Menu

Archiv

únor 2021
říjen 2020
září 2020
srpen 2020
leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

25/5/2005

Štreitův chytrý tah v Muzeu Kampa

Jindřich Štreit, Tak blízko, tak daleko. Muzeum Kampa, Praha, 25.3. – 29.5. 2005

Chlapec stojí na železné příčce jakéhosi plotu, přes který hledí k horizontu před ním se prostírající krajiny. Není zřejmé, jak vysoký plot je. Dá se obejít, podlézt, nebo jen zkrátka otevřít vrata, která jsou v něm možná jen pár metrů opodál? Co znamená ta bariéra? Ta velká chladná překážka, která své mohutnosti nabývá i díky kontrastu s křehkým dětským tělem. Očekávání umocnit první fotografií – chytrý tah. Tento výjev uvozuje nejen poslední knihu Jindřicha Štreita, ale i výstavu, probíhající od 24. března v pražském Muzeu Kampa.

Kniha Tak blízko, tak daleko přední osobnosti české fotografie získala v loňském roce ocenění Nejlepší fotografická kniha roku. Štreit v souboru dokumentuje život v uprchlických táborech v Ingušsku, kde našla útočiště řada lidí z válkou devastovaného Čečenska. Válka ještě nezmizela, její stopy, a nejen fyzické, jsou patrné doslova na každém kroku. Přesto, místní život pomalu získává kontury každodennosti. Právě tu se Štreit pokusil na svých fotografiích zachytit. Ještě jedna pohnutka stojí za těmito fotografiemi, Štreit jejich prostřednictvím upozorňuje na působení České katolické charity v oblasti.

Malá galerie Muzea Kampa nabízí výběr v podobě jedenácti velkoformátových zvětšenin. Do prostoru zavěšené obrazy jsou vhodným řešením, dojem z něj umocňuje i prosklená stěna galerie, díky které se tu mísí přirozené a umělé světlo. Zmíněný obraz chlapce je mapou k vnímání výstavy. Ta de facto začíná až ve vedlejší místnosti. První výjev je jejím předstupněm, a jak bylo řečeno, především prostředkem k vzbuzení očekávání.

Výstava je výběrem, tedy řekněme nejčistším vzorkem ze Štreitova posledního souboru. A to je patrné. Některé fotografie, i díky svému formátu (150 cm x 100 cm) donutí diváka k strnulému zastavení a čtení fotografie po dobu výrazně delší než skýtá letmý pohled. V určitých chvílích si dokonce uvědomí až bressonovsky dokonalé rozmístění postav, kde každá nějak osobitě promlouvá, vynikající nasvícení při expozici, vycházející přitom jen z přirozených podmínek, nebo až impresionisticky přesvědčivý dojem z pohybu.

Hned „za zdí”, oddělující vstupní obraz od samotné výstavy, čeká na diváka důležitý výjev. Kolem vojáka, držícího kulomet, si hrají děti. Je to příliš přímé, příliš kontrastní. Obrazy, působící svou myšlenkou jako mírné klišé, tu najdete i další. Těhotná žena mezi vojenskými stany ztělesňuje jen jedno z nich. To je věc, kterou by autorovi bylo možné vytknout, a možná se při tom opřít i o klasickou kritiku jeho nadprodukce – Tak blízko, tak daleko je už jeho dvacátou publikací. Přesto obtloustlá harmonikářka nebo malá rozevlátá tanečnice v pozadí propůjčují fotografii s vojákem duši a výraz. A podobný princip váhy detailu najdete i u těch dalších. To je něco, co dělá z otřelých motivů v kvalitním podání neotřelé výstupy.

Chlapci na první fotografii, prostřednictvím kterého se s výstavou seznamujete i loučíte, není vidět do tváře. Po zkušenosti z ostatními fotografiemi ale získává divák alespoň částečnou představu o jejím možném výrazu a možná i částečnou představu o odpovědích na začátkem vyřčené otázky o železném plotu, kterého se drží. Ve tváři není strach. Už není strach, chtělo by se dodat. Stejně jako on se i ostatní probouzí z noční můry války a za traumatem leží horizont zítřka. K němu se upírá nejen pohled chlapce, který je na plotě, v němž už tušíme překážku nikoli nepřekonatelnou.

Tomáš Sachr

23/5/2005

Tomáš Pospěch: Krajinky.jpg

Tomáš Pospěch – K6

Text z katalogu výstavy Krajinky.jpg, která bude zahájena 26. května v Galerii Fiducia, Ostrava.
Výstava potrvá 26. května – 23. června 2005.

