Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

24/11/2008

J i ř í Z y k m u n d

 

Jiřií Zykmund, Centrální šatna 

C  e  n  t  r  á  l  n  í      š  a  t  n  a
            

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, Pekařská 12, Opava

27. 11. – 28. 12. 2008, otevřeno út-ne 10-17 hodin

Výstavu pořádá Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě ve spolupráci
s Domem umění v Opavě za podpory Statutárního města Opavy

Výstava bude zahájena ve čtvrtek 27. 11. 2008 v 17 hodin

Kurátor Evžen Sobek

 

 

 

Jiřií Zykmund, Centrální šatna
Jiřií Zykmund, Centrální šatna
Jiřií Zykmund, Centrální šatna

Nevyfotografované fotografie Jiřího Zykmunda
Ano je to skutečně tak. Nejzajímavější fotografie jsou ty, které ještě nebyly vyfotografované, tedy fotografie, které de facto neexistují. Neboť pouze neexistující obrázky v sobě bez výjímky skrývají potenciál dosud neviděného, nepoznaného dobrodružství.
Otázkou ale je, jak k takovým fotografiím dospět v době, kdy již vše bylo vyfotografováno?
Dost možná, že si tuto otázku na tomto místě pokládám zbytečně, poněvadž Jiří Zykmund vlastně neusiluje o vytváření "nových" fotografií.
Snad jen náhoda tomu chtěla, že mu fotografie zkřížila cestu a do rukou se mu tak dostal nástroj, který mu umožňuje vyprávět jeho příběhy. A ukládat je na bezpečné místo, do Centrální šatny, odkud si je můžeme vypůjčit a pokusit se je prožívat spolu s ním nebo třeba po svém.
Centrální šatna je místem, kam si Jiří Zykmund denodenně odkládá své niterné prožitky, postřehy, starosti i radosti. Ty tu ale nezůstávají pouze ležet, jejich koncentrace vede ke vzájemným interakcím, které Jiří Zykmund se zaujetím sleduje. Elementární pocity se  začínají propojovat a pozvolna se proměňují v obrazy, které představují osobité vizuální  fragmenty současného životního stylu.
Všichni účastníci divadla Centrální šatny jsou sebejistí, nepochybující - jsou současní - "in" a "trendy". Realita ideálního světa glamouru a reklamy, ve které je nalézáme, ale nepůsobí v tomto případě nikterak pozitivně. Právě naopak - nepřestává iritovat a objevuje se otázka, zda je všechno, jak má být? Nejednoznačnost, kterou v sobě Centrální šatna skrývá, tak navozuje schizofrenní situaci lehkého úsměvu a smutku, naděje a prázdnoty.
Těžko předvídat, která z těchto dvou poloh u diváka zvítězí.
Podstatné je to, že ho nenechá chladným.
A že existují i nevyfotografované fotografie.

                                    Evžen Sobek


Autor o svých fotografiích   
,,Vše jsem zachytil skromným přístrojem na svých toulkách po cestách, které vždy vedou kolem zapomenutých kapliček, jež pocestného mohou svésti z cesty, stává se však, že i do krajů, kde rozum cizincův zůstává nad mraky stát, kde je nesnesitelně lehké bytí, ba i pozbytí sama sebe, kde platí jiné zákony, vedoucí k pošetilosti a marnivosti, kde bědně relativní je velikost člověka. Odtud není snadné se vůbec vrátit.
       Drazí pánové, já se však vrátil, a toto jsou mé zápisky a svědectví....."

            Prožil jsem zkresleně očima dítěte pozlátko sklonku totalitního režimu. Byl to svět rozpadávajících se zdí, jako svědků pochybné minulosti, ve kterých se pohybovaly její živé stíny s pohnutými osudy. Prolézali jsme staré dvory a pavlače domů. Všude bylo ticho a strach se nesl bezčasím. Byla v tom však legenda a jistá důstojnost starých časů, jejich hodnot, a také určité napětí. V roce 1984 mi bylo devět let. Běhali jsme v pláštěnkách s igelitovými sáčky a v plynových maskách lesem, což byla nemalá zábava, současně v tom byl přítomen i strach.
            Dnes se podobná tvář časů normalizace vrací. Avšak něco mi z mého dětského světa vymizelo. Bylo to jen dětství?  Žijeme v napětí přebytku potřeb a možností, v doprovodu podivných kontrolních mechanismů. V divoce barevných ulicích je rušno, avšak ve strohých tvářích kolemjdoucích opět ticho, strach a prázdno. Chodíme v pláštěnkách s igelitovými sáčky na rukou, avšak ve značkových, v maskách, které nejsou jen plynové.....  Procházky v oněch barevných kulisách tohoto všudypřítomného zábavního parku jsou pitoreskní. Dvory domů jsou čisté a uzavřeny zámkem. Lidská tvář se vytrácí, prodává, mizí v půjčovnách, a s ní nejen ona tvář, podobně jako kočky v Postavě k podpírání.
Každý máme svou oblíbenou šatnu.
Ta moje je na rohu Parkerova nám. a ulice Juráčkovy.
          

