Menu

Archiv

září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

2/6/2003

Měsíc fotografie v Kyjevě

Hypermarkety Jiřího KřenkaUkrajinská fotografie dnes má vedle světově proslulého Borise Michajlova i řadu dalších výrazných tvůrců, jak jsme se o tom mohli několikrát přesvědčit například na bratislavském Měsíci fotografie. Přesto jen málo evropských států je dnes na tom s institucionálním vybavením v oblasti fotografie tak špatně jako Ukrajina. V této zemi s osmačtyřiceti miliony obyvatel dnes nevychází ani jeden fotografický časopis a neexistuje tam jediná fotografická škola.

Když proto hrstka nadšenců včele s předsedou umělecké asociace Terra Jevgenijem Soloninem a šéfredaktorem kyjevského uměleckého časopisu Terra Incognita Glebem Vyšeslavským před časem přišli s nápadem uspořádat letos na v dubnu (a potom pravidelně každé dva roky) Měsíc fotografie v Kyjevě, málokdo jim dával naději na úspěch,  vždyť neměli zkušenosti s pořádáním obdobných akcí ani téměř žádné finanční prostředky. Podobně jako v počátcích Měsíce fotografie v Bratislavě nebo Fotobienále v Moskvě však pomohli zejména Francouzi, kteří na kyjevský festival přivezli několik významných výstav.. Záhy se přidali představitelé některých dalších zahraničních kulturních institutů a velvyslanectví v Kyjevě. Nakonec bylo během dubna a května v třech desítkách kyjevských výstavních síní představeno téměř padesát fotografických expozic z Ukrajiny, Francie, Německa, Belgie, Ruska, České republiky, Nizozemí, Polska, Litvy a Lotyšska a pro některé další výstavy se podařilo najít výstavní prostory až po oficiálním ukončení festivalu. Samozřejmě, že vše nebylo ideální. Například festivalový katalog vyjde až dávno po skončení festivalu. V Kyjevě ani nejrenomovanější výstavní instituce často nemají moderní výstavní fundus ani dostatek rámů, a tak nebylo výjimečné, že se fotografie instalovaly pomocí špendlíků a hřebíků přímo na zdi. Zatímco u řady experimentálních snímků působily tyto „brutální instalace“ adekvátně jejich stylu, u expozice známého litevského fotografa Antanase Sutkuse bylo smutné vidět jeho klasické portréty a lyrické snímky v duchu poezie všedního dne zavěšené jen v paspartách na obyčejných šňůrkách v krásných prostorách komplexu církevních staveb Lavra.
Většina zahraničních expozic byla ovšem na kyjevský festival odeslána dobře adjustována a podobné problémy se jich netýkaly. Francouzi se prezentovali výstavou jednoho z hlavních představitelů humanistické fotožurnalistiky Roberta Doisneaua s motivy rozličných slavností a retrospektivou Jeana Dieuzaidea. Německo poslalo do Kyjeva poněkud nekompaktní přehled novějších prací Reginy Schmecken, zahrnující svěží bezprostřední záběry Kohla, Schrödera, Mitteranda, Clintona a dalších politiků, subjektivní dokument z newyorského metra, záběry z pařížských módních přehlídek a z benátského filmového festivalu i pečlivě komponované detaily architektury či muzejních expozic. Z ruské fotografie byla přímo do programu festivalu zařazena jen expozice velkoformátových fotomontáží Spící krasavice od Aliny Vlasovové, zatímco pro velkou přehlídku současné experimentální fotografie z Petrohradu se našla volná výstavní síň až po skončení bienále. Česká fotografie byla na bienále zastoupena hned třikrát: společnou výstavou Karla Cudlína a jeho kyjevského kolegy Igora Gilba, ukazující tradiční život židovské komunity na Zakarpatské Ukrajině, reprízou pražské výstavy Cosi nevyslovitelného od autora těchto řádků a přehlídkou prací jedenácti studentů a nedávných absolventů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, zahrnující například Autoportréty Dity Pepe, expresivní cyklus Hypermarkety Jiřího Křenka, subjektivní dokumenty Martina Štěrby, Josefa Horázného a Martina Říhy,  komparace oblečených a nahých motocyklistů od Karla Špoutila,  barevné deníkové fragmenty od Davida Boukala, Vacův cyklus fotomontáží Ústí/Aussig a soubor Z pohledu pacienta od Víta Šimánka.
