Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

22/6/2005

3+1 – Nikos Armutidis, Dalibor Chatrný, Jiří Valoch a Irena Armutidisová

Dům umění v Opavě Vás srdečně zve na zahájení výstavy
3+1 Nikos Armutidis, Dalibor Chatrný, Jiří Valoch a Irena Armutidisová

vernisáž – čtvrtek 23. června 2005, v 17.00 hodin
výstavu uvede Martin Klimeš a Jiři Siostrzonek

výstava potrvá do 7. srpna 2005, otevřeno: út – ne 10.00-17.00 hodin
Dům umění, Pekařská 12, Opava, tel.: 553 712 231,
e-mail:
bludny.kamen@opava.cz, www.sca-art.cz/duopava

22/6/2005

Česká fotografie 20. století


František Drtikol
Bez názvu, asi 1913
olejotisk
Uměleckoprůmyslové museum v Praze




Vernisáž 1. část
Výstava ve výstavním sále UPM, ul. 17. listopadu 2, Praha 1, bude zahájena ve středu 22. června 2005 v 18 hodin a bude trvat do 25. 9. 2005.

Vernisáž 2. část
Výstava v Domě U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1, bude zahájena v úterý 28. června 2005 v 17 hodin. Bude otevřena do 9. 10. 2005.

Vernisáž 3. část
Výstava v Městské knihovně, Mariánské náměstí 1, Praha 1, bude zahájena ve čtvrtek 30. června 2005 v 18 hodin. Potrvá do 9. 10. 2005.

www.ceskafotografie.com



Česká fotografie 20. století je se svými více než 1200 exponáty z řady domácích i zahraničních sbírek dosud největším výstavním projektem, představujícím hlavní tendence, osobnosti a díla české fotografické tvorby uplynulého století. Navazuje na řadu předchozích expozic, ukazujících různá období vývoje české nebo československé fotografie, které sestavili Rudolf Skopec, Anna Fárová, Petr Tausk, Antonín Dufek, Jaroslav Anděl, Pavel Scheufler, Daniela Mrázková a Vladimír Remeš, Josef Moucha, Lucia Lendelová, Tomáš Pospěch, Helena Musilová a další historici fotografie a kurátoři. Výstava vznikla jako odborný projekt pod hlavičkou Uměleckoprůmyslového musea v Praze (UPM) a je spolupořádána Galerií hlavního města Prahy (GHMP).

Ohromné množství děl od 423 fotografů, v naprosté většině dobových autorských originálů, bylo nutno rozdělit do tří výstavních prostor. Úvodní část v UPM zahrnuje impresionistický a secesní piktorialismus, reportážní a dokumentární fotografii z prvních dvou desetiletí 20. století, puristický piktorialismus, obrazové básně českého poetismu, tvorbu z období přechodu od piktorialismu k moderně a počátky abstraktní fotografie. Druhá část, umístěná ve výstavních prostorách GHMP v domě U Kamenného zvonu, představuje nejen díla z různých avantgardních hnutí od konstruktivismu přes novou věcnost až po surrealismus, ale také tradiční portréty, sociální fotografii, práce německých fotografů žijících v meziválečném Československu, počátky moderní fotožurnalistiky či dokumenty z období druhé světové války a následujících tří let obnovené demokracie. Nejrozsáhlejší část v dalších výstavních prostorách GHMP v Městské knihovně ukazuje vývoj fotografické tvorby z období 1948-2000. Představuje socialistický realismus z nejtvrdšího období komunistické totality, díla vznikající mimo oficiální proud, nástup tvorby v duchu poezie všedního dne, informel, inscenovanou fotografii, fotografii v konceptuální tvorbě, v land artu a body artu, rozličné tendence dokumentární a reportážní fotografie, intermediální tvorbu posledních tří desetiletí, renesanci fotografického portrétu i práce řady současných výtvarníků pracujících s médiem fotografie. Exponáty jsou podle kombinace časového, tematického a stylového hlediska řazeny do jednotlivých výstavních kapitol a jsou doplněny ukázkami dobových knih, časopisů a katalogů. Ze zahraničních autorů byli do výstavy zařazeni ti, kteří alespoň po krátkou dobu měli československé nebo české občanství, narodili se na českém území, nebo byli českého původu. Přes velký rozsah výstavy nebylo možno představit českou fotografii v celé šíři, proto do expozice nebyly zahrnuty ukázky vědeckých snímků a dalších druhů převážně informativní fotografie.

