Archiv

„In the cycle Eyes of the Ill I am trying to visualize feelings of ill people lying for example fevered, stricken by apoplexy or in states when they are half unconscious, simply the way they perceive their surroundings through their illness. My concern is to draw the spectator into the picture the contents of which can hardly be expressed in words and to unveil to a healthy man who perhaps has never got to know hospital environment what all an ill person can sense, see and experience."

Vít Šimánek

Only a few Czech photographers of the younger generation have devoted themselves to something so financially unrewarding as documentary photography with such stubborn persistence and single-minded interest, for such a long period of time, and with such excellent results as the thirty year-old Vít Šimánek. He has worked on some of his series for many years, sometimes abandoning them for a time to devote himself to other things, but returning with renewed zeal. This is true for instance of the extensive series Republic of Žižkov, which he has gradually developed since the mid-nineties. Vít Šimánek himself does not come from the Žižkov district, but is familiar with this neighborhood of workers, Roma, and Ukrainian illegals as well as young bohemians, having worked for a long time as a medical orderly in the local hospital. He photographs intensely in the Žižkov pubs, at the local football team Viktorka's matches, in the backyards of Žižkov tenement houses, in Žižkov's streets, during the Žižkov Carnival, and in the flats of the several Žižkovites whose confidence he has gradually gained. Little by little, he has put together a partly nostalgic, partly bizarre, partly humorous and partly somber picture of this specific Prague neighborhood, that has the concrete level of a sociological documentary about the overlapping of the traditional lifestyle of a working-class neighborhood with the unified lifestyle of a present-day metropolis, while it also retains a more universal level, where it does not in fact really matter when and where the pictures were taken. Most recently, Šimánek presented his perspective on Žižkov last year at a joint exhibition with his colleague from the group Rovnýma nohama (Deep End) Karel Tůma, a student of photography at FAMU in Prague.

Another subject that Šimánek has been working on for a long time is the life of the Roma community. Though he treats this subject primarily in his photography, he has also written an excellent theoretical diploma work about Roma motives in Czech photography as his graduation work at the Institute of Creative Photography of the Silesian University in Opava He also depicts the Roma, under the unforgettable influence of Josef Koudelka, with some degree of romanticism, but rather than looking for the specific features of their life he searches for a concentrated form of elementary human values.

Last but not least, a third large subject for Šimánek is the hospital, an environment where he spends a considerable amount of time almost daily. In the Žižkov hospital he created not only a number of black-and-white humanist photographs, sensitively and with great aesthetic cultivation showing pain, old age and illness, and at the same time human sympathy and an ability to help the needy - but also an exceptionally strong image of the ruthless passage of time in his comparisons of present-day portraits of patients with their aged identification photographs. Recently he decided to take color photographs in the hospital. Gradually, he created the series Eyes of the Ill (Pohledy nemocných), composed of expressively unfocussed shots, suggesting the perspective on the hospital environment through the eyes of the sick. Some photographs as it were show the hands, feet and other details of the bodies of the observers, others capture hospital corridors, a carafe of tea, or a Christmas tree through the prism of their feverish eyes, while others are almost abstract and unfocused patterns. Šimánek's originality lies in being able to exploit the psychological aspects of various colors, which enrich the already emotionally strong shots and add another dimension. It is evident that with Eyes of the Ill he has created his best work so far, joining together in a completely contemporary form the features of humanistic photo-reportage with those of the subjective documentary, as well as with aspects of art and documentary photography.

