Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

27/2/2007

Rudo Prekop: Zátiší 1989-2006

Galerie umění Karlovy Vary, 1. 12. – 18. 2. 2007

Tvorba Rudo (Rudolfa) Prekopa se dočkala průběžné interpretace, stejně jako fotografie celé generace slovenské nové vlny, už v druhé polovině osmdesátých let od Jána Šmoka, Anny Fárové, Antonína Dufka a Václava Maceka. Později na ně navázaly texty Lucie Benické, Lucie Lendelové, Heleny Musilové a dalších. Všichni tyto autoři poukazují na shodná východiska: slovenská nová vlna výrazně rozčeřila zdejší vody, když do středoevropského prostoru v polovině osmdesátých let vnesla směsici postmodernou vyzdvihovaných postupů s principy inscenace a „slovenské“ imaginace. Českou existenciální vážnost uměleckého gesta zjemnili hrou, radostí ze života, vtipem, ironií, pohádkovou snovostí, ale někdy též, a to nejvýrazněji pak u Jána Pavlíka, absurditou a nepokojem. Současně vnesli provokativní rozrušování drobných dobových tabu – od aranžování, svícení, intermediálních zásahů do negativu nebo pozitivu až po časté zobrazování skupinového aktu a mužského těla. Současně přinesli postmoderně uvolněné narušování hranic pevně vymezených žánrů, například spojování aktu se zátiším nebo kombinace fotografie a ručně psaného písma. Byli nepochybně inspirováni dobovou populární hudbou, body artem i postupy stínového divadla nebo divadel malých forem.

Stalo se zvykem o této druhé vlně inscenované fotografie, vlastně českých fotografů slovenského původu, hovořit jako o typicky slovenském fenoménu, který našel živnou půdu v prostředí české školy jako její integrální součást, a tak bývá, jako jakési obohacení české kultury o „typicky“ slovenskou lyrickou a hravou polohu, začleňována do české fotografie. Přitom je příznačné, že samotní autoři v duchu postmoderního bezdomoví svoji kulturní a geografickou příslušnost nikdy programově nedefinovali. Současně bylo charakteristické, že aktuálně nacházeli své pokračovatele spíše na slovenské scéně než české. Výjimkou je Rudo Prekop, který toto české prostředí aktivně formuje od roku 1993 jako pedagog pražské FAMU.

Postavení této generace absolventů FAMU z poloviny osmdesátých let bylo natolik mimořádné, že se přirozeně vnucovala otázka, kam se budou kroky jejích protagonistů ubírat v dalších letech. To, že jejich vystoupení na zdejší scénu nebylo pouze malým tsunami na březích českého rybníka, svědčí kontinuita tvorby a vnitřně důsledná logická následnost dalšího vývoje většiny těchto autorů, nejvýraznějši snad vedle Rudo Prekopa u Mira Švolíka, Petera Župníka a Tona Stana.
Rudo Prekop už tehdy často kombinoval akt se zátiším, inscenované figurální scény s dodatečnými zásahy do fotografie, většinou fotogramem. Jeho následná tvorba po roce 1989 se zúročila v souborech Hrdinové (2005 – 2006), Pocty (1989 – 1992), Pomníky I. (1990 – 1995), Pomníky II. (1995 – 2004), Květiny (1998-2003) a Trilogie (2003 – 2006), společně prezentovaných v Galerii umění v Karlových Varech.

Současně je ale, s ohledem na vnímání slovenské nové vlny v osmdesátých letech, nutno zdůraznit, že Rudo Prekop opouští hravou spontánnost a „slovenskou“ pohádkovost směrem k existenciální vážnosti, archetypální symboličnosti a zadumání, které jen tu a tam střídá hravost, jako např. antropomorfizovaní Hrdinové z roku 2006. Na druhé straně především ve formálním řešení snímků a v estetice, ze které vychází, včetně ručně vepisovaných popisků, přítomných ještě na začátku nového století, si ponechá tradici slovenské nové vlny. Společné je těmto souborům časté užívání svícení a práce s prostorem obvyklých pro reklamní fotografii, což mimochodem opět už vychází z kolektivní tradice hnutí a jejího zůročování módních a reklamních postupů už v polovině osmdesátých let. Vedle toho jako nový prvek se v některých nových souborech etabluje přechod z prostorových řešení do plochy, obecně lze postihnout důsledné zdekorativňování plochy a zesymboličťování věcí.

