Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

26/6/2013

REALITA JAKO PŘÍZRAK

 

S Vladimírem Birgusem jako autorem reportáží z největších evropských fotografických festivalů a pravidelným komentátorem aktuálního dění ve fotografii se na stránkách magazínu FOTO setkáváte již od jeho počátků. Tentokrát vám jej představujeme v rozhovoru, a to nejen jako vysokoškolského profesora, historika, kurátora a publicistu s více než třemi desítkami vydaných knih a celou řadou realizovaných výstav, ale také jako dokumentaristu s citem pro zachycení přízračných a nejednoznačně interpretovatelných okamžiků.

26/6/2013

Absolventka Institutu tvůrčí fotografie Tereza Vlčková získala ve Švédsku Portfolio Award 2013

Tereza Vlčková, z cyklu Two

Další skvělá zpráva pro Institut tvůrčí fotografie (ITF) Filozoficko-přírodovědecké fakulty! Vítězkou stockholmského Photography Week Portfolio Award 2013 je jeho absolventka Tereza Vlčková. Pro jmenovanou to sice není první z velkých triumfů, ale rozhodně patří k těm, jež mohou významně ovlivnit a nasměrovat její příští profesionální dráhu.

Výzvu prestižní galerie fotografie Fotografiska zveřejnilo pod názvem Portfolio Reviews 2013 ve spolupráci s dalšími partnery České centrum ve Stockholmu. Do užšího finále nakonec postoupili čtyři čeští fotografové. Ve dvou programem zcela nabitých dnech dostali možnost prezentovat svá portfolia před vybranými zástupci současného světa fotografie, kurátory, galeristy, editory a samozřejmě také před veřejností.

Nejvyšší ocenění znamená pro Terezu Vlčkovou (1983) obrovský úspěch. Představuje totiž platformu ke kontaktům na špičky světové fotografie s přesahem daleko za hranice samotné skandinávské země, kterou její práce, z níž je nejznámější série fotografií Two, naprosto oslnila. České centrum pak nejvíce těší výhra v podobě digitální prezentace, která byla ve Fotografiska k vidění od 13. do 23. června. Ujít si ji nenechalo na pět tisíc lidí.

„Zprostředkování podobných výzev českým umělcům chápu jako další významnou rovinu činnosti a aktivit Českého centra ve Stockholmu. Vždyť ve Švédsku je účast na většině velkých filmových, hudebních a dalších festivalů a přehlídek postavena právě na výzvách a úspěšném absolvování předkol. Místo nekonečného posílání nabídek, na které často nikdo neodpovídá, se rozhodně více vyplatí šířit vědomí o těchto výzvách po české kulturní scéně a následně podpořit úspěšné kandidáty," uvedla Alena Schagen, ředitelka Českého centra Stockholm.

Foto: Tereza Vlčková - z cyklu Two (Dvojice) postaveném na „klonování“ a komparaci takto vzniklých fotografií se skutečnými dvojčaty.

Autor: Ivan Augustin

Zdroj: http://inoviny.slu.cz/index.php/stalo-se/738-absolventka-institutu-tvurci-fotografie-tereza-vlckova-ziskala-ve-svedsku-portfolio-award-2013

11/6/2013

Svitavy, ročník 33. Amatérský svátek ve Svitavách

Bernatík Aleš: Lýdie III A1 1. cena

ODKAZY

Kompletní katalog 33. ročníku soutěže najdete na adrese http://kuc.cz/ua2wfv.

 

 

VÝSLEDKY

Porota hodnotila 4. dubna 2013 ve Svitavách celkem 1 144 snímky od 175 autorů a 9 kolektivů. A0 = soutěžící do 21 let, A1 = neupravovaná přímá fotografie, A2 = upravovaná fotografie fikce, B = kolektivy, C = zadané téma Media.

 

V jednotlivých kategoriích bylo toto zastoupení:

 

* Kategorie A0 – 67 snímků – 23 autoři

* Kategorie A1 – 755 snímků – 106 autorů

* Kategorie A2 – 201 snímek – 41 autor

* Kategorie B – 110 snímků – 9 kolektivů

* Kategorie C – 11 snímků – 5 autorů

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bruchter Milan:  Švédský deník , A2 1. cena
Bruchter Milan: Letmý pohled , A2 1. cena
Bruchter Milan: Mikropříběh o rychlosti , A2 1. cena
Cvrkal Jiří: Linie 13 , B ču

Kategorie A01

1. cena – Vendula Nováková – Soumrak na Limes Romanus

2. cena – Kristýna Sedláková – Život na venkově

3. cena – Tereza Šitínová – Malí čtenáři

Čestné uznání – Daniel Kusák – Most

 

Kategorie A02

1. cena – Lucie Grebíková – kolekce fotografií

Čestné uznání – Tomáš Cacek – Skok do neznáma

 

Kategorie A1

1. cena – Aleš Bernatík – Lýdie 1; 2; 5

2. cena – Taťána Kurková – kolekce fotografií

3. cena – Jan Košťál – kolekce fotografií Indie

Čestné uznání – Jarmila Kacarová – Důležitý rozhovor

 

Kategorie A2

1. cena – Milan Bruchter – Mikropříběhy

2. cena – Jaroslav Mareš – Na cestě I; II

3. cena – Stanislav Odvárka – Fototechnika 1; 2; 3

 

Kategorie C

1. cena – Kamila Olševicová – Jasné a spolehlivé 1–5

Čestné uznání – Milada Romanová – Novinářská kachna

 

Kategorie B

1. cena – Fotoklub Černá slunečnice Praha – Moje cesta do práce

2. cena – Klub fotografů amatérů v Žižkově – Média TV

3. cena – Fotoklub Svitavy – Deštník

Cestné uznání – Fotoklub Omega Hradec Králové – Linie

 

Cena senátora Mgr. Radko Martínka

Radek Severa – Moravská krajina 1–4

 

Cena starosty města Svitavy Mgr. Davida Šimka

František Novotný – Imaginace I; II

 

