Archiv

Jindřich Štreit, Tak blízko, tak daleko. Muzeum Kampa, Praha, 25.3. – 29.5. 2005

Chlapec stojí na železné příčce jakéhosi plotu, přes který hledí k horizontu před ním se prostírající krajiny. Není zřejmé, jak vysoký plot je. Dá se obejít, podlézt, nebo jen zkrátka otevřít vrata, která jsou v něm možná jen pár metrů opodál? Co znamená ta bariéra? Ta velká chladná překážka, která své mohutnosti nabývá i díky kontrastu s křehkým dětským tělem. Očekávání umocnit první fotografií – chytrý tah. Tento výjev uvozuje nejen poslední knihu Jindřicha Štreita, ale i výstavu, probíhající od 24. března v pražském Muzeu Kampa.

Kniha Tak blízko, tak daleko přední osobnosti české fotografie získala v loňském roce ocenění Nejlepší fotografická kniha roku. Štreit v souboru dokumentuje život v uprchlických táborech v Ingušsku, kde našla útočiště řada lidí z válkou devastovaného Čečenska. Válka ještě nezmizela, její stopy, a nejen fyzické, jsou patrné doslova na každém kroku. Přesto, místní život pomalu získává kontury každodennosti. Právě tu se Štreit pokusil na svých fotografiích zachytit. Ještě jedna pohnutka stojí za těmito fotografiemi, Štreit jejich prostřednictvím upozorňuje na působení České katolické charity v oblasti.

Malá galerie Muzea Kampa nabízí výběr v podobě jedenácti velkoformátových zvětšenin. Do prostoru zavěšené obrazy jsou vhodným řešením, dojem z něj umocňuje i prosklená stěna galerie, díky které se tu mísí přirozené a umělé světlo. Zmíněný obraz chlapce je mapou k vnímání výstavy. Ta de facto začíná až ve vedlejší místnosti. První výjev je jejím předstupněm, a jak bylo řečeno, především prostředkem k vzbuzení očekávání.

Výstava je výběrem, tedy řekněme nejčistším vzorkem ze Štreitova posledního souboru. A to je patrné. Některé fotografie, i díky svému formátu (150 cm x 100 cm) donutí diváka k strnulému zastavení a čtení fotografie po dobu výrazně delší než skýtá letmý pohled. V určitých chvílích si dokonce uvědomí až bressonovsky dokonalé rozmístění postav, kde každá nějak osobitě promlouvá, vynikající nasvícení při expozici, vycházející přitom jen z přirozených podmínek, nebo až impresionisticky přesvědčivý dojem z pohybu.

Hned „za zdí”, oddělující vstupní obraz od samotné výstavy, čeká na diváka důležitý výjev. Kolem vojáka, držícího kulomet, si hrají děti. Je to příliš přímé, příliš kontrastní. Obrazy, působící svou myšlenkou jako mírné klišé, tu najdete i další. Těhotná žena mezi vojenskými stany ztělesňuje jen jedno z nich. To je věc, kterou by autorovi bylo možné vytknout, a možná se při tom opřít i o klasickou kritiku jeho nadprodukce – Tak blízko, tak daleko je už jeho dvacátou publikací. Přesto obtloustlá harmonikářka nebo malá rozevlátá tanečnice v pozadí propůjčují fotografii s vojákem duši a výraz. A podobný princip váhy detailu najdete i u těch dalších. To je něco, co dělá z otřelých motivů v kvalitním podání neotřelé výstupy.

Chlapci na první fotografii, prostřednictvím kterého se s výstavou seznamujete i loučíte, není vidět do tváře. Po zkušenosti z ostatními fotografiemi ale získává divák alespoň částečnou představu o jejím možném výrazu a možná i částečnou představu o odpovědích na začátkem vyřčené otázky o železném plotu, kterého se drží. Ve tváři není strach. Už není strach, chtělo by se dodat. Stejně jako on se i ostatní probouzí z noční můry války a za traumatem leží horizont zítřka. K němu se upírá nejen pohled chlapce, který je na plotě, v němž už tušíme překážku nikoli nepřekonatelnou.

Tomáš Sachr

Tomáš Pospěch – K6

Text z katalogu výstavy Krajinky.jpg, která bude zahájena 26. května v Galerii Fiducia, Ostrava.
Výstava potrvá 26. května – 23. června 2005.

