Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

28/11/2012

Studenti ITF vystavovali v italském Miláně

Konference pořádaná v Brescii při příležitosti výstavy.  

Reprízu společné výstavy českých studentů Institutu tvůrčí fotografie a italských studentů  Libera Accademia di Belle Arti di Brescia měli možnost shlédnout návštěvníci v Českém centu v Miláně. Výstavu s názvem Lorem ipsum zahájili 13. listopadu ředitel Českého centra MgA. Václav Šedý, pedagog ITF a fotograf Mgr. Jan Pohribný a prof. Virgilio Fidanza, který vyučuje fotografii na akademii LABA. Cílem projektu Lorem ipsum je propojit kultury těchto zemí prostřednictvím fotografie. Na padesát vystavených fotografií čtrnácti studentů obou zemí ukázalo, že i když jsme všichni evropané, tak každá země má svou jedinečnou identitu.

Samotné vernisáži předcházela konference, kterou uspořádala akademie v Brescii. Na 120 účastníků konference se během přednášky Jana Pohribného mělo možnost seznámit se systémem výuky na Institutu tvůrčí fotografie, shlédnout širší tvorbou studentů prostřednictvím prezentace letošních klauzur a praktických diplomových prací a v následné diskuzi zhodnotit přístupy obou škol k výuce. S projekty popularizace české fotografie, ať už připravovanými, tak  i nedávno proběhlé velké retrospektivě fotografií Jana Lukase v Terstu, obeznámil učastníky ředitel Českého centra Václav Šedý.

Jakub Kožial

 

 

 

 

 

 

Václav Šedý, Virgilio Fidanza a Jan Pohribný zahajují vystavu v českém centru.
Pohled do expozice.
Pohled do expozice.

 

25/11/2012

Diane Arbus v Amsterodamu

Diane Arbus, Chlapec s cvičným ručním granátem v Central Parku, New Yoek 1962

FOAM, Amsterdam, Keizergracht 609, 26. 10. 2012 – 13. 1. 2013

 

Velká retrospektivní výstava jedné z nejvýznamnějších fotografek 20. století Diany Arbusové doputovala z Paříže, Winterthuru a Berlína na svou poslední štaci v Amsterodamu. Ačkoliv monografie Arbusové z newyorského nakladatelství Aperture patří s téměř půl miliónem prodaných výtisků  k nejúspěšnějším fotografickým knihám, o autorčiných depresích a fantaziích vznikl před šesti lety v Hollywoodu film Diane Arbus. Příběh jedné obsese (v originále Fur. An Imaginary Portrait of Diane Arbus), natočený režisérem Stevenem Shainbergem s Nicole Kidmanovou v hlavní roli (po mém soudu teatrálně vyspekulovaný, ovšem mnoha diváky nadšeně přijatý), její fotografie analyzovali přední teoretici fotografie a ukázky z její tvorby nechybí v žádných seriózních dějinách světové fotografie, berlínská výstava dvou set fotografií ukazuje, že mnoho z díla této americké fotografky je ještě širší veřejnosti neznámé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diane Arbus, Pár teenagerů na Hudson Street, New York, 1963
Diane Arbus,Mladý muž s natáčkami doma ve 20. Západní ulici, New York 1966
Diane Arbusová, Identická dvojčata, Roselle, New Jersey, 1967

Retrospektiva, připravená ředitelkou Národního centra fotografie Jeu de Paume Martou Gili z pozůstalosti autorky a ze 41 různých sbírek, zahrnuje vedle dnes už ikonických děl mnoho dosud nepublikovaných nebo jen málo známých snímků – fotografie milující se dvojice, nedonošených siamských dvojčat naložených v láhvi s lihem, dítěte dovádějícího s mýdlovou bublinou. Na výstavě nejsou žádné rozsáhlejší interpretační texty, jenom strohé názvy a datace snímků.

            Životní osudy Diany Arbusové se transformovaně promítaly do jejích děl, proto je dobré si je připomenout. Narodila se roku 1923 v bohaté rusko-židovské rodině Nemerovů, majitelů obchodního domu Russek’s na newyorské Páté avenue. V devatenácti se vdala za svou školní lásku Allana Arbuse, který během války působil jako fotograf. Později s ním začala spolupracovat při fotografování módy. Ačkoliv jejich snímky vycházely v proslulých časopisech Vogue, Glamour či Harper’s Bazaar, Arbusovou módní fotografie příliš neuspokojovala. Pod vlivem studia u  rakouské emigrantky a jedné z průkopnic subjektivního pojetí dokumentu Lisetty Modelové radikálně změnila témata i styl. Navázala zejména na nelítostné záběry Weegeego, z nichž převzala zájem o bizarní figury z okraje společnosti, zdůraznění autentičnosti a nevyumělkovanjosti a používání kombinace denního a bleskového světla. Její snímky ovšem nejsou chladně voyeristické, jako ty Weegeeho. Nikdy nefotografovala zločiny, potopení lodí nebo požáry, ale osobní katastrofy, morální a psychické otřesy soudobé Ameriky,  lidi postižené fyzicky nebo duševně, samotu uprostřed davu. Hrubozrnnými snímky s ostrými kontrasty černé a bílé, jaké tehdy vytvářela, měla blízko k dílům Lisetty Modelové, Williama Kleina, Roberta Franka či Luise Faurera. Proto ji  později kurátorka Jane Livingstonová zařadila k nim a k jedenácti dalším fotografům do výstavy Newyorská škola:  fotografie 1936 - 1963. Ta představila obsahové i formální paralely v dílech tvůrců, kteří sice mnohdy ani neznali, ale souběžně fotografovali v největším americkém městě a spojovala je distance od přehledně komponovaných a optimisticky laděných snímků humanistické fotografie.

            Svůj nezaměnitelný styl, díky němuž je většina jejích fotografií rozeznatelná na první pohled, Arbusová ovšem vytvořila až po přechodu z kinofilmu na čtvercový formát. Její portréty jsou oproštěny od formálních efektů, portrétovaní jsou umístěni většinou v centru obrazu a dívají se upřeně do fotoaparátu a jeho prostřednictvím na diváka, efektní práce se světly je nezřídka nahrazena jednoduchým použitím přímého záblesku fleše, názvy snímků jsou suše konstatující. Přesto její fotografie velké ženy s malým mladičkým milencem, homosexuála s natáčkami ve vlasech, nudistů, potetovaných mužů, trpaslíků, liliputánů, barových tanečnic, transvestitů, duševně nemocných pacientů a především její portréty zdánlivě zcela obyčejných Američanů, bezvýsledně hledajících smysl života a marně toužících po velkém a hlubokém citu, dobru či kráse hluboce zasahují diváky i půl století po svém vzniku. Dantovský obraz velkoměsta, jaký vytvořila Arbusová, na první pohled působí jako extrémní panoptikum hrůzy a i proslulá spisovatelka a teoretička fotografie Susan Sontagová v nich nacházela mnoho nihilismu. Ve skutečnosti však přesně a s ohromnou vizuální silou postihuje řadu charakteristických rysů nemocné společnosti konzumu. Portréty tělesně, duševně či sexuálně odlišných lidí nejsou výsměchem, neakcentují jejich bolest, ale jejich odlišnost a odloučení. Autorka sama tvrdila: „Zrůdy mají báječnou vlastnost. Většina lidí žije v obavách před traumatickým zážitkem. Zrůdy se už s traumatem narodily. Už složily svou zkoušku pro život. Jsou aristokraty.“ I když téma bizarnosti a odlišnosti rozvíjela až po Weegeem a Modelové, nikdo před ní ho tak důsledně nepropojil s „normálním“ světem. Bolest, frustrace a zoufalá osamělost je skutečně zřetelnější v portrétech „obyčejných“ lidí, v nezapomenutelné fotografii chlapce v Central Parku, expresivně svírajícího v ruce cvičný granát, v dvojportrétu dívek ve stejných plavkách, krále a královny plesu důchodců či znuděného staršího páru na lavičce.  Nevídaná sugestivita těchto fotografií je umocněna kontrastem mezi rozháraností portrétovaných a statičností a klidem samotných snímků, provedených dokonalou technikou černobílých zvětšenin, na nichž je ostře vidět sebemenší detail. Arbusová nelovila záběry skrytou kamerou, ale spolupracovala s portrétovanými, které fotografovala svým těžkopádným fotoaparátem Graflex. Ti nezřídka ochotně sami zaujímali sebevědomé pózy, které u diváků vyvolávají otázky, zda si tito lidé byli vědomi své ošklivosti a bizarnosti či zoufalé prázdnoty svých životů. Nebo se považovali za krásné, důstojné a inteligentní?