Biografie
MgA. Jiří Zykmund
Narozen r.1975 v Litoměřicích, Česká republika.
Vystudoval SUPŠ v Brně (1990-1995) a FAMU v Praze, obor kamera (1996-2002).
Roku 1996 spoluzakladatel fotografické skupiny ,,Česká Paralaxa"

V současné době spolupracuje na výrobě dokumentárních filmů

Realizace - kamera: 
Ničeho nelituji  (2003, r. Theodora Remundová)
4 věci  (2006, Deníky Babičky Němcové - r. Jan Gogola)
větší počet krátkých dokumentárních filmů pro ČT

Realizace - režie:
Dvouoký sen divoké zrcadlovky (Famu 2001, nominováno na studentského Oskara)
Starý kocour  ( Famu 2003),
Děvčátko, film o filmu(2002)
Příběhy onyčejného šílenství, film o filmu (2005)
Ráno (2005, ČT)

Společné výstavy
1995  galerie Neobrom Brno,
1997  Besídka Slavonice
2002  Synagoga Boskovice
2002  Moravská galerie Brno.
2005  café Steiner, výstava skupiny ,,9 smějících se bestií".
Samostatné výstavy
1998 kino Žlutá ponorka Znojmo,
2008 Centrální šatna, Galerie artistů, kino Art Brno











                                                                                                                                                           

 

20/11/2008

Diplomky 08

 

Martin Cenkl • Magdalena Cónová •
Anna Gutová • Petr Nagy • Hana Pokorná
Diplomky 08
Diplomové práce Institutu tvůrčí fotografie FPF
Slezské univerzity v Opavě.
Vernisáž čtvrtek 27. listopadu 2008 od 17 hodin.
Výstava bude otevřena do 28. prosince vždy
jednu hodinu před představením.
Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity
v Opavě Vás srdečně zvou na zahájení výstavy
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14, Ostrava.
Výstavní projekt je realizován za finanční podpory
statutárního města Ostravy.

12/11/2008

Ludvík Souček

 

Ludvík Souček
Fotografie / Photographs
12. 11. 2008 – 3. 1. 2009
Výstavu zahájí Aleš Kuneš.
Otevřeno: středa – sobota 13 – 18 hodin
Galerie Maldoror, Přemyslova 9, 128 00 Praha 2 -Vyšehrad
tel.: 224 914 420, mobil: 728 374 378, galerie.maldoror@volny.cz
Soucek-pozv.indd 2 9.10.2008 11:37:07
Vernisáž v galerii Maldoror v úterý 11. 11. 2008 v 18 : 00 hodin.
 

 

 

 

Pitevna
Krajina

 „Hlavní otázkou moderní fotografie vůbec není jak (to uspokojivě rozřešila fotografická technika) ani co (odpověď zní: všechno), ale proč.  Proč vlastně fotografujeme věci kolem sebe?“ 
Ludvík Souček: Cesty k moderní fotografii. Orbis, Praha 1966, s.125.