Celkově samozřejmě dominovala současná ukrajinská fotografie, a to především ze samotného Kyjeva. Mezi hlavními ukrajinskými fotografickými centry Kyjevem a Charkovem totiž panuje určitá řevnivost. Organizátorům kyjevského bienále se tak přes veškerou snahu například nepodařilo získat výstavu Borise Michajlova z Charkova, protože nebyli schopni splnit jeho finanční požadavky. Charkovští autoři proto byli reprezentováni především tematicky i stylově různorodou expozicí dvanácti mladých fotografů, instalacemi Pavla Makova, intermediální výstavou Jiné nebe od Jevgenije Pavlova a Vladimíra Šapošnikova, fotografickými objekty Vladimíra Filippova nebo historickými záběry Charkova ze začátku 20. století od Alexeje Ivanického.  Jen zcela útržkovitě byla zastoupena fotografická tvorba z Oděsy, Lvova, Simferpolu a dalších velkých měst. Fotografie z ukrajinské metropole byla představena kromě menší retrospektivy tvorby z 30. – 50. let kvalitativně nepříliš vyrovnanou skupinovou expozicí Dvacet kyjevských fotografů, výstavou současné inscenované a konceptuální tvorby, přehlídkou prací mladých autorů Nová jména a dvěma desítkami autorských výstav. Zdaleka ne vždy šlo o díla vysoké úrovně, protože do programu festivalu se zbytečně dostaly třeba i zcela banální cestopisné obrázky z Afriky od Igora Palamarčuka nebo některé vyloženě amatérské expozice, v nichž povrchními efekty nemohly zakrýt obsahovou prázdnotu. Na druhé straně se na Měsíci fotografie objevilo i mnoho silných a svěžích děl. Patřily k nim především silné dokumentární fotografie, pravdivě ukazující a nezřídka i zobecňující různé aspekty nelehkého života na Ukrajině i v dalších státech bývalého sovětského bloku. Jedním z vrcholů z této oblasti nepochybně byla strhující expozice naturalistických a přitom hluboce soucítících černobílých záběrů z věznic na Sibiři, v níž Alexandr Gljadelov, nedávný laureát nadace pro dokumentární fotografii amerického časopisu Mother Jones, ukazoval zoufalé podmínky, v nichž žijí a často také umírají na tuberkulózu a další nemoci ruští vězni. Gljadelov se soustavně ve své dokumentární tvorbě věnuje ožehavým tématům – fotografoval například smutný život dětí, vyrůstajících bez rodičů na kyjevských ulicích, nebo nedávno vydal knihu o osudech různých HIV pozitivních obyvatel Oděsy. 
Vedle autentických dokumentů mají v současné fotografické tvorbě na Ukrajině výrazné místo různé proudy inscenované fotografie. K největším atrakcím festivalu patřila šokující výstava Štěně od výtvarníka, filmaře a fotografa Ilji Čičkana v kyjevské pobočce známé moskevské galerie Marata Gelmana. V první místnosti, jejíž stěny byly pomalovány červenými skvrnami, Čičkan pouštěl video se záběry psa pojídajícího dort a zvuky kopulující dvojice a v druhé vystavil mírně zoofilní velkoformátové záběry více či méně obnažených žen se štěňaty. I na skupinové výstavě současné inscenované a intermediální fotografie z Kyjeva byla řada provokativních děl s motivy sexuálních hrátek v kanceláři (Vasil Cagolov) či marných pokusů o oživování nahého mrtvého muže (Alexandr Ševčuk). Zdá se, že po letech sovětské cenzury se ukrajinští tvůrci stále ještě opájejí svobodou volně ukazovat vypjatá erotická témata. Je ovšem rovněž pravda, že u mnohých děl nejde o samoúčelnost, ale že zobrazená nahá ženská i mužská těla mají hlubší symbolický či autoreflexivní význam. Ukrajinskou intermediální tvorbu reprezentoval například nápaditý cyklus Pocta van Goghovi od Oksany Čepelyk, v němž autorka vytvořila z šatů bezdomovců parafráze některých obrazů slavného holandského malíře, a soubor osobitých asambláží Ukrajinská retrospektiva od Nikolaje Babaka, kombinující naivní ikony a staré amatérské fotografie.
Měsíc fotografie v Kyjevě se zřejmě hned tak nerozroste do gigantických rozměrů Fotobienále v daleko bohatší Moskvě, které dnes patří k největším fotografickým festivalům světa. Entusiasmus jeho organizátorů a velký zájem diváků i médií však dávají naději, že Kyjev se postupně stane nepřehlédnutelným mezi více než třemi desítkami měst, v nichž se mezinárodní fotografické festivaly dnes pořádají.