Soubor Krajinky.jpg vytvořený v průběhu let 2002 – 2005 tvoří dvacet kontaktních černobílých fotografií formátu 12x16 nebo 12x24 cm. Snímal jsem zářící monitory se syntetickými virtuálními krajinami z wallpaperů a her. V prostoru počítače jsem činil vše, co obvykle přináleží krajináři: dlouho vyhledával vhodnou krajinu, ovládáním autíčka, postavy, zaměřovače nebo jiným předprogramovaným postupem pečlivě volil kompozici, klávesnicí a myší nacházel nejvhodnější výřez, vyhledával vhodné počasí, ten správný okamžik…a pak dlouze exponuji masivním aparátem na velký formát negativu. Byl jsem tradiční poutník s kamerou, krajinář v prostoru internetového média.

Fotografie zachycují univerzální krajiny, které se vyskytují v nejrůznějších počítačových programech a vznikly zesumarizováním, schematizací a mutací představ o krajině. Svou syntetickou bezkonkrétností odkrývají obecně sdílený význam pojmu „krajina“. Je typické, že v takto vnímané představě otevřeného krajinného prostoru se neobjevují žádné náhodné nebo individuální prvky. Krajinu tvoří obecně modulovaný horizont a několik neurčitých univerzálních atributů jako strom, cesta, sloup elektrického vedení, oblak, kopec. Takto obecná, mentálně sdílená krajina se v běžném přírodním prostředí samozřejmě nevyskytuje. Možná ale právě v těchto virtuálních archetypálních scenériích je krajina vyjadřována tak, jak nám nakonec zůstane v paměti. Neurčitá a proto všeplatná.

Tomáš Pospěch


Frazeologizmus „malebná krajina“ označuje krajinu, vzťahujúcu sa s akousi spätnou logikou k maľbe krajiny – za nevysloveného predpokladu, že umelca na ceste „za motívom“ možu zaujať iba atraktívne prírodné zákutia. Pospěchove malebné Krajinky.jpg však nie sú „z tohoto sveta“. Stromy zachytené na čienobielych fotografiách nevyrástli zo semien, kopce nenavrásnily pohyby zemskej kôry a oblaky sa na oblohe neobjavili v dôsledku akumulácie pár. Spôsob vzniku týchto krajinných scenérií odkazuje k systematickej práci programátora - „chirurga“, pripevňujúceho vetvičku po vetvičke spôsobom copy-paste, urbánneho mága dvíhajúceho a prenášajúceho pohoria, či virtuálneho záhradníka tvarujúceho idylickú krajinu podľa vlastných predstáv. Táto digitálna Arkádia z LCD obrazoviek následne slúži fotografovi ako nájdené zákutie, ktorého sa zmocňuje klasickou veľkoformátovou kamerou, čím krikľavú vizualizáciu dynamickej počítačovej hry redukuje do meditatívneho čiernobieleho kódu tradičnej krajinárskej fotografie.

Komorný charakter výsledných snímkov, umocnený spôsobom ich adjustácie a inštalácie tak nakoniec pripomenie skôr horizontálne krajinné výseky fotografa Josefa Sudka než obrazové produkty zábavného priemyslu. Zo „sna o krajine“ diváka vytrhne len občasná „zabudnutá“ šípka kurzoru počítačovej myši, nápadne opakujúce sa tvary korún stromov či výraznejšia pixelizácia obrazu. Neobyčajné napätie medzi obsahom snímkov a zvolenou formou však korešponduje s omnoho všeobecnejším problémom súčasnej vizuálnej kultúry, ktorým je pohlcovanie reálneho obrazového sveta virtuálnym. V čase, kedy analógovo zhotovené fotografie podliehajú digitalizácii a následnej technickej i obsahovej manipulácii, autor situáciu obracia - nestále prúdy elektrónov na obrazovke zastavuje stlačením spúšte doskového aparátu a následne prenáša klasickým procesom na fotografický papier kontaktnej kópie. Pospěche Krajinky.jpg sú tak skvelým prírodným javiskom mediálnej bitky digitálneho s tradičným.

Lucia Lendelová

Tomáš Pospěch – K7


21/5/2005

Jaroš, Třeštík a Žentel v Galerii Opera

Milan Jaroš, 2004

Tři z FAMU: Milan Jaroš, Tomáš Třeštík a Lukáš Žentel. Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava, 19. 5. – 8. 6. 2005.