Cena ředitele SKS města Svitavy Mgr. Petra Mohra

Jindřich Beneš – Žermanice 1–3

 

Cena Vzpomínka na prof. Ludvíka Barana udělovaná Svazem českých fotografů

Jaroslav Kubík – Lidé na Václaváku

 

Cena Foma Bohemia spol. s r.o. Hradec Králové

Taťána Kurková – U protinožců

 

Cena SAK IMPULS

Miroslav Dušánek – Dvojčata

 

Cena časopisu FOTO

Kamila Olševičová – Hřiště

 

Cena Zoner Press

Pavel Šedivý – kolekce fotografií

 

Cena ředitelky Městského muzea a galerie Svitavy Mgr. B. Čuhelové

Kateřina Göttlichová – seriál Chvála demokracie

 

 

PEREX

V květnu byly předány ceny 33. ročníku Národní soutěže amatérské fotografie. I letos se slavnostní dopoledne spojené s vernisáží uskutečnilo v západomoravských Svitavách, které přichystaly ideální prostředí pro setkání amatérů z celé České republiky i ze zahraničí. Časopis FOTO byl i v tomto roce sponzorem odměn pro vítěze všech kategorií a patronem jednoho ze speciálních ocenění, náš zástupce šéfredaktora zasednul i v hodnotící porotě. Akci pořádá NIPOS-ARTAMA a Středisko kulturních služeb města Svitavy, za spolupráce Městského muzea a galerie ve Svitavách, Svazu českých fotografů, Střediska amatérské kultury Impuls a Společnosti přátel fotografie s finančním přispěním Ministerstva kultury. Výstava bude dále reprízována v Praze, Turnově a Levicích.

 

 

TEXT

Svitavy jsou už řadu let místem setkávání fotografů, kteří se nestydí za označení amatér. Nevidí v něm urážku ani kritiku, ale chápou jej jako rozlišení jejich práce pro zábavu a potěšení od snímků, které vznikají rukou fotografů z povolání. Porota ve složení Andrej Reiser, Věra Matějů, Zuzana Školudová, Rudolf Němeček, Petr Vilgus, Marcela Řezníčková, Milan Báča, Jaroslav Šimon a Jan Schmolling letos vybírala vítěze ze 175 autorů a 9 kolektivů, kteří poslali 1 144 soutěžních fotografií. Hodnotitelé se o postupu snímků do dalších kol většinou dohadovali konsenzuálně, až ve finále nastoupilo hlasování o jednotlivých souborech.

 

Kvalita na vzestupu

Letošní ročník plně prokázal trendy z minulých let. Těmi jsou zejména výrazný růst technické i tvůrčí kvality zaslaných prací a postupné odklánění od tradičních fotoamatérských žánrů naučených z knih z minulého století. Současný fotoamatér je díky všeobecně dostupné technice univerzální tvůrce. Mezi náměty najdeme jak tradiční pohledy na českou krajinu, na historické či technické památky, tak v podstatě reportážní a dokumentární soubory, které by se jistě neztratily ani v soutěži Czech Press Photo. Překvapivě pramálo je aktu, který měl kdysi na podobných přehlídkách významné zastoupení. Zdá se, že generace tvůrců odchovaná dílem Miroslava Stibora už nesoutěží a mladší amatérští umělci s pro inspiraci ohlížejí jinam. U většiny prací zdůrazňuji zejména kvalitní práci s barvou, která v soutěžních souborech dominuje.

 

Kámen úrazu – manupulovaná fotografie

Pokud bych měl zmínit oblast, která by si v příštím ročníku zaloužila reprezentativnější postavení, pak je to jednoznačně počítačově upravená fotografie. Zatímco u nemanipulovaných snímků najdeme řady příkladů invenční práce s prostorem, námětem a barvou, při přetváření reality se autoři ještě stále nechávají strhávat k povrchní líbivosti a křečovitosti. Opět se potvrzuje, že photoshop, gimp a podobné programy jsou dobrým sluhou pro člověka, který přesně ví, jak jich střídmě využít. Špatného pána v nich mají ti, kteří bez prvotního nápadu namátkou víří, desaturují a protahují filtry s tím, že napjatě očekávají, co jim počítač vymyslí za převratné dílo.

 

Kde že ti mladí jsou?

Na Národní soutěži amatérské fotografie nesoutěží jen jednotlivci, ale i tvůrčí kolektivy. Problém, který amatérské kluby z valné části řeší, je pokles zájmu mladé a nejmladší generace o tradiční spolkovou činnost založenou na setkávání, fyzické spolupráci a diskuzi z očí do očí. Nejedná se samozřejmě o výjimku – tento trend je patrný prakticky ve všech oborech lidské činnosti od doby, kdy se internet stal běžnou součástí našich životů. Lidé mají díky Facebooku, Skype či mejlu k sobě zdánlivě blíž, zároveň však slábne potřeba scházet se na jednom místě, protože se všichni snažíme “ušetřit čas” pomocí technologií. Stále početnější jsou ti z nás, kteří díky svému věku nezažili minulý politický režim, kteří vnímají počítač stejně jako předchozí generace tužku a papír, kteří vstávají a ulehají s mobilem, který nikdy není offline. Jak se dále bude vyvíjet společnost (a s ní fotoamatérské hnutí), to je velká neznámá. Dokáže však sdílení a připomínkování po síti nahradit aktivní mezilidskou spolupráci? Jsem přesvědčený (nebo v to aspoň doufám), že v oblasti kolektivní umělecké činnosti jednoduše nelze nahradit osobní kontakt kontaktem virtuálním.

 

Proto věřím tomu, že trend virtualizace spolupráce mezi fotografy se po čase zastaví. Samozřejmě že je úžasné mít možnost posílat své fotografie na konzultaci po celém světě nebo je konzultovat přes speciální sociální sítě s lidmi ze všech kontinentů. Vždy však bude jistě existovat typ lidí, pro které je společné fotografování a společné hodnocení následované posezením v hospodě nebo kavárně víc než pročítání reakcí pod fotografií umístěné v internetové galerii. Právě pro takové fotografy tu byla, je a bude Národní soutěž amatérské fotografie ve Svitavách.

