Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

17/12/2009

19. Měsíc fotografie v Bratislavě 2009

 

 Hana Jakrlová, z cyklu Big Sister. Internetový bordel v Praze, z výstavy Nový život, nový dokument

Bratislavský Měsíc fotografie byl letos naposledy v teenagerském věku. Od prvních nesmělých krůčků v roce 1991 vyspěl v „dospělý“ festival. I když jeho pravidelní účastníci nadávají na hrozné počasí, které zpravidla během jeho zahajovacích dnů na začátku listopadu panuje,  na organizační chyby i na stále dražší bratislavské hospody, většina z nich se každoročně do slovenské metropole vrací.

 

 

 

 Grzegorz Klatka, Na cestě, 2007-2008, z výstavy Nový život, nový dokument
Barbora Žurková, Radim Žurek, Boris Becker, z cyklu Zástupní,2009
 Viktor Marušenko a Maryna Lytvynenko, Ludmila, z výstavy Současná ukrajinska totografie
Juraj Bartoš, Prvomajova oslava v Petržalce 1, 1985
 Jiří Křenek, z cyklu Městečka,2002-03, z výstavy Via lucis
 Imogen Cunninghamova, Kala, 1925
 Ilja Cickan, Kurator,z výstavy Současná ukrajinská fotografie

Bylo tomu tak i letos. Ekonomická krize, která neblaze poznamenala tolik jiných festivalů, byla naštěstí vidět spíše na ještě omezenější propagaci a výrazné redukci dříve docela opulentní úvodní recepce než na kvalitě a rozsahu samotného programu. Ten zahrnoval šestatřicet oficiálních výstav (všechna média kupodivu informovala o čtyřiatřiceti výstavách), mezinárodní přehlídku portfolií a teoretické přednášky. Zakladatel a ředitel festivalu Václav Macek při výběru expozic použil svůj osvědčený koncept, v němž vedle expozic několika hvězd, které jsou diváckým lákadlem každého festivalu, poskytl velký prostor autorům ze střední a východní Evropy. Letos jich vzhledem ke 20. výročí pádu komunistických totalitních režimů bylo ještě více než obvykle. Své místo však dostali i fotografové z jiných částí světa, například studenti fotografie z Jižní Koreje. Vedle expozic z oficiálního programu probíhalo i několik dalších výstav ze zárodku jakéhosi off-festivalu, na nichž se představili například studenti bývalého ateliéru Filipa Vanča z bratislavské Vysoké školy výtvarných umění nebo mladí slovenští fotografové Silvia Senčeková, Dušan Kochol, Agáta Marzcecová, Maroš Krivý a Tomáš Werner.
 K největším lákadlům patřila retrospektiva slavného amerického fotografa Ansela Adamse v Galerii města Bratislavy, které se díky spolupráci s Muzeem moderního umění v Oxfordu podařilo získat na šest desítek jeho děl ze sbírky Anne Adamsové-Holmesové. Nešlo sice o dobové originály,  ale o pozdější zvětšeniny z takzvané muzejní kolekce, která v Adamsově vlastním výběru měla co nejlépe reprezentovat jeho tvorbu od  20. let až do roku 1968. Ale i na nich bylo možno obdivovat mimořádné tonální bohatství a dokonalou ostrost fotografií jednoho z nejznámějších představitelů amerického velkoformátového precisionismu a člena legendární skupiny f64. V tomto výběru pochopitelně dominovaly krajinářské snímky z Yosemitského národního parku, do něhož se Adams se svým fotoaparátem pravidelně vracel, z písečných pouští Údolí smrti, z arizonských kaňonů, z pohoří v Novém Mexiku a Coloradu nebo z Monument Valley v Utahu. Autor v nich zobrazoval velkolepou krásu, emotivní působivost i duchovní sílu neporušené přírody. Mistrovsky pracoval se světlem, které často dodávalo jeho snímkům dramatičnost, neváhal fotografovat během soumraku i za měsíčního svitu, díky využívání možností promyšlených kombinací expozičních a vyvolávacích časů, citlivosti negativů, filtrací, vývojek a zeslabovačů z takzvaného zonálního systému, který sám propracoval jako nikdo jiný, se mu dařilo zachovávat kresbu v hlubokých stínech. Ne všechny fotografie z jeho retrospektivy však byly stejně silné jako legendární Východ měsíce nad Hernandézem z roku 1942. Přes všechno technické mistrovství totiž mnohé postrádají subjektivitu autorské interpretace, jakou známe třeba z krajin Edwarda Westona či Josefa Sudka, a připomínají spíše dokonalé pohlednice. Příjemným osvěžením proto na výstavě byly detaily různých přírodních i lidskou rukou vytvořených objektů či ojedinělý portrét.
 V programu Měsíce fotografie byla i komorní výstava pětadvaceti děl z období 1906 – 1968 od další členky skupiny f64 Imogen Cunnighamové. Nebyly to bromostříbrné fotografie, ale dokonalé tisky na archivních akvarelových papírech, pořízené jejím vnukem, které zachovávaly širokou plejádu jemných tonálních odstínů. Cunninghamová se zaměřovala především na akty (už před první světovou válkou pořizovala mužské akty, symbolické výjevy s nahými postavami i fotografie vlastního těla), portréty a detaily rostlin. Byla ovlivněna metaforickými fotografiemi rostlin od německého průkopníka nové věcnosti Karla Blossfeldta, ale vytvořila vlastní styl, který později inspiroval třeba Roberta Mapplethorpa při fotografování květin. Její nádherné detaily magnólií a kal objevovaly tvarové paralely květů s lidskými těly a podobně jako malby jiné americké umělkyně Georgie O´Keefeové v nich nacházely erotické motivy. Velkým zklamáním byla výstava proslulé rakousko-americké fotografky z agentury Magnum (a také manželky dramatika Arthura Millera) Inge Morathové. Na rozdíl od  reprezentativní retrospektivy, uvedené v 90. letech na Pražském hradě, byly v Bratislavě představeny jenom její fotografie z Rumunska z 50. let. V záplavě etnograficky pojatých snímků z venkova nebo nudných popisných záběrů z továren zanikaly některé modernější snímky ve stylu humanistické fotožurnalistiky, zobecňující typické aspekty života v Rumunsku té doby. Ostatně celá expozice nevelkých snímků byla utopena v ohromných prostorách Domu umění.