Milana Jaroše, Tomáše Třeštíka a Lukáše Žentela nespojuje jenom přátelství a poměrně dlouhá léta společně strávená na katedře fotografie FAMU, ale i leccos v jejich vlastních fotografiích. Všichni tři se věnují rozličným podobám dokumentární fotografie, ale každý z nich zkouší i něco dalšího – a to nejenom ve volné tvorbě, ale i v zakázkách: Žentel a Třeštík se věnují různým oblastem užité fotografie,  Jaroš čas od času fotografuje reportáže pro týdeník Reflex, Třeštík  režíroval dokumentární pořad pro Českou televizi My z klubu a podařilo se mu připravit a vydat knihu Osobnosti současné české reklamní a módní fotografie. Všichni začínali s černobílou fotografií, ale dnes dávají přednost barvě a rozličnými způsoby se snaží o její invenční využití. Všichni tři jsou odhodláni ve svých fotografiích nejenom ukazovat svět kolem sobe, ale i prozradit leccos ze svého vnitřního světa.

Tomáš Třeštík, z cyklu Betty
Lukáš Žentel, z cyklu Čína

Přes všechny spojnice má každý z nich už dnes svůj osobitý rukopis i svůj vlastní tvůrčí vývoj. Ačkoliv Milan Jaroš přišel z grafické školy na FAMU s vycizelovanými výtvarnými fotografiemi, záhy ho zlákal klasický dokument. Dva roky jezdil do cikánských vesnic na Slovensko a fotografoval tam hlavně nespoutanou svobodu, dávné tradice i nefalšované vztahy jejích obyvatel. I když v tomto romantizujícím pohledu nezapřel vliv Koudelkova vzoru, podařilo se mu vytvořit řadu výborných fotografií s nevšední obrazovou skladbou i s výmluvnými konfrontacemi několika motivů. Možností barevné fotografie poprvé výrazně využil v cyklu Motýlci, smutném pohledu na život prostitutů na pražském hlavním nádraží. Romantika z těchto autentických a přitom vizuálně silných snímků zmizela, ale neobjevil se ani náznak senzacechtivosti, které jsme už v jiných fotografiích se stejnou tematikou vïděli dost. Jaroš ukazuje hlavně odevzdanost, prázdnotu, smutek a samotu rychle stárnoucích mladých mužů, vydělávajících si na živobytí i na drogy prodáváním vlastního těla. Jeho fotografie nesoudí ani neodsuzují, ale spíše soucítí.

O svých schopnostech nápaditě pracovat s barvou Milan Jaroš přesvědčil nejenom v několika reportážích pro Reflex a v souboru jemně ironických snímků o současných Češích, objevujících poněkud přízračné a někdy až absurdní motivy v každodenním životě, ale i ve výrazně subjektivních fotografiích, v nichž zaznamenává především své vlastní vizuální zážitky a pocity  (ty nyní prezentuje na své ostravské výstavě) a kde často používá i expresivně působící pohybovou neostrost a protisvětlo.

Pro Tomáše Třeštíka byly silnou inspirací bezprostřední momentky Bohdana Holomíčka, objevující v banálních výjevech esence elementárních životních hodnot. Jejich vliv bychom našli v mnohých záběrech z rozsáhlých souborů o Třeštíkových blízkých, především o jeho přítelkyni, kterou fotografuje už mnoho let. Postupně tak vznikl velmi otevřený obraz složitých peripetií jejich vzájemného vztahu, velké lásky i rozchodů, intimních chvil i divokých momentek z různých mejdanů. V tradičnějším pojetí sociologického dokumentu vzniká dosud neukončený cyklus o narkomance Katce. Tomáš Třeštík začal tuto mladou dívku fotografovat v době, kdy absolvovala protidrogovou léčbu a kdy jeho matka, přední filmová dokumentaristka Helena Třeštíková, o ní natočila první část svého časosběrného filmu. Od té doby Třeštík v různých intervalech a v různých peripetiích optimističtějších chvil s obdobími propadu fotograficky zaznamenává, jak nemilosrdně dokáže silná droga zavinit postupný rozpad lidské osobnosti. 

V dalších souborech – v cyklu Kluby, ukazujícím specifickou atmosféru dance party, a v cyklu sociologických portrétů sebevědomých i nejistých pubertálních návštěvnic diskoték Šťávičky –Tomáše Třeštíka zajímá hedonistický životní styl značné části současné mládeže. Důležitou roli v nich mají výrazné barvy. Autor někdy používá kontrastů teplých a studených barev, jindy však pracuje s téměř monochromatickou škálou odstínů stejné, nejčastěji červené, barvy.