Nechtěli jsme připravit přísně selektivní expozici, zahrnující jen díla nejvýznamnějších tvůrců Drtikola, Sudka, Rösslera, Funkeho, Štyrského, Koudelky, Svobody, Saudka, Štreita nebo Kratochvíla, ale snažili jsme se různé tvůrčí tendence představit i na otografiích méně známých a někdy dokonce zcela zapomenutých autorů.

Vladimír Birgus a Jan Mlčoch
autoři výstavy

17/6/2005

Jindřich Štreit Brána naděje

Jindřich Štreit Saint Quentin, 1992


Výstava se koná ve dnech 22. června – 29. července 2005
v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici u Kralovic
zahájení 21. června 2005 v 17,00 hodin
otevřeno Út-Ne 9,00 – 18,00 hodin
tel: 373 396 410, e-mail:
mtynice@iol.cz
koncepce výstavy: Mgr. Václav Podestát

„Ne každé oko vidí stejně. Žádné však nespatří, co vidí jen čisté srdce. I svět kolem nás je jiný, než běžný pohled postřehne. Kouzlo může mít maličkost či stará věc a domov tvoří to, co nese stopu lásky všedních dnů. Kéž nevšední pohled umělce pomůže vidět za věci ještě dál... Na prahu tisíciletí je třeba pohled ducha zaostřit.“ Slova Jana Graubnera, metropolity moravského a arcibiskupa olomouckého, jsou úvodem publikace Brána naděje předního českého fotografa Jindřicha Štreita. Soubor fotografií stejného názvu ukazuje i výstava v Mariánské Týnici.

Bránu naděje si mnozí z nás mohou vysvětlovat v určitých odlišnostech. V případě zájmu fotografa jde o dlouhodobý projekt, mapující potřebu víry pro současného člověka. Na fotografiích, které měly výstavní premiéru v katedrále svatého Václava v Olomouci v roce 2000, nalezneme v převážné většině drobné střípky každodenních příběhů, jež umožňují zprostředkovaně vstoupit do života obyčejných lidí. Výstavní i knižní projekt je sestaven z fotografií snímaných v konkrétních regionech České republiky, Francie, Polska a Německa. Tak, jak to umí právě Jindřich Štreit. Umělec – empatický pozorovatel, jenž prostřednictvím fotografického obrazu nabízí divákům humanismem prostoupený příběh, který všichni vidět neumějí.

Soubor o víře je o lidských slavnostech, o době, která nás četnými atributy upozorňuje, že žijeme na přelomu 20. a 21. století. Je také o dlouhých poutích, které lidi podnikají několik dnů, aby ve společné modlitbě spočinuli v očistném rozjímání, je o životě v řádu, je o životě venkovských i městských lidí. Na Štreitových snímcích můžeme spatřit například ženu s dítětem na rukou, osaměle stojící uprostřed prázdného jiříkovského kostelíka, řádovou sestru s mobilním telefonem na cestě zahrady, kontemplativní portrét Anastáze Opaska v břevnovském klášteře, hru mladých ministrantů ve francouzském Saint Quentinu, početné procesí věřících v polské Čenstochové nebo Kalwarii Zebrzydowske. Fotografie se dotýkají radosti z narození člověka i smutku v důsledku jeho skonu. V druhém plánu, na pozadí fascinujících situací, vnímáme jako kulisy církevní objekty, zdevastované komunismem, v nichž věřící opětovně nalézají svoji naději i víru. Štreit neupozorňuje na společenské rozdíly ani na kulturní odlišnosti mezi Českou republikou a zahraničím. Není tím přesně vyhraněným, sociologicky orientovaným pozorovatelem ve snaze přinést exaktní výsledek. Jde mu o obecnou charakteristiku potřeby víry pro současného člověka bez rozdílu věku a prostředí.