          V době, kdy Souček pokládá tuto stále platnou otázku, byla již velká část jeho fotografického díla (vznikajícího od poloviny minulého století) uzavřena. Samotné fotografování mělo pro Součka po celou dobu ryze privátní charakter, kdy šíře jeho dalších zájmů byla překypující. A hlavně  prakticky "zužitkovatelná" pro psaní. Mezi jeho knihami i příručkami nalezneme témata bizarně odlehlá, ať už se dotýkají mykologie, vzduchoplavectví, maňáskového divadla, mravenců, bludiček či dopravní výchovy (ačkoliv - pro jistotu - sám automobil nikdy neřídil). 
          Fotografická tvorba a později více obecné uvažování nad ní pro něj hrály rozhodující úlohu do konce 60. let. Ludvík Souček  fotografoval mimo jiné  východoněmeckým aparátem Praktisix (jednou z mála alternativ pro profesionální práci za "železnou oponou") a teprve později s japonskou dvouokou zrcadlovkou Minoltaflex - tedy klasickými těžšími a méně pohotovými středofomátovými kamerami. Není to zdaleka tak nepodstatné, jak by se při jinak dosti bohémském          a veřejně proklamovaném vztahu fotografa  k technice mohlo zdát,  protože svou volbou vymezil přesněji okruh autorského zájmu od dynamického reportérského záznamu kinofilmu směrem ke statičtějším motivům.
         Souček v knize Cesty  k  moderní fotografii  jednoznačně proklamoval,  jak málo si váží jakýchkoliv pořádných receptů  na cokoliv vůbec, matematických              a fyzikálních tabulek a  jak svět kolem nás lze těžko přebudovat podle kompozičních kánonů Dürera
       Kdo byl Ludvík Souček (1926-1978)?  Na internetových stránkách nalezneme hodně přes padesát tisíc odkazů od bezvýhradných obdivovatelů  a milovníků záhad.  Zřetelně zde převažuje zájem  o  jeho dráhu spisovatele science-fiction                          a provokativní literatury faktu zejména pro mládež  a ještě více chlapeckou část čtenářů. 
        Narodil se  jako syn knihkupce a z rodiny přicházela jeho časná láska ke knížkám všeho druhu a první vlastní spisovatelské pokusy na stránkách skautských časopisů.  Za  protektorátu se na konci války dostal jako velmi mladý do totálního nasazení, po návratu z poražené „říše“ v květnu 1948 byl během vojenských operací zraněn a údajně odmítl navržené vyznamenání. Studoval lékařskou fakultu                   a po absolvování krátce provozoval praxi na zubní klinice.
         Tajemné dvouleté období jeho života nastává v roce 1954,  kdy odchází                  k armádě a jako lékař  působí v „komisi pro příměří“ v Severní Koreji po válce s jihem (1950-1953).  Pochopitelně (pokud je mi známo) neexistují žádná přímá či nepřímá svědectví z této tajné operace ve velmi složitých podmínkách. Stalinistické sovětské vedení se přímo do samotného konfliktu v Koreji  nijak nehrnulo (v této době bojovala více komunistická propaganda proti rozšiřování NATO v Evropě)            a  SSSR tak rádo posvětilo iniciativu Mao-Ce-Tunga ve vzdálené oblasti. Ale rozhodně mu  odmítlo vzdušnou podporu pozemních sil. Jiná situace ovšem nastává po skončení konfliktu.
      V USA je díky Franku Sinatrovi a jeho filmové roli znám termín   "Mandžuský kandidát“.  Objevil se poprvé již v roce 1959,  kdy vyšla stejnojmenná kniha Richarda Condona o komunisty zajatém americkém vojákovi korejské války, který byl pod psychickým nátlakem vycvičen pro atentát na amerického presidenta. Vznik filmu byl načasován nešťastně na období, kdy skutečně došlo k atentátu na J. F. Kennedyho, proto se jeho uvedení posunulo o desetiletí. Prostor pro fiktivní příběhy Ludvíka Součka, který sám velkou část svého literárního díla fikci zasvětil tu tedy určitě je.
        Nicméně již v roce 1956 se můžeme  s  trochu  bohémským a nepříliš dobrým stomatologem běžně setkávat v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. Po roce 1964 působil  několik let jako úředník v odboru kultury Ministerstva národní obrany            a po dalších úřednických a redaktorských epizodách „obrodného procesu“ zakotvil v nakladatelství dětských knih Albatros. Infarkty ho navštěvují se stejnou pravidelností, jako jiné nachlazení a teprve devátý mu byl v 52 letech osudný.
           V oblasti fotografie je Souček dnes téměř neznámý.  Především v 60. letech však patřil svými svižně psanými texty k velmi populárním autorům.  Nyní nově objevované fotografické dílo bylo vytvářeno bez publicity na okraji hlavních Součkových zájmů a ještě na počátku 90. let nebylo zařazeno ani krátkým dílčím heslem v Encyklopedii českých a slovenských fotografů. Součkovy fotografie v kontextu české tvorby poloviny minulého století objevují až kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch pro výstavu Česká fotografie 20. století.  Souček zůstal ve fotografickém povědomí starší generace více jako  zábavný,  srozumitelně čtivý (ale někdy také nesmlouvavě břitký)  autor,  jež dokázal osobitým „vypravěčským“ stylem oslovit mnohé čtenáře. Pod prahem této zdánlivé lehkosti a ležérnosti nalezneme překvapivě mnoho originálních a v českém prostoru v té době ojedinělých myšlenek. A přitom Československá lidová armáda nebyla jistě líhní avantgardního myšlení ani na kulturním odboru Ministerstva národní obrany, kde autor jako podplukovník v době vzniku většiny publikací pracoval. Souběžně se rovněž otevírá otázka, zda by vůbec ve své době řada publikací bez  Součkova „silového“ vlivu byla uskutečnitelná.
