Archiv

Kaję Ratę mogliśmy poznać  na zeszłorocznej  edycji  Show Off  podczas Miesiąca Fotografii w Krakowie.  Prezentowany tam projekt „Kajnikaj” odbił się głośnym echem w fotograficznym świecie.  Zwieńczeniem 2017 roku było dla Kai zajęcie miejsca wśród  50 laureatów w konkursie LensCulture Emerging Talent Awards.

W tym roku młoda artystka wraca do nas z kolejnym cyklem. Tym razem nie lecimy w kosmos ale płynnie wędrujemy w czasie, od przeszłości do teraźniejszości i z powrotem.  

„Woda jakby była mętna i tak gasi ogień” zabiera nas do Rumuni , budzimy się w ekskluzywnym kurorcie,  ozdobionym w stylu Art Deco,  w powietrzu unosi się zapach papierosów a stoły kleją się po zeszło nocnej potańcówce.   Przy jednym z nich siedzi grupa osób, piją wódkę z filiżanek po kawie,  wśród nich jest Ona i On- bohater naszej opowieści . Mamy rok osiemdziesiąty czwarty.

Idąc dalej autorka przenosi odbiorcę do współczesnej Polski, dokładniej na Śląsk, do Mysłowic.  Widzimy Jego, tego który wcześniej Rumunie nazywał swoim domem, a za miłością do Niej przywędrował do kraju blokowisk z wielkiej płyty, zwykle mokrych od deszczu.  Nasz bohater jest już ojcem, dziadkiem.  Mamy rok dwutysięczny osiemnasty.

W ostatnim projekcie Kaja wyrusza w podróż śladami pierwszych spotkań swoich rodziców, choć tu nie chodzi o Nich, tylko o Niego- jej ojca. Autorka chce zobaczyć i poznać miejsce gdzie się urodził, wychował, dorastał, z którego wyjechał, gdzie już nie wrócił. Uchronić od zapomnienia jego historię, ponad to przekazać ją dalej następnemu pokoleniu.

Oglądając  wystawę Kai mamy wrażenie, że spacerujemy pomiędzy trzema wymiarami- przeszłością, teraźniejszością i przyszłością. Artystka sprawnie manewruje konwencją czasu i przestrzeni, z charakterystycznym dla siebie realizmem magicznym. Niczym przewodnik zgrabnie prowadzi nas po pastelowych wnętrzach ruin, niegdyś cieszącego się popularnością rumuńskiego kurortu wypoczynkowego, fotografując w nich swojego syna, żeby później zupełnie zmienić tor i pokazać swoim widzom bardzo osobisty portret ojca, który wydaje się być niemalże pochłoniętym przez roślinność. Kaja bardzo sprawnie balansuje pomiędzy skrajnościami- młodość starość, tu tam, przeszłość przyszłość.

 

Temat miejsca był już poruszany przez Kaję w jej poprzednim projekcie „Kajnikaj”. Wtedy fotografka przyjęła swoistą formę oswajania otaczającej jej rzeczywistości, można użyć nawet słowa ucieczki z miasta, w którym się urodziła, wychowała i dorastała. Znając ten kontekst „Woda jakby była mętna i tak gasi ogień” nabiera kolejnego znaczenia.  Autorka stawia sobie pytanie, jaka jest rzeczywistość, w której dojrzewał jej ojciec oraz dlaczego tak łatwo zaakceptował, tę której ona nie potrafiła.

Zdjęcia Raty były prezentowane w przestrzeni galerii LAW. Artystka wraz z kuratorem zaadoptowali przestrzeń tak, żeby 6można było odnieść, wrażenie, że znajdujemy się w recepcji hotelu ze zdjęć Kai. Ten zabieg ułatwił odbiorcy wejście w opowiadaną historię.

Wychodząc z wernisażu czułam się jak po obejrzeniu dobrego filmu. Wystawiane fotografie były tylko zapowiedzią, wstępem  do dłuższej historii. Zaszczepiły ziarno ciekawości tego, co będzie dalej, jak ta historia się rozwinie. Czekam na kolejne odsłony. Porównanie do filmu ma jeszcze jedne powód, zdjęcia Kai  wyglądają jak stop klatki.  Słuszne będzie przytoczenie dwóch nazwisk- Wes Anderson i Boris Vian, bo właśnie mieszając te dwa style i estetyki otrzymujemy pełny obraz wrażliwości autorki. Kaja zdecydowanie nie spoczywa na laurach, a ta wystawa jest tego potwierdzeniem. Trzymam kciuki i czekam na więcej.

Alicja Łabądź

 

 

 

 

Mnoho lidí bere fotografii jako čistý obtisk reality, zachycení skutečného momentu, který se alespoň trochu dotýká pravdy. Fotografie však dokáže autorovi poskytnout velké možnosti umělecké licence a také volnost k abstrakci reality.

„Fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované. Jde o zasazení sebe sama do určitého vztahu ke světu, který je pociťován jako vědění – a tím pádem i jako moc“, píše Sontagová ve svých esejích O fotografii. V této myšlence staví na stejnou úroveň vidění a vědění. Uznává, že fotografie může mít nekonečně mnoho podob. Ať už slouží nejrůznorodějším zájmům a sleduje různé cíle.

Budeme-li vycházet z foucaultovského předpokladu, že reálná skutečnost je zárodkem pro vytvoření fotografie, otevírá se otázka, jak substantní tato skutečnost musí být. To, co je fotografované, musí nějakým způsobem existovat. V jakém rozsahu to však musí být hmatatelné?

Fotografie může vznikat ať už na bázi abstraktní idee až po dokumentární zobrazování světa. Jak rozdílné embryo skutečnosti je potřeba pro vytvoření smysluplné fotografie, ukazuje výstava studentů Institutu tvůrčí fotografie, která se koná v Národní technické knihovně pod názvem Znejistění paměti. Expozice celkem zahrnuje 25 autorů, přičemž prezentuje nejrůznější pohledy od sérií prezentujících dokumentární vidění světa přes umělecká zpracování abstraktních idejí až po jejich dokonalou parodii.

Tato mnohotvárnost reflektuje myšlenku Sontagové o zasazování sebe sama a určování vztahu ke světu. Výstava ukazuje individuální pohledy a představuje jak vyprofilované fotografy z instituce, kteří se jsou vidět na výstavách častěji, tak i studenty z nižších ročníků, kteří se na skupinových expozicích ještě neobjevili.

Vzhledem k tomu, že vystavovaná díla jsou rozmanitá, radikálně se liší i způsoby jejich reprezentace. Lze zde najít vše od velkoformátových tisků, přes videa nebo konvenční fotografie v rámech, stejně jako fotografie nalepené na zdi. Mezi nejzajímvější formy exhibice patří tisky fotografií na polštáře. Zážitek z výstavy umocňují také prostory NTK, jejíž moderní architektura a dvoupatrový prostor umožňují jednotlivé expozice „prožít“.

Mezi tradičnější dokumentární formy na výstavě se zařazuje soubor Lenky Grabicové, která ve své sérii Kandidáti zkoumala situaci v českém sokolnictví. Ve svém souboru mluví o této aktivitě jako o druhu umění a zobrazuje vztah člověka a dravce, jehož tradice sahá nazpět 4000 let. V rámci její série nechybějí větší reportážní tisky z míst, kde se sokoli chovají, stejně jako doplnění atmosfericky nasvícených minimalistických fotografií masek sokolů.

V podobném dokumentárním duchu se nese také soubor Svatopluka Klesnila, který se zabýval historií Veveří a pro svou tvorbu využil jak staré historické dokumenty, tak mystické portréty lidí, jež s touto oblastí byli v minulosti spjati. Soubor přináší na povrch smutnou historii Veveří a přinutí diváky nad kontemplací o tamní historii.

Méně konvenční zpracování společenských témat přivádí Ivetta Gintowt-Paprocka, která s nadhledem komentuje téma o sběhlém vrahovi, který v roce 1966 terorizoval město Krakova. Na autorských fotografiích do jisté míry glosuje iracionální chování vystrašených krakovských obyvatel, kteří si pod vlivem strachu z konfrontace s šílencem našívali pod oblečení ocelové pláty nebo jiné předměty. Retro stylizované fotografie lidí, kteří si svá těla chrání poklicemi od hrnců, polštářemi nebo kuchyňskými prkny tak nepůsobí pouze jako výpověď o historii Krakova, ale zároveň dávají popud k zamyšelení nad iracionalitou lidského strachu a způsoby jak řešit psychicky náročné situace.

Na výstavě se objevují také pod záštitou ITF častěji exponovaní autoři, například Rafal Milach. Stejně jako v minulosti se i tento soubor zabývá oblastní tématikou bývalého sovětského svazu a tamními socio-kulturními jevy. Jeho soubor je bezpochyby jeden z nejnápaditějších a zároveň politicky nejvíce aktivistických. Pod názvem The Winners zobrazuje výherce celostátních a regionálních soutěží podporovanými běloruskými úřady. Vzniká tak místy až směšný obraz o sebezamilovanosti tamních autorit, které se neostýchají ocenit nejkrásnější dívku ve městě, stejně jako nejlépe udržované kancelářské prostory. Na jeho fotografiích nechybí nejlepší průvodčí ani nejhezčí pár. Ostře svícena křiklavá vizualita podporuje pocit nerovnosti a dokáže tak parodovat smutnou situaci ve zkorumpované politické sféře, jež si znaží udržet náklonost veřejnosti.