            V kontextu díla Arbusové mají velký význam také záběry signifikantních statických objektů – vánočního stromku obsypaného dárky, pohádkového hradu z Disneylandu, filmových kulis. I ony spoluvytvářejí její memento před vzrůstající frustrací ze stavu bohaté společnosti, v níž je stále méně místa pro elementární etické hodnoty a hluboké mezilidské vztahy. Autorka si objevnosti svých děl byla vědoma, když tvrdila: „Skutečně věřím, že jsou věci, které nikdo nemohl vidět než jsem je vyfotografovala.“

            Osobní krize lidí ze svých fotografií prožívala jako vlastní dramata. Napsala: „Co se pokouším ukázat je to, že je nemožné dostat se ze své kůže pod kůži někoho jiného. A o tom všechny tyto fotografie jsou. Že tragédie někoho jiného není vaší tragédií.“ Ponurý svět, který fotografovala, nepochybně přispěl k tomu, že z něj 26. července 1971 dobrovolně odešla, když snědla velkou dávku barbiturátů a ještě si podřezala žíly. Bylo to v době, kdy už měla mezinárodní věhlas, její fotografie Muzeum moderního umění v New Yorku zařadilo do proslulé putovní expozice Nové dokumenty a objevovali se její první epigoni. Definitivním potvrzením významu díla Diany Arbusové byla samostatná expozice v americkém pavilonu na Benátském bienále rok po její smrti. Současná retrospektiva v Amsterodamu jenom potvrzuje, že její dílo přežilo všechny módní vlny a stále patří k tomu nejhlubšímu, co ve fotografické tvorbě kdy vzniklo. Škoda, že ředitel Galerie Rudolfinum Petr Nedoma nemohl vzhledem k obrovským finančním nákladům na půjčení výstavy realizovat svůj sen a představit dílo Arbusové i v Praze.

                                                                                              Vladimír Birgus

Zdroj: Foto 4/2012s

25/11/2012

1. ročník Slovak Press Photo – recenzia

Začiatkom októbra sa v Bratislave uskutočnilo vyhodnotenie prvého ročníka novej súťaže reportážnej a dokumentárnej fotografie s názvom Slovak Press Photo. Hneď na začiatku treba povedať, že koncept takejto súťaže nový nie je – jej staršou sestrou je Czech Press Photo prebiehajúca u našich západných susedov od roku 1995, ktorá je zasa lokálnou obdobou o 40 rokov staršej World Press Photo.

Rád by som sa v nasledujúcej krátkej úvahe dotkol dvoch aspektov. Prvým a najdôležitejším sú samozrejme súťažné fotografie. Tým druhým je zamyslenie nad inštitucionálnou stránkou súťaže, jej cieľom i zmyslom pre slovenskú fotografiu.

Organizátori na čele s riaditeľkou súťaže Janou Garvoldtovou zvládli úvodný ročník vo veľkom štýle. Účasť na Slovak Press Photo bola v porovnaní s českou súťažou veľmi slušná, najmä keď uvážime, že šlo o prvý ročník, o ktorom ešte potenciálni súťažiaci nemuseli byť informovaní[1]. Podarilo sa involvovať hviezdne osobnosti, či už do poroty (Marián Pauer, Alan Hyža, Tibor Huszár, Péter Korniss, Tomasz Gudzowaty) alebo ako záštitu či pri slávnostnom vyhlásení výsledkov (prezident SR Ivan Gašparovič, minister kultúry Marek Maďarič, primátor Bratislavy Milan Ftáčnik). Súťaž mala veľmi dobré mediálne pokrytie, v podstate sa nedalo o nej nevedieť. Sponzori jednotlivých súťažných kategórií museli byť isto spokojní. Na vysokej úrovni má spracovanú i svoju webovú prezentáciu[2]. Súťažilo sa v 8 kategóriách, z toho 7 klasických (aktualita, reportáž, šport, príroda, umenie, portrét a mladé talenty) a 1 špecifická pre slovenský priestor (výročie príchodu Cyrila a Metoda na Slovensko).

Ako som bol príjemne prekvapený organizačnou stránkou súťaže, tak ma sklamala úroveň ocenených fotografií, ktorú pri najlepšom môžem označiť prívlastkom kolísavá. Pozrime sa na ne podrobnejšie. Hlavnú cenu získal portrét nedávno zosnulého Karola Kállaya, ikony slovenskej fotografickej scény. Ide o veľmi dobrý ateliérový reklamný portrét: fotografia má presne to, čo dobrá fotografia má mať: tlmené farby, smerové svetlo a uhrančivý, hypnotizujúci pohľad. Výborná fotografia ukazujúca, ako Kállay vyzeral. Ale nie, aký bol. Subjekt samotný na fotografii chýba.

 

--------------------------------------------------------------------------------

[1] Prihlásených bolo vyše 1500 fotografií od 130 autorov. Pre porovnanie, do Czech Press Photo 2012 prihlásili dovedna 3719 fotografií od 297 autorov vrátane Slovákov, ktorí sa českej súťaže už tradične zúčastňujú. Berúc do úvahy fakt, že Slovensko má približne polovicu obyvateľov než Česká republika, možno obe účasti považovať za porovnateľné.

[2] www.slovakpressphoto.sk

 

 

Maňo Štrauch – Posledný portrét majstra Kállaya
Pavel Neubauer – Čarovanie pred prejavom
Marián Kunc – Pochod rómov v Bratislave
Laura Wittek – Bez názvu

Alexandra Galambová – Domov dôchodcov a sociálnych služieb v Rimavskej Sobote
 

Vtipná aktualita Pavla Neubauera zobrazuje slovenského prezidenta a jeho hovorcu, zhodne gestikulujúc pred novoročným prejavom. Vtipnosť je však jej jediným atribútom. Nie je tu nič viac – nosným prvkom sa stalo náhodné gesto, ktoré neskrýva žiaden hlbší význam či zobecnenie. Na víťaznú aktualitu trocha málo. Naproti tomu fotografia pochodujúcich Rómov pred prezidentským palácom síce nejaký príbeh nesie, vizuálne je však nezaujímavá, tuctová. Takýchto fotografií vznikajú v mobilných telefónoch účastníkov pri rôznych pochodoch či protestných zhromaždeniach tisíce.