Na ostravské výstavě se Třeštík představuje ukázkami ze svého fotografického deníku, jímž se po spirále vrací ke svým dřívějším černobílým albům o své přítelkyni a přátelích. Zpočátku chtěl každý den vytvořit jeden snímek, nakonec však od této podmínky ustoupil a fotografuje jen tehdy, kdy k tomu cítí důvod. Z jeho fotografií se dozvíme mnoho o něm samotném i o jeho blízkých. Autor nechce nic skrývat, je odhodlán zveřejnit i velmi intimní chvíle, nechce se stylizovat do podoby někoho jiného, než ve skutečnosti je, prostřednictvím fotografií možná chce i lépe porozumět sám sobě.  Díky vizuálním kvalitám, v nichž opět má důležité místo promyšlená práce s barvou, kompozicí a neostrostí, však mnohé jeho fotografie mají obecnější význam a působivost.

Lukáš Žentel už během svého studia žurnalistiky a politologie na FSV UK fotografoval ve stylu tradičního černobílého dokumentu například jeho cyklus o Českých drahách. Během studia na FAMU však začal klást důraz na svůj osobní pohled a místo zpracovávání jasně definovaných témat vytvářel široké interpretaci otevřené snímky, jejichž obsah bývá obtížné převést do slov. V části své tvorby se také zabývá vizuálními deníky (ostatně jim věnuje i svou magisterskou teoretickou práci). V jeho pojetí však nejde o zachycování každodenních drobných událostí, ale spíše o zaznamenávání dojmů viděných prizmatem osobní zkušenosti. V jeho fotografiích z Izraele výrazná stylizace s ostrými barvami a horečnatě působícím rozostřením potlačuje konkrétnost zobrazených míst a pomáhá překračovat pomyslné hranice mezi dokumentární a výtvarnou fotografií. Určitý protiklad těchto prací tvoří zatím poslední cyklus, který Žentel nedávno vytvořil během své cesty do Číny. Zobrazil v něm uniformní a odosobnělou moderní architekturu současného Pekingu, jejíž internacionální stereotypnost stojí v prudkém kontrastu k tradiční čínské kultuře. Záměrně strohá deskriptivnost těchto fotografií připomíná díla představitelů proslulé „düsseldorfské školy“ Thomase Strutha a Andrease Gurského, aniž by ovšem Lukáš Žentel kladl obdobný akcent na oslňující technickou dokonalost velkoformátových zvětšenin. Zda jde jenom o dočasné vybočení z Žentelova introspektivního směru nebo o počátek nové cesty ukáže až budoucnost.

Vladimír Birgus

9/5/2005

Odpojeno/Spojeno – Diplomanti architektury a fotografové ARF FMK UTB Zlín

Text do katalogu výstavy

Lucie Prášilová
   
Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, založená v roce 2000, je nejmladší veřejnou vysokou školou u nás. Ateliér reklamní fotografie na Fakultě multimediálních komunikací této školy vznikl už v roce 1997, ještě jako součást Fakulty technologické ve Zlíně VUT v Brně. Vytvoření Fakulty multimediálních komunikací navázalo na bohaté tradice Baťova koncernu, který se ve třicátých letech minulého století výrazně zasloužil o rozvoj reklamy v ČSR. Podobně jako v dalších ateliérech fakulty je výuka v bakalářském a následném magisterském studiu vedena k přípravě profesionálních výtvarníků v oblasti reklamy a užitého umění. Do každého ročníku se nepřijímá více než 5 – 10 studentů a studium je orientováno na technickou, reklamní a módní fotografii s důrazem na digitální snímání a týmovou práci s grafikem, studenty marketingu a produkce, případně specialisty z dalších ateliérů.

Lucie Prášilová
  
Natálie Řeřichová
Výstavního projektu Odpojeno/Spojeno se zúčastnili všichni studenti druhého až čtvrtého ročníku. Zadáním úkolu bylo vizuálně podpořit, rozvést, nebo kriticky reagovat na vybraný architektonický projekt. V tom spočívalo specifikum i výzva úkolu: fotograficky uchopit a prezentovat stavbu, která dosud neexistuje.
Tomáš Pospěch, pedagog FMK UTB ve Zlíně a kurátor fotografické části výstavy.