Při vstupu do galerie zaujmou také fotografie Jiřího Straky, který v souboru Scenes reflektuje postavení společnosti v záři filmových reflektorů. Fotografie vznikají na veřejných prostranstvích, ve kterých autor nechal vzniknout filmové prostory pomocí techniky nasvicování, ve kterém volně procházejí chodci na ulici. Vzniká tak výpoveď o lidech kteří nereagují na markantní zásahy v jejich stereotypních cestách stejně jako úvahy o roli vykonstruovaných filmových obrazů v lidském životě a konfrontace reálného světa s vyumělkovaným filmovým.

Výstava probíhající v prostorách NTK lze popsat slovem směsice. Směsice dojmů, pohledů a názorů, ne však směsice ve špatném smyslu. Lze zde najít cokoliv, od objektivních dokumentů přes introspektivní výpovědi o duševním stavu autora k abstraktním výpovědím o barvě.

Na výstavě je také několik souborů, ve kterých může divák hledat celou škálu významů. Tyto fotografie mohou sloužit také jako introspektivní nástroj autora k vyjádření svých niterních problémů. Může v nich však být spatřován i trend v současné mladé umělecké fotografii. Na někoho mohou tyto práce působit od významu oproštěné, někdo jiný v nich však může nalézt komentáře ke zcela individuálním otázkám.

Vrátíme-li se nyní k Sontagové, která říká, že „fotoaparát nutně dělá z každého turistu ve světě druhých, a nakonec i v jeho vlastním.“ Je nutné si uvědomit, že fotoaparát umožňuje zkoumat svět ve zcela nové perspektivě a objevovat tak skutečnosti pro jiné na první pohled neviditelné. Tuto větu Sontagové lze však chápat také v opačném smyslu, kdy se divák na výstavě stává turistou ve světě plném nekonvenčních pohledů. Každý z vystavovaných souborů je nutné vnímat jako diverzifikovaný pohled na fotografii jako médium, které nereflektujie pouze okolní svět, ale také skutečnost vnitřní a abstraktní, která je u každého z autorů individuální.

 Z tohoto důvodu není možné hodnotit výstavu jako celek, ale je nutné ji vnímat jako řadu malých i větších světů, do kterých se divák může ale nemusí nechat během výstavy přenést.

 

Kateřina Sýsová

 

foto  David Macháč

Niterné reflexe duše skrze tělo a naopak, přemítání nad stereotypy a zkoumání sebe, tedy člověka a jeho zákoutí.