 Hlavním tématem festivalu bylo 20. výročí pádu komunismu v naší části Evropy. V obrovských billboardových kostkách na Hviezdoslavově náměstí a Náměstí SNP si návštěvníci skrze kukátka mohli prohlížet snímky, jež Václav Macek a Pavol Meluš vybrali z prací Ĺuba Stacha, Stana Pekára, Jindřicha Štreita, Radovana Bočka, Josefa Mouchy, Pétera Kornisse, Chrise Neidenthalla a dalších autorů, kteří zachycovali život v totalitě a sametové i krvavé revoluce, které v roce 1989 svrhly komunistické režimy v Československu, Maďarsku, Polsku a Rumunsku.  Výstava Claudia Hilla Nové teritórium ukazovala revoluční eufórii roku 1989 v NDR a skepsi a frustraci mnohých obyvatel východních částí Německa z pomalého dohánění životní úrovně jejich západních spoluobčanů. Snímky Pirosky Nagyové, dcery maďarských emigrantů do USA, zachycovaly různé demonstrace a projevy odporu na sklonku komunistické éry v Maďarsku, ale mnohé z nich bohužel zůstaly při povrchních a technicky slabých fotoamatérských záznamech skutečnosti bez výraznější autorské interpretace.
 Tímto neduhem naštěstí netrpěla většina exponátů z rozsáhlé výstavy Via lucis, kterou v Bratislavě uvedlo Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci. Její kurátor Tomáš Pospěch ji invenčně sestavil z řady tematicky i stylově rozdílných souborů, reprezentujících širokou škálu pohledů na život v českých zemích v období 1989-2009 od reportérů a dokumentaristů (Jindřich Štreit, Jaroslav Kučera, Karel Cudlín, Jiří Hanke, Alena Dvořáková s Viktorem Fischerem, Jiří Křenek, Ibra Ibrahimovič aj.), výtvarných umělců, využívajících fotografického média (např. Jiří David, Michaela Thelenová či David Možný), i laických fotografů (babička Pospěchova oblíbeného fotografa Petra Willerta). Ke svěžesti této mozaiky, která kromě proměn české společnosti ukazovala také proměny samotné fotografie a jejích způsobů adjustace, přispělo i zařazení tří pohledů na každodenní život v Česku od zahraničních fotografů Matthewa Montheitha, Rafała Milacha a Martina Kollára. Převratné změny v životním stylu v postkomunistických zemích i bourání hranic tradičně chápaného dokumentu ukazoval rovněž výběr z výstavy současných českých, polských a maďarských dokumentaristů Nový život, nový dokument, premiérově uvedené na Prague Biennale Photo 1. Daleko pomalejší změny v Rusku ukázal na výborných panoramatických snímcích z oblasti nových zeměpisných i kulturních hranic mezi Východem a Západem švédský fotograf Jens Olof Lasthein. Osobitý pohled na specifický životní styl uzavřené vietnamské komunity v současné Praze ukázali Štěpánka Stein a Salim Issa ve svých ostře svícených portrétech různých generací a typů Vietnamců z tržnice Sapa, v nichž účinně kombinovali styly dokumentární, portrétní a inscenované fotografie. Nakonec i přehlídka Ukrajinská fotografie 1989-2009, která zahrnovala jak dokumentární snímky (třeba naturalistické barevné záběry lidí z okraje společnosti od Sergeje Solonského), tak vysoce stylizované inscenované fotografie (třeba provokativní portrét Kurátor od Ilji Čičkana, známý už z megabillboardu na Benátském bienále, nebo vyzývavé inscenované výjevy od Viktora Maruščenka a Maryny Lytvyněnkové, exploatující kýče nejtvrdšího kalibru), svědčila leccos o životě v jedné z nejchudších evropských zemí, jejíž umělci se však s podporou místních miliardářů uplatňují na světové scéně výrazněji než ti naši.
 Největší výstavou celého Měsíce fotografie byla retrospektiva Juraje Bartoše ve Slovenské národní galerii, sestavená Aurelem Hrabušickým a Petrou Hanákovou. Asi nikdo jiný ze slovenských fotografů tak soustavně a komplexně nezachytil devastaci prostředí, lidí a hodnotových kritérií během Husákovy „normalizace“ jako Bartoš ve svých syrových a  sarkastických cyklech Obchodní ulice, Prvomájová veselice, První máj a Petržalka. Tyto fotografie ani po třiceti či dvaceti letech neztratily nic ze své sugestivnosti a vizuální působivosti. Naopak, s časovým odstupem ještě vzrůstá jejich hodnota, protože nám pomáhají pronikavě oživit stále mlhavější  vzpomínky na trapnost komunistických slavností, pokleslé lidové veselice, všudypřítomnou propagandu, prázdné obchody, kontrast mezi oficiálním a soukromým životem.  Jenže ne všechny Bartošovy fotografie jsou stejně kvalitní. Kurátoři bohužel neodolali snaze ukázat z jeho díla co nejvíce a do výstavy zbytečně zařadili i mnohé banální turistické snímky z návštěv Itálie a New Yorku nebo archaicky vyznívající portréty z cyklu Děti na sídlišti, které výsledný dojem z retrospektivy rozmělňují. Škoda, méně bývá mnohdy více. Ale i tak expozice jasně prokázala Bartošovo zásadní místo ve slovenské dokumentární fotografii.