        Ačkoliv Souček  v  Cestách k moderní fotografii  "po vojácku"  zdůrazňuje,         že nemá rád  plnovousy a černé brýle,  nad vínkem si báječně rozumí s Karlem Ludwigem (který je ve všech ohledech přímo reprezentantem této nechuti) stejně jako s Miroslavem Hákem s prsty zažloutlými od vývojek a cigaret. A s neobyčejně dlouhým a neobyčejně zamlklým „kouzelníkem” Vilémem Reichmannem se prodírá vysokou trávou na břehu řeky Svratky a na límci jim tají vločky sněhu. Mimochodem: tento romantický motiv Souček opakuje pro jiného fotografa i v jiné eseji.
         Nepřekvapí,  že ve velké části svých odborných publikací píše hlavně o své osobní tvůrčí cestě v oblasti fotografie, o cestě autora i zaujatého diváka. Celou obrazovou tvorbu lze  potom nejschůdněji vykládat jeho vlastními publikovanými myšlenkami z širší oblasti odborných textů. 
        Součkův zapomenutý a nyní postupně zpracovávaný fotografický archiv je
ve své propojené celistvosti dílem podivuhodně kompaktním. Podstatnou část pozůstalosti získal do svých sbírek Milan Mikuš. Jedná se o více než 150 většinou technicky velmi kvalitních a nepoškozených autorských bromostříbrných printů různých formátů do velikosti 30x40 cm.  Těžištěm jejich vzniku byla nepochybně  první  polovina 50. let  (před vojenskou misí do Severní Koreje v roce 1954). Souček fotografuje i po svém návratu (1956) až do poloviny 60. let.
         Snímky nesměřovaly ke zveřejnění v tisku nebo na výstavách, chybí jakákoliv přesnější datace jednotlivých záběrů a printů, ale i další upřesňující popisky či názvy prací. Tvorbu nelze ani konfrontovat s publikovanými odkazy, protože jich existuje jen zanedbatelné množství.
         Řada fotografií vznikla nesporně v kontextu se Součkovými odbornými texty. Autor měl potřebu  bezprostředního soukromého praktického „pokusu“,  jež mu umožňoval poznat „na vlastní kůži“ práci tvůrce,  o němž psal.
         Počínaje Brassaiem, který je mu vším, čím může být jeden z obyvatelů internacionálního státečku umělců na několika čtverečních kilometrech Montparnassu. Také u Součka se objevuje zájem „graffity“ v detailech mezi strukturami zdí. A dále Lázsló Moholy-Nagy:  krystalicky čistý produkt Bauhausu, ovlivněný a ovlivňující.  Inspiroval nepochybně vyváženou řadu Součkových  fotogramů  spolu s Manem Rayem,  jež podle Součka pro fotografii zrušil hradby surrealismu.  Nemůže samozřejmě chybět Atget, jež české prostředí charakterizoval hned několik desetiletí. Ani Souček se tedy nezříká nikdy nepomíjivé fascinace nad motivy objevovanými v reflexech výloh na městských ulicích.  S tím souvisí i Jiří Sever  (s později Součkem nově - a dobově snad i módně - proklamovanou „novorománovou” nechutí k metafoře a metamorfózám).  Autorova tvorba ovšem není tomuto „umělému intelektuálnímu výkonu“ nijak podřízena, vzniká v době silných ozvuků předválečných východisek surrealismu.
       Mnohem více pak do inspirací vstupoval Vilém Reichmann nebo již zmiňovaný  Miroslav Hák a celá poetika Skupiny 42 vůbec. Fascinace Hákovou tvorbou je patrná i ze Součkovy fotografie poškozeného vývěsního štítu zaniklé firmy Hákova otce v Nové Pace (zabíraného z obytného prvního patra domu).   
         Lhotákovské sekvence nafukovaného meteorologického balónu                          na minimalizovaném krajinném horizontu (reálně pocházející nejspíš z armádních cvičení)  a grossovské detaily lékařských reflektorů a operačního (či pitevního) stolu nebo obecněji Hudečkovy mýty moderního člověka. Tedy motivy, které v mnohem méně radikální podobě využívalo také české směrování  v „poezii všedního dne” od  druhé poloviny 50. let,  jež  mísila návrat Skupiny 42,  neorealismus  a nesmělé prvky předválečného surrealismu s válečným existencialismem.   
       Nikoliv však již výlučnost „prokletého básníka” a surrealisty Jindřicha Štyrského (ostatně tato „struna byla příliš úzká”  i pro teoretika Skupiny 42  Jiřího Kotalíka ještě v polovině 60. let), ačkoliv v díle Ludvíka Součka jistě mnohé latentní názvuky objevíme.  Důležitější je ovšem funkeovské pojetí nové věcnosti, a hlavně jeho překvapujících  "výletů" k surrealismu. Všechny tyto inspirace jsou pro Součka velmi prostupnou a vzájemně se mísící půdou,  jež nechává  vyrůstat osobitému celku.
Aleš Kuneš  ales@aleskunes.com,