Výstava se konala v Centre for Central European Architecture (U Půjčovny 4, Praha 1) od 8.3. do 2.4., nyní se připravují další reprízy.

II. Seznam zúčastněných studentů podle projektů:

DAVID NÝVLT: EXERCIČNÍ DŮM
Lenka Grossmanová
Michaela Homolová
David Trčka

PETR NACHÁZEL: NOVÝ HŘBITOV PRO PRAHU
Petr Dobiáš - Ondřej Straka – Michal Reichstäter
Jan Hrouzek
Alžběta Trubačová
Jakub Vrhel

LUCIE FUTURÍKOVÁ: POLYFUNKČNÍ DŮM, SMÍCHOV
Lucie Prášilová
Natálie Řeřichová

LUKÁŠ SVOBODA: REKONSTRUKCE A DOSTAVBA AREÁLU VUT V BRNĚ
Kamila Musilová
Jiří Skoták

JAKUB SRPA: OBCHODNĚ SPOLEČENSKÉ CENTRUM VELKÁ OHRADA
Tomáš Manina
Petr Dobiáš

ONDŘEJ BUSTA: ATHÉNY – HELLENIKON
Tereza Vlčková

ONDŘEJ CÍSLER: FILHARMONIE HOLEŠOVICE
Marek Bartoš

9/5/2005

Lucia Nimcová: FEMALE

Text pro časopis Fotograf, duben 2005

Ačkoliv se v devadesátých letech zdálo, že o slovenské momentní fotografii ještě dlouho příliš neuslyšíme (vedle nestora slovenského dokumentu Károla Kállaye se zde výrazněji profiloval jen Andrej Bán), počátek nového století nečekaně přinesl několik výrazných osobností mladé generace. Zasloužilo se o to především sdružení Slovenský dokument a bratislavský Institut pro veřejné otázky, který vedle každoročních sociologických zpráv inicioval i roční grantový program pro fotografování současného Slovenska. Už první ročník 2001 přinesl výrazný úspěch - osobnost Martina Kollára, který odklonem od tradičních témat a důrazem na barevnou fotografii a především na sarkastický humor, jenž byl pro tradiční humanistickou fotografii jen těžko akceptovatelný, předznamenal a výrazně ovlivnil i další: Lucii Nimcovou, Andreje Balca i Josefa Ondzika. Do té doby vytvářel barevné snímky s humorněironickým podtextem jen ve Spojených státech pobývající Slovák Mišo Suchý.
Lucia Nimcová není jen jedinou výraznou slovenskou autorkou inklinující k dokumentární fotografii, ale svou tvorbou si vydobyla svébytné postavení i v rámci slovenské fotografie. Velkou pozornost vzbudila už svými prvními dokumentárními fotografiemi na začátku studia na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě v polovině devadesátých let. Ve svých snímcích se vždy snažila budovat svébytný výrazový svět. S neobyčejným zájmem a upřímností fotografovala své nejbližší okolí na pomezí subjektivního dokumentu a výtvarné fotografie, ať už vytvářela fotografie o obci Miková, odkud pocházeli Warholovi rodiče, nebo soubory O sobě (1997 – 1999) a Amerika (1999). Projevovala zde ještě zálibu v poetice, metaforách a lehce magickém vidění skutečnosti blízkých filmům slovenských režisérů Juraje Jakubiska nebo Martina Šulíka. Do takto zachycené „osobní“ reality často zcela volně zasahovala, ať už kreslením, kolorováním, modrým tónováním, posunem barevné škály filmu, případně své snímky doplňovala o úryvky textů a básní. Později přesahovala oblast dokumentu a pořizovala fotografie z televize nebo přecházela ke konceptuálnějším sériím. Nikdy ale v pravém slova smyslu neusilovala o sociální ani subjektivní nebo narativní dokument, jak bylo mnohdy nahlíženo na její práce, i když někdy volně pracuje s tématy a vizuálním jazykem těchto tendencí. K fotografiím Lucie Nimcové bylo nutné přistupovat mnohem komplexněji.