 

Na závěr bych rád zmínil citát Jaroslava Šimona, který byl jedním z porotců tohoto ročníku: “Svitavy na pomezí Čech a Moravy jsou místem, kde se fotografové každoročně po mnoho let scházejí, nejen aby se seznámili s prací svých kolegů, ale především, aby obor nebyl jen shlukem individualistických podivínů, které zajímají jen jejich obrázky, byť přivezené nezřídka z dalekých krajů.” Lépe bych to vyjádřit nedokázal. Nashledanou příští rok ve Svitavách – ať už s vámi osobně nebo s vašimi fotografiemi zaslanými do soutěže.

11/6/2013

Graffiti? Marty, ročník 1943

Drtivá většina české společnosti se dívá na graffiti a obecně na street art jako na projev bezohledného vandalství. Majitelé domů bojují s tímto ze západu dovezeným nešvarem, politici se předhánějí, jak zákony, vyhláškami, kamerami a dalšími metodami těmto kriminálním živlům v jejich tvorbě zabránit. Mluví o nedotknutelnosti soukromých zdí, o přerážení rukou, o lůze, která devastuje naše města. Až někdy má člověk pocit, že sprejeři jsou stejně zavrženíhodná skupina jako krvelační teroristé a uslintaní pedofilové.

 

Letos 70letá Martha Cooper fotografuje graffiti, street art a hip hop komunitu bez nálepek a předsudků už přes třicet roků. Díky jejím snímkům lze pochopit, že graffiti je nejen zajímavý společenský fenomén, ale i nepřehlédnutelný umělecký styl vytvářený ve veřejném prostoru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Novodobé graffiti vzniklo na přelomu 60. a 70. let v New Yorku. Od začátku se profilovalo jako neorganizované hnutí mladých mužů, kteří si prostřednictvím ilegální tvorby na všemožných místech ve veřejném prostoru dokazovali své schopnosti, své dospívání i své postavení v rámci komunity. Postupně se vytvářely různé varianty a techniky této výtvarné tvorby, která zahrnovala jak prosté podpisy formou kaligrafie či značky, přes drobnější malůvky až po náročné rozměrné obrazy na stěnách nebo na dopravních prostředcích. Americká společnost reagovala obdobně jako dnešní česká – odmítáním a tvrdou represí.

 

Marthy Cooper fotografovala vznik street art subkultury prakticky od jejích počátků. Narodila se na počátku druhé světové války v Baltimoru, což je největší město ve východoamerickém státu Meryland. Vystudovala etnologii na univerzitách v Oxfordu a Cambridge. V 60. letech pracovala pro časopis National Geographic, později byla zaměstnancem deníku New York Post. Její fotografie se objevovaly v řadě odborných i populárních časopisů a také v knihách.

 

K tématu graffiti se dostala prostřednictvím fotografování dětí ulice. Jednou při návratu z práce potkala chlapce, který ji vysvětlil důvody, jaké mají mnozí jeho vrstevníci k tvorbě street artu. S jeho pomocí se setkala s Dondim, jedním z nejvlivnějších newyorských tvůrců graffiti v historii tohoto hnutí. Začala dokumentovat jeho práci i dílo obdobně pracujících autorů. Na základě tohoto souboru vznikla kniha zachycující street art subkulturu, kterou vydala v roce 1984 společně s Henry Chalfantem a nazvala ji Subway Art. Této knize, které se prodalo přes půl milionu výtisků, se přezdívá bible graffiti. Mezi další vydané knihy patří R.I.P.: Memorial Wall Art (1994), Hip Hop Files: Photographs 1979–1984 (2004), We B Girlz (2005, s Nikou Kramer o ženách v graffiti), Street Play, From Here to Fame (2005), New York State of Mind (2007), Going Postal (2009) nebo Tag Town o počátcích street artu v New Yorku.

 

Martha pracovala přes dvacet let jako hlavní fotografka newyorského centra City Lore, které se věnuje umění ulice. Její snímky prošly mnoha světovými galeriemi. Díky její dokumentátorské práci dodnes přežilo umění, jehož životnost se běžně počítá maximálně na týdny či měsíce. V současnosti pracuje na projektu Sowebo, ve kterém zachycuje problémové předměstí Baltimoru zasažené kriminalitou, drogami a sociálním vyloučením. Také se věnuje boomu graffiti v Jihoafrické republice.

 

Na otázku, s jakým záměrem zachycovala v 80. letech newyorský street art, Martha před několika lety online časopisu FecalFace odpověděla: “Fotografovala jsem tagy, protože jsem je chtěla zachytit. Neusilovala jsem z nich dělat vlastní umění. Snažila jsem se si uvědomit, jak se navzájem liší a v čem jsou si naopak podobné. Definovala jsem si pro sebe systém kategorií a do nich jsem snímky zařazovala. V několika případech jsem se zabývala okolnostmi vzniku tagů, ale většinou jsem jen chtěla studovat, jak vypadaly a umožnit dalším zkoumat toto pomíjivé umění i v budoucnu. Využívala jsem fotografický přístroj jako velmi účinný nástroj sloužící k záznamu díla, které by jinak navěky zmizelo.”

 

 

POZVÁNKA

Chcete se osobně setkat s tvorbou Marthou Cooper? Vedle hypermoderních a odlidštěných staveb Sazka Arény a (nákupní) galerie Harfa v pražské Libni stojí chrám svobody – Trafačka. Právě zde bude od 26. 4. do 17. 5. 2013 vystaveno její dílo ilustrující hip hop a street art subkulturu. Výstava Martha Cooper Files vznikla v rámci městských projektů BU2R. Osobní pozvání do Trafačky přijala autorka od Blanky Čermákové a Sany, která na podzim roku 2013 připravuje premiéru dokumentu o ženách v graffiti s názvem Girl Power. Více podrobností najdete na www.trafacka.cz.