 

10/11/2008

Výstava Vojty Slámy v Berlíně

6/11/2008

Fotografický festival v Lyonu

 

Eva Lauterlein soubor Chimeres 2002

Identité(s) 08
Fotografický festival v Lyonu
19.9. – 31.10. 2008


         Hlavní město alpského regionu na soutoku řek Rhôny a Saône je známé mimo jiné svým Muzeum současného umění ve futuristické čtvrti Cité Internationale de Lyon. Aktuální expozice bývají zaměřené především na Video Art či High Tech instalace.  Není zde stálá sbírka,  všechny výstavy jsou vždy znovu novým autentickým projektem, kdy je celý prostor zcela přebudován.

 

 

 

Diskuse
Barbora Kukliková soubor Ghost 2005
Barbora Balková soubor Masky 2005
Aurelia Frey_Bez nazvu_2005-2007

 Fotografický festival probuzený k životu v novém miléniu je postaven na sympatické spolupráci s univerzitním prostředím, ale do projektu je zapojena řada národních institucí, kulturních i sociálních center a rovněž soukromých galerií. Velká koncentrace menších výstavní ploch je především v uličkách před soutokem mezi oběma řekami města. Elegantní a exkluzivní zázemí nalezly expozice v tak atraktivních stavbách,  jakou je neoklasicistická budova Lyonské Opery, přestavěná na počátku 80. let podle projektu architekta  Jeana Nouvela a nebo dále od centra v moderní budově významné Maison de la Danse. V Lyonu sídlila továrna na fotografické desky Antoina Lumièra, otce vynálezců filmu Louise a Augusta. Dnes je v rodinné vile malé muzeum, kde jsou mimochodem vystaveny  originální fotografie na principu holografie z roku 1920. Rovněž  Institut Lumière nabídl své prostory festivalu.  Vazbu na univerzitní prostředí využila expozice v osobitém a rozsáhlém prostoru rekonstruovaných kasáren, jež za války sloužily za velitelství Gestapa a byly sídlem nechvalně proslulého Klause Barbieho. Ovšem vzhledem k často podstatně menším výstavním plochám byla větší část expozic autorská. 
          V rámci festivalu vyšel více než 160 stránkový francouzsko anglický katalog,  jehož abecední řazení autorů podle jmen je spíše encyklopedií účastníků, ale pro diváka není příliš přehledný.  Naštěstí jej bylo možné kombinovat s podrobným programem, který obsahoval stručnou anotaci výstav,  plánek galerií (ve spleti úzkých uliček použitelný jen pro místní) ale naštěstí i jejich přesnou adresu.  Souběžně s festivalem proběhlo třídenní sympozium na téma identity poznamenané mnohými programovými přesuny.  Vedle Vladimíra Birguse s rozsáhlou přednáškou o soudobé středoevropské fotografii zde vystoupil rovněž Slovák Martin Kollár         (v katalogu neuvedený) s projekcí své nové tvorby vznikající v administrativních centrálách Bruselu.  V univerzitním kruhu byly zajímavé i obsažné diskuse otevírané s každým tématem.
        Ačkoliv byla identita tvůrci nebo výběrem kurátorů zkoumána pochopitelně především prostřednicvím různě stylizovaných portrétů či portrétů v konkrétním prostředí, zůstalo  poměrně často dosti prostoru pro prostředí samé, jež v tavící misce identit hraje logicky podstatnou roli.  Je to patrné kupř. v díle Monique Deregibus s velkými průhledy do městských vedut či rafinovaněji komponovaných záběrů Lea Fabrizia. Stejnou důležitost mají i nalezená zátiší nejčastěji vkomponovaná  do souboru společně s portréty u Aurélie Frey nebo čistě samostatně u Paola Salerna.
          Nepřehlédnutelnou autorkou střední generace je Annet van der Voort, jež se ve francouzském prostředí pohybuje velmi často. Její tvorbu je možné mít v paměti především z tradičního festivalu v Arles nebo naproti tomu z nizozemského Groningenu. V několika rovinách se zaobírala zkoumáním identit různých generací žen a její nutnou metamorfózou. Z mladších autorek neunikla pozornosti Caroline Chevalier s osobitým souborem sledujícím neustále se měnící  a rychle se střídající stav identit dívek během proměny v ženy. V oblasti klasicky snímané dokumnetární práce zaujala tvorba Nathalie Mohadjer, kde za celkem nenápadným povrchem bezprostředního záznamu prosvítá jakýsi zlověstný rituál dětských her.
        Česká expozice sestavená z aktuální tvorby mladých žen nebo partnerských dvojic v tomto kontextu působila přesvědčivě. Již samotné ulice Lyonu nenechaly nikoho na pochybách, že největší národní expozice byla přijata s velkým zájmem. Obrazovým logem festivalu byl jeden z  autoportrétů Barbory Bálkové, skrývající identitu v pregnantně utvářených maskách.