 K diváckým tahákům festivalu pochopitelně patřila i přehlídka vítězných snímků z World Press Phota, která byla v Bratislavě uvedena po jedenáctileté pauze. Diskuse o oprávněnosti udělení titulu Fotografie roku černobílému záběru Anthonyho Suaua, zachycující amerického policistu při kontrole domu zabaveného v exekuci, mnohdy přehlušily skutečnost, že se v letošním ročníku objevilo několik koncepčních souborů, jejichž ocenění v rámci novinářské fotografie by bylo ještě před nedávnem nepředstavitelné. O rozšiřování hranic fotografie však svědčily především jiné výstavy, například přehlídka intermediálních děl přední slovenské výtvarnice Doroty Sadovské,  působivá instalace loňského vítěze soutěže portfolií Timotheuse Tomiceka z Rakouska, ukázky  prací studentů bratislavské Vysoké školy výtvarných umění na široce pojaté téma archivu, vtipné autoportréty v prostředí předních světových galerií a muzeí od Poláka Tomka Sikory nebo komorní expozice expresivních portrétů od slavného rakouského malíře a fotografa Gottfrieda Helnweina. Stále rozšířenější digitální manipulace zastupoval vedle přízračných fotografií technických objektů od Slováka Branislava Kropiláka například cyklus Zástupní od studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Barbory a Radima Žůrkových, kteří v něm portrétovali dívky a chlapce na prahu dospívání. I když oblečení, účesy i digitálně zvýrazněna podoba těchto adolescentů nápadně připomínají sebevědomé celebrity z řad herců, zpěváků a sportovců, z jejich andělsky krásných tváří přímo vyzařuje nejistota, zmatek a melancholie. To ještě umocňují smutné krajiny bez slunce a tlumené barvy. Diváci si nejsou jisti, zda jde o dětské portréty mediálních hvězd, o jejich klony nebo o dospívající, kteří se snaží co nejvíce se přiblížit ke svým idolům. Česká fotografie byla na festivalu kromě zmíněných výstav zastoupena i objevným souborem Počátky aktu v Čechách, na němž však bohužel nebyly fotografie Jaroslava Petráka, Aloise Zycha, Emanuela Kymly, Richarda Štorcha a dalších autorů představeny v autorských originálech nebo kvalitních faksimiliích, ale v technicky špatných reprodukcích. novými pracemi Vladimíra Židlického a černobílými i barevnými dokumenty z let 1972-2009 od autora tohoto textu.