 

 

ODKAZY – MOHOU BÝT A NEMUSÍ

• Blog Marthy Cooper: http://www.12ozprophet.com/index.php/martha_cooper/ 
• Projekt s Nikou Kramer: http://www.bgirlz.com/
• Hip Hop Files s komentářem Marthy Cooper:  http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=T5qOBfH6Ca4 
• Trailer z Kapského Města (2012): http://www.youtube.com/watch?v=pr2tRgbUyFw
• Martha Cooper a Henry Chalfant: http://www.youtube.com/watch?v=fE7NjQWIlcs
• Výběr fotografií: http://www.phatbeatz.cz/martha-cooper-praha

Autor: Petr Vilgus

 

11/6/2013

Pesimismus jako móda

Když jsem vyrůstal, svět okolo mě byl na povel optimistický. Museli jsme slavit, i když nebylo co, mávat mávátky v prvomájovém průvodu, účastnit se rituálů a navenek jásat, když jsme se dozvěděli o povinné víkendové brigádě.  V televizních novinách nebyla hlavní zpráva dne o vraždě nebo ukradených miliardách, ale o řepné kampani v Polabí, o novém vynálezu používaném při zpracování usní v závodu Svit, o lipové aleji vysazené pionýry podél cesty na Humpolecku. V novinách se objevovaly rozzářené tváře traktoristů, šťastné družstevní dojičky, veselé cvičenky na celostátní spartakiádě. Byl to do značné míry umělý mediální klam, který vytvářel dojem, že problémy vlastně nejsou a když už se nějaký najde, tak je hračka jej vyřešit, protože na zodpovědných místech sedí odborníci. Převážně pozitivní bylo i oficiální umění.

 

Současný svět se překlopil do druhého extrému. Obrazové i psané zpravodajství je dnes soustředěným přívalem smutku a beznaděje. Všichni kradou (nejvíce “samozřejmě” politici), bestiální kmotři číhají za každým rohem, babičky jsou vražděny a okrádány v parku, chlapečci biti, děvčátka znásilňována. Od první do poslední minuty skepse, neschopnost či neochota ocenit hezké věci. Věta vidět Paříž a zemřít by se dala parafrázovat slovy přečíst si noviny a skočit z mostu. Podobná atmosféra panuje i v soudobém umění, kde se prosazují pohledy do nejtemnějších záhybů lidské duše. Začíná platit tvůrčí klišé, že co je formou dokonalé a obsahem smutné nebo zvrácené, to je oceňované jako “nový a neotřelý pohled”.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Před časem jsem se tu kriticky zamýšlel nad výsledky posledního ročníku soutěže World Press Photo. Uvažoval jsem nad otázkou, proč je pro novináře i porotu atraktivnější třeba trpící dítě z válečné zóny v Sýrii než spokojené dítě na hřišti ve Vršovicích. Proč každá druhá fotografie připomíná efektní scény z akčních počítačových her s tím rozdílem, že zde ztracené životy se stiskem klávesy neobnoví. Proč jde významnou část aktuálního fotožurnalismu pojmenovat slovy “playstation estetika”.

 

Můžeme se bavit o tom, jestli jsou média včetně fotografů původcem této celospolečenské deprese nebo jen jejím odrazem. Pravda asi bude někde mezi. Nicméně zpravodajství i umění si může vybrat ze dvou cest – buď se podřizovat náladě společnosti nebo se ji snažit vzepřít, ukázat ji pozitivnější cestu a přetvářet ji k lepšímu. Věřím tomu, že hledání toho lepšího v každém člověku patří k opomíjeným, ale stále platným funkcím umělecké tvorby.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Negativní myšlenky jsou vždy pro bulvárně naladěného diváka (většina společnosti) zajímavější než optimistická vize světa. Však se podívejte na sledovanost akčních filmů v hlavním vysílacím čase komerčních televizí. Chci požádat vás – umělce, novináře, editory, porotce uměleckých soutěží, amatéry. Předveďte, že máte na to vytvořit záběr plný radosti, štěstí, lásky a obdivu ke světu jaký je. Zcela upřímně si totiž myslím, že pořídit optimistický snímek tak, aby to nebyl kýč, je mnohem větší kumšt než série fotografií vyzařujících čirou depresi. Máte na to fotografovat radost?

 

 

Autor: Petr Vilgus

11/6/2013

Miroslav Hucek – fotograf muže s křídly

Nekrolog za Miroslavem Huckem

Vzpomínám si na doby, kdy jsem studoval na střední grafické škole. Letos je to už hrůzných 20 let. Tehdy jsem se rozhodl zpracovat seminární práci na téma Fotografie Miroslava Hucka. Pedagogové mě od tohoto námětu zrazovali – říkali, že je to přece “jenom” novinář, navíc že ty jeho snímky jsou zrnité, kontrastní, neostré, neumělecké, s takovou typicky reportérskou natruc antikompozicí. Buřič je to a k tomu ještě spáchal knihu Jakou barvu má láska. Pracuje s leicou na kinofilm, no, v Mladém světě se to sneslo, ale na výstavu přece takové zvětšeniny nepatří. Navíc se tu a tam v jeho fotografiích objevuje humor, což už je na pováženou. Prostě nic, čeho by si měl všímat slušný začínající fotograf, pokud se nechce propadnout do uměleckého pekla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nevěřil jsem tehdejším rádcům, protože jsem měl s Huckem odlišné osobní zkušenosti. Znal jsem ho jako nesmírně pracovitého a invenčního člověka, který i fádní zadání uměl zpracovat s puncem neobvyklosti. Dodnes si vzpomínám, jak na naší rodinné klánovické chalupě společně s mým tatínkem vytvářel snímky pro katalog celosvětového sympozia pracovníků v mlékařském průmyslu. Vršili neuvěřitelné kompozice ze sýrů všeho druhu, které se na sluníčku roztékaly a bylo je nutno neustále odjídat. Přece se nevyhodí, že... Hucek tehdy potřeboval snímek, který by naznačoval, že dětem chutná polárkový dort. Všimnul si, že jej právě mlsám z mističky, houknul na mě “pocem”, lžičkou mi opatlal celý obličej rozteklou pochoutkou a schovaný za aparát zavrčel “koukej na mě”. Několikrát cvakla závěrka a malý Peťánek se stal bezejmennou hvězdou připravovaného katalogu.