Devastace morálky, na kterou bývá v současnosti nejednou poukazováno, souvisí také se ztrátou osobní odpovědnosti k vlastnímu životu, k staletí daným hodnotám. Víra v konzumní způsob života – být součástí proudících davů v „chrámech“ pestrých hypermarketů – je vírou pomíjivou a fotograf Jindřich Štreit to dobře ví. Souborem Brána naděje nám dává nahlédnout do optimistické víry v naši lepší budoucnost.

Václav Podestát

 

Tisková zpráva

Jindřich Štreit se narodil 5. září 1946 ve Vsetíně na Valašsku (Morava). V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků. Vystudoval gymnázium v Rýmařově (1963) a pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova (1967). Je ženatý, manželka Agnes vyučuje hudbu, dcera Monika patří k nepřehlédnutelným interpretkám ve hře na flétnu.

Po absolvování univerzity začal vyučovat na Základní devítileté škole v Rýmařově, potom se stal ředitelem školy v Sovinci, později v Jiříkově. Od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, od r. 1998 v Bruntále. Od roku 1981 úzce spolupracuje s progresivními umělci v Praze, Brně, Bratislavě a v dalších centrech České republiky i v zahraničí.

První impuls k fotografování dostal od otce, v roce 1964 jej k této činnosti podnítil prof. Jan Bukovjan. Od roku 1972 se koncepčně věnuje zobrazování vesnického života. V letech 1974 – 1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie, závěrečnou prací byl soubor z divadelního prostředí.
V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců na tenisových kurtech v Praze a jeho práce vzbudily zájem tajné policie. Byl vzat komunistickou policií do vazby a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za hanobení republiky a jejího představitele. Byly mu zabaveny negativy, pozitivy i fotoaparát jako nástroje trestných skutků. Měl zakázáno pokračovat ve své trestné činnosti. Po svém propuštění nesměl učit. Pracoval v knihovně, později jako dispečer Státního statku Ryžoviště. Ještě intenzivněji fotografoval a organizoval kulturní osvětu. Po roce 1989 byl v letech 1991 – 1994 zaměstnancem okresního úřadu a také muzea v Bruntále. Od roku 1994 je samostatným fotografem. Je docentem a vyučuje dokumentární fotografii na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a na FAMU v Praze. Vydal dvacet knih se svými fotografickými cykly.

Od roku 1991 pracoval na dokumentárních projektech ve Francii, Anglii, Rakousku, Německu, Japonsku, Maďarsku, na Sibiři i v České republice. Je rytířem DC a členem sdružení Q Brno, Spolku olomouckých výtvarníků, Aktivu volné fotografie při Pražském domě fotografie a Umělecké besedy v Praze. Jeho fotografie jsou součástí sbírek  významných  institucí  doma i v cizině jako je např. Moravská galerie v Brně, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem, The Museum of Modern Art v New Yorku, The Art Institute of Chicago,  The National Gallery of Art ve Washingtonu, Victoria and Albert Museum v Londýně, Bibliothéque nationale v Paříži, Metropolitan Museum of Photography v Tokiu a dlouhá řada dalších.

Soubor 66 černobílých fotografií pojmenovaný Brána naděje byl Jindřichem Štreitem vytvořen v poslední dekádě dvacátého století v České republice, Francii, Polsku a Německu. Je o dlouhých poutích, které lidé ve společných modlitbách podnikají, je o životě v řádu, je o způsobu života v městských i venkovských lokalitách, ale především o potřebě víry pro současného člověka bez rozdílu věku i společenského postavení. Svoji výstavní premiéru měl v roce 2000 v katedrále sv. Václava v Olomouci a k této výstavě byla vydána kniha. Uvedení výstavy v Muzeu a galerii severního Plzeňska v Mariánské Týnici nabízí divákům duchovní propojení fotografií s ojedinělou architekturou Jana Blažeje Santiniho.