          Centrem naší expozice byly výstavní prostory  knihovny Bibliothèque du 1ER, odkud volně přecházela do nedaleké dvoupatrové galerie MAPRA. Kurátor Vladimír Birgus sice rámcově vycházel ze svého projektu Glocal Girls, uvedeného v rámci loňského Praguebiennale v Karlíně, ale výběr byl postaven celkem nově. Objevila se zde především Tereza Vlčková,  jíž byla v Lyonu slavnostně předána prestižní evropská cena BMW. V konkurenci dalších laureátů bylo její intimní téma v portrétech skutečných i počítačově klonovaných dvojčat zcela ojedinělé. Soudobá světová fotografie se často pohybuje v až barokně obrazivých manýrách kypění technicky omračujících inscenovaných scén, kde svou roli hraje téměř „sakrálně“ postavená světelná konstrukce. A lze souhlasit s rozhodnutím poroty, kdy technicky virtuózní fotografie s fascinující atmosférou nočních parkingů a chodců Oliviera Metzgera skončily až na druhém místě.   
           Dita Pepe v cyklu Autoportréty s muži  rozvíjí vzájemnou propojenost fiktivních partnerů a sama zůstává užaslým pozorovatelem možností proměny. Alternativy nových identit zkoumá rovněž jiným způsobem manželský pár Barbora a Radim Žůrkovi nebo Zuzana Blochová a Dita Lamačová. Sylva Francová v Portrétech žen spojila různé časové vrstvy do jediného “žánrového” snímku mnoha osobních a intimních jednotlivostí v zázemí domova.
          Kateřina Držková v souboru Refugees proměnila prostřednictvím počítače realitu utečenců.  Portréty nasnímané černobílými momentkami v uprchlických táborech přetvořila na barvotiskovou realitu High Society. Fotografka se představila souběžně i samostatnou komorní vtipnou expozicí Tropical Beach, kde manipulovala s turistickými fetiši. Barbora Kuklíková v souboru Ghost rozvíjela hned několik “hodně divných příběhů”,  jež nacházejí inspiraci v jinakosti identit. V tomto ohledu byla nejblíže práci Evy Lauterlein (soubor Chimères z roku 2002) v expozici Muséé d´Elyséé v Lausanne.
           Barbora Mrázková s Filipem Lábem ve fotografiích Východní blok prostřednictvím absurdních skrumáží různých motivů akcentovali v ponurosti socialismem budovaného těžkého průmyslu proměnu identity obyvatel s pádem politického režimu. Daniela Dostálková v kolekci The Town I Like inscenovala situace ve sterilních provozech nové japonské továrny u nás,  jež vypovídají o potlačení individuality v nadnárodních firmách. Globalizace a bezpodmínečná podřízenost efektivitě jako by se přenesla z výroby do myšlení a konání lidí.
          Podobné inspirace ve strategii kampaní, firemních prezentací, novém životním stylu a módě jsou patrné i v technicky dokonalé práci dvojice Štěpánky Stein a Salima Issy. Česká fotografie byla na jiném místě dále zastoupena starší prací Jiřího Davida Bez soucitu (2002) ze sbírek Muséé d´Elyséé v Lausanne.
         Menší soubor z aktuální slovenské fotografie obsahoval kromě již zmíněné tvorby ve Francii velmi oblíbeného Martina Kollára vhled do „obyčejných životů“ Dany Kaprálové, intimitu blízkého Jany Hojstričové,  přesmyčky v lidských osudech Pavla Marii Smejkala a zcela odlišný vstup do napětí změny identit cizích dělníků v cizím prostředí v tvorbě Andreje Balca.
         Hledání identity regionů Evropy je dnes v propojení počítačové sítě něčím výrazně odlišným a mnohem více latentním než v dobách sklaplé pasti „železné opony“.  Blesková výměna informací,  ale i rychlý přesun autorů a jednotlivých projektů kulturními centry je pro diváka sledujícího tuto scénu mnohdy až frustrujícím překvapením. Lyon je zaměřený více na mladé autory a na tvorbu ještě nepříliš známou, ovšem vycházející z evropských souvislostí. Zatímco se v rámci jiných podobných projektů často pozornost obrací do míst, které si udržují z hlediska Evropy větší svébytnost a hledáme zde patrně původní status -  namátkou kupř. letní Mediterenée Orientale v Nîmes nebo minulé expozice Noorderlichtu věnované asijské či arabské fotografii. V tomto ohledu je způsob uchopení latentních vrstev osobní identity v evropském kontextu v lyonském provedení nepochybně velmi důležitou cestou, kde lze naštěstí potkat i českou fotografii. Aleš Kuneš
Text je převzatý z časopisu Ateliér.





