Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

29/10/2004

VÍT ŠIMÁNEK – POHLEDY NEMOCNÝCH

 V Galerii Velryba (Opatovická 24) v Praze se od 3. listopadu do 5. prosince 2004 uskuteční výstava fotografií absolventa Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě Víta Šimánka s názvem POHLEDY NEMOCNÝCH.
Vernis
áž se koná 2. listopadu 2004 v 18 hodin.
Kur
átor výstavy: Vladimír Birgus

V cyklu Pohledy nemocných se snažím převést do vizuální podoby pocity nemocných lidí, ležících např. v horečkách, postižených mozkovou příhodou, či ve stavech, kdy jsou napůl v bezvědomí, zkrátka jak skrze svou nemoc vnímají své okolí. Jde mi o to, aby tyto snímky svým obsahem těžko převeditelným do slov, diváka vtáhly do obrazu a přiblížily zdravému člověku, který třeba nikdy prostředí nemocnice nepoznal, co vše nemocný vnímá, co vidí a prožívá."

t Šimánek

Jen málo českých fotografů mladší generace se věnuje něčemu tak málo lukrativnímu, jako je dokumentární fotografie, s takovou urputností a zájmem, tak dlouho a s tak dobrými výsledky jako jednatřicetiletý Vít Šimánek. Na některých svých cyklech pracuje už mnoho let, občas je opouští, aby se mohl věnovat něčemu jinému, ale pak se zase vrací s novým nadšením. Platí to třeba o rozsáhlém souboru Republika Žižkov, postupně rozšiřovaném od poloviny devadesátých let. Vít Šimánek sice nepochází přímo z Žižkova, ale tuto čtvrť dělníků, Romů, Ukrajinců i mladých bohémů dobře zná, vždyť už dlouho pracuje jako sanitář v tamní nemocnici. Intenzivně fotografuje v žižkovských hospodách a na fotbalových zápasech Viktorky, na dvorcích žižkovských činžáků a chodnících žižkovských ulic, při žižkovském masopustu, v bytech několika Žižkováků, jejichž důvěru postupně získal. Postupně tak skládá trochu nostalgický, trochu bizarní, trochu humorný a trochu smutný obraz této specifické části Prahy, který má konkrétní rovinu sociologického dokumentu o prolínání tradičního životního stylu dělnické čtvrti a unifikovaného způsobu života moderního velkoměsta, ale i obecnější rovinu, v níž příliš nezáleží, kde a kdy snímky vznikly. Šimánek svůj pohled na Žižkov naposledy představil loni na společné výstavě s kolegou ze skupiny Rovnýma nohama Karlem Tůmou, studentem fotografie na pražské FAMU.

Druhé téma, které Šimánek už dlouho zpracovává, je život Romů. Věnuje se mu samozřejmě hlavně ve svých fotografiích, ale o romských motivech v české fotografii napsal i výtečnou teoretickou diplomovou práci na závěr svého studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. I on zobrazuje Romy pod vlivem neopomenutelného Koudelkova vzoru s určitou dávkou romantiky, ale více než specifika v jejich životě hledá koncentrovanou podobu elementárních životních hodnot.

A konečně třetím velkým tématem je pro Šimánka nemocnice, tedy prostředí, v němž téměř denně trávil sám mnoho času. V žižkovské nemocnici vytvořil nejenom řadu humanistických černobílých fotografií, citlivě a obrazově vytříbeně ukazujících bolest, stáří a nemoc a současně i lidskou vzájemnost a schopnost pomáhat potřebným, ale i mimořádně silný obraz neúprosného plynutí času v komparacích současných portrétů pacientů s jejich starými fotografiemi z občanských průkazů. Nedávno se rozhodl fotografovat v nemocnici barevně. Postupně pak vytvořil cyklus Pohledy nemocných, složený z expresivně působících rozostřených záběrů, sugerujících pohledy na nemocniční prostředí očima nemocných pacientů. Některé fotografie jakoby ukazují ruce, nohy a další detaily vlastních těl pozorovatelů, jiné zachycují nemocniční chodby, láhev s čajem nebo vánoční stromeček prizmatem jejich horečnatých pohledů, na dalších zůstávají jen téměř abstraktní rozmazané obrazce. Šimánek dovede nápaditě využívat psychologických aspektů různých barev, které obohacují už tak emotivně silné záběry o další dimenzi. Je zřejmé, že v cyklu Pohledy nemocných vytvořil své dosud nejlepší dílo, které svrchovaně současnou formou v sobě propojuje rysy humanistické fotoreportáže a subjektivního dokumentu i výtvarné a dokumentární fotografie.