 Zkrátka v Bratislavě toho bylo k vidění dost, každý si tam něco zajímavého našel. K žádným větším organizačním zmatkům letos nedošlo, katalog vyšel včas, fotografie byly nainstalovány i s popisky, všude vládla příjemná přátelská atmosféra. Samozřejmě po značnou část z úvodního týdne pršelo, víno na většině narvaných vernisážích se nedalo pít, od Dunaje fičel studený vítr a mnozí číšníci byli neochotní stejně jako v Praze. Zkrátka standardní ročník. Příště se tam zase mnozí sejdeme. Už po dvacáté.
      Vladimír Birgus

Zdroj: DIGI Foto 12/2009
 

4/12/2009

Měsíc fotografie Bratislava 2009 aneb slunečný den u Dunaje.


2.-31.11.2009
 

Letošní 19.ročník největšího festivalu fotografie ve východoevropských zemích byl utkán z několika linií. Oficiálně se nesl v duchu oslav 20.výročí budování kapitalizmu v post-
komunistických zemích-šlo například o společné výstavy: Pád komunizmu, Nový život-nový dokument, Via lucis to vše na pozadí snímků soutěže World Press Photo.
Dále představil několik domácích i zahraničních  nejvýraznějších osobností současné subjektivní imaginativní fotografie různých žánrů . Nechyběla zástupkyně mladší generace Slovenka D.Sadovská zabývající se invenčním zobrazením detailů lidského těla, vedle pánů v nejlepším věku-Čechů V. Birguse,dokumentaristy a vedoucího katedry fotografie na Slezské univerzitě,V. Židlického,zabývajícího se tvorbou figurativních obrazů ozvláštněných manuálními vrypy a drásáním obrazové plochy, pedagoga FAMU, také mimočeskoslovenských cizinců:G.Helnweina,jedinečného a osobitého rakouského portrétisty jehož až brutálně působící velkoformátové printy kritizují dnešní odlidštěnou společnost, Španěla J.M.C.Prieto,přinášejícího subjektivní dokument z exotických ostrovů Vanuatu v jižním Pacifiku či Jense Olofa Lastheina, který zdokumentoval své putování po východním okraji Evropské Unie.
    

Hlavní, a z mého pohledu podstatnou, linii tvořilo spektrum výstav autorů patřících do zlatého fondu historie světové fotografie-amerického krajináře a portrétisty Ansela Adamse, mistrovsky zobrazujícího krásu nedotčené přírody amerických národních parků, Imogen Cunninghamové zabývající se detaily rostlin a portrétováním celebrit, se kterou tvořili společně s E.Westonem světově proslulou skupinu “f64“ prezentující se ve 30.-40.letech 20.st. snímky v duchu „Nové věcnosti“. Výčet autorů zlatého fondu uzavírá rakouská dokumentaristka Inge Morath,manželka dramatika Arthura Millera, první ženská členka prestižní agentury Magnum zachycující prostý život rumunské vesnice 50.let 20.st.
Její výstava je vynikající ukázkou živé humanistické fotografie ve stylu např.E.Smithe
či W.Bischofa.                       
    V jediném dni se mi bohužel nepodařilo obsáhnout větší množství výstav i když by mě velmi zajímaly např. snímky korejských autorů(Korean wave),ukrajinská fotografie1989-2009, nebo počátky aktu v Čechách.
Výstavy „Měsíce fotografie“ probíhají každoročně ve stejném listopadovém termínu
v několika desítkách galerií po celé Bratislavě. Vždy jsou pro mne osvěžujícím připomenutím, že médium fotografie stále nekončí svou existenci, ale zůstává jedním z nosných pilířů vizuální kultury.