Povětšinou zde máme co činit s kypícími zátišími teatrálních odpadků. Namísto divadelní režie figur, známé z rané tvorby Rudo Prekopa, nastupuje sochařská práce s nejrůznějšími materiály. Novým dominujícím prvkem se stává brikoláž a především brakýřství, sběr nejrůznějšího vysloužilého, odpadového a odfunkčnělého materiálu. Předměty zahlcují prostor a vytváří chaotickou koláž, ve které se střetnete stejně tak s arzenálem surrealistické poetiky stejně jako s manýristickým a barokním vyžíváním se ve smyslovosti, přehlceností symboly a kontexty. Pomníky upomenou i pozdní Sudkova zátiší, kdy chaotické vršení předmětů okupuje všechnu volnou plochu a přímo fyzicky ohrožuje životní prostor autora.

Jestliže už v roce 1986 charakterizoval Antonín Dufek slovenskou novou vlnu slovy, že, „navazují mimo jiné na tradici tzv. živých obrazů, dada, surrealismu a nových forem umění 70. let“, pak totéž platí i pro tyto práce. Zmíněná východiska ale postupem let Rudo Prekop obohacuje o další podněty. Helena Musilová v katalogu karlovarské výstavy připomíná z tradice české fotografie široký záběr od „poezie všedního dne“, surrealisty jako je Eva Fuková nebo Emila Medková, až po Františka Skálu, Petra Nikla a Aleše Kuneše. Posledně jmenovaní jistě pro hravost a mezi žánrovost, ale nabízí se také Prokopovi formálně nejbližší inscenátoři ateliérových sochařských zátiší z nalezených předmětů - Grzegorz Przyborek a Martin Smékal, a potom celá plejáda autorů dlouhé tradice sochařských sběračů a recyklátorů vdechujících druhý život „nevěcem“. Ale tato vývojová linie byla jen v českém prostředí tak exponovaná, že jmenovat některé znamená většinu opomenout.

Tomáš Pospěch

27/2/2007

Osobnost české fotografie 2006

    

   

K vyhlášení a předání ceny "Osobnost české fotografie 2006" fotografu Jiřímu Stachovi a ceny „Osobnost české fotografie 2006 – za dlouhodobý přínos fotografii“ historičce fotografie Anně Fárové Asociací profesionálních fotografů České republiky došlo v pondělí, 26. 2. 2007 ve 12.00 hodin na výroční valné hromadě AFČR v Mánesu.

Asociace profesionálních fotografů České republiky je sdružená v Evropské federaci profesionálních fotografů (FEP. Založena byla 22. ledna 1990. Vedle organizování fotografických výstav se snaží napomáhat realizaci zájmů svých členů a šířit dobré jméno české fotografie. K zlepšení společenské prestiže fotografů každoročně vyhlašuje Osobnost české fotografie. Titul byl udělen počtvrté. Osobností české fotografie 2003 se stal fotograf Josef Koudelka, Osobností české fotografie 2004 je kurátor Jaroslav Anděl a Osobností české fotografie 2005 se stala kurátorská dvojice Vladimír Birgus a Jan Mlčoch.







    

   

V tomto roce je cena poprvé rozdělena do dvou kategorií, které lépe pokrývají jednotlivé specifické oblasti fotografie – na cenu „Osobnost české fotografie 2006“, která je určena fotografovi, fotografickému pedagogovi, kurátorovi, teoretikovi fotografie, galeristovi či vydavateli, který v průběhu kalendářního roku, tedy od 1.1. 2006 do 31.12. 2006, zásadním způsobem přispěje ke kvalitě, rozvoji nebo propagaci české tvůrčí fotografie u nás či v zahraničí a na cenu „Osobnost české fotografie - za dlouhodobý přínos fotografii“, která je určena fotografovi, fotografickému pedagogovi, kurátorovi, teoretikovi fotografie, galeristovi či vydavateli, který dlouhodobě, zásadním způsobem přispěl ke kvalitě, rozvoji nebo propagaci české tvůrčí fotografie u nás či v zahraničí.