Vladimír Birgus

 

In the cycle Eyes of the Ill I am trying to visualize feelings of ill people lying for example fevered, stricken by apoplexy or in states when they are half unconscious, simply the way they perceive their surroundings through their illness. My concern is to draw the spectator into the picture the contents of which can hardly be expressed in words and to unveil to a healthy man who perhaps has never got to know hospital environment what all an ill person can sense, see and experience."

V
ít Šimánek

Only a few Czech photographers of the younger generation have devoted themselves to something so financially unrewarding as documentary photography with such stubborn persistence and single-minded interest, for such a long period of time, and with such excellent results as the thirty year-old Vít Šimánek. He has worked on some of his series for many years, sometimes abandoning them for a time to devote himself to other things, but returning with renewed zeal. This is true for instance of the extensive series Republic of Žižkov, which he has gradually developed since the mid-nineties. Vít Šimánek himself does not come from the Žižkov district, but is familiar with this neighborhood of workers, Roma, and Ukrainian illegals as well as young bohemians, having worked for a long time as a medical orderly in the local hospital. He photographs intensely in the Žižkov pubs, at the local football team Viktorka's matches, in the backyards of Žižkov tenement houses, in Žižkov's streets, during the Žižkov Carnival, and in the flats of the several Žižkovites whose confidence he has gradually gained. Little by little, he has put together a partly nostalgic, partly bizarre, partly humorous and partly somber picture of this specific Prague neighborhood, that has the concrete level of a sociological documentary about the overlapping of the traditional lifestyle of a working-class neighborhood with the unified lifestyle of a present-day metropolis, while it also retains a more universal level, where it does not in fact really matter when and where the pictures were taken. Most recently, Šimánek presented his perspective on Žižkov last year at a joint exhibition with his colleague from the group Rovnýma nohama (Deep End) Karel Tůma, a student of photography at FAMU in Prague.

Another subject that Šimánek has been working on for a long time is the life of the Roma community. Though he treats this subject primarily in his photography, he has also written an excellent theoretical diploma work about Roma motives in Czech photography as his graduation work at the Institute of Creative Photography of the Silesian University in Opava He also depicts the Roma, under the unforgettable influence of Josef Koudelka, with some degree of romanticism, but rather than looking for the specific features of their life he searches for a concentrated form of elementary human values.

Last but not least, a third large subject for Šimánek is the hospital, an environment where he spends a considerable amount of time almost daily. In the Žižkov hospital he created not only a number of black-and-white humanist photographs, sensitively and with great aesthetic cultivation showing pain, old age and illness, and at the same time human sympathy and an ability to help the needy - but also an exceptionally strong image of the ruthless passage of time in his comparisons of present-day portraits of patients with their aged identification photographs. Recently he decided to take color photographs in the hospital. Gradually, he created the series Eyes of the Ill (Pohledy nemocných), composed of expressively unfocussed shots, suggesting the perspective on the hospital environment through the eyes of the sick. Some photographs as it were show the hands, feet and other details of the bodies of the observers, others capture hospital corridors, a carafe of tea, or a Christmas tree through the prism of their feverish eyes, while others are almost abstract and unfocused patterns. Šimánek's originality lies in being able to exploit the psychological aspects of various colors, which enrich the already emotionally strong shots and add another dimension. It is evident that with Eyes of the Ill he has created his best work so far, joining together in a completely contemporary form the features of humanistic photo-reportage with those of the subjective documentary, as well as with aspects of art and documentary photography.