Obrazy modernej Petržalky od Laury Wittekovej sú drsnou a subjektívnou výpoveďou a ocenenie si určite zaslúžia. Prečo sa však autorka rozhodla použiť na zvýraznenie atmosféry instagramový digitálny filter pripodobňujúci estetiku farebných fotografií zo 70. rokov, nerozumiem. Zobrazuje azda vtedajšiu, či dnešnú Petržalku? Akoby neverila, že fotografie sú samy osebe dobré, a mala potrebu povýšiť ich na „väčšie umenie“. Nepochopiteľné.
Fotografie z dielne študentov Tibora Huszára sú povšimnutiahodné dokumentárne pokusy, avšak kvality svojich proťajškov v českej súťaži jednoducho nedosahujú.  Neprinášajú nový pohľad, naopak mám neodbytný pocit, že kopírujú výtvarné vyjadrovanie svojho učiteľa. Hoci konzervatívnosť v prejave nemusí nutne znamenať nižšiu kvalitu fotografií, osobne vždy privítam odvážne, hoci aj nevydarené pokusy o fotografický jazyk, ktorý je niečím nový a možno ho stotožniť s dobou, v ktorej vznikol a ktorú komentuje. Navyše, nie som presvedčený, že je v poriadku, ak Huszár ako člen poroty hlasuje za svojich študentov, ale budem predpokladať, že tento etický konflikt pri samotnom hlasovaní porotcovia nejako vyriešili (napr. nehlasovaním Huszára v tomto konkrétnom prípade).

Portréty od Matúša Zajaca sú tak trocha z kategórie fotografických prikázaní „v Antarktíde odfotografuješ svojho tučniačika a v Afrike svoju malú černošku s veľkými smutnými očami“. Až mi je ľúto mojich cynických slov, ale fakt je, že africká téma priťahuje reportérov vrátane najväčších hviezd typu Nachtweya či Salgada od veľkých genocíd v 80. rokoch minulého storočia a býva pravidelne oceňovaná na súťažiach svetového formátu . Nech by bolo fotografie akokoľvek dobré a hlboké, ťažko tu nájsť niečo nové, nevidené, a najmä lepšie, než produkuje svet. Podobne je to aj s inak výbornou akčnou fotografiou z boxerského zápasu v Las Vegas – vo svetovom kontexte vzniká podobných záberov nespočetné množstvo.

Úroveň súťaže preto zachraňujú lokálne témy: detaily drevených sôch Cyrila a Metoda od Petra Župníka – citlivé a poctivé zátišia, ktoré sa na nič nehrajú. Hoci sú doslovné, konkrétne, dávajú divákovi dostatok priestoru na kontempláciu. Osobne ma zaujala i reportáž Michala Smrčka s názvom Vytúžená bolesť. Jej sila tkvie v prirodzenosti a paradoxnej obyčajnosti záberov. Vydarený je tiež portrét Jana Saudka schúleného na hrudi modelky.

Čo teda súťaž priniesla? Predovšetkým veľmi dobre spropagovala slovenskú fotografiu a vytvorila vhodné predpoklady pre prezentáciu reportážnej tvorby. Za to treba byt organizátorom vďačný. Aj keď, samotná existencia súťaže ešte uznanie neprinesie, pokiaľ fotografi neprídu s niečím vizuálne prevratným alebo špecificky silným príbehom. Myslím si, že skutočne kvalitná slovenská reportážna fotografia je dobre reprezentovaná aj na Czech Press Photo, kde pravidelne získava popredné umiestnenia. Opýtajme sa sami seba, či je priestor Slovenska pre talentovaných reportérov príliš malý, alebo naopak, potrebujú lokálnu súťaž, aby sa v československej či svetovej konkurencii vôbec presadili.
Organizátor súťaže, spoločnosť SLOVAK PRESS PHOTO, s.r.o. získala na podporu projektu dotáciu Ministerstva kultúry SR vo výške 6000 EUR. Ak vezmeme do úvahy organizačné výsledky a medializáciu, boli to dobre využité peniaze. Avšak uvedomme si, že išlo o jednorazovú akciu a uvážme: Stredoeurópskemu domu fotografie, najvýznamnejšej fotografickej inštitúcii na Slovensku, pridelilo ministerstvo na celoročné pôsobenie zahŕňajúce vyše 20 výstav, prevádzku fotografickej knižnice a správu priestorov  dokonca ešte o 1000 EUR menej. Faktom je, že Stredoeurópsky dom fotografie je komunikačne oproti Slovak Press Photo v dobe kamennej a nedokáže sa verejnosti predať. Na druhej strane prináša umeleckú kvalitu, s ktorou sa výherné fotografie zo Slovak Press Photo nemôžu ani len porovnávať. Je teda namieste otázka, či aj tu nie je priestor pre spojenie síl. Bude záležať na organizátoroch, ich ochote a schopnosti dovidieť ďalej, než na hranicu svojho piesočku. Pretože na konci všetkých individuálnych snažení, niekedy synergických, inokedy zasa protichodných, stojí spoločný cieľ, slovenská fotografia.

Použité zdroje:
http://www.slovakpressphoto.sk/
http://www.ephoto.sk/fotoscena/rozhovory/o-slovak-press-photo/
http://www.pluska.sk/spravy/z-domova/aj-nasi-fotografi-bodovali-prvom-rocniku-slovak-press-photo.html (ilustračné fotografie v článku boli použité z galérie k tomuto zdroju)
http://czechpressphoto.cz/cz/rocniky2/2012
http://www.archive.worldpressphoto.org
http://kultura.sme.sk/c/6569104/na-czech-press-photo-uspeli-aj-slovaci.html

 

Autor: Branislav Štěpánek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Matúš Zajac – Na pokraji
Joe Klamar – Boxing Las Vegas

Peter Župník – Bez názvu (k 1150. výročiu príchodu Cyrila a Metoda na územie Veľkej Moravy)
Michal Šebeňa – Jan Saudek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

21/11/2012

Studenti Institutu tvůrčí fotografie v Opavě získali Zlatá oka – nejvyšší ceny Czech Press Photo

Foto: Roman Vondrouš

OPAVA – „Máme radost, že naši studenti Roman Vondrouš a Martin Wágner získali první místa v soutěži Czech Press Photo 2012. Jejich snímky bude možné vidět na výstavě vítězných fotografií, kterou zahájí 15. listopadu prezident republiky Václav Klaus v Brožíkově síni Staroměstské radnice v Praze,“ seznámil nás s nejnovějším úspěchem univerzitních fotografů vedoucí Institutu tvůrčí fotografie (ITF) Slezské univerzity v Opavě prof. PhDr. Vladimír Birgus.

Roman Vondrouš, pracující pro ČTK, získal Zlaté oko, tedy nejvyšší ocenění v kategorii Sport za sérii snímků Steeplechase, Pardubice, Kolesa, Netolice, nafocenou průběžně v červenci až září 2012. Kromě toho mu patří 2. místo v kategorii Lidé, o nichž se mluví, kde porotu zaujal cyklem fotografií pořízených společně s Michalem Kamarytem v období od září 2011 do září 2012 a nazvaným Poslední rok Davida Ratha. Rovněž uspěl v kategorii Aktualita snímkem Václav Havel naposled. Dagmar Havlová ukládá ostatky prezidenta Václava Havla do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově v Praze, který pořídil 4. ledna 2012. Oceněn byl Čestným uznáním.
Martin Wágner, volný fotograf ve svobodném povolání, si převezme Zlaté oko v kategorii Každodenní život a za sérii snímků z let 2011 až 2002 nazvanou Kde začíná Evropa, Rusko.