Se jmenováním nejsou spojeny hmotné požitky. Smyslem vyhlášení laureáta z řad fotografů, kurátorů, pedagogů, teoretiků, galeristů či vydavatelů je upozornit na mimořádný výkon za uplynulé období a podnítit další zájem o dění v oblasti fotografie. Za loňský rok nominovali 29 kandidátů zástupci veřejnosti, škol, muzeí, spolků a podniků spjatých s fotografií.

Členové Správní rady AFČR doporučují ze všech obdržených nominací 5-10 finalistů v obou kategoriích jedenáctičlenné  porotě, sestavené z členů AFČR. Každoročně jsou nejméně čtyři porotci zaměněni. I letos rozhodovali s vědomím, že jmenovaní mají za sebou realizaci celé řady konkrétních projektů.

Nositel titulu „Osobnost české fotografie 2006Jiří Stach byl nominován Filipem Šlapalem, Petrem Šálkem, Janem Reichem, Alešem Ledererem, Jiřím Egertem a Národním muzeem fotografie v Jindřichově Hradci. Podle jednoho z navrhovatelů Jiřího Egerta  svoji nekomerční tvorbou přesvědčuje o zcela ryzím surrealistickém pohledu na svět ojedinělým fotografickým pohledem. Jeho specifická fotografická řeč spoluvytvářená  dokonalou klasickou černobílou technikou (i v současné digitální době), je samou podstatou fotografického vyjádření, které Jiří Stach naprosto mistrovsky zvládá.

Jiří Stach je řazen k cenné české tradici solitérního tvůrce, který ve své tvorbě posledních třiceti let vytvořil zcela ojedinělý imaginativní svět. Nikdy se nevěnoval prosazování vlastního postavení na kulturní scéně, proto jeho výstava v Aventinské mansardě v listopadu 2006 mapující celoživotní dílo Jiřího Stacha byla pro širší veřejnost překvapivým objevem. 

Monografie Jiřího Stacha „Natura Magica“, kterou vydala Galerie Nový Svět v prosinci 2006, je potvrzením předchozích řádek.

 

Nositelku titulu „Osobnost české fotografie 2006 – za dlouhodobý přínos fotografiiAnnu Fárovou nominovali  Karel Oujezdský, Aleš Kuneš, Josef Moucha, Vladimír Birgus, Jindřich Štreit, Bořívoj Hořínek, Zuzana Meisnerová, Národní muzeum fotografie v Jindřichově Hradci, Lucia Lendelová, Pavel Mára, Miroslav Vojtěchovský, Jana Böemerová a Dana Kyndrová.

Podle jednoho z navrhovatelů, Vladimíra Birguse, zcela zásadním způsobem přispěla v mnoha publikacích a výstavách k odbornému zhodnocení a propagaci děl řady českých i zahraničních fotografů a k postupně sílícímu mezinárodnímu renomé české fotografické tvorby. Mimořádný význam měly zejména její velké výstavní retrospektivy a monografie Josefa Sudka a Františka Drtikola, výstavy Fotografie 7 + 7 a Osobnosti české fotografie I, expozice 9&9 v Plasích, 11  a 37 fotografů na Chmelnici v Praze. Velkým přínosem  pro historiografii české fotografie jsou i její menší monografie Jiřího Jeníčka, Eugena Wiškovského, Jindřicha Štyrského, Zdeňka Tmeje, Josefa Koudelky, Evy Davidové, Ireny Stehli, Ivana Lutterera a dalších autorů stejně jako její působení ve funkci kurátorky fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, pro níž se jí podařilo získat mnoho důležitých děl předních českých fotografů Sudka, Rösslera, Háka, Funkeho, Wiškovského, Svobody, Medkové, Saudka i mnoha dalších. Anna Fárová má rovněž velké zásluhy o prosazení české fotografie na mezinárodní scéně prostřednictvím řady výstav v předních muzeích a galeriích i mnoha knih, katalogů a časopiseckých statí stejně jako na tom, že jsme se u nás mohli obdobně seznamovat s tvorbou významných zahraničních fotografů (Henri Cartier-Bresson, Werner Bischof, André Kertész, Robert Capa, David Seymour, André Villers aj.).  Není možno zapomenout ani na její pedagogickou práci na katedře fotografie FAMU.  Význam její práce, pokračující i v období po podpisu Charty 77, byl oceněn řadou vyznamenání, např. Kulturní cenou Německé společnosti pro fotografii (1990), Infinity Award Mezinárodního centra fotografie v New Yorku (1991), Řádem rytíře umění a literatury ve Francii (1991) a medailí Za zásluhy (2002).

