Archiv

Maďarský dům fotografie – Dum Mai Manó
zve Vás a Vaše přátele na slavnostní zahájení výstavy
Identita mladých českých fotografek
2. dubna 2009 v 18:00
Výstavu zahájí Jaromír Plíšek, velvyslanec České republiky v Maďarsku, Luca Gõbölyös.
Kurátoři výstavy: Vladimír Birgus, profesor a Károly Kincses, fotomuzeolog
Výstava je pořádána Institutem tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a Českým centrem v Budapešti, ve spolupráci s Budapešťským jarním festivalem a Maďarským domem fotografie. Výstava bude otevřena do 3. 5. 2009

 

Tono Stano, Co je to, 1984

V Německu byla otevřena největší letošní výstava českého umění

Bonnská Bundeskunsthalle, největší výstavní síň v Evropské unii, otevřela v pátek 13. března 2009 pro veřejnost reprezentativní expozici české fotografie 20. století. Zastoupeno je 451 děl od 200 autorů a vše dokumentuje objemným katalog, vydaný nakladatelstvím Kant.
 Výstava, kterou spolupořádá pražské Uměleckoprůmyslové museum, se připravovala šest let a je letos největší prezentací českého a moravského umění ve světě. Bude v Bonnu otevřena do 26. července.

Ministr kultury ČR Václav Jehlička, ředitelka UPM Helena Koenigsmarková a Vladimír Birgus na vernisáži výstavy Česká fotografie 20. století v Bonnu

Jiří David, Václav Havel, 1991

Indendant KAH Dr. Robert Fleck a manželka prezidenta SRN Eva Luise Kohlerova na výstavě.

Aleš Kuneš, Kampaň, 1989

Vernisáž výstavy česká fotografie 20. století v Bonnu

Výstava Česká fotografie 20. století

Veronika Brómová, Views, 1995-96

František Drtikol, Bez názvu, 1929

Expozice Česká fotografie 20. století v Bonnu

Němečtí organizátoři se netajili tím, že záměrně s projektem počkali, až Česká republika povede Evropskou unii. Sázka na fotografii byla téměř zajištěnou výhrou. O díla českých klasiků je mezi sběrateli ve světě značný zájem a na aukcích v západní Evropě i v USA se prodávají za ceny srovnatelné s nejvýznamnějšími světovými fotografy.
„Šlo nám ale o to, ukázat širší záběr, objevit pro náročné německé publikum často neznámé autory“, říká o výstavě její autor Vladimír Birgus. „Specifikou je zařazení tvorby německých a rakouských fotografů, kteří působili v Česku nebo se u nás narodili, seznámili s fotografií a pak odešli do zahraničí.“
Stano, Štreit, Sudek i Saudek
 Čtvrteční vernisáže se v Bonnu účastnil i ministr kultury ČR Václav Jehlička a řada fotografů, žijících v Česku a v Německu. Tono Stano pro Právo řekl: „Je to jedna z nejlepších souhrnných akcí, kterou jsem kdy viděl.“ Jindřich Štreit po prohlídce výstavy prohlásil: „Jsem hrdý na to, že jsem český fotograf.“
 Expozice nabízí výběr toho nejlepšího z třiceti českých i zahraničních institucí a od mnoha desítek soukromých majitelů. „Až na pár výjimek jsou všechno dobové originály. Šlo nám o to, aby měl divák pocit co největší autenticity,“ říká spoluautor výstavy Jan Mlčoch. Paralelně tu jsou ukázány dva světy. Fotografie jako umělecký experiment a fotografie jako dokument své doby. Birgus s Mlčochem se pustili i do kontroverzních témat. Diváci tu najdou dobové fotografie Hitlera se svými generály na pražském Wilsonově nádraží, snímky z totálního nasazení českých dělníků v Německu i popravy kolaborantů nebo odsun sudetských Němců z pohraničí. „Nikdo nám do koncepce nezasahoval, to co jsme přivezli, to jsme i vystavili,“ tvrdili svorně autoři výstavy. Oba si také pochvalovali přístup Bundeskunsthalle, její technické zázemí, dokonalou klimatizaci i osvětlení a také ostrahu exponátů. Výstava je přehledná, ničím bombasticky nerušená, takže divák tu má dostatek prostoru na dialog s kvalitně vybranými fotografiemi.
 Nejpůsobivější jsou kapitoly věnované meziválečné avantgardě, konstruktivismu, abstrakci a surrealismu a tvorbě klasiků, jako byl Drtikol, Sudek, Teige, Rössler a Funke, kteří jsou představeni tím nejlepším z jejich tvorby. Praha byla svého času na výši, vedle Paříže a Berlína se stala jedním z center avantgardního hnutí. Bonnská výstava však současně naznačuje, že z českých fotografů nikdy nebyly světové celebrity a díky tomu je jejich pohled na svět a život upřímnější, opravdovější a lidštější.
 Sudek a Saudek jsou mezi Němci nejvyhledávanější autoři a v Bonnu mnozí s překvapením zjistí, že mezi Aší a Ostravou bylo a je víc talentů, než předpokládali. Výstava je zajímavá i pro Čechy, které sem denně dopraví nízkonákladová letecká společnost Germanwings. Podrobnější prohlídka zabere až dvě hodiny času. Z hlediska návštěvnosti je dobré, že bonnská Kunsthalle nabízí zájemcům vždy několik výstav najednou a české fotografie bude od 17. dubna po tři měsíce doprovázet obrovská výstava Modiglianiho, největšího představitele Pařížské školy. Lepší společnost si Drtikolové a Sudkové nemohli přát.