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto:Roman Vondrouš
Martin Vágner

Osmnáctého ročníku soutěže se zúčastnilo 297 fotografů s trvalým bydlištěm v České a Slovenské republice, kteří přihlásili napříč všemi kategoriemi 3719 fotografií. Mezinárodní porota zasedala ve dnech 12. - 14. října 2012, hlavní cenu Czech Press Photo 2012 Křišťálové oko předá vítězi prezident republiky při vernisáži výstavy. Ta bude veřejnosti přístupná od 16. listopadu 2012 do 31. ledna 2013 v Křížové chodbě, Rytířském sále a románsko-gotických prostorách Staroměstské radnice v Praze. Vítězné fotografie jsou také prezentovány na internetu na adrese: www.czechpressphoto.cz
Ohlédneme-li se za letošním rokem, zaznamenali studenti i pedagogové ITF řadu dalších významných úspěchů nejen doma, ale prakticky po celé Evropě.
„Studentka Bára Prášilová obdržela Grand Prix Design, Anna Orlowska získala hlavní cenu Fotoprize na festivalu Fotofever v Bruselu a Tomasz Lazar obdržel Grand Prix na Mezinárodním festivalu fotografie v Lodži a druhou cenu v nejvýznamnější světové soutěži novinářské fotografie World Press Photo v Amsterodamu a samozřejmě z těch významnějších cen je nutné připomenout také studentku třetího ročníku Ivu Jašminskou, která vyhrála Photo Anual Awards,“ pokračuje vedoucí institutu.
K této sbírce je třeba přidat i úspěšné publikace. Například kniha 7 Rooms doktoranda ITF Rafala Milacha byla vybrána do finále 20 nejlepších publikací roku na Paris Photu.
Nejmarkantnější aktivitou studentů i pedagogů je ale výstavní činnost. Vypsat všechny, na které, ať už jako samostatní autoři či jako jedni z vystavujících, v letošním roce pozvali veřejnost, je prakticky nemožné. „Nicméně jmenujme asi nejrozsáhlejší projekty na festivalech Měsíc fotografie nebo OFF Photo v Bratislavě, kde nás bude reprezentovat deset výstav studentů a absolventů,“ zdůraznil prof. Birgus.
Nejbližší příležitost seznámit se s tvorbou Institutu tvůrčí fotografie dostanou ale Opavané. Ve čtvrtek 8. listopadu otevře doc. Pavel Mára ve zdejším Domě umění expozici Interpretace aktu studentů institutu.


Roman Vondrouš (narozen 1975 v Pardubicích)
Je absolventem Střední průmyslové školy elektrotechnické v Pardubicích a bakalářského studia Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě, kde v současné době pokračuje navazujícím studiem. Fotografuje od dětství, ale vážněji až od roku 2000, kdy se začal zajímat převážně o téma sportu, zvlášť koňských dostihů. Od roku 2005 je fotoreportérem České tiskové kanceláře, kde se každodenně věnuje agenturnímu fotozpravodajství.
V roce 2008 fotografoval na letních Olympijských hrách v čínském Pekingu, o dva roky později na zimní olympiádě ve Vancouveru v Kanadě. V soutěži Czech Press Photo již získal v předchozích ročnících několik ocenění.

Na snímku je jedna z fotografií cyklu Poslední rok Davida Ratha.
Zdroj: osobní web Romana Vondrouše


Martin Wágner (narozen 1980 v Praze)
Vystudoval fotografii na střední škole v Praze a dnes je studentem Institutu tvůrčí fotografe v Opavě. Tři roky vlastnil galerii v Praze na Jungmannově náměstí a byl jejím kurátorem. Uspořádal několik samostatných výstav. Věnuje se především reportážní fotografii, nejčastějším námětem je Rusko. Z různých postřehů skládá souhrnný obraz životních způsobů v dnešním Rusku. Sleduje náladu této velké země nejenom v evropské části, ale také na Sibiři a na Dálném východě. Pokládá se za svědka následků velké geopolitické změny konce 20. století, kdy zhroucení Sovětského svazu má dopad po celém jeho původním území. Snaží se o realistické, pokud možno neidealizované zachycení skutečnosti.

Na snímku je jedna z fotografií ze série Kde začíná Evropa, Rusko.
Zdroj: Institut tvůrčí fotografie

 Zdroj:http://inoviny.slu.cz/index.php/stalo-se/283-studenti-institutu-tvurci-fotografie-v-opave-ziskali-zlata-oka-prestizni-ceny-czech-press-photo-2012

20/11/2012

Konzultace pro zájemce o studium na Institutu tvůrčí fotografie

FPF SU dne 12. 1. 2013 

 

         Institut tvůrčí fotografie uspořádá v sobotu 12. 1. 2013 tradiční konzultaci pro zájemce o bakalářské studium tvůrčí fotografie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě.

Přijímací zkouška na kombinované studium oboru tvůrčí fotografie bakalářského stupně (podrobnější informace na www.slu.cz) proběhne ve dvou kolech, přihlášky spolu s fotografiemi je třeba odeslat na studijní oddělení FPF SU, Bezručovo nám. 13, 746 01 v Opavě do 28. 2. 2013. (První kolo: talentová zkouška bez osobní přítomnosti uchazečů, druhé kolo: písemné testy z dějin fotografie a výtvarného umění, všeobecného přehledu a techniky fotografie a ústní pohovory). Dosavadní výsledky přijímacích talentových zkoušek ukazují na skutečnost, že celá řada uchazečů v nich neuspěje špatným nebo nevyváženým výběrem souboru fotografií, které předkládají zkušební komisi (viz informace o studiu na www.fpf.slu  ). Z těchto důvodů ITF každoročně realizuje  konzultaci pro zájemce o studium. Ta nejbližší proběhne 12. 1. 2013 od 9 hodin v budově Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě na Bezručově nám. 13, prezentace účastníků bude od 8 hodin. ve velké posluchárně FPF SU na Hauerově ulici 4, cca 3 minuty od hlavní budovy fakulty, kde také proběhnou úvodní krátké přednášky.  Samotné konzultace ale určitě budou po skončení úvodní části v několika posluchárnách přímo na Bezručově nám. 13.

Během konzultace budou zájemci seznámeni s organizací studia oboru Tvůrčí fotografie i vlastních přijímacích zkoušek, zaměřením písemných testů, doporučenou literaturou (některá skripta, sylaby a odborné publikace si budou moci na místě zakoupit). Hlavní částí však budou individuální konzultace s pedagogy ITF (prof. PhDr. Vladimír Birgus, prof. Mgr. Jindřich Štreit, doc. MgA. Pavel Mára, Mgr. Jiří Siostrzonek, PhD., Mgr. Václav Podestát, Mgr. MgA. Tomáš Pospěch, Mgr. Jan Pohribný, MgA. Dita Pepe, BcA. Karel Poneš, Miroslav Myška aj.) nad jednotlivými fotografiemi uchazečů s cílem sestavit kvalitní, vyváženou kolekci fotografií pro přijímací talentové zkoušky. Doporučujeme zájemcům přivézt větší počet (cca 20–30, rozhodně ne více) vlastních fotografií pro volný výstavní soubor (pokud možno tematicky i stylově sjednocených), nejlépe ve formátech 18×24 cm – 30×40 cm, dále fotografickou ilustraci (pro výběr 5-8 ks) a stylizovaný autoportrét..

Zájemci o tuto konzultaci se přihlásí do 7. 1. 2013 e-mailem (ivana.mikolasova@fpf.slu.cz)

Bližší informace je možno získat na telefonu 553 684 385 – Ivana Mikolášová. Ukončení konzultace bude kolem 17.00 hod. Ubytování v Opavě si můžete zajistit v různých penzionech (http://www.penziony.cz/ubytovani/opava, http://www.penziony.cz), apartmánech (např. Apartmány Kramer v centru města www.remark.cz/apartmany.html)  i jinde.