Zaměření na rodové „Female“ je tématickou stálicí v rejstříku autorčiných fotografických zájmů, ať už reflektovala své osobní pocity a zážitky, obracela fotoaparát na sebe sama, všímala si řádových sester v pravoslavném klášteře nebo usilovala postihnout ženu v šíři jejího současného společenského určení. V letech 2001 až 2003 vytvořila konceptuálně laděný soubor Ženy, intimní snímky umělčiných přítelkyň v jejich privátním prostředí, slovy autorky „kde práve žijú s problémom, ktorý práve riešia, nahé do takej miery, jako sa chcú samy odhaliť“. Sekvence čtyř postupně odhalujících snímků o každé z – pro autorku -  „výjimečných“ žen nepoodhaluje nic z jejich problémů, jen v jemném tušení dává nahlédnout do jejich psychického světa a především vztahu žena – její partner. Láska, neporozumění, odevzdanost, domácí násilí, vše je tu namícháno ve chvíli intimního setkání fotografované a fotografky, portrétu a obnaženého těla, jen naznačeno bez příběhů a jasných soudů.

Pro dosavadní tvorbu Lucie Nimcové byl jistě zásadním soubor Ženy - Slovensko 003, projekt, který v roce 2003 Lucia Nimcová fotografovala jako vítězka grantu slovenského Institutu pro veřejné otázky. V neúprosně vymezeném čase mezi obdržením grantu a prezentací jeho výsledků v rámci Měsíce fotografie v Bratislavě sjezdila Slovensko, aby se nakonec zaměřila především na ženu současnou, bloudící v širokém rozsahu jí nabízených světů někde mezi stereotypy přijatých konvencí a představ o tom, jak má žít, obklopena instantními polotovary jaký životní styl sdílet a vlastními představami o svém osudu. Je to povětšinou žena zachycená někde mezi žehličkou, plotnou, kolébkou, laptopem, kalanetikou, kurzy angličtiny, profesní kariérou, shopingem. Navíc žena modifikovaná ženskými časopisy, oblíbenými televizními seriály, konvencemi i stereotypy a ekonomickou realitou současného Slovenska. Lucia Nimcová předkládá mozaiku možných údělů slovenské ženy, v podstatě středoevropské, avšak ženy spíše městské, než žijící na venkově, se zcela odlišnými sociálními vztahy, rolemi a prací.
Během dvou let, které uplynuly od vytvoření těchto fotografií, svůj zájem Lucia Nimcová rozšířila od žen slovenských k ženám středoevropským. Převážně ony jsou zobrazovány na fotografiích o vídeňských bálech Grüss Gott! (2004), na snímcích ze souboru Pride (2004) a tvoří také většinu v nejnovějším souboru Ossies (Východní Německo, 2004).

Výrazným prvkem jejich fotografií je deskriptivně ženské obhlížení detailů – oblečení, líčení, oděvních doplňků. Spolu s volbou prostředí, vztahem k fotografovaným ženám tak ze snímků vyvěrá odér spolusdílené důvěrnosti. Intimita se zde zpřítomňuje jako tradičně přisuzovaný ženský atribut, v konvenčně vnímané polaritě muž – expanze, vnější svět a žena – rodina, svět privátní. Přesvědčivost snímků se tak rodí z důvěry, že tou roztěkanou středoevropankou tápající mezi mnoha jen obtížně spojitelnými alternativami je i sama fotografka. Fotografie jsou především autorčiným intimním a spíše pocitovým hledáním rolí ženy ve světě. V době, do které se sama narodila jako žena.

2/5/2005

Ja vidím toto město BERLÍN / PRAHA – Očima českých a německých fotografů

  

Zveme Vás na výstavu fotografií "Jak vidím toto město". Diváci budou mít možnost vybrat tři fotografie, které následně získají ocenění.

Fotografové z Berlína:
Manuel Krug
Julia Nowak & Dmitri Katz
Zuzana Richter

Fotografové z Prahy:
Miroslav Kotěšovec
David Raub
Lenka Šavrdová

Výstava je pod záštitou primátora hl. města Praha a bude zahájena radním pro kulturu RNDr. Igorem Němcem ve čtvrtek 5. května v 18.00 hodin. Hudební doprovod Theo Jörgebsmann a Joe Kučera. Průvodní slovo Prof. Vladimír Birgus.

Galerie Podkroví, Husova ulice č. 9, Praha 1. Výstava potrvá od 5. – 27. května 2005.

2/5/2005

Pavel Rozsíval – Fotografie

Galerie Caesar a Café Restaurant Caesar si Vás dovolují pozvat na výstavu v prostorách Café Restaurant Caesar

Pavel Rozsíval – Fotografie

3. 5. – 3. 6. 2005

Galerie Caesar, Horní nám. radnice, 771 00 Olomouc.
Otevřeno denně 9.00 – 01.00.
www.galeriecaesar.cz

Partner