Vítězům byly předány diplomy a plastiky od výtvarníků Heleny Řeřábkové a Zbyňka Malého

 
Za Asociaci profesionálních fotografů ČR:
Ivana Matějková, předsedkyně odborné poroty 2006
Stanislav Pokorný, fotograf, předseda správní rady AFČR

http://www.artmagazin.eu/galerie-vytvarniku/osobnost-ceske-fotografie-2006-jiri-stach-a-anna-farova.htm
http://www.ct24.cz/kultura/index_view.php?id=205039
 
fotografie: Luboš Kotek a Petr Šálek

V Praze, 26. 2. 2007,
Viz rovněž:
www.asociacefotografu.com
Info.: 608 216 212

Mediální partneři:
magazín Foto-Video,
Grafika Publishing  s.r.o., provozovatel serverů Grafika On-line.cz a Fotografovani.cz
ARTmagazin.eu - internetový magazín pozitivně smýšlející o umění

27/2/2007

Martina Novozámská: Určeno k likvidaci?

Praha 2, Francouzská ulice, 20.března 2005  
    
  
Galerie Žlutá ponorka, Znojmo, 12. února - 1. dubna.

Martina Novozámská je výrazná fotografka mladší generace. Do širšího povědomí se zapsala především svým blíže nepojmenovaným deníkovým souborem z roku 2002 nebo výraznými výstavními prezentacemi s dívčí výtvarnou skupinou Babis. Proto může být její nový projekt Určeno k likvidaci do jisté míry překvapením. Vše je ale pochopitelnější, když připomeneme, že paralelně s touto výstavou byla v nakladatelství KANT vydána kniha, kde Martina Novozámská ve spolupráci s Janem Vacou a Jaroslavem Vrajem nafotografovala ke sto let starým snímkům bývalé sudetské obce Lipová/Spansdorf soudobé pohledy. Náhle se nám představuje jako tvůrce, který je pln pokory fascinován časem, s potřebou postihnout to, co nenávratně odchází.

Ve věku, kdy řetězce nadnárodních supermarketů a hypermarketů likvidují malometrážní obchůdky, a ty rychle střídají svůj sortiment i majitele, vzala Martina Novozámská těžký neforemný fotoaparát a na velký formát negativu nasnímala vchody, výklady a vývěsní štíty krámů a rozličných provozoven českých měst. Její přístup k tomuto uličnímu folklóru byl nanejvýš zdrženlivý: Svět nevkusu, nearchitektury, negrafiky a přesto podivně milý a magický, zachytila věcně a popisně, z čelního pohledu a při měkkém světle. Protláčet  sem výrazně autorský pohled připadalo autorce jako něco nadbytečného, možná i nepatřičného.

Martina Novozámská provedla spíše povrchový „archeologický“ průzkum: Čas, spolu s prapodivnou směsicí účelnosti, provizornosti, pouličního ruchu a destrukce naplavil na průčelích obchodů vrstvy nápisů, štítů, cedulek, obrázků vytvářejících řečiště významů a asociací v neopakovatelném kouzlu nechtěného. Vybledlé štíty unifikovaných socialistických komunálů jsou postupně překrývány pozdějšími nánosy: nabídkami vymáhání dluhů, poutači bizarních barů, heren, ale najdeme zde také americkou studentskou organizací nebo digitální studio. Prvorepublikovou reklamu, německé nápisy, socialistická hesla, cedule Drutěva, Mléčný bar, Pramen a Jednota překrývají tagy a graffiti. Střety rozličné typografie a symbolů komprimují čas do podmanivé koláže doby, která glosuje „jak jde život“. Ocelový megahrozen vmáčknutý do domovních dveří, useknutá, zaslepená či jinak mrzačená okna, zazděné dveře naznačují, že přízemní part už náleží spíše ulici než domu. Vzpírá se vůli architekta, styl fasády už nad ním nemá moc, ovládají jej jiné zákony – ulice, ekonomie, improvizace, účelnosti a míra momentálního vkusu uživatelů.