Vladimír Šulc 22.11.2009

 

 


 

4/12/2009

Klauzurní a diplomové práce - druhá část

2/12/2009

Nejeden život - Imrich Veber

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                

 

Marianum, příspěvková organizace,
a OKO, příspěvková organizace,
Vás srdečně zvou na výstavu fotografií Imricha Vebera.
Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 3. prosince 2009 v 15:30 hodin
v kostele sv. Václava na Pekařské ulici v Opavě.
Výstavu zahájí Jindřich Štreit, Jiří Siostrzonek a Antonín Janýška.
Otevřeno do 30. prosince 2009, denně 10–17 hodin.

 

Tisková zpráva

Dominikánský kostel sv. Václava
Pekařská 12
746 01 Opava

NEJEDEN ŽIVOT

Fotografie ze života mentálně handicapovaných klientů Mariana, p. o.

Autor fotografií: Imrich Veber
Garant projektu: Jindřich Štreit
Výběr fotografií a koncepce: Jindřich Štreit, Imrich Veber
Počet fotografií (výstava/publikace): 49/40
Projekt podporují: Marianum, příspěvková organizace
OKO, příspěvková organizace

Vernisáž ve čtvrtek 3. prosince 2009 v 15:30 hodin.
Výstava probíhá v době od 4. do 30. prosince 2009, otevřeno denně 10–17 hodin.

Cílem projektu Nejeden život je dokumentace a nepřikrášlené zobrazení všedního, o to však zajímavějšího, života mentálně handicapovaných klientů v příspěvkové organizaci Marianum, jenž poskytuje sociální služby. Ve fotografiích tak nalezneme skutečný obraz života lidí, kteří možná jen neměli tolik štěstí jako „my ostatní“.
V současné době probíhá tzv. transformace sociálních služeb, jež nemá za cíl nic jiného než začlenění handicapovaných osob do společnosti. To znamená, že velké ústavy, které jsou jakýmsi socialistickým fragmentem (panovala myšlenka, že handicapovaní nemají nárok na plnohodnotný život), chtějí být roztroušeny do menších rodinných domů a bytů, tedy chráněného či podporovaného bydlení. Když vezmeme v úvahu fakt, že lidem dosud navyklým na život v ústavu a neustálé dělení se s někým o něco, je nabídnut styl žití podobný svobodnému, není možné nevšimnout si postupné a výrazné změny v jejich prožitcích. Tato skutečnost se stala stěžejní myšlenkou celé mé práce.
Mimo to jsem samozřejmě zaznamenával každodenní aktivity klientů, ať už se jedná o ranní vstávání, práce klientů, či jejich návštěvy ve svých domovech. Další velmi zajímavou činností jsou umělecká vystoupení, především divadelní představení, která jsou s neuvěřitelnou periodicitou organizovány pro širokou veřejnost. Výtvarné dílny, muzikoterapeutické či školní aktivizační kroužky jsou rovněž velmi zajímavé a přínosné pro každého člověka.
Celý projekt je zakončen výstavou, kterou zde máte možnost zhlédnout, a stejnojmennou publikací. Budu velmi spokojen, když Nejeden život napomůže solidaritě a emancipaci v naší společnosti. Protože sociální dokumentární fotografii považuji za neobyčejně důležitou složku umělecké fotografie, cítím silnou potřebu přinášet veřejnosti obrazová svědectví o věcech a skutečnostech, se kterými nepřijdou běžně do styku anebo jsou naopak neustále kolem nás, jen si jích nevšímáme. Mám potřebu zobrazovat pro mnohé méně příjemnou část našich životů. Nesmírně důležité je, abychom si všichni uvědomovali, co máme a co by jiní chtěli mít, ale nemohou.

V Opavě 23. listopadu 2009
Imrich Veber
 

Partner