      Peter Kováč 
Tschechische Fotografie des 20. Jahrhhunderts. Kunst- und Ausstellungshalle der Bundesrepublik Deutschland, Bonn, 13. 3. – 26. 7. 2009, www.bundeskunsthalle.de.
Zdroj: Právo 14. 3. 2009
 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity
v Opavě Vás srdečně zvou na zahájení výstavy
KOSOVO
(1999—2008)
Andrej Bán
Výstava, kterou zahájí ve čtvrtek 5. března 2009
v 17 hodin Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D., bude
otevřena do 8. dubna 2009 vždy jednu hodinu
před představením.
Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Čs. legií 14,
Ostrava. Výstavní projekt je realizován za finanční
podpory statutárního města Ostravy.

Galerie Opera

Jiří Siostrzonek při zahájení výstavy

Vernisáž výstavy

Andrej Bán

Foto z vernisáže

KOSOVO

Táto výstava zaznamenáva pestrý každodenný život v Kosove v období od vojny na jar 1999 po vyhlásenie nezávislosti 17. februára 2008. Ak vám niekto bude tvrdiť, že hnev nie je dobrý radca, neverte mu. Pochádzam z čoraz blahobytnejšej stredoeurópskej krajiny, ktorej tri generácie obyvateľov vojnu poznajú, našťastie, iba z médií a filmov. Zdá sa, že si to nevieme vážiť. A pritom nateraz posledná vojna v Európe sa odohrala tak blízko; ráno nasadnete v Bratislave do auta a večer si dáte kebab v Prištine. Hnevu sa musím brániť pri pomyslení na mnohých svojich spoluobčanov, pre ktorých Kosovo znamená iba jednu epizódu katastrofických televíznych správ. Ich úsudky sú plné stereotypov. Srbi sú podľa nich „tí dobrí chlapci“, naši slovanskí bratia. Naopak, Albánci sú „tí zlí“, teroristi, mafiáni a díleri drog. Toto westernové videnie odmietam.

Silnejší hnev, ktorý pociťujem, je však ten druhý. Mieri k vinníkom a obetiam. Absolútna väčšina páchateľov vojnových, ale aj povojnových hrôz v Kosove nebola doteraz odhalená (počas marcových udalostí v roku 2004, keď zahynulo 19 ľudí, Albánci zapaľovali srbské domy a chrámy). A obávam sa, že ani nebude. Stojím jednoznačne na strane obetí, obyčajných ľudí zo všetkých komunít; Albáncov, Srbov, Rómov, Aškaliov, Egypťanov, Bosniakov, Turkov a iných. Dodnes nie je uzavretá bilancia násilia, odhad hovorí o desaťtisíc obetiach, z toho „asi“ tri štvrtiny tvoria Albánci. Približne dvetisíc ľudí je ešte stále nezvestných. Mnohé masové hroby čakajú na svoje odkrytie. Nielen v Kosove, aj v Srbsku, kam páchatelia obete previezli, aby tak zakryli za sebou stopy.  Srbsko dodnes vracia pozostatky tiel príbuzným v takzvaných modrých kamiónoch smrti. Ani v najmenšom sa príbuzným albánskych obetí nečudujem, že nechcú žiť so Srbmi v jednom štáte.

Tretí, najsilnejší druh hnevu vychádza z môjho bolestného poznania, že je to príbeh bez jednoznačných hrdinov. Bol som svedkom, ako sa doslova z minúty na minútu stali z obetí vinníci. Albánski utečenci vracajúci sa domov zapaľovali domy svojich srbských susedov. V dedinách pri Prizrene, Mališeve a Podujeve som v júni 1999 videl, ako muži v uniformách Kosovskej oslobodzovacej armády (UÇK) zapaľujú srbské domy. V Koretici som videl krvavé telo Albánca, ktorý na lúke zbadal pohodenú koženú bundu. Zohol sa po ňu a explodovala pod ňou nastražená mína. Podobne zahynulo predtým aj dieťa, ktoré sa údajne zohlo po tabuľku čokolády. Kto to asi tak mohol urobiť? Aká nenávisť, aké zatemnenie mysle muselo ovládnuť toho človeka? Otázky, na ktoré nepoznám dodnes odpoveď.

