Archiv

Galerie FOMU v Antverpách uspořádala retrospektivní výstavu Aleca Sotha, který je dle The Telegraph jedním z největších žijících fotografů amerického společenského a geografického prostředí. Navazuje na fotografy, jakými byli Walker Ewans nebo Dorothea Lange, případně na novější klasiky – na Roberta Franka, Stephena Shora a Joela Sternfelda. Soth cestuje po Americe, aby nám – inspirován Huckleberry Finnem spisovatele Marka Twaina – přinesl svůj pohled na zákoutí středozápadu, na místa která bychom sami stěží objevovali.

Sám fotograf označení retrospektivní nerad používá a tak samotný název výstavy Gathered Leaves naznačuje, jak nahlížet instalaci a přistupovat k výstavě samotné. Ve spolupráci s kurátorkou Kate Bush prezentuje autor pravděpodobně nejznámější série – Sleeping by the Mississippi (2004), Niagara (2006), Broken Manual (2010) a Songbook (2014). Nesnaží se ukázat všechny fotografie z každého souboru, zato přibližuje, jak dané série vznikaly. Součástí každé ze čtyř expozic jsou různé variace maket knih a zápisky ze Sothových notesů s komentáři k fotografiím. Na konec výstavy je zařazena projekce filmu Somewhere to Disappear (vyžadující značnou dávku trpělivosti s filmařsky špatným zpracováním).

Vlastní výstava nabízí – díky chronologickému řazení – skvělou příležitost sledovat vývoj způsobu vyprávění, který se utvářel v průběhu několika let. První kolekcí je Sleeping by the Mississippi. Soubor samotný není klasický road trip, je spíše o fantazii a snění s různými výhledy na řeku Mississippi, která se rytmicky a často nenápadně na snímcích ukazuje.

Alec Soth v rozhovorech zmiňuje, jak je pro něj důležitý prostor. Prostor ve fotografii, nebo také prostor mezi fotografem a portrétovaným, umí navodit potřebnou atmosféru. Bohužel v případě kolekce Sleeping by the Mississippi jsem marně hledal potřebný instalační prostor. Je to velká škoda, obzvláště jedná-li se o opravdu krásné velkoformátové snímky. Fotografie jsou doslova skládány vedle sebe; neškodilo by raději pár exponátů vynechat a dopřát snímkům o snění a fantazii potřebnou volnost. Ta by diváckému zážitku velice prospěla.

Jakoby si tento fakt autor a kurátorka uvědomili: soubor Niagara má již dostatek volnosti podtrhující kvality tisku a adjustace fotografií.

Soubor Niagara nabízí neobvyklý pohled na celosvětově známou turistickou atrakci. Niagarské vodopády představuje jako symbol lásky, jako místo, kam se jezdí na svatební cestu, ale také jako místo plné motelů a rozchodů, a také jako oblíbenou destinaci sebevrahů. Výstavní soubor Niagara zaujal hlavně tím, co nebylo vystaveno na stěnách galerie, ale umístěno uprostřed pod sklem stolu: jednalo se o veškeré poznámky Aleca Sotha z tvorby tohoto souboru. Řazení a výběr samotných fotografií mi zde nepřipadal úplně zdařilý. Nemohl jsem si nevšimnout, že tuto část výstavy procházeli diváci bez zaujetí a se zvědavostí přecházeli k místnosti se souborem Broken Manual, který diváky lákal na zcela jinou atmosféru. Tato část výstavy byla velice vyvážená – od kvalitního výběru až po volbu osvětlení, které plně podtrhovalo myšlenku a atmosféru samotného souboru. Odtržení se jednotlivce od amerického snu střední třídy, od peněz a jistot, útěk od civilizace do divočiny, k samotě, k hledání sebe sama a někdy také k skrývání se, kdy si je člověk vědom toho, jakým nebezpečím může být pro ostatní. Broken Manual je autorovou sebereflexí a obratem od vlastního úspěchu, který zaznamenaly soubory Sleeping by the Mississippi a Niagara. Pro svůj úkryt dokonce zvažoval koupi jeskyně v jižní Minnesotě. Tuto myšlenku nakonec realizoval v podobě makety jeskyně se žebříkem, který vede na dům v koruně stromu. Maketa Sothova vysněného úkrytu bohužel součástí instalace nebyla.