4/6/2005

4. Mezinárodní festival fotografie v Lodži

Expozice Institutu tvůrčí fotografie
  
Snad nikde jinde kromě Francie neexistuje více fotografických festivalů než v Polsku: hned po dvou festivalech hostí Varšava a Krakov a po jednom Vratislav, Poznaň, Lodž, Gorzów, Jelení Hora a nejnověji i Bielsko-Biala. Žádný z nich dosud nemá tak mezinárodní charakter jako Fotobienále v Moskvě nebo Měsíc fotografie v Bratislavě a některé festivaly jsou dosud spíše skromnými přehlídkami s regionálním významem. Sympatické však je, že většina z nich se snaží nějakým způsobem vyprofilovat, takže vedle univerzálního Měsíce fotografie v Krakově třeba Bienále fotografie v Poznani akcentuje experimentální, intermediální a konceptuální tvorbu. Mezinárodní festival fotografie v druhém největším polském městě Lodži, jehož čtvrtý ročník proběhl letos v květnu, se zase zaměřuje především na práce mladých autorů. Mladí jsou i jeho agilní organizátoři z Nadace vizuálního vzdělávání v čele Krzysztofem Candrowiczem, jimž se podařilo od města získat ohromné prostory v bývalé továrně, kam se směstnalo na 40 výstav. Zatím jde o prostory jenom provizorně adaptované, ačkoliv celý objekt se dnes honosně nazývá Muzeum umělců. Jsou však vybaveny stovkami metrů výstavních panelů a slušným, byť ne ideálním osvětlením. Přesně zapadají do neoficiózní atmosféry celého festivalu, který si nelibuje v nákladných recepcích nebo oslňujících instalacích výstav, ale snaží se být především příjemným místem pro setkávání mladých fotografů a příznivců fotografie. Tomu odpovídá i doplňkový program s mnoha besedami, přednáškami, ale také filmovými projekcemi a hudebními koncerty.
Muzeum umělců v bývalé továrně
v Lodži
  
Výstava skupiny Babis
  

Snad nikde jinde kromě Francie neexistuje více fotografických festivalů než v Polsku: hned po dvou festivalech hostí Varšava a Krakov a po jednom Vratislav, Poznaň, Lodž, Gorzów, Jelení Hora a nejnověji i Bielsko-Biala. Žádný z nich dosud nemá tak mezinárodní charakter jako Fotobienále v Moskvě nebo Měsíc fotografie v Bratislavě a některé festivaly jsou dosud spíše skromnými přehlídkami s regionálním významem. Sympatické však je, že většina z nich se snaží nějakým způsobem vyprofilovat, takže vedle univerzálního Měsíce fotografie v Krakově třeba Bienále fotografie v Poznani akcentuje experimentální, intermediální a konceptuální tvorbu. Mezinárodní festival fotografie v druhém největším polském městě Lodži, jehož čtvrtý ročník proběhl letos v květnu, se zase zaměřuje především na práce mladých autorů. Mladí jsou i jeho agilní organizátoři z Nadace vizuálního vzdělávání v čele Krzysztofem Candrowiczem, jimž se podařilo od města získat ohromné prostory v bývalé továrně, kam se směstnalo na 40 výstav. Zatím jde o prostory jenom provizorně adaptované, ačkoliv celý objekt se dnes honosně nazývá Muzeum umělců. Jsou však vybaveny stovkami metrů výstavních panelů a slušným, byť ne ideálním osvětlením. Přesně zapadají do neoficiózní atmosféry celého festivalu, který si nelibuje v nákladných recepcích nebo oslňujících instalacích výstav, ale snaží se být především příjemným místem pro setkávání mladých fotografů a příznivců fotografie. Tomu odpovídá i doplňkový program s mnoha besedami, přednáškami, ale také filmovými projekcemi a hudebními koncerty.

