Menu

Archiv

leden 2020
prosinec 2019
červen 2019
prosinec 2018
září 2018
srpen 2018
květen 2018
duben 2018
březen 2018
prosinec 2017
listopad 2017
říjen 2017
září 2017
srpen 2017
červenec 2017
červen 2017
květen 2017
duben 2017
březen 2017
únor 2017
leden 2017
prosinec 2016
listopad 2016
říjen 2016
září 2016
srpen 2016
červen 2016
květen 2016
duben 2016
březen 2016
únor 2016
leden 2016
prosinec 2015
listopad 2015
říjen 2015
září 2015
srpen 2015
červenec 2015
červen 2015
květen 2015
duben 2015
březen 2015
únor 2015
leden 2015
prosinec 2014
listopad 2014
říjen 2014
září 2014
srpen 2014
červenec 2014
červen 2014
květen 2014
duben 2014
březen 2014
únor 2014
leden 2014
prosinec 2013
listopad 2013
říjen 2013
září 2013
srpen 2013
červenec 2013
červen 2013
květen 2013
duben 2013
březen 2013
únor 2013
leden 2013
prosinec 2012
listopad 2012
říjen 2012
září 2012
srpen 2012
červen 2012
květen 2012
duben 2012
březen 2012
únor 2012
leden 2012
prosinec 2011
listopad 2011
říjen 2011
září 2011
srpen 2011
červenec 2011
červen 2011
květen 2011
duben 2011
březen 2011
únor 2011
leden 2011
prosinec 2010
listopad 2010
říjen 2010
září 2010
srpen 2010
červenec 2010
červen 2010
květen 2010
duben 2010
březen 2010
únor 2010
leden 2010
prosinec 2009
listopad 2009
říjen 2009
září 2009
srpen 2009
červenec 2009
červen 2009
květen 2009
duben 2009
březen 2009
únor 2009
leden 2009
prosinec 2008
listopad 2008
říjen 2008
září 2008
srpen 2008
červenec 2008
červen 2008
květen 2008
duben 2008
březen 2008
únor 2008
leden 2008
prosinec 2007
listopad 2007
říjen 2007
září 2007
srpen 2007
červenec 2007
červen 2007
květen 2007
duben 2007
březen 2007
únor 2007
leden 2007
prosinec 2006
listopad 2006
říjen 2006
září 2006
srpen 2006
červenec 2006
červen 2006
květen 2006
duben 2006
březen 2006
únor 2006
leden 2006
prosinec 2005
listopad 2005
září 2005
červen 2005
květen 2005
duben 2005
březen 2005
únor 2005
leden 2005
prosinec 2004
listopad 2004
říjen 2004
září 2004
srpen 2004
červenec 2004
červen 2004
duben 2004
únor 2004
leden 2004
prosinec 2003
listopad 2003
říjen 2003
září 2003
srpen 2003
červenec 2003
červen 2003
květen 2003
duben 2003
březen 2003
únor 2003
leden 2003
prosinec 2002
listopad 2002
říjen 2002
září 2002
červenec 2002
červen 2002

18/4/2018

Podívaná za humny: Robert Frank ve vídeňské Albertině

Třiadevadesátiletého Roberta Franka charakterizuje kurátor Walter Moser jako jednoho z nejvlivnějších umělců minulého století. Zásadně podle něj proměnil disciplínu fotoreportáže, zvláště oboru, jehož námětem je pouliční ruch.

Okamžiky lidství

Galerie fotografie vídeňské Albertiny zve na 110 exponátů, reprezentujících Roberta Franka podchycením všech tvůrčích fází. Nabídka počítá s převahou nezasvěcených diváků, jimž vychází vstříc víceméně chronologicky rozmístěnými tematickými celky, opatřenými heslovitými návody k vnímání. Prohlídku otevírají nepříliš četné pozůstatky rané tvorby, pocházející ze Švýcarska, kde se Robert Frank narodil (1924) a kde se učil fotografovat v ateliérech různých firem (od roku 1941). V druhé polovině 40. let pak začíná průlomová dekáda, završená publikací Američané (1958), která autora posléze proslaví. Kurátor instaloval obě první vydání Američanů, čili francouzské i americké (1959), přičemž je tiskovým komuniké poněkud nadneseně označuje za kolébku uměleckých alb v médiu fotografie vůbec.