Kurzovní poplatek činí 150,– Kč. Sledujte webové stránky ITF www.itf.cz a www.photorevue.com.

 

 

20/11/2012

AKTUÁLNÍ BESEDA

13/11/2012

OFF festival

Dominika Jackuliaková, Osobní příběhy, 2011, z výstavy I - Autoportréty studentů ITF

 OFF_festival.

 

Prínosná, prekvapivá, očarujúca, desivá, krásna aj gýčová, bizarná.

Súčasná fotografia.

 

Bratislavský Mesiac fotografie. Platforma prepájajúca rozmanitosť výstavných priestorov prevažne v bratislavskom Starom meste za účelom prezentácie fotogra­fického umenia a kryštalizácie pohľadu na toto médium. Odbornej i laickej ve­rejnosti prináša výstavy, workshopy, diskusie a stáva sa tak výraznou mienkotvor­nou prehliadkou v oblasti fotografie na Slovensku. Spája historizujúci výber prác majstrov fotografie (Robert Capa, Lewis Hine, Vilém Reichmann), so selekciou prác najsúčasnejších autorov (Mladá ruská fotografia, Šymon Kliman, Andrej Balco, Walter Bergmoser, Daniel Kovalovszky, William Ropp, a iný). Avšak 22. ročník konajúci sa v novembri roku 2012 z môjho pohľadu, až na niektoré vý­nimky (Nikita Pirogov a Oleg Borodin - Mladá ruská fotografia - Dom umenia, Heinz Cibulka - Open Gallery) neponúkol takmer žiaden čerstvý fotografický zážitok, exaltujúcu výstavu novej tváre a sviežeho prístupu k fotografii. Veľkým to zadosťučinením v tomto smere sa stal OFF_festival, venovaný dnešnej fotogra­fii, paralelne k Mesiacu fotografie prebiehajúci v priestoroch Pisztoryho palácu.

 

TEXT pdf OFF festival  2012 David Koronczi

 

 

Dany Peschl, z cyklu To the Mountains
Eliška Kyselková, Katarína Támová, z výstavy studentů UTB ve Zlíně
Charles Fréger, z cyklu Wilder Man

 

 

Majestátny, šarmom a spustnutou eleganciou nadýchaný palác sa stal miestom syntézy historického genia loci a čerstvej, rozmanitej a mnohovrstevnatej foto­grafickej prehliadky, miestami prínosne transcendujúcej do nefotografických vý­tvarných prejavov akými sú video, priestorové inštalácie, alebo imanentne textové koncepty. Vždy však vychádzajúc z formálnej, obsahovej či historickej podstaty fotografického procesu. Táto „farebná“ diverzita návštevníka hravým spôsobom vťahuje do svôjho sveta vzhľadom na fakt, že podmanivá atmosféra bývalého leninovho múzea je saturovaná 13 autorskými a 6 skupinovými výstavami rôzne­ho prístupu k jednotnej tematike. Je zrejme na mieste podotknúť miernu ne­kompaktnosť niektorých inštalácií, ako napríklad prezentáciu študentov ateliéru kreatívnej fotografie pod vedením Mira Švolíka pod názvom Galéria na chodbe , ktorá postrádala kurátorskú koncepciu a stala sa tak prerozmanitou prehliad­kou prác, spolu evidentne nevytvárajúcich koreláciu, alebo UNIGEO HITS!, výstavu študentov ITF v Opave, ktorá zastávala najvýraznejšie diela prezento­vané v rámci alternatívneho festivalu UNIGEO, organizovanom v rovnomennej socialistickej chate v Beskydách . Táto selekcia sa snažila priniesť hravý pohľad na inštaláciu, priestorové objekty i nové esencie v rámci média fotografie, avšak rovnako postrádala spoločnú dejovú linku prác, akýsi kurátorský podpis, preto mohla niektorých návštevníkov jemne zmiasť. Napriek týmto malým negatívnym nuánsam však výsledný dojem vyplívajúci zo 4. ročníku OFF_festivalu môžem

označiť za nesmierne inšpiratívny. Naratívnosť dokumentaristických cyklov je v opozícii snovej, temnej estetike výtvarne ladených kolekcií. Módna fotografia na jednej strane a vynaliezavé psychologické sondy v podobe vynikajúcich portré­tov na strane druhej. Zmes poetiky, temna, dokumentu, fantázie, postkonceptu vsadených do romantického a atmosférického priestrastva. Vyjadrujúc sa o jed­notlivých výstavách tvoriacich tento členitý a entusiazmom precítený komplex by som rád za jeden z presvedčivých momentov subjektívne označil kurátorskú selekciu prác študentov pražskej FAMU s názvom Queer Deer pod vedením Heleny Musilovej a Roberta Silveria. Odvolávajúc sa k animálnym tematikám, snovým predstavám, bytostiam nočných môr a akýmsi fantaskným božstvám prinášajú poctu imaginácii. Spôsob akým mierne potláčajúc autorstvo za cieľom prepletenia jednotlivých prác, vytvorenia kurátorskej harmónie a koherentnej monotematickej expozície, vybočujú z klasickej „salonizácie rôznych autorov v jednej miestnosti“ a tento fakt môžeme bezpochyby označiť za prínosný, napriek tomu, že niektoré práce pôsobili archaicky. Výstavou na prvý pohľad bizarných a nekonvečných obrazov sa stala aj prezentácia Ateliéru reklamnej fotografie Uni­verzity Tomáša Bati v Zlíne, ktorej z veľkej časti dominovala práca s fotografiou v zmysle poukazovania na negatívny dopad konzumného spôsobu života. For­málnym riešením expozície autori potvrdili dizajnérske zdatnosti a reklamného ducha, čo však vôbec nemyslím negatívne. Technická dokonalosť zväčšenín a pedantná, i keď rozmanitá inštalácia poskytla návštevníkom možnosť pohodlnej prehliadky. Výstavu pripravili študenti pod kurátorským vedením Lucie L. Fi­šerovej a Jaroslava Prokopa. Hĺbavým portrétnym dielom sa predstavili študenti Inštitútu tvorivej fotografie Slezskej univerzity v Opave s výstavou I - self - por­traits v kurátorskej koncepcii Leny Jakubčákovej, Anny Gutovej, Ester Erdélyi a Vladimíra „Kiva“ Novotného. Poľskú fotografiu zastúpila ukážka diplomových prác študentov Akadémie výtvarných umenií v Poznani pod pedagogickým vedením Jaroslawa Klupsa. Jedná sa o klasickú prehliadku ročníkových prác, ktoré medzi sebou nemajú zdanlivý súvis, no napriek tomu pôsobí miestnosť pod ich patronátom čisto, jemne a harmonicky. Citlivo kombinujú digitálne portréty, priestorové koláže i veľkoformátové krajiny.