Vladimír Birgus

 

O autorovi:

Vít Šimánek narozen 6.10.1973 v Praze. V roce 1992 vystudoval gymnázium v Praze. Od roku 1993 pracuje jako sanitář v nemocnici Na Žižkově v Praze. V roce 2003 absolvoval magisterské studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Od roku 2002 spolupracuje s nadací Člověk v tísni. Je zakládajícím členem fotografické skupiny Rovnýma nohama. Věnuje se dlouhodobým dokumentárním projektům. Žije v Praze. Kontakt — mobil: +420 721 749 759 e-mail: vitsimanek@post.cz

Vít Šimánek born on the 6th of October 1973 in Prague. In 1992 he finished a secondary school and since 1993 he has been working as an orderly in a hospital at Žižkov in Prague. In 2003 he was aworded an M.A. degree after completing studies at the Institute of Creative Photography in Opava. Since 2002 he has been cooperating with a foundation People in Need. He is a founder member of a photographic group Rovnýma nohama (Deep End). He dedicates himself to long-term documentary projects. He lives in Prague.

Samostatné výstavy / Individual exhibitions: 1998 Republika Žižkov, Znojmo, Galerie Taurus; Fotografie 1996 - 98, Opava, Kabinet fotografie Slezského zemského muzea; 2000 Republika Žižkov, Praha, Žižkovské divadlo Járy Cimrmana (s L. Rudinskou); 2001 Republika Žižkov, Brno, Galerie FOMA; 2002 Fotografie 1996 - 2001, Uherské Hradiště, Kino Hvězda; Republika Žižkov, Olomouc, Galerie U mloka; Republika Žižkov, Praha, Palác Akropolis; 2003 Inter homines, Praha, Komunikační prostor Linhartovy nadace (s K. Tůmou); Inter homines, Mariánské Lázně, Galerie Atrium (s K. Tůmou); 2004 Republika Žižkov, Vídeň, Galerie auf der Pawlatsche;

Skupinové výstavy (výběr) /Group exhibitions (selection): 1997 Nová jména, Praha, Pražský dům fotografie; Institut tvůrčí fotografie 25/5, Praha, Národní technické muzeum; Czech Press Photo, Praha, Staroměstská radnice; 1998 Institut tvůrčí fotografie, Bratislava, Dielo Centrum; 2000 Czech Press Photo, Praha, Staroměstská radnice; 2001 Talentinum, Praha, České centrum fotografie; 2002 Zlín a jeho lidé, Zlín, Městské divadlo; Očernění, Praha, Divadlo Archa; Konfrontace, Praha, Pražský dům fotografie, České Budějovice, Galerie Měsíc ve dne; 2003 Romové v České repub-lice, České centrum, Brusel, Vídeň; Z okraje do středu, České Budějovice, C.K.Solnice; Klauzurnía diplomové práce ITF, Opava, Dům umění; 2004 Rovnými nohami, Bratislava, Galéria Profil; Roma - Stadt und Land, Berlín, Studio im Hochhaus; Etnické a národnostní menšiny v České republice, Praha, Pasáž Lucerna;

Ocenění /Awards: 1997 Nová jména - hlavní cena v dokumentární části soutěže pro mladé české fotografy do 35-ti let; Czech Press Photo - 3. cena v kategorii Reportáž; 2001 Talentinum -1. cena v dokumentární části soutěže; 2004 Cena Jaromíra Funkeho - 4. místo

Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1
3. listopadu — 5. prosince 2004
Otevřeno: po — pá 12 — 21, so 11 — 21, neděle 15 — 23 hod.
Velryba Gallery, Opatovická 24, Prague 1
November 3, to December 5, 2004
Open:Mo — Fri 12a.m. — 9p.m., Sa 11 a.m. — 9p.m., Sunday 3—11 p.m.