Soubor Krajinky.jpg vytvořený v průběhu let 2002 – 2005 tvoří dvacet kontaktních černobílých fotografií formátu 12x16 nebo 12x24 cm. Snímal jsem zářící monitory se syntetickými virtuálními krajinami z wallpaperů a her. V prostoru počítače jsem činil vše, co obvykle přináleží krajináři: dlouho vyhledával vhodnou krajinu, ovládáním autíčka, postavy, zaměřovače nebo jiným předprogramovaným postupem pečlivě volil kompozici, klávesnicí a myší nacházel nejvhodnější výřez, vyhledával vhodné počasí, ten správný okamžik…a pak dlouze exponuji masivním aparátem na velký formát negativu. Byl jsem tradiční poutník s kamerou, krajinář v prostoru internetového média.

Fotografie zachycují univerzální krajiny, které se vyskytují v nejrůznějších počítačových programech a vznikly zesumarizováním, schematizací a mutací představ o krajině. Svou syntetickou bezkonkrétností odkrývají obecně sdílený význam pojmu „krajina“. Je typické, že v takto vnímané představě otevřeného krajinného prostoru se neobjevují žádné náhodné nebo individuální prvky. Krajinu tvoří obecně modulovaný horizont a několik neurčitých univerzálních atributů jako strom, cesta, sloup elektrického vedení, oblak, kopec. Takto obecná, mentálně sdílená krajina se v běžném přírodním prostředí samozřejmě nevyskytuje. Možná ale právě v těchto virtuálních archetypálních scenériích je krajina vyjadřována tak, jak nám nakonec zůstane v paměti. Neurčitá a proto všeplatná.

Tomáš Pospěch

Frazeologizmus „malebná krajina“ označuje krajinu, vzťahujúcu sa s akousi spätnou logikou k maľbe krajiny – za nevysloveného predpokladu, že umelca na ceste „za motívom“ možu zaujať iba atraktívne prírodné zákutia. Pospěchove malebné Krajinky.jpg však nie sú „z tohoto sveta“. Stromy zachytené na čienobielych fotografiách nevyrástli zo semien, kopce nenavrásnily pohyby zemskej kôry a oblaky sa na oblohe neobjavili v dôsledku akumulácie pár. Spôsob vzniku týchto krajinných scenérií odkazuje k systematickej práci programátora - „chirurga“, pripevňujúceho vetvičku po vetvičke spôsobom copy-paste, urbánneho mága dvíhajúceho a prenášajúceho pohoria, či virtuálneho záhradníka tvarujúceho idylickú krajinu podľa vlastných predstáv. Táto digitálna Arkádia z LCD obrazoviek následne slúži fotografovi ako nájdené zákutie, ktorého sa zmocňuje klasickou veľkoformátovou kamerou, čím krikľavú vizualizáciu dynamickej počítačovej hry redukuje do meditatívneho čiernobieleho kódu tradičnej krajinárskej fotografie.

Komorný charakter výsledných snímkov, umocnený spôsobom ich adjustácie a inštalácie tak nakoniec pripomenie skôr horizontálne krajinné výseky fotografa Josefa Sudka než obrazové produkty zábavného priemyslu. Zo „sna o krajine“ diváka vytrhne len občasná „zabudnutá“ šípka kurzoru počítačovej myši, nápadne opakujúce sa tvary korún stromov či výraznejšia pixelizácia obrazu. Neobyčajné napätie medzi obsahom snímkov a zvolenou formou však korešponduje s omnoho všeobecnejším problémom súčasnej vizuálnej kultúry, ktorým je pohlcovanie reálneho obrazového sveta virtuálnym. V čase, kedy analógovo zhotovené fotografie podliehajú digitalizácii a následnej technickej i obsahovej manipulácii, autor situáciu obracia - nestále prúdy elektrónov na obrazovke zastavuje stlačením spúšte doskového aparátu a následne prenáša klasickým procesom na fotografický papier kontaktnej kópie. Pospěche Krajinky.jpg sú tak skvelým prírodným javiskom mediálnej bitky digitálneho s tradičným.

Lucia Lendelová

Tomáš Pospěch – K7

Milan Jaroš, 2004

Tři z FAMU: Milan Jaroš, Tomáš Třeštík a Lukáš Žentel. Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, 19. 5. – 8. 6. 2005.