Posledním souborem před zmíněnou projekcí byl soubor Songbook. Samotný název je narážkou na klasické americké písně z let 1920 až 1950 od Johnnyho Mercera nebo Cole Portera, kteří jsou označováni za vrchol řemesla skládání populární hudby v Americe. Černobílé fotografie vytvářejí dojem dávných dob, podobně jako zvuk z vinylových desek, kdy máme při poslechu nostalgický zážitek, ale víme, že po skončení skladby se vrátíme do reality. Oproti všem předešlým souborům, které byly pořizovány na velký formát, je soubor Songbook fotografován digitálně. Použitím blesku Soth radikálně změnil svůj přístup k fotografii, kdy nechtěl čekat na správné světlo a absolvovat tak dlouhou přípravu před pořízením snímku. Alec Soth v rozhovoru zmiňuje, jak moc mu pomohla rada Arthura Felliga, známého jako Weegee, že nemůžete být „milý Nellie“, obávat se mluvit s lidmi a přitom dělat „pouliční fotografii“.

Výstavě byl dán prostor jednoho patra. Dle mého názoru, pokud měla galerie možnost vystavovat natolik známého autora, jakým Alec Soth je, a návštěvnost tomu také odpovídala, měla zvážit rozšíření výstavy o další patro. Co se týká instalace fotografií, první polovinou nenadchla: měl jsem pocit, že na výstavě pracovaly dvě skupiny kurátorů s tím, že soubory Broken Manual a Songbook byly velice zdařile nainstalovány včetně skvělého výběru fotografií. Výstava jako celek rozhodně zaujala pohledy na současné reálie středozápadní Ameriky a schopností inspirovat se historií fotografie. Pořád je na co navazovat.

Daniel Livečka

Mezinárodní fotografický festival v Lodži každoročně pořádá soutěž Grand Prix Fotofestiwal, otevřenou fotografům z celého světa. Odborná porota, jejímž členy letos byli například Emma Bowkett z Financial Times Weekend Magazine, Sayaka Takahashi z tokijské galerie PGI, nebo Krzysztof Candrowicz, ředitel Fotografického trienále v Hamburku, letos vybírala z více než pěti stovek zúčastněných finalisty, jimž je během festivalu uspořádaná výstava nebo jejichž práce se promítají ve velkoplošných projekcích. Jenom jeden z nich nakonec dostává Velkou cenu. Letos ji na slavnostním zahájení festivalu dne 1. června 2017 získala studentka 3. ročníku Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě Dominika Gesicka za mnohovrstevnatý cyklus barevných fotografií ze severských Špicberk Toto není skutečný život. Sama autorka o něm říká: " Je to místo, kde se nikdo nerodí a neumírá. Samozřejmě můžete zemřít kdekoli, ale nemůžete zde být pohřben, neboť bylo zjištěno, že tady se orgány nerozloží. Nemůžete se tu narodit, protože ženy se před porodem vracejí na pevninu. Nejsou zde kočky, stromy, ani světelné semafory. Není tu zábavní park, i když cirkus ano. V zimě je úplná tma, zato v létě slunce vůbec nezapadne. To místo se jmenuje Longyearbyen a je největší obcí a správním střediskem Špicberk. Je to také nejsevernější město na světě. I když je těžké považovat je za nejlepší místo k životu, mnozí mu propadnou na první pohled. Někteří lidé sem přišli na pouhé dva týdny a zůstali pět nebo i více let. Není však mnoho těch, kteří se usadí natrvalo. Někdy máte dojem, že sem lidé před něčím utekli. Že je to jen obranný manévr. Nejedná se o skutečný život." Sugestivní fotografie Dominiky Gesické, v nichž se střídají portréty, subjektivně pojaté dokumenty záběry krajin a architektury, už by představeny několikrát i u nás, například na velké výstavě Čtvrtstoletí. Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě 1990–2015, jež byla loni v létě uvedena v Galerii hlavního města Prahy, nebo v expozici Soukromá teritoria, která proběhla začátkem letošního roku v Domě umění v Opavě.

Mezi letošními finalisty Grand Prix Fotofestiwal je také studentka 4. ročníku ITF Kaja Rata a doktorand ITF Michał Luczak, člen známé polské skupiny Sputnik. Ten obdržel i čestné uznání v soutěži o nejlepší fotografickou publikaci roku za autorskou knihu 11.41.

Ondřej Durczak