26/10/2004

Jozef Ondzik: Slovensko – zpráva o stavu země

Opava, Kabinet fotografie Domu umění
Pekařská 12,  27. 10. – 5. 12. 2004

Výstavu pořádají Institut tvůrčí fotografie FPF SU v, Opavě, Dům umění v Opavě a Institut pro veřejné otázky v, Bratislavě


„Chcem rozprávať. Nie kričať, ohurovať, šokovať. Preto volím ten najjednoduchší spôsob vo vyjadrovaní. Štandardný objektív, spracovanie, pohľad. Fotograf má zdanlivo ostať čo najďalej od zásahu do obrazu. Skryť sa a byť neviditeľný. Má iba umožniť, aby situácia pretransformovaná do plochy obrazu ostala čitateľná a zrozumiteľná.„

Takto Jozef Ondzik sám charakterizuje svoju obrazovú výpoveď. Sú v nej obsiahnuté princípy tvorby dokumentaristu, ktorý je pozorovateľom sveta okolo seba. Zrieka sa štylizácie námetov, preferuje zdanlivo neosobný prístup štandardného spracovania obrazovej výpovede bez použitia nápadných efektov. Použitím čierno-bieleho média fotografie umocňuje autentickosť situácie, podanej „čierne na bielom„. Nezrieka sa však subjektívnosti podania, nezostáva neviditeľným ako by si to prial, fotografiou nezvečňuje realitu, nedokumentuje, ale kreatívnym spôsobom podáva vlastnú verziu pozorovaného. Svoju pozornosť sústreďuje na človeka v každodenných situáciách. Najcharakteristickejším, kompozične dominantným, je v jeho fotografiách dvojica ľudí, ktorí spolu tvoria príbeh, napätie. Párové zoskupenie, psychologicko-sociálna drobnokresba, minimálna dejová jednotka, ktorá obsahuje protiklady, spojenia, sujet. Prostredníctvom mikrovzťahov dáva tušiť širšie súvislosti a okolnosti príbehu. Osobitým rukopisom vytvára obrazové poviedky a eseje. Nie je fotografom extrémnych vášní, emócií a hraničných situácií, zaujíma ho správanie jedincov, spoločnosti za bežných okolností. Čo vyžaduje premyslenú analýzu skutočnosti a prenikavé oko autora. Napätie a dynamika kompozície uvádza pozorovateľa in medias res.

Spolu s Tomášom Leňom dlhé roky fotografujú život v severovýchodnom cípe Slovenska, prostredie a život etnickej menšiny Rusínov so svojou osobitou kultúrou. Z tohto najrozsiahlejšieho cyklu fotografií cítiť miznúci svet, prapôvodnú agrárnu a náboženskú kultúru obyvateľstva, kde je ťažiskovým vzťah k zemi a bohu, tradičné hodnoty v pravom slova zmysle. Momentky zachytávajú život týchto ľudí, na ktorých nezanechala stopu priemyselná revolúcia ani vek informačných technológií. Rurálno-mystický život tejto komunity je podaný formou humanistického dokumentu s bázňou a rešpektom ku tejto kultúre, ku ktorej majú Ondzik a Leňo z geografického hľadiska ako humenskí rodáci blízko. Naturalistické podanie vzťahu človeka k zvieratám, ohraničujúc ich pozíciu iba na utilitárnosť, je najexpresívnejšou časťou tohto cyklu. Podstatným nositeľom významu sa stáva detail. Fotografia muža a ženy orúcich na poli okrem názorného vzťahu k pôde obsahuje informáciu o náboženskom založení dvojice v podobe prívesku kríža na mužovom krku. Téma Rusínov však nie je jedinou v tvorbe Jozefa Ondzika, jeho záber je omnoho širší, ale vždy ostáva verný sociálnemu dokumentu.

Inštitút pre verejné otázky pokračoval rokom 2002 v druhom ročníku projektu Obrazová správa o stave krajiny. Po Martinovi Kollárovi sa stal druhým adeptom na túto cenu lekár – fotograf Jozef Ondzik. Prínosom tohto projektu je porovnanie správ Kollára a Ondzika, ktorí majú rozdielne vnímanie a používajú rozdielne prístupy. Po spektakulárnej bizarno-exotickej Kollárovej expozícií sa Ondzik predstavil symbolicko-epickou kolekciou. Výsledné dielo s podtitulom Z dediny do mesta bolo možné zhliadnuť v rámci Mesiaca fotografie v Dome umenia na námestí SNP v Bratislave. Migrácia z malého mesta do hlavného bola inšpiračným zdrojom a názvom projektu. V pohybe z dediny do mesta, je obsiahnutá konfrontácia týchto svetov, ktoré sú hospodársky, strategicky a kapacitne podmienené. Koncepčne vychádzal z vlastnej skúsenosti presídlenia z Humenného do Bratislavy. Fotografie z Bratislavy, menších miest a dedín sú vyváženým súborom rôznorodých obrazových textov. Slovensko v podaní Jozefa Ondzika je krajinou protikladov, kým hlavné mesto reprezentuje moderný technický a civilizačný pohyb, východná časť republiky je hranicou katolíckej a pravoslávnej kultúry Európy. Špecifikom tejto oblasti je krehká, prelínajúca sa hranica stretov dvoch svetov. 

