únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002






8.–9.září 2007
Gumotisk, albumin POP, platino–palládiový obraz
13.–14. října 2007
Olejotisk (bromolej),  kyanotypie, Vandyke

Techniky, se  kterými se seznámíte v rámci našich netradičních workshopů, představují určitou protiváhu k nekonečné dokonalosti současných digitálních technik.
Staré rukodělné způsoby “dobývání“  obrazu Vám otevřou prostor, abyste vytvářeli fotografie, které jsou krásné svou neopakovatelností. Vznikne nový výraz Vaší fotografické práce, nový impuls a hledání tam, kde fotografie začínala...
V rámci workshopu si budete své donesené fotografie moci zhotovovat jednotlivými probíranými technikami a zakoupit si vybavení na vlastní práci.

Vedoucí workshopu: prof. Miroslav Vojtěchovský
Pořadatel: Národní muzeum fotografie, o. p. s.
Kostelní 20/I., 377 01 Jindřichův Hradec
Kontaktní osoba: Ing. Ivana Kubičková
tel: 384 362 459
Bližší informace a přihlášky:


Jindřich Štreit - Současná litevská fotografie - Petr Bulava - Místa, prostory, mezery

Jindřich Štreit – fotografie 1965-2005
vernisáž – úterý 17. července v 17 hodin, výstavu zahájí MgA. Tomáš Pospěch
Současná litevská fotografie
Kabinet fotografie DU, vernisáž – úterý 17. července v 17 hodin, výstavu zahájí  Mgr. Jiří Siostrzonek, PhD.

Petr Bulava
Neidentifikovatelné ležící předměty, Atrium DU, vernisáž – úterý 17. července v 17 hodin, výstavu uvede MgA. Tomáš Skalík

Místa, prostory, mezery – Peter Demek, Pavel Hošek, Kateřina Kociánová, Jan Krtička, Richard Pešek, Matúš Priehyba, Dagmar Šubrtová
bývalý kostel sv. Václava v Opavě, vernisáž – úterý 17. července v 17.30 hodin, výstavu uvede  Dr. Jiří Valoch

Výstavu pořádá Uff!Art, o.s. ve spolupráci s Bludným kamenem, o.s. a koná se v Domě umění v Opavě, Pekařská 12.


Weronika Łodzińska and Andrzej Kramarz: Home

Andrzej Mazurek, from the 1,62 Sguare Meter of Home series

Prague House of Photography, Prague, Václavské náměstí 31,  June 19 – July 27, 2007

Polish photography was for several decades strikingly influenced by various movements of conceptual, intermedial and experimental work. Their pioneers Józef Robakowski, Zbigniew Dłubak, Natalia LL, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczyński, Stefan Wojnecki and others, by their ideationally demanding works inspired a number of other authors with whom they succeeded for quite a long period of time to hold sway over the Polish photographic scene. Even as late as the recent review of Polish Photography from the 90s of the 20th century Round the Decade (Wokol dekady) it seemed that, besides work of this orientation, hardly anything of worth appeared in Poland. But by then it was not so, for not only did the exhibition omit, say, such an internationally famous portraitist as Krzysztof Gieraltowski or the foremost documentarist Tomasz Tomaszewski, but also left out quite a number of authors of the younger generation who had sought inspiration in Andreas Gursky, Cindy Sherman or Martin Parr rather than in Zbigniew Dłubak.

The picture of contemporary Polish photography as presented in recent years by various exhibitions, the photographic periodicals Kwartalnik Fotografia, Pozytyw or Biuletyn Fotograficzny, photographic festivals in Lódź, Cracow and Warsaw or works by students of diverse school of photography, goes to show that modern photographic work in Poland is far more embracing, pervasive. Although conceptual and experimental work steadily holds an important place here, the position and quality of documentary and reportage photography, portraiture, artistic photography, staged work have grown in importance, as did also those of advertising and fashion photography. A point of some significance is the fact that many of these authors did not study at academies of fine art in Poland where until recently little attention was paid to e.g. documentary or portrait photography, but abroad, primarily in France and the Czech Republic. At the present time, many graduates of FAMU in Prague succwssfully assert themselves in Polish photography (Krzystof Zieliński, Dorota Bylica etc.) and of the Institute of Creative Photography of the Silesian University in Opava (e.g. Rafał Milach, Grzegorz Klatka, Szymon Sczesniak, Gregorz Dabrowski, Mariusz Forecki, Andrzej Górski, Kuba Dabrowski, Pawel Supernak, Agata Kubień, Michal Luczak, Pawel Olejniczak, Krzysztof Kowalzyk, etc.)