 

Čo sa týka prehliadky autorských projektov, naskýta sa možnosť zhliadnutia vynikajúceho výberu prác domácich i zahraničných umelcov. Medzi najväčšie hviezdy festivalu rozhodne patrili zahraniční autori Charles Fréger (Fr), Richard Gerst (USA) alebo Bet Orten (Čr), no napriek tomu môžem prekvapivo a hrdo zastať názor, že najpodnetnejšou z nich bola výstava slovenského autora žijúceho v Prahe Danyho Peschla s názvom To the mountains (kurátor Dušan Kochol). Novátorská vizualita, nová fotografická esencia. Hrubosť, živočíšnosť a neha v

jednom cykle. Inštalácia veľmi čistého, pedantne muzeálneho riešenia je obsaho­vo rozohraná, viacplánová a prekvapivá. Jemná forma a hutný, temný obsah har­monizujú a sú nevtieravo podtrhnuté doplňujucimi inštaláciami v podobe pries­torových objektov pracujúcich s celkovou myšlienkou série. Nositeľom odkazu sa teda nestávajú len fotografie, ale celá miestnosť pretvorená v multimediálny zážitok, ktorý citlivého diváka nemôže nechať chladným. Dielo dokonalo zapa­dajúce do celkovej tematiky tohotoročného OFF_festivalu: Beauty and Bizzare. Niečo temné a desivé nás priťahuje a vyvoláva v nás estetický plezír, antagoniz­mus krásna a podivnosti. Ďalšou výnimočnou prácou je kolekcia Encounters v podaní autorskej dvojice Silvie a Barta Pogody (Sk, Pl), avšak inštalácia z môjho pohľadu podľahla striktne akademickému riešeniu a tým stratila na sile, napriek novátorskému tecnickému riešeniu zväčšenín a pôsobivej téme medziľudských vzťahov, odcudzenia a znovunachádzania. Ďalšie autorské výstavy predstavili Daniel Laurinc, Lenka Cisarová, Peter Cibák, Branislav Štěpánek, Peter Berko Berowsky a Anton Baša, ktorý vytvoril Entré festivalu (prezentované vo vstup­nej chodbe objektu) cyklom s názvom Brightonians. Z môjho pohľadu ekletický a prečerpaný prístup k fotografii, kde zvláštne pôsobiacie, módne - alternatív­ne osoby stojac na strede štvorcového formátu zažívajú svôj hviezdny okamih. Ďalším projektom, ktorý z môjho pohľadu vybočuje z prínosnosti festivalu je práca Petra Cibáka s názvom Andrej, ktorej odkaz zdá sa mi nečitateľný. Piede­stalizácia autizmu, či snová hra? Každopádne je to v mojich očiach práca, ktorá balanc na hranici gýčovosti neustála vo svôj prospech. Inštalácia Lenky Cisarovej prináša naopak občerstvenie v podobe vhodne inštalovaného site - specific ob­jektu, dotvárajúc celkovú atmosféru zdielanej miesnosti so študentami Ateliéru reklamnej fotografie Univerzity Tomáša Bati v Zlíne. Branislav Štěpánek pred­stavuje cyklus Art of pornography, ktorý celkom určite nesie podnetné posolstvo vo forme zamrazených obrazov zo sekvencií hard - core porna, prirovnaných k majstrovským dielam dejín fotografie z dielne významých autorov (Nan Gol­din, Horst P. Horst, Martin Parr a iný). Dielo, ktoré vyžaduje určitých znalostí kunshistórie, no skýta odľahčenie a zjemnenie tak silne expicitnej formy obra­zového prejavu. I am not a deviant because i am a photographer - Peter Berko Berowsky nastavuje zrkadlo presaturovanej fotogramotnej populácii a zároveň možno autoreflexívne premýšľa. Do akej miery je možné ešte fotografiou priná­šať? Do akej miery je možné nebyť deviantným? Myslím, že sa jedná o priaznivú formu kritického postoja k médiu, k jeho hlbšej analýze vedúcemu. Spomínaný zahraničný autori: Bet Orten, Charles Fréger a Richard Gerts určite nezatienili domácu scénu, i keď dostali veľmi velkorysé a exponované miestnosti palácu. Bet Orten vo svojom cykle The wild mothers prináša svedectvo o alternatívnej plat­forme slobodných matiek, v podobe neadjustovaných zväčšenín, presnejšie pove­dané „náhľadových výtlačkov“. Siahla po malých formátoch, inštalovala v duchu punkovej estetiky a vybočila tak z celkovej harmónie palácu. Prínos? Deficit? To nechám na subjektívnom zvážení návštevníkov. 59 minutes Richarda Gersta je kolekcoiu veľkoformátových zväčšenín, ktoré ponúkajú možnosť pohľadu do zá­kulisia módneho photoshootingu vrcholovej módy, kde všetko zaváňa perfekcio­nizmom a digitálnym fetišizmom. Fotografie snímané kinofilmovým aparátom, mimo hlavné fotografovanie, často mizivej technicke kvality akoby odľahčovali túto tematiku a zrejme pôsobia autoterapeuticky. Krásne modelky, v bizarnom svetle. Wilder Mann Charlesa Frégera pripomína inscenované a prearanžované portréty, no jedná sa o dokumentaristický projekt, typologizáciu všemožných a často nepredstaviteľných kreácií európskych národov v období jarných slávností, maškarných plesov. Odkaz tohoto projektu môže tkvieť v príklone k tradíciám, návrate k prírode a koreňom. Cnosti zakotvené v sérii farebnej a prekvapujú­cej. Laurincov cyklus Golden vacation (In the misery of others), ktorý naskýta parrovský pohľad na provensálske mesto Cannes, kde denne kontrastuje vrchol­ný luxus so špinou chudoby a objekt Milana Vagača - Spoza dotvárajú paletu prístupov k médiu v poslednej výstavnej sieni. Vagačova práca tvorí prekvapivú bodku za celou prehliadkou, vzhľadom na jej silné obsahové i formálne riešenie. Desivá estetika, pokojne a jemne servírovaná.

 

Každý zo spomínaných autorov uchopil koreláciu bizarnosti a nádhery svojou vlastnou cestou a spolu vytvorili oslavu tejto bivalentnosti platnej v umeleckom ale i praktickom svete.

 

Napriek niektorým výtkam chcem vyzdvihnúť vysokú úroveň festivalu, počnúc silnou kurátorskou selekciou, cez dokonalý priestor hlavnej výstavy, efektívnym a profesionálnym marketingom končiac. Nadšenie a odovzdaná práca organizáto­rov, ale i jednotlivých vystavujúcich je myslím v paláci všadeprítomná a obdivu­hodná.

 

Sprievodné výstavy presahujúce múry Piszotryho palácu sú nemenej atraktívne. Výstava Jána Kekeliho v galérii PHOTOPORT (Pražská 11) je ukážkou po­slednej práce domáceho autora, jedného z najoriginálnejších úkazov v slovenskej fotografii posledných rokov (okrem iného je Kekeli laureátom ceny Foto roka nadácie VÚB za rok 2012). Projekt 702 °C Roberta Kissa predstavený v KC Dunaj (Nedbalova 3, 4. posch.) je fasinujúcim pohľadom do odpudivého, no prirodzeného a citlivého sveta kremácií. Vo výstavnom pavilóne SNM (Žižkova 16) sa predstavia výsledky medzinárodného fotografického workshopu Tri dielne. V kaviarni Goblins prestavuje svôj cyklus 42 gramov slovenská autorka Zuza­na Kmeťová, ktorá činí z nenápadných nehôd pekárenského remesla výstavné artefakty v podobe veľkoformátových fotografií. Rozmanitá paleta prístupov k jednotnému médiu, pestrofarebná škála analýzy podobnej tematiky bizarnosti v komparácii s krásnom.