Tomáš Pospěch

26/2/2007

Petr Drábek – Můj domov je kde jsem já

   

Město Hodonín, Městská knihovna Hodonín Vás srdečně zve na výstavu fotografií

Petr Drábek – Můj domov je kde jsem já

Vernisáž výstavy 6. března 2007 v 17 hodin ve výstavním sále knihovny.
Výstavu zahájí fotografka Markéta Luskačová.
Debatu a životě Rómů povede sociální antropolog Zbyněk Andrš.
Výstava potrvá do 27. 4. 2007.

26/2/2007

Martin Babic …linky…

výstava fotografií v kavárně 3+1

Dne 22. února 2007 se v malostranské kavárně 3+1 uskuteční vernisáž fotografií Martina Babice s názvem …linky….

Martin Babic je fotograf-samouk, který byl nominován na cenu Paris Match o nejlepší studentskou fotoreportáž za soubor „Barevný boxer v černobílém světě“, avšak postavil se i za kameru při natáčení dokumentárního filmu o islámském fundamentalismu. Jeho práce zdobí zdi Českého centra v Paříži a apartmány soukromých sběratelů. S pomocí několika přátel - pražských vysokoškoláků se tak může uskutečnit vernisáž v příjemném a inspirativním prostředí kavárny-baru 3+1 v  Plaské ulici 10 na Malé Straně, která se nachází poblíž tramvajové zastávky Újezd. Přijďte hledat čistotu tvaru a odpočinout si od každodenního stresu - máte možnost až do 21. března 2007.

26/2/2007

David Turecký – BOJOVNÍCI

     

26. 2. - 1. 4. 2007
Vernisáž 26. 2. v 18.00

Galerie Artistů ve foyer kina Art
Cihlářská 19, Brno

Série fotografických portrétů Davida Tureckého nás zavádí do světa thajského boxu. Prostředí i mentalitu zápasníků autor dobře zná, sám se aktivně tomuto sportu věnuje a tato skutečnost se výrazně promítá i do formálního řešení fotografií. Jeho cyklus se diametrálně liší od většiny jiných fotografických souborů, které v oblasti boxu vznikají; vyhýbá se prvoplánovým obrazům zachycujícím krvavé scény či vyhrocené momenty přímých direktů a knock-outů zmrazených v tisícině vteřiny.

V komparativních portrétech ponechává samotný zápas stranou a situaci v ringu můžeme pouze odhadovat z rozdílů v asketicky strohých záběrech pořízených před samotným zápasem a těsně po jeho skončení. Portrétované zápasníky umisťuje David Turecký před neutrální bílé pozadí, plošným nasvícením potlačuje prostorovost snímané situace a snaží se maximálně zachovat perspektivu snímání obou záběrů - tím vytváří až sterilní prostředí, ve kterém vyznívají veškeré nuance změn, které zápas na boxerech zanechal.

Série Bojovníci není ani akční ani prvoplánově efektní. O to zajímavější se jeví při koncentrovaném pohledu, kdy technicky dokonalé printy umožňují interpretovat dramatickou situaci, kterou každý z portrétovaných před několika chvílemi prošel - vedle změny držení postavy či výrazu tváří se zde výrazně uplatňují zejména barevné proměny pokožky, které působí obzvlášť sugestivně. Skutečnost, že celek nepůsobí ve svém rozsahu fádně, je dána vhodnou volbou dostatečně rozmanitých typů zápasníků - mnohé z nich bychom si v ringu dovedli možná jen stěží představit.

Princip komparativních portrétů sice není ve fotografii ničím novým, ale k fotografii přirozeně patří a můžeme čekat, že se i v budoucnu objeví další koncepty, které tento fenomén budou využívat. Koneckonců i nedávná výstava Rineke Dijkstra v pražském Rudolfinu přinesla několik projektů, které srovnávací obrazový princip využívají. V tomto kontextu bychom neměli přehlédnout, že David Turecký ve svém cyklu dokázal jít vlastní cestou a bude zajímavé sledovat, zda jeho další fotografická série z prostředí lékařů kliniky transplantační chirurgie bude ve svém výsledku podobně sugestivní.