Letošní OFF Festival, který již osmým rokem probíhá souběžně při Měsíci fotografie v Bratislavě a představuje mladé talenty si tento rok za téma zvolil Duši a tělo. V socialistickém obchodním domě Dunaj nad nimi přemítali jak jednotlivci, tak fotografické školy, mezi nimi i Institut tvůrčí fotografie, jehož expozici sestavili přední česká portrétistka Štěpánka Stein a fotograf Ostravska Ondřej Durczak. Vítězem festivalu se stal finský umělec Eetu Linnankivi se svým souborem videí, která zkoumala stereotypní vnímání mužských citů. Tentokráte se přehlídka mladých umělců přesunula z Pisztoriho paláce do jedné z výkladních skříní socialismu v Bratislavě – Obchodního domu Dunaj z 80. let. Jeho studený dobový ráz dodal výstavě naprosto jinou atmosféru než předešlé prostory historické budovy. Výstavní místo jako takové byly jedním víceméně spojitým prostorem, který rozdělovaly skleněné příčky, panely z drátkoskla či sádrokartonové polopříčky. Diky vzájemnému vizuálnímu či prostorovému oddělení jednotlivých expozic mohl návštěvník vstoupit vždy přímo do prostoru konkrétni instalace a vnímat pouze to, co bylo bezprostředně kolem něj, což bylo vzhledem k multimediálnímu charakteru řady prací ku prospěchu věci. Celkově bylo prostorové řešení nevyvážené. Skupinové projekty fotografických škol, ať již zmíněného českého Institutu tvůrčí fotografie či skupinového projektu sedmi uměleckých škol z celého světa, dostaly stejný prostor jako jednotlivci. Jak už to tak bývá, některé instalace se s netradičním výstavním prostorem popasovaly dobře, některé hůře. Mezi ty zdařilejší instalace patřila například práce slovenského umělce Paliho Hovance Autoportrét. V kruhovém prostoru tvořeném panely z průsvitného drátkoskla Hovanec návštěvníky pozval do sebe samého, tedy představil své výstřední ego jako barevnou a až démonickou hru světel a předmětů připomínající styl známého performera Daniela Nekonečného. Sám Hovanec v místnosti zahalené dýmem seděl a umocňoval tak efekt meditativní svatyně. Svůj prostor si také uhájila srbská fotografka Mirjana Vrbaški s projektem Verše prázdnoty. V jejích velkoformátových portrétech je až hypnotizující inspirace byzantskou ikonografií. Po chvíli pozorovatel přestal vnímat obraz konkrétního člověka na fotografii a začal rozpoznávat v podstatě jakýsi univerzální obraz, který by mohl být popisem člověka jako druhu pro někoho, kdo se s ním nikdy předtím nesetkal. Poněkud méně nadpozemskou instalací byly syrové fotografické tapety Borci německého umělce Hannese Wiedmanna. Na lidské oko útočily naturalisticky laděnými snímky komunity hackerů z menších měst v USA, kteří se snaží o spojení lidského těla a umělých technologií tím, že si do těl operačně implantují nejrůznější zařízení a předměty. Jejich počínání je však často na hranici jejich vlastního zdraví. Více než fotografie zneklidňovalo návštěvníka téma samotné. Opakem k této nervy drásající zkušenosti byla vítězná instalace Fina Eetua Linnankiviho s titulem Buď jako chlap. Citlivé zpracování intimního námětu, kterým byli muži a jejich potlačované emoce a mužství, dokázalo zapůsobit nejen na mužské návštěvníky. Šest pocitově statických videoportrétů v kombinaci s proslovem portrétovaného vybočuje z tradičního pojetí fotografie a z přemýšlení o ní jako o jednoduchém čistě dvojrozměrném obraze. Video-fotografický portrét zachycuje nejen obraz člověka, ale říká daleko více i o jeho osobnosti a příběhu skrze médium hlasu. Různé důvody a různé situace vždy vedou k podobnému výsledku – normální dospělý muž je neschopen vyjádřit své emoce, být empatický, přirozeně reagovat na emoce a blízké okolí Na těžko reprodukovatelné pocity, osobní traumata i příběhy z nejbližšího okolí se zaměřila také instalace Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Svou instalaci představil v malé prosklené kóji, kam se vměstnaly práce 7 studentů. Zajímavým počinem jak formou tak obsahem byl soubor Jana Dytrycha s názvem Chybí věnující se tématu prázdného a opuštěného domu a vzpomínek z dětství. Také Tomáš Zumr zaujal zkoumáním narcisistní podstaty člověka skrze vlastnoručně vytvořené ateliérové konstrukce. Rovněž zajímavý a mírně zneklidňující soubor na téma vnitřního souboje s názvem A nebo? představila Miluše Jančová. Celkově pojetí letošní instalace ITF bylo jednodušší, minimalisticky šedě vymalovaný prostor doplňoval už jen stropní baldachýn. Malé formáty prezentovaných fotografií a občasné vyfouknutí kouře podporovalo snovou atmosféru. Jinou formu instalace zvolil již zmiňovaný společný projekt Zmatek sedmi uměleckých škol z celého světa. V částečně odděleném prostoru visely na stěnách dlouhé svislé plakáty s kolážemi většího počtu barevných fotografií a to v různých kombinacích. Prostor pak dotvářela prezentace puštěná na malé starší televizi. Instalace byla zajímavou prací s estetikou plakátu a příslušného materiálu s vhodně zvoleným obsahem, kde se prolínaly nejrůznější témata a kultury a zároveň se zde ani nezapřel charakter společné práce několika různých institucí. Třetí skupinová výstava představila práce studentů Univerzity umění a designu v Berlíně. Díla čtyř autorů oscilují mezi tematikou rekonstrukce vlastních snů, zkoumáním sebe sama, pocity nejistoty a analýzou mužnosti v západní kultuře. Celkem byl letošní OFF festival přehlídkou prací 15 jednotlivců a 3 skupinových instalací různých umělecký škol, přičemž nezbývá než doufat, že účast uměleckých škol bude v příštích ročnících větší, neboť bez pochyby nabízejí kvalitní a inspirativní obsah. Nemohu nezmínit, že vystavující by určitě uvítali delší termín pro zaslání svých prací, ten loňský byl poměrně krátký. Odbornou porotu letos opět čekal nelehký úkol vybrat vystavujicí účastníky z velkého množství přihlášených. Ředitelem festivalu je jeho zakladatel Dušan Kochol, který je mimochodem bývalý student a absolvent Institutu tvůrčí fotografie. Originální prezentace tvorby mladé nastupující generace fotografů dělá z této výstavy místo k zastavení nejen v kontextu alternativní akce k oficiálnímu Měsíci fotografie. Zároveň fakt, že vítězné dílo není tradiční fotografií, ukazuje na otevřenost pořadatelů a dává možnost těšit se na další ročníky.

Pavel Vrzala