V labyrintech několika budov bývalé továrny našly místo zejména prezentace mnoha fotografických škol z Polska, Maďarska, České republiky (FAMU, Institut tvůrčí fotografie SU v Opavě a ateliér fotografie na UJEP v Ústí nad Labem) Slovenska, Finska, Francie, Srbska a USA. U nejpočetněji zastoupených polských škol šlo o kvalitativně velmi různorodou úroveň, protože podobný výstavní prostor dostaly privátní školy pro mírně pokročilé amatéry i renomovaná fotografická oddělení akademií výtvarných umění. V mnoha případech bylo možno sledovat pozvolný posun polských škol od různých konceptuálních trendů k daleko širšímu spektru aktuálních tendencí. Je zřejmé, že v některých z nich - včetně největší polské školy s výukou fotografie, Akademie výtvarných umění v Poznani - získávají stále větší prostor i dokumentární a reportážní fotografie, portréty či reklamní snímky, které ještě donedávna stály na okraji zájmu.

Přímo v továrních halách byla instalována řada dalších expozic z tzv. hlavního programu, kde se prezentovali tvůrci přímo pozvaní festivalem, i z open programu, do něhož organizátoři vybrali dvanáct výstav z více než stovky nabídek. V neformální atmosféře nikomu nevadilo například ani to, že se v těsném sousedství objevily šokující barevné snímky od Naomi Harrisové, ukazující americké manželské „swingers“ páry, vyměňující si sexuální partnery, a klasické černobílé dokumenty českých fotografů Aleny Dvořákové a Viktora Fischera, představující samaritánskou činnost náboženských misií v různých částech světa. K divácky nejatraktivnějším částem festivalu patřily barevně stylizované záběry z plaveckých bazénů od Francouzky Karine Laval, jemně ironické záběry kýčovitých chatiček (Veronika Zapletalová), miniaturních modelů hradů na zahrádkách (Tomáš Pospěch) nebo odpudivých staveb provinčního polského městečka (Krzysztof Zieliński) v mezinárodní expozici Marginální architektura či mimořádně působivé barevné snímky od Barbory Krejčové, Barbory Kuklíkové a Martiny Novozámské z české skupiny Babis. Některé výborné festivalové výstavy ovšem proběhly v různých galeriích, muzeích a kulturních domech po celé Lodži. Patřila k nim třeba výstava Andrého Kertésze z fondů Jeu de Paume v Paříži, retrospektiva jednoho z nejvýznamnějších představitelů polské experimentální fotografie Jerzyho Lewczyňského v Muzeu umění nebo výstava barevných subjektivních dokumentů z Paříže a New Yorku od Dolores Marat v jedné z galerií na hlavní lodžské třídě. 

O tom, že mladí organizátoři festivalu mají nejenom mnoho entuziasmu, ale i značné ambice při navazování mezinárodních kontaktů, svědčí založení Unie evropských festivalů fotografie (The Union of European festivals of Photography) se sídlem v Lodži.

Vladimír Birgus

2/6/2005

Patnáct Fifteen

Barbora Kuklíková, City v cizím city
  
Patnáctý rok Institutu tvůrčí fotografie
Slezské univerzity v Opavě
Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31, Praha 1
10. 6. – 31. 7. 2005
Vernisáž 9. 6. 2005 v 18 hodin.

Fifteenth Year of the Institute of Creative Photography,
Silesian University in Opava

Prague House of Photography, Václavské náměstí 31, Praha 1
June 10 – July 31, 2005