Evžen Sobek



David Turecký, BcA, narozen 1.10.1981 v Praze

Studium
1997-2000 Střední odborné učiliště Hloubětínská, obor fotograf.
2000-2002 Nástavbové studium obor podnikání v oborech obchodu a služeb.
2002-2006 Institut tvůrčí fotografie, filosofická fakulta slezské univerzity v Opavě.

Výstavy
1999, DDM Úvaly u Prahy, kolektivní výstava
2002, DDM Úvaly u Prahy, výstava iluze
2003, Vestibul kina Říčany, intermediální tvorba Autoportréty
2004, Kino OKO, „zbytečný dva roky“
2005, ROXY Praha, red bull 4elements
2006, NOD ROXY Praha, Portrét

Profil
Od roku 1997 spolupráce se skateboardovými časopisy Board, Move Magazine, později spoluzakladatel časopisu Free Magazíne.
Od roku 2002 fotograf ve svobodném povolání.
Práce na projektech mnoha společností např. ENERGIE a.s., MERO čr., BOVIS, VEHICLE, FEURING de., OVB, KAPSCH, ODS kampaň 2006.
V současné době spolupráce s redakcemi časopisů např. Chief GURMÁN, TIME IN, LISTY hl.m.Prahy, Grand EXPRES, DEVELOPER.

16/2/2007

Michal Popieluch – Cestograf a Jiří Žižka – Den bez konce

Michal Popieluch – Cestograf





Dům umění v Opavě
a Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě
Vás srdečně zvou na zahájení výstavy
v úterý 20. února 2007 v 17 hodin
v Kabinetu Domu umění v Opavě.

Výstavu slovem uvede Mgr. Jiří Siostrzonek, PhD.
Otevřeno od úterý do neděle 10 - 17 hodin.
Výstava se uskutečňuje za finanční podpory Statutárního města Opavy a potrvá do 25. 3. 2007.
Dům umění, Pekařská 12, Opava, tel. 553 712 231,
e-mail: bludny.kamen@opava.cz, http://www.sca-art.cz/duopava

  

Výstava Michala Popielucha a Jiřího Žižky představuje jejich práce, vytvořené na závěr bakalářského studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě.  Je souborem snímků, pojednávajících o osobních prožitcích a náladách autorů a zprostředkovaně  i o regionu moravsko-slezského pomezí. Oba autory spojuje snaha reagovat prostřednictvím subjektivně - dokumentárních fotografií na podněty bezprostředního okolí. Zatímco Popieluch se vyjadřuje v barvou ozvláštněných snímcích, Žižka kombinuje klasické černobílé provedení s barevným.

Michal Popieluch – Cestograf
  
Michal Popieluch – Cestograf  
  
Jiří Žižka – Den bez konce
  
Jiří Žižka – Den bez konce
  
Jiří Žižka – Den bez konce
  

Projekt Michala Popielucha /nar. 1973/ motivicky čerpá z tématu častého cestování vlakem do zaměstnání i za jinými povinnostmi a zapadá do autorova dlouhodobého fotografického konceptu nazvaného Cestograf. Region ve fotografiích, kterým jsou autorovy cesty protínány, je moravsko-slezské pomezí, ve kterém nemůžeme hledat ani dominanty krajových metropolí, známé památky, ani jiné charakteristické body této oblasti. Jeho záběry mají dynamický spád, jsou umocněny dílčí neostrostí, expresivitou, podtrženou někdy až monochromatickým podáním. Zachycují náladu potemnělých začátků i konců dnů, v nichž občas vidíme jedoucí auta, vlaky, osamělé domy, záblesky světel, torza i celé postavy nekonkrétních lidí, ztrácejících se v nekonečných horizontech namodralých plání. Spatřujeme zadumanou atmosféru prostoru s tušeným napětím na jehož pozadí lidé přicházejí, míjejí se a zase mizí.