2/6/2003

Jaroslav Rössler: Fotografie, koláže, kresby

Až donedávna byl český avantgardní fotograf, malíř, kreslíř a autor koláží Jaroslav Rössler (1902 – 1990) znám jen úzkému okruhu znalců české fotografie. Jak by také ne, když se teprve na konci svého poměrně dlouhého života dočkal několika samostatných výstav i určitého uznání doma i v zahraničí a dlouhá desetiletí citelně chyběla jakákoliv publikace souhrnně mapující jeho dílo. Teprve před necelými dvěma lety a téměř sto let od autorova narození vydalo pražské nakladatelství Torst v edici drobných čtvercových fotografických publikací Rösslerovu první monografii. Nyní byla vydána i dlouho avízovaná velká monografie tohoto autora, s podtitulem Fotografie, koláže, kresby.

V koncepci a výběru fotografií historika fotografie, pedagoga a fotografa Vladimíra Birguse, autora textu již první Rösslerovy knihy a Jana Mlčocha, vedoucího fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze ji vydal Kant, v současnosti vedle Torstu nejagilnější české nakladatelství zaměřené na fotografické publikace.
Vladimír Birgus se mapování autorů české avantgardy věnuje dlouhodobě. V několika posledních letech sestavil výstavu avantgardních fotografií Modern Beauty – Czech Photographic Avant-Garde 1918 - 1948, uvedené v Barceloně, Praze, Mnichově a Berlíně, připravil knihu Česká fotografická avantgarda a přede dvěma lety byl autorem výstavy, která představila tvorbu Jaroslava Rösslera v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu a byla reprízovaná na festivalu Foto Espaňa v Madridu.
Výrazně introvertní Jaroslav Rössler, snad česko-německého původu, se vyučil na začátku dvacátých let ve vyhlášeném pražském ateliéru Františka Drtikola. Se svým učitelem jej spojovala hluboká znalost soudobých trendů, řemeslná dokonalost děl i silný kontrast mezi moderností fotografií a archaičností jejich technického provedení. Ušlechtilé tisky se u Rösslera objevují ještě v roce 1948. V počáteční, ale neobyčejně progresivní tvorbě reagoval na kubismus i futurismus a ve svých světelných obrazcích a kompozicích s jednoduchými předměty vytvořil i ve světovém kontextu rané a radikální příklady abstraktní fotografie. Byl prvním z českých avantgardních autorů, který vytvářel fotogramy, tedy fotografie bez použití fotografického aparátu. Jako jediný fotograf zastoupený v Teigeho avantgardním sdružení Devětsil publikoval v meziválečných časopisech Pásmo, Disk a Stavba, spolupracoval s Osvobozeným divadlem a podobně jako řada dalších členů tohoto sdružení psal krátká filmová libreta, která nebyla pravděpodobně nikdy určena k realizaci. Dosud plně nezpracována a nezhodnocena zůstává autorova poválečná tvorba, stojící ve stínu ceněných děl meziválečných.
Oproti malé monografii z edice Fototorst obsahuje nová reprezentativní publikace z nakladatelství Kant o třetinu více reprodukcí značně většího formátu, vedle fotografií a koláží jsou v ní zastoupeny také Rösslerovy nepříliš známé plakáty, kresby i obrazy. Pocházejí jak z autorovy pozůstalosti, pražského Uměleckoprůmyslového muzea, řady amerických a německých sbírek, tak i od českých i zahraničních soukromých sběratelů. Velká část fotografií byla sice již publikována v první monografii z Torstu, ale velká monografie přináší konfrontace variant některých záběrů i několik Rösslerových barevných reklamních fotografií ze třicátých let a barevné experimentální izohélie z konce šedesátých a průběhu sedmdesátých let, které v první, výhradně černobílé monografii, zůstaly opomenuty.
Rozsáhlý text editora knihy Vladimíra Birguse se soustřeďuje na Rösslerovo stěžejní tvůrčí období let 1919 – 1935, tedy od prvního dochovaného drobného snímku Opus I do doby, než je za podivných okolností vyhoštěn z Francie, usazuje se na Žižkově, kde si otevírá komunální ateliér a volné tvorbě se až do druhé poloviny padesátých let věnuje jen sporadicky. Vedle podrobného zmapování autorovy tvorby i obsáhlé konfrontace se soudobými zahraničními fotografy opravuje některé tradované mýty a přináší i předatování některých prací. Na tento vstupní text navazují příspěvky dalších autorů. Jan Mlčoch rozšiřuje spektrum poznání Rösslerovy tvorby o oblast reklamy, které se věnoval především během dvou pařížských pobytů. Karel Srp se soustředí především na kresby a fotomontáže a obšírně se zabývá Rösslerovým obdivným a bytostným vztahem k rádiu, které se stává také častým námětem autorových prací. O dosud málo známé fotografově poválečné tvorbě, kdy výrazně experimentoval s nejrůznějšími technickými manipulacemi obrazu, píše Robert Silverio, kdežto experimentální polohy Rösslerovy tvorby i jeho vztahu ke konstruktivismu se v poněkud diskutabilním textu věnuje Mathew S. Witkovsky, historik umění z Washingtonské Národní galerie umění.
Objevná a dlouho očekávaná publikace konečně reprezentativně představuje tohoto klasika české fotografie. Fotografická publicistika tak splácí jeden z velkých dluhů, mnohé další však stále zůstávají. Stále zde citelně chybí přinejmenším monografie Eugena Wiškovského, teprve objevujeme představitele skupin a výstav F5, F3, F4 nebo českobudějovickou Fotolinii.

 


Jaroslav Rössler. Fotografie, koláže, kresby. Koncepce a výběr fotografií Vladimír Birgus a Jan Mlčoch. Texty: Vladimír Birgus, Jan Mlčoch, Robert Silverio, Karel Srp, Matthew S. Witkovsky. Grafická úprava: Otakar Karlas, Nakladatelství KANT, Praha 2003, 155 stran, 134 obrazových reprodukcí + reprodukce v textu. ISBN: 80-86217-48-5.


Autor textu je historik umění a fotograf, působí na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a Slezské univerzitě v Opavě

Partner