 
Seznam fotografií:
Barbora Bálková: ze souboru Masky (Chlupatá), 2005, barevný fotoprint na aluminiu 80x100 cm
Barbora Kuklíková: ze souboru Ghost, 2005, barevný fotoprint na forexu, 80x40 cm
Aurélia Frey: ze souboru Bez názvu, 2005-2007, barevné fotoprinty 50x60 cm
Eva Lauterlein: ze souboru Chimères, 2002, barevný fotoprint 80x90 cm
Diskuse v rámci sympozia věnovaného identitě. Zleva Barbora Bálková, Tereza Vlčková, manželé Žůrkovi, Vladimír Birgus, Martin Kollár.

 

4/11/2008

Čtyři polští absolventi

Foto Mosty, Střední škola průmyslová a hotelová Uherské Hradiště a Městská kina Uherské Hradiště si Vás dovolují pozvat na výstavu Fotografií Čtyři polští absolventi Krzysztof Goluch Stanislaw Heyda Andrzej Marczuk Magdalena Sokalska.

Zahájení výstavy proběhne  ve čtvrtek 6. listopadu 2008 v 18 hodin ve foyer Kina Hvězda. Vernisáž výstavy za účasti autorů uvedou Marek Malůšek, Lenka Tománková a Josef Korvas. Součástí vernisáže bude vystoupení cimbálové muziky.

Lze také očekávat další překvapení v podobě doprovodného programu. Výstava je přístupná denně od 14 do 22 hodin. Kino Hvězda, 3. listopadu - 18. listopadu 2008, Naměstí Míru 951, Uherské Hradiště

4/11/2008

Klasici české avasntgardní fotografie na Měsíci fotografie ve Vídni

AUS DER TSCHECHISCHEN AVANTGARDE-FOTOGRAFIE
František Drtikol 1883-1961 Jaroslav Rössler 1902-1990 Eugen Wiškovský 1888-1968
Vernissage: Do, 6. November 2008, 18 Uhr
Einführende Worte: Vladimír Birgus, Kurator
Unter der Schirmherrschaft des tschechischen Botschafters Dr.rer.nat. Jan Koukal
Die Werke der tschechischen Avantgarde-Fotografie der 20er und 30er Jahre des
20. Jahrhunderts werden allmählich zum fixen Bestandteil des fotohistorischen
Kanons, wie diverse internationale Ausstellungen, Publikationen und Sammlungen
belegen.
Die Ausstellung im Tschechischen Zentrum Wien zeigt Werke der drei
bedeutendsten Fotografen dieser Epoche, die keinesfalls das Werk ausländischer
Künstler imitierten, sondern mit originellen Lösungen aufhorchen ließen.
Im Rahmen des Monats der Fotografie, www.monatderfotografie.at einladung
ÖFFNUNGSZEITEN
Mo – Mi 10 – 17 Uhr
Do 10 – 18 Uhr
Fr 10 – 16 Uhr
AUSSTELLUNGDAUER
7. 11. – 2. 12. 2008
TSCHECHiSCHES
ZENTRUM
WiEN
Tschechisches Zentrum Wien | Herrengasse 17, 1010 Wien | T: 0043 1 5352360 | E: ccwien@czech.cz | www.tschechischeszentrum.at
Karte-Avantgarde 08.10.2008 10:38 Uhr Seite 2

4/11/2008

Adam Tuchlinski a Krzysztof Szewczyk

Foto Mosty, Střední škola průmyslová a hotelová Uherské Hradiště a Městská kina Uherské Hradiště si Vás dovolují pozvat na výstavu Fotografií On tzadik's graves / Hassids

3. listopadu - 18. listopadu 2008

Výstavní prostory Kina Hvězda - foyer

Náměstí Míru 951, Uherské Hradiště

Vernisáž za účasti autora proběhne 6. listopadu 2008 v 18:00 hodin. Výstava je přístupná denně od 14 do 22 hodin. Výstava doplňuje program 54. čtenářské konference Střední školy průmyslové a hotelové Uherské Hradiště.