Fotografický soubor Jiřího Žižky /nar. 1982/ „Den bez konce“ vznikl inspirací dílem francouzského spisovatele Alberta Camuse. Objevuje se v něm surreálná estetika, fragmenty postav, nacházejících se v anonymním prostředí velkého města. Koncepčně usiluje o symbolické vyjádření napětí, klidu, samoty a prázdnoty, snaží se o obrazovou metaforu, v níž i figurální prvek hraje významnou a nezanedbatelnou roli. U diváků mohou tyto atributy vyvolávat existencionální otázky.  Sám autor o svých snímcích  říká: „ Věřím, že i v banálních výjevech a triviálních, každodenních scénách, kterých kolem sebe denně vidíme stovky, a které by naprostou většinu z nás nenapadlo fotografovat, lze objevit cosi přízračného.“


Ostravsko a Opavsko je ve srovnání s jinými kraji výjimečné na počet fotografů, výtvarníků i hudebníků. Přispívá k tomu i současná výstava fotografií.

Václav Podestát

10/2/2007

SETKÁNÍ POD BUCHLOVEM

Martina Novozámská
  

 

 

 

Společná výstava fotografií deseti autorů – Milan Biegoń, Lenka Grossmanová, Alexandr Hudeček, Jiří Kudělka, Marek Malůšek, Martina Novozámská, Michal Popieluch, Pavel Maria Smejkal, Lenka Urbišová a Martina Zielinská

SETKÁNÍ POD BUCHLOVEM
Muzeum Podhradí Buchlovice

Zahájení výstavy proběhne ve čtvrtek 22 února 2007 v 17.00 hodin.
Výstavu uvede Ing. Jiří Černý - předseda správní rady Mikroregionu Buchlov a Marek Malůšek – OS FotoMosty.
Vernisáž bude provázet malý postfašankový raut a projekce filmu „Chřiby – hory lidí a mýtů“.

1/2/2007

Jaroslav Malík „Matička Ostrava, město měst“

Galerie Fiducia Ostrava
22.1.2007 – 19.2.2007

 

Vyústění a shrnutí celoživotní tvorby Jaroslava Malíka představuje současná výstava galerie Fiducia: „ Matička Ostrava, město měst“. Prezentaci tvoří dvě části-první-nejnovější soubor panoramatických snímků z poslední doby, umístěná v prostorách galerie a druhá – představující retrospektivu umístěná v suterénu galerie.

Technicky precizní panoramatické snímky – fotomontáže představují kratinké obrazové příběhy inspirované ostravskými ulicemi či místy, nesoucími v sobě zvláštní kouzlo rezonující s duší autora. A tak na pozadí prkenného plotu představujícího čas vstává opice na zadní nohy, rovná si záda, a již vzpřímený Homo Sapiens kráčí s oštěpem k ceduli s šipkou: „Restaurace – teplá jídla 30m za rohem“. Nebo u prázdné, nekonečné, fádní zdi označené pouze jízdními řády autobusů městské dopravy nechává nostalgicky stát siluetu krásné dívky ve večerní róbě k níž se blíží bryčka, aby ji odvezla na bál. Na Malíkově fotografii se zřejmě poprvé a naposled ocitá Ikaros, jinak monumentální bronzová plastika, pevně zakotvená v betonu před radnicí, ve vzduchu, balancujíc s deštníčkem na cirkusových lanech pod klenbou oblačného nebe. Autor rozehrává novu realitu vytvořenou vlastní básnickou projekcí skutečného světa, které dal ve 20. letech 20. století název francouzský básník André Breton – surrealismus.