Milana Jaroše, Tomáše Třeštíka a Lukáše Žentela nespojuje jenom přátelství a poměrně dlouhá léta společně strávená na katedře fotografie FAMU, ale i leccos v jejich vlastních fotografiích. Všichni tři se věnují rozličným podobám dokumentární fotografie, ale každý z nich zkouší i něco dalšího – a to nejenom ve volné tvorbě, ale i v zakázkách: Žentel a Třeštík se věnují různým oblastem užité fotografie,  Jaroš čas od času fotografuje reportáže pro týdeník Reflex, Třeštík  režíroval dokumentární pořad pro Českou televizi My z klubu a podařilo se mu připravit a vydat knihu Osobnosti současné české reklamní a módní fotografie. Všichni začínali s černobílou fotografií, ale dnes dávají přednost barvě a rozličnými způsoby se snaží o její invenční využití. Všichni tři jsou odhodláni ve svých fotografiích nejenom ukazovat svět kolem sobe, ale i prozradit leccos ze svého vnitřního světa.

Tomáš Třeštík, z cyklu Betty
Lukáš Žentel, z cyklu Čína

Přes všechny spojnice má každý z nich už dnes svůj osobitý rukopis i svůj vlastní tvůrčí vývoj. Ačkoliv Milan Jaroš přišel z grafické školy na FAMU s vycizelovanými výtvarnými fotografiemi, záhy ho zlákal klasický dokument. Dva roky jezdil do cikánských vesnic na Slovensko a fotografoval tam hlavně nespoutanou svobodu, dávné tradice i nefalšované vztahy jejích obyvatel. I když v tomto romantizujícím pohledu nezapřel vliv Koudelkova vzoru, podařilo se mu vytvořit řadu výborných fotografií s nevšední obrazovou skladbou i s výmluvnými konfrontacemi několika motivů. Možností barevné fotografie poprvé výrazně využil v cyklu Motýlci, smutném pohledu na život prostitutů na pražském hlavním nádraží. Romantika z těchto autentických a přitom vizuálně silných snímků zmizela, ale neobjevil se ani náznak senzacechtivosti, které jsme už v jiných fotografiích se stejnou tematikou vïděli dost. Jaroš ukazuje hlavně odevzdanost, prázdnotu, smutek a samotu rychle stárnoucích mladých mužů, vydělávajících si na živobytí i na drogy prodáváním vlastního těla. Jeho fotografie nesoudí ani neodsuzují, ale spíše soucítí.

O svých schopnostech nápaditě pracovat s barvou Milan Jaroš přesvědčil nejenom v několika reportážích pro Reflex a v souboru jemně ironických snímků o současných Češích, objevujících poněkud přízračné a někdy až absurdní motivy v každodenním životě, ale i ve výrazně subjektivních fotografiích, v nichž zaznamenává především své vlastní vizuální zážitky a pocity  (ty nyní prezentuje na své ostravské výstavě) a kde často používá i expresivně působící pohybovou neostrost a protisvětlo.

Pro Tomáše Třeštíka byly silnou inspirací bezprostřední momentky Bohdana Holomíčka, objevující v banálních výjevech esence elementárních životních hodnot. Jejich vliv bychom našli v mnohých záběrech z rozsáhlých souborů o Třeštíkových blízkých, především o jeho přítelkyni, kterou fotografuje už mnoho let. Postupně tak vznikl velmi otevřený obraz složitých peripetií jejich vzájemného vztahu, velké lásky i rozchodů, intimních chvil i divokých momentek z různých mejdanů. V tradičnějším pojetí sociologického dokumentu vzniká dosud neukončený cyklus o narkomance Katce. Tomáš Třeštík začal tuto mladou dívku fotografovat v době, kdy absolvovala protidrogovou léčbu a kdy jeho matka, přední filmová dokumentaristka Helena Třeštíková, o ní natočila první část svého časosběrného filmu. Od té doby Třeštík v různých intervalech a v různých peripetiích optimističtějších chvil s obdobími propadu fotograficky zaznamenává, jak nemilosrdně dokáže silná droga zavinit postupný rozpad lidské osobnosti. 

V dalších souborech – v cyklu Kluby, ukazujícím specifickou atmosféru dance party, a v cyklu sociologických portrétů sebevědomých i nejistých pubertálních návštěvnic diskoték Šťávičky –Tomáše Třeštíka zajímá hedonistický životní styl značné části současné mládeže. Důležitou roli v nich mají výrazné barvy. Autor někdy používá kontrastů teplých a studených barev, jindy však pracuje s téměř monochromatickou škálou odstínů stejné, nejčastěji červené, barvy.