Kombináciou obrazov „starého„ a „nového„, prírodného s civilizovaným, tradičného s novodobým, náboženského s ateistickým skladá mozaiku rozmanitého slovenského sveta. Toto veľmi schematické porovnanie nevystihuje presne čierno-biele fotografie Jozefa Ondzika, ktoré ale čierno-biele videnie rozdielností zavrhujú. Jeho fotografie nie sú učebnicovo-didaktickými obrazmi odlišností, prostredníctvom objektívu nachádza styčné body správania v meste a na vidieku. Symbolickosť sa v predstavenej zbierke fotografií odráža najmä vo výbere prostredia a pozadia epických príbehov – sídliská, nákupné centrá, lunaparky, dedinské krčmy. Práve zachytenie analógií regionálnych extrémov robí z Obrazovej správy o stave krajiny vierohodnú, kvalitnú a neopakovateľnú autorskú kolekciu postrehov.

Jozef Ondzik patrí spolu s Martinom Kollárom a Andrejom Bánom medzi zakladajúcich členov združenia Slovenská dokumentárna fotografia. S výstavnou činnosťou začal už ako študent v roku 1984, odvtedy absolvoval viacero samostatných a skupinových, domácich a zahraničných výstav. Okrem výstavných a publikačných aktivít má na svojom konte aj kurátorskú a lektorskú činnosť.

Diagnóza – fotograf, tak by sa dalo v závere zhrnúť dielo lekára Jozefa Ondzika, ktorý lieči fotografiami s emotívnym humanistickým odkazom.

Dana Halušková

Jozef Ondzik, narodil sa 22.06.1964 v Humennom, tu v roku 1982 zmaturoval na gymnáziu, v roku 1990 promoval na Lekárskej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafaríka v Košiciach. Pracuje ako anesteziológ v Slovenskom ústave srdcových a cievnych chorôb v Bratislave. Od roku 1998 študuje fotografiu na ITF SU v Opave / prof. Birgus, doc. Štreit /. Vystavuje a publikuje fotografie od roku 1980. Pôsobí aj ako lektor a kurátor. Venuje sa prevažne dokumentárnej fotografii. Je jedným zo zakladajúcich členov občianskeho združenia Slovenská dokumentárna fotografia.

26/10/2004

Václav Podestát představuje mystérium všednosti

Václav Podestát – Lidé
Galerie Opera
Divadlo Jiřího Myrona
Ostrava, Čs. legií 14
7. 10. – 15. 11. 2004

Galerie Opera v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě přináší v těchto dnech nenápadnou výstavu fotografií Václava Podestáta se stejně neokázalým názvem Lidé. Podobně nenápadně, pomalu avšak soustředěně zraje i tvorba tohoto fotografa a pedagoga Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Každoročně je doplňována od výstavy k výstavě jen o několik málo snímků. Nejsou okázalé, dramatickými výjevy nepoutají naší pozornost, v jemné černobílé škále v nich ale jejich autor rozehrává jemnou obrazovou řeč, ve své komplexnosti v české dokumentární fotografii mimořádnou. V každodenní záplavě fotografických reprodukcí je proto dobré si je čas od času připomínat.