Markéta Bendová, Není doma

Mariusz Forecki, Blue Box

Petr Hasal, Svatební cesta

Václav Peták, Tunisko

Petra Benešová, Anděl

Jan Dyntera, Buterfly Age

Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě uspořádal u příležitostí předchozích jubileí svého založení obsáhlé výstavy studentských prací, které umožnily konfrontace mnoha děl i řady tvůrčích stylů. Dosud největší takováto bilanční přehlídka, představující diplomové práce z let 1998-2003, byla ovšem uvedena v nejubilejním roce 2003, tedy docela nedávno, v Domě umění a v minoritském klášteře v Opavě a později ve zúžené podobě byla reprizována v Ostravě, Bratislavě, Poznani, Kaunasu a Chebu.  A protože pro příští rok připravujeme velkou výstavu děl absolventů ITF k jubileu celé Slezské univerzity (tamní Filozoficko-přírodovědecká fakulta i s ITF totiž byla v prvním roce součástí Masarykovy univerzity v Brně), rozhodli jsme se letošní patnácté výročí působení ITF v Opavě připomenout několika menšími výstavami, které by vždy zahrnovaly jenom určitou část z širokého spektra prací současných studentů ITF. Na několika z nich, například v expozici Děti anebo Já a můj svět v Galerii kritiků v Praze, byly a ještě budou představeny sociologicky zaměřené soubory klasických dokumentárních snímků, vznikajících většinou pod pedagogickým vedením Jindřicha Štreita. Výstava Krajina studentů ITF, premiérově uvedená v únoru a v březnu v Domě umění v Opavě a nyní reprizovaná v Brně, ukázala ve výběru Jana Pohribného různá pojetí tradiční i netradiční krajinářské fotografie.  V závěru roku navíc chceme představit první výsledky fotografického projektu Opava na prahu nového tisíciletí i výběr z intermediální tvorby. Pro výstavu Patnáct, premiérově uváděnou v Pražském domě fotografie, jsme vybrali ukázky z nových prací patnácti současných studentů ITF, které vznikly především v rámci předmětů Subjektivní dokument, Barevná dokumentární fotografie a Fotografický portrét nebo jako klauzurní či diplomové práce tematicky a motivicky vycházející z těchto oblastí. 

I z této menší expozice jsou zřejmé některé výrazné tendence, jež jsou pro značnou část volné tvorby studentů ITF typické. K takovým patří důraz na práci ve větších ucelených souborech, na jasný koncept, na  autorskou sebereflexi a mnohdy i na větší zájem o intimní motivy či motivy z okruhu rodiny a blízkých přátel než na velká společenská témata. Signifikantní je jak důraz na obsah a formu snímků, tak na dokonalé zvládnutí fotografické techniky a v posledních letech stále více také na invenční využití možností barevné fotografie (z patnácti představených souborů je dvanáct barevných). Na výsledné podobě vystavených snímků v podstatě není důležité, zda vznikly klasickou či digitální technologií. Přestože jsou na výstavě zastoupeni čeští, slovenští i polští autoři, objevit nějaké výrazné národní diference v jejich tvorbě je značně obtížné. Ostatně právě možnost intenzivně se zabývat dokumentární fotografií, jíž se na vysokých fotografických školách u našich severních i východních sousedů donedávna nevěnovalo mnoho pozornosti, přitáhla do Opavy řadu mladých fotografů z těchto zemí. Současně je však třeba znovu zdůraznit, že ITF je univerzální školou, jejíž studenti se seznamují se všemi hlavními oblastmi volné i užité fotografie.

Výrazně autoreflexivní tvorba je na výstavě zastoupena především pracemi Markéty Bendové, Petry Benešové a Martiny Novozámské, jejichž expresivní snímky, zobrazující přímo autorky, jejich pocity a vztahy i jejich blízké, stojí na vágních hranicích mezi výtvarnou a dokumentární fotografií. K jiné formě dnes tak oblíbených fotografických deníků ovšem mají blízko i daleko lyričtější a kontemplativnější čtvercové snímky Vojtěcha V. Slámy, vznikající dnes už málo používanou dvouokou zrcadlovkou. U nich najdeme řadu styčných bodů se subjektivními dokumenty, zachycujícími v nedramatických všedních situacích magické momenty s obecnějšími vizuálními symboly a přízračně vyznívajícími konfrontacemi různých motivů. Takové zde reprezentují černobílé panoramatické snímky z pobřeží Černého moře od Andrzeje Kramarze i ostře barevné fotografie Václava Petáka, Jana Dyntery či Grzegorze Klatky. Zatímco ještě nedávno bylo invenční využití psychologických aspektů působení různých barev v české, slovenské nebo polské dokumentární fotografii dosti výjimečné, dnes ho najdeme u stále většího množství autorů. Na výstavě jsou to vedle už zmíněných i Andrej Balco a Mariusz Forecki, v jejichž snímcích objevíme i notný kus humoru, ironie a někdy až sarkasmu při zachycování životního stylu určitých společenských skupin, nebo Michaela Cibulková, která přivezla z Kuby výtvarně silné zobecňující záběry tamní reality, invenčně využívající pohybové neostrosti nebo ostrých barevných kontrastů.