Na ostravské výstavě se Třeštík představuje ukázkami ze svého fotografického deníku, jímž se po spirále vrací ke svým dřívějším černobílým albům o své přítelkyni a přátelích. Zpočátku chtěl každý den vytvořit jeden snímek, nakonec však od této podmínky ustoupil a fotografuje jen tehdy, kdy k tomu cítí důvod. Z jeho fotografií se dozvíme mnoho o něm samotném i o jeho blízkých. Autor nechce nic skrývat, je odhodlán zveřejnit i velmi intimní chvíle, nechce se stylizovat do podoby někoho jiného, než ve skutečnosti je, prostřednictvím fotografií možná chce i lépe porozumět sám sobě.  Díky vizuálním kvalitám, v nichž opět má důležité místo promyšlená práce s barvou, kompozicí a neostrostí, však mnohé jeho fotografie mají obecnější význam a působivost.

Lukáš Žentel už během svého studia žurnalistiky a politologie na FSV UK fotografoval ve stylu tradičního černobílého dokumentu například jeho cyklus o Českých drahách. Během studia na FAMU však začal klást důraz na svůj osobní pohled a místo zpracovávání jasně definovaných témat vytvářel široké interpretaci otevřené snímky, jejichž obsah bývá obtížné převést do slov. V části své tvorby se také zabývá vizuálními deníky (ostatně jim věnuje i svou magisterskou teoretickou práci). V jeho pojetí však nejde o zachycování každodenních drobných událostí, ale spíše o zaznamenávání dojmů viděných prizmatem osobní zkušenosti. V jeho fotografiích z Izraele výrazná stylizace s ostrými barvami a horečnatě působícím rozostřením potlačuje konkrétnost zobrazených míst a pomáhá překračovat pomyslné hranice mezi dokumentární a výtvarnou fotografií. Určitý protiklad těchto prací tvoří zatím poslední cyklus, který Žentel nedávno vytvořil během své cesty do Číny. Zobrazil v něm uniformní a odosobnělou moderní architekturu současného Pekingu, jejíž internacionální stereotypnost stojí v prudkém kontrastu k tradiční čínské kultuře. Záměrně strohá deskriptivnost těchto fotografií připomíná díla představitelů proslulé „düsseldorfské školy“ Thomase Strutha a Andrease Gurského, aniž by ovšem Lukáš Žentel kladl obdobný akcent na oslňující technickou dokonalost velkoformátových zvětšenin. Zda jde jenom o dočasné vybočení z Žentelova introspektivního směru nebo o počátek nové cesty ukáže až budoucnost.

Vladimír Birgus

Text do katalogu výstavy

Lucie Prášilová

Lucie Prášilová
Natálie Řeřichová

II. Seznam zúčastněných studentů podle projektů:

DAVID NÝVLT: EXERCIČNÍ DŮM
Lenka Grossmanová
Michaela Homolová
David Trčka

PETR NACHÁZEL: NOVÝ HŘBITOV PRO PRAHU
Petr Dobiáš - Ondřej Straka – Michal Reichstäter
Jan Hrouzek
Alžběta Trubačová
Jakub Vrhel

LUCIE FUTURÍKOVÁ: POLYFUNKČNÍ DŮM, SMÍCHOV
Lucie Prášilová
Natálie Řeřichová

LUKÁŠ SVOBODA: REKONSTRUKCE A DOSTAVBA AREÁLU VUT V BRNĚ
Kamila Musilová
Jiří Skoták

JAKUB SRPA: OBCHODNĚ SPOLEČENSKÉ CENTRUM VELKÁ OHRADA
Tomáš Manina
Petr Dobiáš

ONDŘEJ BUSTA: ATHÉNY – HELLENIKON
Tereza Vlčková

ONDŘEJ CÍSLER: FILHARMONIE HOLEŠOVICE
Marek Bartoš

Zveme Vás na výstavu fotografií "Jak vidím toto město". Diváci budou mít možnost vybrat tři fotografie, které následně získají ocenění.

Fotografové z Berlína:
Manuel Krug
Julia Nowak & Dmitri Katz
Zuzana Richter

Fotografové z Prahy:
Miroslav Kotěšovec
David Raub
Lenka Šavrdová

Výstava je pod záštitou primátora hl. města Praha a bude zahájena radním pro kulturu RNDr. Igorem Němcem ve čtvrtek 5. května v 18.00 hodin. Hudební doprovod Theo Jörgebsmann a Joe Kučera. Průvodní slovo Prof. Vladimír Birgus.

Galerie Podkroví, Husova ulice č. 9, Praha 1. Výstava potrvá od 5. – 27. května 2005.

Galerie Caesar a Café Restaurant Caesar si Vás dovolují pozvat na výstavu v prostorách Café Restaurant Caesar

Pavel Rozsíval – Fotografie

3. 5. – 3. 6. 2005

Galerie Caesar, Horní nám. radnice, 771 00 Olomouc.
Otevřeno denně 9.00 – 01.00. www.galeriecaesar.cz