Zpočátku v době fotografických studií na Slezské univerzitě (1993-98, MgA) se autor zaměřuje na precizní zpodobování předmětů a zátiší. Fascinován dokonalostí historických deskových kamer, které se nejlépe hodí pro daný záměr, začíná tyto sbírat a užívat ve volné tvorbě. Ve svém prvním cyklu surrealistických fotomontáží “Moje malá próza Róza“ na první pohled zaujme až barokní množství předmětů-obrazových prvků, komponovaných do esteticky působivých konfigurací. Ke zpodobení klasických abstraktních témat  – čas, náboženství, mystika, využívá převážně tvarově aktivní předměty: plynový kahan-sedící Buddha, úlomek mosazného pravítka se stylizovanou hlavou-tajemný prehistorický rituální předmět, kombinované s tradičně surrealistickými symboly – oko, rozbitá sklenice, rozbité hodinky (Salvador Dalí užíval tekoucí hodinky), vějíř, vynořující se z většinou temných textur dodaného pozadí. Dalo by se říci, že na pomyslné škále surrealismu sahající od psychického automatizmu (abstraktní mez) k magickému realizmu (konkrétní mez) se tento soubor řadí svým neurčitelným prostředím a velice volně naznačenými souvislostmi k abstraktnějšímu pojetí. Následujícím souborem (Moje malá próza Róza v Indii) dochází k viditelnému posunu obsahových východisek ke konkrétnu. Na všech obrazových montážích užívá artefaktů posunujících výsledný dojem k hinduistické a buddhistické tématice – sošky Buddhů, hind. bůžků, fragmenty schodišť chrámů a posvátných jeskyní v konfrontaci s notoricky známými tvarově aktivními předměty-vycházková hůl, ševcovské kopyto, brambora, plechová podložka. Dojem, který vyvolává vzájemné působení těchto objektů v náznacích zviditelňuje autorův „vnitřní model“. Ze surrealistické filozofie se poněkud vymyká topografický soubor mapující autorův ostravský byt: “Sokolská 107“. Imaginativním způsobem pojatá objevitelská výprava po tajemných zákoutích svého důvěrného prostoru, který evokuje surreálné cykly Jindřicha Štýrského z 30. a 40. let 20.století zobrazující skrumáže a shluky pouťových a cirkusových propriet.

Nejblíže konkrétní oblasti surrealizmu-magickému realizmu se autor ocitá následujícím souborem „První malá výstava velkých poštovních známek“, kde do velkoformátových zvětšenin poštovních známek vkládá osobité artefakty-svíčky, řetězy, náhrobní medailony-podobizny. V souboru „Lidé pravděpodobní“ opět svým svérázným, vtipným až sarkastickým způsobem tentokrát na pomezí konceptu,  přináší pomocí vložených artefaktů psychologické charakteristiky svých nových sousedů. Kolekci doplňují fotokopie občanských průkazů zúčastněných modelů. Retrospektivu uzavírá nepříliš výrazný cyklus „Motivy téměř zádušní“.

Hlavní částí výstavy, prezentující současnou tvorbu, je soubor:“Matička Ostrava, město měst“. Tvoří jej surrealisticky pojaté montáže městských vedut a fikcí autora projektovaných do obrazu zesvětlením původní reality pomocí masky z poloprůhledného textilního materiálu nebo stínem představujícím figury či věcné symboly. Nacházení nadreality v realitě plenéru má i ve fotomontáži bohatou tradici – namátkou ze světových tvůrců: Man Ray, Maurice Tabard, Herbert Bayer, Jerry Norton Uelsmann, nebo našich:Jindřich Štýrský, Jaromír Funke, Jiří Sever, Josef Sudek, a v nedávné minulosti  Jiří Škoch a Jan Pikous jehož vliv je v raných dílech Jaroslava Malíka patrný. Mezi nejpůsobivější snímky této kolekce se řadí např.stín trilobita-jakýsi otisk či stopa na blátivém terénu v blízkosti stop nákladních automobilů a jiných mobilů, poblíž obnažené kostry prehistorické ryby plynule v dálce přecházející ve stopu lidské obuvi, nebo silueta obřího psa vložená k plotu s tisíci cedulkami „pozor pes, objekt střežen psy apod., či shromaždiště několikametrových dřevěných cívek pro elektrotechniku ke kterým přidal několik koleček pro vlastní potěšení. Z celku čiší uvolněný jemný humor a radost z drobných poťouchlostí. Autor zásadně nepoužívá pro své montáže počítačovou techniku čímž jeho práce získává až meditativní rozměr, který se ze současného umění znatelně vytrácí. Přidáme li technickou preciznost každého obrazu – fotografie, vyvstává před námi obraz osobnosti srovnatelný s kterýmkoli ze světových jmen dané oblasti zobrazujícího umění.

Dílo Jaroslava Malíka – fotografa – surrealisty se touto prezentací vlastně celoživotní tvorby zviditelňuje v konkrétní podobě,což je jistě vhodný okamžik pro bilancování.

Vladimír Šulc
V Ostravě 31.1.2007

Partner