Staszek, from the 1,62 Square Meter of Home series
Nameless, from the 1,62 Square Meter of Home series

Andrzej Kramarz, author of a number of excellent sociological and subjective documentary collections who, together with the art historian, photographer and owner of the outstanding gallery Camelot in Cracow, Weronika Łodzinska, has over recent years created several cycles under the heading Home (Domov). All capture static details of diverse living and working environments that say a lot about people even without their being present. The first of them under the catch-phrase l,62 Square Meter of Home was made at the Municipal doss-house for men in Cracow, since 1992 the largest such facility of this type in the whole of Poland. About a hundred men sleep there from spring until autumn but during the winter months it often becomes the home for triple that number of night guests. The establishment has strict regulations for, with the exception of those sick, nobody may stay there between 8.00 and 16.00 hours, no alcohol may be consumed on the premises and cleanliness is a must. Any infringement of the regulations is punished by exclusion for varying lengths of time. биглион

The doss-house is furnished with bunk-beds, the lower beds being more easily accessible, are traditionally reserved for permanent occupants, while the upper beds are occupied by visitors who drop in for one or a few nights. Łodzinska with Kramarz, using their panoramic apparatus Haaselblad X-pan, as a rule showed the lower beds whose occupants had the time to create on the limited space of 1.62 square meter, their own microworld, testifying to their character, their hobbies, former professions and erstwhile homes. Many a time the photographs capture even absurd assortments of odd objects.They eloquently show how one night guest has the wall covered with pin-ups of nude girls, Santa Claus and the singer Karel Gott; another adorned his abode with cuddly toy animals, a third one has, besides a hoard of medicaments, various radio sets, alarm clocks and further such gadgets he repairs. All these are men who, despite personal failure, wrongs, loneliness, misery and problems with alcohol, have not lost the concept of home and faith in a better future, therefore, even on an extremely restricted space they build their own specific environment. Records of their movemented destinies in which violent downfalls in life following separation from wife and searching oblivion in alcohol, enrich the pictures with a further dimension. However, such as these constitute but a weak percentage among the men spending nights in the doss-house, for the great majority just vegetate and are interested in nothing except vodka. This is also documented in the collection 1.62 Square Meter of Home by the stern, austere upper bunk on which homeless individuals spend a night, but whose name none of the permanent indwellers is able to recall.

In this cycle, Weronika Łodzińska and Andrzej Kramarz combined a firm idea of concept, so typical of Polish photography of the past half-century, with the technical perfecion of large-format colour photographs, recalling say, the work of representatives of the Düsseldorf school of photography - Andreas Gursky, Thomas Struth or Candida Höfer. This gave rise to unusually impressive collection which won appreciations in photo contests of the Polish version of Newsweek and Epson Art Award, was published in the weekly Poliityka and was on view at festivals of photography in Cracow, Lille‚ and in Bratislava. The success led the authors to a free continuation in which they created sociologically similarly eloquent and photographically attractive cycles on rooms of various collectors, on cabins of international truck drivers TIR, monks cells or the so-called white rooms at Podhale at do not serve as dwelling places, but are part of local religious traditions. The whole cycle Houme very compact as to contents and style, however, its various parts are neither repeated nor crushed, pulverized but they mutually reinforce one another.

Vladimir Birgus

Weronika Lodzinska was born in Cracow in 1973. She studied art history at Jagellow University and graphics at the Academy of Fine Arts of Jan Matejka in Cracow. In 1995-96 she made a stay of study at the Sorbonne in Paris. Since 2004 she is in charge of the Camelot Gallery in Cracow.

Andrzej Kramarz was born in Dubica in 1964. At present, he is a third-year student at the Institute of Creative Photography at the Silesian University in Opava. In 1993-96 he served as photoreporter with the daily Gazeta Krakowska, since then works free-lance, collaborates with the weeklies Przekroj, Tygodnik Powszechny and Polityka. He has won a prize in the Polish Press Photography Competition, in 2003 was awarded the 1st prize in the contest of a Polish version of Newsweek. He had a number of idividual exhibitions in Cracow, Warsaw, Opava, Brno and further towns.