Vladimír Birgus

O autorovi:

„Chcem rozprávať. Nie kričať, ohurovať, šokovať. Preto volím ten najjednoduchší spôsob vo vyjadrovaní. Štandardný objektív, spracovanie, pohľad. Fotograf má zdanlivo ostať čo najďalej od zásahu do obrazu. Skryť sa a byť neviditeľný. Má iba umožniť, aby situácia pretransformovaná do plochy obrazu ostala čitateľná a zrozumiteľná.„

Takto Jozef Ondzik sám charakterizuje svoju obrazovú výpoveď. Sú v nej obsiahnuté princípy tvorby dokumentaristu, ktorý je pozorovateľom sveta okolo seba. Zrieka sa štylizácie námetov, preferuje zdanlivo neosobný prístup štandardného spracovania obrazovej výpovede bez použitia nápadných efektov. Použitím čierno-bieleho média fotografie umocňuje autentickosť situácie, podanej „čierne na bielom„. Nezrieka sa však subjektívnosti podania, nezostáva neviditeľným ako by si to prial, fotografiou nezvečňuje realitu, nedokumentuje, ale kreatívnym spôsobom podáva vlastnú verziu pozorovaného. Svoju pozornosť sústreďuje na človeka v každodenných situáciách. Najcharakteristickejším, kompozične dominantným, je v jeho fotografiách dvojica ľudí, ktorí spolu tvoria príbeh, napätie. Párové zoskupenie, psychologicko-sociálna drobnokresba, minimálna dejová jednotka, ktorá obsahuje protiklady, spojenia, sujet. Prostredníctvom mikrovzťahov dáva tušiť širšie súvislosti a okolnosti príbehu. Osobitým rukopisom vytvára obrazové poviedky a eseje. Nie je fotografom extrémnych vášní, emócií a hraničných situácií, zaujíma ho správanie jedincov, spoločnosti za bežných okolností. Čo vyžaduje premyslenú analýzu skutočnosti a prenikavé oko autora. Napätie a dynamika kompozície uvádza pozorovateľa in medias res.

Spolu s Tomášom Leňom dlhé roky fotografujú život v severovýchodnom cípe Slovenska, prostredie a život etnickej menšiny Rusínov so svojou osobitou kultúrou. Z tohto najrozsiahlejšieho cyklu fotografií cítiť miznúci svet, prapôvodnú agrárnu a náboženskú kultúru obyvateľstva, kde je ťažiskovým vzťah k zemi a bohu, tradičné hodnoty v pravom slova zmysle. Momentky zachytávajú život týchto ľudí, na ktorých nezanechala stopu priemyselná revolúcia ani vek informačných technológií. Rurálno-mystický život tejto komunity je podaný formou humanistického dokumentu s bázňou a rešpektom ku tejto kultúre, ku ktorej majú Ondzik a Leňo z geografického hľadiska ako humenskí rodáci blízko. Naturalistické podanie vzťahu človeka k zvieratám, ohraničujúc ich pozíciu iba na utilitárnosť, je najexpresívnejšou časťou tohto cyklu. Podstatným nositeľom významu sa stáva detail. Fotografia muža a ženy orúcich na poli okrem názorného vzťahu k pôde obsahuje informáciu o náboženskom založení dvojice v podobe prívesku kríža na mužovom krku. Téma Rusínov však nie je jedinou v tvorbe Jozefa Ondzika, jeho záber je omnoho širší, ale vždy ostáva verný sociálnemu dokumentu.

Inštitút pre verejné otázky pokračoval rokom 2002 v druhom ročníku projektu Obrazová správa o stave krajiny. Po Martinovi Kollárovi sa stal druhým adeptom na túto cenu lekár – fotograf Jozef Ondzik. Prínosom tohto projektu je porovnanie správ Kollára a Ondzika, ktorí majú rozdielne vnímanie a používajú rozdielne prístupy. Po spektakulárnej bizarno-exotickej Kollárovej expozícií sa Ondzik predstavil symbolicko-epickou kolekciou. Výsledné dielo s podtitulom Z dediny do mesta bolo možné zhliadnuť v rámci Mesiaca fotografie v Dome umenia na námestí SNP v Bratislave. Migrácia z malého mesta do hlavného bola inšpiračným zdrojom a názvom projektu. V pohybe z dediny do mesta, je obsiahnutá konfrontácia týchto svetov, ktoré sú hospodársky, strategicky a kapacitne podmienené. Koncepčne vychádzal z vlastnej skúsenosti presídlenia z Humenného do Bratislavy. Fotografie z Bratislavy, menších miest a dedín sú vyváženým súborom rôznorodých obrazových textov. Slovensko v podaní Jozefa Ondzika je krajinou protikladov, kým hlavné mesto reprezentuje moderný technický a civilizačný pohyb, východná časť republiky je hranicou katolíckej a pravoslávnej kultúry Európy. Špecifikom tejto oblasti je krehká, prelínajúca sa hranica stretov dvoch svetov. 