Čazim, starý vychudnutý Róm, ktorý mal biele vlasy a bradu, sa v Koretici pokúšal vyhotoviť pre nebohého provizórnu drevenú truhlu. Bola o dvadsať centimetrov kratšia, takže z nej trčali nohy s mokrými čiernymi ponožkami. Nešťastný Čazim si zapálil cigaretu a opísal mi, čo sa u nich stalo. Dňa 28. mája podľa jeho slov srbskí ozbrojenci nahnali tridsaťšesť dedinčanov do domu, potom doň hodili granát, strieľali zo samopalov, až ho napokon zapálili. Šiesti ľudia masaker prežili vďaka tomu, že sa ranení vyplazili von, kým srbskí ozbrojenci išli zohnať drevo a gumu — aby to lepšie horelo. Podobné masakre sa udiali na mnohých miestach Kosova. V Kosovskej Mitrovici som videl neutíchajúci nárek albánskej ženy, ktorej doviezli spálené telo jej muža. Pred tromi mesiacmi sa vydal do mesta hľadať troch vnukov. V Peji som videl posledné plamene v úplne vypálenom centre mesta, kde sa pohybovali iba talianski vojaci. Z rúr striekala voda a z okien domov sa pozerali tri albánske stareny so šialeným výrazom tváre — jediní ľudia, ktorí to tu prežili. Videl som však súčasne aj albánsku po¬mstu. Konvoje narýchlo utekajúcich Srbov, na ktorých strieľali a hádzali kamene. Vojakov francúzskej Cudzineckej légie, ktorí v Podujeve nestihli zabrániť Albáncom vypaľovať srbské domy. Srbského starčeka Branka Spasića, včelára z Prizrenu, ktorému deň predtým muži v uniformách UÇK vypichli oko. Hľadali vraj u neho zbrane. Utekal preto pod ochranou nemeckých vojakov do Srbska.

Ani tri druhy hnevu však nie sú silnejšie než rešpekt a úcta voči ľuďom, ktorí prežili tie príbehy. Čoraz naliehavejšie som si neskôr uvedomoval, že ako fotograf nemám nijaké privilégium zaznamenať hrôzu, ale naopak mám záväzok vypovedať o nádeji a vitálnej sile mnohých, väčšinou anonymných ľudí. Ich príbehy sa stali mojimi, Kosovo znamená deväť rokov môjho života. S kolegami novinármi som založil humanitárnu organizáciu Človek v ohrození, ktorá v dedine Glavičica opravila školu. S priateľom a tlmočníkom Ľuborom Králikom, ktorý ovláda obidva jazyky, albánsky aj srbský, sme od roku 2003 absolvovali asi dvadsať ciest do Kosova. Vďaka nemu som viedol mnohé rozhovory, jeden aj s predstavenou srbského pravoslávneho kláštora Sokolica na severe Kosova matkou Makarijou. Obdivuhodná žena hovorila o dvoch múroch v ich tesnej blízkosti. Ten prvý sa vinie okolo rodného domu albánskeho národného dejateľa Isu Boletiniho, ten druhý okolo srbského kláštora. Obidva múry stavali Albánci, ich susedia, ktorým sestry z kláštora počas vojny pomáhali. Nakupovali pre ich deti potraviny a v prípade potreby ich vozili do nemocnice. Preto si dnes väčšina Albáncov v dedine Boletin srbský kláštor Sokolica váži. Podľa matky Makarije je cenný najmä príklad, že môžu spolu existovať dve pamätné miesta, srbské zo 14. storočia a albánske z 19. storočia.

Podľa znalca tejto problematiky, britského novinára Tima Judaha, je pravda o Kosove nejasná, ako napokon vždy na Balkáne. Pravda nie je to, čo sa stalo, ale to, čomu ľudia veria, že bolo, píše Judah v knihe Kosovo, vojna a pomsta (Yale University Press 2000). S tým plne súhlasím. Utrpenie Kosovčanov — Albáncov, Srbov aj ostatných — si zaslúži úctu. Podobne ako ich obdivuhodná schopnosť vyrovnať sa s ním, vstať a kráčať životom ďalej. Ak je pravda forma viery, tak verím, že taký hrozný príbeh už Európa nezažije.

Andrej Bán