Současná litevská fotografie v Opavě

Regina Sulskyte, Pokoj smrti-Dlouhý večer, z cyklu Moje šaty

Kabinet fotografie Domu umění v Opavě, Pekařská 12, 17. 7. – 19. 8. 2007, otevřeno úterý – neděle 10-17 hodin. Vernisáž 17. 7. 2007 v 17 hodin.

Litevská fotografie má už dlouho výborný zvuk. V malém pobaltské zemi s necelými čtyřmi milióny obyvatel žije řada vynikajících, mezinárodně známých fotografů, existuje tam několik fotografických galerií i samostatné  muzeum fotografie, v litevských nakladatelstvích vycházejí výpravné fotografické publikace i ročenky Litevská fotografie včera a dnes, v Kaunasu je pořádán fotografický festival, fotografii je možno studovat na Akademii výtvarných umění ve Vilniusu. Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, který dlouho intenzivně spolupracuje se Svazem litevských uměleckých fotografů, už představil na monografických výstavách v Opavě a v Ostravě díla tří předních klasiků litevské fotografie Antanase Sutkuse, Aleksandrase Macijauskase a Romualdase Požerskise. Tentokrát do 19. srpna 2007 prezentuje v Kabinetu fotografie Domu umění v Opavě současnou litevskou fotografii ve výběru kurátorky Egle Deltuvaite. Výstava, která u nás nebude reprizována, ukazuje aktuální tvůrčí tendence různých generací fotografů Litvy.

Vytautas Stanionis, Bez názvu 2
Rokas Pralgauskas, V její místnosti
Algis Griskevičius, Bez názvu 1
Arturas Olsauskas, z cyklu Nad všedním životem
Algis Griskevičius, Bez názvu 2

Soubor Remigijuse Treigyse (1961) 21 dní v Berlíně je prohloubením jeho stylu, definovaného jako magický realismus. Fotografie naplněné prázdnotou, neurčitým časem a bílými škrábanci, jež do nich vryl holýma rukama fotograf sám, probouzejí dojem přítomnosti zvuku. Treigysovy fotografie jsou výjimečné nejen svou jedinečnou technikou, ale i silnou melancholickou náladou. Mladá fotografka Monika Bielskyt (1986), která žije a tvoří v Paříži, prozkoumává podobné fotografické tradice a pocity, a to právě svým vlastním, specifickým způsobem. Monika Bielskyt má za sebou i zkušenosti s natáčením filmů, a tak se občas zdá, že celý film je obsažen uvnitř jediné fotografie. Algis Griškevičius (1954) vstoupil na scénu litevské fotografie teprve před pár lety, ale náhle otevřel její zcela novou stránku. Slavný malíř a tvůrce objektů, který po dlouhou dobu rovněž pracoval jako jevištní výtvarník, spojuje dohromady malbu, objekt a divadlo – ve fotografii. Výsledek je vždy kontroverzní, vytvářející pocit tragikomedie a ironie zároveň. Každá fotografie je příběhem, který se zabývá se člověkem a jeho životem. Rovněž ji můžeme chápat jako skrytou fotografickou instalaci, neboť každá z nich je opatřena speciálním dřevěným nebo kovovým podstavcem. Griškevičiusovy fotografie Griškevičiuse kladou filozofické otázky o člověku a jeho existenci v současném světě.

Joana Deltuvait (1981) vždy zaměřuje svoje dílo na každodenní život. V souboru Poté (After) se v ohnisku jejího zájmu ocitají „unavené“ věci. Tentokrát mnohem příměji a bezprostředněji zobrazuje použité a zašpiněné zbytky kosmetiky v koupelně bytu, který sdílejí čtyři mladé dívky. Svými makro záběry otevírá šokující pohled na věci, jenž obvykle vypadají tak perfektně v reklamách. Vlasy, prach, upatlané tuby a lahvičky, které mají být zdrojem krásy. Tento kontroverzní vztah mezi tím „jak to opravdu vypadá“a „jak by to vypadat mělo“, může být připsán na vrub skrytému poselství těchto fotografií. Rovněž fotografie Rokase Pralgauskase (1984) ohromují svou intimitou, avšak tentokrát je výsledný dojem tvořen nikoli věcmi, nýbrž lidmi. Při pohledu na Rokasova obrazová sdělení, sensitivně se dotýkající osobních příběhů, máme pocit, jako bychom překročili zapovězenou hranici soukromého teritoria. Teplé barvy a tušení, že právě teď se něco stane, vyvolávají pocit bolestné a přirozené životnosti.