Kombináciou obrazov „starého„ a „nového„, prírodného s civilizovaným, tradičného s novodobým, náboženského s ateistickým skladá mozaiku rozmanitého slovenského sveta. Toto veľmi schematické porovnanie nevystihuje presne čierno-biele fotografie Jozefa Ondzika, ktoré ale čierno-biele videnie rozdielností zavrhujú. Jeho fotografie nie sú učebnicovo-didaktickými obrazmi odlišností, prostredníctvom objektívu nachádza styčné body správania v meste a na vidieku. Symbolickosť sa v predstavenej zbierke fotografií odráža najmä vo výbere prostredia a pozadia epických príbehov – sídliská, nákupné centrá, lunaparky, dedinské krčmy. Práve zachytenie analógií regionálnych extrémov robí z Obrazovej správy o stave krajiny vierohodnú, kvalitnú a neopakovateľnú autorskú kolekciu postrehov.

Jozef Ondzik patrí spolu s Martinom Kollárom a Andrejom Bánom medzi zakladajúcich členov združenia Slovenská dokumentárna fotografia. S výstavnou činnosťou začal už ako študent v roku 1984, odvtedy absolvoval viacero samostatných a skupinových, domácich a zahraničných výstav. Okrem výstavných a publikačných aktivít má na svojom konte aj kurátorskú a lektorskú činnosť.

Diagnóza – fotograf, tak by sa dalo v závere zhrnúť dielo lekára Jozefa Ondzika, ktorý lieči fotografiami s emotívnym humanistickým odkazom.

Dana Halušková

Jozef Ondzik, narodil sa 22.06.1964 v Humennom, tu v roku 1982 zmaturoval na gymnáziu, v roku 1990 promoval na Lekárskej fakulte Univerzity Pavla Jozefa Šafaríka v Košiciach. Pracuje ako anesteziológ v Slovenskom ústave srdcových a cievnych chorôb v Bratislave. Od roku 1998 študuje fotografiu na ITF SU v Opave / prof. Birgus, doc. Štreit /. Vystavuje a publikuje fotografie od roku 1980. Pôsobí aj ako lektor a kurátor. Venuje sa prevažne dokumentárnej fotografii. Je jedným zo zakladajúcich členov občianskeho združenia Slovenská dokumentárna fotografia.

Václav Podestát – Lidé
Galerie Opera
Divadlo Jiřího Myrona
Ostrava, Čs. legií 14
7. 10. – 15. 11. 2004

Galerie Opera v Divadle Jiřího Myrona v Ostravě přináší v těchto dnech nenápadnou výstavu fotografií Václava Podestáta se stejně neokázalým názvem Lidé. Podobně nenápadně, pomalu avšak soustředěně zraje i tvorba tohoto fotografa a pedagoga Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Každoročně je doplňována od výstavy k výstavě jen o několik málo snímků. Nejsou okázalé, dramatickými výjevy nepoutají naší pozornost, v jemné černobílé škále v nich ale jejich autor rozehrává jemnou obrazovou řeč, ve své komplexnosti v české dokumentární fotografii mimořádnou. V každodenní záplavě fotografických reprodukcí je proto dobré si je čas od času připomínat.

Multikulturní centrum Praha
si Vás dovoluje pozvat na výstavu

ETNICKÉ A NÁRODNOSTNÍ MENŠINY

do pasáže Paláce Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1.