 

Před pár lety jsem s Miroslavem Huckem zpracovával rozhovor pro předskokana našeho časopisu, který se jmenoval DIGIfoto. Vzpomínal na své pohnuté dětství, kdy ho trápilo podlomené zdraví a kdy byl svou rodinou tlačen do dělnických profesí. Vyučil se zámečníkem a pracoval v ČKD Sokolovo na pozicích od soustružníka po technologa. V roce 1957 začal studovat obor kamera na FAMU, ze školy však po roce odešel. Rozhovořil se o báječných šedesátých, kdy společně s Leošem Neborem a dalšími špičovými novináři vytvořili novou tvář časopisu Mladý svět. Jednalo se o dobu politického uvolňování, oni byli okouzleni výstavou Lidská rodina a tvorbou autorů jako Henri Cartier-Bresson a Eugene Smith. Chtěli dokumentovat svět okolo sebe takový, jaký skutečně je. Redakce podle Hucka fungovala jako parta zvědavých lidí, kteří své články zpracovávali s nadšením a osobní angažovaností. Ne proto, aby splnili úkol, ale aby sami přišli na něco nového. V Mladém světě v té době plně rehabilitovali fotografii jako hlavního nositele informace a fotoesej jako prostředek pro vyprávění lidského příběhu. Po desetiletích navázali na tradici obrazového zpravodajství z 20.–40. let 20. století. „Šlo nám o to prosadit v české žurnalistické fotografii ten typ humanistického pohledu na svět, který byl běžný v časopisech typu Life, Look, Paris Match. Také jsme chtěli, aby fotografie a text hrály v časopisu vyváženou roli,“ řekl mi tehdy na stinné zahrádce u zbraslavského zámku.

 

Z časopisu jej jeho konkurenti vytlačili v období normalizace. Reportér Hucek se tehdy musel postavit na vlastní reklamní nohy a vedle tvůrčí fotografie ovládnout i fotografii komerční. Proslul schopností vymýšlet nejrůznější “udělátka”, díky nimž mohl realizovat zdánlivě neuskutečnitelné kompozice. Do práce zapojoval i svou ženu a dceru, které například na povel vyháněly krávy na louku tvořící pozadí snímku.

 

K vášnivým debatám o formu a technické otázky ve fotografii mi tehdy řekl: “Dnes si myslím, že koumání analog vs. digitál nebo kinofilm vs. střední formát jsou debaty o suchém z nosu. Podstatou každého obrazu je obsah. Podstatou fotografického souboru je poznání, že to není jen skupina povedených fotek, ale prostředek k vyjádření myšlenek. Vše ostatní je vedlejší.”

 

Miroslav Hucek byl hodný člověk a výborný fotograf. Zemřel na konci ledna letošního roku ve věku 78 let. Natrvalo patří do českého fotografického nebe – patřil tam vždy, ale jeho současníci si to po dlouhou dobu nechtěli připustit.

 

AUTOR

Petr Vilgus

10/6/2013

World Press Photo 2013

Altaf Qadri - škola pro chudé v Indii

Temná, nikoli veselá planeta

Poblíž České republiky se výstava World Press Photo objeví mezi 2. a 23. květnem v Poznani, ve dnech 16. června až 7. července bude viset v Berlíně. V pražském Karolinu ji budeme mít příležitost navštívit od 20. září do 13. října. Bratislavská repríza zatím v seznamu výstav nefiguruje.

 

World Press Photo je nepochybně soutěž, jejíž výsledky zachycují i předznamenávají trendy v aktuální novinářské fotografii. Na základě výsledků této přehlídky si diváci také mohou udělat obrázek o aktuálních světodějných událostech uplynulého roku. Samozřejmě to vše je třeba vnímat s ohledem na fakt, že výběr vítězných fotografií i na výstavě prezentovaných událostí není dílem nějaké objektivní selekce, ale subjektivním hodnocením členů mezinárodní poroty. Na tom však není nic divného – je to typické pro jakoukoliv soutěž v jakémkoliv tvůrčím oboru, protože umělecký dojem není vzorec či rovnice s jednoznačným výsledkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Esteban Felix - útok na kulečníkovou hernu v Hondurasu
Paolo Patrizi - Prostituce imigrantek v Itálii
Paul Hansen - Pohřeb na palestinských územích, fotografie roku 2013
Roman Vondrouš - Velká pardubická
Sebastiano Tomada - zraněné dítě v Sýrii

 

V letošním roce se uskutečnil již 55. ročník nejznámější novinářské soutěže World Press Photo. 5666 fotografů ze 124 zemí poslalo mezinárodní porotě přesně 103 481 fotografii. Významným úspěchem pro české reportéry je první místo v kategorii Sport pro reportéra ČTK Romana Vondrouše, který zabodoval s černobílým souborem z pardubických dostihů.

 

Smrti nablízku

Soutěže pro fotoreportéry mají už po mnoho let nálepku krvavých orgií. “Všichni vědí”, že to tak je a denní tisk nezapomíná občas přiživit toto klišé libovým snímkem ženy s uříznutým nosem nebo dítěte politého kyselinou. Letošní ročník je (z mého pohledu bohužel) hodně poplatný této pověsti.