Po příchodu do USA (1947) se Frank zbavil formátu 6 × 6 a klasických kompozic. Retrospektiva dokládá, kam ho opuštění čtvercového rámce nasměrovalo: dynamičtější obdélník snesl méně přísnou výstavbu obrazu. Osmdesát tři černobílé reprodukce knihy Američané (s předmluvou Jacka Kerouaca) vybral ze 767 kinofilmů, tedy z více než sedmadvaceti tisíc záběrů, exponovaných mezi lety 1955 a 1957. Shrnutí Frankova průlomu je opakováno v nesčetných variacích včetně historizujícího svazku Documentary Photography nakladatelství Time-Life, kde prosazení nové éry připsal jeho Američanům s odstupem zhruba jednoho desetiletí kolektiv autorů. Střízlivou a zdánlivě nestrannou dokumentaristiku obohatil Švýcar přiznaně subjektivním uchopením motivů i vlastního fotografování. Tato a další rekapitulace vyznívají co oslavy tvůrce, s nímž mělo začít platit za důležitější svědectví o životě osobním, ba vnitřním, než sociálně kritické rysy výpovědi.

 

Vedlejší efekt

Zmíněná niternost podmiňuje umělecký pohled na svět pro kdekoho. A nejspíš kvůli tomu se Frankovi přisuzuje, že přivedl momentky z podceňovaných sfér objektivizující dokumentace na vyšší úroveň. Rozumějme: spolu s Henri Cartierem-Bressonem, Williamem Kleinem a dalšími protagonisty bezprostřednosti takzvaného leicastylu. Nicméně kurátor Moser vynáší jako doslova revolucionizující právě Frankův počin, personifikovaný Američany.

Čeho míní dosáhnout, sepsal Frank v žádosti o poskytnutí stipendia Guggenheimovy nadace. Předsevzal si „vytvořit autentický současný dokument, jehož vizuální působivost bude taková, že se obejde bez vysvětlování.“ Získání podpory mu dovolilo jednak cestovat napříč Spojenými státy, jednak mu umožnilo (vedle zkušeností dokumentaristy s intuitivností postřehů) uplatnit intelekt: „Mé fotografie nejsou plánovány nebo komponovány napřed a nepředpokládám, že divák bude sdílet vždy můj názor a stanovisko,“ glosoval Frank zpětně. „Nelze dělat kompromisy, ale jen málokterý fotograf akceptuje tento fakt,“ dodal. „To je asi důvod, proč máme tak málo dobrých fotografů.“

Nebezpečí směru, jejž Frank inicioval, je spjato s nástrahami formalizace. Exponáty totiž bývají v průsečících galerijního a knižního provozu pokládány za důležitější než lidé, jež humanističtí fotografové zobrazováním jejich existenčních zápasů původně podporovali.

Robert Frank se jako fotograf dlouze odmlčel kvůli své filmařské vášni. Vídeň si ovšem přehlídku jeho experimentů s vizemi v pohybu dopřála spolu s výstavou. Filmy ponechme mimo recenzní záběr, leč následující výrok alespoň naznačí souběh jeho sklonů, všestranně tíhnoucích k existenciálním podobenstvím. O třicetiminutovém titulu Pull My Daisy (1959) Robert Frank prohlásil: „Ve své době znamenal tento film odklon od všech existujících tvůrčích pravidel. Nemá příběh. Obsazení neherci, ztělesňujícími sebe samé, je víceméně reálné a spontánní. Film drží pohromadě jejich životní osudy vyprávěné Jackem Kerouacem.“

Josef Moucha

Zdroj: Fotonoviny. Bratislava: Stredoeurópsky dom fotografie – FOTOFO, 2018, č. 42, s. 17.

Partner