Vystavují studenti a absolventi Institutu tvůrčí fotografie FPF a FAMU: V. Krynytsky / B. Kuklíková / L. Rudinská / V. Šimánek / K. Tůma

Kurátor výstavy: Jindřich Štreit

Výstavu pořádá Multikulturní centrum Praha v rámci projektu Dialog kultur za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR a Nadace Open Society Fund Praha. Výstava potrvá od 20. září do 10. října 2004.

Mediální partneři: Český rozhlas 6, Lidové noviny, Art & Antiques, Prague Post.

Zatímco v dokumentární a reportážní fotografii v mnoha zemích, nejvýrazněji asi ve Velké Británii, už dávno vysoce převládají emotivní barevné snímky nad černobílými záběry, u nás se teprve v posledních letech téměř geometrickou řadou rozšiřuje počet převážně mladých autorů, kteří ve svých dokumentárních snímcích invenčně a promyšleně využívají psychologických aspektů působení barev a nespokojují se jen s jejich deskriptivní rolí. K autorům, jako jsou Jiří Křenek, Tomáš Třeštík, Barbora Kuklíková, Milan Jaroš, Lukáš Žentel, Vít Šimánek, Jan Dyntera, Barbora Mrázková s Filipem Lábem, David Boukal, Markéta Kinterová, Silvie Milková, Martina Novozámská, Štěpánka Steinová se Salimem Issou, Otmar Petyniak, Petra Holzbachová, Lenka Šavrdová, Martin Plitz a další (mnozí z nich se už představili v galerii Velryba), se řadí také Jan Bartoš.

A právě tam, nepochybně i pod vlivem pedagogů a starších spolužáků,  se začal věnovat barevné fotografii. Už na závěr 1. ročníku v roce 2001 předložil jako klauzurní práci překvapivě vyzrálý cyklus Orbit GSM, ukazující odcizenost světa nových technologií, plastických hmot, diskotékových světel, virtuality, mobilů a obřích obrazovek. Sám o nich říká:  „Tyto fotografie odrážejí můj pocit ze světa, před kterým utíkám, ale ze kterého se samozřejmě nemohu vymanit, protože v něm žiji. Jsou něco jako moje noční můry z moderní doby. Tím, že je fixuji fotoaparátem, je zároveň zneškodňuji.“ Ostré barvy, nezřídka kombinující jedovatou zelenou s expresivně ohnivou červenou, v těchto snímcích skvěle podtrhují pocit umělosti a přízračnosti. Bartošovy fotografie nás zneklidňují, někdy si nejsme na první pohled jisti, zda jsou na snímcích zachyceni živí lidé nebo figuríny, jestli jde o autentickou realitu nebo počítačově vytvořený svět.  Autorovi se daří provokovat otázky o tom, zda úžasný rozvoj nových technologií a komunikací skutečně vede ke kvalitnějšímu životu, lepším vztahům mezi lidmi a větší svobodě, ale nedává jednoznačné odpovědi a úmyslně nás nechává v nejistotě, protože ví, že v postmodernistické době není místo na nezpochybnitelná tvrzení a zaručené pravdy.

Cyklus Orbit GSM má mnoho styčných bodů s následujícím souborem Orbit US, který vznikl během autorova pobytu ve Spojených státech a který byl také ve výběru představen v galerii Velryba Je daleko klidnější a statičtější, protože Bartoš v něm ukazuje především stereotypní architekturu motelů, benzinových čerpadel nebo plaveckých bazénů, ale také prázdnou silnici, parkovací hodiny, strašidelně osvětlenou figurínu ze zábavního centra nebo krávu čekající na začátek rodea. I v něm převládá pocit samoty, odcizení a smutku, i v něm se objevují motivy střetu člověka a postindustriální civilizace plné nejmodernějších technologií, i v něm jsou velmi invenčně využity kontrapunkty výrazných teplých a studených barev.  I on dokládá, že Jan Bartoš už patří k výrazným postavám mladé generace české fotografie.

Vladimír Birgus