Po krajinných motivech a zátiších se Václav Podestát v osmdesátých letech začal orientovat převážně na dokumentární fotografii, vytvořil cykly Lidé z Porty nebo Život beze snů – o mentálně postižených dětech, fotografoval náboženské slavnosti, invalidy, diplomovou práci na pražské FAMU vytvořil o starých lidech. Zralá tvůrčí léta Václava Podestáta ale přicházejí teprve s plynule rozvíjeným souborem Lidé, na kterém pracuje od roku 1986. Výstava kurátorsky připravená Vladimírem Birgusem přináší pocitový výběr snímků z tohoto souboru pořízených v devadesátých letech. Dosud neukončený a v principu neukončitelný projekt subjektivně dokumentárních fotografií tvoří metaforické, někdy přízračné i všedně poetické snímky z České republiky i řady míst Evropy. Jejich překvapivá nevtíravá poetika je především v nevšednosti vidění a uchopení toho nejvšednějšího okamžiku. Často je v nich zachycena poetika městského prostředí, světel a stínů na fasádách budov, svět lidí hledáčkem přístroje vytažených z davu.

Techniku tvorby Václava Podestáta můžeme považovat za snapshoty. Tak bývá v anglosaském prostředí označována momentní fotografie, snímek na památku. Rovněž Podestátova metoda je „střílením snímků“, jak zní doslovný překlad, avšak nanejvýš cíleným a uváženým. Až dokumentaristicky omšelá připravenost „sebrat“ snímek z ulice je zde nezbytnou podmínkou, málokdy však zůstává zjevným cílem. Snímek nás neatakuje bezprostředně svým zobrazením, nenajdeme na něm, co je od fotografie běžně očekáváno – reprodukování skutečnosti. Pro fotografie Václava Podestáta je charakteristická zvláštní obrazovost, přítomná především ve schopnosti nadhledu. Nezaměřuje fotoaparát na to, co je ve snímané situaci podstatné, ale co je jaksi vnitřně podstatné pro snímek. Jakoby nikdy nedá divákovi najevo, že ho zajímala daná situace, rámeček fotoaparátu zaměřuje poněkud stranou, za ní. Bedlivě sleduje tisíckrát viděné momenty každodenně žité banality, ze kterých si skládá bohatý metaforický jazyk náznaků a souvislostí. Jeho sdělení nejsou atakující, obsahují řadu jemných nuancí chutí, což je poměrně výjimečné, ve všeobecné devalvaci obrazu a intoxikaci smyslů až ke smyslové amnézii. Číst obrazy Václava Podestáta tak předpokládá vytříbenou vizuální gramotnost.

Pro tvorbu užívající obdobné zobrazovací principy se ujalo označení subjektivní dokument. V průběhu devadesátých let se z ní stala v Českém prostředí až určitá móda. Řada fotografů je schopna napodobit formální stránku předních osobností takového druhu fotografie, ale mnohdy jim uniká myšlenkový obsah. Václav Podestát vytváří své snímky pozvolna, jeho práce zraje s léty, dostatečně prokazatelně však dává najevo, jak se vyplácí „mít své téma“ a systematicky vytvářet svou vizi tvorby.

Tomáš Pospěch

3/10/2004

ETNICKÉ A NÁRODNOSTNÍ MENŠINY

Multikulturní centrum Praha
si Vás dovoluje pozvat na výstavu

ETNICKÉ A NÁRODNOSTNÍ MENŠINY

do pasáže Paláce Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1.

Vystavují studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie FPF a FAMU: V. Krynytsky / B. Kuklíková / L. Rudinská / V. Šimánek / K. Tůma

Kurátor výstavy: Jindřich Štreit

Výstavu pořádá Multikulturní centrum Praha v rámci projektu Dialog kultur za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Open Society Fund Praha. Výstava potrvá od 20. září do 10. října 2004.

Mediální partneři: Český rozhlas 6, Lidové noviny, Art & Antiques, Prague Post.

2/10/2004

ORBITY JANA BARTOŠE

Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha
13. 9. – 3. 10. 2004.

