozmělňované módy fotografických deníků se stále stejnými tématy a motivy.

Přes veškerou narativnost a literárnost je celý soubor postaven hlavně na vizuálních kvalitách snímků. A ty jsou díky mimořádně promyšlenému využívání psychologických aspektů barev a díky jednoduchým, ale obrazově silným kompozicím velmi vysoké. Krátké poetické názvy, v nichž Dušan Kochol nezapře svůj zájem o poezii, slouží jako určitý návod pro interpretaci snímků, ale také rošiřují vlastní autorovy vizuální pocity o další dimenzi.. Platí to zejména o textu k úvodní fotografii plechovky s Campbellovou polévkou, tedy motivu, známého z mnoha děl Andyho Warhola: “…bylo to jako žít v úžasné a pestré Campbellově plechovce z roku 1962, kterou však už v roce 1965 někdo potají vyžral a od té doby zevnitř hnila a rezivěla bez toho, že by o tom někdo věděl, či spíše, že by se to někdo odvážil přiznat, strhl z tváře masku a podíval se na dno z očí do očí hnilobě…”

Vladimír Birgus

Zdroj: Fotografie Magazín 4/2007

 

Dušan Kochol, O boji se závislostí na dekadenci, 2006
Dušan Kochol, O zklamání, lži a svědomí, 2006
Dušan Kochol, O samotě v bludišti falešné reality, 2006
Dušan Kochol, O pokušení a bezmocném podlehnutí, 2006
Dušan Kochol, O hledání tváře po pádu zásad, 2006
Dušan Kochol, O strachu z budoucnosti po bilanci minulosti, 2006