Ramun Pigagait (1966) ve svém souboru fotografií zobrazuje několik žen při mytí schodů. Mělo by to vypadat jako všední, každodenní scéna, ale centrální kompozice a široká paleta barev se spojují v extrémně fascinující choreografii. Silný účinek barvy lze pozorovat též ve fotografiích Titase Silovase (1979). V souboru Antidokument se zaměřuje na místa městského undergroundu. Podle něj „obrazy mohou vyústit v existenci divných míst nebo tajemných úkrytů, kde se tvořivá představivost odráží od komplikované změti reálného světa. Obrazy mohou znít ozvěnou fundamentálních lidských vznětů a pocitů, jako je strach, pochyby, tajemství či osamělost, včetně těch, které můžeme označit za umělecké nebo náboženské.“

Otázka vznesená v sérii fotografií Arturase Olšauskase (1983) Nad všedním životem není jen otázkou o člověku a jeho každodennosti, ale též o autorovi samém. Fotografie jsou snímány z přirozeného nadhledu a fotografovy nohy vytvářejí úhel ohraničující domácí prostředí. Můžeme je pojímat jako filozofickou interpretaci věčného lidského úsilí zůstat „nad“ nudnými, obyčejnými věcmi. Snímky Mildy Urbaityt (1982) ze souboru Interior for Interior adjustované v bohatě zdobených zlatých rámech nám připomínají holandské mistry. Na druhou stranu z nich lze vycítit ironický podtext. Běžné předměty seskupené do těch správných kompozic, nasvícené tím správným způsobem plus zlaté rámy – to všechno nás nutí pohlížet na tyto fotografie jako na neocenitelná umělecká díla minulosti.
Tématem další mladé fotografky, Edity Voveryt (1981) je obvykle žena – v různých situacích, na různé způsoby. Všechny její práce se nazývají Autoportréty, přestože v nich nefotografuje sebe samu. Jsou neseny hlavní myšlenkou, že totiž všichni fotografové ve svém díle reflektují sami sebe, bez ohledu na to, co je tím konkrétním tématem jejich prací. Odhalují svůj postoj, svůj názor, svou pozici, své pocity – to znamená sami sebe. Mirjam Wirz (1973) ve svém konceptuálním projektu hovoří o problémech černého trhu během období změn poté, co Litva opět získala svoji samostatnost. Na fotografiích dominuje detektiv, který v různých převlecích odhaluje ilegální obchod na největší tržnici v litevské metropoli a chlapec, který reprezentuje „ilegální verzi legálního obchodu s hudebninami“ – viděný na obrázku z dětství v sovětském Vilniusu.

Při pohledu na fotografie Reginy Šuslkyt (1958) and Aleksandrase Ostašenkovase (1951) vždy pomyslím na konec. Pokud Ostašenkovasovy fotografie hovoří víceméně přímo, protože jejich hlavním motivem je smrt, na snímcích Reginy Šulskyt je tento dojem méně zjevný. Jakoby prodloužený, natáhnutý čas a nostalgie vyplňují tyto fotografie s pocitem čekání, jež se zdá být věčné. A možná že to, nač čekáme, není již vůbec důležité.

Vytautas Stanionis (1949) se ve svých fotografiích zabývá malými městečky, plnými reliktů z dob Sovětského svazu, a vyjadřuje tu jednotvárnou a bezútěšnou atmosféru, která je pro tato zapomenutá, ospalá místa východní Evropy tak typická. Tento dojem je ještě více umocněn specifickou kompozicí. Práce Arnase Baltnase (1956) ze souboru Petrohrad jsou též o městě, které autorovi připadá staré a unavené, přestože je mladší než celá Evropa. Nálada magického i  omšelého města je z těchto fotografií zřetelně cítit. Z fotografií, které jsou zároveň exkluzivně monumentální, tiché, klidné.