Zatímco v dokumentární a reportážní fotografii v mnoha zemích, nejvýrazněji asi ve Velké Británii, už dávno vysoce převládají emotivní barevné snímky nad černobílými záběry, u nás se teprve v posledních letech téměř geometrickou řadou rozšiřuje počet převážně mladých autorů, kteří ve svých dokumentárních snímcích invenčně a promyšleně využívají psychologických aspektů působení barev a nespokojují se jen s jejich deskriptivní rolí. K autorům, jako jsou Jiří Křenek, Tomáš Třeštík, Barbora Kuklíková, Milan Jaroš, Lukáš Žentel, Vít Šimánek, Jan Dyntera, Barbora Mrázková s Filipem Lábem, David Boukal, Markéta Kinterová, Silvie Milková, Martina Novozámská, Štěpánka Steinová se Salimem Issou, Otmar Petyniak, Petra Holzbachová, Lenka Šavrdová, Martin Plitz a další (mnozí z nich se už představili v galerii Velryba), se řadí také Jan Bartoš.

Už na střední škole začínal s černobílými snímky krajin, městských zákoutí či nalezených zátiší, ale tehdy nebral své fotografování příliš vážně. Teprve během studia kulturních dějin na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích se začal intenzivněji věnovat jak fotografické tvorbě, tak i historii fotografie. Fotografii zasvětil i svou diplomovou práci „Pražské památky na fotografiích v letech 1856-1914.“ Hodně se zabýval experimenty s camerou obscurou (později v této oblasti navázal spolupráci s fotografickým centrem The Pinhole Resource v Novém Mexiku), ale pod vlivem přátelství s fotografem Danielem Šperlem se začal věnovat  v souborech snímků z Podkarpatské Rusi nebo ze života Vietnamců v Praze také sociálně zaměřené dokumentární fotografii. Zájem o fotografování ho nakonec přivedl v době, kdy byl vědeckým pracovníkem Akademie věd ČR, znovu do řad studentů, tentokrát Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.

A právě tam, nepochybně i pod vlivem pedagogů a starších spolužáků,  se začal věnovat barevné fotografii. Už na závěr 1. ročníku v roce 2001 předložil jako klauzurní práci překvapivě vyzrálý cyklus Orbit GSM, ukazující odcizenost světa nových technologií, plastických hmot, diskotékových světel, virtuality, mobilů a obřích obrazovek. Sám o nich říká:  „Tyto fotografie odrážejí můj pocit ze světa, před kterým utíkám, ale ze kterého se samozřejmě nemohu vymanit, protože v něm žiji. Jsou něco jako moje noční můry z moderní doby. Tím, že je fixuji fotoaparátem, je zároveň zneškodňuji.“ Ostré barvy, nezřídka kombinující jedovatou zelenou s expresivně ohnivou červenou, v těchto snímcích skvěle podtrhují pocit umělosti a přízračnosti. Bartošovy fotografie nás zneklidňují, někdy si nejsme na první pohled jisti, zda jsou na snímcích zachyceni živí lidé nebo figuríny, jestli jde o autentickou realitu nebo počítačově vytvořený svět.  Autorovi se daří provokovat otázky o tom, zda úžasný rozvoj nových technologií a komunikací skutečně vede ke kvalitnějšímu životu, lepším vztahům mezi lidmi a větší svobodě, ale nedává jednoznačné odpovědi a úmyslně nás nechává v nejistotě, protože ví, že v postmodernistické době není místo na nezpochybnitelná tvrzení a zaručené pravdy.

Cyklus Orbit GSM má mnoho styčných bodů s následujícím souborem Orbit US, který vznikl během autorova pobytu ve Spojených státech a který byl také ve výběru představen v galerii Velryba Je daleko klidnější a statičtější, protože Bartoš v něm ukazuje především stereotypní architekturu motelů, benzinových čerpadel nebo plaveckých bazénů, ale také prázdnou silnici, parkovací hodiny, strašidelně osvětlenou figurínu ze zábavního centra nebo krávu čekající na začátek rodea. I v něm převládá pocit samoty, odcizení a smutku, i v něm se objevují motivy střetu člověka a postindustriální civilizace plné nejmodernějších technologií, i v něm jsou velmi invenčně využity kontrapunkty výrazných teplých a studených barev.  I on dokládá, že Jan Bartoš už patří k výrazným postavám mladé generace české fotografie.

Vladimír Birgus

Partner