 

Komplexne sa teda OFF_festival z môjho pohľadu stal najpríťažlivejšou súčasťou bratislavského Mesiaca fotografie, napriek tomu, že doň produkčne nepatrí. Du­šan Kochol, Karolína Kedrová, Andrea Juneková, Lea Lovišková a Ester Erdélyi z alternatívnej akcie v jej 4. ročníku vytvorili profesionálnu prehliadku svetovej úrovne, veľmi výrazne konkurujúcu hlavným výstavám v rámci novembra zasvä­teného fotografii. Verím, že ich entuziasmus sa aj v budúcnosti pretaví v podobne rozmanitú výstavu, opäť na tak krásnom mieste.

 

Hlavný blok výstav v Pisztoryho paláci (Štefánikova 25) si môžete prehliadnuť do 23. novembra a to vždy od 16:00 do 19:00 každú stredu až sobotu.

Viac informácií o autoroch, sprievodných výstavách, termínoch a fotodokumen­táciu nájdete na www.offfestival.sk

 

David Koronczi

 

4. novembra 2012

Bratislava

 

10/11/2012

Výstava Jindřicha Marca, Jindřicha Štreita a Vladimíra Birguse „Evropané“ na Měsíci fotografie ve Vídni

Plakát s fotografií Jinřicha Marca Varšava 1947

 

 

České centrum ve Vídni (Herrengasse 17) od 7. listopadu do 7. prosince 2012 hostí výstavu „Evropané“. Autory takto nazvaného souboru fotografií, který už byl s velkým ohlasem představen např. v Leica Gallery v New Yorku, jsou tři přední čeští tvůrci. A dva z nich – Vladimíra Birguse a Jindřicha Štreita – dobře známe i v Opavě. Vždyť dlouhodobě pedagogicky působí na zdejším Institutu tvůrčí fotografie.

 

  

Expozice v Bank Austria - Jindřich Štreit a Vladimír Birgus
Jindřich Štreit, Crook, 1995
Vladimír Birgus, Benátky, 2011
Výstava Evropané v Českém centru ve Vídni
 Velvyslanec ČR v Rakousku Jan Koukal, Vladimír Birgus a rektor Slezské univerzity v Opavě Rudolf Žáček
Ředitel ČC ve Vídni Martin Krafl (vlevo) a ředitel OFF Photo festivalu v Bratislavě Dušan Kochol (druhý zleva) na vernisáži v Bank Austria
Ředitel Měsíce fotografie ve Vídni Thomas Licek, Vladimír Birgus a Jindřich Štreit

 

Hlavní ideou výstavy nazvané „Europäer / Fotografien von Jindřich Marco, Jindřich Štreit und Vladimír Birgus je představit ve výběru práce trojice renomovaných autorů, kteří ve svém díle zachytili či zachycují Evropany v různých časových obdobích novodobé historie od roku 1945 až po současnost. Proto Jindřich Marco (1921-2000), Jindřich Štreit (1946) a Vladimír Birgus (1954) vystavují každý „své“ Evropany. Marco je hledal třeba v létě 1945 ve válkou zničených Drážďanech a v Berlíně a objevoval je dále v témže čase rovněž v Budapešti a ve Varšavě, Štreit od počátku osmdesátých let na Sovinci, v Rakousku, Francii, Německu a ve Velké Británii, a konečně Birgus jak od konce sedmdesátých let v Praze, Ostravě, Leningradě či v nizozemském Scheveningenu, tak později v devadesátých letech a dále v prvních letech nového tisíciletí v Paříži, Berlíně, Moskvě, Barceloně, ve Vilniusu nebo na řeckém Rhodu.

„Jezdit s fotografií po světě jsme už zvyklí, ale být s ní ve Vídni, na jedné straně nepříliš vzdálené, na straně druhé však pro vývoj a tradice české kultury nejvýznamnější metropoli starého kontinentu, je přece jen trochu jiná kategorie,“ shodli se Birgus se Štreitem. Přesto je jejich vystoupení v rakouském hlavním městě pouhým zlomkem všech aktivit, jimiž jsou oba dlouhodobě známi. Tak první ze jmenovaných se svou tvorbu v daleko širším rozsahu stále seznamuje návštěvníky Muzea Novojičínska v prostorách Žerotínského zámku v Novém Jičíně, druhý v nedávných dnech ukončil výstavu ve slovenském Zvolenu.

Díla představitelů české dokumentární fotografie rozdílných generací, jak je uvádí pozvánka na vernisáž, nebudou ovšem ve Vídni k vidění pouze v Českém centru. Část z nich vytvoří na uvedenou dobu výjimečnou atmosféru též v hlavní budově Rakouské banky (Kundenzentrum der Bank Austria) na adrese Schottengasse 6-8. Obě prezentace se navíc staly součástí Evropského měsíce fotografie, k němuž Vídeň přispívá festivalem Eyes on, který bude zahájen už 30. října a nabídne více než dvě stovky programů, mezi nimiž mají vedle výstav své pevné místo i další akce inspirované tematikou fotografování.

Projekt Evropského měsíce fotografie zaměřený na podporu mezinárodní fotografické scény a posílení spolupráce a umělecké výměny mezi jednotlivými zeměmi vznikl v návaznosti na pařížský Mois de la Photo a z Berlína a Vídně se od roku 2006 už rozšířil také do Bratislavy, Mosky, Lucemburska či do Říma. Zájem umělců a institucí zapojit se do něj odpovídá zájmu návštěvníků, jejichž počet se každoročně zvyšuje a rychle se blíží hranici půl milionu.

Vernisáží obou výstav ve Vídni se zúčastnilo mnoho návštěvníků, mezi nimi i velvyslanec České republiky v Rakousku Jan Koukal, ředitel vídeňského Měsíce fotografie Thomas Licek,  rektor Slezské univerzity v Opavě Rudolf Žáček, proděkanka FPF SU Irena Korbelářová či ředitel Českého centra ve Vídni Martin Krafl.

 

Ivan Augustin

 

10/11/2012

Kristýna Erbenová - Soukromá území

9/11/2012

KDE ZAČÍNÁ EVROPA

 

 

Polarni Ural 2010 - Martin Wagner
Vorkuta 2011 - Jan Vermouzek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tisková zpráva k výstavě „Kde začíná Evropa“ autorů Martina Wágnera a Jana Vermouzka

Fotogalerie Václav Lídl, Libická 10, Praha 3 - Vinohrady, 13. 11. - 9. 12. 2012

Vernisáž 12. 11. v 18:30 hodin, uvede Prof. PhDr. Vladimír Birgus

Otev eno každý ř den 14 – 18 hodin

Kde začíná Evropa

Ruská hranice mezi Asií a Evropou je nezřetelná. Ani fotograficky ji není snadné vymezit. Nejen na severu

platí, že kdo se nepostará o vlastní zábavu, odsoudí se k nudě. Průmyslový jih Uralu střídají stovky

kilometrů pustých stepí. Vždy však potkáte stejné automobily, podobná dřevěná venkovská stavení a ve

městech bloky stejných panelových domů. Do Moskvy je daleko, ale její televizní programy tu dostihnou

kdekoho. Symboly ruské svrchovanosti se ovšem nejokázaleji ukazují právě na Kavkaze, kde je

separatismus nejsilnější.

Martin Wágner mnoho let soustavně fotograficky dokumentuje nejrůznější končiny Ruska. V posledních

čtyřech letech sleduje rozhraní mezi Evropou a Asií ze severu od Jamalského poloostrova až po ruskou

hranici na severním Kavkaze. Na jedné z cest ho doprovázel Jan Vermouzek. Z těchto cest oba autoři

připravili sugestivní výstavu tří desítek fotografií, ve kterých se snaží zachytit atmosféru těchto míst.