Eglė Deltuvaitė
(přeložila Jana Bauerová)


Weronika Łodzińska a Andrzej Kramarz: Domov

Z cyklu Sběratelé

Pražský dům fotografie, Václavské náměstí 31, Praha, 19. 6. – 29. 7. 2007

V polské fotografii po několik desetiletí  výrazně dominovaly různé proudy konceptuální, intermediální a experimentální tvorby. Jejich průkopníci Józef Robakowski, Zbigniew Dłubak, Natalia LL, Andrzej Lachowicz, Jerzy Lewczyński, Stefan Wojnecki, Jerzy Olek a další  inspirovali svými myšlenkově náročnými díly řadu dalších autorů, s nimiž na dlouhou dobu opanovali polskou fotografickou scénu. Ještě na nedávné přehlídce polské fotografie 90. let 20. století Kolem dekády to vypadalo, že kromě takto zaměřené tvorby toho v Polsku mnoho nevzniká. Ale už to nebyla pravda, protože výstava opomenula nejenom třeba mezinárodně úspěšného portrétistu Krzysztofa Gieraltowského nebo předního dokumentaristu a fotoreportéra Tomasze Tomaszewského, ale i řadu autorů mladší generace, kteří hledají inspiraci spíše u Andrease Gurského, Cindy Shermanové nebo Martina Parra než u Zbigniewa Dłubaka.

Z cyklu Sběratelé
Wojtek, z cyklu 1,62 m2 domova
Stanislaw, z cyklu 1,62 m2 domova
Andrzej, z cyklu 1,62 m2 domova

Obraz současné polské fotografie, jaký poskytují v posledních letech různé výstavy, časopisy Kwartalnik Fotografia, Pozytyw nebo Biuletyn Fotograficzny, fotografické festivaly v Lodži, Krakově a Varšavě nebo práce studentů různých fotografických škol, ukazuje, že aktuální fotografická tvorba v Polsku je daleko košatější. I když konceptuální a experimentální tvorba v ní stále má důležité místo, výrazně vzrostlo postavení i kvalita dokumentární a reportážní fotografie, portrétů, výtvarné fotografie, inscenované tvorby, ale i reklamní a módní fotografie. Je signifikantní, že mnozí jejich autoři nestudovali na akademiích výtvarných umění v Polsku, kde se donedávna například dokumentární či portrétní fotografii nevěnovalo mnoho pozornosti, ale v zahraničí, především ve Francii a v České republice. V současné polské fotografii se výrazně uplatňuje mnoho absolventů a studentů FAMU v Praze (Krzysztof Źieliński, Dorota Bylica aj.) a Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě (např. Rafał Milach, Grzegorz Kłatka, Adam Tuchliński, Szymon Scześniak, Grzegorz Dąbrowski, Mariusz Forecki, Andrzej Górski, Agata Kubień aj.).

Zkušenost ze studia na opavské škole má i Andrzej Kramarz, autor řady výborných sociologicky i subjektivně dokumentárních souborů,  který v posledních letech vytvořil spolu s historičkou umění, fotografkou a majitelkou výborné krakovské galerie Camelot Weronikou Łodzińskou několik cyklů pod souhrnným názvem Domov. Všechny zachycující statické detaily různých životních a pracovních prostředí, jež vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. První z nich pod názvem 1, 62 m2 domova vznikl v Městské noclehárně pro muže v Krakově, která je od roku 1992 největším zařízením tohoto typu v celém Polsku. Od jara do podzimu tam přespává kolem stovky mužů, ale v zimních měsících se mnohdy stává útočištěm pro trojnásobek nocležníků. Noclehárna má přísný řád, protože kromě nemocných v ní nikdo nesmí pobývat mezi 8. a 16. hodinou,  nesmí se tam pít alkohol a všichni musí dodržovat čistotu. Porušení se trestá různě dlouhými zákazy pobytu.