Zatímco dříve byla svrchovaná autentičnost jedním z hlavních atributů reportážní a dokumentární fotografie (ačkoliv samozřejmě známe mnoho případů, kdy i ve válečných reportážích docházelo k nahrávkám a v sociologických dokumentech k manipulacím s pravdou), dnes Philip-Lorca diCorcia, Jeff Wall, Gregory Crewdson a další hvězdy současné fotografie záměrně aranžují složité scény, které vypadají jako bezprostřední momentky. Fúzí inscenované a dokumentární fotografie použila i Barbora Kuklíková v cyklu City v cizím city, v němž s mimořádnou vizuální invencí zobrazila pocity, nálady a sny čtyř mladých cizinců žijících v Praze. Obdobný charakter quasidokumentu má i cyklus vtipných snímků z vlastní svatební cesty po Egyptě od Petra Hasala, jemně ironizující mnohé prvky unifikovaných a globalizovaných představ o šťastné dovolené. Určitým protipól ke snímkům zdůrazňujícím autorské vidění a rukopis tvoří cyklus Návštěvníci od Jana Branče, který půjčil fotoaparát na stativu několika svým přátelům a příbuzným a požádal je, aby ze stejného místa a v neměnné kompozici vytvořili portréty všech svých návštěvníků za určité období. Vznikl tak specifický sociologický dokument, v němž hrají důležitou roli i údaje o věku či profesi fotografovaných a o jejich vztahu k fotografujícím. 

Výstava Patnáct nemá ambice představit to nejlepší, co studenti Institutu tvůrčí fotografie v patnáctém roce působení na univerzitě v Opavě vytvořili, na to jsou její rozsah a tematický záběr příliš malé. Nechce být ničím více a ničím méně než sondou do aktuálního stavu v již uvedených oblastech, kterým patří důležité místo v celkové škále praktické výuky na ITF. Výstava bude reprizována ve Vilniusu, Ostravě, Opavě a Würzburgu.

Vladimír Birgus

In former years the Institute of Creative Photography at the Faculty of Arts and Sciences, Silesian University, Opava, has marked the anniversary of its founding by organizing large exhibitions of student work. These enabled a comparison of many different photographs and artistic styles. The biggest such stock-taking so far, which presented final-year projects from the years 1998–2003, was held in the House of Art and the Minorite friary in Opava and later, in a reduced form, in Ostrava, Bratislava, Poznań, Kaunas, and Cheb, in 2003. At that time, however, there was no anniversary to mark. Since we are preparing for next year a large exhibition of works by graduates of the Institute to mark the founding of Silesian University (the Faculty of Arts and Sciences, together with the Institute, was part of Masaryk University, Brno, in the first year), we have decided to mark this year, the fifteenth anniversary of the Institute in Opava, by holding several smaller exhibitions, each of which should summarize part of the broad spectrum of work by its current students. At some of the exhibitions, for example, “Children: Me and My World” in the Gallery of Art Critics (Galerie kritiků), Prague, sociologically oriented sets of classic documentary photographs were, and will continue to be, exhibited; most of them were made under the supervision of Jindřich Štreit. The exhibition “Landscapes by ICP Students,” first presented in February and March in the House of Art in Opava, and now in Brno, presented, in a selection by Jan Pohribný, various conceptions of traditional and untraditional landscape photography. At the end of the year, we want to present the first results of a photography project called “Opava on the Threshold of the New Millennium” as well as a selection of multimedia work by students. For the “Fifteen” exhibition, which will premiere in the Prague House of Photography, we have chosen examples of new work by fifteen photographers who are currently students at the Institute and which were made primarily as part of work for courses in “The Subjective Document,” “Colour Documentary Photography,” and “The Photographic Portrait,” or as end-of-year or final-year work related to these areas in terms of topics and motifs.