 

Zkusme se zastavit nad otázkou, proč nejatraktivnější zprávou dne, měsíce i roku jsou mrtvé děti z Palestiny, krev rozmazaná po podlaze v kulečníkové herně v Hondurasu nebo pohled na hnijící mrtvolu pohozenou do řeky kdesi v Súdánu? Proč mají fotografové potřebu takové věci zachycovat, prezentovat se tímto důkazním materiálem v soutěži a proč je porota ochotná takové záběry ocenit? Je to kvůli důmyslně skrytému démonovi v lidské duši, kterému dělá dobře pohled na cizí krev a cizí utrpení? Je to způsobeno sebemrskačskou náturou lidí z vyspělejšího západu, kteří mají potřebu čas od času se potýrat pohledem na něco skutečně strašného? Nebo je to kvůli všudepřítomnému virtuálnímu násilí v novinách, časopisech, televizi a počítačových hrách, které zvyšuje laťku otupělosti většinové společnosti k podobným podnětům?

 

Abych řekl pravdu, nevím, ale přesto si myslím, že na toto téma by se mělo diskutovat. Já sám neumím analyzovat lidskou duši a důvody, proč je pro novináře, porotce i čtenáře zajímavější dívat se na dětskou oběť války než na veselé dítě při hře na pískovišti. Samozřejmě netvrdím, že za tento vývoj mohou jen média, nicméně svůj podíl na této proměně společnosti jistě mají.

 

Faktem navíc je, že porota výběrem určitých snímků naznačuje autorům, jaké motivy, obsahové a formální postupy upřednostňuje. Poselství, které aktivním reportérům vyslala formou ocenění konkrétních souborů v aktuálních kategoriích nenaznačilo dobrý trend do dalších let.

 

Mrtvé děti mají zlato

Vítězným snímkem tohoto ročníku je fotografie z Palestiny, jejímž autorem je Paul Hansen. Průvod vousatých mužských tváří v ulici blízkovýchodního města, smutek v očích, v popředí v jejich náručí dvě drobná těla zabalená do bílé látky. Děti zabité při izraelském útoku na Gazu. Prazvláštní světelná atmosféra, podmanivá perspektiva, naprosto hmatatelná směs smutku a nenávisti. Určitě se jedná o výborný snímek – technicky, obrazově, kompozičně. Ale vážně má být symbolem roku 2012 snímek, jehož obsahem je zabíjení dětí kvůli tupému pošťuchování dvou národů o kus země a jehož prakticky jediným poselstvím je předzvěst permanentní msty?

 

V kategorii Aktualita se drtivá většina souborů odehrává na Blízkém Východě, kam se sjeli vytvořit fotografii roku reportéři z celé planety. Najdeme tu mučení provládního syrského vojáka od tureckého autora Emina Özmena, vláčení mrtvoly izraelského kolaboranta ulicemi Gazy od Adela Hana a opět snímky zabitých a zraněných Palestinců při izraelské ofenzivě od Bernata Armangue. Občanskou válku v Sýrii různě a přitom pořád stejně dále dokumentovali Ital Bucciarelli nebo Mexičan Javier Manzano. Děsivý záběr křičícího zraněného dítěte s křečovitě roztaženými prsty a bolestným děsem ve tváři zachytil Američan Sebastiano Tomada.

 

Obsah těchto záběrů? Muži cení zuby při střelbě ze samopalu, nábojnice vylétávají ze zbraně a člověk jakoby při pohledu na tyto scény slyšel jejich cinkání o dlažbu, nářek zraněných, dunění vzdálených výbuchů. Děti poklidně leží v kaluži krve a nad nimi jejich rodiče spínají ruce. Kouř, oheň, trosky. Ustrašené výrazy žen, pláč.

 

Playstation estetika

Přemýšlel jsem, co mi tyto čistě zpravodajské fotografie připomínají. Viděl jsem jejich naprostou technickou dokonalost, ostrost, světlo připomínající filmařské svícení, výraznou barevnost. Viděl jsem všudypřítomné zbraně, zdi popsané klikyháky arabského písma, zem rozrytou od těžké vojenské techniky. Dospěl jsem k závěru, že tyto snímky připomínají screenshoty z akčních počítačových her, tedy že je to taková playstation estetika. Fotografie z aktuálních kategorií jsou efektní, omračující, ale svým obsahem zvrácené. Není v nich ani občanská angažovanost či snaha pomoct trpícím, pouze sebestředná touha dokonale zachytit smrt na tisíc způsobů.

 

Smutek se špetkou naděje

Nelze však samozřejmě odsoudit soutěž jako celek. Jsou tu výborné soubory, kde je cítit osobní angažovanost a neprvoplánovost. Příkladem může být černobílý projekt italského reportéra Paolo Pellegrina, který v neobvykle výtvarném souboru zachytil kriminalitou, vraždami a drogami zasažené předměstí amerického Rochesteru. Popisnější záběry střídají fotografie čistě výtvarné a celkově dávají dohromady obecnější zprávu o USA v období po realitní krizi.

 

Podobně působí vedle sérií i jednotlivé snímky, které přes absenci násilí vypovídají o stavu světa. Mám tím na mysli třeba prostý portrét ženy studující časopis na skládce v keňském městě Dandora od Micaha Alberta nebo uslzený portrét patnáctileté uživatelky cracku z Rio de Janeira od Felipe Dany.

 

Od časovosti k nadčasovosti

V druhé části výsledků soutěže, kde jsou fotografie spadající do kategorií méně zpravodajských a více publicistických, už naštěstí nenajdeme zbraň na každém snímku. První místo v kategorii Témata současnosti dostal zaslouženě citlivý a výtvarný soubor od vietnamské autorky Maiky Elan, která vytříbeným způsobem a přitom se zpravodajskou jednoznačností zachytila příslušníky gay a lesbické komunity v její zemi.

 

Nekomplikovanými a přitom srozumitelnými snímky z čínské ZOO zaujal porotu Xiaoqun Zheng. V souboru nazvaném prostě Klec vypráví příběh o smutných životních podmínkách zvířat v ZOO v městě Zhejiang. Opice za ohradníkem připomínajícím koncentrační tábor, důstojné křivky králů zvířat jsou narušeny pravidelnou šrafurou mříží, tučňáci se pohybují v prostoru, který spíš než místo pro život připomíná vstupní halu na okresním nádraží.