Martin Wágner (1980)

Vystudoval fotografii na střední škole v Praze a dnes je studentem 5. ročníku Institutu tvůrčí fotografe

Slezské univerzity v Opavě. Tři roky vlastnil galerii v Praze na Jungmannově náměstí a byl jejím

kurátorem. Uspořádal několik samostatných výstav. Pracuje v grafickém studiu, které se zaměřuje na

skenování úpravu a tisk fotografií.

http://www.martinwagner.cz

Vybraná ocenění:

2009 - Cena Viléma Heckela – dvě první ceny ve dvou kategoriích

2010 - Frame – 2. cena v kategorii IN

2011 - Czech Press Photo - 2. cena v kategorii Každodenní život

2012 - Czech Press Photo - 1. cena v kategorii Každodenní život

Výběr z výstav:

2003 Praha – „Rusko na cestě“, Ambit kláštera menších bratří Františkánů

2009 Jekatěrinburg - „Na východ od ráje“, Muzeum Matenkova

2011 Ostrava - „Sibiř“, Galerie Opera

Jan Vermouzek (1979)

Je absolventem Institutu tvůrčí fotografe Slezské univerzity v Opavě. Je členem volného uměleckého

uskupení Něžná louka. Spolu založil a provozuje Galerii Jiří Putna v Brně. Uspořádal několik

samostatných výstav. Ve své volné tvorbě se kromě dokumentární fotografie věnuje experimentům s

fotografií a sochou. Živí se jako správce poč ítač ových sítí.

http://jan.vermouzek.eu

Vybraná ocenění:

1997 - První místo v soutěži Náš svět

2011 - Czech Press Photo - 2. cena v kategorii Každodenní život

Výběr z výstav:

2011 - České Budějovice - „Útržky“, kavárna kina Kotva

2011 - Brno - „Vorkuta“, kavárna Jedna báseň

2012 - Brno - „Znamení kříže“, Galerie Jiří Putna

Fotogalerie Václav Lídl

Je nevelká, mladá výstavní síň, která se zaměřuje na fotografické výstavy. Tento specifický prostor je

vhodný k pořádání intimních výstav se silnou výpovědí. Proto je tato galerie hodna pozornosti.

http://www.facebook.com/FotogalerieVaclavLidl?ref=ts&fref=ts

8/11/2012

INTERPRETACE AKTU

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Každá epocha má svůj optický problém a rozvíjí jinou představu o viditelném světě. Vnímání vůbec nezůstává konstantní, střídá se, mění a rozvíjí se vždy v souvislosti se zvláštními požadavky daného historického okamžiku.“

Raoul Hausmann (Moderní fotografie jako duchovní proces)

„V dějinách prošel akt (původní označení pro studii pohybu nebo postoje nahého lidského těla) řadou proměn: od reality k abstrakci, od nevinnosti k erotice, od romantiky k chladné věcnosti. Pochopitelně i zde fungují klasická estetická kritéria: rozmanitost, jednota a harmonie, jež je třeba přijmout, nebo (vědomě) zamítnout. Prvoplánová sexuální vyzývavost aktu má však s mytickým archetypem jen velmi málo společného. Žádná z fotografických technik není tabu. Symbol a ,vnitřní model‘, které zřejmě (logicky) budou stát na konci vaší cesty, představují ,výzvu‘ v plném smyslu tohoto slova – pokus o ,přetavení‘ pomíjivých forem krásy do věčných a dokonalých struktur.“ Těmito slovy se obracím každoročně ke studentům Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě v předmětu věnovaném aktu, který vyučuji na této škole od roku 1996 a jehož zadání je zaměřeno na čtyři základní úkoly. Ty vymezují akt jako oblast figurativního i nefigurativního zobrazení, subjektivní reflexe, ale také interpretace výtvarného díla. Výběr ze separátního zadání s názvem Akt inspirovaný výtvarným uměním je pak tématem této výstavy (jejím těžištěm jsou práce zejména z posledních několika let). Cílem se stalo hledání hranic fotografického zobrazení, inspirované konkrétním dílem, například slavným Duchampovým Aktem sestupujícím ze schodů (Maria Sliwa).

video: https://vimeo.com/51504627

Interpretace lze v rámci expozice rozčlenit do několika tematických částí. Základní oblastí je téměř doslovný vizuální přepis, kdy fotografie předlohu nahlíží podobnou optikou, avšak se specifickým obsahem. Například Vojtěch Sláma přiřazuje k expresionistickému obrazu Edvarda Muncha Puberta poetický snímek dívky ve stejné kompozici. Do čtvercového formátu a černobílé tonality (charakteristická forma Slámovy tvorby) je „přetvořena“ i samotná předloha. Vzniká tak nejenom vtipný kontrapunkt z hlediska obsahu (dívka má na hlavě motoristickou helmu), ale obě díla se prolínají do jednolitého melancholického výrazu. Obdobně postupuje Dereck Hard, který simuluje portrét Marilyn Monroe od Andyho Warhola ve stejně uhrančivé barevnosti svého aktu, nebo Vít Šimánek, jehož snímek ženy na schodech, mající vzhled malby, je obdobou hyperrealistického obrazu Gerharda Richtera, jenž má naopak charakter fotografie. Karolina Karwan snímá skok do vody tří nahých dívek jako parafrázi Tří grácií od Rafaela Santiho, Tomáš Ölveczký fotograficky „kopíruje“ Edwarda Hoppera a surrealistická koláž těla s projekcí světelných linií Karla Teigeho se stala předobrazem stejně strukturovaného snímku autorské dvojice Jolany Amazouz Moravcové a Hany Fischerové. Opačným pólem je současný koncept transformace obrazu z hlediska nové vizuality i obsahu. Michaela Pospíšilová – Králová umísťuje čtverec Kazimíra Maleviče na klín dívky jako symbol ženského principu a podobně Lenka Bláhová hledá tvarové analogie břicha těhotné ženy se Saint-Exupéryho kresbou klobouku či slona z ilustrací Malého prince. Dotek luminografie kruhu s pohybujícím se torzem lidské postavy od Pavla Čápa tvoří protipól k motivicky obdobné fotografii Františka Drtikola. Jan Tabery vytvořil svými „kinetickými“ fotogramy pandán k „vesmírným“ malbám Václava Boštíka. Existuje však i řada prací, kde se obě zmíněná pojetí prostupují a vydělují do dalších kategorií. Příkladem může být postmoderní citace Botticelliho Zrození Venuše ve fotografii Karola Grygoruka, obdobně jako video Šimona Pikouse, s nadsázkou parafrázující skladbu Camille Saint-Saënse Danse macabre či vtipné snímky dětských panenek Tomasze Wiecha jako zrcadlová obdoba kompozice nahých i oblečených modelek Helmuta Newtona. Určitou variantou „interpretace“ je pak opačný přístup, kdy se předobraz z historie výtvarného umění (ojediněle) přiřazuje k již realizovanému dílu, například Matissova koláž gestikulujících žen k dynamickým aktům Lucie Nimcové. Indiferentním řešením je společná práce studentů workshopu Tělo (Opava 2004), postupně analyticky mapující kompletní povrch nahého lidského těla, aby následně jednotlivé detaily byly spojeny v hravé syntetizující montáži do symbolu celé postavy v kubizující formě. Idea interpretace uměleckého díla vlastním kreativním artefaktem se v dané expozici stala nejen přehlídkou často vyhraněných studentských konceptů, ale také jakýmsi exkurzem do dějin umění i samotného média fotografie (aktu), prezentovaného zde s novým, aktuálním obsahem.

Pavel Mára kurátor výstavy

Partner