f

Ostrava v důchodu    (editovat)

POPÍLEK V DUŠI Města se svými projevy duchovního života podobají člověku. Každá lidská bytost skrývá pod povrchem něco jedinečného a zvláštního, bez nároku odhalit ono tajemství na první pohled. Stejným způsobem se chovají města. Některá se otevřou návštěvníkovi již při prvním setkání a svou zjevnou malebností osloví každého příchozího. Ten nemusí nic objevovat, vše je mu nabízeno s lehkostí a samozřejmostí. Průvodci nás učí, že slovo nádhera je v českých zemích synonymem pro Prahu, Telč, Český Krumlov atd., ale pak existuje krása, kterou si musíme nějak zasloužit, aby nám byla zjevena.

Města, která se dlouhodobě utvářela složitými sociálními procesy, jsou vesměs obtěžkána komplexy, brání se setkání, poznávání, rozhovoru, nedůvěřují narychlo nabízenému vztahu. Jsou pocitově a myšlenkově hermeticky uzavřena a svá poselství sděluji jen za určitých podmínek a jen vyvoleným lidem. Pro jejich podpovrchové poznání nestačí nastudovat průvodce o atrakcích a dějinách dané lokality. Taková města musíme dlouhodobě zakoušet na vlastní kůži, bez předsudků a zděděných stereotypů vnímání. Vstupenku k prožitku genia loci můžeme získat například každodenním touláním v centru i na periferii a trpělivým čekáním na pozvolné vynořování skryté krásy.

Ostrava patří k těm aglomeracím, které nás nutkají ke stálému dobývání, stejně jako uhlí skryté v její duši. Pokud nechceme, aby nám Ostrava nastavila lhostejnou nebo nepřátelskou tvář, musíme se podílet na utváření vzájemného náročného vztahu, ve kterém se nic neodpouští. Ostrava byla a částečně stále je poetické město. Kdo si ji zamiluje, tak má jistotu, že je to navždy. Největším úskalím současného soužití s Ostravou je její momentální ztráta osobnosti a neuchopitelná proměnlivost. Architekti, urbanisté, developeři Ostravu převlékají do stále nových, ale nepadnoucích šatů. Její kdysi prostý, skromný, přesto důstojný oděv utkaný z režných cihel, ozdobený šperky z ocelových potrubí, je bezradně nahrazován něčím provizorním, co je předurčeno na jedno použití. Ostrava, která kdysi nosila v kabelce černobílá líčidla a voněla při prvním schůzce parfémem koksovny, je najednou sterilní, není už ani černobílá jen divně šedá. Ostravská slova zněla syrově a pravdivě, dnes jsou inspirací pro parodii a umělý folklor. Ostrava byla hrdá, mluvila hlasitě, dnes jen nezřetelně šeptá.

To všechno už téměř zmizelo a řečeno slovy spisovatele Stefana Zweiga „je to svět včerejška“. Přesto se na poslední chvíli rozhodla skupina nadšenců z Okrašlovacího spolku z Fiducie (nejen) zachovat zbytky fyzické i mentální paměti a poezie města. Krásnými donkichotskými iniciativami bojují o záchranu původního smyslu slova domov nesený na unavených bedrech Ostravy. „Industriál“ umí stárnout jen v přirozených podmínkách, v opačném případě jej pohltí nová divočina. Už nyní se na nás šklebí v řadě lokalit vykotlané zuby cihlových zdí, vyrvané kosti trámů a podlamující se nohy továrních hal.

Mezi ostravské obrozence se včlenil také fotograf Ondřej Durczak, který po vzoru „Erbena, Kollára, Čelakovského“, sbírá poslední zlomky původní kultury Ostravska. Kolonie, hospody, obchody, bufety, šachty, trafiky, zastávky, koupaliště, torza, zátiší atd. jsou předmětem jeho zájmu a slouží jako indicie v rukou antropologa, který zkoumá a dokumentuje neopakovatelný kulturní a sociální komplex. Na základě Durczakova fotografického projektu jsem si uvědomil, že není žádné zítra, není žádné později. Dodnes lituji, že jsem nikdy nenavštívil například hulvácké koupaliště, které dlouhodobě chřadlo, až nakonec umřelo. Ondřej Durczak dokumentuje paměťové stopy mizející epochy, která utvářela město a poskytovala autentický domov několika generacím. Věřím, že až si budou fotografie prohlížet lidé, kteří „černé město“ nezažili, budou vnímat sílu něčeho pravdivého. Možná si někteří představí inferno hutí, na starém autobusovém nádraží jim nad hlavou projedou vozíky s uhlím a horníci ostravského vizuálního filozofa Viktora Koláře budou odhodlaně kráčet do svých hospůdek. Tisíce pietních míst… tak tady se to událo, tady stála vrátnice, přes kterou chodili prarodiče i rodiče 40 let do práce a pak odešli do důchodu, stejně jako dnešní Ostrava. Černá louka, baloňáky a párky, jízda tramvají z končené na konečnou do rána, noční odpichy a osmička pivo, vykachlíkovaný bufet na svinovském nádraží, krmítko s „jedním“ před odjezdem vlaku, africké masky horníků. Studentky pedagogické fakulty opět večer zajdou do nálevny hladnovského Plivance pro pivo čepované do džbánů z lustrů kolejních pokojů, a u Černého Pavouka si kořalkou připijí básníci, hudebníci, filozofové a další umělci života, aby naposledy zatáhli rolety a rozptýlili se do neznáma. O tom všem vypráví ve svých fotografických obrazech Ondřej Durczak.

Stará Ostrava skomírá v důchodu a nová se ještě nenarodila. Město je rozkročeno mezi zanikající minulostí a beztvarou přítomností a v úzkosti čeká… Možná se časem podaří změnit její poetiku a tvář, ale kontinuita s historií už byla přetržena. Nastalo bezčasí. Vytváření nových mentálních map a závislostí na městě je vždy dlouhodobý proces, o tom však pravděpodobně pojedná jiná kapitola v jiné knize o Ostravě.

Nakonec zůstanou jen povídání pamětníků a vizuální archiv, mezi jehož fascikly bude vyčnívat kniha Ondřeje Durczaka „Ostrava v důchodu“. Možná tento text působí sentimentálním dojmem. Přiznávám, že za nehty své duše stále cítím jemný popílek z hutí a šachet, který již nikdo neodstraní. Také fotografická kniha Ondřeje Durczaka je důkazem autorova srdečního vztahu k magickému městu Ostravě, která nevyvolává jen nostalgii po minulém, ale vybízí k intenzivním prožitkům míst, naplněných historií lidských osudů.

Jiří Siostrzonek