 

Kontrast životních podmínek

Lidé z bohaté části našeho světa mají často tendenci být nespokojení s životními podmínkami, které by obyvatelé méně šťastných zemí považovali za ráj na zemi. Svou svobodu, fungující sociální stát, dostupnost veřejných služeb a pohodlí berou jako přirozenou samozřejmost a neuvědomují si, jak moc tyto hodnoty znamenají pro život člověka. Pro takového diváka bude tvrdým střetem s realitou třeba dokument o nerovném přístupu ke vzdělání v indickém Novém Dillí, kde Altaf Qadri zachytil dobrovolnickou základní školu pro nemajetné děti působící v provizoriu pod železničním mostem.

 

Mimořádnou kvalitu a poselství podněcující k přemýšlení o svobodě má reportáž dánského fotografa Jana Grarupa, který dokumentoval hráčky basketbalu v Somálsku. Z tak běžné věci, jakou je ženský sport, učinily radikální islámské milice čin trestaný smrtí. Pro člověka žijícího v evropské otevřené společnosti je neskutečné si uvědomit, že za každým snímkem musíme vidět nejen radost ze hry přirozenou pro všechny sportovce kdekoliv na světě, ale i neustálý strach z pomsty ochránců pravé víry.

 

Reportáž jako výtvarný soubor

Mnohé soubory, které byly úspěšné ve World Press Photu, připomínají víc než reportáž svérázný druh konceptuální fotografie. Věřím tomu, že některé z oceněných projektů by se mohly umístit na předních místech soutěže Frame a podobných ryze výtvarných přehlídkách. Přidanou hodnotou ve WPP oceněných záběrů je fakt, že zde nejde jen o introvertní intelektuální cvičení s prostorem, věcmi a osobami, ale o svérázný způsob zobrazení skutečného světa.

 

Příkladem takového “reportážního konceptu” je soubor Paola Patriziho o imigrantkách vydělávajících si na život v Itálii podél silnic prostitucí. Na fotografiích vídíme postele, matrace i provizornější lože pohozené ve vysoké trávě či na zaneřáděném lesním paloučku, případně jen udusanou zem nebo vyválené místo v obilném poli posetém vlčími máky. Někdy zde sedí či leží žena tmavé pleti, většinou však je snímek těchto pelechů liduprázdný. Skutečně si takto zde působící ženy představovaly onen evropský ráj? Jak je vůbec možné, že společnost takový druh vykořisťování lidí připustí? A jak proboha musí vypadat zákazník, který se pro svou orgastickou pětiminutovku žene do lesa na matraci obsypanou použitými prezervativy?

 

Koncept připomíná i série portrétů zachycující íránské ženy zahalené do svátečního, nicméně stále přísně islámského oblečení. Z fotografí Ebrahima Norooziho vyzařuje barevná absurdita připomínající některé scény z filmů Davida Linche.

 

Nejvíce však na mě zapůsobil poměrně nenápadný černobílý portrét čtyřletého chlapce od srbského autora Nemanja Pančiće. Dětství má většina z nás spojené s radostným obdobím her, tento malý člověk si však podle popisku prožil scénu jak z absurdního dramatu. Jako jediný totiž přežil skupinovou sebevraždu jeho rodiny. Rodiče se s ním kvůli finančním problémům rozhodli skočit z balkonu v šestém patře...

 

Tereba a Vondrouš v dešti

Závěrem mi dovolte, abych zde gratuloval absolventovi Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě a reportérovi ČTK Romanu Vondroušovi. Tento autor získal 1. místo v kategorii Sport za snímky z Velké pardubické.

 

Vzpomínám si na první (a zároveň poslední) případ, kdy český autor vyhrál hlavní cenu World Press Photo. Bylo to v roce 1958 a jméno tohoto autora už zřejmě nikomu z čtenářů nic neřekne – byl jim reportér deníku Večerní Praha Stanislav Tereba. Zachytil černobílý pohled na fotbalového brankáře, který se v prudkém dešti chystá kopnout do míče. Není tu bezprostřední akce, drama, neleží tu mrtvé děti ani na snímku není nikdo pod vlivem drog. Rozmlžení diváci v pozadí se dívají, hřibovité tvary vzdálených deštníků vykreslují svůj tvar do světlé plochy, brankář se pomalu připravuje k dlouhému kopu. Každý milimetr snímku je nacucaný vodou a pokrytý mazlavým bahnem.

 

Překvapivě i Vondroušům soubor má s tím Terebovým lecos společného. Je to vnější vliv – podobné počasí s běsnícím živlem. Je tu černobílá škála, která v obou případech jednoznačně funguje. Je to zvláštní poetika obrazu, která tyto dva autory spojuje.

 

Dobrá zpráva roku

Považujte mě klidně za člověka, který svými názory zamrznul někde v minulém století a nedokáže pochopit rychlé otáčení kola dějin. Já však tvrdím, že už mám toho prvoplánového násilí v novinářských soutěžích dost. A že bych se na místě fotožurnalistů zavázal k dobrovolnému embargu na fotografie, jejichž cílem není nic víc než zobrazení nelidského chování lidí ve válečné zóně.

 

Násilí a smrt, společně s ženskými ňadry všech rozměrů, se na nás valí z bulvárního tisku i z komerční televize. Člověk už začíná mít pocit, že se dějí pouze hrozné věci, že dobří lidé jsou na vymření, že dobré skutky jsou jen fikce z optimistických knížek.

 

Proto si dovoluji nabídnout World Press Photu (i jeho mladší české sestřičce CPP), aby v rámci své soutěže zřídili novou kategorii – Šťastná událost roku. Věřím tomu, že fotografie z této kategorie by pravidelně patřily k adeptům na fotografii roku, protože i cynismem otupělý člověk potřebuje ke svému životu aspoň občas optimismus a pozitivní příklady.