Even this smaller exhibition manifests pronounced tendencies, which are characteristic of much of the art photography of students at the Institute. These include an emphasis on work in larger sets, a clear concept, self-reflection, and, often, a rather strong interest in personal subject matter or subject matter related to family or close friends rather than big social topics. Another important aspect is the emphasis on form and content as well as on absolute mastery of photographic techniques and, in recent years, a growing emphasis on the creative use of the possibilities offered by colour photography (twelve of the fifteen sets presented are in colour). In the resulting photographs exhibited it is not really important whether they were made with film or digital cameras. Although Czech, Slovak, and Polish photographers are represented at the exhibition, one would be hard pressed to find any real national differences in their work. Anyway, it is precisely the possibility of working intensively on documentary photography (till recently somewhat neglected at post-secondary institutions teaching photography among our neighbours to the north and east), which has attracted a number of young photographers from these countries to Opava. It must be emphasized again, however, that the Institute provides comprehensive training; its students are instructed in all the main areas of both commercial and art photography.

Strikingly self-reflective work is represented at the exhibition chiefly by the work of Markéta Bendová, Petra Benešová, and Martina Novozámská. Their expressive photos, depicting the photographers themselves, as well as their feelings and attitudes and the people close to them, stand on the fuzzy boundary between the art photograph and the documentary. By contrast, the far more lyrical and contemplative square-format photographs by Vojtěch V. Sláma, made with the now little-used double-lens reflex camera, share much with another form – the currently popular photographic diary. They have a number of points in common with subjective documentary photographs, which capture the magic moments of non-dramatic everyday situations with more universal visual symbols and the ghostly juxtaposition of various motifs. These kinds of photographs are represented here by Andrzej Kramarz’s black-and-white panoramas from the coast of the Black Sea as well as harsh colour photographs by Václav Peták, Jan Dyntera, and Grzegorz Klatka. Whereas the inventive use of the psychological effect of various colours was until recently quite rare in Czech, Slovak, and Polish documentary photography, we now find it in the work of a growing number of photographers. At the exhibition, they are, apart from those I have already mentioned, Andrej Balco and Mariusz Forecki, in whose photos we also find a good bit of humour, including irony and sometimes even sarcasm, in their depiction of the ways of life of certain social groups, and Michaela Cibulková, who brought back from Cuba artistically strong, general shots of real life there, creatively using the blurriness caused by movement and the clash of colours.

Whereas absolute authenticity was previously one of the main attributes of reportage and documentary photography (although we know of many cases when even in war photographs scenes were staged and in sociological documentaries the truth was distorted), today Philip-Lorca diCorcia, Jeff Wall, Gregory Crewdson, and other stars of contemporary photography intentionally arrange complicated scenes to make them look like spontaneous snapshots. The fusion of staged and documentary photography has also been used by Barbora Kuklíková in her series playfully called City v cizím city (Feelings in a Foreign City), in which she has, with exceptional visual invention, depicted the feelings, moods, and dreams of four young foreigners living in Prague. Petr Hasal’s series of witty photos of his own honeymoon in Egypt also has a quasi-documentary character, treating with gentle irony many elements of the now uniform, globalized ideas of the happy holiday. In some ways, the opposite pole of photographs emphasizing the authorial view and style is provided by the Visitors series of Jan Branč, who lent several of his friends and relations a camera on a tripod and asked them to make portraits – from the same place and in the same composition – of everyone who came to visit over a certain period of time. The result is a special sociological document in which an important role is played also by information about the age and occupation of each of the portrayed people and about their relationship to the person taking the photographs.

“Fifteen” does not aspire to present the best of what students in the Institute of Creative Photography have made in the fifteen years since the Institute has been part of the University in Opava; its size and choice of themes are too limited for that. What it aspires to be is nothing more and nothing less than a probe into the current state of affairs in the areas I have mentioned here, which hold an important place in the total spectrum of practical instruction at the Institute.

Vladimír Birgus

Partner