4/11/2008

Václav Podestát na Měsici fotografie ve Vídni.

GALERIE AUF DER PAWLATSCHE
I n s t i t u t f ü r S l a w i s t i k , Universitätscampus/AAKH
1090 Wien, Spitalg. 2 - 4/Hof 3 (gegenüber Narrenturm)
www.univie.ac.at/pawlatsche
In Zusammenarbeit mit:
Institut für kreative Fotografie der Schlesischen Universität in Opava Layout: Gero Fischer
5. 11. - 2. 12. 2008
Vernissage: Mittwoch, 5. 11. 08, 18 Uhr

W e i n v e r k o s t u n g : Weingut Truksitz
markus@truksitz.at, +43 650 - 211 7654, www.sternenweine.at
Das Weingut Truksitz befindet sich in Schützen am Gebirge, eine der ältesten Weinbaugemeinden Österreichs. Das Sortiment umfasst Hausweine und Sternenweine - eine limitierte
Selektion von maximal 2.000 Flaschen pro Sorte, speziell für Weinliebhaber kreiert.

 

Václav Podestát
Geb. 1960, studierte am Institut für Künstlerische Fotografie in Prag (1985 - 88) und am Institut für Fotografie der Filmakademie (FAMU) in Prag (1989 -
1994). Seit 1998 ist V. Podestát Fachassistent am Institut für kreative Fotografie FPF der Schlesischen Universität in Opava. Zahlreiche Ausstellungen im In- und
Ausland. Seine Fotografien sind außer in tschechischen Sammlungen auch in Šiauliai (Litauen) vertreten.
Zum Zyklus „Menschen“
An diesem umfangreichen Projekt arbeitet V. Podestát schon seit zwei Jahrzehnten. Der Autor zeigt in seiner Arbeit, dass er von den Pionieren des subjektiven
fotografischen Dokumentes wie Robert Frank, William Klein, Louis Faurer oder Martin Parr, Carl de Keyzer, Bruce Gilden, Mary Ellen Mark u.a. gelernt und
deren Impulse verarbeitet hat. In V. Podestáts Fotografien verringert sich zunehmend der Handlungscharakter, die Narrativität und die Zahl der Motive und oft
bleiben von den Menschen und der Umwelt vor der Kamera nur Fragmente. Dagegen nimmt die Rolle der gespenstisch wirkenden Schatten der Menschen und
in den Bildern festgehaltenen Dinge zu sowie auch der Gegenstände und Personen, die sich außerhalb des Bildes befinden. In seinen nur oberflächlich trivial
erscheinenden Alltagsszenen entdeckt V. Podestát immer etwas Besonderes, etwas, was als bildhafte Metapher subjektiver Gefühle, Erlebnisse und Stimmungen
gelten kann, etwas, was im Stande ist, visuell mit Worten schwer beschreibbare Zustände oder Beziehungen auszudrücken. Viele seiner Bilder erwecken den
Eindruck sie seien sorgfältig arrangiert, der Autor aber inszeniert nicht und provoziert auch nicht die Menschen vor dem Fotoapparat, dass sie bestimmte
Haltungen und Posen einnehmen, sondern er wartet geduldig auf die wirkungsvollste Konstellation der Hauptkomponenten der abgebildeten Szene aus dem
Theater des wirklichen Lebens. Trotz einer breiten Skala von Interpretationen, die jedes Bild bietet, haben Podestáts Fotografien viel Gemeinsames: Fast immer
strahlen Nostalgie und zarte Trauer aus, fast immer hat die Hauptrolle der Mensch, auch wenn viele Aufnahmen auf seine direkte Anwesenheit nicht hinweisen,
oft zeigen sie einen Einzelnen in sich gekehrt inmitten einer ihn umgebenden lärmenden Menge. V. Podestáts subjektive Dokumente regen eher die Fantasie an
als dass sie eindeutige Behauptungen aufstellen oder Fragen beantworten. (Nach Vladimír Birgus, Leiter des Institutes für kreative Fotografie FPF der
Schlesischen Universität in Opava)
 

Partner