 

Zdroj:  časopis FOTO - http://www.casopis-foto.cz , http://www.facebook.com/casopisfoto"

Autor: Petr Vilgus

8/6/2013

František Drtikol

 

 

Drtikol-Madrid
Kralovska akademie vytvarnych umeni Madrid, vystava F. Drtikola

 

7/6/2013

výstavu Krajina jako představa

Srdečně všechny zvu na výstavu Krajina jako představa v Jihomoravském muzeu ve Znojmě.

Tomáš Pospěch

7/6/2013

Šance změny | Imrich Veber



Dokumentární umělec Imrich Veber právě dokončil soubor padesáti fotografií ze života handicapovaných uživatelů zařízení Marianum v Opavě, ve kterém úzce navazuje na svůj předchozí cyklus Nejeden život z let 2008—2009. V novém souboru Šance změny se více soustředí na životní proměny handicapovaných v souvislosti s jejich stěhováním do menších bytů a domů chráněných bydlení. Sleduje transformaci sociálních služeb v „mikrosvětě” několika handicapovaných osob a vytváří fotografie, které nejsou pouhým záznamem života jednoho člověka či několika málo lidí, ale svou vizuální zkratkou fotografie povyšuje k obrazům zachycujícím úroveň vztahu majoritní společnosti k fyzicky či psychicky handicapované minoritě.
   Soubor Šance změny bude představen ve čtvrtek 6. června 2013 v 10 hodin jako součást veletrhu Mezi námi na výstavišti Flora v Olomouci (pavilon H) za účasti autora Imricha Vebera a kurátora výstavy Lukáše Bártla. Úvodní slovo pronese ředitel Mariana, p.o. Antonín Janýška. Výstava bude přístupná po celou dobu trvání veletrhu, tj. do soboty
8. června  2013 do 17. hodiny.
 

 

 

 

O tom, jak se komunistický režim choval k lidem s mentálním postižením, bylo napsáno mnohé, chtělo by se říci všechno. Žel, má každodenní pedagogická zkušenost mě přesvědčuje, že v tomto ohledu není informací a apelů nikdy dost. Zdí bylo nepřeberně a jedna z nich stála i mezi „normálními“ a „postiženými“. Nebyla to pouze zeď mentální, ale povětšinou i fyzická, která bezpečně zabraňovala překonávání zdí mentálních. Na chuti a vyspělosti společnosti tedy vlastně příliš nezáleželo. Za těmito fyzickými zdmi se pak o ty „jiné“ nezřídka starali jinak odstavení lidé, například řádové sestry, kterým tak minulý režim cynicky vyložil pomoc bližnímu svému. Tato zjevná nemravnost neunikla některým umělcům, kteří naštěstí pochopili funkci fotografie v moderní společnosti. Pochopili, že co nebylo vyfotografováno, to se vlastně nestalo. A sestavujeme-li dnes pomyslnou obžalobu komunistického režimu, fotografie v ní hraje roli zásadní. Sametová revoluce v roce 1989 byla oním momentem obratu, onou „šancí změny“. A opravdu mnohé se změnilo, mnoho práce bylo odvedeno. Směr je dobrý, byť zlepšovat jde vždy a všechno.

   Také česká společnost se v tomto ohledu – tedy podle mého názoru – zachovala relativně statečně. Děti se na ulici neotáčejí za invalidním vozíkem jako za „podivnou atrakcí“, mnozí jsou ochotni pomoci, dokonce zdarma, a co víc i s radostí. Možná i to je důvod, proč téma mentálně (či jinak) postižených spoluobčanů tak trochu vymizelo ze zorného úhlu našich dokumentárních fotografů. Je to chyba! Rostou zde totiž zdi jiné. Jednou z těch zásadních je čas a pocit jeho nedostatku. Mnoho lidí je sice v dnešní době srozuměno s činností příspěvkových organizací jako je Marianum, povětšinou ji schvalují, ale v zásadě nechápou. Protože pro pochopení celého procesu je třeba empatie. A empatie stojí hodně sil a hodně času.  
   I proto považuji práci Imricha Vebera za nesmírně důležitou a vážím si jí nejen z pohledu historika fotografie a kurátora, ale i z pohledu občana. Jeho vizuální zkratka může onu empatii urychlit, přenést k divákovi, a to bez banalizace, které jsme u podobných fotografických cyklů často svědky. Imrichovy fotografie hovoří o drobných strastech, problémech, osamocení, ale také o přátelství, změně prostředí, začleňování do společnosti a čisté radosti… Žena uprostřed tanečního sálu právě rozpřáhla ruce v radostném gestu. Nevyhrála v loterii, není na dovolené v Karibiku ani na zbohatlické párty, přitom nám její výraz dává zprávu o naprosté blaženosti,
o obyčejné radosti. Máme se co učit!
   Před dvěma lety jsem o Imrichovi a jeho dokumentárních fotografiích z Mariana napsal do časopisu Host toto: „Mladým autorům dnes ponejvíce scházejí základní předpoklady pro tento druh práce, jako jsou empatie, soustavnost a pokora před dlouhou cestou k úspěchu. A je přinejmenším neobvyklé, že opavský rodák Imrich Veber disponuje těmito předpoklady již ve svých třiadvaceti letech.“ V autorově přístupu se nic nezměnilo. A to je dobře! Imrich není nestranným pozorovatelem, je součástí procesu. Dokazují to i některé lehce inscenované snímky. Lidé na nich o fotografovi vědí, přesto „počkají“ v důvěrném gestu, pohledu. Fotograf není na obtíž, naopak je vítaným kamarádem. Imrich zná všechny fotografované jménem.
   V prvním odstavci jsem uvedl, že „co nebylo vyfotografováno, to se vlastně nestalo“.
A proto každá doba a každá důležitá proměna potřebuje své kronikáře. Někteří jen lopotně
a kostrbatě píší, někteří tvoří krásný text, chcete-li třeba básně. Imrich Veber má již jazyk dostatečně vybroušený, aby patřil do druhé skupiny. Nelze než popřát jemu i jeho „objektům“ vše dobré!

Lukáš Bártl
teoretik a historik fotografie
kurátor výstavy

Partner