Noclehárna je vybavena palandami s dolním a horním lůžkem.  Dolní lůžka se snadnějším přístupem jsou tradičně vyhrazena stálým nocležníkům, kdežto na horních zpravidla přespávají lidé, kteří se do noclehárny dostanou na jednu či několik nocí.  Lodziňska s Kramarzem zobrazovali svým panoramatickým fotoaparátem Hasselblad X-pan především dolní lůžka, jejich majitelé měli čas vytvořit na vymezených 1,62 m2 vlastní mikrosvěty, svědčící o jejich charakteru, zálibách, bývalých profesích i bývalých vlastních domovech. Fotografie zachycují mnohdy až absurdní shluky různých předmětů. Výmluvně ukazují, jak jeden nocležník má stěny polepené obrázky nahých děvčat, Santa Klause i zpěváka Karla Gotta, druhý si svůj příbytek zkrášlil plyšovými zvířátky, třetí tam kromě množství léků mívá různá rádia, budíky a další předměty, které opravuje. Všechno to jsou lidé, kteří přes osobní prohry, křivdy, samotu, bídu a problémy s alkoholem ještě neztratili pojem domova a víru v lepší budoucnost, proto si i na miniaturním prostoru budují své specifické prostředí. Záznamy jejich pohnutých osudů, v nichž se tak často objevují prudké životní pády po rozchodu s manželkou a hledání zapomnění v alkoholu, obohacují samotné snímky o další dimenzi. Mezi těmi, kteří v noclehárně přespávají, však takoví lidé tvoří malé procento, protože většina ostatních už jenom přežívá a nezajímá je nic kromě vodky. To v souboru 1, 62 m2 domova dokumentuje i strohá neosobní postel z horního patra, na níž přespávají lidé, jejichž jména si nikdo ze stálých obyvatel nepamatuje.

Weronika Lodzińska s Andrzejem Kramarzem v tomto cyklu spojili pevný obsahový koncept, tak typický pro polskou fotografii posledního půlstoletí, s technickou dokonalostí  velkoformátových barevných fotografií, připomínajících třeba tvorbu reprezentantů Dűsseldorfské školy fotografie Andrease Gurského, Thomase Struha či Candidy Hőfer. Vznikl tak mimořádně působivý soubor, který získal ocenění ve fotosoutěžich polské verze časopisu Newsweek a Epson Art Award, byl publikován v týdeníku Polityka a byl vystaven na fotografických festivalech v Krakově, Lille, Bielsku-Bialé a Bratislavě. Úspěch vedl autory k volnému pokračování, kdy vytvořili obdobně sociologicky výmluvné a fotograficky atraktivní soubory o pokojích různých sběratelů knih, vycpaných zvířat či plazů, o kabinách řidičů mezinárodních kamiónů TIR, o celách mnichů, o takzvaných bílých pokojích v Podhalí, které neslouží k bydlení, ale patří k tamním religiózním tradicím, o pokojích přistěhovalců do Francie. Celý cyklus Dům je obsahově i stylově velmi kompaktní, ovšem jeho jednotlivé části se neopakují a nerozmělňují, ale navzájem umocňují. Jeho různé části byly vystaveny na Měsíci fotografie 2004 v Krakově, na festivalu Transphotographiques 2005 v Lille, na měsíci fotografie 2005 v Bratislavě, ve Spitz Gallerry v Londýně, v Yours Gallery ve Varšavě, v galerii Opera v Ostravě, v Za Gallery v Berlíně a byly publikovány v časopisech Newsweek, Imago, Photonews, Foto Pozytyw, Polityka, Magazyn Sztuki, Fotografie Magazín aj. Nepochybně patří k nejvýraznějším dílům současné polské fotografie. Jeho části byly

Vladimír Birgus

Weronika Łodzińska-Duda se narodila roku 1973 v Krakově. Na Jagellonské univerzitě  vystudovala dějiny umění a na  Akademii výtvarných umění Jana Matejky v Krakově grafiku, v letech 1995-96 byla na studijním pobytu na pařížské Sorbonně. Od roku 2004 vede galerii Camelot v Krakově. 

Andrzej Kramarz se narodil roku 1964 v Dubici. V současnosti je studentem 3. ročníku Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. V letech 1993-96 byl fotoreportérem deníku Gazeta Krakowska, od té doby má svobodné povolání, spolupracuje hlavně s týdeníky Przekrój, Tygodnik Powszechny a Polityka. Získal řadu cenu v Polish Press Photography Competition, roku 2003 obdržel 1. cenu v soutěži polské verze Newsweeku. Měl řadu samostatných výstav v Krakově, Varšavě, Katovicích, Opavě, Brně a dalších městech. Je uměleckým ředitelem Měsíce fotografie v Krakově. Vedl řadu tvůrčích dílen, mj. ve Francii a USA.